Gallirea - Nad kopci

Lovná zvěř: menší savci
Zajímavosti: uprostřed je mělké jezírko
Nebezpečí: žádné

Strana: « předchozí 1 2 3 4 5 6 7 8 další »

Lylwelin, - (8.3.2020 21:07) odpovědět

// <- Zarostlý les

Byla ráda, že se z otevřené louky konečně vrátila mezi stromy. Byla ovšem zadýchaná, proto dost polevila tempo. Stále vypadala elegantně, ale ne tolik co obvykle. Ucítila cizí pach. Přitiskla uši k hlavě a narovnala hrdě hlavu. Netušila, zda na cizince narazí, nebo ne. Ale napadlo ji, že by ho sama mohla zkusit vyhledat, aby zjistila, zda nenarazil na nějakou potravu. Nebo možná parťáka na případné hledání, či dokonce lov? Nesnášela spolupráci a ještě více nesnášela cizí vlky, ale hlad už byl opravdu silný. Musela zahnat stranou své ego a aspoň se zeptat. Třeba ten druhý bude podobnej hladovej žebrák jako ona a dobrovolně se připojí. Nebo ho prostě donutí donucovacími prostředky, že ano.
Zavětřila tedy, chytila se pachu a rozklusala se směrem, ze kterého vycházel. Zahlédla za nedlouho sedící postavu pod stromem. Bez naprostého ostýchání či nějakého pozastavení se k ní rozeběhla. Když od neznámé vlčice zastavila, dělil je od sebe kousek. Lylwelin probodávala cizinku ledovým pohledem, s ušima vzadu. Tak ta neviděla nic k jídlu už měsíce a v tomhle stavu mi bude k hovnu, pomyslela si a beze slova pokračovala dále. Pryč od neznámé.

//-> Výletové místo

Wizku, - (8.3.2020 10:38) odpovědět

//Řeka Kierb

Nakonec jsem uznala, že už toho bylo dost. Přesně v ten moment jsem si také uvědomila, že jsem naprosto ztracená a nemám tušení, kde jsem. Super, umřu sama a ještě jako blbec. Protočila jsem oči, až mě zabolela hlava, a sedla si pod nejbližší strom. Nebylo tu tolik sněhu, jako jinde, a vítr tu také nefoukal s takovou sílou, ale i kdyby bylo třicet stupňů ve stínu, více mě trápil prázdný žaludek. Sbírala jsem větvičky a rozkousávala je, jako bych mohla přesvědčit vlastní mozek, že něco doopravdy jím. Nefungovalo to, ať jsem se snažila sebevíc, a myšlenky na jídlo to naopak ještě zhoršovaly. Opatrně jsem se sesunula ze sedu do lehu a snažila se nezavřít oči. Hlavní bylo neusnout, i kdybych přimrzla k zemi. Přemýšlela jsem, jestli se již ostatní dostali domů, či jestli měli stejný problém, jako já. Možná jsem udělala chybu, když jsem se oddělila. Najdu cestu. Povzbudila jsem se a naprosto zbytečně se rozhlédla kolem. Chtěla jsem se jako vždy znovu zvednout a pokračovat, ale tentokrát mi to přišlo jako nemožný úkol. Možná nebude vadit, když tu chvíli zůstanu. Tušila jsem, že s každou minutou tak bude zima horší. Ale neměla jsem na výběr.

Norox, 11 (2.3.2020 18:08) odpovědět

<< Severní hvozd (přes školku)

Netušil jsem vůbec kudy jdu, ale snažil jsem se držet zejména v lese. Na toho debila jsem radši už zapomínal, protože to ani nemělo cenu dál řešit. Počkej, až tě znovu potkám. Takové štěstí ten debílek mít nebude. Stále mě však svědilo to zranění. Už tolik nekrvácelo, ale stále to bylo nepříjemné. Našel jsem si plácek, který vypadal bezpečně. Přeci jen tu bylo hodně stromů, a kdybych s sebou flákl jen tak do sněhu, šance že narazím na nějaký kořen byla velká. No, radši jsem na to šel nakonec opatrně. Packou jsem si ohmatal místo, lehl si na zem a převalil se na záda. Hodně to studilo a místama až nepříjemně pálilo, ale bylo to mnohem, mnohem lepší. Všiml jsem si, jak se sníh pode mnou zbarvoval do červené barvy, ale zase to nebylo tak hrozné.
Po chvíli jsem přestal a zase se postavil zpět na nohy. Podíval jsem se na tu spoušť a imaginárně pokrčil rameny. Když se tu náhodou někdo bude procházet, tak to bude zajímavé. Ušklíbl jsem se a pokračoval v cestě. Vítr to stejně rozmetá. A už by taky mohl přestat. Dal jsem se do běhu.

