Nad kopci

Les rozprestierajúci sa v severnejšej časti Gallirei, nesie jednoduché pomenovanie – Nad Kopci. Názov získal vďaka jeho polohe, teda sa nachádza nad kopcami Tary. Už na prvý pohľad je veľmi hustý a miestami i ťažšie priechodný. Stromy sú tu všetkého druhu, prevažne listnaté. Tie, ktoré tu stoja už dekády, majú svoje kmene široké, pokrútené a mocné. Celý les pôsobí dojmom, ktorý vo vás vyvolá rešpekt. Svah je tu trávnatý, nepredvídateľný a kamenistý. Nikdy neviete, kedy narazíte na strmý spád, či machom zarastenú skalku, vhodnú na spánok. Z dôvodu husto narastených stromov sa nie len zdeformovali kmene niektorých z nich, ale i koruny zatiahli „oblohu“ takmer úplne. Preniká sem veľmi slabé a tlmené svetlo, takže vytvára v lese tajomnú atmosféru.
Čím hlbšie putujete do útrob lesa, nachádzate množstvo bylín, travín, ba či i kvetín, ktoré hýria všemožnými farbami. Okrem nich sú pomedzi strome rôzne porasty plazivých rastlín, či krov. Určite vás prekvapí mach, ktorý rastie len v tomto lese, pretože okrem klasického zeleného, tu nájdete i iné farebné exempláre. Prevažne s nádychom fialovej a modrej. V týchto končinách hojne rastú i huby, pretože pôda je tu vlhká a úrodná. Vďaka všetkým týmto farebným škálam sa z lesu tvorí jedno príjemné, tajomné a magické miesto pre odpočinok.
Z fauny sa po lese potulujú hlavne menšie tvory, pretože pre vysokú je les veľmi náročný na prechod. Hlavne očakávajte nespočetne mnoho zajacov, lasičiek, kún, myší, líšok, jazvecov, ježov, a tak podobne. Vtáctvo zastupujú rôzne pestrofarebné spevavce a sovy. O motýle hrajúce všemožnými farbami dúhy nie je taktiež núdza! Počas celého dňa poletujú medzi stromami, kde ich v noci nahrádzajú svätojánske mušky. V samom srdci lesa nájdeme i vážky, ktoré tu našli rozľahlé, lesné jazierko.
Táto vodná plocha je ukrytá medzi stromami a jeho breh je zdobený veselými farbami kvetín, travín, machu, či húb. Voda v jazierku je plytká, iba ku stredu sa prehlbuje do jeho maximálnej hĺbky – tri metre. Žije tu niekoľko druhov menších rýb a raz za čas začujete i hlas žaby. Hovorí sa, že pokiaľ ste dosť trpezlivý a vyčkáte do hlbokej noci u severného brehu jazierka, skrytý v húšti. Môžete uvidieť žiarivé stvorenie, ktoré sa príde napiť z južnej strany lesa. Tento majestátny tvor má podobu jednorožca. Ak ste mali možnosť zahliadnuť toto bájne stvorenie, osud vám prinesie do vašej blízkej budúcnosti nepopísateľné šťastie.
(Riveneth)

Lovná zvěř: menší savci
Zajímavosti: uprostřed je mělké jezírko
Nebezpečí: žádné

 
Oblast neobývá žádná smečka
 
Přesunout se:
Výletové místo|Kopce Tary|Ještěří Lučina|Travnaté výšiny 
 

Příspěvky ze všech oblastí:

