Gallirea - Nad kopci

Lovná zvěř: menší savci
Zajímavosti: uprostřed je mělké jezírko
Nebezpečí: žádné

Strana: « předchozí 1 2 3 4 5 6 7 8 další »

Marion, 116 (16.7.2020 10:17) odpovědět

<< Les pod horizontem (přes Travnaté výšiny)

Ze zabláceného lesa procházela přes travnatý kopcovitý povrch. Když natahovala při klusu tlapky dopředu, aby dělala delší kroky a byla tak rychlejší, málem zakopla o krtinec, který se nacházel přímo před ní. Na poslední chvíli si ho však všimla, přehopsla ho a zastavila se. Šla krtinec studovat. Hrabkala do něj zkoumavě tlapkama a neměla páru, co to je. Když se rozhlédla kolem sebe, uvědomila si, že je jich tu v okolí nějak moc. Tyhle hromádky hlíny opravdu za svůj život ještě nikdy neviděla. Fascinovalo ji to. S vykulenýma očima plnýma zájmu o tyto věci to dál pozorovala. Vyrušila ji až vysoký zvěř, která se prohnala o kus dál kolem ní. Zprvu se polekala, ale když pak zaostřila zrak, uvědomila si, že to hlasité dupající stvoření je jen mladý jelínek, který pádil do lesa, který se nacházel před ní. Jak se jelínek rychle objevil, tak i zmizel.
Poté, co dorazila do lesa, který viděla už z dálky před sebou, její dobrá nálada dosti poklesla. Les se jí moc nelíbil. Byl tmavý (černé mraky, které nepropustily sluneční paprsky, to jen zdůrazňovaly) a celý jakýsi bez života. Snažila se jím tedy jen rychle proklouznout, i když si musela během své cesty dávat pořádný pozor, kam šlape, neboť byl povrch celý nerovný, a kdyby špatně stoupla, mohla by si ublížit. Z lesa pak zamířila rovnou do dalšího lesa, protože jinou cestu dál zde neviděla. Holt všude byly samé lesy, musela se s tím smířit. Plus to ale jedno mělo – každý les byl rozdílný.

>> Velké vlčí jezero (přes řeku Kierb)

Savior, Naše sny a cíle (29.4.2020 22:47) odpovědět

EXTRA 5 - 25/25

//Les pod horizontem

Vstúpili sme asi do jedného z najstarších lesov Gallirei, ktoré tu vôbec rástli. Vstup sme zahájili prelezením pokrúteného kmeňa, ktorý bol aj prekvapivo široký. Akonáhle sme sa však začali predierať lesom, bolo z toho doslova predierať sa, nakoľko toto mi pripomínalo Východný hvozd, ktorí mnohí poznali ako extrémne hustý. Tu to bolo podobne, do studené kvapky padajúce z nebies sa nás odrazu na celkom dlhý prechod veľkým lesom netýkali. Bola to príjemná zmena a vietor, prefukujúci lesom nám mohol susiť srsť.
Lennie sa chytila nápadu s kožušinami, no jej mozog to samozrejme prekrútil. Skutočný plán bol uzurpovať si všetky kožušiny, ktorá v ragarských horách len môžeme násť, Povzdychol som si a zavrtel hlavou. "Ale žiadne jaskyne na končekoch hôr, kto sa tam má štverať," odfrkol som si pobavene a pokračoval. S úľavou som si mohol vydýchnuť, lebo mi tráva nečvachtala pod nohami a necítil som sa tak všetkému na očiach, Všetkému, čo v lese žilo i nežilo.
Nebol som prekvapený z jej dôrazného nie, ona to zvládne. Uškrnul som sa. "Ešte aby nie," prehodil som žartom, pretože už ma mala aj tak natoľko omotaného, že som sa stával fakt starším podpantoflákom pod nadvládou, kde som sa sem tam zo svojej pozície prebil na sekundu na vrchol.
Hryzol som si však do špičky jazyka, keď sa pokúsila na mne testovať jej zmysel pre humor spôsobom nemilým. Podpichovaním druhého, kým sa od neho nedočkala reakcie. "Máš divný vkus," vrátil som jej to s vecným oznámením.
Keby nespomenula divného vlka, s ktorým som sa zrazil pred chvíľou, ani by som na to už nepomyslel. Fakt bol divný, on mal bublinu! Otriasol som sa v snahe precitnúť, no žiaľ stretnutie so sivým vlčkom bolo realitou. "Utopí v piesku Duncana," predstavil som jej dôležitú výhodu toho stretnutia, hoci som si tým nebol istý, keďže on sa bavil s bublinou... a tú mohol tiež ľahko pomenovať Duncan.Vlci boli jednoducho divní. Nnedokázal som preto určiť, či sú slová o Styx a Lenniina teória niečím normálnejším či lepším. Vlčica si myslela, že biely vlk z Narrských kopcov by ju oživil a museli by sme jej čeliť znova a znova. "Kým mi nebudeš dôverovať, že sa snažím pre teba urobiť všetko, tak ti neviem asi zaručiť, že sa k tebe..." zháčil som sa, zastavil a sklonil ňufákom k jej bruchu, po ktorom som letmo prešiel. "... Teda k vám tá vlčica nedostane, ak bude chcieť zaútočiť," vydýchol som napokon vecne, bez nejakých farebných emócií. Tiež nie som nezdolateľný a na niečo má byť tá vzájomná opora, vraj ,ale čo sa ja vyznám, odfrkol som si napokon uvoľnene a zvažoval jej otázku. "Skôr by som šiel priamo od rieky cez les k sopke, do úkrytu, vyspať sa," podotkol som a premeral si ju zamračeným pohľadom. Priznaj už, že si unavená. Llebo ak nie, tak si priznám, že som teda asi fakt starý.