>> Neprobádaný les (přes řeku Kierb)

Savior, - (25.2.2020 9:45) odpovědět

<- Borovicová škôlka

Potichu som ju nasledoval s vevericou v papuli a pozoroval narastajúcu nervozitu, ktorá sa v nej postupne menila na podráždenosť a jednoducho vyústila do zlej nálady. Len som si povzdychol. Všetok hnev a zvyšky paranoidnej nálady - alebo ako to nazvať - taktiež vyprchali, preto som len šiel snehom za jej čiernou špičkou chvosta. Vnímal som jej hnev na alfu svorky, ktorá nechala svojich vlkov napospas tomuto počasiu. Keď tak nad tým premýšľam, spomínali mi, že je tam aj Haruhi s partnerom, pre nich to vôbec nemusí byť dobré, premýšľal som a ustarostene sa pritom mračil. Mal som skoro rovnaký vek ako oni dvaja no vedel som ,že vlčica už nebola posledné roky tak vitálna. "Za ten čas, čo si v Ragare, padla tam už lavína?" opýtal som sa, pričom mi vôbec neprekážalo, že som zmenil tému a v niečom ju aj odignoroval.
Lennie sa na mňa oborila, ako má asi niečo uloviť na čo som pretočil oči. Nevravel som to náhodou? "Tá veverica nefbude stačiť tfoto," vyprskol som a vypľul nebohé zvieratko, od ktorého sa mi srsť lepila na jazyk. Tlamu som si "vypláchol" nejakým tým snehom a chytil vevericu za chvost tak, aby som dokázal zrozumiteľnejšie rozprávať.
Vlčica bola beztak frustrovaná a obávala sa, že na bezpečí vĺčaťa závisí aj jej život. Tľoskol som jazykom a opätoval jej vrčanie. "Opatrovať ju mala Severka. To, že to nezvládla a vĺča odišlo s nami, je jej vina a vec. To, že nie je pochovaná je tvoja vec, ja som to chcel vyriešiť," dokončil som hundraním a odkašľal si. Na to, že bol taký ukrutný mráz sa mi svaly celkom držali v teple kým sme teda kráčali. Ju zohrievala zášť voči vlkom v jej svorke, emócie, ktoré bublali a prenášali sa aj na mňa, no bol som natoľko triezvy, aby som to vlastným vrčaním nejako prešiel. Chňapol som jej po chvoste, skočil do záveja vedľa nej a zrovnal s ňou krok, hoci som sa zadýchal možno zbytočne. Prehrabol som jej nosom srsť na zátylí a jazykom prešiel po okraji ucha. "Nebude to také zlé, každého pochovám zaživa, kto s tebou bude mať problém," precedil som skrz zuby, no hlas som mal odhodlaný a iskričky v očiach, keď som sa na ňu krátko zadíval. Myslel som to smrteľne vážne, no mojím zámerom bolo jej trochu ukázať, že nejakú silnú oporu v tomto svete má. "Vydržal som to s tebou? Nie som idiot, keby si bola cvok, neviem, či by sme sa bavili," podotkol som a zahľadel sa do diaľky žmúriac oči kvôli vetru, ktorý nemilosrdne vháňal do očí vločky. V diaľke som videl veľmi známy kopec, čo trošku zabolelo, no rozhodol som sa smer trochu upraviť podľa seba. "Narvinijskí budeme minimálne v duchu vždy, avšak ten les mal jedno pekné zákutie, ktoré som ja osobne objavil až krátko po rozpade, neviem, navštívila si Machový lesík niekedy?" pokúsil som sa o vyrovnanú konverzáciu, ktorú aj tak prerušil môj kašeľ, lebo zas som mal chuť si vraziť do pľúc drevený kôl, nech už mám pokoj. Pokazený orgán jeden, zanadával som si pre seba a pri hraniciach lesíka sa na chvíľu zháčil, no dúfal som, že prechod popod stromy späť južnejšie bude lepšia voľba = menej snehu.