Pahorkatina dlouhých uší Zaslal/a: Mordecai | 14.5.2026 14:45
Caiův rychle sesmolený plán skutečně vyšel a králík nakonec přece jen skončil v jeho čelistech bez možnosti úniku. Ani tehdy se ale ušák nehodlal vzdát bez boje, a ještě než Mordecai stihl skousnout, ucítil v tlamě bolest. Mimoděk ze sebe vydal bolestné a překvapené vyjeknutí, ale svou kořist nep...
Řeka Kiërb Zaslal/a: Malva | 14.5.2026 14:12
Ačkoliv si pořád nedokázala odpustit jistou závist vůči vesměs pohodlnému životu, kterému se Matteovi dostalo, nějaké ty plusové body si u ní získal. Nakonec byl přece jen v pohodě a její pohled na věc se přinejmenším snažil pochopit. Vlastně i do určité míry chápal. To, že se s tím neštěstím ned...
Rozkvetlé louky Zaslal/a: Ivar | 14.5.2026 13:33
Jestli byl Ivar nabručený předtím, reakce vlčice mu na klidu rozhodně nepřidala. Hlavně proto, že nechápal, co právě teď udělal špatně. "Cože?! Jasně že jo! Vždyť ses tu smolila po zemi, jak kdyby sis k těm kytkám měla každou chvíli přičichnout zespoda!" štěkl po ní. Byl víc zmatený než uražený, ...
Severní Galtavar Zaslal/a: Sněženka | 13.5.2026 21:49
Hopkala jsem kolem vlka a líčila mu nadšeně své sny. Pak mě ale zarazila jeho reakce na zadní nohu. Neptala jsem se co se děje, protože mi bylo jasné, že se odpovědi nedočkám. Místo toho jsem se sama snažila zjistit, o co jde. "Bodla tě včela?" položila jsem otázku, na kterou mohl reagovat snad...
Narrské kopce Zaslal/a: Oberon | 13.5.2026 17:51
//Prstové hory Z maminčiných slov i způsobu, jak o něm mluvila, jsem vyrozuměl, že je Život velice silný a mocný vlk. "Takže on umí kouzlit!" zaradoval jsem se, teď už bylo úplně jasné, že tohohle vlka zkrátka a jednoduše musím vidět. Měl jsem trochu obavy, protože s moc cizími vlky jsem se je...
Mechový lesík Zaslal/a: Saturnus | 13.5.2026 17:35
Sheya si byla jistá, že to zvládneme. Dodávala tím trochu jistoty i mě, ale ne tolik, kolik bych potřeboval. Všechno ve mně bylo roztřesené, akorát tak připravené zaseknout se v nerozhodnosti, zmrznout strachem a nejistotou. Ale než jsem se zaseknul či vyrazil se Sheyou lovit, cizí pachy nás v př...
Mechový lesík Zaslal/a: Lorna | 13.5.2026 16:59
Leszek si byl celkem jistý, že vlci budou normální. Asi jsem tušila, kde se to v něm bere - byl to, konec konců, sám smečkový vlk, ale moje vlastní zkušenosti mi nedovolovaly na to nahlížet se stejnou důvěrou. "Doufejme," zabručela jsem a vyhlížela, kdy už se někdo objeví. Přála bych mu, aby tady...
Severní Galtavar Zaslal/a: Erlend od Severní hory | 13.5.2026 16:48
Pyl z květů vířil vzduchem kolem nás, šimral v čeniších, ale ani jednomu z nás to asi příliš nevadilo. Jenže kde jsou květiny, tam jsou i včely a právě jedna taková mě asi štípla do stehna. Polekaně jsem nadskočil a byl rázem na nohou. Otočil jsem hlavu a koukal, jestli mi tam někde nevězí žihadl...
Vřesový palouk Zaslal/a: Maral | 12.5.2026 17:08
//Tundra přes Kiërb Tlapy mne donesly k řece. Napila jsem se chladné vody a chvíli pozorovala líné ryby míhající se pod hladinou, ale neměla jsem až takový hlad, abych se snížila k jejich lovu. Čenich se mi samovolně nakrčil odporem. Nějakou hrdost v těle jsem ještě měla. Následovala jsem to...
Tundra Zaslal/a: Maral | 12.5.2026 16:47
//kdoví odkud Přestala jsem počítat dny na cestě už před dlouhou dobou. Věděla jsem ale, že to číslo se vyšplhalo již do desítek. Otevřené rány se zatáhly v jizvy. Divoce planoucí hněv v srdci vychladl v doutnající zášť. Jen stud zůstával. Altanova dcera, vyhnaná a pokořená. Jenže my oba byli ...
Cedrový háj Zaslal/a: Nero Etney | 12.5.2026 15:30
Tyhle dospělácké věci ho opravdu příliš nebavily, a tak se v něm začala probouzet netrpělivost. Ostatně, pořád měl hlad, takže zrovna nebyl v náladě k seznamování s nějakými cizími vlky. Nina na jeho otázku hned neodpověděla a místo toho se zeptala na svou vlastní, Etneye, a tak mladý vlk pohlede...
Esíčka Zaslal/a: Manus | 12.5.2026 15:24
Cudzí vlk jeho situáciu zhrnul do jediného slova. Inak sa to asi nazvať nedalo, uznal v duchu Manus. A vždy mohol zvoliť aj ostrejšie slová na popis toho, čo pred ním ešte pred chvíľou musel predvádzať. „Už to tak bude,“ prikývol, snažiac sa zahnať pocit zahanbenia niekam, kde ho tmavý určite neu...
Zapadlý kout Narrských vrchů Zaslal/a: Aranel | 12.5.2026 13:02
//Narrské kopce Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsme na cestě už tak dlouho. Zima dávno pominulo a všude už bylo v plném proudu jaro. Jenže já jsem měla v hlavě jen jedno; abychom konečně našli naše děti. Živé a zdravé. Abychom se mohli v klidu vrátit domů. To byla další věc. Ale doufala jsem, že...
Mechový lesík Zaslal/a: Leszek | 12.5.2026 9:37
Lorna se trochu bála. Nedivil jsem se jí. Ale mnohem více než vlků ze smeček jsem se bál tuláků. Však tuláci byli ti, co zabili mého bratra a vetřeli se Nicosovi do přízně. "Určitě budou normální," řekl jsem odhodlaně a opravdu jsem tomu věřil. Na její druhou otázku jsem se musel trochu zamyslet....
Narrské kopce Zaslal/a: Islin | 12.5.2026 9:31
//prstové hory "Život je něco jako místní bůh, entita. Vlci mu dávají různé dárky a on je odměňuje. Já si ale myslím, že je to jenom mocný čaroděj z masa a kostí jako ty, který ovládá magii lépe než ostatní," vysvětlovala jsem Oberonovi, zatím co se měnila cesta a pod tlapkami nám začínal křup...
Cedrový háj Zaslal/a: Etney z Cedrového lesa | 12.5.2026 9:01
Cítil jsem, jak se ke mně Nina tiskne bokem, a upřímně? Pomáhalo mi to držet se v klidu víc, než bych kdy nahlas přiznal. Protože čím déle jsme tu stáli skoro sami, tím víc mi to lezlo do hlavy. Cedr nikdy neměl působit prázdně. Ne když jsme byli doma... Ne když jsem měl tak velkou početnou rodin...
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Arcanus Asgaarský | 11.5.2026 19:24
//Pardon za mobil post, nevím, jestli jsi s někam domluvená, ale nechci tě tu držet, takže te jdu případně osvobodit :D Potuloval jsem se po lese a taky ve svých myšlenkách, jak jsem měl poslední dobou zvykem. Měl jsem rád svůj klid a svou rutinu. Drželo mě to v dobré kondici. Věděl jsem, že ...
Mechový lesík Zaslal/a: Sheya | 11.5.2026 19:15
//movil post pardon Selind pozvykala lístečky, které jsme ji dala a Reo přislíbil, že ji ani na minutu nespustí z očí. S tím jsem se od dcery dokázala vzdálit a jít pomoct Saturnovi s lovem. Přesto jsem k tomu zda je v pořádku v myšlenkách neustále vracela. Byla jsem tak neprijemne nervózní. S...
Ronherský potok Zaslal/a: Chiara | 11.5.2026 18:47
Pavouk měl docela dobrou poznámku. "To nevím, nenapadlo mě dodnes, že by se s nimi pavoučice potřebovala dorozumívat," pokrčila rameny. "Věř tomu nebo ne, jsi první pavouk v soužití s vlkem, kterého potkávám." Nicméně Ixchel měla smůlu, její zajímavost byla brzy přebyta Roweninou přitažlivostí....
Prstové hory Zaslal/a: Oberon | 11.5.2026 18:36
//Sarumenský hvozd Trochu jsem se zahihňal, když mi mamka řekla jméno svého kamaráda. "Život, to je ale zvláštní jméno." Skoro jako by ani nebylo pro vlka. Snažil jsem se představit si, jaký asi bude. "Takže on byl s tebou, když jsme se narodili? A jak to zajistil? A proč pak odešel?" vyptával...
Borůvkový les Zaslal/a: Silja | 11.5.2026 18:24
Přemítala jsem nad Kayinými slovy, která zněla dost zlověstně. Začínala jsem být celkem ráda, že jako členka smečky jsem pod její ochranou a nejsem některým z těch ostatních vlků. Uvažovala jsem i nad tím, co bych mohla dělat já. "Brr, lovit bych určitě nechtěla," otřásla jsem se. Mordování zvířá...
Mechový lesík Zaslal/a: Saturnus | 11.5.2026 18:13
Zvuk mého vytí dozněl v lese a nastalo dlouhé ticho. Nikdo nepřijde. Jsi sám. Proč by za tebou chodili? Co jim můžeš nabídnout? Nic. Pevně jsem stiskl čelisti k sobě. To není pravda. Jenže ta myšlenka zněla jen jako velmi chabý protest. A pak se přece jen něco ozvalo a mezi stromy se vynořil pí...
Mechový lesík Zaslal/a: Lorna | 11.5.2026 18:01
//Aina Vydala jsem souhlasné zabručení, abych dala najevo, že jsem Leszkův slib slyšela, ale vykecávat se už jsme moc čas neměli, protože les se přiblížil a čumák mi napovídal, že tu opravdu smečka je. Srst na hřbetě mi začala samovolně vstávat a srdce mi vyskočilo až do krku. Určitě to budou ...
Řeka Kiërb Zaslal/a: Matteo | 11.5.2026 17:51
Nic. Inu, což o to. Matteo rád nedělal nic, byla to možná jeho nejoblíbenější činnost. V tomhle případě mu to ale trochu leželo v žaludku, ale stále neměl nápad, jak to aspoň trochu změnit a když Malva, která se v tom vyznala, říkala, že to nejde... Tak to asi skutečně nešlo. Lehce si povzdechl. ...
Rozkvetlé louky Zaslal/a: Cynthia | 11.5.2026 17:38
Bouřková mračna na mé tváři se stávala jen a jen hrozivějšími. "Co prosim?" Naprosto přesně jsem věděla, co se snaží naznačit. Aspoň jsem si to myslela. "Ty budeš poukazovat na to, jak někdo vypadá?" protáhla jsem posměšně. Stačilo se na něj podívat, na tu jednouchou hrůzu, a bylo jasný, že nemá ...

Tato oblast:


Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8   další »
, 210 odpovědět
Seděl jsem naproti ní a měl možnost jí chvíli pozorovat. Měla ukousnuté ucho, pár jizviček po těle. Některé byly více viditelné a delší, nekteré vypadaly, že se každou chvíli zahojí, ale stejně by mě zajímalo, kde k nim přišla. Popravdě si už tolik nepamatuji, zda něco z toho bylo ještě v naší původní smečce, nebo k tomu všemu přišla až potom, co jsme se dostali ven. A nebo se přizná a řekne, že tady jí někdo nakopal zadek, protože to je taky dost pravděpodobné. Jsme v zemi blbečků. V tom jsem ale ucítil podivné kousání, škrábání na těle. Nedokázal jsem to ze začátku přiřadit k čemukoli. Ale když jsem zahlédl Tasu, jak se škrábe ustavičně na jednom místě, došlo mi, že to nebude jen tak ledajaké svědění. ,,Ty si přitáhla blechy? Grhhh," tiše jsem nasupeně zavrčel a sám se začal drbat. Nejhorší to bylo za uchem. Tam se jim velice dařilo.
Pak mi odpověděla na otázku a celkem jsem čuměl. ,,Ty ses dala do křížku se Styx? Co se tady do háje děje?" dost mě to překvapilo, ale nějak jsem to...čekal? Styx celou dobu vypadala, že ač mě přesvědčovala, jak stále chce těm idiotům nakopat zadek, tak se k nim stejně přidá. Ale je možnost, že se jen přátelsky/sourozenecky porvaly, jako to bývalo v naší smečce. Možná to nic neznamenalo. Ale my už nejsme malá vlčata. Proč by útočila na svou sestru, kterou dlouho neviděla? nedávalo mi to smysl a doufal jsem, že mě Tasa zasvětí do situace. Podotkla, že mi to sluší a já se uchechtl. ,,Taky jsem se snažil," podotknul jsem a ušklíbl se. ,,Oko mi vyškrábal jeden tlustoprd z jižní smečky, tu jizvu na zadní noze mám kvůli jedný ohnivý čubce, natrhnuté ucho mi způsobil jeden blicí maniak a škrábance mám tak nějak od ostatních," pochlubil jsem se se svou sbírkou.
, - odpovědět
Vrtěla jsem ocasem až mi odletoval od zadku sníh. Muselo to vypadat komicky z pohledu pozorovatele. Bohužel tady byl pozorovatelem jenom Roxí a ten těmhle směšnostem všedních dní moc pozornosti nevěnoval. Měl radši promyšlenější vtípky, zákeřnější, vtipnější. Naklonila jsem hlavičku na stranu a poškrábala se za uchem. Ocásek se mi sklidnil, protože jsem všechno soustředění zaměřila na poškrábání toho správného místečka. (//Vítej v klubu blecháčů, pokud v něm ještě nejsi) Ty otravné potvůrky v kožšku mi ani moc nevadily. Alespoň měl pan brouček společnost.
Položila jsem zadní nohu zpět na zem a vrátila se pohledem ke svému bratrovi. "Já tě vidím radši," řekla jsem se smíchem v hlase. Můj ocas se opět rozvrtěl. Byla jsem ráda, že jsem našla dalšího člena rodiny. Bratr konstatoval něco o mém stavu. "Jojo... Modřinu na boku mám os Styx, stejně jako tu tlapku, ale ta už je lepšejší," prohodila jsem a zamávala přední tlapkou s drápky ve vzduchu. "Jinak jsem se odřela kvůli nějaké magické kráče, která je moc tlustá na to, aby prolezla tunelem a pak si na mě dovolila ještě spadnou," dodala jsem nasupeně při vzpomínce na Tlustoprdku. Pak jsem si prohlédla bratra, který sám byl vymóděný o pár ne úplně vzhledných dodatků. "Sluší ti to," řekla jsem s úsměvem. Nebylo to míněno zle, jizvy a zranění jsem brala jako známku prožitého a hlavně přežitého boje. Kdo jich měl hodně, musel projít spoustou bojů a všechny přežil. V podstatě má slova byla spíše poklonou složenou bratrovi, který byl silnější a zdatnější než já.
, - odpovědět
Tasa nejdříve nedokázala pochopit, že to jsem já a cenila na mě zuby. Jenže pak pochopila, že se jedná o mě, její pohled zjemněl a začala se svým čumáke hrabat v mé srsti na krku. Bylo to příjemné, ale zároveň takové neohrabané. To ležení na zádech a hlavně po té ráně do stromu bylo dost nepohodlné a ona se na mě mačkala celou vahou a snažila se mazlit. Její ocas, jak kdyby na chvíli žil sám. Kmital takovou rychlostí. Musel jsem si odkašlat. ,,Povol trochu," řekl jsem v mezi kašlání, protože jsem měl něco zaseknutého v hrdle. Ale Tasa rychle pochopila a sedla si, ovšem pořád vypadala jak malé štěně, které dostalo ždibek masa. Neohrabaně jsem se si sedl. Snažil jsem se narovnat a trochu si prokřupat zády. Tou ránou se mi celkem blokly. Zatřepal jsem hlavou a podíval se na ní. Ušklíbl jsem se. ,,Taky tě rád vidím, sestřičko," pronesl jsem. Viděl jsem však, že taky byla taková zmordovaná. Ne sice tolik, jako třeba Styx, ale nevypadala celá. ,,Koukám, že toho máš taky hodně za sebou. Je vše v pořádku?" zeptal jsem se. Zajímalo mě, zda se jí teď nějak daří, alespoň jí. Sice mě netešilo, že další sourozenec je v téhle zemi plné magičů, ale co jsem už mohl dělat. Ještě chybí Apaté.
, - odpovědět
Hledala jsem v okolních zasněžených kopečcích nějaký ten úkryt. Jediné, co jsem ovšem nacházela, byly mechem pokryté díry. V tomhle pitomém lese není ani pořádný křoví nebo skála... Hlavně, že vkraji je každý magič, ale nikde nemají pořádné úkryty. Tiše jsem zavrčela. Byla to spíš známka frustrace a slabé paniky. Rozhodně jsem nechtěla usínat na odkrytém sněhu v tomhle nebezpečném místě. Nebála jsem se prochladnutí, nebo něčeho podobného. Před sněhem by mne ochránily větve stromů, ale neochránily by mne před náhlým útočníkem, který by si mne vybral za kořist, kdybych usnula.
Jako bych si to na sebe přivolala. Ucítila jsem cizí pach a uslyšela zrychlený dech. Jen jsem se stihla podívat směrem, odkud to všechno přicházelo až k mým smyslům, než mě šedá šmouha strhla na zem. Útočník mi narazil přímo do bolestivého boku. Modřina mě zabolela, jak jsme narazili v jednom klubku na zem. Při přemetu jsem bolestivě vzdychla, jak se mi z plic vydral vzduch ven. Po dvou nebo třech otočkách ve sněhu, který naštěstí brzdil náš pád jsme se zarazily o strom. Nebo spíše řečeno se o strom zarazil útočník, já se zarazila o jeho tělo a kožich. Na zlomek vteřiny jsem byla jako hadrová panenka, která bezvládně ležela na vlkovi, který se mě snažil zabít. Trochu za to mohl šok z nečekaného útoku a trochu teplo, které vyzařovalo z vlka pode mnou. S vrčením jsem si stoupla a vycenila zuby, než jsem zaslechla svoje jméno. Vycházelo z útočníkovi tlami. "Roxí?" pípla jsem zmateně, ale pak jsem si uvědomila, že stojím nad svým bráškou a uvolnila jsem tlapky. Dopadla jsem opět celou vahou na bratra a začala se čenichem lísat o jeho krk. "Já tě našla Roxí!" štěbetala jsem radostně a vrtěla při tom ocasem. "Jak ráda tě vidím," řekla jsem po chvilce dětinského tulení ke staršímu bratrovi, než jsem se odtáhla a se stále vrtící oháňkou si sedla na zem kousek od něj.
, - odpovědět
Radši jsem ještě nějakou dobu spíš postával na místě a čekal, až to vše nějak utichne. Mlha se vytratila docela rychle. Náznaky po ní téměř vymizely, což byl pro mě jasný signál, že se mohu lépe orientovat. Všude kolem mě byly stromy a bílo. Nic než bílo. Díval jsem se na zem, zda neuvidím nějaké ťápoty té malé, ale všechno zahladil sníh. ,,Pche," frknul jsem si a ušklíbl se. Nešel bych za ní, ale přeci jen by mě zajímalo, jakým směrem šla, abych se náhodou nevydal tím samým. Měl jsem té malé už celkem pokrk. Hlavně jsem na takovou společnost nebyl zvyklý, vlastně na žádnou. A původní plán byl najít někoho na zmordování, jenže to teď asi moc nepůjde, když nastává zima. Do háje. Ale tak co, přeci jen jsem změnil plán a musel jsem se podle toho taky zachovat. Čau na přemýšlení jsem měl fakt hodně. A vracet se do úkrytu nechci, i když by to asi byla nejlepší možnost. Chci si projít ten sever a východ.
V tom jsem ale v dáli zahlédl šedý kožich. Že by se na mě usmálo štěstí? Jenže jak padal sníh a byla vichřice, nemohl jsem zaznamenat pach vlka. Trochu jsem se přikrčil a dělal pomalé kroky směrem k vlkovi. Rozhodl jsem se pro taktiku překvapení. Skočil na vlka a skolit ho na zem. Díky tomu, že můj kožich nebyl až tak zářivě šedý, ale spíše špinavě bílý, dokázal jsem rozhodně více splynout s prostředím. Ha, to bude překvápko. Na tváři mi hrál úšklebek, čím více jsem se blížil. Když jsem byl v dostatečné blízkosti, sebral jsem veškerou sílu a rozeběhl se. Udělal rychlých pár kroků, skočil, jenže při skoku jsem si všiml zbarvení a mou myslí rychle projela myšlenka na sourozence. Až když jsem se přiblžil, uvědomil jsem si, kdo to je, jenže bylo pozdě. Narazil jsem do ní a oba jsme udělali pár kotrmelců, než jsem zády narazil do stromu s Tasou na sobě. Byla to celkem rána, takže jsem na okamžik zkřivil tvář bolestí, ale hned jsem prudce otevřel oči. ,,Taso?"

//omlouvám se za lehkou manipulaci
, - odpovědět
//Východní Galtavar následujíc tok řeky Kierb (nebo jak se to píše)

Šla jsem podel vodního toku, který místy zamrzal. Někdy jsem se musela dost soustředit, abych se zraněnou tlapkou nesjela přímo do vody. Tlapa díky podivné magii nechutného plamene přestala bolet a díky přírodní léčivé moci sněhu, se smrskla na původní velikost. Pořád jsem ovšem měla zaschlou krev na odřené bradě a břiše. Navíc se mi po pravém boku rozlila modřina, která se při nádechu ozvala. Původně to byla malinkatá modřinka od Styx, ale rozšířil jí dopad na zem, když na mě dopadla Tlustoprdka a pak Vrána, když jsme vypadly z toho nechutně slizkého tunelu. Musela jsem vypadat naprosto příšerně. Krvavý předek, na zádech sníh a sliz. Srst neupravenou, občas v ní zůstala nějaká ta větev nebo šiška. I když jsem se v jeskyni umyla v té podivné vodě, co mě nutila se smát, zápach bobků byl pořád cítit při bližším počuchu.
Řeka mě navedla k louce a ta k lesu. Cítila jsem cestou dost pachů, jako by tu bylo loviště nebo snad smečka. Stín ovšem nemluvil o smečce nikde na severu? Snažila jsem si vzpomenout, co ten tlučhuba všechno říkal. Naštěstí byl les celkem příjemným místem k pobytu. Stromy tu tvořily dokonalou střechu, která bránila sněhu a větru, aby sem pronikal tak silně jako jinde. Dokonce se mi zdálo, že je tu díky tomu i tepleji. Stejně by to chtělo nějaké roští nebo skálu, kde bych se mohla vrtnout. Začala jsem se rozhlížet po nějakém vhodném místě na přespání.
, - odpovědět
Netušil jsem, že mě ta malá poslechne na slovo a vydá se ted apo stopách té lasičky. Upřímně jsem měl chuť jí pomoci, jen ale v tom smyslu, že bych prostě stál na druhé straně, až by jí lovila, jenže se stala věc, kteoru ani jeden z nás nečekal. Zvedl se prudký vítr, začalo sněžit o sto šest a vytvořila se tak hustá mlha. Ani jsem nepochytil, kam ta mrňavá odběhla. Slyšel jsem jen z dálky její prosebný hlásek, který volal moje jméno. Ušklíbl jsem se. Tak, a zmizela. Nemusel jsem se jí zbavit, zbavila se ona sama. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo stát na místě. Přivřel jsem oči a čekal, až trochu mlha poleví. Na volání jsem nereagoval. Tušil jsem, že takové pomatené vlče jako je ona někam pláchne. Hlavně už jsem chtěl být fakt sám a neřešit takovou zbytečnost, jako je ona. Bacha na slova. Oba víme, že zbytečná není. Teď sis možná u ní udělal černý puntík. A z toho se mám jako rozbrečet? Je to mrňe. Jí nakukáš, co bude chtít a ona tomu uvěří. Na tuhle bych si dával bacha být tebou. Nevypadá tak naivně. Fajn, když myslíš. Prohodil jsem ocasem a udělal pár kroků vpřed. Zjistil jsem, že napadlo mnohem víc sněhu. Přes ty přivřené oči jsem si toho tolik nevšiml. Vše vypadalo totiž bíle. Mlha však trochu ustála, ale vichřice nepolevila. Budu muset někam zalézt.
, - odpovědět
Sníh padal všude. Neviděla jsem na Noroxe, ani jsem netušila jestli tu pořád je nebo se někam zašil. V té zimě a sněhové vánici, bych se mu ani nedivila. Bylo mi děsně. Kdybych nebyla tak blbá, tak bych nevběhla do sněhové závěje jen tak. Jenomže já měla hlad. Kdyby mi sníh nepadal do očí, asi bych se rozbrečela, ale já musela soustavně mrkat, aby se mi oči nezapadaly sněhem, takže jsem neměla na tvorbu slz prostor. Mírně jsem popotáhla. Neměla jsem strach, spíš jsem byla naštvaná. Už jsem se zvládla dostat sama z horších patálií, ale tohle měl být příjemný výlet, ne boj o přežití. Tiše jsem zavrčela. A ten zbabělec mě tu nechal a zdrhnul! Odplivla jsem si do sněhu a sledovala okolí. Norox nebyl nikde vidět a ani nereagoval na moje pokřikování. Asi mě tu vážně nechal.
Švihla jsem zlostně ocasem. Musela jsem se odsud dostat, ale netušila jsem jak. Přes bílé peklo, které padalo z nebe rozháněné větrem nebylo nic vidět. Slunce sice vstalo, ale velice pomalu. Potřebovala jsem trochu světla, abych někam mohla dojít. Najednou mi od tlapek vyrazily blesky. Bylo to nečekané. Cítila jsem se nepřemožitelně. Něco mi projelo hlavou. Byla to dokonalá vidina toho, co mám dělat. Začala jsem se soustředit a malé elektrické výboje naplnily vzduch kolem. Byly jako malinkaté světlušky, které mi ukazovaly cestu z toho bílého hnusu. Konečně jsem byla schopná nalézt cestu. Uviděla jsem před sebou les, který jsem znala od Bianci a rozeběhla jsem se tím směrem. Když tam nebude, tak se vydám do toho úkrytu co byl vidět ze sopky.

//Mechový lesík
icon , Pro Rowenu odpovědět
Oblohou prostoupilo krátce malinkaté světýlko. To dopadlo na hlavu Roweny, která ze začátku nic netušila. Avšak v její hlavičce se událo poměrně dost věcí. Vlče zůstalo na okamžik jako ochromené. Mělo jasnou vidinu. A to takovou, že má velkou moc! Dokáže čarovat a kouzlit! Ovládá blesky a dokáže si tak podmanit celý svět!
Pod tlapkami vlčete se krátce zablýsklo. Byl to snad výboj elektřiny? Možná... je jen na vlčeti, jak tento úkaz pojme a využije.
, - odpovědět
//Za Noroxe

Následovala jsem vlka jako jeho věrný stín kamsi do neznáma. Nechtělo se mi ho opouštět, ani se mi ho nechtělo následovat. Nějak jsem nevěděla, co pořádně chci. Ale já byla moc malá na to, abych věděla, co chci... ne? Popravdě jsem netušila, zda se vůbec chci vracet domů, i když jsem tím vyhrožovala. Ani bych asi netušila, kde domů je. Mlha byla hustá a já byla ráda, že vidím Noroxe před sebou. V tomhle nečase bych se domů vrátit nemohla. Nezvládla bych to. Byla jsem zoufalá a hladová, protože jsem nejedla už několik dní. Potřbovala jsem něco do břicha, ale nevypadalo to, že by se vlk rozhodl mi něco ulovit.
Norox se začal bavit o tom, že mě měla naučit lovit rodina. "Nikdo mě to nenaučil," odvětila jsem stručně. Začínala jsem mít zase celkem špatnou náladu. Neměla jsem ráda, když jsem se cítila neschopně. Lov jsem neovládala, takže tu byl pocit neschopnosti opravdu silný. Norox naštěstí zavětřil a našel kořist, prý přímo pro tebe. "Ale co mám dělat když ji najdu?" zeptala jsem se smutně. Opravdu jsem netušila jak se to dělá a nechtěla jsem svůj první lov podělat. "Fakt bys mi to nemohl ulovit?" Už když jsem otázku vyslovila, bylo mi jasné, že tu nepochodím.
Obrátila jsem se směrem k stopám a vyrazila po nic za lasičkou. Mlha a sníh mi ovšem bránily vidět stopy. Následovala jsem je s čenichem u země a pak jsem zahlédla lasičku, která byla v mlze předemnou. Rozeběhla jsem se a skočila po ní, ale ona mi proběhla mezi tlapkami a zamířila si to dál a pryč. Zvedla jsem se a oklepala ze sebe sníh. Nesnesla jsem pocit, že jsem neupravená. Našla jsem stopy a vyrazila po nich za lasičkou. Pokus o lov lasičky číslo dvě. Ušla jsem pořádný kus, ale stopy najednou zmizely. Zůstala jsem stát a ohlédla se zpátky. Noroxe jsem neviděla. Zmizel za hradbou mlhy a sněhu. "Noroxi?!" vypískla jsem zmateně.
, 206 odpovědět
<< Ještěří lučina

Den se přehoupl v noc a ten zase v den. Už jsem radši nevěnoval žádnou myšlenku tomu, jak mě tohle ubíhání a neubíhání času vlastně sralo. Ale tak, co očekávat od vlka, co momentálně nemá cíl a jen se plahočí světem nesvětem? Hlavně za zádelí jsem měl tohle malé vlče, které pořád o něčem žblebtalo, ale naštěstí to bylo snesitelnější, než blábolení toho pošuka ze smečky na jihu a té vlčice, co jsem poznal u jednoho úkrytu. Olíznul jsem si tlamu a podíval se na zem, která se postupně zaplňovala sněhem. Věřil jsem tomu, že na jihu taková snuška jako tady nebyla. Ale nijak mi to nevadilo, i když mě zima začínala docela kousat do prdele. Možná to prostě někde otočím a vrátím se do úkrytu. Kožešin máme dost, ale co třeba jídla? Teď jsem hlavně žral, ale hlad budu mít za pár dní stoprocentně. Nevěděl jsem, zda sestra doplnila zásoby, ale spíš jsem věřil tomu, že do úkrytu radši ani nepáchla. Proč by se taky plahočila k nám "domů", když má spoustu přátel tady okolo. Už jsem ani z toho nebyl tak nasraný, jako prvně. Spíš mě mrzel fakt, že radši zanevře nad rodinou. Ale ne že nesere. Sere, a to takovým způsobem, že už to ani nevnímám.
Prohodil jsem hlavou k vlčeti, které mi řeklo, že se stejně vrátí domů. Na to jsem jen pokrčil rameny. ,,Jak myslíš, prtě. Ale měla bys pohnout prdelí, protože s takovou tu někde brzo umrzneš. Já se o tebe nehodlám starat," pozvedl jsemobočí nad svým zdravým okem. Už věděla, že jí stejně nezabiju, ale to neznamenalo, že jí naopak budu hýčkat a nezkřivím ani vlásek. I když, to už mohla tušit taky.
Pak se na mě otočila s tím, že má hlad a pokud jí něco neulovím, tak se hned vrátí domů. Ušklíbl jsem se. ,,Tady, holčičko, s štěkáním okolo nepochodíš. Pořádný vlk si umí obstarat potravu sám. To mi neříkej, že tě ta tvoje úžasná rodina nenaučila lovit?" ušklíbl jsem se na ní tak, že mi byli vidět snad všechny zuby na levé straně. Trochu jsem se jí vysmál a pak sjem se rozhlédl. Ve vzduchu jsem nic necítil, protože mě v nose štípal chlad a sníh, ale nedaleko od nás jsem si všiml stop. Vyšel jsem tím směrem a začenichal ve směru, kam se ubýhaly kroky. Otočil jsem se na Rowenu. ,,Pokud se to chceš naučit, máš nejlepší možnost. Nedaleko je lasička. Tak akorát pro tebe," řekl jsem a napřímil se.
, 239 odpovědět
Její vyprávění mě trochu zhrozilo. Neběhá? Nemůže se dlouho toulat? Ta chudinka si toho v životě fakt moc neužila. Jako jasně, měla point v tom, že pokud to nezažila, tak jí to ani nechybí, ale stejně. Najednou jsem k ní cítila mnohem větší soucit – a taky mírnou podrážděnost, že toho jednorožce fakt neochutnám, protože sama ho neulovím. Naštěstí mi to náladu moc nekazilo, jak by mohlo, když jsem měla hlavu plnou plánů a představ! „Hele, ale kdyby se našel někdo, kdo by ti pomáhal, tak by to třeba šlo! Počkáme si na lepší počasí a vyrazíme na výpravu! Všechno ti tu ukážu!“ poskočila jsem nadšeně na místě a zazubila se na ni, „Běhat tě teda nutit nebudu, ale bylo by to super, nemyslíš?“ Ocásek mi nadšeně kmital za zádí a v očích zářily hvězdičky. A po cestě bychom třeba mohly i nabrat další kamarády a prostě jen tak putovat a bavit se! Nebo zůstat jen samy dvě a dělat problémy. To by vlastně mohlo být docela snadné, když jsme i uvažovaly podobně. „Neměla bys zrovna ty být s magií opatrná? Když jsi taky slabý kus a všechno?“ popíchla jsem ji hravě.
Velmi ochotně jsem se účastnila jejího tulení. Tak to vypadá, že přes zimu bych nemusela mrznout. Ještěže jsme na sebe narazily. „Musím se o svou rukojmí starat, ne?“ ušklíbla jsem se. „Ještě ne, ale určitě to nebude tak těžké,“ pokrčila jsem rameny, „A i kdyby, tak jim aspoň taky znepříjemníme život, ať netrpíme samy.“ Důležité je udržovat rovnováhu utrpení.
Mého malého smolaře se smůla fakt držela na každém kroku. Zřejmě to však bylo mnohem horší, než jsem předpokládala. „Cože?“ vytřeštila jsem oči, „No… to určitě přejde. Dej tomu chvilku a čich se ti vrátí.“ Stejně ho tak úplně nepotřebovala, ne? Pokud neběhá, tak asi ani neloví, takže v tomhle ohledu by to mělo být v pohodě. Jo? A mršiny najde jak? Dobře dobře, mohlo by to být fakt špatný, ale tak… bude to v pohodě. A i když ne, tak jo. Třeba se aspoň brzy zbavíme blech. „Hele, jestli tam nebudou, tak najdeme i horší věci, co na ně hodit,“ odfrkla jsem si a švihla ocasem. Chudák Dipsi vypadala fakt zkroušeně. Něžně jsem se o ni otřela a usmála se na ni. „No, no, to jen dokazuje, že seš fakt skvělá,“ mrkla jsem na ni povzbudivě, „A než se ti ten čich vrátí, tak se o tebe postarám, ok?“ Slíbila jsem bez toho, abych se nad tím více zamyslela, protože ráda riskuju a tak, že jo. Stejně na ten slib brzy zapomeneme a třeba ji to pro teď uklidní.

//Zarostlý les (přes Kopce Tary)
, 42 odpovědět
Na její kompliment jsem se jen zářivě usmála a nechala si to líbit. Samozřejmě, že mi to v mozkovně šrotovalo jak v mašině. Bez toho bych do teď nebyla schopna přežít. „Trik je v tom se moc nenamáhat. Pokud mohu, neběžím. Díky tomu dokážu vydržet bez vody dýl a tím pádem se i trochu toulat, ale nesmím to přehánět, že ano. Nemůžu se sbalit a na měsíc nebo dva vypadnout někam, kde to neznám,“ objasnila jsem ji svou strategii. „Navíc jsem na to zvyklá vlastně odjakživa, takže nevím, o co vlastně můžu přicházet a tím mě to nijak nemrzí,“ pokrčila jsem rameny s úsměvem. Nemyslím si, že bych to ostatním vlkům kdovíjak záviděla. Běhat, chlemtat odpornou vodu, rvát se, lovit. Proč, když to může za mě udělat někdo jiný a ještě z toho mít radost, jaká je dobrá duše. „Holka, normálně mě to samé tak měsíc zpátky taky napadlo. Mít magii počasí by vyřešilo téměř vše, co mě ohrožuje. Žízeň? Stačí ten magický mráček, který mi naprší přímo do tlamy. Zima? No problemo, prostě ze vteřinu na vteřinu je slunečno,“ zazubila jsem se. Buď jsme fakt na sebe napojený, nebo mámě obě stejně dobré nápady.
Jen co jsem se jí svěřila s ošklivými vzpomínkami na zimu, ochotně se nabídla, že mi pomůže úkryt najít. „Děkuji. Ještě že tě mám,“ celá dojatá jsem se k ní přitulila a zavrtala se jí do kožichu. Malá, bezbranná a naprosto bezmocná, vysílala jsem do okolí. „Oh, to by bylo boží,“ odtáhla jsem se a pobaveně jsem se zazubila. „Zkoušela jsi to už někdy?“ naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu. Abych věděla, v jaké blízkosti se pak držet, aby mě alfa nerozcupovala na cimpr campr. Ale kdyby věděla, co dělá, není jednodušší způsob, jak sehnat jídlo.
To už se ale zjevil magický kůň a nastala chvíle smlouvání. A upřímně to šlo nějak podezřele snadno. Kůň nastavil zadek, já opatrně přistoupila a do tlamy vzala chomáček chlupů. Jen pro jistotu, kdyby je vítr po cestě rozfoukal. Jenže v momentě, kdy jsem se chystala chluvy vytrhnout chlupy zvedl ocas a já v naprosté panice vytřeštila oči. Jestli mě po*ereš, tak seš mrtvej, problesklo mi hlavou a já instinktivně trhla hlavou od koňského zadku, abych se vyhla největší škodě a tím vytrhla jednorožci chlupy. A přestože to nebylo to, čeho jsem se bála nejvíc, dostala jsem plnou palbu toho zápachu přímo do čenichu. V ten moment se mi zhoupl žaludek, já vyplivla chlupy, zachytila je tlapou na zemi a připravovala se, že hodím šavli. Tak extrémní puch to byl. Párkrát to vypadalo, že na to fakt dojde, ale nakonec se mi to podařilo rozdýchat. Stále v křečovitém předklonu jsem se naposledy dlouze nadechla a s hrůzou zjistila, že absolutně nic necítím. S vyděšeným výrazem jsem koukla po Ev: „Já nic necítím. Ten ha*zl mi vypálil čichové buňky.“ Nedovedla jsem tomu uvěřit. Já fakt nic necítila. „Co s tím budu dělat?“ zoufale jsem v ní hledala odpovědi, ale bylo mi jasný, že je na tom dost podobně. Absolutně bezradně. „Oh, já jim vřele doporučuji, aby zbytek měli. A aby byli nastoupení v pozoru, protože jestli ne, osobně na ně tu moč hodím,“ zamračila jsem se. Dnešek nemohl být snad horší. „Vidíš to? Smůla se mi lepí na ocas. Nechápu, že jsem byla schopna do teď přežít,“ povzdychla jsem si a vykročila k lesu, kde nás čekali jezevci.

Jezevčí les >>
//Trochu jsem to zkrátila, abych stihla odepsat. Mám toho teď do školy příšerně moc :( Koukám ale, že si stejně ještě v lese počkáme... :D Pak bych měla mít už ale snad svatý pokoj a moct aktivně hrát :)
odpověděl(a)
// Pokud koukám dobře odsud se do Jezevčího lesa nedostanete. Prosím o přepsání místa přechodu nebo o info ohledně toho kudy jde jít rovnou do Jezevčího, neb to nikde nevidím, ale je možné že jsem to jen přehlédla 10
odpověděl(a)
//Jdeme přes Zarostlý les, ale jestli je mezi nimi ještě nějaké tajné území, tak se omlouváme a upravíme přechod :D
odpověděl(a)
// Jak píše Amny, jdeme přes zarostlý les, jen jsem ho tentokrát zapomněla ve spěchu dopsat. Na mapě označená území nejsou a nenapadlo mě proklikávat prázdno, jestli náhodou se tam nenachází území :D Úplně stejnou trasou jsme šly i předtím, ale jestli s tím je problém, přepíšu přechod a nahodím o post navíc, no :)
odpověděl(a)
//Zarostlý les a Nad kopci mezi sebou nemají spojnici, pokud se podíváte na výpis u přesunout se. Ze zarostlého lesa už do jezevčího lesa můžete (Jezevčí les má zarostlý les jako přesunové území). Takže poprosím doplnit přesun nebo změnit území, které přeskakujete :)
odpověděl(a)
//Okay, tak tím pádem asi měníme přesun směr Zarostlý les přes Kopce Tary, omlouváme se ^^
, 238 odpovědět
Určitě to dělá naschvál – a vadí ti to snad? Přemítala jsem nad jejím rozkošným chováním. Takhle byla fakt k sežrání. Přitiskla jsem se k ní ještě o malinko těsněji. Hned mi bylo lépe a mnohem tepleji. „Zdá se, že můj maskot je ale dost nevymazlený,“ zavrněla jsem a obtočila kolem ní i ocásek, který se sem tam zavrtěl. Ještě i budu ráda, že jsem ty blechy dostala. V životě bych nevěřila, že k něčemu takovému dojde, ale hej, vlk míní… Hlavně, že se budu moct všem chlubit, jak jsem viděla – a možná ulovila – jednorožce.
„Nenapínej mě moc dlouho, nejsem zrovna trpělivá,“ poškádlila jsem ji. Zajímalo mě, co má vymyšleného. Pokud byla takhle kreativní s tím, jak získávala pitnou vodu, nemohla jsem se dočkat, co zvládne provést s vlastním tělem. Ale žerty stranou, opravdu mě zaskočilo, jak moc nad tím hrabáním děr přemýšlela a měla to všechno promyšlené. Ještě aby ne po letech praxe. To není jak já. Koutky mi trochu ucukly. „Ty fakt nejseš jen hezká tvářička,“ zazubila jsem se. Teda ne, že bych si to kdy myslela, no někoho by to k tomu asi mohlo svádět. „Neomezuje tě to? Já bych asi nezvládla furt jen trčet na jednom místě,“ přiznala jsem zamyšleně a pak trochu poskočila, „Hele! Kdybys ovládala počasí, mohla by sis udělat malý mráček a prostě si nechat napršet přímo do tlamy!“ Nadšeně jsem zavrtěla ocasem. Nebyla jsem si sice jistá, že by to fakt šlo, ale hned jsem věděla, co bude první, co se svou magií zkusím udělat – teda jestli už Smrt splnila svou část dohody, konečně. Soudě dle mých nových výrůstků asi jo, takže už bylo jasné, co bude můj další plán jakmile vyřešíme blechy.
Soucitně jsem ji olízla, když vzpomínala na své osamělé, bídné zimy. Kdo z nás si tím neprošel, že jo. Já měla jediné štěstí, že jsem byla spokojená, dokud jsem dýchala a mohla se toulat kolem. A nebála se drze krást ostatním jídlo, heh. „Tak to je nejvyšší čas to napravit!“ usmála jsem se na ni, „Ráda ti pomůžu s hledáním, mám to tu docela prolezlé a ráda se podívám i na nová místa. Dokonce by se nám v týmu mohlo i podařit okrást nějakou smečku o kus žvance.“ Můj ocas už ji ani tolik neobjímal, jak kmital sem a tam. Tolik jsem se těšila na všechna ta dobrodružství, co by mohla tahle zima přinést – s Dipsi nebo bez, i když soudě dle jejího pohledu spíše s.
A najednou mě musela opustit a jít jednat z kouzelným koněm. Sledovala jsem ho stejně podezřívavě – ne hladově, vůbec ne hladově – jako on mě a odolávala pokušení na něj vypláznout jazyk. Dipsi to zvládala rozhodně lépe, než bych to kdy zvládla já. Není to moje chyba, že jsou tyhle mýtická stvoření vždycky tak namyšlená. Švihla jsem ocasem a podrbala se za uchem. Skoro jsem tak přišla o scénu, co následovala. Fakt jsem se držela a snažila se nevyprsknout smíchy, trochu mi to ale uklouzlo. Jen co potvora zmizela, jsem se širokým úsměvem a sem tam trhancem smíchu došla k bílé vlčici. „Koukám, že máš smůlu i na nechuťárny,“ rýpla jsem si a povzbudivě se o ní otřela hlavou, „Ať se děje cokoli, zbytek práce necháme už na nich, jo? Nebudeme riskovat, co ještě by se ti mohlo stát.“ A jestli se na nás ostatní vykašlali, osobně je přerazím.
icon , - odpovědět
Po slovech Dipsi jednorožec zafrkal a nastavil záď, celou dobu ovšem sledoval Evelyn. Vlčice se mu očividně nezamlouvala. Když se Dipsi přiblížila k jednorožčí zádeli, aby z ní sebrala chloupek. Přesně v momentě kdy vytrhla zoubky chloupky, si jednorožec prdnul. V obláčku růžového prachu a třpytek, by si jeden nestěžoval, ale ten zápach byl drastický.
Chudák Dipsi sice získala potřebné chloupky, ale na příští den ztratila všechen čich
(Jeden Gallirejský den).
Jednorožec zaržál a zmizel pryč.

Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8   další »

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.