-> Rieka Kierb

Lennie, - (29.4.2020 22:28) odpovědět

<--- výšiny

Extra 5

"Fajn, tak si uzmeme všechny kožešiny zvěře v Ragarských horách!" řekla rozhodně a podívala se na něj, zda bude souhlasit s konfiskací všech hřejivých zdrojů. Respektive se samozřejmě jednalo pouze o předměty, které teplo udržovaly. Ale to taky stačilo.
"Tak hele ZLATO, já to zvládnu! O to se neboj!" oponovala Saviorovi v problému ohledně neschopnosti vůbec někam dojít, když byla hezký kulatá a baculatá. Co mají dělat tlustí vlci? Viděla vůbec někdy nějakého tlustého vlka, který se tu pohyboval? Nejspíše vsi hni pošli, protože nedokázali projít několik sedel a kopců do úkrytu... Kdo ví, třeba tu někde jsou. Ale zní to spíše jako záhada a mytologie. Možná je větší šance vidět jednorožce než tlusté vlky.
"Možná proto pak tak smrdíš, když hodláš nad každou koupelí nadávat," pronesla ledabyle, aby se toho chytil a začal oponovat v tomto pochybně pravdivém tvrzení. Samozřejmě že nesmrdí, ale Lennie měla ráda jakoukoliv příležitost, kdy si z něj může dělat haló.
Jenže pak se Savior vytratil a Lennie se zmateně rozhlédla, kde vlastně zase je. To jo urazila natolik, že se šel ptát veverek na pravdivost toho lživého tvrzení? Po chvíli jej konečně zahlédla. Vlastně si nevšimla předtím toho, že potkal Savior jiného vlka. Byl to ten samý, kterého velmi malou chvilku viděla mezi vrbami na jihu. To oběhl Gallireu opačné a zde se střetávají?
"Proč se bavíš s tak divnými vlky?" zeptala se jej, když se vrátil. Lennie se nehodlala nijak zajímat o nějakého podivína s bublinou a raději si hleděla cesty, než se vrátili zpět k předešlé konverzaci.
"To je sice hezké, jenže jak dlouho asi tak zůstane mrtvá? Myslíš, že to bude trvat dlouho, než přispěchá Život a oživí ji stejně jako Cynthiu? Protože nechávat takovýhle dě*** je naprosto normální i za cenu několika mrtvých nevinných vlčat, nechápu to. A jestli to udělá, najdu způsob, jak se mu pomstim, i kdybych měla Smrt vystřídat v jejím postu ... No Smrti," řekla zlověstně a bylo jasné, že pro pomstu takového kalibru by byla schopná zajít i takto daleko. Kdo ví. Třeba by to pak byl úplný souboj titánů.
"Budeš se chtít zastavit v Narvinijském?" zeptala se jen krátce Saviora, když se dostali na místo, kde již začínala cítit velikou nostalgii. Kdyby nebyl všudypřítomný déšť tak otravný, chtěla by se v oblasti déle zdržet, jenže takhle to vlastně asi vůbec nejde. Museli pohnout zadkem, byli oba mokří jako slepice a už se za nimi dělala pomalu nová říčka.