-> Machový lesík

Lennie, - (24.2.2020 22:32) odpovědět

<--- Borovicová školka

Savior se rozhodl vinu hodit tak nějak na Faliona samotného, v čemž měl vlastně recht. Kdyby nebylo toho okřídleného ňoumy, rozhodně by nebyla Nym teď jen jeden malý problém. Mohla by fakt chcípnout, věci by to ulehčilo určitě.
"Sežrala bych ho, kdybych mohla," zavrčela, když zmiňoval alfu, o kterém by momentálně raději ani nemluvila. Vlastně by na něj vůbec nejraději nechtěla myslet. Příšerný vlk, fakt že jo. Kdyby mu na tom vlčeti záleželo, staral by se. Ale kde on vůbec je? Jestli bude něco později Lennie vyčítat, měl by si zamést před vlastním prahem, protože ji neměl do Ragaru vůbec tahat a očekávat, že se o to hodlá starat někdo cizí...
"Jak to mám sakra vědět?" odpověděla naštvaně na otázku ohledně toho, co asi tak bude chtít ulovit, když nikde nic není. To je dobrá otázka, ale vážně ji nemusel pokládat na hlas. Vlčice byla i bez toho viditelně ve stresu.
"Seženu jí cokoliv! I kdybych měla zabít jiného vlka! Závisí na tom můj život, pokud jí nedotáhnu domů živou!" zavrčela naštvaně a lezla sněhem dál. Bylo bláznovství táhnout vlče zpět do Ragaru. Lennie samozřejmě věděla, že pravděpodobně chcípne. Nym už pravděpodobně byla i po smrti a ti vlci u jezevců jí již dávno ohlodali. Ale vždycky chtěla být tak nezávislá a Lennie jí mohla velký kulový zakázat, neboť nebyla žádná její máma. Nebyla ani Falion, kterého by doopravdy poslouchala. Proč nemohla být ona ta dokonalá.
"A že já se vůbec snažím, teď když je Cynthia ve smečce, nemá smysl tam být, udělá ze mě tu špatnou a všichni mě budou nesnášet," nadávala hlasitě a pokračovala v cestě. Ani se neotáčela, pouze prskala slova a po dlouhé době se zlobila natolik, že vlastně nepociťovala ani zimu. "Debilní Falion, debilní Cynthia, debilní Nym, proč všechno musí být tak příšerně komplikované a vždy tak na nic!" zlobila se dál a ještě si něco mumlala pro sebe když pokračovala dál a razila si cestu tam, odkud vlastně přišli a měla pocit, že by se teď opravdu na to vlče mohla vykašlat, neboť se cítila natolik příšerně, až z toho začínala býti lehce sobecká.

---> Někam to vyber

Kaleo, Čaroděj týhle noci (20.10.2019 0:06) odpovědět

// les pod horizontom (trávnaté výšiny)

Bola som preč z nádherného lesa, na mieste, ktoré mi opäť nič nehovorilo. Práve, keď som si myslela, že som možno prešla už celú Gallireu, alebo možno jej väčšinu, ma táto krajina znovu prekvapila svojou rozľahlosťou. Bolo to na nej očarujúce. A i keď som niektorými územiami už raz prešla, bolo to len zbežné, a stále mi neodhalili celú svoju podstatu. Inými slovami, vždy bolo čo objavovať.
Čudne pokrútené kmene sa nepodobali ničomu, čo som doteraz videla. Niektoré pôsobili dokonca tak neprirodzene, že som uvažovala, či si ich niekto neprispôsobil na svoj obraz. Bohovia? Víly? Alebo len vlk so zelenými očami, ktorý sa naučil hýbať s rastlinami? Pár takých som už videla... Aj keď toto by nedokázali. Zahĺbená do úvah o pôvode tvarov stromových kmeňov som odklusala cez hranice územia k vysokej hore v diaľke...

// orlí dráp (cez jašteriu lúčinu)

Jenna, - (9.10.2019 23:50) odpovědět

<- Trávnaté výšiny

Mali ste už niekedy pocit, že ste sa utopili v tráve? Lebo ja áno, teda ani neviem povedať, aká som bola vlastne v´dačná za úkryt stromov. Nešlo vlastne tak nai o to, že moja drobná postavička sa skryla medzi steblami či lopúchmi. Skôr o to príšerné vetrisko, ktoré okrem jesenných listov všetko vmietalo do očí!
Prišla tma a riadila som sa len hmatom, sluchom a čuchom. V živote ma asi neboleli očné viečka ako teraz. Vlastne, ako je to možné? Dá sa to, že bolia viečka? zamyslela som sa a s rýchlym úprkom pred hroziacim tornádom neďaleko som s úľavným výdychom privítala les, hoc bol tak lčenitý, že som ho preliezala po bruchu či kotúľmi pri skočení do nejakej prepadliny.

