Na můj vkus tu bylo příliš otázek a málo odpovědí. Správně bych se ani ptát neměla. Jestli jsem skutečně umřela, stejně jsem nevěděla, co s tím, a nemělo cenu se to snažit zjistit. Rýpat se v životě nikdy nepřinášelo ovoce, tak co by asi přineslo rýpání se v smrti? Tázavě jsem nadzvedla obočí, jako bych nepochopila svoji vlastní otázku, jež mi probleskla hlavou, a potom jsem se zaraženě podívala na tlapky. Mrzelo mě, že Biance nemůžu vysvětlit to s těmi možnými stádii smrti. Mohla jsem maximálně doufat, že to pochopí sama, nebo že mně dojde, že to světlo je jen v mé hlavě a pravdu má Bianca, s tou svojí temnotou.
Pravděpodobně jsme měly velké štěstí, že konečně vysvitlo slunko a kožíšky nám nemáčel ten prudký déšť. Snažila jsem se si až tolik mrtvou vlčici neprohlížet, přišlo mi to vůči ní nefér. Já bych znala barvu jejích očí a jejího kožichu, špiček uší a tlapek a ona by mě znala jen jako stín? Zajímalo by mě, jak mě vnímala. Ze svého mrtvého, černého pohledu. A pokud mě vnímala kladně, přišla bych jí hezká, kdyby viděla můj krátký ocas a dlouhé nohy? Nebo kdyby znala příběh o mé jizvě? A co kdybych jí ho řekla?
Napadlo mě to ve chvíli, co se mi začala svěřovat ona. Ztichla jsem, zlaté oči úspěšně držela na úrovni svých drápů, ale neodvažovala jsem se přeslechnout byť jedno jediné slovo. Začátek příběhu byl pěkný. Skoro jako ten o Bience a Navě. Nad zmínkou Gallireii jsem jen zavrtěla hlavou, a jakmile jsem si uvědomila, že mě nemůže vidět, omluvně jsem se usmála. Ani to vidět nemohla a tak jsem nakonec doplnila svá gesta slovy: „Neznám.“ Nebyla to zrovna obsáhlá informace, snad postačila. Potom mě ještě něco napadlo. „A co ty? Ty ovládáš magii jako vlci v Gallieře? Jestli o tom nechceš mluvit, nevadí, ale neboj se, já to nikomu neřeknu.“ Vystrašeně jsem vyjekla nad tou chybou, kterou jsem právě spáchala. Těžko říct, jestli i na některých místech mimo absurdní sever byly magie pro samice zakázané a pro samce posvátné, ale protože jsem to s jistotou nevěděla, mohla jsem konverzací o magiích Biancu nebo sebe ohrozit.
Konec příběhů byl takový, že Bianca byla vrah. Aspoň tak jsem to pochopila z jejího chaotického vyprávění. Nebála jsem se jí. Bylo mi jí líto. „Někdy jsme my vlčice nuceny dělat ošklivé věci, Bianco,“ zašeptala jsem zkroušeně. Říct my vlčice bylo tak nějak automatické, samci v mém okolí nikdy nestrádali a pořád bylo těžké je vidět rovnocenně. Oblízla jsem si čenich. Nastala pauza, pakliže má vlčice-přítelkyně nic dalšího neříkala, tak opravdu dlouhá.
„Kdysi jsem nebyla jedna, ale byly jsme dvě. Já a sestra. Jmenovala se Vanya,“ začala jsem nejistě. Nikdy dřív jsem tohle nedělala. Mezi samicemi na tohle nebyl prostor, na minulosti nezáleželo. Zavrtěla jsem hlavou nad svými pošetilými slovy a zachvěla se. Zimou, strachem, kdo ví. „Má sestra ale zemřela. Ne doopravdy, ale nezáleželo na tom, protože to bylo horší než smrt. Odejít od sebe, rozloučit se. A já zemřela s ní. Byla to moje vina, že zemřela.“ To nebyla pravda a já to věděla, i tak jsem doufala, že má slova zní přesvědčivě a už méně pošetile. Třeba jsem tehdy mohla najít sílu a nás obě zachránit? „Potom jsem zase oživla. A na nějakou chvíli zemřela. To záleželo na tom, jak moc byl osud krutý. Jednou byl krutý tak, že jsem se ocitla na sněhu... spolu s dalšími přítelkyněmi. Vykázali nás. Myslela jsem, že umírám. Tehdy jsem ležela s horečkou v jeskyni, zapadalo slunce a já... já si myslela, že jsem si to celé vlastně vymyslela. Že jsem už dávno mrtvá. A víš ty co, Bianco? Já už dávno mrtvá být musela. A pokud jsem s vlčicemi skutečně putovala po sněhu a stala se tulačkou a nezemřela v momentě, kdy jsem se rozloučila s Vanyou, potom jsem rozhodně už nikdy víc neputovala. Ale myslím, že jsem mrtvá právě od toho okamžiku, kdy jsem si myslela, že jsem mrtvá, ale odmítala jsem tomu věřit.“
Nastalo další ticho. Proč jsem jen tehdy nevěděla, že jsem mrtvá, a vymyslela si celý naivní příběho tom, jak mě cizí vlčice zachránily z jeskyně a spasily? Podívala jsem se dolů, na své tělo. Pokud mě však nezachránily, jak bylo možné, že jsem nebyla na kost hubená? Copak smrt zkrášlovala? A dost, Novo. Přestaň být snílek, víš, jak moc to ubližuje. Copak Bianca taky sní? Vzhlédla jsem, abych viděla, jaký má Bianca výraz, a málem se před ní znovu rozbrečela.

Asi jsem moc neuměla vyčíst, co si Bianca myslí. Tak jsem se raději zamyslela nad svým příběhem. Říkala jsem si, že se dal pochopit dvěma způsoby a přemýšlela jsem, jak ho asi pochopila Bianca? Nechtěla jsem se jí na to ale ptát. Nepřišlo mi správné vyzvídat, jestli si ještě zachovala alespoň střípek naděje (jako já), nebo tu naději zašlapala spolu s okamžikem, co se svět uvrhl do temnoty.
Možná, že bych to taky tak měla udělat. Přece jsem to tak i udělala, ne? Byla jsem smířená, pořád jsem si to opakovala. Jenže ta jedna jediná maličkatá slza, nejodvážnější ze všech, co se skrývaly v mém nitru, byla důkazem toho, že mi to jedno nebylo. Jsi mrtvá, Novo. Mrtvá.
Kolikrát se ten hlas ve mně ještě ozve? Navíc, tentokrát zněl jinak. Věta to byla tatáž, ledový hlas taky. Ovšem nepatřil Orvarovi. Byl můj. Nepoznávala jsem ho, cítila jsem však, že mi jednoduše patří. Pokorně jsem sklopila pohled a dívala se na své tlapky, napojené na ty ošklivě dlouhé nohy... a potom mě něco napadlo. „Bianco, myslíš si, že jsme každá mrtvá, ale v jiném stádiu mrtva?“ Znělo to komicky, pokud by to nemohla být pravda a pokud bychom minimálně nebyly obě dvě mrtvé. Ta otázka však byla oprávněná a navíc, Bianca určitě nežila na absurdním severu a názory mohla mít, snad mi tedy odpoví. Jistě byla zvyklá je všem říkat. Třeba bych se jí potom mohla inspirovat a říct jí taky nějaký názor... na něco? „Já vidím, že něco svítí na obloze. A nech mě hádat, ty vidíš temnotu?“ Skrz houští se to světélko blížilo. Třeba to bylo blížící se druhé stádium smrti? Té, ve které už nejsou naděje? Bianca mi víceméně odpověděla svojí otázkou. Nebo jen opakovala má slova o hezkém a barevném světě, těžko říct.
Chci. Chtěla jsem, vážně. A taky jsem toužila to říct. Konec konců, co na tom sejde? Já budu znát Biančin příběh a Bianca ten můj, příběh Novy. Potom usneme, už se nikdy neuvidíme a nikdy neuvidíme nikoho dalšího, ledaže tu byli další mrtví a houštiny nepatřily jenom nám. Co na tom sejde, když se budeme více znát? Chtěla jsem poznat pravou tvář Biancy... a tak jsem přikývla. „Hmm,“ vydala jsem ze sebe zvědavě.

Co když jsem si to zasloužila? Biančina slova mi projela hlavou jako šíp. Trhla jsem sebou a podivně se zkroutila. Cítila jsem, jak mi na mokrém podloží kloužou tlapky. Svěsila jsem ramena a... opět jen naprázdno otevřela tlamu a nemohla udělat nic jiného, než ji zase zavřít. Co tak strašného musí vlčice udělat, aby její smrt byla oprávněná? A záleželo na tom? Pokud jsme byly mrtvé, jen těžko se můžeme oživit tím, že budeme přemýšlet nad tím, jestli jsme si takový konec zasloužily. A pokud tu budeme spolu, dvě vlčice-přítelkyně, třeba nám bude v posmrtném životě konečně dobře. Nechtěla jsem na to myslet. Myšlení nepomáhalo. Myšlení by mělo být zakázané – to byla jedna z mála věcí, na niž jsem měla názor.
Zubožená vlčice mě následně vyzývala ke sdílení názoru. Zavrtěla jsem hlavou. Takhle to nešlo. Já měla zakázané říkat myslím si, to tak skutečně bylo, nepocházelo to z mé hlavy a mého vlastního přesvědčení. Nepřítomně jsem bloumala zlatými duhovkami v houští a odolávala touze jí na to odpovědět. Nebylo by to správné. Jenže pak jsem nemohla přijít na nic lepšího, než že vlastně nevím, a tak jsem to i řekla: „Nevím.“ Při tom, co jsem to vyslovovala, jsem si dávala zatracený pozor, aby má odpověď jakkoli nesouvisela s vlastněním názoru. Na mě se nikdo na názor nikdy neptal a Bianca byla mrtvá, takže určitě nechápala, že já... názory nesmím mít. Nebo něco unikalo mně?
Bianca si nakonec lehla na zem a já udělala to samé. Třeba se ani nezašpiním, když jsem mrtvá? Mohli se mrtví vlci zašpinit? Prudký déšť stejně hned všechny nečistoty smýval, a zatímco kapek ubývalo a skrz houští se začaly prodírat ranní paprsky, dala jsem se na Biančino povolení do vyprávění:
„Pamatuješ si na ně? Na dvě vlčice, co žily uprostřed houští? Měly se Nava a Bienca. Právě se narodily. Neznaly smrt, znaly jen život. Cítíš ty paprsky? Lechtají tě po čumáku, viď?“ Zarazila jsem se. Mělo to vůbec cenu? Snít? Doufat? Zakroutila jsem hlavou. Udělám to pro ni, pro svoji vlčici-přítelkyni. A pro sestru. A pro sebe. Neumřu. Nebo spíš... si tu smrt trochu ulehčím a zpříjemním.
„Bienca s Navou se dívaly, slepýma očima. I přesto, že neviděly nic jiného než temnotu, věděly, že tam, za houštím, je čeká velký svět. Budoucnost. Přišla bouře, děsivá a krutá, a tu budoucnost rozmetala na. miniaturní. kousíčky. Dvě mladé vlčice, slepé a nechápavé, rychle poznaly, co je to smrt, a to to ani pořádně nestihly pochopit. Možná proto se ptaly, jestli si to zasloužily? Ale víš co, Bienco? Byly s ní smířené. Protože věděly, že až přestanou slyšet bouřku, vzbudí se ze snu a svět bude krásný a barevný.“
Proti mé vůli mi stekla po tváři horká slza. Nebránila jsem se jí, byla jsem smířená. Bianca mě stejně nemohla vidět, ne? Ačkoli jsem si uvědomovala, že to, co vyprávěla, nebyl příběh o slepé Biance a nijaké Nově, nýbrž lepší Bience a lepší Navě, na chvíli jsem si dovolila tomu uvěřit... tak, jak jsem to dělávala kdysi. Probuzení další den bude o to bolestivější, ale poněvadž jsem věděla, že tentokrát je už jasné, že žádné nepřijde, bylo mi to jedno.

Hlas se opět na chvíli odmlčel a Bianca se rozhodla, že si k tomu čekání alespoň sedne. Byla velmi vyčerpaná, promoklá na kost a hladová. A netušila, jestli Novu svými řečmi třeba neodehnala a nestojí tu jako hlupačka sama uprostřed ničeho. Hlavu sklopila ke svým tlapám a párkrát s nimi zahýbala. Bylo zvláštní pohybovat se v takové tmě. Je to jako by mi nepatřilo vlastní tělo, uznala. Někdy si ani nebyla jistá, jestli ještě nějaké tělo má. Co když si to všechno jen vymýšlela a doopravdy z ní zbyl jen nějaký obláček kouře nebo něco takového?
