// Středozemní pláň

Povzdychl jsem si, ale přesto kráčel dál. Celý ušpiněný a zmlácený od těch krup jsem trpěl, jako pes. Chtěl jsem se něco dozvědět, něco zažít. Déšť tomu dával ale docela dobrý céres. Jelikož jsme se blížili k nějakému křoví, neviděl jsem v tom zrovna moc zábavy. Ani informací. Keříky měli malé listy, které díky dešti vypadali spíše jako po porážce. "Složitý to je jen tak, jak si to sám uděláš! Nebo ne?" Zavrtěl jsem hlavou. Očividně nebyli tak sdílní, jak bych si představoval. Ale o to víc to znamenalo výhru na samém konci. "Nepřišel? Tak jak si se tam jako objevil? To tě vyprdlo nebe úplnou náhodou?" Zeptal jsem se podezíravě. Možná jsem nebyl až tak daleko od pravdy, i když z nebe ten vlk určitě nepřišel.
Vyptával jsem se na otázky, ale vlčice se moc neměla k hovoru. Chodila, jako by to měl být poslední její den. "Jak to víš?" Zeptal jsem se ho na otázku ohledně jizev, na kterou mi odpověděl vlk a ne ona. Naklonil jsem hlavu na stranu a prohlížel si ho. Měl plusový body za to, že on se mnou aspoň mluvil. Ale měla snad ta vlčice svého mluvčího? Byl to její poskok? Proč se se mnou nechtěla bavit? "Tak jo, Claudio," protočil jsem očima směrem vzhůru a zavrtěl nechápavě hlavou. Stejně je to pěkně divný jméno. Zavrtěl jsem hlavou.
Když jsme se zastavili posadil jsem se. Ale nevydržel jsem to dlouho, pořád jsem se nějak ošíval a snažil se něco vymyslet. "Proč nemluví? Tys jí udělal něco s jazykem?" Zamrkal jsem a podíval se na vlka, který si držel mírný odstup. Možná to je detektivka, na kterou musím přijít! Ha! Zavrtěl jsem ocasem a vyskočil na nohy, začal jsem se k vlkovi nenápadně plížit. Fakt nenápadně, neboť jsem každou tlapičkou čváchtnul do břečky.

Prudce jsem otevřel oči a začal se rozhlížet. Tep jsem měl vysoký, cítil jsem jako by mě někdo sledoval. Ale ve skutečnosti nikde nikdo nebyl. Tedy krom nějakého okolního hmyzu. Byl to jen zlý sen, který se mi honil v hlavě a já se tak trochu vyděsil. Nebylo to něco, na co bych nebyl zvyklí. Noční děsy jsem míval poměrně často už v mládí a teď jsem na to trpěl víc než dost. Postavil jsem se na nohy a protáhl se. Tělo i za tu chvíli bylo celkově ztuhlé. Necítil jsem se úplně vyspaný, ale dostatečně mi to naštěstí stačilo. Rozhodně jsem neměl nejmenší chuť pokračovat ve spánku. Tak jako vždy. Stále mi hlava nepracovala tak, jak bych si představoval. Celou cestu sem jsem si nepamatoval a když ano, byly to jen útržky oblastí. Rozhodně bych už nedokázal dojít do pouště, ve které jsem kroužil skoro celý den.
Povzdychl jsem si a rozhlédl se. Pomalu padala noc. Ovšem nebyla to úplně černá noc, zdá se že bude dneska úplněk. Možná teď, nebo za pár hodin. Neuměl jsem se zcela dobře zorientovat. Naštěstí to ani nebylo zapotřebí. Pomalu jsem vyskočil ze svého provizorního úkrytu v prohlubni zemi. Zaryl jsem drápy do měkké půdy, abych se tak mohl vyhoupnout zpátky nahoru. Rozhlédl jsem se, les byl tichý, jako by tu snad ani nikdo nežil. Když v tom jsem uslyšel ostrou ozvěnu. Bylo to vytí výra, nebo jiné sovy. Zastříhal jsem ušima. Už roky jsem žádnou velkou sovu neviděl. Možná si mě ani nevšimla, že jsem tu nocoval. Narušil jsem jí snad její obydlí?
Zkoumavě jsem naklonil hlavu na stranu a začal se rozhlížet. Černá noc mi znepříjemňovala život a celkově i pohled na to, abych jí mohl najít. Ale já doufal, že jí aspoň koutkem oka zahlédnu. Proto jsem se rozešel dál, snažil jsem se být co možná nejtišší. Vyhýbal jsem se haluzím a větvičkám, které by zbytečně udělali rozruch. Přeskočil jsem jeden ze spadlých stromů, byl jsem blízko. Měla snad v tomhle lese nějaké hnízdo? Mají sovy vůbec hnízda? Bádal jsem nad tím a zamračil se. Kdo ví, už jsem se pomalu blížil i k hranicím lesa. Tam ale ta sova určitě není, musí sedět někde tady. Zastříhal jsem ušima. V ten okamžik jsem opravdu stoupnul na jednu větev, která pode mnou praskla. Podíval jsem se dolů a pak nahoru, odkud šel hluk. Sova vyletěla přímo nad mou hlavou a uháněla pryč z lesa. Chvíli jsem se na ni díval, než se mi definitivně ztratila z dohledu. Být volný jako pták, jaké to asi je? Taková velká sova si mohla letět kam se jí zachtělo. Byla pryč, ještě chvíli jsem se motal po lese a hledal její hnízdo. Ale nic jsem zespodu neviděl. Proto jsem se sebral a rozešel k řece.

// Řeka Mahtaë, Jih

// Bukový sráz (přes Mahtaë)

I když jsem v místech, kde kopec navazoval na řeku, trochu přibrzdil, celkově by se dalo říct, že jsem utíkal velmi rychle. I když jsem úplně nevěděl, od čeho. Od sestry Styx, protože- poněvadž Amny? Stáhl jsem uši a zmateně funěl, zatímco jsem nehodlal zpomalovat. Ale- ale Amny je v pořádku. Jistojistě je v pořádku! Je moc hodná a dává na sebe pozor! Ale- ale Styxina sestra jí ublížila! A nevypadala, že by- ona se- Žaludek se mi překrucoval, zatímco jsem si matně vzpomínal na to, jak se usmívala, jak se hihňala, jakou radost měla, zatímco Amny praskala žebra. Amny! zavrtěl jsem prudce hlavou a snažil se dýchat zhluboka, což za běhu nešlo příliš dobře. Amny, Amny, Amny. Amny! Je v pořádku! A má se hezky! Je jí dobře. Nic jí není! Teda- teda to nejlepší jí je! Má se moc pěkně! A až se uvidíme, tak se pomazlíme! Maličko. Ale bude to moc pěkné! A třeba- třeba se i počumáčkujeme! A já se ujistím, že je v pořádku! A pak si popovídáme! Hodně! Moc! Křečovitě jsem se usmíval, zatímco všechno uvnitř mě panikařilo, že tomu tak z nějakého nepochopitelného důvodu nebude. A! Jestli jsou všichni Styxáci tady, tak- tak! Nemůžou být tam! A Amny je úplně naprosto v bezpečí! I když- i když nevím, kde by mohla být, sklesle jsem se na moment zastavil a prudce vydechoval, zatímco jsem si s upřímnou bezradností prohlížel křoví, kterým jsem se zrovna procházel. Nevěděl jsem, kde Amny je, a nevěděl jsem, jak ji najít. "Já nevím, kde by mohla být! Snažil jsem se- snažil jsem se používat své srdce, ale to mě navedlo jen na horu, na které byl Dunčí!" vysvětlil jsem rychlostně větvičkám a několikrát si do toho přikývl. "To bylo taky moc pěkné, že jsme se takhle viděli! Ale- ale já nevím, kde je Amny! A rád bych- rád bych, abychom se viděli! Možná- možná je někde... doma? Nebo na jiném místě, kde to má ráda?" zamyšleně jsme přimhouřil oči a trpělivě vyčkával, jestli mi příroda kolem mne tenhle nápad odsouhlasí. V jemném vítru se větvičky otřásly, což mi připadalo, jako kývaly hlavou. A to mi k odsouhlasení bohatě stačilo. "To je perfektní! Určitě tam někde bude! Na některém místě! Děkuji! Já- já už musím jít! Vydám se... vydám se! Vydám se ke Křovisku! Tam jsme se potkali! A určitě ho taky dlouho neviděla, takže tam někde bude!" s nadšeným máváním ocasu jsem ještě párkrát poděkoval a vyběhl dál, směrem ke Křovisku.