-> Kierb

Gee, - (29.6.2019 20:11) odpovědět

// Výletové místo

Vyběhla jsem z hloučku stromů jako smyslu zbavená a během sekundy to zadupla na místě. Bylo to tak prudké zastavení, že za mnou určitě zůstal vyrytý příkop. Několikrát jsem se rozhlédla kolem sebe, uši jsem měla našpicované, jako bych čekala, že se na mě z nějaké roští vrhne nějaký pobuda. Dýchala jsem zrychleně a mým tělem proudil zvláštní adrenalin.
Rozhodla jsem se, že se zase vydám na svou nekonečnou, beznadějnou cestu za nalezením své milované rodiny, kterou jsem opustila až příliš brzy. Nebo snad ona opustila mě? Už je to tak dávno, že si už ani nevzpomínám, povzdechla jsem si. Chtěla jsem cítit opět matčinu přítomnost, které se mi během mého dětství nedostávalo. Vlastně mě z velké části vychovávali členové smečky. Ale kdo ví, třeba to tak alfa vlčice dělaly, když neměly partnera. O otci tak nerada mluvila.

// Orlí dráp

Duncan, - (28.2.2019 21:30) odpovědět

// Tyjo - omlouvám se, Gee, ale úplně jsem vypustila, že musím letět k Osamělému stromu :D Zase se vrátím.
//20. BOD
// Výletové místo

Protože jsem si nutně potřeboval odskočit, nechal jsem svojí chudinku společnici někde za sebou. Přišlo mi, že se to v našem nově nabytém vztahu nehodí, abych si před ní hned i odskakoval. Tohle mi vždycky přišlo na hlavu. Když si vlci prostě jentak odskočili... a bylo jim jedno, že se na ně někdo dívá. Nevím, kde jsem tohle trauma pochytil, ale prostě mi to vždycky hrozně vadilo. Vlastně mi vadila spousta věcí, co ostatní dělali.
Přidal jsem do kroku a ztratil jsem se jí z dohledu. "Hele, jsem hned zpátky, srdíčko, musim... ehhh... si něco zařídit, óká?" houknul jsem za sebe bez ohlížení, ale na odpověď jsem nečekal. Prostě jsem šel. Řekl jsem si, že po cestě rovnou něco chytím, abychom se už nemuseli stresovat s tím lovem. Ale jenom, když na něco narazim. Nebudu se přemáhat. Pohodil jsem hlavou a přešel z rychlochůze do lehkého poklusu. Nestačil jsem se divit, jak rychle se hýbu. To se mi nestalo asi rok, že bych utíkal! To je to jaro... už je tady, už se blíží. Nemohl jsem se dočkat, až se budu půl roku jenom válet na sluníčku v teple. S tlamou zkřivenou do lehkého úsměvu jsem se hluboce nadechl a pokračoval kamsi na jih, kam mě to v tuhle chvilku táhlo.

//Zarostlý les

Riveneth, - (25.2.2019 11:04) odpovědět

//trávnaté výšiny (39. post +5 +4)

Nevedela som opísať tú radosť, ktorá pohltila moje telo, keď som sa dostala medzi stromy. Samozrejme, že sneh bol i v celom lese, no nebolo to také strašné ako na otvorenej pláni, kde nerastie pomaly ani krík. Vydýchla som si od úľavy a pozrela sa na les, do ktorého som prišla. Vyzeral úplne obyčajne a tak som sa vydala ďalej. Spomenula som si však na les, ktorý sa nachádzal viac západnejšie. Pamätala som si, ako pekne žiaril v noci vďaka machu, ktorý v ňom rástol. Bol to vskutku krásny pohľad. Avšak... prečo by som sa tam niekedy v noci nemohla zastaviť? Zadumane som nad tým premýšľala a povedala si, že bude mojou druhou zastávkou hneď po otm, ako načerpám sily v úkryte.
Teraz som však potrebovala ešte jednu vec dať do poriadku a tým bol žalúdok, ktorý sa zase ozval. Povzdychla som si a hodila na neho nepríjemné očko. Štvalo ma, koľko moje telo potrebuje kalórií, aby mohlo fungovať. Rezignovane som zvesila uši a vydala sa na prieskum lesom. Vzhľadom na to, že bol deň, mohli sa ušiaci ukázať, keď hľadali nejakú potravu. Rozhodla som sa teda toho zneužiť a nakrčila ňufák, aby som doň nasala okolité pachy. Nikde som však zajaca necítila. Bolo to očividne tým, že napadol nový sneh. Povzdychla som si a len tak napredovala. Však on sa niekde ukáže.
Keď som takmer už zanevrela na to, že tu ulovím zajaca, narazila som na čerstvú stopu, ktorá mohla mať tak pár desiatok sekúnd. Zastrihala som uškami a vydala sa po nej. Nemusela som ísť ani ďaleko, aby som zbadala pár dlhých uší. Pousmiala som sa a čochvíľa sa rozbehla. V čerstvom snehu sa moc dobre nebahalo, ale aspoň nebol tak hlboký ako na pláni. Po chvíli behania lesom som ušiaka chytila za šiju a zvalila ho na zem, kde som mu prehryzla tepnu. Teplá krv zaplavila môj pysk. Mlsne som sa oblizla a zožrala chutné čerstvé mäso. Keď som bola najedená, postavila som sa a vydala sa ďalej na západ, do miest, kde som vedela, že narazím na rieku, aby som sa vedela umyť a poriadne napiť.

