//neznámý svět

Kroky šedivou vlčici zavedly do lesa stále pokrytého sněhem. Stejně jako tam, odkud přišla, i tady už se sníh začínal vzdávat své moci a každým krokem se cesta stávala těžší. Příliš dlouhá srst se jí zasekávala v nejrůznějších nově odhalených keřích a ani ona ji tak nemohla ubránit před mrazem, když jí sníh přejel po kůži. Otráveně vzdychla a párkrát škubla, až se jí chomáček srsti vytrhl a ona mohla pokračovat dál. Nic to s jejím vzhledem neudělalo. Působila stejně elegantně jako předtím. Stejně vyhuble. Žaludek jí dělal kotrmelce a potřebovala se najíst, ale události předchozích let jako by jí zabraňovali cokoliv udělat bez dozoru ostatních. Nepříjemně sebou ošila, až jí podklouzla tlapka a jela pár metrů po svahu dolů s jediným vyjukaným nadechnutím. Když zjistila, že se nic nestalo, zase dýchala normálně. Podívala se zpět vzhůru a trochu se zamračila. "Figlio di putta-," zasyčela italsky, ovšem než stihla doříct poslední slovo, už zase jela dolů. Zaryla drápy do země a zastavila tak svůj pád. Zpražila kopec pohledem. Raději se rozhodla dávat pozor na cestu, ale nedokázala se zbavit pocitu, že i ten kopec se jí vysmíval.
Využila síly kopce ke svému prospěchu. Místo těžkého slézání dolů se klouzala dál, dokud jí nezábly celé packy a musela se zahřát chůzí. Otrava. Protočila očima. Konečně se dostala na jakousi rovinku, postavila se ke kopci čelem a vyplázla svůj růžový jazyk v celé kráse. Na ni si přeci žádný kopec nepřijde. Otočila se na patě a pomalým klusem pokračovala ve své cestě, která neměla žádný cíl. To ji na tom děsilo nejvíce.

