Nad kopci

Les rozprestierajúci sa v severnejšej časti Gallirei, nesie jednoduché pomenovanie – Nad Kopci. Názov získal vďaka jeho polohe, teda sa nachádza nad kopcami Tary. Už na prvý pohľad je veľmi hustý a miestami i ťažšie priechodný. Stromy sú tu všetkého druhu, prevažne listnaté. Tie, ktoré tu stoja už dekády, majú svoje kmene široké, pokrútené a mocné. Celý les pôsobí dojmom, ktorý vo vás vyvolá rešpekt. Svah je tu trávnatý, nepredvídateľný a kamenistý. Nikdy neviete, kedy narazíte na strmý spád, či machom zarastenú skalku, vhodnú na spánok. Z dôvodu husto narastených stromov sa nie len zdeformovali kmene niektorých z nich, ale i koruny zatiahli „oblohu“ takmer úplne. Preniká sem veľmi slabé a tlmené svetlo, takže vytvára v lese tajomnú atmosféru.
Čím hlbšie putujete do útrob lesa, nachádzate množstvo bylín, travín, ba či i kvetín, ktoré hýria všemožnými farbami. Okrem nich sú pomedzi strome rôzne porasty plazivých rastlín, či krov. Určite vás prekvapí mach, ktorý rastie len v tomto lese, pretože okrem klasického zeleného, tu nájdete i iné farebné exempláre. Prevažne s nádychom fialovej a modrej. V týchto končinách hojne rastú i huby, pretože pôda je tu vlhká a úrodná. Vďaka všetkým týmto farebným škálam sa z lesu tvorí jedno príjemné, tajomné a magické miesto pre odpočinok.
Z fauny sa po lese potulujú hlavne menšie tvory, pretože pre vysokú je les veľmi náročný na prechod. Hlavne očakávajte nespočetne mnoho zajacov, lasičiek, kún, myší, líšok, jazvecov, ježov, a tak podobne. Vtáctvo zastupujú rôzne pestrofarebné spevavce a sovy. O motýle hrajúce všemožnými farbami dúhy nie je taktiež núdza! Počas celého dňa poletujú medzi stromami, kde ich v noci nahrádzajú svätojánske mušky. V samom srdci lesa nájdeme i vážky, ktoré tu našli rozľahlé, lesné jazierko.
Táto vodná plocha je ukrytá medzi stromami a jeho breh je zdobený veselými farbami kvetín, travín, machu, či húb. Voda v jazierku je plytká, iba ku stredu sa prehlbuje do jeho maximálnej hĺbky – tri metre. Žije tu niekoľko druhov menších rýb a raz za čas začujete i hlas žaby. Hovorí sa, že pokiaľ ste dosť trpezlivý a vyčkáte do hlbokej noci u severného brehu jazierka, skrytý v húšti. Môžete uvidieť žiarivé stvorenie, ktoré sa príde napiť z južnej strany lesa. Tento majestátny tvor má podobu jednorožca. Ak ste mali možnosť zahliadnuť toto bájne stvorenie, osud vám prinesie do vašej blízkej budúcnosti nepopísateľné šťastie.
(Riveneth)

Lovná zvěř: menší savci
Zajímavosti: uprostřed je mělké jezírko
Nebezpečí: žádné

 
Oblast neobývá žádná smečka
 
Přesunout se:
Výletové místo|Kopce Tary|Ještěří Lučina|Travnaté výšiny 
 

Příspěvky ze všech oblastí:

Švitořivý les Zaslal/a: Tomáš | 8.7.2025 0:18
• Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat) Lylwelin si asi tolik zpěv ptactva neužívala, ale já jsem byl v ráji. Líbilo se mi to, hlavně proto, že když jsem popošel, slyšel jsem jiný zpěv a nebylo to všude stejné. To bylo fajn. Podíval jsem se na Lyl a ušk...
Švitořivý les Zaslal/a: Lylwelin | 7.7.2025 23:33
• Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat) Ona si teda na zpěv ptactva nikdy extra nepotrpěla, ale byl fakt, že čím byla starší, tím méně na to byla přecitlivělá. Ale pamatovala si, jak jí to jako puberťačce lezlo na nervy. Musela se ještě jednou podívat n...
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Merle | 7.7.2025 23:23
Cítil jsem z Juni, že je ve střehu. Bylo to dobře, aspoň jsem věděl, že se případně dokáže ubránit, snad, ale stejně bych ji bránil životem. Nechápal jsem, jak jsem mohl být takový idiot a opustit ji. Sice to vypadalo, že si ji omotávám, ale moje city k ní byly opravdu reálné. Kdyby to šlo, uděla...
Švitořivý les Zaslal/a: Tomáš | 7.7.2025 23:15