Vzhlédla od svých tlap směrem, kde byla Nova a naprázdno klapla tlamou. "Já nevím. Co když jsem si to zasloužila?" promluvila pomalu a sklopila uši. "Předtím než jsem umřela jsem nedělala zrovna příkladné věci... Asi jsem si to zasloužila," dodala ponuře. "Myslíš že by mě za to mí přátelé nenáviděli, kdyby to věděli?" zeptala se nakonec opatrně. Byla to ta jediná otázka, která se jí neustále objevovala v hlavě, i když se na ni snažila nemyslet. A teď když se nad tím zamyslela více, možná se o jejích činech nikdo ani nedozví. S Životem tam po jejím odchodu zůstala už jen Cynthia a Meinere. Co když dopadli stejně? píchlo jí při tom pomyšlení u srdce. Byli také... mrtví? Ne. Absolutně ne, prudce zavrtěla hlavou, až ji zabolelo za krkem. Meinere byl silný a Cynthia také vypadala, že si v těžkých situacích dokáže poradit. Nesměli být mrtví. To si zasloužila jenom ona, nikdo jiný.
Nova si povzdechla. Bianca by to možná nezaregistrovala, ale když najednou musela spoléhat na sluch víc, všimla si. Nabídka vlčice ji lehce zaskočila. Mohla si vůbec dovolit poslouchat hezké příběhy? Nechat se unášet fantazií a dělat, jako by všechno bylo sluníčkové? "Povídej," zašeptala nakonec a lehla si na promočenou zem. Lehce se třísla zimou, ale nemohla s tím nic moc dělat. Navíc věřila, že si všechno zaslouží. Bolest, hlas, zimu, cokoliv, co jí ubližovalo si zasloužila. I dělání si nadějí příběhy bylo nakonec pouhé utišení na krátkou chvíli, než se zase vrátí do kruté reality, která bude o to horší. Ale nemohla odolat. Chtěla slyšet nějakou hezkou pohádku a na chvíli se dostat do jiného světa. Alespoň ve vlastní mysli.

Otevřela jsem tlamu, ale nevyšlo z ní nic jiného než prázdno. Možná, že to bylo dobře. Vážně jsem měla sílu té vlčici oponovat a dělat jí naděje? Stála bych o to, kdybych byla mrtvá já? Ale ty jsi mrtvá, Novo. Pokud je mrtvá Bianca, potom jsi mrtvá i ty. Takové myšlenky jsem neznala. Byly cizí, nepatřily mi. Já znala myšlenky na přicházející smrt, ovšem skutečnost, ta byla něco úplně jiného. Dívala jsem se na Biancu a snažila se v jejích ve tmě bloudících očích nalézt odpovědi, ale nenacházela jsem je. Byla slepá, ne? Možná jsem byla slepá taky. A všechno si vymýšlela.
A když už jsem si myslela, že je opravdu konec, přišla další rána. Podívala jsem se na oblohu. Pravda, ohnivý kotouč nebyl vidět zrovna nejjasněji, protože se celou dobu nesměle skláněl za temnými mraky, ale byl tam, prosvítal jimi, lehce. To tak bylo alespoň před chvílí, nyní byla skutečná tma. V dáli se ozývalo burácení hromů a křoviny, přesto, že byly všude kolem nás, nás ani trochu nechránily před deštěm. Stála jsem tam, smířená s vlastní smrtí, protože jsem neměla na vybranou, a nenáviděla jsem se za ten tenký hlásek ve svém nitru, že tohle přece pravda nemůže být, že tohle nesmí být konec, protože... proč vlastně? Proč jsem po tolika letech ve stínu chtěla najednou objevovat světlo a žít? Byla jsem přece smířená, ne? Nechápala jsem, že to najednou tak strašně bolí. Nešlo mi rozum, proč mi na tom najednou tak záleželo, když jsem pokaždé poddala vůli přírody. Vdechla jsem do plic studený vzduch, ještě stále zlehka vonící po popílku.
„Je mi to líto, Bianco, vážně. Nezasloužily jsme si zemřít.“ Co já o tom však věděla? Možná, že jsem si to zasloužila. A má vlčice-přítelkyně taky. Možná, to byla odplata za všechny ty bezesné noci, co jsem sestře vyprávěla příběhy a dovolila jsem si jim uvěřit. A čím se potom provinila Bianca?