//Ještěří lučina

//Les pod horizontem přes Travnaté výšiny

Když už se teď moje noční procházka výrazně protáhla, měla jsem spoustu času na přemýšlení. Tedy – přemýšlela jsem už celou tu dlouhou cestu, kterou jsem pře Gallireu absolvovala, ale jak mi pomalu v šuplíčkách v mozku docházely nové podněty, moje myšlenky se pořád motaly kolem zvláštnějších a zvláštnějších témat. Proto by princezna nikdy neměla cestovat sama. Aby se nemusela namáhat s přemýšlením. Potřebuju si pořídit šaška. Co jsem to předtím říkala o tom, že šašci jsou k ničemu? Štěstí, že na Gallirei byl šašek každej druhej. Všichni to byli šašci. Oproti mě byli nic, a mohla jsem je mít akorát pro zábavu.
A tak to jelo… proud myšlenek. Dokonce jsem zabloudila i k tomu, kolik je mi vlastně let, a jestli… no ovšem! Někdy v tuto dobu jsem přeci měla narozeniny. Ano, docela určitě! Narodila jsem se přece úplně na začátku března, a soudě toho, že na Gallireu pomalu přicházelo jaro, nebo se minimálně lehce oteplilo a zima trvala už dlouho, muselo to být někdy teď. Já jsem se přece narodila asi jen dva týdny před začátkem jara, to jsem moc dobře věděla. Matka si mé narozeniny přirozeně pamatovala. Jediná protivná věc bylo to, že jsem je musela sdílet s takovýma idiotama, jako byli Fiér a Izar. Nejraději bych jejich narozeniny přesunula na úplně jiný den, abych s nimi neměla nic společného.
A potom mi přišlo na mozek počítání. Vůbec jsem totiž nevěděla, kolik let mi vlastně je. Snažila jsem to spočítat podle událostí, co se mi v životě staly. Narození, život ve Smrkové smečce. První dva roky na Gallirei… strašně to utíkalo, všechno. Kolik mi teda bylo? Pět? Šest? Tak to ne. Pět mi být nemůže, a už vůbec né šest. Vždyť mi teprve před nedávnem byly tři. Princezna je nesmrtelná. Ještě jsem ani nic nestihla. Ještě jsem ani neovládla Gallireu. Ještě nejsem alfa, ani královna, ani polobohyně, ani bohyně! Nemůžu dopustit, aby mi někde vyrašil šedý chlup. Nebo nedejbože vráska! Kolik bylo matce, když si začala své šedé chlupy hlídat? Určitě si je na tajňačku v noci hledala a vyškubávala. To se mně stát nemůže. Já… já nechci šedivět. Musím si od Života koupit něco na omládnutí. Bože, tři už mi určitě nejsou. Proč mi nemůžou být tři? Ne, určitě mi jsou tři… Assassíni žijí věčně. Určitě jsem se na tom věku zasekla. Ach… musím se stavit za Životem a probrat to s ním. Proč mě jenom nevaroval? To je hrůza! Nutno říct, že mě to značně znervóznilo. Normálně jsem nebyla vůbec zvyklá nervozitu pociťovat, ale tady šlo o něco, co se mě osobně opravdu hodně dotýkalo. O vzhled mi šlo vždycky, o věk taky… šlo mi prostě a dobře o dokonalost, které jsem jako stará bréca určitě dosáhnout nemohla, jestli jsem stárla, stejně jako všichni ostatní smrtelníci. Najednou jsem měla pocit, že nestíhám. Vzpomněla jsem si na matku a na pár jejích zvláštních komplexů, když… stárla vlastně? Stárla matka? Stárla, aniž bych si toho všímala? A stárla jsem teď já? Vůbec jsem si šedé chlupy nekontrolovala! Úplně jsem vypustila, že by se mi něco takového mohlo stát.
Nachvíli jsem se musela zastavit na místě a… v tu chvíli to začlo. Začala jsem se zběsile celá prohlížet, snažíc se najít šedý chlup. Mrskala jsem sebou tam a sem, ohlížela se do všech stran a srdce mi začalo bít jako o závod. Vypadalo to jako nějaký zvláštní záchvat. Samozřejmě jsem se nejprve pořádně ujistila, že nikde poblíž nikdo nestojí, a musela jsem si také stoupnout trochu do měsíčního svitu, abych něco viděla. To ne… nemůžu šedivět. Není mi deset, abych šedivěla. Je mi určitě dvakrát míň. Nemůže mi být šest, to ne. To už je hrozně moc. I tak jsem prohlížení nenechala. Začala jsem hrudníkem, poté jsem se otočila na jeden bok, na druhý, prohlédla jsem si tlapky a ocas a překroutila jsem se do všech možných pozic, jenom abych se mohla zkontrolovat opravdu všude, a abych věděla, že nikde žádný šedý chlup nemám. Ještě obličej. Musím se na sebe podívat někam do odrazu. Šla jsem sice okolo řeky, ale žádný klidný vodní zdroj tu nebyl. A i kdyby byl, vítr by jeho hladinu nejspíš rozfoukal tak, že bych se v něm neviděla. Ach, to je hrůza. Co když… ale na to by mě přece někdo upozornil. Rez by mi to uričtě řekla. To by byla naprostá nehoráznost, kdybych měla někde na obličeji celou tu dobu šedý chlup.
Ale… naštěstí jsem si vzpomněla na moment před týdnem, kdy jsem se na sebe koukala v pouštní oáze. Tehdy jsem se prohlížela pořádně pečlivě, a kdybych měla někde na obličeji takovou malou zrůdnost, jako byl šedivý chlup, určitě bych si toho všimla. Díky tomu se mi aspoň trochu ulevilo a začala jsem zase dýchat normálně, pravidelně. Navíc – na těle jsem taky nenašla nic, což bylo dobré znamení. Ještě jsem to mínila zkontrolovat za normálního, denního světla, ale jinak už jsem byla v rámci tohohle docela v klidu. Horší byla ta věková otázka celkově. Nemůže mi být šest. Zeptám se Života. Ten to bude vědět. A pomůže mi. Jestli je mi šest, tak jsem prakticky nad hrobem. Nemůžu dopustit, aby se to někdo dozvěděl. Musím zjistit něco o nesmrtelnosti. Může být jeden na Gallirei nesmrtelný? Určitě jo. A jestli to má někdo být, tak určitě já. Prostě a dobře jsem nehodlala akceptovat, že bych měla být tak stará. Kdybych byla, měla bych mít touhle dobou minimálně správného partnera, smečku a bodyguardy a uctivatele, a z toho všeho jsem neměla skoro nic. Ne… nestíhám?
Jedno bylo jasné – příštích pár měsíců jsem musela intenzivně pracovat na tom, aby po mně zůstal nějaký odkaz. Cokoliv. Musela jsem pořádně šířit svoje jméno, snažit se rozšiřovat svůj vliv, sílit, mládnout, najít spojence a nepřátele a tak vůbec. Udělat to lépe než matka, která si jen tak zmizela ze světa a nechala nás tady všechny za sebou. Vůbec jsem nevěděla, kde je. Já jsem ale podvědomí ostatních opouštět nehodlala. Hodlala jsem žít na věky, a dát o sobě všem vědět. Být známější než Život, obávanější než Smrt a krásnější než kdokoliv, kdo po naší říši chodí. Kdo jiný by mohl všechno tohle dokázat, když ne já? Bylo prostě na čase se dát dohromady a začít znovu pracovat na tom, co jsem začala už když jsem byla malá. Byla jsem přece Assassín. Mohla jsem cokoliv.
A tak jsem se pomalu rozťapala západním směrem, teď už s o něco klidnějšími myšlenkami. Potřebovala jsem si to v hlavě všechno přeskládat, smířit se s pár věcmi a hlavně se pustit do vymýšlení plánu, který se mi v hlavě začal pomalu rodit.

//VVJ přes Kierb

// Východní úkryt

Utíkal jsem do lesa. Musel jsem ze sebe sundat smrad močoviny a vyválet se ve sněhu, ale nechtěl jsem to dělat poblíž úkrytu a protože jsem pelášil rychle pryč, ani jsem si nevšiml, že jsem proběhl lesíkem smečky. Nikoho jsem po cestě ani nepotkal, prostě jsem to proletěl jako střela. No, i tam mi bylo blbé něco takového provádět, takže jsem zastavil až za loukou. Tak daleko a sám jsem ještě nebyl, uvědomil jsem si lehce vyděšeně. Byl jsem strašpytel a už teď jsem se klepal lehkou nervozitou, když jsem tu byl. Měl bych to otočit a makat zpátky! zbystřil jsem a zastavil. Les byl velmi hustý, stromy rostly blízko sebe a když jsem zaklonil hlavu, nebe bylo prolezlé žílami a tepnami ze dřeva. Připadal jsem si jako v divném snu, zvláště teď v noci. Vlastně v hodně děsivém snu!
Nabral jsem sníh do tlamy a nechal ho rozpustit. Cítil jsem smrad čůranek a vyplivl vodu, která se mi v tlamě udělala. Musím rychle, řekl jsem si a přemohl se - vzal jsem sníh do tlamy a spolkl ho hned, jak se roztopil. Udělal jsem to několikrát, párkrát jsem i sníh vyplivl a málem se začal dávit, protože jsem si vzpomněl, jak žlutý sníh chutná. A jak chutná moč. A jak perverzně jsem se u toho choval. Vyválím se po cestě zpátky, usoudil jsem a začal se brodit zpátky, akorát jsem si to namířil k lesu, ze kterého trčely dva velké zuby. Hory, opravil jsem se. Troubo. Hory.

// Narvinij (Kiërb)

//LOTERIE 96

Den byl slunečný, ale zima byla vtíravá. Často jsem sebou otřásla, abych se udržela i v minimálním pohybu a přešlapovala jsem. Zdálo se mi, že celá země trochu utichla. Musela jsem spolknout úzkost. Snad nás nečekaly ještě horší časy? Další oklepání. Nechtěla jsem ani myslet na to, že ta půlka zajíce mohlo být to poslední, co jsem na další měsíc sežrala. Raději jsem se věnovala Makadi. Přikývla jsem, abych potvrdila její nejistotu. Něco začala, ale nedokončila to. Místo toho se zeptala, zda se mi to také někdy stalo. Pokrčila jsem rameny a celá jsem trochu ztuhla. Musela jsem odpovídat? Musela jsem. Nemohla jsem lhát? I to by ze mě lezlo jako z chlupaté deky. "Hm... jo," byla jsem si svojí odpovědí velmi nejistá a možná má slova vlčice ani nestihla zachytit. Zabodla jsem oči do země a zůstala úplně tiše, skoro jsem ani nedýchala. Veškeré vtipkování a šance na normální konverzaci bylo v háji, ale nevinila jsem z toho vlčici. Měla jsem za to, že to byla moje chyba, protože jsem nedokázala žertovat. Provinile jsem rychle mrkla zpět na Makadi a vrátila svoje oči k zasněžené zemi. Začínala být zima.
Makadi vybrala směr a já se ochotně vydala za ní, v tichosti, samozřejmě. Musela jsem trochu přidat a občas poskočit, abych stačila jejímu rychlému tempu. Cítila jsem se hloupě za to, že jsem s ní ani nedokázala udržet krok. Dech se mi pořád zrychloval nedostatkem odpočinku, ale nestěžovala jsem si. Jen jsem musela s vlčicí držet krok a směr.

//Za Makadi

//LOTERIE 95
//Ještěří lučina

Možná nebyla cesta, kterou jsem vybrala, tak úplně ideální. Ale smířila jsem se s ní a doufala jsem, že se s ní smíří i vlčice, i když jsem se cítila hloupě. Nesnažila jsem se ani vylézt úplně nahoru a zastavila jsem se při prvním náznaku podklouznutí. Zahýbala jsem tlapkou, která stále občas nesla následky zranění, a zadívala jsem se dolů. Nevyšli jsme nikam vysoko. Ale alespoň mohla Makadi vybrat nějaký lepší směr.
Překvapeně jsem pootevřela pusu, když z ní vyšel její úsudek. Nebyla vůbec špatně, jen mě překvapilo, že to řekla nahlas. Líbilo se mi, když se nestyděla. "Přesně," řekla jsem s tichým uchechtnutím. Trochu jsem se nad celou situací zamyslela. Celkově se zdálo, že s letním období se dělo více a více katastrof. Možná v zimě vážně celá zem odpočívala. I příšery. "Ale... tady se pořád něco děje," dodala jsem nakonec, abych snad vlčici neodradila od pobytu zde. Kdyby kvůli mému nepodařenému nakládání se slovy odešla, mohla bych jít rovnou za ní. Co by se mnou udělal Blueberry? Raději jsem se do té myšlenky ani nepouštěla. Makadi byla tady a já uměla situaci zachránit. Snad. Nebyla ani vyděšená. Nebo... ano? Zkoumavě jsem přejela vlčici pohledem, ale nic jsem tou rychlostí zahlédnout nestihla. "Kam teď?" zeptala jsem se narychlo, abych zastínila svoji zvědavost. Měli jsme před sebou ještě celou Gallireu. Klidně jsme se jí mohli toulat do konce svých dnů.