---> Kierb

Alexei, - (13.4.2020 17:41) odpovědět

Začínalo sa pomaly stmievať. Lucy sa odobrala na odchod. "Do svidania, Lucy, tak cez leto," rozlúčil som sa s ňou potichu. Bolo mi trochu smutno, že moja nová kamarátka už musela odísť, no vedel som, že to raz príde. Mala predsa svorku a povinnosti, a ak bola čo len trochu zodpovedná, nemohla sa na ne vykašľať kvôli mne. "Odin drugégo nájdeme. Máš moje slovo."
S tými slovami som sa otočil a pomalším klusom som sa vydal ďalej od miesta, kde sme sa s Lucy rozdelili.
Premýšľal som, kam sa vlastne ďalej vydám. Už som videl koniec lesa. To miesto mi bolo niečím povedomé. Sklonil som sa k roztápajúcej sa vrstve snehu na zemi a zavetril. Potom som sa rýchlejšie vydal smerom vpred.
Energia mi nechýbala, mäso z diviaka bolo výživné, a vedel som, že sila z neho mi ešte nejaký čas vydrží. Ktovie, kedy budem musieť loviť znovu. A či sa mi vôbec podarí niečo uštvať. Možno králika, uchechtol som sa v duchu. Navonok som si ale udržiaval nemennú tvár. Zamieril som k okraju lesa, k známym kopcom.

// Brezina (cez kopce Tary)

Lucy z Cedrového lesa, - (10.4.2020 21:59) odpovědět

Jeho pochvala mě samo sebou hřála na srdíčku. Jak jinak, když pochválíte vlčici, která by to neocenila? Usmívala jsem se na něho. To jo, ale dobře ovládat umím spíše jenom zemi. Zbytek mi moc nejde.
"Přesný počet vlků ti neřeknu. Každou chvíli se to mění. Někdo odejde, někdo přijde. Ale jsme dost velká smečka." Usmála jsem se na vlka. Vypadalo to, že ho informace ohledně smečky poměrně dost zajímají. A já byla ráda, že můj nový kamarád, by se mohl stát o členem třeba zrovna naší smečky. To by bylo super!
Ale naše cesty se pomalu rozcházely. Měla bych se pomalu vracet zpět domů. "Bylo mi s tebou fajn. Počítám s tebou na léto. Projdeme všechny řeky, co tady jsou! Nezapomeň na mě. Buď si tě najdu já, nebo si najdeš ty mě." Věřila jsem totiž, že když vlk chtěl, intuitivně si dokázal toho druhého najít.
"Tak ahoj." Řekla jsem smutně a přitom mu zamávala ocáskem. Následně jsem se otočila a své kroky mířila na další území tak, abych se přiblížila ke svému domovu. Ještě několikrát jsem se otočila, abych viděla onoho vlka. Už teď mi bylo po něm smutno. Jenže co se dalo dělat.

// Mikro post pardon a díky za hru :) - přechod ->Zarostlý les (přes kopce Tary)

Alexei, - (10.4.2020 16:40) odpovědět

Lucy sa na mňa chvíľku pozerala. Nejak som si to nevšímal, viac som sa sústredil na oslobodenie sa od koreňa. Už som bol zúfalý. Čo s tou nohou? Ešte že prišla Lucy a uvoľnila koreň a ja som bol opäť voľný. "Spasiba boľšoje, Lucy," poďakoval som sa vlčici. "Mágiu ovládaš očeň dobre." Noha nebolela, stačilo ju len trochu rozpohybovať. A tváriť sa, že sa mi len pred pár minútami nezasekla niekde pod snehom a nestrápnila ma tak. "Skoľka u vás volkov vo svorke?" spýtal som sa ešte jednu otázku.
"Da, tebe aspoň zostala pamiatka, no mne nič nezostalo," pokúsil som sa o vtip a pousmial sa, aby bolo jasné, že to nemyslím vážne. Vlčica sa rozosmiala. "Što tebe smiešne?" spýtal som sa bez svojej charakteristickej vážnosti, vlastne som mal tak trochu nutkanie smiať sa spolu s ňou, len na chvíľu. Potom to prešlo.
Vedel som, že už musím pomaly ísť ďalej, ale veľmi sa mi od Lucy nechcelo. Lucy potom povedala, že vĺčatá ma veľmi rada. Ja som ich moc nemusel. Sem tam sa usmiala. Napadlo mi, že by z nej určite bola dobrá opatrovateľka. A možno raz bude mať svoje vlastné. Pristalo by jej to. "Eto znie dobre. V lete my určite znovu vstretim." Jednoznačne by bolo príjemné sa v letnej spare ponoriť do vody. "Spasiba za vsjo, što ty mne skazala o svojej svorke," Usmial som sa. "Vaše alfy mne prídu zodpovedné." Ten alfa pár som ešte nepoznal, preto som si o nich nemohol veľmi urobiť obraz. Ale ak mali svorku, museli si to nejako zaslúžiť.
"Možno by si sa mala vydať domov. Nechoču ťa odgáňať, no nechoču ani, aby si mala kvôli mne problémy," povedal som vlčici. "Zvlášť by ja nechočel, aby eto rozgnevalo Elisu." Tá štipka humoru vo mne sa znovu prihlásila o slovo. Pousmial som sa na Lucy a pomaly sa chystal na ďalšiu cestu, tentoraz zrejme osamote. Ktovie, na čo a na koho tu ešte natrafím.

Lucy z Cedrového lesa, - (8.4.2020 22:07) odpovědět

Byla jsem ráda, že jsem Alexe potěšila. Z vesela jsem mu přikývla hlavou. Usmívala jsem se na něho. V jeho přítomnosti jsem se cítila dobře. Jestli to nebyl tak trošku druhý Takeru. Ne Takeru je jenom jeden. Koukla jsem koutkem očka po vlkovi. Ale byl fajn. Na nic si nehrál. Bylo to asi tím, že byl ze Sibiře. Nejspíše tam vlci byli jiní. Mnohem přímější a otevřenější.
Vlastně jsem netušila, cože to tady zrovna hrabě. Ale po chvíli mě požádal o pomoc. Já jsem ale... Taky mě to mohlo napadnout. Protočila jsem oči v sloup. Tohle byl trošku trapas. Zatím co jemu zapadla noha, já si seděla vedle něho a usmívala se. Tohle můžu udělat jenom já. "Nech to na mě." Mrkla jsem na něho vesele. Přeci jen, ovládala jsem magii země. Donutit, aby se kořeny uvolnily by měla být hračka. Chvíle soustředění a bylo to na světě. Kořen uvolnil tlapku Alexe. Ještě jsem pro jistotu jeho tlapku řádně zkontrolovala, jestli není nějaká pohmožděná či se jí nedostalo újmy. Ale vše vypadalo, že je v pořádku.
"A je to. Teď se nemůžeš divit tomu, že jsem i já uvízla... ale na rozdíl od tebe, já získala tohle." Smála jsem se hlasitě a přitom zvedla levou tlapku, na které byly šátečky.
Když se mě Alexei ptal, jak jsem si kdysi vysvobodila tlapku já, začala jsem vzpomínat. Ale v hlavě se mi promítla pouze scéna, jak ječím na všechno a všechny a tu tlapku tak moc páčím, div jsem si jí nezlomila. "Em, už si nevzpomínám." Raději jsem to zamluvila. Tohle nebyla historka, kterou chcete někomu vykládat. Ještě k tomu, když máte být budoucí vůdkyní všeho a všech.
Zamyslela jsem se. Přesto, že Alexei asi vlčata úplně nemusel, pro mě byly poměrně dost podstatné. Já je zbožňovala. Asi nejspíše proto, že jsem sama byla přerostlé vlče. Ani jsem nedoufala, že někdy dospěji. "Já vlčata zbožňuji." Zazubila jsem se něho. Ale né vystelu, že bych je sama chtěla. Spíše tak nějak jsem je brala za své sourozence. Měla jsem k nim blízko. Docela jsem si s nimi rozuměla. Ale mít vlastní? Brr. Nepostarám se ani o sebe. Ušklíbla jsem se.
Mezi řečí jsme se přesunuli myšlenkami do léta. "V létě jsou super koupačky! Musíš mi slíbit, že se ještě uvidíme a zajdeme se vyřadit k vodě." Usmála jsem se na něho od ucha k uchu.
Ale on přišel s jinou otázkou. Jak poznáš, naše území? Jednoduše. "Přeci tam ucítíš můj pach!" Začala jsem se smát. Ale neutahovala jsem si z něho. Byla to pravda. "Navíc, naší smečku poznáš určitě. Máme šíleně prudérní alfu Elisu. Taková šedá pořád naprděná vlčice. A pak hrozně hodného alfáka Arcanuse. To je černý vlk s bílými znaky. To poznáš. Jsme Asgaarská smečka, což ti asi moc neřekne... ale jenom kdyby náhodou." Kdyby jsi nás chtěl navštívit a potkal někoho místního. Nasměroval by tě za námi.
Ani se mi loučit nechtělo. Přitom jsem měla pocit, že Alexei si chce jít svou cestou. Věděla jsem, že se budu muset přeci jen vrátit co nevidět. Ale nechtělo se mi. A o to více se mi nechtělo, když jsem věděla, že tam máme cizáka. Udělala jsem úšklebek. Aniž bych si to uvědomila, s Alexem jsem se dost uklidnila. Najednou ze mě byla opět klidná a vyrovnaná vlčice.