//kierb

Duncan, - (30.1.2019 20:37) odpovědět

//11. BOD

// Zarostlý les

Z hustého lesa jsem se konečně vymotal a měl jsem tak aspoň nějaký přehled o krajině kolem sebe. Zdálo se, že jsem se dostal opravdu hodně na sever. Doslova jsem cítil, jak zima síli a teplota klesá. Nebo jsem to možná jen moc dramatizoval. Každopádně mi se zapadajícím sluncem byla větší a větší zima, což nebylo moc příjemné. Dobře jsem věděl, že za chvilku přijde noc. Proto jsem se nezastavoval. Stále jsem se rozhlížel po něčem k snědku, nebo po nějaké jiné existenci, a když jsem nic nezaznamenal, prostě jsem v chůzi pokračoval. Když zastavíš, bude ti zima. Když zastavíš, bude ti zima. Když zastavíš, bude ti zima. Když zastavíš...
Hrozně jsem si přál, aby už bylo jaro. Nebo líp - aby se ze zimy ze dne na den stalo rovnou léto! Ach, jak moc jsem léto miloval. Koupání, sluníčko, teplo... přesně na to byl můj slabší kožich stavěný. Ne na takovouhle klendru!
Z myšlení mě vytrhl pach. Byl to velice čerstvý pach. A byla to vlčice. Ihned jsem nastražil uši, zavětřil a rozhlédl se. Aleluja! Pár metrů přede mnou se na obzoru objevila černá skvrna, která se zdála být mou příští obětí pro konverzaci. Přidal jsem do kroku a vydal jsem se rovnou za chudinkou nicnetušíci vlčí slečnou, jako nějaký úchyl... tentokrát jsem si ale doopravdy chtěl jen povídat. A možná zahřát, když na to přijde? Uvidíme.

//Výletové místo

Gee, - (30.1.2019 20:32) odpovědět

// L5

// Řeka Kiërb

Od řeky jsem pokračovala přímo za svým čumákem a byla jsem zvědavá, km mě tlapky zanesou. Viděla jsem ale, že les kolem mě ustupuje a řídne. Ušklíbla jsem se a zastavila se na jeho okraji. Zadívala jsem se do dálky. Prostě přeběhnu do dalšího lesa, můj plán byl jasný, neboť jsem v dálce zahlédla další stromy. Zhluboka jsem se nadechla a vyklusala ze svého původního místa. Bohužel se ale opakovala situace jako před chvilkou - na otevřeném prostranství bylo docela dost navátého sněhu. Nyní naštěstí nefoukal silný vítr, takže mi cestu neznepříjemňoval.
S docela otráveným výrazem jsem se pomalu brodila sněhem, až jsem se nakonec dostala na vytoužené místo - do protějšího lesa. Zamávala jsem ocasem a setřásla ze svého kožichu zbytky sněhu, které mi na dlouhých chlupech ulpěly. Překvapilo mě, že les je poměrně hustý. To jsem nečekala. Ale znamenalo to, že sem nebude tolik foukat, pokud se mimo les rozfouká silnější vítr. Stromy mi poskytovaly jakousi ochranu. A za to já byla vděčná.

// Výletové místo

Skylieth, - (11.12.2018 11:36) odpovědět

<<< Narvinijský les

Pokračovali jsme po okolí. Chtěla jsem se už trochu stahovat k Močálům, ale začalo docela vydatně sněžit. Sigy mi prakticky zmizel z dohledu, proto jsem se jen zastavila a vzdychla. Ten by tu zimu nepřežil, ani kdyby chtěl, problesklo mi hlavou. Začala jsem se soustředit, když už mám všechny ty magie, proč to nevyužít?
Díky magii počasí jsem zastavila na tomto území a kousek vedle sněžení. Mračna se trošku roztáhla, takže bylo i vidět na cestu. A pomocí magie větru jsem si pach Sigyho přenesla ke mně. Dokonale jsem věděla, kde je. Přidala jsem do kroku, až jsem ho viděla. "Počkej, sim tě," houkla jsem zpětně po něm a zpomalila na jeho rychlost.
Aby se to trochu srovnalo, mračna se zase natáhla zpátky a spojila, načež začalo chumelit, jen o dost méně. Takže bylo vidět. Pod tlapkami mi ale sníh roztával, stejně jako u Sigyho, aby nám nebyla zima.

>>> kopce Tary

Sigy, - (9.12.2018 17:04) odpovědět

//Narvinijský les

Sledoval jsem Skylieth, která pořád ťapkala předemnou, když se mi najednou ztratila z dohledu. A byla pryč. Ne že bych se nesoustředil, byl zamyšlený nebo něco podobného. Začalo totiž sněžit tak vydatně, že mi prostě vlčice zmizela ze zorného pole a já ji pak v té sněhové kalamitě už nebyl schopen najít. "Haloooo!" křiknul jsem, ale bylo to k ničemu, protože foukal vítr, který každé moje slovo odtrhl od tlamy a rozprášil ho na tisícovku kousků do tisícovky směrů. Byl jsem v koncích. Začalo se stmívat, to jsem pochopil z toho, že sníh začal být spíše šedý než bílý. Jestli budu takhle venku v téhle zimě.... jsem nahraný... umrznu... umřu... Ne musím se nějak schovat! Odhodlaně jsem zvedl hlavu a zavyl, abych dal vlčici vědět kde jsem. Mohl jsem se jí vydat hledat a dříve bych to možná i udělal, ale věřil jsem jí. Věděl jsem, že je to silná vlčice, kterou nějaká ta sněhová vánice nezastaví a když bude chtít, až to přejde, najde si mě.

//kopce tary

Tollpihe, - (27.11.2018 18:28) odpovědět

<< Travnaté výšiny

Travnatá plocha pomalu přešla v les, který mi připadal s každým krokem hustší a hustší. Mohl tu taky nechat nějaké místo pro mě, když už plním takový důležitý úkol. Lehce uražen jsem přeskočil kmen, ovšem nějak jsem neodhadl dopad a přistál jsem na čumáku. Nejprve jsem si lítostí nad vlastní bolestí procítěně kníknul, ovšem poté jsem se dal do hurónského smíchu. Konec konců, jak často se vám stane něco tak náramně zábavného? Otřásajíc se smíchy jsem se sebral ze země a švihnul po kmeni - pachateli ocasem. ,,Příště až tudy půjdu tak mi prosím připomeň, že mám při přeskakování dávat větší pozor. Do té doby se opatruj a pij hodně vody, někdo mi říkal, že to zvyšuje životní úroveň.'' S těmito slovy jsem pokračoval ve své původní naplánované cestě. To bylo alespoň v plánu, dokud jsem si neuvědomil, že vlastně nic nevidím. Cože? Slunce se již pomalu začalo chystat ke spánku a i z toho mála světla, které zbylo, zde nepronikl snad ani paprsek. Černočerná tma. Uprostřed lesa. Úplně sám. To opravdu nebyl můj vysněný scénář. Zmocnila se mě lehká bázeň. Měl jsem pocit, jak bych tu snad neměl být. Inu, stejně tady není vhodný terén na průzkum. Nikdo není tak hloupý, aby se zdržoval na tak těžko prostupném místě. A ještě k tomu když se zde vyskytují lehce zákeřné kmeny. A tak jsem dal na svou radu, vybral si směr, kterým jsem tušil nejlepší cestu pro co nejrychlejší odchod z lesa a už jsem si to se znovu nabytým veselím ťapal. Do rytmu jsem si pohupoval ocasem a vůbec jsem byl v opravdu dobré náladě.

>> Řeka Kiërb

Strana: « předchozí 1 2 3 4 5 6 7 8 další »

Nad kopci

Příspěvky ze všech oblastí:

Tato oblast: