Otevřela jsem tlamu, ale nevyšlo z ní nic jiného než prázdno. Možná, že to bylo dobře. Vážně jsem měla sílu té vlčici oponovat a dělat jí naděje? Stála bych o to, kdybych byla mrtvá já? Ale ty jsi mrtvá, Novo. Pokud je mrtvá Bianca, potom jsi mrtvá i ty. Takové myšlenky jsem neznala. Byly cizí, nepatřily mi. Já znala myšlenky na přicházející smrt, ovšem skutečnost, ta byla něco úplně jiného. Dívala jsem se na Biancu a snažila se v jejích ve tmě bloudících očích nalézt odpovědi, ale nenacházela jsem je. Byla slepá, ne? Možná jsem byla slepá taky. A všechno si vymýšlela.
A když už jsem si myslela, že je opravdu konec, přišla další rána. Podívala jsem se na oblohu. Pravda, ohnivý kotouč nebyl vidět zrovna nejjasněji, protože se celou dobu nesměle skláněl za temnými mraky, ale byl tam, prosvítal jimi, lehce. To tak bylo alespoň před chvílí, nyní byla skutečná tma. V dáli se ozývalo burácení hromů a křoviny, přesto, že byly všude kolem nás, nás ani trochu nechránily před deštěm. Stála jsem tam, smířená s vlastní smrtí, protože jsem neměla na vybranou, a nenáviděla jsem se za ten tenký hlásek ve svém nitru, že tohle přece pravda nemůže být, že tohle nesmí být konec, protože... proč vlastně? Proč jsem po tolika letech ve stínu chtěla najednou objevovat světlo a žít? Byla jsem přece smířená, ne? Nechápala jsem, že to najednou tak strašně bolí. Nešlo mi rozum, proč mi na tom najednou tak záleželo, když jsem pokaždé poddala vůli přírody. Vdechla jsem do plic studený vzduch, ještě stále zlehka vonící po popílku.
„Je mi to líto, Bianco, vážně. Nezasloužily jsme si zemřít.“ Co já o tom však věděla? Možná, že jsem si to zasloužila. A má vlčice-přítelkyně taky. Možná, to byla odplata za všechny ty bezesné noci, co jsem sestře vyprávěla příběhy a dovolila jsem si jim uvěřit. A čím se potom provinila Bianca?
Cítila jsem, že se mi do očí tlačí slzy. Nechtěla jsem brečet před ní, pokud jsme vážně byly po smrti, a pravděpodobně přímo v pekle, nebylo by moudré se ukazovat v té nejzranitelnější podobě... před všemi monstry a příšerami. Hlasitě jsem si povzdychla. Nakonec mě napadlo, že něco pro nás obě přece jen můžu udělat. „Chtěla bys slyšet příběh? Takový, při kterém se budeš cítit dobře?“ Příběhy jsem vyprávěla ráda. Sice jsem se v nich navracela do dob, kdy jsem mohla pouze šeptat, ale v těch chvílích vedle mě ležela sestra a já měla naději. Tu jsem nyní zoufale potřebovala opět najít.

Až nyní jsem si vlčici skutečně pořádně prohlédla. Teď, když ji nezakrývalo houští a já se navíc odvážila zvednout hlavu, to bylo mnohem snazší. Vypadala zuboženě a ztraceně. Vypadala jsem takhle otřesně já, kdysi? napadlo mě okamžitě. Zase tu byla smrt. Pronásledovala mě na každém kroku. Opatrně jsem se rozhlédla. Zvyk je železná košile, nemohla jsem se tedy rozhlížet jinak než opatrně. Zdálo se mi to, nebo ty temné mraky o něco ustoupily? Na zem se začal snášet déšť a vypadalo to, že se celý svět pročišťuje. Od čeho, to jsem úplně nevěděla, ačkoli mi poslední zbytky stop po kouři visící ve vzduchu mohly být malou nápovědou.
Smrt mě pronásledovala na každém kroku. A tentokrát mě dohnala. A pokud ne mě, tak moji přítelkyni, zuboženou šedou vlčici. Nechápavé „uhh“ bylo to jediné, co jsem ze sebe byla, přidušeně, schopná vydat. Udělala jsem krok dozadu a zlatýma očima opět propalovala půdu s větvičkami pod sebou. „Ne, nejsi mrtvá.“ Mělo to znít odhodlaně, jasně, chtěla jsem o tom vlčici ujistit. Jenže jsem si tím vůbec nebyla jistá a nechtěla jsem jí dělat iluze. Někdy je třeba si dělat naděje, ale o to bolestivější je, když se vám ty růžové brýle rozplynou a najednou... je jen skutečná realita.
Myslela jsem si, že už zaskočenější být nemůžu. Jméno vlčice tak nějak zaplulo do mé hlavy. Bianca, zopakovala jsem si několikrát s něžností, skoro nevědomky. Nejvíc jsem se totiž soustředila na její další slova. Během chvíle jsem se ocitla zpátky v jeskyni. Vyhladovělá na kost, promrzlá do morku kostí, nešťastná a hlavně sama. Vlčice byly mé přítelkyně a samota tou největší nepřítelkyní. Vydala jsem ze sebe dávivý zvuk a propalovala vlčici nevěřícným pohledem. Ptala se, ale já... najednou taky nevěděla a ptala jsem se sama sebe taky. Umřela jsem tam? Vážně jsem si tu záchranu vymyslela? Prohlížela jsem si své příliš dlouhé nohy.
Umřela jsem tam. Někdo s tak ošklivýma nohama nemohl přežít. Její další otázka zůstala nezodpovězena, protože jsem cítila, jak se mi do hrudi propaluje zvláštní pocit. Neexistující prázdno. Nebyl to ani smutek, ani naštvání z toho, že jsem si dávala naději. Smrt měla přijít vždycky. Tak proč nemohla přijít už dávno? Jsi mrtvá. Jsi mrtvá, Novo. Byla jsi, jsi a budeš. Mrtvá. Slyšela jsem Orvarův hlas a stáhly se mi útroby. Zatímco jsem ještě stále zmateně hleděla na droboučkou, životem zuboženou vlčici, snažila jsem se v těch myšlenkách slyšet uklidňující hlas Vanyi. „Nějak si k sobě najdeme cestu, ať budeme kdekoli.“
„Zapadá slunce, ty to nevidíš?“ Ta slova ze mě vypadla zvláštně ochraptělým hlasem, zcela náhle a bez varování, že jsem se v nich skoro nepoznávala.

Čekala jsem, co se bude dít dál. Jak jsem nad tím tak přemýšlela, čekání tvořilo valnou část mého života, možná to byl můj život sám o sobě. Čekat, hlavně nedoufat a nepřát si, prostě jen sklopit hlavu a leda se v duchu něžně ujistit, že vše bude dobré... i když většinou nikdy nic nebylo dobré.
Mírně jsem zvedla hlavu, když jsem zaslechla zakřupání větviček. Cosi se ke mně blížilo. Vlastně spíše kdosi, vezmu-li v potaz, že se mě předtím to cosi na něco ptalo. Stromy se přece ptát neuměly, keře také ne. A ačkoli jsem ještě párkrát přistihla své myšlenky, jak se ubírají směrem A co když je to jen tvůj hlas?, část mě tomu odmítala uvěřit. Ta druhá byla smířená s jakoukoli možností. Dokud se přede mnou nezjevila šedá srst hubeňounké vlčice, skoro jsem nedýchala.
A potom... potom to všechno ztratilo smysl. Vypadalo to, že se na mě dívá, nebo vlastně asi ani ne? Nebyla jsem schopná si dát dvě a dvě dohromady, co se to tu vlastně děje. Vypadalo to, že i ona, ta vlčice, již jsem v hlavě okamžitě přiřadila na seznam svých přátel jenom proto, že se narodila se stejnými pohlavními orgány jako já (což bylo vlastně docela sobecké), čeká, co se bude dít dál. Během svého čekání dokonce položila otázku. Na můj vkus docela záludnou, dlouho jsem s nikým nemluvila a odpovídat na to, kým jsem, bylo poměrně... složité. Měla jsem na to vůbec právo?
„Ahoj, jsem Nova, vlčice ze severu.“ Nakonec jsem se rozhodla se cizince představit obdobně, jako když jsem se představovala křoviskům. S přidáním svého původu, pokud jí to k něčemu bude. O tom, z jakého přesně severu jsem a že je ten můj sever absurdní, se mi moc mluvit nechtělo. Sklopila jsem pohled a chvíli zírala na své tlapky, potom na ty její. Už jsem víckrát hlavu nezvedla. Napadlo mě, že se i jí zeptám na jméno... jména byla v mém životě důležitá. Zhluboka jsem se nadechla a na moment se zastavila. Potom jsem to řekla: „A ty jsi?“
Znělo to možná trošku hloupě, avšak bylo to důležité. Dokud jste měli alespoň jméno, nebyli jste možná někdo, ale taky ne nikdo. A já té vlčici docela přála, aby nikým nebyla. Zasloužila si to. Byla určitě silná, byla to vlčice, má... přítelkyně. Takhle to prostě u mě fungovalo.

Oblízla jsem si čenich a čekala, jestli se náhodou nějaké to křovisko nepohne mým směrem. Moc jsem upřímně nevěděla, co dělat, a tak jsem se dala do naivního doufání, že to osud vyřeší ze mě. Vždycky věci řešil za mě a nikdy mě s dostatečným předstihem nevaroval, co se bude dít dál, ani se mě v tom lepším případě nezeptal, jestli jsem se svým příběhem spokojená. Ušklíbla jsem se a zopakovala oblíznutí čenichu. Vážně bych se napila, v krku jsem měla nepříjemné sucho.
Mé čekání na cosi se nakonec asi vyplatilo, protože křoviska se skutečně zavlnila a do uší mi pronikl hlas. Zastřený, možná nejistý? Na tohle jsem neměla moc dobrý odhad, protože ve smečce se nic kromě šepotu neprovozovalo.
S hlavou sklopenou k zemi jsem vyšla naproti za tím hlasem. Docela jsem se modlila, že si ho třeba nevymýšlím nebo že to není můj vlastní. Nezněl tak, ale co když jsem si už tak ráda povídala sama se sebou, že jsem ani nedovedla odlišit realitu od skutečnosti? Zdálo se mi to, nebo se vzduch naplnil lehkými stopami po... kouři? A kam se jen podělo sluníčko?
Je tu někdo? zadunilo mi v mysli. Chtěla jsem říct, že je. Že jsem tu já! Jenže byla jsem tu já, doopravdy? Byla jsem vůbec hodna se označovat jako někdo? Pootevřela jsem tlamu a... všechna slova se mi zasekla v hrdle. S hlasitým sklapnutím jsem ji zase zavřela. Nakonec ze mě vyšel jen přidušený šepot: „Pojď tudy.“
Tím jsem neříkala, že jsem někdo. Jenom jsem potvrzovala, že existuju a jsem stvořená z masa a kostí. Polkla jsem žluč, co se mi nahrnula do krku a ještě jednou se zhluboka nadechla, abych opět ucítila v nose popílek. Zvláštní.

<< Náhorní plošina

Smrt mi funěla za zadkem, dokud jsem se dostatečně nenamávala hlavou. Konec měl přijít vždycky. Tak proč ne zrovna teď? Zavřela jsem oči, na moment, abych ty myšlenky definitivně odvála. Pomohlo to? Musela jsem v to věřit. Příštích pár kroků jsem měla v hlavě prázdno a slova, jež se mi formulovala na jazyku, tam rychle hnila. Vyhovovalo mi to. Vyhovovalo by mi to, i kdyby to bylo jinak. Protože by to tak prostě bylo a já bych s tím stejně nemohla nic udělat.
Oblízla jsem si čenich. Zrovna profesionální průzkumnice jsem nebyla, ale dovolila jsem si učinit pár poznatků. V tomhle absurdním světě, kde to všechno bylo naruby, měli tendence dělat veškerá místa tak, aby vás poškrábala. Ať už pichlavé kytky, keře nebo... další keře. Stála jsem na samém začátku houští, aspoň to tak jako začátek působilo, a pochybovala jsem, že pokud půjdu dál, nakrásně narazím třeba na vodu. Ani jsem nevěděla, jestli mám vlastně žízeň? Taky by mě zajímalo, jakou možnost jsem si nakonec vlastně zvolila. Teoreticky jsem šla rovnou za nosem, protože zrovna nějak zvlášť hodně pachů tu nebylo. Pach bratra jsem nenásledovala rozhodně, nemůžete následovat něco, o čem nevíte, že to existuje. Ten pach nebo bratr, pro mě to vyšlo nastejno. Raději jsem tedy zase svěsila pohled, prohnula se v ramenou a řekla si, že když už tu jsem, prostě půjdu dál a uvidím. Něco se přece přihodit musí.
„Čus, tady Nova,“ vypadlo ze mě nakonec šlusem. Asi jsem právě pozdravila něco, co mě každou chvíli píchne do zadku; křovisek tu k tomu bylo dostatečně. V koutku oka jsem si všimla pár nudných balvanů opodál. Možná jsem nakonec kdysi nebyla kostřička Nova, nýbrž balvan, a být nudným balvanem mi už zůstalo. To by vysvětlovalo, proč jsem zatím nepotkala živou duši (kromě supů) a proč mě všechno chtělo popíchat, každý mě raději obešel obloukem a občas se i zasmál. Na tváři se mi objevil nicneříkající výraz. Raději se nevyjadřovat.

//Řeka Mahtaë (jih)

I když byl proud celkem slabý, dalo Tay dost práce, než se dostala na druhý břeh. Tam se svalila a ztěžka oddechovala. Fuj, tohle už po druhé přeplavávat nechci...nebo spíš...musím se dát co nejrychleji do pořádku. I na tomto břehu bylo husté křoví a celkově se to tu od protějšího břehu moc nelišilo, jenom tu nebyl takový svah. Proč nikde není žádná pořádná kořist? Rozhlédla se kolem a zavětřila. Tentokrát měla štěstí a ucítila králíka, který se nezdál ani moc daleko. Vůně to byla lákavá, zvláště, když byl někdo tak vyhladovělý jako ona, a tak se co nejrychleji zvedla a vydala se po stopě.
Po chvilce opravdu spatřila králíka. Byl zamotaný v křoví, takže nemohl utéct a byl tudíž snadná kořist. To mám štěstí...až podezřelé štěstí...no nic...to neznamená, že ho nesním... S chutí se do králíka zakousla, ale brzy toho zalitovala, neboť jí žaludek udělal kotrmelec. Hromablesky, konečně mám něco k jídlu a stejně je to na nic... Avšak to jí nezastavilo a tak po chvilce králíka snědla, i když žaludek pořád protestoval a několikrát se vzbouřil, Teď je to lepší...o dost...ale chtělo by to ještě něco...však já ještě na něco narazím...

//Náhorní plošina

Pomaly začal prichádzať o relatívny pokoj a vyrovnaný stav mysle ktorý získal v Jasnavinej spoločnosti. Alebo aspoň niečo, čo sa vyrovnanej mysli blížilo. V Artyomovom prípade bolo aj to nevídaným úspechom. No s pachom dymu, čoraz štipľavejším a bližším, sa v jeho vnútri opäť rozmohla neistota a panika ako ropná škvrna na hladine mora. Jasnava odvetila, že i ona ho rada spoznala a bola mu vďačná čo ho na okamih odpútalo od strachu a Artyom vlčici venoval drobný, len mierne nútený úsmev. Nenašiel slová aby nimi vyjadril svoju vďačnosť, no dúfal že i tým drobným gestom dá Jasnave najavo, ako si váži to že aj po všetkých jeho chybách a nedostatkoch stále stála po jeho boku. Zasa tak dlho sa nepoznali, Artyom si ale bol dosť istý že ak by niekedy túžil po tom vyhľadať pomoc alebo by len chcel aby ho niekto vypočul, Jasnava by bola vlčicou za ktorou by s touto prosbou prišiel. Nikdy predtým nikoho takého nemal, v jeho duši sa ale práve uvoľnilo jedno miesto presne pre takého vlka. Artyoma napadlo, že jedného dňa Jasnave povie i toto. No práve teraz na to nebola tá pravá chvíľa. Mal pocit, že všetky slová vyčerpal na poďakovanie svetlej vlčici.
A tak si vychutnával možnosť len v tichu počúvať Jasnavu a pokúšať sa nemyslieť na možné hroziace nebezpečie. No bolo čoraz ťažšie tomu odolávať. Navyše nebol sám. Ak nastane situácia v ktorej bude musieť rýchlo uvažovať, dokáže zaistiť aby sa Jasnave nič nestalo? Na sebe samom mu toľko nezáležalo, ale ak sa nebude vedieť dostatočne rýchlo rozhodnúť a rozhýbať, ublíži tým im obom. Prehltol nasucho a hoci sa snažil o hlboké, pravidelné dýchanie, tlkot jeho srdca a trhavé pohyby hrude už na ňom boli jasne viditeľné. Jasnave sa v očiach mihol strach keď sa k nemu obrátila. Cíti to tiež. Takže nie si blázon. Aspoň nie úplný. Na druhej strane, práve teraz sa k tebe a Jasnave možno blíži požiar. A ak začnú všetky okolité stromy horieť, môžeš seba i ju považovať za mŕtvych. Jasnavin pohľad a tá myšlienka bola tým, čo Artyoma prinútilo začať konať, alebo aspoň sa pokúsiť dostať ich do bezpečia. Potriasol hlavou akoby zaháňal vlastné myšlienky. Nadýchol sa a zavetril. Okrem dymu cítil ešte niečo. Vôňu slanej morskej vody. Breh mora musel byť niekde blízko nich. V duchu pocítil nesmiernu úľavu a ak by bol sám, možno by ju i dal najavo vydýchnutím, no nesmel strácať čas. „Idi za mnoj. Musíme sa dostať lesa skôr, než ogoň dorazí sem.“ Prosebne uprel zrak na Jasnavu. „Znaju, že mi možno neveríš. I nedivím sa tomu, po všetkom što ja už sdelal. No tentoraz to myslím vážne. Jesli zdes zostaneme, možno už nikdy pred ogňom neutečieme. Pri mori jesť bezpečnejšie.“ Rozprával rýchlo a prestávky medzi slovami využil len na lapanie po dychu. Hoci si to neuvedomil, jeho výraz prezrádzal, že vie o čom hovorí. Že to nebolo prvý raz čo musel čeliť niečomu podobnému. Artyom vyrazil klusom k okraju lesa a každých niekoľko krokov sa obzeral aby sa uistil, že Jasnava s ním drží tempo a nezaostáva. Rýchlejšie, rýchlejšie, poháňal svoje svaly k vyššiemu výkonu. Ešte chvíľu a strach nad ním preberie nadvládu úplne. Nesmie sa to stať kým nebudú na dohľad k moru. Artyom prudko zmenil smer tam, odkiaľ cítil vôňu slanej vody. No keď sa otáčal, do boku sa mu zabodol tŕň na jednom z kríkov. Zaťal zuby, no hoci tŕň zostal zapichnutý pod jeho kožou, nespomalil.

// edit: Ústie

S príchodom nového dňa sa vrátilo aj horúce sparné počasie. Artyom našťastie zotrvával v najhlbšom tieni húštiny a slnečné lúče na neho nedopadali priamo, neznesiteľné teplo však prenikalo aj cez stromy a nútilo ho k rýchlejšiemu dychu. Občas pootvoril tlamu a vystrčil špičku jazyka aby sa ochladil, keďže ale nebol sám, dával si pozor aby nedychčal ako kojot niekde uprostred púšte. V rozhovore s Jasnavou sa cítil čoraz pokojnejšie a viac uvoľnene, aspoň natoľko ako to v jeho prípade šlo. Stále mal určité pochybnosti o tom, či je dobré zdôverovať sa jej keď sa jedného dňa budú tak či tak musieť oddeliť. Kto vie, za akých okolností to bude. Kto vie, či sa ešte znovu uvidia. Bude si Jasnava pamätať na toho vlka so zjazvenou tvárou, ktorý jej vyjavil to najtemnejšie zo svojho vnútra? Vedel, že on na ňu nezabudne. A nebolo nakoniec dôležité práve to? Ak spomienka na ich spoločne strávený čas zostane v jeho mysli a bude mu prinášať šťastie aj po Jasnavinom odchode, Artyomovi to bude stačiť. Nebude žiadať o nič iné. Jasnava bude môcť tráviť čas s inými vlkmi, ktorí jej dobrosrdečnosť potrebujú viac ako on.
Bodnutie smútku pri tej myšlienke sa pokúsil vo svojom vnútri udusiť ako páliacu iskru. Namiesto venovania pozornosti úvahám ktoré mu prinášali iba ďalšiu bolesť sa obrátil k Jasnave aby mohli pokračovať vo svojom rozhovore. „No oni sa dajú nájsť,“ odvetil, mysliac tým dobré stránky na prvý pohľad zlých vecí. „Toľko sa nesmieme gneď vzdať.“ Povzdychol si. „Musím si na eto spomenúť, kogda nabudúce natrafím na niečo podobné. Nadejus, že tak skoro eta chvíľa nenastane.“ Bol vďačný za to, čo mu Jasnavin prístup priniesol. Vidieť svoje vlastné chyby nebolo tak jednoduché, keď vlk trávil väčšinu času osamote a utápal sa v nich bez toho aby poznal čokoľvek iné. No stačila iba chvíľa v spoločnosti niekoho s úplne odlišným myslením a Artyomovi sa odrazu zdala predstava boja so samým sebou oveľa ľahšia. Vedel, že to nevydrží dlho ale sľúbil si, že vyvinie snahu. Viac ani urobiť nemohol, nie práve teraz.
Jasnava navrhla, že by si svoje vlastnosti mohli rozdeliť medzi seba tak, aby každý mal rovnaký podiel. Zamyslel sa. Tá predstava v ňom vyvolala protichodné pocity – niekto ako Jasnava že by sa chcel podobať jemu? Jeho prvou myšlienkou bolo, že to mal byť nejaký krutý vtip. Tej domnienky sa zbavil. Šlo predsa o Jasnavu, ona by si z neho žarty nerobila. Ako si môžeš byť tak istý? Hlas v jeho hlave sa plazil do popredia ako had, potom sa však Jasnava usmiala a Artyomove obavy sa stiahli naspäť. Šlo o žart, no podľa pohľade vlčice spoznal že nemal byť krutý ani zlomyseľný. Artyom sa sám mierne usmial a pokrútil hlavou. „Da, možno by eto bolo pre nás oboch tak lepšie,“ odpovedal. „No možno njet. Jesli by všetci vlci boli rovnakí, nemuseli by sme odin drugoho spoznávať. Stačilo by stretnúť odnogo vlka a poznali by sme každogo. No kogda viem, že ďalší vlk ktorégo spoznám bude možno lepší než ten pred ním, nemám taký strach z rozgovoru s ním.“ Všetky myšlienky sa z neho opäť vysypali naraz a Artyom len dúfal, že im Jasnava porozumie. Nadýchol sa, urovnávajúc si v hlave slová ktoré chcel povedať ako ďalšie. „Ja tebja rád stretol. Myslím, že... Že si mi pomogla. S mnogým.“ Ako Bianca keď ho našla napoly zapadaného snehom a pripraveného na to, že tam umrzne. A Jasnava sa objavila krátko po tom, čo Artyom nechal za sebou Kasiusa a rozhovor ktorý na začiatku vyzeral nádejne, no nakoniec neviedol nikam. „No i ja rád pomogol tebe. I keď myslím, že väčšinu si i tak zvládla sama.“
Tými slovami vystúpil zo svojej komfortnej zóny. Odvykol si od spoločnosti vlkov tak, že pre neho bolo zložité vyjadriť niekomu vďaku. Sklonil zahanbene pohľad a dúfal, že tým zo seba pred Jasnavou neurobil hlupáka. Pre niekoho ako ona bolo vyjadrenie svojich pocitov určite jednoduchšie, bola ale zároveň chápavá a tak sa Artyom utešoval tým, že v najhoršom prípade svoje pobavenie aspoň skryje. Od Jasnavy prišla otázka týkajúca sa strašidiel, ktoré mali vraj žiť v jej rodnom lese. Artyom pokrútil hlavou. „Bojím sa mnogych vecí. No príbegy a povesti medzi ne nepatria. Jestvujut skutočné veci, ktoré sú omnogo nebezpečnejšie.“ Vyriekol to vážne, no ich rozhovor sa krátko potom vrátil naspäť k ľahším témam. „Poznáš gorské kozy a kamzíky ktoré živjut na skalách?“ spýtal sa Jasnavy. „Srny vyzerajú trochu kak oni. Možno preto sa im v našom jazyku tak govorí.“ Jasnava povedala, že nebola dobrou lovkyňou. Artyom pokrútil hlavou. „Zvládol by som uloviť slabšie malé zviera i sám. Nemusíš mne pomágať, jesli nechceš. No neznaju, kde by sme našli...“ Artyom stuhol a zavetril. Vo vzduchu sa vznášalo niečo štipľavé a dusivé. Dym. Nie, to nemôže byť. Jeho myseľ sa snažila hľadať racionálne vysvetlenia. Nemohol začať panikáriť, znova už nie. No boli v lese. Ak by celé húštie vzplanulo, nikdy by sa z neho nedostali. Artyom celou silou potláčal chvenie tela a pomaly sa otočil na Jasnavu. „Cítiš to tiež?“ Napätý ako struna čakal na jej odpoveď. Ňou sa potvrdí, či ide len o jeho predstavy alebo či ho čuch neklamal a naozaj niekde horelo.