// Středozemka (přes Náhorní plošinu)

Bylo zvláštní nemít absolutní pojem o čase. Bianca vůbec netušila, jak dlouho už na tomhle místě je, nebo co je to vůbec za místo. A přesto svými smysly dokázala okolí trochu vnímat. Slyšela hlas Novy, slyšela dokonce i zvuky přírody. Hučící řeku, křupání větví pod nohama, štěbetání ptáků... Kde to jsem? povzdechla si. Dokonce vnímala i stoupání a klesání teplot, jako by na ni svítilo slunce, které jí vysušilo kožich a jako by najednou slunce zapadlo a silně se ochladilo. Je tohle posmrtný život, nebo ne? začínala pochybovat. Až na tu tmu tu bylo vše stejné, jako v normálním světě že? Mohla se splést? Pomotaná na to byla dost. Jenže... co by potom vysvětlovalo tu temnotu?
Bianca nad věcmi dál nepřemýšlela. Pustila se do vyprávění svého zmateného příběhu Nově. Vlčice neznala Gallireu, takže byla asi odjinud. No, teď na tom stejně moc nezáleželo. "Hm. Ovládám magii větru. A možná i nějaké další, ale zatím jsem neměla šanci na ně přijít," přikývla. Soustředila se hlavně na zdokonalení té vrozené, jestli ovládala i něco dalšího, zatím netušila. "Všichni u nás ovládají magie. Jen někteří je nemají rádi a tak je nepoužívají. Já si ale myslím že jsou dost užitečné, dokáží zjednodušit život," dodala ještě na vysvětlenou. Nova vypadala, že o magiích také něco ví, ale tón jejího hlasu byl zvláštní. "Ty taky nějakou ovládáš?" zeptala se Bianca opatrně. Možná Nova neměla magie v lásce?
Pak ale pokračovala s příběhem. Přešlo se k té horší části, kterou by nejraději ani nevytahovala na světlo. Ale byla pravda, že se jí o něco ulevilo, když to Nově pověděla. Jako by najednou ztratila tu tíhu na zádech, kterou už pomalu nedokázala unést. Její společnice neměla moc komentářů. Biance se sevřelo srdce. Odsuzovala ji teď Nova? Možná řekla, že někdy se takové věci udělat musí, ale pak dlouho mlčela. Odešla? Opustila mě? Ani by se jí za to moc nedivila. Ale pak se hlas Novy rozezněl znovu. Její povídání bylo pro Biancu těžké pochopit. Někdy používala smrt jako metaforu a jindy jako realitu? Je vůbec možné oživnout? Když jeden zemřel, bylo to přeci napořád. Každopádně Bianca pochopila, že Nově chyběla její sestra, se kterou se odloučila a že poté žila se skupinou vlčic. "Proč vás vykázali? Co jste provedly?" zeptala se opatrně. Pro její společnici to nejspíš bylo citlivé téma. Ale Bianca si nedokázala představit, jaký prohřešek musely vlčice spáchat, aby je ze smečky vyhnali? Vypadalo to, že Nova si je svou smrtí nejistá. Bianca byla náhle v rozpacích. Sama měla pochyby ohledně toho, kde se ocitla. Vypadalo to na normální svět, až na to, že... neviděla. "Novo," hlesla ztrápeně. "Možná problém není v tomhle místě. Ale ve mně." Dávalo to mnohem větší smysl. Jakkoli si Bianca představovala posmrtný život, tohle bylo něco úplně jiného. Nejspíš... nejspíš byla stále naživu. Nějakým způsobem. Ale stihl ji trest, který si zasloužila. "My nejspíš nejsme mrtvé," vyslovila nahlas to, co si myslela. I když se jí to příčilo, i když to odmítala. Protože to znamenalo, je sice není mrtvá, ale nevidí. Je slepá. Je to napořád? celá se otřásla. Nechtěla být slepá. Jak by si potom toho života mohla užívat, když by nic neviděla? Žít bez zraku bylo pomalu horší jak ta smrt.
Bianca dlouhou dobu jen seděla a přemýšlela nad všemi teoriemi, které jí stihly vyskákat v hlavě. Jak to doopravdy bylo, netušila. Ale měla větší jistotu v tom, že se opravdu spletla a že nevidí. A v tom se jí zrak na malou chvíli vrátil. Matně zahlédla křoviny a šedé tělo vedle sebe. Neviděla vlčici do tváře a tak nepoznala její výraz. Ale nevypadala, jako někdo mrtvý. Bianca se obrátila na své tlapy. Ani ona nevypadala mrtvě. Byla naprosto stejná, jako předtím. Možná zase o něco hubenější. Už vypadala nezdravě. Pak se jí před očima ale zase zatmělo. "Já jenom nevidím," hlesla. Teď už si mohla být jistá. Pomalu vstala a vyrazila směrem, kde si vybavovala pláň. Dokonce i tušila, kde se nachází, protože takových stejných plání moc nebylo. "Nejsem mrtvá. Jsem tam, odkud jsem přišla. Na Galliree," otočila se ještě na Novu. Netušila, jestli tam vlčice ještě je. Nebo jestli ji bude chtít následovat. "Znám někoho, kdo bude vědět, co se mi stalo."