Cítila jsem, že se mi do očí tlačí slzy. Nechtěla jsem brečet před ní, pokud jsme vážně byly po smrti, a pravděpodobně přímo v pekle, nebylo by moudré se ukazovat v té nejzranitelnější podobě... před všemi monstry a příšerami. Hlasitě jsem si povzdychla. Nakonec mě napadlo, že něco pro nás obě přece jen můžu udělat. „Chtěla bys slyšet příběh? Takový, při kterém se budeš cítit dobře?“ Příběhy jsem vyprávěla ráda. Sice jsem se v nich navracela do dob, kdy jsem mohla pouze šeptat, ale v těch chvílích vedle mě ležela sestra a já měla naději. Tu jsem nyní zoufale potřebovala opět najít.

Až nyní jsem si vlčici skutečně pořádně prohlédla. Teď, když ji nezakrývalo houští a já se navíc odvážila zvednout hlavu, to bylo mnohem snazší. Vypadala zuboženě a ztraceně. Vypadala jsem takhle otřesně já, kdysi? napadlo mě okamžitě. Zase tu byla smrt. Pronásledovala mě na každém kroku. Opatrně jsem se rozhlédla. Zvyk je železná košile, nemohla jsem se tedy rozhlížet jinak než opatrně. Zdálo se mi to, nebo ty temné mraky o něco ustoupily? Na zem se začal snášet déšť a vypadalo to, že se celý svět pročišťuje. Od čeho, to jsem úplně nevěděla, ačkoli mi poslední zbytky stop po kouři visící ve vzduchu mohly být malou nápovědou.
Smrt mě pronásledovala na každém kroku. A tentokrát mě dohnala. A pokud ne mě, tak moji přítelkyni, zuboženou šedou vlčici. Nechápavé „uhh“ bylo to jediné, co jsem ze sebe byla, přidušeně, schopná vydat. Udělala jsem krok dozadu a zlatýma očima opět propalovala půdu s větvičkami pod sebou. „Ne, nejsi mrtvá.“ Mělo to znít odhodlaně, jasně, chtěla jsem o tom vlčici ujistit. Jenže jsem si tím vůbec nebyla jistá a nechtěla jsem jí dělat iluze. Někdy je třeba si dělat naděje, ale o to bolestivější je, když se vám ty růžové brýle rozplynou a najednou... je jen skutečná realita.
Myslela jsem si, že už zaskočenější být nemůžu. Jméno vlčice tak nějak zaplulo do mé hlavy. Bianca, zopakovala jsem si několikrát s něžností, skoro nevědomky. Nejvíc jsem se totiž soustředila na její další slova. Během chvíle jsem se ocitla zpátky v jeskyni. Vyhladovělá na kost, promrzlá do morku kostí, nešťastná a hlavně sama. Vlčice byly mé přítelkyně a samota tou největší nepřítelkyní. Vydala jsem ze sebe dávivý zvuk a propalovala vlčici nevěřícným pohledem. Ptala se, ale já... najednou taky nevěděla a ptala jsem se sama sebe taky. Umřela jsem tam? Vážně jsem si tu záchranu vymyslela? Prohlížela jsem si své příliš dlouhé nohy.
Umřela jsem tam. Někdo s tak ošklivýma nohama nemohl přežít. Její další otázka zůstala nezodpovězena, protože jsem cítila, jak se mi do hrudi propaluje zvláštní pocit. Neexistující prázdno. Nebyl to ani smutek, ani naštvání z toho, že jsem si dávala naději. Smrt měla přijít vždycky. Tak proč nemohla přijít už dávno? Jsi mrtvá. Jsi mrtvá, Novo. Byla jsi, jsi a budeš. Mrtvá. Slyšela jsem Orvarův hlas a stáhly se mi útroby. Zatímco jsem ještě stále zmateně hleděla na droboučkou, životem zuboženou vlčici, snažila jsem se v těch myšlenkách slyšet uklidňující hlas Vanyi. „Nějak si k sobě najdeme cestu, ať budeme kdekoli.“
„Zapadá slunce, ty to nevidíš?“ Ta slova ze mě vypadla zvláštně ochraptělým hlasem, zcela náhle a bez varování, že jsem se v nich skoro nepoznávala.

Čekala jsem, co se bude dít dál. Jak jsem nad tím tak přemýšlela, čekání tvořilo valnou část mého života, možná to byl můj život sám o sobě. Čekat, hlavně nedoufat a nepřát si, prostě jen sklopit hlavu a leda se v duchu něžně ujistit, že vše bude dobré... i když většinou nikdy nic nebylo dobré.
Mírně jsem zvedla hlavu, když jsem zaslechla zakřupání větviček. Cosi se ke mně blížilo. Vlastně spíše kdosi, vezmu-li v potaz, že se mě předtím to cosi na něco ptalo. Stromy se přece ptát neuměly, keře také ne. A ačkoli jsem ještě párkrát přistihla své myšlenky, jak se ubírají směrem A co když je to jen tvůj hlas?, část mě tomu odmítala uvěřit. Ta druhá byla smířená s jakoukoli možností. Dokud se přede mnou nezjevila šedá srst hubeňounké vlčice, skoro jsem nedýchala.
A potom... potom to všechno ztratilo smysl. Vypadalo to, že se na mě dívá, nebo vlastně asi ani ne? Nebyla jsem schopná si dát dvě a dvě dohromady, co se to tu vlastně děje. Vypadalo to, že i ona, ta vlčice, již jsem v hlavě okamžitě přiřadila na seznam svých přátel jenom proto, že se narodila se stejnými pohlavními orgány jako já (což bylo vlastně docela sobecké), čeká, co se bude dít dál. Během svého čekání dokonce položila otázku. Na můj vkus docela záludnou, dlouho jsem s nikým nemluvila a odpovídat na to, kým jsem, bylo poměrně... složité. Měla jsem na to vůbec právo?
„Ahoj, jsem Nova, vlčice ze severu.“ Nakonec jsem se rozhodla se cizince představit obdobně, jako když jsem se představovala křoviskům. S přidáním svého původu, pokud jí to k něčemu bude. O tom, z jakého přesně severu jsem a že je ten můj sever absurdní, se mi moc mluvit nechtělo. Sklopila jsem pohled a chvíli zírala na své tlapky, potom na ty její. Už jsem víckrát hlavu nezvedla. Napadlo mě, že se i jí zeptám na jméno... jména byla v mém životě důležitá. Zhluboka jsem se nadechla a na moment se zastavila. Potom jsem to řekla: „A ty jsi?“
Znělo to možná trošku hloupě, avšak bylo to důležité. Dokud jste měli alespoň jméno, nebyli jste možná někdo, ale taky ne nikdo. A já té vlčici docela přála, aby nikým nebyla. Zasloužila si to. Byla určitě silná, byla to vlčice, má... přítelkyně. Takhle to prostě u mě fungovalo.

Oblízla jsem si čenich a čekala, jestli se náhodou nějaké to křovisko nepohne mým směrem. Moc jsem upřímně nevěděla, co dělat, a tak jsem se dala do naivního doufání, že to osud vyřeší ze mě. Vždycky věci řešil za mě a nikdy mě s dostatečným předstihem nevaroval, co se bude dít dál, ani se mě v tom lepším případě nezeptal, jestli jsem se svým příběhem spokojená. Ušklíbla jsem se a zopakovala oblíznutí čenichu. Vážně bych se napila, v krku jsem měla nepříjemné sucho.
Mé čekání na cosi se nakonec asi vyplatilo, protože křoviska se skutečně zavlnila a do uší mi pronikl hlas. Zastřený, možná nejistý? Na tohle jsem neměla moc dobrý odhad, protože ve smečce se nic kromě šepotu neprovozovalo.
S hlavou sklopenou k zemi jsem vyšla naproti za tím hlasem. Docela jsem se modlila, že si ho třeba nevymýšlím nebo že to není můj vlastní. Nezněl tak, ale co když jsem si už tak ráda povídala sama se sebou, že jsem ani nedovedla odlišit realitu od skutečnosti? Zdálo se mi to, nebo se vzduch naplnil lehkými stopami po... kouři? A kam se jen podělo sluníčko?
Je tu někdo? zadunilo mi v mysli. Chtěla jsem říct, že je. Že jsem tu já! Jenže byla jsem tu já, doopravdy? Byla jsem vůbec hodna se označovat jako někdo? Pootevřela jsem tlamu a... všechna slova se mi zasekla v hrdle. S hlasitým sklapnutím jsem ji zase zavřela. Nakonec ze mě vyšel jen přidušený šepot: „Pojď tudy.“
Tím jsem neříkala, že jsem někdo. Jenom jsem potvrzovala, že existuju a jsem stvořená z masa a kostí. Polkla jsem žluč, co se mi nahrnula do krku a ještě jednou se zhluboka nadechla, abych opět ucítila v nose popílek. Zvláštní.