Švitořivý les Zaslal/a: Lylwelin | 7.7.2025 23:07
//
Mechový lesík Zaslal/a: Daemon | 7.7.2025 23:05
Vlk přede mnou ustoupil, pomalu si lehl na mechové podloží a jakmile sklonil hlavu, snad bych ho na chvíli i převyšoval, kdybych vystrčil čumák trochu nahoru. To jsem ale neměl zapotřebí, místo toho jsem si hnědého prohlížel a velmi, velmi pomalounku odlepil zadek od pařezu, abych si mohl normáln...
Dusot Zaslal/a: Tomáš | 7.7.2025 22:58
> Švitořivý les hell yea
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Juniper | 7.7.2025 22:54
Juniper se rozhlédla, ale nic zásadního neviděla. Tedy... nic, co by mohlo vydávat tyhle zvuky, přesto jí to v klidu rozhodně nenechávalo. Byla ve střehu, to kdyby náhodou. Kdyby se na ně vyřítilo něco, co je chce zabít. Ani nevěděla, proč nad takovými věcmi přemýšlí, ale asi bylo lepší být připr...
Dusot Zaslal/a: Lylwelin | 7.7.2025 22:54
// Švitořivý les
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Merle | 7.7.2025 22:45
Snažil jsem se najít zdroj zvláštního zvuku a chvění, které jsem cítil v tlapkách. Zatím jsem nic neviděl, což mě jak uklidňovalo, tak zároveň i znepokojovalo. Možná lepší, že to nebylo vidět. "Jestli máš pravdu, tak doufejme, že se to něco jenom projde a mine nás to," doplnil jsem a začal nad tí...
Převrácená planina Zaslal/a: Tomáš | 7.7.2025 22:42
// za Lyl
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Juniper | 7.7.2025 22:34
Juniper věděla, že zemětřesní by bylo asi jiné, přesto jí nějak nedocházelo, co jiného by to tak asi mohlo být. Jako by snad zapomněla, že přišla do země neomezených možností. Věděla, že se tu dějí věci, které byly naprosto nad její chápání. A když se zaměřila na to, co Merle říkal, zjistila, že ...
Převrácená planina Zaslal/a: Lylwelin | 7.7.2025 22:34
// Dusot
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Merle | 7.7.2025 22:29
Procházka byla fajn. Bylo vidět, že Juni si potřebuje trošku porovnat myšlenky, ale doufal jsem, že je v pohodě. Chápal jsem, že je to pro ní těžké, ale už na to nebyla sama. Byli jsme dva a ve dvou se vždycky každá náročná situace řeší přeci jen lépe. Věnoval jsem jí ještě úsměv a dal jí prostor...
Jezero Zaslal/a: Morgoth | 7.7.2025 22:28
Červenec 5/10 | Ta, co nemá ráda čistou vodičku "Víš, ono, kdyby měli všichni aspoň špetku rozumu, tak by jim to došlo. Je mi líto v jakých podmínkách jsi musela žít, že nevíš ani takový základ," posteskl si. "Víš, jestli chceš, poskytnu ti nějakou edukaci. Rád pomáhám zanedbaným vlkům, aby do...
Tmavé smrčiny Zaslal/a: Tomáš | 7.7.2025 22:26
//> za Lyl
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Juniper | 7.7.2025 22:22
Juniper s procházkou ráda souhlasila. Potřebovala se trochu protáhnout, přijít na jiné myšlenky, a tak. Bylo to už nutné. Nemohla se pořád jenom utápět starostmi. Věděla, že Merle asi takové obavy necítí, on však vlčata neopustil - tedy... opustil, ale neměl možnost je poznat. Hm, možná to vlastn...
Tmavé smrčiny Zaslal/a: Lylwelin | 7.7.2025 22:22
// Převrácená planina (přes řeku Tenebrae)
Jezero Zaslal/a: Odine | 7.7.2025 22:16
Červenec 6/10 | Aspoň nemám mrtvou ségru Odine vyprskla smíchy. "No vidíš, a já poznala i příjemný vlky. Ale hádám, že asi každý den není posvícení," prohlásila ostře. Co si o sobě myslel? Že byl nějakej princ, kterýmu patřila celá Gallirea? Tohle byl její domov. Celé tohle místo patřilo jí. A...
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Merle | 7.7.2025 22:16
// Merle a Juni se hlásí pro případnou výpomoc s porážkou
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Merle | 7.7.2025 22:10
Přikývl jsem na slova Juni. Byl jsem vděčný, že tu byla se mnou. Být sám, rozhodně bych se do žádné smečky nepřidával. Máchl jsem ocasem. "Tak jo, jdeme se projít," lehce jsem pozdvihl koutek a vyrazil. Území bylo pěkné, les byl příjemný a mně se jen v hlavě honila poznámka, že jsme vybrali dobře...
Jezero Zaslal/a: Varjargar | 7.7.2025 22:06
Červenec 5/10 | Linzire Varja se zasmál a zavrtěl hlavou. "Ne, věř mi, že si srandu nedělal. Fakt jsem takového vlka vidět. Nikdy na to nezapomenu, to si piš. Hlavně protože to byl první vlk se kterým jsem se sešel a no... bylo to něco," ujistil Linzireho. Na Yetera vzpomínal rád. Byl to senza...
Narrské kopce Zaslal/a: Tomáš | 7.7.2025 22:04
Mlaďák teda nebyl úplně nejupovídanějším vlkem, ale nijak mi to nevadilo. Byl jsem rád, že tu je alespoň se mnou a můžu na něj dohlédnout, aby byl v pohodě a nic se mu nestalo. Trošku jsem za něj bral zodpovědnost a to jsem ho prakticky vůbec neznal. V tom se z kopců snesl zlatavý kožich. Rozhou...
Narrské kopce Zaslal/a: Lylwelin | 7.7.2025 21:30
Tmavé smrčiny (přes Prstové hory)
Mušličková pláž Zaslal/a: Tundra | 7.7.2025 20:58
Na pláži nebola sama, čo by pre ňu asi nemalo byť žiadnym prekvapením. Tundra sa ich snažila ignorovať, aj keď jej už bolo lepšie a nemusela pri nadýchnutí ešte stále zatvárať oči. Zhlboka sa nadýchla, len aby si všimla ako si to k nej šinie vlk. Akoby si ju ani nevšimol. Toto bolo po druhý krát ...

Tato oblast:


Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8   další »
, 1 odpovědět
// za hranicemi fantazie

Zima se pomalu loučila se světem a vládu předávala jaru, které měnilo sníh ve vodu, holým stromům dopřálo mladých pupenů a rozezpívalo ptáky po celém širém kraji. Gallirea, tak jak ji známe, se pomaličku, polehoučku probouzela opět k životu. Gallirea, jak ji známe, nebyla připravená na takový příval krásy a majestátnosti, které sem vkročila spolu se zbloudilými tlapkami jednoho načančaného černobílého elegána.
"Páni, další les!" Vlk snad nezněl ani zklamaně. Skutečně byl další hordou stromů a keřů, které ho provázeli na cestách po celý život, znovu a znovu uchvácen. Nebo byl už tak zoufalí, že doufal, že les a tající sníh znamená jídlo zdarma. Jídlo bez námahy, kterou neumí vynaložit, i kdyby na to měl dost sil. Šmátral tak po lese, čmuchal a čenichal, ale osud mu nepřál. To mladíka už drobátko znepokojovalo, jak se mu na tváři začal rýsovat zkřivený úsměv. Vyčerpaně si oddechnul. "Dobře se o sebe postatej, dobře se o sebe postarej... to já bych fakt rád, ale jak, když si tu všichni očividně syslí všechnu kořist lakomě pro sebe?" Vlk otočil hlavu a starostlivě si přejel tlapou po boku. "Vlci nemají ani ponětí, jak těžké je udržet si takovou srst bez pravidelného stravování," zabědoval, nepochopen celým širým světem. Ve skutečnosti neměli vlci zpravidla vůbec ponětí, jak si vůbec srst udržovat. Většina z nich podle toho pak vypadala. Ale Nickolas teď nemohl trucovat se svěšenou hlavou, musel jít dál, jelikož jeho monology začínalo čím dál tím častěji přerušovat kručení v prázdném žaludku. Začínal se obávat nejhoršího. Že žádnou čerstvě ulovenou nezabranou kořist nenajde a bude si ji muset obstarat sám...

// Zarostlý les (přes Ještěrky)
, 1 odpovědět
//neznámý svět

Kroky šedivou vlčici zavedly do lesa stále pokrytého sněhem. Stejně jako tam, odkud přišla, i tady už se sníh začínal vzdávat své moci a každým krokem se cesta stávala těžší. Příliš dlouhá srst se jí zasekávala v nejrůznějších nově odhalených keřích a ani ona ji tak nemohla ubránit před mrazem, když jí sníh přejel po kůži. Otráveně vzdychla a párkrát škubla, až se jí chomáček srsti vytrhl a ona mohla pokračovat dál. Nic to s jejím vzhledem neudělalo. Působila stejně elegantně jako předtím. Stejně vyhuble. Žaludek jí dělal kotrmelce a potřebovala se najíst, ale události předchozích let jako by jí zabraňovali cokoliv udělat bez dozoru ostatních. Nepříjemně sebou ošila, až jí podklouzla tlapka a jela pár metrů po svahu dolů s jediným vyjukaným nadechnutím. Když zjistila, že se nic nestalo, zase dýchala normálně. Podívala se zpět vzhůru a trochu se zamračila. "Figlio di putta-," zasyčela italsky, ovšem než stihla doříct poslední slovo, už zase jela dolů. Zaryla drápy do země a zastavila tak svůj pád. Zpražila kopec pohledem. Raději se rozhodla dávat pozor na cestu, ale nedokázala se zbavit pocitu, že i ten kopec se jí vysmíval.
Využila síly kopce ke svému prospěchu. Místo těžkého slézání dolů se klouzala dál, dokud jí nezábly celé packy a musela se zahřát chůzí. Otrava. Protočila očima. Konečně se dostala na jakousi rovinku, postavila se ke kopci čelem a vyplázla svůj růžový jazyk v celé kráse. Na ni si přeci žádný kopec nepřijde. Otočila se na patě a pomalým klusem pokračovala ve své cestě, která neměla žádný cíl. To ji na tom děsilo nejvíce.

//Ještěří lučina
, VJA - č. 5 odpovědět
VJA - č. 5

// Orlí dráp (přes Ještěrčí lučinu)


Opatrně jsem překonal mírně nebezpečné území a došel jsem, překvapivě, na další území. Zastavil jsem se na pokraji lesa. Věděl jsem, že některé lesy mohou být zrádné, když na pokraji vypadají hezky. Stejně tak ale mohly vypadat na okraji nebezpečně a být uvnitř mírumilovné. No a nebo byly skrz na skrz celé špatné nebo dobré. Tenhle na mě působil něčím špatně. On se tvářil jako nejlepší les v okolí, ale z jeho vnitřku jsem cítil něco špatně. Nebo jinak. Bylo to ale dost lákavé na prozkoumání, takže jsem šel dovnitř.
Cestou do středu lesa, jsem nic zvláštního nenašel. Sem tam zasypaný pařez, nějaké houští, pár starých stop. Prostě nic neobvyklého. Já jsem ale pořád měl pocit, že mě kdosi nebo cosi sleduje. Došel jsem na malou mýtinku, která byla tvořena převážně vodní plochou. Teď zamrzlou. Naklonil jsem hlavu na stranu, pak na druhou. Co je tady špatně, že se mi ježí chlupy na zádech? Začal jsem jezírko obcházet, cestou si nabral do tlamy sníh, abych zahnal žízeň. U toho jsem si všiml stop, které jsem tedy nikdy neviděl. To musí být obří zvíře, pomyslel jsem si po přiložení nohy do jedné ze stop.
Uslyšel jsem za sebou jakési zabručení. Vyskočil jsem snad metr do vzduchu, ale neutekl jsem. Místo toho jsem se otočil, cenil zuby a vrčel. Zvíře, větší a mohutnější než jelen, se na mě dívalo obříma očima. Ale neútočilo, jeho pohled byl spíš zvědavý. Trochu jsem ubral z vrčení a lépe si ho prohlédl. Čtyři nohy s kopyty, srst jako kdejaká vysoká, dlouhý ocas, hříva, oči a roh? Přestal jsem vrčet a začal se smát, protože vypadal jako dement. "Proč máš jen jeden roh? Druhý si ztratil?" Opravdu jsem se škodolibě smál, protože představa, že někde jdete a ztratíte roh byla groteskně vtipná. "Seš chudej, tak sis mohl dovolit koupit jen jeden? A narval sis ho doprostřed čela?" Nenapadlo mě, že třeba je to zvíře jediné svého druhu. Že za to nemůže. Ne, v mých očích to byl jeliman, který si myslí, jak je něco víc, když si na čelo přidělá roh.
Jednorohý potvoře však bylo jedno, co mu říkám. Když jeho zájem o mě opadl, tak se vydal po své stopě k díře v ledu, kterou tam asi sám vykopl a pil. "Ale no tak, to není legrace, když se nenaštveš. Víš o tom, že ti to vůbec nesluší? Měl by si to zahodit, budeš se mít líp." Docházely mi argumenty a celkově i zájem o to, se mu smát. Na chvilkový zabavení dobrý, ale že bych s tím měl zabrat celý den? Na to jsem se neviděl. Proto jsem mu věnoval poslední úšklebek, očůral strom, abych si pamatoval, kam se mám zase vydat, až se budu potřebovat někomu smát a šel pryč. Král všech rohů. Rožců král. Králorožec!