>> Středozemka (přes Náhorní plošinu)

Nova se po převyprávění příběhu zase na chvíli odmlčela. Bianca nijak neprotestovala a nezačínala novou konverzaci. Netušila, co by vůbec měla říkat. Jen tam tiše ležela a přemýšlela. Byla jí stále zima, jelikož promočený kožich nestihl pořádně uschnout. Měla také hlad, ale když nic neviděla, nemohla jít na lov. Navíc, pomohlo by to vůbec? Mohli mrtví vlci jíst? Třeba ji ten hlad bude sužovat do nekonečna. Začínala ale pomalu pochybovat, že si tohle opravdu zaslouží. Byla vážně za svůj život tak odporná, že teď musí trpět ve světě temnoty, mít hlad a celkově... měla pocit, že umírá teprve teď. Dlouze a pomalu.
Nova přišla se zajímavou myšlenkou. Bianca netušila, proč si takovou věc myslí a nechápavě naklonila hlavu na stranu. "Proč by?" zeptala se zmateně. Však tu byly společně v posmrtném životě. Nebo snad ne? Dost se zarazila, když její společnice řekla, že něco vidí na obloze. Zvedla hlavu nahoru a snažila se něco zahlédnout. Cokoli. Na krátký okamžik se jí opravdu zdálo, že viděla nějaký záblesk. Oblohu. Ale pak všechno zase potemnělo. Co se to děje? tiše zakňučela. Proč věci nemůžou zůstat tak jak jsou? Proč nemůže být chvíli klid? nechápala to. Že by Nova měla pravdu a i ona teď vstupovala do nového stádia smrti? Třeba konečně i její duše navždycky zmizí. Stane se hvězdou, jako to říkal Therion nebo se narodí jako úplně nový vlk bez vzpomínek na tenhle krátký život. Možná tahle změna nemusela být úplně špatná, ale i tak se Biance příčila. Neměla ráda změny, protože nevěděla, jak na ně reagovat. Netušila, co má Nově odpovědět. Nakonec jen zopakovala to, co řekla už několikrát. Že vidí tmu. Třeba si to světlo také jen namlouvala, začínala mít halucinace a vidiny, protože ji to ubíjelo.
Nikdy by si nemyslela, že se v ní vezme taková odvaha svěřovat se naprosto cizí vlčici. Docela váhala. Nebylo to ani tak, že by se za svůj život styděla, spíš měla strach, že když nebude taková, jakou se snažila být, ostatní ji nepřijmou. "Víš, celý život jsem se snažila být dobrá. Hodná. Pomáhat těm, co to potřebovali... Ale ve výsledku jsem jen sobec. Nedělala jsem to pro ně, ale pro sebe," začala pomalu. "Chtěla jsem aby mě ostatní měli rádi, aby jim na mě záleželo." Nezasloužila si být oblíbená. Nakonec měla sotva dva a půl kamarádů, bratra a adoptivní rodinu. Což ve výsledku nebylo moc vlků. Rozhodně jich za život potkala víc, ale ti ostatní si na ni určitě sotva vzpomněli. Byla jen náhodný kolemjdoucí v jejich životě. "Narodila jsem se ve smečce kousek za hranicí Gallirei. Znáš Gallireu? Je to země, kde žije spousta vlků, kteří mohou ovládat magii... Máme i dva bohy." Ti dva, kteří nepřímo mohli za to, co se jí teď stalo. Bianca byla vůči Životovi trochu zahořklá a ze Smrti měla víc strachu, než kdy myslela. "Moje rodná smečka byla ale brzy po mém narození napadena a rodiče zemřeli v boji. Pak jsem se zatoulala na Gallireu, kde jsem našla jednoho bratra a adoptivní rodiče. Zažila jsem dost věcí, dost zábavy, ale ve výsledku to vlastně bylo málo." Měla toho ještě tolik před sebou a cítila velkou nevoli se toho všeho vzdát. Jenže co teď mohla dělat? Bylo už pozdě na nějakou záchranu. "Byly mi dvě zimy, když jsem umřela. Ti dva bohové mezi sebou měli neshody a zatáhli mě do toho. Spolu s pár ostatními. Nejdřív zemřela hnědá vlčice, ani jsem neznala její jméno. Nikdo ji neznal a její smrt se přešla, jako by tam s námi ani nikdy nebyla. Pak zemřela Světluška. Byla trochu hloupá, ale hodná. Hodnější než já. Protože třetí vlčici jsem zabila já. Měla jsem si vybrat kdo zemře a přála jsem si, aby to byla ona... Jenom jsem nechtěla umřít," vzlykla nakonec. Netušila, jestli Nova vůbec pochytila, co říká. Příběh neměl hlavu a patu a Bianca vynechala spoustu zážitků, které mohly stát za zmínku. To nejdůležitější ze sebe ale dostala. "Jsem sobec. Obětovala jsem někoho pro svůj život a udělala bych to znova, kdybych se tam měla vrátit," dodala, znechucená sama sebou. Věděla ale, že to co říká je pravda.

Nova také netušila, co by si ostatní o Biančině chování asi mysleli. Bylo hloupé se vůbec ptát. Nejspíš nikoho z nich nezná, tak jak by mohla vědět? zavrtěla hlavou smířlivě Bianca. Na druhou stranu ale začínala mít zájem o to, jak asi zemřela Nova? Jaký život vedla její momentální společnice a jestli měla třeba podobné problémy. Zvědavost ale nebyla tak silná, aby se zeptala nahlas. Moc dobře věděla, že tohle jsou osobní věci, které se cizincům na prvním setkání nevykládají.
Místo nějakého vyzvídání tedy Bianca mlčela a rozhodla se poslouchat příběhy Novy. Bylo to zvláštní, protože většinou bývala ona ten, kdo nedokázal sklapnout a v klidu sedět na místě. Teď neměla náladu ani na mluvení ani na nějaký velký pohyb. Nova začala příběhem a své hrdinky se rozhodla pojmenovat velmi podobně jako jejich reálnými jmény. Bianca se nad tím lehce pousmála. Doufala, že alespoň příběh Navy a Biancy bude mít lepší konec, než to co je doopravdy potkalo. "Hmm," zabručela jenom a představila si jak okolní tmu proráží paprsek slunce a hřeje ji na čumáku. Byl to hezký pocit, i když jen iluze. "Cítím to," řekla tiše a přikývla.
Čekala, že příběh bude mít o něco lepší konec. Tenhle byl tak nějak hořkosladký a vlastně velmi smutný, jelikož Nava i Bienca nakonec stejně zemřely. Ale nebraly smrt jako konec, nýbrž hezký začátek. To bylo něco, co reálná Bianca zatím nemohla přijmout. "Bude svět krásný a barevný? Vážně?" pronesla lehce kysele. "Jediné co vidím, je temnota." Svět jako by nebyl. Mohla ho slyšet, cítit, ale nic neviděla a bylo to děsivé.
Bianca chvíli váhala, než zvedla hlavu ze svých tlap a otočila ji směrem, kde si myslela že se nachází její společnice. "Chceš slyšet můj příběh, Novo? A řekneš mi pak ten svůj? Třeba se nám tak uleví," navrhla nejistě. Netušila, jestli se vlastně svěřovat chce, ale možná by to mohlo pomoct? Alespoň by mohla zjistit, jestli ji Nova zavrhne nebo se s ní bude vybavovat dál, i když bude vědět ty nejhorší věci, které si Bianca kdy myslela nebo dělala.

// Středozemka (přes Náhorní plošinu)

Dunčí mě opravdu důkladně informoval o tom, jak to s vlčicemi je, a já mu za to byl vděčný, i když mi občas připadalo, že jsem ty věci, co mi říkal, docela věděl. Ale to nevadí! Je dobře, že si to můžeme společně zopakovat! uculil jsem se se skutečným vděkem, a chápavě přikývl na jeho další slova. "Chápu, že se s nimi jen nekamarádíš! Některé jsou tvé příbuzné a jste rodina! Ale pořád můžete být kamarádi! A nebo! Nebo se můžete partneřit! Nebo... nebo..." zamyšleně jsem s otevřenou tlamou zalapal po dechu a přimhouřil oči, "Nebo... nebo... tak!" Spokojeně jsem se usmál a byl ještě víc než předtím rád, že si všechno s Dunčím ještě takhle dodatečně vyjasňujeme.
"Co nejvíc kamarádek!" zopakoval jsem po něm v nadšení a zběsile začal mávat ocasem, "Uděláme si úplně ze všech kamarády a kamarádky, Dunčí! Každý se s námi bude kamarádit! A budeme spolu všichni podnikat různá dobrodružství! A bude nás hrozně moc! A budeme se všichni mít rádi, poněvadž budeme přátelé! A! A budeme přátelé i jejich přátel! Takže ti, co by byli přátelé přátel, budou naši přátelé, a tak najdeme další přátele přátel, se kterými se kamarádit! Jakože- jako že s těmi přáteli přátel, kteří jsou naši přátelé, tak od nich! Od nich najdeme přátele, a od nich pak přátele! A od těch- od těch taky přátele! A pak- pak už možná nic, poněvadž to bude už hodně vlků, co budou hodně daleko. Ale my to zkusíme zvládnout!" odhodlaně jsem horlivě přikyvoval a pokaždé, když jsem řekl slovo "přátelé", jsem omylem zvýšil na hlasitosti, až můj proslov byl spíš prokřik. "A já jim vždycky povím, že jsi skvělý, Dunčí! Já jim to povídám všem už nyní!" přesvědčil jsem ho ještě, tentokrát už trochu tišeji, aby to bylo důvěrně zmíněné jen mezi námi. On Dunčí stejně moc nepotřeboval, abych ho vychvaloval, poněvadž každý, kdo ho znal, to o něm věděl. Jak je skvěluper! A kamarádský! A hodný! Nápomocný! Nejlepší kamarád, uculil jsem se na něj zasněně a znovu začal nepatrně pokyvovat.
Párkrát jsem pokýval i tehdy, když jsme spolu dořešili kurevníky, a dokonce u toho nakonec byl i nějakou dobu zticha, abych dodržel slib, že pomlčím. Ten jsem Dunčímu vlastně ani nedal, protože jsem už mlčel, ale rozhodně jsem ho nechtěl zklamat. Znovu jsem se ozval až tehdy, kdy řekl, že s Amny máme hezký vztah. "Děkujeme! Moc!" rozzářil jsem se a vážil si toho, že nás Dunčí takhle chválí. Jsme roztomilí a hezcí! To musím říct Am- Hodlal jsem si v hlavě naplánovat, jak to všechno Amny vyřídím, ale Dunčí mě... trochu zarazil. "Pardon!"
vykníkl jsem neobvykle vysokým hlasem a pohled upřel do země, aby můj nejlepší kamarád nemohl poznat, jak se červenám. Ale Amny nemá moc ráda, když na ni někdo sahá! A- a- a není to mezi námi? Ale Dunčí! Dunčí je můj nejlepší kamarád! Možná, že si to kamarádi říkají! Ale- ale neměl bych se zeptat Amny, jestli mám takové věci říkat? Ale Dunčí je můj nejlepší kamarád! A chce si o tom povídat! v rozpacích jsem si prohlížel své tlapy. Je to můj kamarád! Ale Amny... ale Dunčí! Amny... "Já nevím!" dostal jsem ze sebe nakonec a nervózně se zahihňal. "Už... už tam budeme! Dunčí?" zeptal jsem se zbrkle, abychom dál nezůstávali u povídání si o něčem, co jsem nevěděl, jestli mohu říkat.

// Bukový sráz (přes Mahtaë)

//Středozemka přes Náhorní plošinu

"No jo. Kamarádit jo. Ale... ne vždycky se s vlčicema... jenom kamarádíš, chápeš?" zaskřípal jsem zubama a začal jsem intenzivně přemejšlet nad tim, jak je možný, že zrovna tohle ještě Newlinovi nikdo nevysvětlil. Nevěděl jsem, jak dlouho zvládnu v týhle konverzaci ještě pokračovat, aniž bych mu začal vykládat něco nevhodnýho.
"Jo takhle. Máš to rozjetý na víc frontách," pozvednul jsem obočí, i když Žíhanej vyjmenoval prakticky jenom vlčice od nás ze smečky. "Jo, měli bysme si najít víc kamarádek. Co nejvíc kamarádek," přitakal jsem náramně důležitě. S tim jsem naprosto souhlasil. Čim víc kamarádek, tim líp. "Musíš o mně všude vykládat, jak jsem skvělej. Ty - ty jseš přirozenej talent. Ale já... já s hledánim kamarádek potřebuju pomoct, víš?" otočil jsem se na něj naléhavě, aby koukal na mojem vychvalování hezky zamakat.
"Jasně, mně taky nevadí bejt kurevník, jenom o tom prosimtě pomlč," protočil jsem očima. Možná byl blbej nápad mu tohle slovo vůbec řikat, ale už bylo stejně pozdě to vzít zpátky. Sladce jsem se na Newlina usmál nazpátek a pokračoval v cestě na západ s naprosto nevinnym výrazem, jako kdyby se zrovna neodehrál dialog o kurevnících.
"Takže jste partneři," vytáhnul jsem následně z jeho monologu to nejpodstatnější. "To je... hezký. Roztomilý," prohodil jsem, jako kdybych zrovna držel v tlapkách podělaný smradlavý mimino. Vztahy mě zrovna netankovaly. A bůh ví, jak vypadal zrovna jejich vztah. "Doufám, že spolu aspoň děláte něaký úchylárny, aby to stálo za to," podíval jsem se na Newlina naprosto vážně, podobně naléhavě jako předtím. "Ani mi nezkoušej vykládat, že se třeba jenom čumáčkujete. To bys mě zklamal, hochu."

//Bukáč přes Mahtae