Alexei, - (7.4.2020 21:40) odpovědět

Stále som hrabal do zeme. Nešlo to vyhrabať, ani za nič. Ten koreň musel byť veľmi hlboko pod snehom. Do šľaka. Lucy stála a sledovala, ako hrabem. Vyhlásila, že ma považuje za svojho priateľa. Prestal som s hrabaním a pozrel som sa jej do očí. "Ja vďačný za eto, že ty si to myslíš," povedal som vlčici úprimne. "Mogla by si mne pomôcť, prosím? Noga sa mi zasekla pod nejakým konárom, a nejde dostať von."
Poobzeral som po okolí, aby som si bol istý, že tu nie je nikto cudzí a či nás niečo nesleduje. Kto vie, čo sa môže potulovať po okolí. Skúsil som trhnúť labkou, no nepomohlo to, skôr sa stal pravý opak. Ešte viac ma to zabolelo. "To nevadí. Vĺčatá nie sú zrovna to pravé orechové, a čo pre teba?" Povzdychol som si a dal sa do kopania. "Kak sa ti podarilo dostať nogu von z toho kmeňa dereva, kogda si získala tú ozdobu?" Práve vtedy som si spomenul na to, čo mi Lucy predtým rozprávala o tom, že mašľa na jej nohe bola v nejakom kmeni, a vlčica tam strčila labku, a musela ju odtiaľ dostať. Mohlo by to pomôcť. "U meňa jesť gustá srsť. A aj kogda mi časť z nej vypadá, nepomôže to, aspoň njet veľmi. V lete sa vo vlastnej srsti voždy skoro uvarím." Zahrabal som do snehu ešte viac, a mal som pocit, že moja labka konečne narazila na koreň. Super, je to konečne ono?
Zabral som ešte viac, a zazrel som pod snehom na pár okamihov koreň. Vedel som, že som blízko. "U vás šťastie, jesli máte zásoby. Njet všetkým sa podarí niečo uloviť v tejto zime." Pousmial som sa. "Ale my sme tože mali šťastie, celý diviak, to sa nevidí každý deň." Konečne sa mi hrabaním podarilo koreň odhrabať a zahryzol som sa doňho. Chcelo to pár pekne silných stiskov čeľustí, ale napokon drevo prasklo a moja noha bola opäť voľná. "Uf." Otriasol som sa a pozrel na Lucy. "Možno sa ešte uvidíme, jesli sa rozgodnem pridať sa k vám. Kak spoznám, že som na vašom území?"

Lucy z Cedrového lesa, - (6.4.2020 8:40) odpovědět

// Orlí dráp (cez Jašteriu lúčinu)

Následovala jsem Alexe. Ani nevím kam to šel. Ale ani bych si to uvědomovala, já byla čím dál tím více od svého domova. Nevědomky jsem se ohlédla za sebe s velmi špatným vnitřním pocitem. Drug. Drug zní dobře. Drug je kamarád. Fajn, tohle bych si mohla pamatovat. "Prohlašuji že tedy za svého nového druga!" Zasmála jsem se u toho. Znělo to vtipně. Ani nevím co přesně mi přišlo na slově drug vtipné.
Malčik? Zvedla jsem svůj pohled od země. Ach ano, asi myslí mladé vlky. Vlčky, vlčata. No jo. Malčik dobře, to se bude taky hodit. Tohle můžu říct Sionnovi. Heh. "Myslela jsem si to, ale zmínit jsem to musela." Dodala jsem krátce. Jasně Alex nevypadal jako vlk, který se bude horlivě snažit pomáhat vlčatům, starat se o ně a chtít vůbec být v jejich přítomnosti. Spíše vypadal jako vlk, který když uvidí vlče, se sebere a ve velmi poklidné náladě zaleze někam, kde ho vlče nebude otravovat.
Alex mi poděkoval na poslední události, které se odehrály. V lovu jsme měli štěstí. Říct ti, jak to tady chodí je hračka. A projít se s tebou o nějaké to území dál, není problém." Jenom jsem se na něj usmála a pokynula hlavou. Pro mě to nebylo nic, co bych dělala z donucení. Prostě jsem chtěla.
Bříško jsem měla krásně plné. "Ty máš rád sníh? A vůbec zimu? Ble, já ne. Je to vždy nejhorší období v roce." Podotkla jsem. A už vůbec netušila, co jeho na té zimě tak baví. Zima a hlad a pak zase zima. Jak tohle může mít někdo rád.
Alex se po chvíli zastavil. Já ještě chvíli bezmyšlenkovitě pokračovala. Však vzápětí jsem si všimla, že jdu sama. Zastavila jsem se a podívala se kde je. Zůstal stát na místě. Vrátila jsem se k němu líným krokem. Hrabal ve sněhu. Nevím jestli zachytil nějakou stopu, pach či něco takového.
Posadila jsem se u něho a čekala, až si vyhrabe tu svojí díru ve sněhu. "Ještě si pár území projdu a pak se budu pomalu stahovat domů. Jako smečka jsme byli nedávno na lovu. Zásoby nějaké jsou, ale víš jak to je." Vlk nikdy neví. Koukala jsem jak bezmyšlenkovitě hrabě ve sněhu.Co tam má? Chytl nějakou stopu myši? Jako by nebyl dost nažraný. Olízla jsem si tlamičku a zívla si.

Alexei, - (5.4.2020 16:42) odpovědět

// Orlí dráp (cez Jašteriu lúčinu)

Snehu postupne ubúdalo. Keď sme vošli do lesa, bolo to vidieť najlepšie na konároch stromov, z ktorých padali kvapky vody. Jarné slnko bielu hmotu postupne likvidovalo. "Posmotri, o chvíľu už nebudet žiadnego snega." Čoskoro malo prísť teplé obdobie. Veľmi som sa na to netešil. Jar, alebo prelom jari a zimy, by mohol trvať celoročne. Zima, ale nie príliš veľká, a občas slnko, ale nie priveľmi horúce. Pre mňa tak akurát.
Lucy bola zvedavá na to, ako sa u nás povie kamarát. "Drug, a kamaráti sú druzja," odvetil som bez premýšľania. Sledoval som okolie, napoly stratený v myšlienkach. Do Asgaarskej svorky by som sa mohol pridať. Mal by som aspoň výhodu, že by som tam už niekoho poznal. "Starať sa o malčikov?" pousmial som sa. "To by mi asi nešlo tak kak tým, u ktorých na eto talent." Smrť a Život, tí dvaja sa ale musia nenávidieť, pomyslel som si.
"Ja rád, že ty ideš so mnoj. A... Spasiba za pomoc pri love, i za vysvetlenie togo, kak to zdes chodí. Raz ti eto oplatím." Určite to urobím, aj keď ešte neviem, kedy aako. Lucy je jedná z tých, ktorí poradia sami vždy. Odhodlane som vykročil vpred. "U meňa eto presne naopak. Ja by sa nesťažoval, keby sneg trval celoročne." Pomaly som kráčal lesom, snažil som sa o vysoké kroky, aby som nohy zbytočne nezabáral do snehu. Bol stále celkom hlboký. Vtom som pocítil, ako sa mi zadná noha do niečoho zasekla a nešla vytiahnuť von. Skúsil som to silnejšie, ale bezúspešne. Musí tam byť nejaký koreň stromu, alebo čo. Bolo mi trochu trápne. Urobil si skvelý dojem, najlepší. Zaseknúť si nohu niekde pod snehom, dokonalé.
Pokúsil som sa voľnou nohou odhrabať sneh, aby som videl, do čoho som sa to zakliesnil. Ak to bude koreň, a nie veľmi hrubý, môžem ho prehrýzť. To by malo byť ľahké. "Što máš v pláne, kogda sa vrátiš domov?" spýtal som sa vlčice, pri hrabaní snehu. Snažil som sa znieť tak vyrovnane a normálne, ako sa len dalo. O nič predsa nejde. Môže sa to stať každému, nielen tebe.

Lylwelin, - (14.3.2020 14:00) odpovědět

//<- Mechový lesík

Bylo to náročnější, než předpokládala. Zranění jí vše komplikovala a tím, jak kořist táhla, se krvácení nezastavovalo, ba naopak, ještě zhoršovalo. Musela na chvíli zastavit a divočáka pustit. Chladným zrakem si jej přeměřovala. Musím ho tam prostě nějak dostat. Celou zimu smečka neměla ani sousto. Doufám, že Sigy něco našel a tohle bude už jen takové zpestření, ale na to nemohu spoléhat, uvažovala. Snažila se popadnout zrychlený dech. Ani zima jí nebyla, spíše jí bylo horko, jak se namáhala. Možná její tělo sužovala horečka? Silná vlčice si to samozřejmě moc nepřipouštěla, ale její zranění mohlo komplikovat spoustu věcí. Zavrtěla nad tím ovšem hlavou. Nechtěla se zabývat sama sebou, ačkoliv přemýšlela, proč se s tím vůbec tak obětavě tahá. Byla si jistá, že té poloprázdné smečce stejně nikdo ani neocení. Znovu popadla divočáka za nohu a pokračovala dále. Nehodlala se vzdát.

//-> Zarostlý les

Thoran, - (9.3.2020 14:33) odpovědět

// Odněkud

To by jeden nevěřil, jak moc krutá dokáže zima být. Přísahám, že už jsem několik dlouhých dnů nic nejedl. Od té doby, co jsem opustil smečku, se má váha celkově zhoršila. Neměl jsem dostatečně pravidelný příjem kvalitní stravy, a tak kila šla dolů. Olízl jsem si čenich, když na něm přistála jedna studená vločka. Plahočil jsem se bez konkrétního cíle už opravdu, opravdu dlouho.
Do čenichu mi vniknuly pachy dvou vlčic. Odfrkl jsem si a zakoulel očima. Naštěstí už byly pryč, protože zrovna samičí společnost jsem nepotřeboval. Jistým způsobem mě ale zajímaly. Můj smysl pro orientaci byl v posledních dnech na nule, protože jsem se už dávno nepohyboval na známých územích. Byl jsem v úplném neznámu. Hodilo by se vědět, kde se vlastně pohybuji, ušklíbl jsem se. Ačkoliv jsem nikdy nebyl mluvný, mohl bych se přemluvit, abych z tlamy vypustil jednu jedinou otázku. Někdy vlk potřeboval mluvit, aby mohl přežít, že ano.
Zastavil jsem, abych se vydýchal. Sklonil jsem hlavu ke sněhu a začal ho hltavě požírat. Nevypadalo to, že by v přímé blízkosti tekla řeka, a tak mi jako zdroj vody posloužil sníh. Musel bych sníst opravdu velké množství, abych se necítil žíznivý. Navíc pojídání sněhu nemuselo být nutně to nejzdravější, a tak jsem se omezil jen na nějaké přijatelné množství. Už jsem aspoň neměl takový ten pocit sucha v hrdle.
Po chvilince odpočinku jsem se vydal po pachu vlčic. Ve sněhu jsem viděl i jejich stopy, takže stopování bylo o to snadnější.

// Mechový lesík

Wizku, - (9.3.2020 12:07) odpovědět

//Výletové místo

Dostali jsme se pryč z lesa do dalšího lesa. Byla jsem ráda, že pach vlčici táhne tudy - někde na louce jsem si to neuměla představit. Při prvním kroku bych se zabořila alespoň po krk a už bych se nejspíš nevyhrabala. Takhle jsem jen musela tlapky pořádně zvedat a před sněhem nás chránily větve stromů. Alespoň něco. I tak jsem musela dech každou chvíli chytat až z tlapek a hrudník se mi zvedal už jen s bolestí. Svaly mě pálily, no a žaludek už radši ani nezmiňuji. Bolest se mi alespoň rovnoměrně rozléhala celým tělem, takže jsem se nemohla soustředit jen na jednu věc. I ten hlad trochu přehlušila. Z myšlení mě vyrušilo až zaklení vlčice přede mnou. Povytáhla jsem obočí, ale nakonec se zase rozešla a vypadala stejně rozhodnutá, jako předtím. Stejně ti nevěřím. Problesklo mi hlavou. V podstatě mě nechávala pět metrů za sebou při tom tempu, které nasadila. A ještě mě peskovala. "Neboj, počkej, až ti budou koukat kosti z každého kouta, to se ti bude krásně hýbat," zašvitořila jsem ironicky. K ničemu jsem byla už tak, ale alespoň jsem si pořád udržela stejnou schopnost rychlosti, jako předtím. Když už nic, mohla jsem kořist alespoň nahnat tam, kam vlčice potřebovala.

//Mechový lesík

Lylwelin, - (9.3.2020 11:59) odpovědět

//<- Výletové místo

Vypadalo to, že ta vlčice ani nevěděla, o co jde. Lyl sice také mrzl čumák, ale ještě na tom nebyla tak špatně, aby necítila potravu, která byla poměrně blízko. Byla tak hladová, že její instinkty pracovaly na sto procent. Opravdu pevně doufala v tom, že už si z ní ale nedělají dobrý den. Třeba jí hlad zastíral vnímání? Mohlo si s ní hrát její vlastní tělo. Třeba nikde nic není. Zafoukal vítr a na chvíli pachovou stopu ztratila. Zastavila se tedy a zamračila se, přičemž naštvaně sykla. "K sakru," ulevila si s vrčením. Aniž by stopu byla schopná ucítit znovu, vydala se prostě směrem, kterým šly doposud. Doufám, že ten pach znovu chytíme. Jinak jsme v prdeli, pokračovala v negativitě ve své hlavě. Mrznoucí tlapky už ji opravdu zábly, ale snažila se udržovat energetičtější tempo, aby se její svalstvo neustále prohřívalo. Nemohla ke kořisti dorazit celá ztuhlá. "Pořádně se rozhýbej," nakázala jí přísně. "Nebo budeš k ničemu," dodala ještě. A to jsi beztak už teď, dodal vtíravý hlas v její hlavě. Ještě že se naučila občas držet tu svou krutou upřímnost. Doufala totiž, že vlčice přeci jen nějak přispěje k úspěšnému lovu.

//-> Mechový lesík

Wizku, - (8.3.2020 21:11) odpovědět

Zima se mi opírala do kožichu čím dál tím silněji a moje vůle k tomu se ještě někdy postavit mezitím pomalu upadala. Upřeně jsem hleděla na vyčnívající kosti a vzpomínala na časy, kdy jsem byla smutná z toho, že jsem moc tlustá. Nějak jsem si nedokázala vybrat, co je lepší. Tehdy jsem alespoň měla plný žaludek a s každým pohybem mě nesužovala křeč. I tak jsem si neuměla představit, jak na tom jsou ostatní vlci. Celý můj život jsem se prakticky živila malou řečí a na jen občasný přísun potravy jsem byla zvyklá, jenže teď, po několika týdnech bez jediného sousta, to bylo k nesnesení. Vzpomněla jsem si na Gavriila a přemýšlela, jak asi musí být jemu. A celé smečce. Napadlo mě, že bych jim mohla něco přinést - ale silně jsem pochybovala, že si najdu něco pro sebe. Že se vůbec do Borůvkového lesa ještě dostanu. Myšlenkami jsem se nějakým způsobem dobelhala až k bodu, kdy jsem bez jediného mrknutí zírala na svoji vlastní tlapku. Dost. Polkla jsem sliny a zahleděla se na oblohu, ze které se neustále snášel sníh. Už jsem ho ani nevnímala, ale v tu chvíli jsem vítala lechtání na tvářích. Každé rozptýlení, ať už bylo sebemenší, bylo potřeba.
Křupání sněhu mi prozradilo příchod někoho dalšího. Rychle jsem sebrala poslední zbytek energie a začala se zvedat, aby si mě nějaké zvíře nespletlo se zvěřinou, ale naštěstí to byl jen další vlk - možná vlčice, můj čenich už byl kompletně promrzlý na to, abych to zjistila, a na anatomické zjišťování jsem neměla náladu. Stín se rychle přibližoval ke mně a když se konečně zastavil, dostalo se mi pohledu na béžovo bílou vlčici. Bílé už jsem měla tak akorát po krk a nedokázala jsem potlačit otrávený výraz, ačkoliv má vlastní srst byla převážně bílá. Vlčice se ovšem nezdržela ani minutu a už odcházela. Huh? Sledovala jsem kroky neznámé a nevědomky začala obrys sledovat. Možná je něčemu na stopě? I kdyby zahlédla jen zbloudilou sýkorku mezi stromy, bylo to něco. Bylo to k jídlu. Na tom mi záleželo nejvíce.

//Výletové místo

Strana: « předchozí 1 2 3 4 5 6 7 8 další »

Nad kopci

Příspěvky ze všech oblastí:

Tato oblast: