Gallirea - Nad kopci

Lovná zvěř: menší savci
Zajímavosti: uprostřed je mělké jezírko
Nebezpečí: žádné

Strana: « předchozí 1 2 3 4 5 6 7 8 další »

Osud, - (15.1.2021 8:58) odpovědět

Noroxe zjevení jeho bratra mírně zaskočilo. Nebylo se čemu divit, přeludy nejsou úplně na denním pořádku.
"Nejsem tu úplně pro to, abych ti říkal kde jsem a jak se mám. Ostatně na to si přijdeš sám." Bratrův hlas byl nepříjemně chladný, odtažitý. Jako by to ani nebyl on. Částečně se tón jeho hlasu podobal tónu hlasu samotného Noroxe, ale to se možná jenom zdálo.
"Problém je bratříčku, že kdybych si tohle sám uvědomil dřív, tak bych byl živý."
Chvilku to vyselo ve vzduchu, než se přelud nadechl a začal opět hovořit.
"Magie je v téhle zemi všude. Předpokládám, že její pachuť na tobě už stejně ulpěla a jen blázen by se nepokusil využít tohohle mocného daru. Přece si nemyslíš, že by magičové chcípli jenom tak? V téhle zemi nikdo neumírá, takže tvoje schopnosti jsou ti naprosto k ničemu."
Další pauza.
"Vždycky jsem tě měl za toho chytřejšího z nás, ale dělej jak unáš za vhodné."
Další delší pauza a nádech.
"Nevíš něco o Apaté?"

Norox, 215 (14.1.2021 19:16) odpovědět

// loterie 1

Tasa se samozřejmě vydala za vlčetem. Stačil jsem na ní ještě křiknout, ale rychle se vdálila za obroz a já neměl šanci jak jí dohonit. Blbé nečekané momenty, zanadával jsem si vzduchu, protože tohle mě štvalo. Moje reakční doba mi přišla, že se čím dál tim horší. Měl bych to rozhodně trénovat, ale zima tomu moc nepomáhá a hlavně, s kým bych asi jako trénoval? Možná tak když bych sám naháněl stádo nebo něco na ten smysl.
Chtěl jsem se otočit na patě, smést veškeré myšlenky z hlavy, ale v tom se najednou přede mnou kdosi objevil. Musel jsem několikrát rychle zamrkat, protože jsem si byl nejdříve na sto procent jistý, že ten silný vítr si jen se mnou hraje a vytváří obrazce, jenže podoba se více a více vyjasňovala a opravdu přede mnou stál bratr. Něco mlel, o nějaké magii, ale já to jedním uchem poslouchal a druhým vypouštěl. Moje duše málem totiž opustila tělo. ,,K... K... Kha’rji?" nevěřil jsem tomu, co jsem viděl. Postupně jsem šel k němu, chtěl jsem ho povalit na zem, jak jsem ho rád viděl, ale když jsem k němu běžel, nic. Ač bylo jasný, že umřel, že živý není, tohle mi pěkně zahrálo s myslí. Oklepal jsem se a znova se k němu otočil. On jen vyčkával na mou odpověď. ,,Jsi v pořádku? Kde jsi? Je ti lépe?" vypadlo hned ze mě, aniž bych vůbec nad tím přemýšlel. Své sourozence jsem měl nadevše rád, nebo zda jsem vůbec byl schopen takové emoce. Vlastně sám jsem si nebyl jistý, zda to co cítím je... vůbec něco pozitivního. Ale, pravděpodobně se tu objevil jen z jednoho důvodu. Magie. Zamračil jsem se a s vrčením na něho vyštěkl. ,,Ovládat něco, co tě zabilo? Pche, tak určitě. Ten jed si do žil nevpustím, ač by to bylo výhodou," řekl jsem a odvrátil jsem pohled. Nechtěl jsem si připustit, že jsem kdy měl myšlenku, že by se magie opravdu hodila.