// Kopce Tary
, VJA, úkol 17 odpovědět
//Les pod horizontem přes Travnaté výšiny

Když už se teď moje noční procházka výrazně protáhla, měla jsem spoustu času na přemýšlení. Tedy – přemýšlela jsem už celou tu dlouhou cestu, kterou jsem pře Gallireu absolvovala, ale jak mi pomalu v šuplíčkách v mozku docházely nové podněty, moje myšlenky se pořád motaly kolem zvláštnějších a zvláštnějších témat. Proto by princezna nikdy neměla cestovat sama. Aby se nemusela namáhat s přemýšlením. Potřebuju si pořídit šaška. Co jsem to předtím říkala o tom, že šašci jsou k ničemu? Štěstí, že na Gallirei byl šašek každej druhej. Všichni to byli šašci. Oproti mě byli nic, a mohla jsem je mít akorát pro zábavu.
A tak to jelo… proud myšlenek. Dokonce jsem zabloudila i k tomu, kolik je mi vlastně let, a jestli… no ovšem! Někdy v tuto dobu jsem přeci měla narozeniny. Ano, docela určitě! Narodila jsem se přece úplně na začátku března, a soudě toho, že na Gallireu pomalu přicházelo jaro, nebo se minimálně lehce oteplilo a zima trvala už dlouho, muselo to být někdy teď. Já jsem se přece narodila asi jen dva týdny před začátkem jara, to jsem moc dobře věděla. Matka si mé narozeniny přirozeně pamatovala. Jediná protivná věc bylo to, že jsem je musela sdílet s takovýma idiotama, jako byli Fiér a Izar. Nejraději bych jejich narozeniny přesunula na úplně jiný den, abych s nimi neměla nic společného.
A potom mi přišlo na mozek počítání. Vůbec jsem totiž nevěděla, kolik let mi vlastně je. Snažila jsem to spočítat podle událostí, co se mi v životě staly. Narození, život ve Smrkové smečce. První dva roky na Gallirei… strašně to utíkalo, všechno. Kolik mi teda bylo? Pět? Šest? Tak to ne. Pět mi být nemůže, a už vůbec né šest. Vždyť mi teprve před nedávnem byly tři. Princezna je nesmrtelná. Ještě jsem ani nic nestihla. Ještě jsem ani neovládla Gallireu. Ještě nejsem alfa, ani královna, ani polobohyně, ani bohyně! Nemůžu dopustit, aby mi někde vyrašil šedý chlup. Nebo nedejbože vráska! Kolik bylo matce, když si začala své šedé chlupy hlídat? Určitě si je na tajňačku v noci hledala a vyškubávala. To se mně stát nemůže. Já… já nechci šedivět. Musím si od Života koupit něco na omládnutí. Bože, tři už mi určitě nejsou. Proč mi nemůžou být tři? Ne, určitě mi jsou tři… Assassíni žijí věčně. Určitě jsem se na tom věku zasekla. Ach… musím se stavit za Životem a probrat to s ním. Proč mě jenom nevaroval? To je hrůza! Nutno říct, že mě to značně znervóznilo. Normálně jsem nebyla vůbec zvyklá nervozitu pociťovat, ale tady šlo o něco, co se mě osobně opravdu hodně dotýkalo. O vzhled mi šlo vždycky, o věk taky… šlo mi prostě a dobře o dokonalost, které jsem jako stará bréca určitě dosáhnout nemohla, jestli jsem stárla, stejně jako všichni ostatní smrtelníci. Najednou jsem měla pocit, že nestíhám. Vzpomněla jsem si na matku a na pár jejích zvláštních komplexů, když… stárla vlastně? Stárla matka? Stárla, aniž bych si toho všímala? A stárla jsem teď já? Vůbec jsem si šedé chlupy nekontrolovala! Úplně jsem vypustila, že by se mi něco takového mohlo stát.
Nachvíli jsem se musela zastavit na místě a… v tu chvíli to začlo. Začala jsem se zběsile celá prohlížet, snažíc se najít šedý chlup. Mrskala jsem sebou tam a sem, ohlížela se do všech stran a srdce mi začalo bít jako o závod. Vypadalo to jako nějaký zvláštní záchvat. Samozřejmě jsem se nejprve pořádně ujistila, že nikde poblíž nikdo nestojí, a musela jsem si také stoupnout trochu do měsíčního svitu, abych něco viděla. To ne… nemůžu šedivět. Není mi deset, abych šedivěla. Je mi určitě dvakrát míň. Nemůže mi být šest, to ne. To už je hrozně moc. I tak jsem prohlížení nenechala. Začala jsem hrudníkem, poté jsem se otočila na jeden bok, na druhý, prohlédla jsem si tlapky a ocas a překroutila jsem se do všech možných pozic, jenom abych se mohla zkontrolovat opravdu všude, a abych věděla, že nikde žádný šedý chlup nemám. Ještě obličej. Musím se na sebe podívat někam do odrazu. Šla jsem sice okolo řeky, ale žádný klidný vodní zdroj tu nebyl. A i kdyby byl, vítr by jeho hladinu nejspíš rozfoukal tak, že bych se v něm neviděla. Ach, to je hrůza. Co když… ale na to by mě přece někdo upozornil. Rez by mi to uričtě řekla. To by byla naprostá nehoráznost, kdybych měla někde na obličeji celou tu dobu šedý chlup.
Ale… naštěstí jsem si vzpomněla na moment před týdnem, kdy jsem se na sebe koukala v pouštní oáze. Tehdy jsem se prohlížela pořádně pečlivě, a kdybych měla někde na obličeji takovou malou zrůdnost, jako byl šedivý chlup, určitě bych si toho všimla. Díky tomu se mi aspoň trochu ulevilo a začala jsem zase dýchat normálně, pravidelně. Navíc – na těle jsem taky nenašla nic, což bylo dobré znamení. Ještě jsem to mínila zkontrolovat za normálního, denního světla, ale jinak už jsem byla v rámci tohohle docela v klidu. Horší byla ta věková otázka celkově. Nemůže mi být šest. Zeptám se Života. Ten to bude vědět. A pomůže mi. Jestli je mi šest, tak jsem prakticky nad hrobem. Nemůžu dopustit, aby se to někdo dozvěděl. Musím zjistit něco o nesmrtelnosti. Může být jeden na Gallirei nesmrtelný? Určitě jo. A jestli to má někdo být, tak určitě já. Prostě a dobře jsem nehodlala akceptovat, že bych měla být tak stará. Kdybych byla, měla bych mít touhle dobou minimálně správného partnera, smečku a bodyguardy a uctivatele, a z toho všeho jsem neměla skoro nic. Ne… nestíhám?
Jedno bylo jasné – příštích pár měsíců jsem musela intenzivně pracovat na tom, aby po mně zůstal nějaký odkaz. Cokoliv. Musela jsem pořádně šířit svoje jméno, snažit se rozšiřovat svůj vliv, sílit, mládnout, najít spojence a nepřátele a tak vůbec. Udělat to lépe než matka, která si jen tak zmizela ze světa a nechala nás tady všechny za sebou. Vůbec jsem nevěděla, kde je. Já jsem ale podvědomí ostatních opouštět nehodlala. Hodlala jsem žít na věky, a dát o sobě všem vědět. Být známější než Život, obávanější než Smrt a krásnější než kdokoliv, kdo po naší říši chodí. Kdo jiný by mohl všechno tohle dokázat, když ne já? Bylo prostě na čase se dát dohromady a začít znovu pracovat na tom, co jsem začala už když jsem byla malá. Byla jsem přece Assassín. Mohla jsem cokoliv.
A tak jsem se pomalu rozťapala západním směrem, teď už s o něco klidnějšími myšlenkami. Potřebovala jsem si to v hlavě všechno přeskládat, smířit se s pár věcmi a hlavně se pustit do vymýšlení plánu, který se mi v hlavě začal pomalu rodit.

//VVJ přes Kierb
, - odpovědět
//Východní Galtavar přes Kierb

Když už jsem byla v tom, rozhodla jsem se svojí půlnoční procházku ještě o malinko prodloužit. Nevím proč, možná jsem se něčemu vyhýbala. Možná někomu. Možná návštěvě smečky. Co taky ve smečce? Stejně byli určitě všichni rozlítaní, Launee někde nabírala nový sirotky, Therion se schovával před světem, Shao se tvářil jako kakabus, Sirius někde někoho psychicky mučil a zbytek… zbytek jsem prakticky neznala. Ještě Rez, ale ke Rzi jsem víceméně neměla výhrady. Jediná podezřelá věc na ní bylo to kamarádství se ségrou Kyklopa, ale tu jsem koneckonců neznala. Ráda jsem si vůči ostatním vytyčovala různé předsudky, ale kvůli Rzi jsem byl schopná to smazat a počkat, až jí doopravdy potkám. A pak tu někde asi byl Izar, ale o něm už jsem nevěděla vůbec. Nechala jsem ho za sebou v úkrytu a nelitovala jsem. Bylo mi docela fuk, kde je.

//Les pod horizontem přes Travnaté výšiny
, VJA 5 (1/4) odpovědět
// Východní úkryt

Utíkal jsem do lesa. Musel jsem ze sebe sundat smrad močoviny a vyválet se ve sněhu, ale nechtěl jsem to dělat poblíž úkrytu a protože jsem pelášil rychle pryč, ani jsem si nevšiml, že jsem proběhl lesíkem smečky. Nikoho jsem po cestě ani nepotkal, prostě jsem to proletěl jako střela. No, i tam mi bylo blbé něco takového provádět, takže jsem zastavil až za loukou. Tak daleko a sám jsem ještě nebyl, uvědomil jsem si lehce vyděšeně. Byl jsem strašpytel a už teď jsem se klepal lehkou nervozitou, když jsem tu byl. Měl bych to otočit a makat zpátky! zbystřil jsem a zastavil. Les byl velmi hustý, stromy rostly blízko sebe a když jsem zaklonil hlavu, nebe bylo prolezlé žílami a tepnami ze dřeva. Připadal jsem si jako v divném snu, zvláště teď v noci. Vlastně v hodně děsivém snu!
Nabral jsem sníh do tlamy a nechal ho rozpustit. Cítil jsem smrad čůranek a vyplivl vodu, která se mi v tlamě udělala. Musím rychle, řekl jsem si a přemohl se - vzal jsem sníh do tlamy a spolkl ho hned, jak se roztopil. Udělal jsem to několikrát, párkrát jsem i sníh vyplivl a málem se začal dávit, protože jsem si vzpomněl, jak žlutý sníh chutná. A jak chutná moč. A jak perverzně jsem se u toho choval. Vyválím se po cestě zpátky, usoudil jsem a začal se brodit zpátky, akorát jsem si to namířil k lesu, ze kterého trčely dva velké zuby. Hory, opravil jsem se. Troubo. Hory.

// Narvinij (Kiërb)
, 87 | VJA 5 (2/4) odpovědět
// Loterie 42

// VJA, úkol č 5. = Prozkoumat okolní území Mechového lesíka za 24 hodin. (Narvinijský les, Nad kopci, Východní úkryt, Sopka Fëlga'Tarátar).

Když si to vzala kolem a kolem, pořádně sama nikdy mimo tuhle smečku nebyla. Maximálně, když se někde ztratila a pak nemohla najít cestu domů. To ji našla vždy utrápená Launee a Jaimie věděla, že tohle bylo špatně. Nebylo jí to příjemné, tušila, že přidělává Launee práci. Ba ne, ještě tam s ní většinou byl Mojo. Mojo byl skvělý vlk, jen na Jaimienin vkus moc málo mluvil. Když na něj ale myslela, na tváři se jí objevil úsměv. Měla ho ráda. Měla z něj pocit, že on ji má rád a že ji bere jako kamarádku, takže se to v ní automaticky odráželo.
Poté, co přebrodila zledovatělou část řeky, která lemovala ten smíšený les, ve kterém před chvílí byla, přiblížila se k jinému místečku. To se jí už z dálky moc nelíbilo, připadalo jí jaksi...děsivé. Stromy sice byly taktéž převážně listnaté, takže koruny byly holé, ale i tak jí to už z dálky bylo nepříjemné. Blížila se tedy velmi pomalu a opatrně, snažila se o ostražitost. Co kdyby tu na ni vykoukl odněkud nějaký zlý vlčí duch a chtěl ji předhodit vlkům na večeři? Tak jako Lorenza, sklopila na chvíli pohled. Rozhodla se, že až prozkoumá tohle místo, zkusí to na druhé straně od Mechového lesíka, jestli třeba alespoň tam nenajde svého bratra. Původně tohle žádná pátrací akce být neměla, pouze chtěla prozkoumat řádně okolí svého bydliště, avšak když se tu potuluje, co by nekoukla i po bráškovi, že? Však ji to trápilo, že ho nemá u sebe doma. Vedle svých tlapek. “Lor...Lorenzo?“ vykřikla. Její hlas, který se v polovině vyslovení bratrova jména zlomil, se roznesl celým lesem. Pak nastalo ticho. Nikdo tu nebyl, nikdo neodpovídal. Ještě chvíli mladá vlčice čekala, ale pak vyrazila dál.
Jaimie se nechtělo jít přímo do útrob tohoto hustého zvláštního lesa, tak se rozhodla, že to vezme spíše okolo. Říkala si, že pokud její bratr uvnitř toho lesa bude, jistojistě „na jeho hranicích“ ucítí alespoň nějaký pach, ne? A tak ťapala kolem, koukala všude možně a občas i zavolala opětovně jeho jméno. Odpovědi se jí však nikdy nedostalo. Odvážila se při cestě zpět dokonce jít i kousek dovnitř. Chtěla prozkoumat les v hloubce. Překonala však sotva pár metrů, a poté, co se polekala nějakého divného zvuku – jakési zapraskání větví, utekla. Z tohoto místa měla prostě husí kůži!

>> Východní úkryt (přes řeku Kierb)
icon , 610 odpovědět
//LOTERIE 96

Den byl slunečný, ale zima byla vtíravá. Často jsem sebou otřásla, abych se udržela i v minimálním pohybu a přešlapovala jsem. Zdálo se mi, že celá země trochu utichla. Musela jsem spolknout úzkost. Snad nás nečekaly ještě horší časy? Další oklepání. Nechtěla jsem ani myslet na to, že ta půlka zajíce mohlo být to poslední, co jsem na další měsíc sežrala. Raději jsem se věnovala Makadi. Přikývla jsem, abych potvrdila její nejistotu. Něco začala, ale nedokončila to. Místo toho se zeptala, zda se mi to také někdy stalo. Pokrčila jsem rameny a celá jsem trochu ztuhla. Musela jsem odpovídat? Musela jsem. Nemohla jsem lhát? I to by ze mě lezlo jako z chlupaté deky. "Hm... jo," byla jsem si svojí odpovědí velmi nejistá a možná má slova vlčice ani nestihla zachytit. Zabodla jsem oči do země a zůstala úplně tiše, skoro jsem ani nedýchala. Veškeré vtipkování a šance na normální konverzaci bylo v háji, ale nevinila jsem z toho vlčici. Měla jsem za to, že to byla moje chyba, protože jsem nedokázala žertovat. Provinile jsem rychle mrkla zpět na Makadi a vrátila svoje oči k zasněžené zemi. Začínala být zima.
Makadi vybrala směr a já se ochotně vydala za ní, v tichosti, samozřejmě. Musela jsem trochu přidat a občas poskočit, abych stačila jejímu rychlému tempu. Cítila jsem se hloupě za to, že jsem s ní ani nedokázala udržet krok. Dech se mi pořád zrychloval nedostatkem odpočinku, ale nestěžovala jsem si. Jen jsem musela s vlčicí držet krok a směr.

//Za Makadi
, 216 odpovědět
//Loterie 86

//Ještěrčí lužina


Mířili jsme někam ke kopcům, terén se zvyšoval, bylo trochu namáhavější chodit v takové hromadě sněhu, i když jsme si předtím docela dost odpočinuli v tom obrovském úkrytu, který nikomu nepatřil a já nechápala stále proč. Ale možná ta únava taky byla z toho, že jsme nejedli, kořist nám utekla a hlad dělal skutečně divy.
Docela zostuzeně jsem řekla, co jsem si vyvodila ze slov Wizku a doufala jsem, že tomu tak ve skutečnosti není a je to jiá šaráda specifická pro tento kraj, ale... Wizku to potvrdila. Ohlídla jsem se za ní, trochu jsem vyvalila oči, protože... vážně? „Vážně?“ špitla jsem nejistě. A snad i vyděšeně. „To jako..,“ zalkla jsem se, protože jsem fakt netušila, co bych na to měla říct nebo jak specifikovat to, co jsem vlastně chtěla říct. „A tohle... se někdy stalo i tobě?“ Ihned jsem litovala, že jsem cokoli řekla a hlavu jsem otočila co nejrychleji do strany. Pátrala jsem očima, kam zmizet, netušila jsem, docela se mi i stáhlo hrdlo hanbou.
„Třebatam,“ vyhrkla jsem přehnaně rychle, abych zamaskovala to, co jsem vůbec řekla, ale to už bylo proneseno a nelze to vzít pryč. Raději mluvit o Lilith jak o tomhle. A přitom docela rychle kráčet odtamtud pryč. Proč mluvím, proč mluvím, opakovala jsem si dokola v hlavě, zatímco jsem se snažila co nejrychleji zmizet z místa, které už nikdy nesmyje mé hloupé pronesení.

//Travnaté výšiny
icon , 609 odpovědět
//LOTERIE 95
//Ještěří lučina

Možná nebyla cesta, kterou jsem vybrala, tak úplně ideální. Ale smířila jsem se s ní a doufala jsem, že se s ní smíří i vlčice, i když jsem se cítila hloupě. Nesnažila jsem se ani vylézt úplně nahoru a zastavila jsem se při prvním náznaku podklouznutí. Zahýbala jsem tlapkou, která stále občas nesla následky zranění, a zadívala jsem se dolů. Nevyšli jsme nikam vysoko. Ale alespoň mohla Makadi vybrat nějaký lepší směr.
Překvapeně jsem pootevřela pusu, když z ní vyšel její úsudek. Nebyla vůbec špatně, jen mě překvapilo, že to řekla nahlas. Líbilo se mi, když se nestyděla. "Přesně," řekla jsem s tichým uchechtnutím. Trochu jsem se nad celou situací zamyslela. Celkově se zdálo, že s letním období se dělo více a více katastrof. Možná v zimě vážně celá zem odpočívala. I příšery. "Ale... tady se pořád něco děje," dodala jsem nakonec, abych snad vlčici neodradila od pobytu zde. Kdyby kvůli mému nepodařenému nakládání se slovy odešla, mohla bych jít rovnou za ní. Co by se mnou udělal Blueberry? Raději jsem se do té myšlenky ani nepouštěla. Makadi byla tady a já uměla situaci zachránit. Snad. Nebyla ani vyděšená. Nebo... ano? Zkoumavě jsem přejela vlčici pohledem, ale nic jsem tou rychlostí zahlédnout nestihla. "Kam teď?" zeptala jsem se narychlo, abych zastínila svoji zvědavost. Měli jsme před sebou ještě celou Gallireu. Klidně jsme se jí mohli toulat do konce svých dnů.
, 218 odpovědět
// loterie 4

Chtěl jsem vědět, co mi bratr dál na to řekne, i když jak se postupně vytrácel, došlo mi, že mám už žalostně málo času na to, aby mi mohl cokoli říct, proto jsem ho poslouchal a bral si jeho slova k srdci. A on mluvil. Mluvil o magii jako o daru. Kdybychom k ní měli přístup už i dřív, idioti Lahraiští by pěkně čumeli. Vlastně, bratrova slova dávala smysl. A vlastně i slova už i Styx. Jenže v té době jsem prostě nechtěl pomyslet na možnost, že bychom se magii podvolili. Je to něco nekalého, mimo naše bytí. Něco, co je nevlčí a to jsem prostě nesnášel, jenže jiná země a jiné zacházení. Sice jsem sám musel uznat, že mi tohle trvalo, ale přeci jen jsem k tomu došel. No, chlubit se tím fakt rozhodně nehodlám. Ani Styx, Rigelovi nebo Tase, i když ta už sama vlastní nějakou magii a používá ji, jenže ta by to vykecala. Podíval jsem se na bratra. ,,Neboj se, s nově nabitou silou a magií budou magiči utíkat se staženými ocasy. Haha, pomstím tě bratře," řekl jsem a na tváři se mi objevil úšklebek. Oh, jak já měl chuť teď nekomu roztrhat kožich. A co, že nemohou umřít. Tak je prostě roztrhám a oni si pak prostě přijdou na svět.
Pak se ještě naposledy zmínil o sestře. Bylo to divné. Netušil jsem, jak to brát. Ale jistým způsobem se mi prostě ulevilo. Asi mrtvá nebude, protože to by bratr řekl na 100%. Pak se se mnou rozloučil. ,,Sbohem. Udělám, co bude v mých silách," o sestrách jsem celkem pochyboval, teda spíš o Styx. Ta nějak už přičuchla k životu tady a nějak víc se rozhodla vměstnat do života magičů. A hlavně se málem vyspala s tím hnědým de*ilem. Oh, jak já bych mu rád zkřivil chloupek na těle. A s touto myšlenkou jsem se rozešel. Spíše rozeběhl.

>> Kopce Tary
icon , - odpovědět
Norox se konečně začal chovat jako přemýšlející vlk a ne jako pytel bordelu, který je posedlý jen svou vlastní pravdou.
Ovšem na iluzi bratra bylo vidět, že jí dochází trpělivost.
"Byl bych rád, kdyby jim někdo nakopal prd.l, ale jelikož ty, Rigel ani Styx nejste dostatečně silní, a Tasa je upřímě nepoužitelná, ale nedivím se jí... Musíte využít týhle jediný věci, kterou nebudou čekat že použijete. Je to jako dar. Tahle země ti dá zbraň proti magičům jen tak, zadara. Mít tak tuhle možnost dřív, tak mohla celá věc dopadnout jinak..."
Zavrčení.
Bylo vidět, že s každým slovem se víc a víc začíná mlhavý obraz bratra rozpadat. Jako by byl světlejší a světlejší.
"Já nevím... Někdy ji cítím jako vás zbytek, ale teď prostě zmizela. Necítím jí v téhle zemi, ale necítím jí ani u sebe, jako by byla někde jinde, ale nevím kde..."
Povzdechnutí.
Čas se krátil. "Sbohem brácho, postarej se o holky a o ty magický..." Slova utichla. Než stihl doříct, co měl na mysli, zmizel. Vypařil se.
Byla to realita? Byl to jen výplod Noroxovi mysli? Hrál si s ním někdo?
, 217 odpovědět
//loterie 3

Fakt se mi nelíbilo, nad čím jsem vlastně přemýšlel, jenže se nedalo asi jinak. V mém těle se vařil vztek a zároveň jsem tam cítil ten pocit, který velice chtěl zkusit nové věci. A to k tobě musel přijít tvůj mrtvý bratr, aby ti tohle vše došlo. Ty drž tlamu! Neměl jsem fakt náladu na svůj hlas a na jeho blbé poznámky o tom, jak on už věděl vše dopředu a tohle a tamto. Protočil jsem očima a podíval se na svého bratra, který nakonec potěšeně křikl bingo. Ušklíbl jsem se. ,,Nebo jsem náhodou součástí nějakého tvého posmrtného plánu? Říkej," protože taková myšlenka by mi asi svědčila víc. Vědět, že má se mnou bratr plány, proto chce, abych zabřehl k magii a začal s ní něco dělat. Jako, už tak jsem asi vnitřně přijmul, že není jiná možnost, ale vědět, že je to jeho chuť, jak se pomstít a udělat ze mě vražednou mašinu, o které nikdo netuší, jak vražedná bude, to se mi líbilo mnohem víc. Jenže pak jsem si všimnul, jak se začínal vytrácet a jak jeho tvář posmutněla při řeči o Apaté. Nelíbilo se mi to a už vůbec ne to, co řekl. ,,Co i tím chceš říct?" Kdyby mi tak mohl potvrdit, zda žije nebo je mrtvá, odešel bych s klidem v duši, ale tohle se mi nelíbilo. Jak jako přijde a odejde? Občas tu je a není? Co jí ku*va magiči udělali??? vlastně teď mi došlo, že já sám budu magičem, ale bez možnosti.
icon , - odpovědět
Norox se ježil jako malá ještěrka, kterou pobouří i sebemenší kamínek na trati, kterou se rozhodla vydat.
"Ber nebo nech bejt."
Bratr už se chystal k odchodu.
"Bingo."
Poznámka patřila hlavně Noroxovým myšlenkám, které konečně začaly kromě slovíčkaření řešit i reálný problém.
Poznámka o Asety bratra rozhodně rozesmutnila. Na tváři se mu rozlil smutný úšklebek a jen pokýval hlavou.
"Občas tu je, občas tu není..." Slova zněla do prázdna.
Iluze se začala rozpadat a bratr začal být světlejší a světlejší. Méně viditelný.
Byla to halucinace? Magie? Zbožné přání?
, 216 odpovědět
// loterie 2

Netušil jsem tolik, co se děje, ale vlk už tady asi nemohl být pořádně ničím zaskočen, když tu existoval Život a Smrt. Bylo jasný, že tu bude i možnost vidět duchy svých mrtvých příbuzných. Jen jsem prostě tohle nečekal a nebyl jsem na to zdaleka připraven, ale za to jsem se rychle uklidnil a akceptoval situaci, jaká nastala. Kha’rji však se nějak nezdál. Jeho duch, či to to vlastně stálo přede mnou, zněl trochu divně, ale je možný, že to bylo jen nějaká halucinace. A je možný, že prostě potom, co odejde naše duše, může dojít k různé mutaci.
Kha’rji mi odsekl, že se mi nezjevil, abychom tu tlachali o tom, jak se mu daří a nedaří. Byl tu za jiným účelem a s tím jsem prostě nesouhlasil. Poslouchal jsem ho dál, ač se mi příčilo všechno, co říkal. Ale nemohl jsem se udržet. ,,Dar? Tohle, že je dar?" řekl jsem zahořkle. Nedokázal jsem si prostě připustit, že by zrovna on tomu říkal dar. Něčemu, co ho zabilo.
,,Jo, tohle všechno už jsem zjistil. Tahle země jako kdyby vlastně ani zemí nebyla a byla jen nějakým obrovským přeludem, kde se děje nemožné," řekl jsem spíš pro sebe, ale v hlavě mi rezonovala jeho věta. Jo, oni nechcípnou jen tak. Ale možná jim magiem mnohem více ublíží? Možná neumírají na normální zranění, ale na zranění magií? Však Styx říkala, že tu jednu sežrala a ona se pak znovu dala dohromady. Co když je potřeba je zabíjet magií? Mlel něco o tom, že mě měl vždy za toho chytřejšího. Poznal jsem, že mi jen chce poškádlit ego a vyprovokovat mě. Už jsem přistoupil na to, že útočit na magiče je prostě bláznovství, tudíž je lepší rozvířit mezi nimi vztahy. Infiltrovat se nikam už nemohu, pověst o nás je už dostatečně rozšířená, ale tak pokud od téhle chvíle prostě budu nějak mlčet, chodit okolo a provokovat maximálně, tak by třeba mohli ztratit podežření, nebo jakékoli myšlneky na mě. A pokud bych k tomu získal magii, nelíbilo se mi, kam moje myšlenky směřovaly. ,,Fajn, asi to bude tak lepší," řekl jsem neochotně.
Pak mě však vytrhl jeho hlas, když se zeptal na Apaté. ,,Netuším, co se s ní děje. Stalo se něco?" pokud se ptá, asi musí být naživu, jinak by o ní věděl.

Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8   další »

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.