Tasa, - (13.1.2021 13:56) odpovědět

//Já se teda vypařím, ale pak si tě najdu Noroxi

Vlče se najednou vyškublo a zdrhlo. Byla jsem trochu v šoku. Příjemnou chuť v tlamě vystřídalo zklamání v prázdných tlapkách. Bouchla jsem tlapkou do sněhu a bez rozmýšlení se rezeběhla za vlčetem, které mizelo v dálce. Musím ho chytit! Rozhodla jsem se, že bez vlčete se nevrátím. Norox si zasloužil taky ochutnat tu lahodnou krev, která mi zasychala na tlamě. Příjemně to chladilo. Držela jsem krok a oddechovala pravidelně. Nechtěla jsem se nechat vyvést z rovnováhy, ale vlče běželo po sněhu s naprostou lehkostí. Bylo lehoučké a skoro se na prašanu vznášelo. Já na druhou stranu s každým krokem zajela několik centimetrů do sněhové pokrývky. Pomalu jsem začala ztrácet vlče z dohledu.
Rozhodla jsem se přidat a doufat. Nic jiného mi nezbývalo. Přece bych nemohla dopustit, aby ten prcek zdrhnul domů a tam všem nakindal, že jsem mu ublížila. Ještě na mě naběhne nějaká dvoubarevná čuba jako minule. Blížila jsem se k nějaké řece, protože jsem ji slyšela. Vlče ovšem nebylo nikde k vidění. I když mělo tmavý kožich neviděla jsem ho. "Kur.a!" vykřikla jsem naštvaně a rozhodla se jít kousek dál a prozkoumat to podél řeky, třeba nějaké vlče najdu.

//Východní hvozd přes řeku Kierb

Osud, - (10.1.2021 20:11) odpovědět

Sirius zdrhl. Bylo to jedině dobře, protože kdyby tak neučinil, ti dva by jej jisto jistě roztrhali na mrňavé kousíčky. Rodiče by si opravdu měli začít své potomky lépe hlídat...
Norox a Tasa přišli o svou večeři. To bylo k vzteku.

Vlkovi se ovšem kromě zlosti, která byla jeho první reakcí, vynořila v hlavě podivná myšlenka. Je už přeci silnější, rychlejší a ve všem lepší, než kdy dřív, ale pořád mu magická vlčata prchají z tlapek. Možná nejde o fyzické vlastnosti, ale o ti mentální, které Norox potřebuje, aby se jich mohl zbavit.
Zda to způsobila zima, vztek a nebo rozrušení, není známo, ale Norox uslyšel známý hlas. Jako by mu přímo mluvil do ucha jeho vlastní bratr.
"Odpověď není tak složitá. Jsou to magická vlčata a od tebe očekávají jenom to, že na ně budeš skákat, vrčet a nahánět je jako zajíce... Oni to očekávají a ty potřebuješ něco nečekaného. Něco, co by od tebe nikdy nikdo nečekal. "
Nastalo ticho a Norox konečně prozřel.
Není potřeba, aby byl silnější, rychlejší nebo cokoliv dalšího. Je potřeba, aby proti ohni začal bojovat ohněm.

//Tasa může hrát bokem. Osud je čistě pro Morče, díky za pochopení.

Norox, 214 (10.1.2021 14:35) odpovědět

Skrček celu dobu nic neříkal a to se mi líbilo. Všechny prťata, co jsem mohl potkat, řvala jen co jsem se přiblížil. Tenhle však sice mlčel, ale za to tiše plakal. Velice mě tenhle stav těšil. Hlavně se mi líbilo, že jsem mohl Tase dopřát takovou hostinu v podobě vlčka. Vypadala celkem spokojeně, protože co tak říkala, zatím žádného neochutnala. Já vlastně taky ne, ale vsadím se, že mi alespoň něco nechá. Začala k němu čuchat a pak se zaryla svými zuba do jeho stehna. Moje oči nebezpečně probleskly. Byl to úplně skvělý pocit vidět sestru, jak si ochutnává magické vlče. Vrátilo mě to na okmažik zpátky do minulosti, kdy jsme všichni poprvé ochutili vlčečí maso. Ač to bylo vlče, které bylo z naší smečky, tu chuť nikdy nezapomenu. Hotová delikatesa. Hlavně skrček začal krvácet hodně silně, že po sobě zanechal dost červené barvy. Ten silný vítr kolem nás mi donesl tu vůni k mému čenichu tak rychle, že jsem na okamžik nebyl schopen vnímat nic, než jen tu sladkou chuť. Chci taky, jenže v ten moment jsem povolil stisk na jeho hrdle a ten parchat se vykroutil a využil příležitosti a zdrhnul. Ještě při cestě s sebou flákl, ale jaka jsem byl celkem mimo, trvalo mi než jsem zareagoval. Tiše jsem zavrčel. ,,Kruciš. Mít tak magii, tak ho zachytím uprostřed pohybu," řekl jsem naštvaně spíš sám pro sebe, jenže v tom jsem se zarazil. Co jsem to ku*va jen vypustil z huby? Otočil jsem se na sestru, zda slyšela, co jsem řekl. Nedokázal jsem uvěřit vlastním slovům.

Sirius, 182 (10.1.2021 12:52) odpovědět

Spokojeně jsem se uchechtl, když se vlčice začala utírat. Byla to naprosto jiná reakce, než jsem obvykle dostával. Něco na tom bylo vzrušující a chtěl jsem provokovat mnohem víc. Jenže smích mě brzy přešel, když jsem v jednom momentě koukal na vlčici a v druhém jsem ucítil váhu na... no, vlastně na celém těle, vzhledem k tomu, jak zakrslý jsem byl. Hlas mi na chvíli naprosto unikl, když vlk přitlačil a mně se odtrhnul pořádný přísun kyslíku. Byl to jiný pocit, než ten předtím. Měl jsem strach, ale ne ten, který mě pobízel kupředu, když jsem se s vlky dal do řeči. Spíš strach, který mi automaticky spustil z očí slzné vodopády a i kdybych mohl volně dýchat, jen těžko bych lapal po vzduchu. Nech mě být, zmetku! Pokusil jsem se převalit, ale nehnul jsem se ani o prst. Bokem se mi začala rozlévat bolest - byla to bolest? Takovou jsem neznal. Bolelo to moc, ne jako když jsem spadl na čenich. Tahle neutuchávala ani po několika sekundách, vlastně se možná zvětšovala. A mně nezbývalo nic jiného, než sledovat, jak se ke mně přibližuje vlčice.
Nech mě být, nech mě být! Ucítil jsem její dech na svém stehně. Ku*va, neříkala nám, že je Smrt náš přítel? Tak kde je?! Byla to jediná normální myšlenka, kterou jsem dokázal složit. Zase jsem sebou začal házet, ale na místě mě udržely její zuby. Vyděšeně jsem vykulil uši a začal popotahovat, když se mi zaryly do masa. Po tvářích mi s dalším milimetrem začalo stékat víc slz a s dalším kouskem se mi konečně z hrdla vynořil hlas v podobě uši drásajícího křiku. Tak moc to bolelo, úplně všude, ale nejvíc moje tlapka. Když se vlčice pustila a z rány se vynořila krev, vyšla ze mě poslední fáze křiku, něco mezi hlasitým vzlykem a vypověděním hlasivek.
Zachytil jsem, že tíha na hrudi zmizela. Chci domů. Nechtěl jsem se ovšem zvednout. Byl jsem tak unavený. Jenže pak mi přešel pohled na vlčici a krev, která jí stékala po tlamě do sněhu. Tu rudou tekutinu už jsem viděl - když mi vypadl zub, když jsem si moc odřel tlamu. Ale nikdy ne v takovém množství. Udělalo se mi špatně, a reflex zvednout se před zvracením mi v tu chvíli nejspíš zachránil život. Přehodil jsem se na tlapky, ovšem na mokrém sněhu mi zraněné tělo podjelo a rozplácl jsem se na břiše. Ne! Vrátil jsem se zpět na všechny čtyři - tedy, spíš tři, a rozběhl se vpřed. Nech mě být, nech mě být! Neodvážil jsem se podívat vzad, abych zjistil, jestli jdou po mně. Několikrát jsem spadl a bolestí zaječel tím, co zbylo z mého hlasu. Smrt možná byla víc vítaná, než cokoliv jiného, ale bolest jsem nenáviděl.

//Mechový lesík

Tasa, - (10.1.2021 12:27) odpovědět

Vlče vypadalo, že je mu úplně někde, že za pár minut chcípne. Olízla jsem si slinu, ale v tom mě ten prcek polechtal ocasem pod bradou, když proběhl kolem. "FUJ, FUJ, FUJ... Nechutnej bastarde," začala jsem odkašlávat a tlapkou si otírat tlamu, která byla znesvěcena vlčetem a jeho ocasem. Moje zádel se sesunula k zemi a uvalila se do sněhu, ale naštěstí tu byl Norox, aby zasáhl.
Přestala jsem si utírat bradu. Mezitím můj bratr, který byl inteligentnější a lepší snad ve všech ohlede, chytil toho malého zmetka a přirazil ho k zemi. Potom, začal mluvit o tom, že je celý můj když mám hlad. Zavrtěla jsem ocasem a zvedla se na všechny čtyři. Mlsně jsem si olízla zbytky slin a přiblížila se k vlčeti. "Díky," broukla jsem a došla až k Noroxovi.
Co když je zkažený? Magický parchanti tu můžou být zkažený i co se masa týče, nejen charakteru... Naklonila jsem hlavu na stranu a sehnla se k vlčeti. Bratr ho pořád držel a já měla tak šanci si ho očuchat. Voněl přímo k nakousnutí. Sehnula jsem se k jeho boku, nebo spíše řečeno stehnu. Pomalu jsem otevřela tlamu, zatím co ho Norox držel. Velice pomalu a s precizností jsem mu začala zarývat špičáky do masa. Chtěla jsem ho nejprve trochu ochutnat, abych věděla, jestli není zkažený. Moje zuby se začaly bořit hlouběji a hlouběji. Muselo to pekelně bolet. Pak jsem zuby vytáhla, ale tlamu jsem nechávala na stehně vlčete. Ucítila jsem krev, která mi začala téct na jazyk a do krku. Chutnalo to božsky. Jako ta nejlepší mana, kterou může nebe nabídnout. Krev se mi rozplývala na jazyku a já na chvíli zapomněla, že bych měla převzít nad vlčetem kontrolu. Norox odtáhl tlapku, ale já ji ještě na vlče nestihla dát. Mělo jedinečnou a poslední šanci zdrhnout.

Norox, 213 (10.1.2021 12:04) odpovědět

Tasa tomu skrčkovi řekla, že by se přeci neměl bavit s cizíma a hned na to začala slintat. Musel jsem se uchechtnout, to byla celá Tasa. Bláznivá, uslintaná. Myslím, že z nás všech právě vlčata měla nejraději. Pochodoval jsem kolem něho dál, až jsem se zastavil přímo před ním, jenže on jaksi nechápal, v jaké situaci se on nachází. Možná byl stejně praštěnej jako ta jeho sestra. Co voni to mají za rodiče, že vítají nebezpečí? Na to však Tasa začala poskakovat a říkat, jak má neskutečný hlad a jak ho chce sežrat. Vlče se snažilo si z toho nedělat hlavu, ale v očích se mu zaleskl strach a zmatení. Tohle se mi líbilo. A pokud vím, tak Rowena říkala, že oni všichni nějak nad ní zanevřeli, ne? Tak jí jeden brácha snad chybět nebude. No, na nic jsem nečekal. Prcka jsem svalil na zem tak, aby ležel na zádech, přičemž jsem ho tímto způsobem mohl lehce poškrábat na boku, ale to jsem nějak neřešil. Spíš jsem si užíval fakt, že tu máme po dlouhé době nějaké vlče, na kterém si třeba můžeme pochutnat. Blbečku, děláš chybu. Hlas v hlavě jsem ignoroval.
Packou jsem ho tlačil na hrudi a nebezpečně jsem se přiblížil k jeho hlavičce. Spokojeně jsem zavrčel a otočil se na sestru. ,,Chytil jsem ti jídlo, tak si ho užij," pověděl jsem hned a čekal jsem, až se Tasa dostatečně přiblíží a přebere nad vlčetem kontrolu. Já teď nedávno jedl, takže si vezmu zbytek. ,,Sorry prtě, snad nevadí, že tě sežerem," řekl jsem, jak kdyby se nechumelilo.

Sirius, 181 (9.1.2021 17:55) odpovědět

Můj příchod byl zaregistrován hned. Máchnul ocasem a zvědavými oči střídal pohled mezi vlkem a vlčicí. Nespokojeně jsem nakrčil čenich, když jsem byl nazván spratkem, ale muselo se mu nechat, že v jeho větě nebyla jediná lež. Pokrčil jsem rameny. "Já přišel sám. Nepotřebuju za p*delí žádnou babu," zamumlal jsem. Pak se k němu přidala i vlčice. "Eeeeh? A kde by pak byla sranda?" zakroutil jsem očima. Hysterická megera mě nic nenaučila a já stejně věděl všechno moc dobře. Kdybych se bavil jen s těmi, co znám, asi bych se přišel plazit za Smrtí s prosíkem. I když ani na těhle dvou nebylo nic zajímavého, až na jejich vzhled. Pár jizev už jsem viděl, ale nikdy ne tolik. Nedokázal jsem se rozhodnout, jestli se mi to líbí, nebo ne.
Jenže pak se situace trochu změnila - a při pohledu na jejich zuby jsem se trochu zachechtal, skoro automaticky. Sledoval jsem, jak vlčici padají na zem v líném pohybu sliny, a srdce mi sevřel strach. Na rozdíl od jiných vlků jsem ovšem měl chuť... na víc. Chtěl jsem něco víc, jako bych vlkům říkal, ať to udělají a na co čekají. Možná to bylo znamení Smrti, které na nás máma ještě nenarozené snesla. Byla naší kmotrou, ale jistě od nikoho nechtěla nic jiného, než jejich smrt, z které měla největší potěšení. A tak jsem já měl potěšení z těch nejhorších situacích. Už dlouho mě nic nebavilo tolik, jako tohle - a strach akorát přidával na pocitu, že tohle už nikdy nezažiju. Doslova. Navíc, nikdo se ke mně takhle nikdy nechoval. Kdo by zvědavé naivní vlče vinil?
"Hej, hej! Vím, že jsem k sežrání, ale nemusíte to dávat tak přehnaně najevo," ušklíbl jsem se a otočil se, abych udržel oční kontakt s vlkem. Nechat kolem sebe někoho kroužit a nedívat se na něj byla podivně odpuzující myšlenka. Alespoň jsem u toho nezapomněl ocasem pošimrat vlčici pod čenichem, jako by neměla tlamu otevřenou jen pro mě. Co by se mohlo stát? Heh.

Tasa, - (9.1.2021 17:34) odpovědět

Norox sopěl a sopěl. Já spíš sledovala okolí, abych se případně mohla někam schovat. Stáhla jsem se víc do sebe, ale uši jsem měla pořád našpicované a zraky přejížděla okolí. Uviděla jsem blešky, které mi vyskákaly z kožichu a upalovaly kdo ví kam "Naslchledanou," pípla jsem potichu, aby to brácha neslyšel. Pak jsem se ovšem viděsila, že pan brouček mohl utéct s nimi. Přejela jsem si rychle čumákem po srsti, abych ho uviděla jak mi líně leze po kožichu a něco kouše. "Uff," oddechla jsem si uvolněně, že alespoň on tu se mnou zůstal. I když kdo ví na jak dlouho...
Brácha mezi tím procedil skrz zuby jméno toho zametáka, co dolézal za Styx. Jen jsem přikyvovala jako blbeček a nic jsem neříkala. Norox si pak poslechl můj nápad, ale sledoval při tom okolí, jako bych tu já nebyla. Takže jsem sklapla a neřekla už ani slůvko, abych ho náhodou ještě víc nenaštvala. Bála jsem se, že když ho naštvu tak mě praští. A já se snažila vyhýbat všem ranám ať už by přišli od kohokoli. Brácha nebrácha, páru má určitě nehoráznou. Kývla jsem hlavou na svoje vlastní myšlenky. Pak se Norox divně usmál, ale asi to byl jeho normální úsměv. On se vždycky křenil jak de.il, takže jsem tomu nepřidávala žádnou váhu. Pak se o mě otřel a já zaslechla příjemná slova. Začala jsem vrtět ocasem. "Já? Já nejsem. Já jsem jenom tupá," vyblekotala jsem. Tupino! Nemám ostatním říkat, že jsem tupá, budou si pak myslet, že jsem ještě tupější... Zlostně jsem nad svou tupostí bouchla tlapkou o zem.
Najednou jsem si všimla vlčete, které si to napochodovalo až k nám, jako by se nechumelilo. "Tobě máma neříkala, že se nemáš bavit s cizíma?" zabrblala jsem si pro sebe a vtom větru jeden nemohl tušit, zda to vlče slyšelo nebo ne. Norox si ovšem servítky nebral. Začal se mlsně olizovat a já při pohledu na vlče taky cítila sliny v tlamě. "Můžu ho sníst? Prosím, prossíííííím... Mám fakt velký hladík!" začala jsem poskakovat a mrkat na Noroxe. Z tlamy mi vyletěl jazyk a na zem začaly dopadat sliny. Úplně jsem zapomněla jaký mám hlad. Konečně sežeru vlče i tady. Třeba chutnaj jinak!

Norox, 212 (9.1.2021 16:14) odpovědět

Fakt jsem se rozjel a vůbec jsem se nezastavoval. Byl jsem z toho celej vytočenej, že jak jsem funěl, vytvářel jsem kolem sebe obláček mého vydéchaného vzduchu. Jenže ten byl taky pak rychle v čudu, protože se opět zvedl silný vítr a po těle mi přecházel mráz. Ale měl jsem velké štěstí, že jsem se tady na Galli celkem rozežral, takže jsem už nevypadal tak děsivě hubeně. A navíc už mi nebyla tak velká zima, ale stále jsem jí dost na kůži pociťoval. Zku*vená zima, zku*vená Styx! Ošil jsem se a zázrakem mi ty blechy všechny dopadly do sněhu a vítr je odnesl někam hodně daleko. Celkem jsem čuměl. Tak to bylo jednoduchý.
Tasa se ke mě otočila. Vypadala jak ublíženej pes. Zakňučela mi popis toho de*ila. A samozřejmě že to byl Duncan. ,,Duncan," zavrčel jsem jeho jméno potiše, ale Tasa to mohla slyšet i přes ten vítr. Ten pos*anej idiot.... vasdím se, že když mu natrhnu ten jeho podělanej ksicht, tak se Styx postaví na jeho stranu. Každopádně pak se Tasa rozhodla nějak vysvětlit, proč dělá Styx, co dělá, ale já to nehodlal poslouchat. Nechtěl jsem to slyšet. Díval jsem se celou dobu na ní a normálně bych vsadil všechny svoje vnitřnosti na to, že jí ocas na okamžik zmizel. Musel jsem rychle zamrkat, ale pak už tam byl. Tahle země mi už leze na mozek, fakt. Pak ale řekla něco, co mi dávalo smysl. Zastavil jsem se a přemýšlel. Počkat počkat počkat. Když mám dělat herečku kolem všech magičů, mohu dělat herečku i kolem Styx, že? Dělat, jak mě to vlastně nesere a ona tak postupně spadne do mých spárů. Ale jako, jakmile se ten parchant rozhodne mi **ustat mojí sestru, tak mu urvu krk. Ech....fůj. Ale nesmím tomu **rdovi dát najevo, že jsem vytočenej do běla. Hodně škodolibě jsem se usmál, v očích se mi za lesklo a na tváři mi hrál široký úšklebek. Vítr tomu dodával atmosféru. Přiblížil jsem se k Tase a otřel se jí otvář. ,,Jsi skvělá sestřičko, víš to?" řekl jsem velice potěšen. Bude to sice oříšek, ale oni dva si na mě nepřijdou.
A v tom se mezi námi objevil tenhle malý skreček, který smrděl jako Rowena. Na tváři mi pořád zůstal ten samý výraz. Musel jsem přeci jen působit velice... děsivě. Otočil jsem se na sestru a potěšeně na ni mrknul. ,,Podívej se, sestřičko, koho nám to samotná Smrt přinesla. Malého spratka, co se zatoulal," z nějakého důvodu mě vůbec nezajímalo, že i tenhle skrček právě bude pod ochranou Smrti. Rowena mi přišla speciální, ale její bratři? Pche. Na ně se*e pes.
Pomalu jsem ho obešel a olíznul jsem si horní špičáky. Však si je Smrt zase přivolá k životu, ne? A hlavně, má ty vlčata tři. Určitě nebude vadit, když si s jedním pohrajeme a pochutnáme si, ne? Ty blbečku. Však sis chtěl Smrt získat na svou stranu? Jako je fakt, že už takhle musí být velice potěšená, protože bez nás tohle musela být tak strašně nudná země, ale nezabíjej jí její ratolesti. Drž tlamu!

Sirius, 180 (8.1.2021 7:49) odpovědět

//Mechové dno přes Mecháč

Prošel jsem známoneznámým lesem s pohledem upřeným vpřed a možná dokonce i nervózní z toho, že by mě měl někdo oslovit. Samé milé úsměvy, sklopené pohledy a vrtící se ocas - kdo by na to měl pořád náladu? To já se měl přetvařovat a oni mi dávat facky, ne se tvářit, jako že je všechno v pohodě. Blázni. Všichni jsou to blázni. Do jednoho. Zamračil jsem se. Kdysi jsem měl tátu, mámu, Alastora a Rowenu. Potom už jen mámu a Alastora. Teď jsem byl sám a bylo to lepší. Samozřejmě, že to bylo lepší - očekávali snad, že je pak budu živit? Že jim budu pomáhat? Hah, vážně jsou to blázni.
Zhluboka jsem se nadechl a na chvíli se zastavil. Nepotřeboval jsem je. Na tváři mi začal pohrávat ten nejroztomilejší úsměv pomalu i s ďolíčky. Přimhouřil jsem oči, jako když se moc smějete a nemůžete je úplně otevřít. Rozhlédl jsem se kolem, ale z mé pozice jsem nic neviděl - ovšem k mým bystrým uším dolehla tlumená konverzace, z které jsem nedokázal nic vyčíst, ale byla tam, velmi tichá, ještě vcelku daleko (vzhledem k tomu, že jsem se každým krokem bořil do sněhu). Byl jsem rád za dlouhou srst, neboť mi zase začínala být zima, ale nic, co by nespravilo to cvičení v podobě skákání do sněhu a ze sněhu. Vážně jsem nemohl přijít na způsob, jak u toho vypadat elegantně.
Když už jsem se dostal ke konverzaci natolik blízko, že jsem mohl rozeznat, co říkají, zase jsem se rozhlédl. Mezi stromy stáli dva šediví vlci. Styx. Napadlo mě okamžitě. Ne proto, že bych snad znal její rodinu, ale protože nás s ní máma strašila až moc a byla to jediná šedivá vlčice, kterou jsem znal. Jenže tohle nevypadalo jako Styx a v mém těle nic jako jakýsi pud sebezáchovy neexistoval, takže jsem se vydal vpřed a zabořil to před nima s malým úšklebkem. "Co probíráme?" zšeptal jsem, jako bych se právě přidal do nějaké super tajné konverzace. Přiblížil jsem se spíš vlčici, protože při pohledu na vlka se mi udělalo lehce nevolno. Ten asi neví, jak o sebe hezky pečovat.

Tasa, - (5.1.2021 13:28) odpovědět

Sledovala jsem Noroxe, který se drbal a pak najednou vstal a působil dost naštvaně. Přestala jsem vrtět ocasem a stáhla jsem uši k hlavě. "Jo byl... Měl takový dementní jméno na D myslím...Ale já si jména nepamatuju," řekla jsem smutně a provinile jsem se přikrčila, kdyby mi náhodou chtěl Roxí jednu vrazit. No on rázoval z jedné strany na stranu a něco mlel o tom, jak ségra dělá ke si cosi s magičema. "Třeba má plán," pípla jsem, ale bylo to tak potichu, že mě brácha nemohl ani slyšet, jelikož si pořád jel svou. Něco opakoval, jako ho to všechno tady vytáčí a jak ho ségra vytáčí a jak máme držet při sobě.
To že máme držet při sobě jsem s ním sdílela, ale Styx ke mně byla hodná, takže jsem neviděla žádný důvod, proč bych se měla přidávat ke kydání hnoje na její hlavu. Byla jsem tak nervózní, že jsem chtěla zmizet. Nejradši bych se teď hned vypařila. To by bylo nejlepšejší... Ale když budu sedět, kývat a držet tlamu, tak se mi snad nic nestane. Najednou mi začal blikat ocas, který jsem měla momentálně položený za sebou. Párkrát problikal. Zmizel. A pak zase zablikal a byl zpátky. Já si toho vůbec nevšimla, protože byl ocas za mnou, ale jestli si toho všiml Norox nešlo poznat. "Třeba má opravdu nějaký plán. Chce si je omotat kolem drápku a až to budou nejméně čekat, tak škubne a oni se sesypou jako domeček z listí," řekla jsem odhodalně, abych trochu zmírnila nenávist, kterou bratr ventiloval a směřoval na sestru. "A třeba jemu jde přesně o tohle. Rozeštvat nás proti sobě, abychom se nemohli semknout a zabíjet je jako větší skupina," dodala jsem o poznání potišeji. Nebyla jsem chytrá vlčice, nikdy jsem nebyla, ale ohledně chování magičů jsem se v zajetí naučila mnohé. Nikdo z nich nedělal nic jen tak, každý sledoval nějaký zájem. Pokud teda jediným zájmem toho vlka není vopr.at mi ségru.

Norox, - (5.1.2021 12:22) odpovědět

Začalo mě to postupně svědit všude. Celé tělo bylo jak na trní. Všude to kousalo, štípalo. Měl jsem chuť s sebou prásknout na zem a začít se válet všude kolem, jen abych se těch pos*anejch blech zbavil. Jenže jsem věděl, že takhle to nefunguje. Bohužel. Takže jsem se jen horlivě drbal za uchem. Snad ty blbky rychle zmizí, protože na tohle fakt nemám náladu. Vůbec. Sestra omluvně pípla, já jsem jen mávl ocasem a nějak už to neřešil. Zku*vená Gallirea, fakt.
Pak jsem jí ale věnoval pozornost. Začala mluvit o tom, co se stalo mezi ní a Styx. Začala tak, že to vlastně nemohla myslet zle, v co jsem doufal, jenže pak když mluvila dál a dál, ve mě se začala vařit krev. No a poslední poznámka to vše dorazila. ,,Že ten vometák byl hnedej, takovej podviživenej hajzl?" zavrčel jsem a z toho rozrušení jsem se postavil.
,,Ty *ole, tohle fakt nepochopím. Ona za mnou přijde, kecá kolem jak nezapomněla na to, co se stalo u nás ve smečce, jak pomstí bratra, ale pak se kamarádíčkuje s magičky, píchá kde se dá a na minulostí úplně zanevřela a nějaký sourozenci jsou jí úplně u p*dele," říkal jsem rozčíleně a chodil jsem z jedné strany na druhou, až jsem vyšlapal cestičku do sněhu. A že toho sněhu bylo už fakt hodně. A s novým dnem se taky objevil silný vítr. Ale teď jsem ve své hlavě řešil tolik věcí, že jsem nějaký vítr ignoroval. I na ty blechy jsem zapomněl. ,,Jsem snad jedinej, koho to tak se*e? Nemáme jako sourozenci držet při sobě? To jsem jedinej, komu na tom záleží, abychom nespadli do spárů těch s*áčů? Kvůli ní jsem přistoupil na fakt, že teda v téhle zemi ti pi**sové nechcípnou, mají tady tolik zas*anejch magií, že by se z toho vlk po**al, tak jsem přistoupil na to, že je teda asi lepší se s nimi bezhlavě nervat, a prostě nenápadně zamotat s nimi, jako po psychický stránce, takže se snažím přijít na nějakou strategii, ale tohle MĚ TAK SE*E!" zrychleně jsem dýchal, musel jsem se zastavit. Fakt jsem tohle nedával. S*alo mě to, že jsem se svých očích byl schopen šlehat imaginární blesky. Potřeboval jsem se fakt zklidnit.

Tasa, - (2.1.2021 18:32) odpovědět

Sklopila jsem provinile pohled. "Promiň..." pípla jsem na jeho zavrčení, že jsem přitáhla blechy. Varovala bych ho, ale to by na mě nesměl skočit jako první. I když sama bych se pravděpodobně neudržela a skočila po něm radostí. Navíc co jsou to jenom blechy, dřív nebo pozdějc vychcípou a nebo... nebo taky ne. Seděla jsem na zadku a pak jsem se podivně zkroutila a začala se drbat zadní tlapkou za levým uchem. Bylo to příjemné a tak jsem slastně vyplázla jazýček mlemíček a přivřela očka. Z drbacího rauše mě vytrhla až Roxího poznámka. Pomalu jsem otevřela oči a položila tlapku s mrsknutím o zem až se zvedl do vzduchu sníh.
Mlaskla jsem a rozhodla se bratrovi odpovědět. "Ona to tak, ale nemyslela. Když jsem jí našla byla na mě fakt hodná, ukázala mi to tu, vysvětlila kde co je... Nalovila mi trochu jídla a ukázala úkryt, ale pak si ze mě udělala srandu. Řekla, že na nějaký pískový hoře žije někdo, kdo mi dá větší sílu a tak, ale když jsem se tam vydala, nikdo tam nebyl. Tak jsem se jí chtěla pomstít a nechala jsem jí v noře velmi zapáchající dáreček... Jenomže ve stejnou dobu se sestřička rozhodla dotáhnout si tam nějakýho vometáka... No kdo to mohl tušit, že jo..." zasmála jsem se vlastnímu vyprávění a vzpomínce na to, jak si tam ti dva v klidu nakráčeli a jak pak vyletěli ven. "Trochu se namíchla, ale nic strašnýho, zažila jsem horší," dodala jsem s povzdechnutím. Byla to pravda. Styx to určitě nemyslela zle, jenom jí to naštvalo. A já byla na rány zvyklá tak co?
Pak byla řada na mě abych se zaposlouchala do bratrova vyprávění. Byl na svá zranění hrdý a já musela uznale pokývat hlavou. "Vypadá to, že tu magičům děláš pořádnou radost," ušklíbla jsem se s úsměvem, který působil mile a přátelsky, i když jsem mluvila o ne úplně milých a přátelských věcech. "Mě se podařilo unést dvě vlčata. Jedno jsem snad utopila v řece a druhé mi zdrhlo... Ale prý tu nikdo neumírá, takže nevím," dodala jsem, abych taky nějak přispěla do sbírky dělání pekla magickým blbečkům.

Strana: « předchozí 1 2 3 4 5 6 7 8 další »

Nad kopci

Příspěvky ze všech oblastí:

Tato oblast: