//Úzká rokle

Podél rokle Tay došla až na svah porostlý hustými křovinami. Šlo se zde dost těžko, zvlášť pro někoho tak zesláblého, jako byla Tay. Tady je to strašný...vůbec se tu nedá jít...skoro...každou chvíli se někde chytím...ale jsou tu cítit hraboši...ale jak je ulovit na takovém místě?...to netuším...hromablesky, pesabydotohokop...tohle to je k vzteku...ještě ke všemu je tu podezřelá sopka a dva bohové, co se hádají...to si to nemůžou vyřešit mezi sebou osobně a nás nevinné vlky do toho netahat?...stáváš se zbabělcem...to určitě, já zbabělec nejsem...jen nemám ráda takovéto neúnosně komplikované situace...hromdotoho, kdo se v tom má pak vyznat?
V tu chvíli jí podklouzla noha a začala se kutálet dolů ze svahu, načež nabourala do keře. "Doliščínory, tohle mi ještě scházelo," pomalu se jí začínala sypat její bezvýrazná maska, ještě štěstí, že tu v tuhle chvíli nikdo nebyl. Uklidni se, takhle se vztekají vlčata...né dospělí vlci...

//Řeka Mahtaë (jih)

//Kamenná pláž přes Mahtaë

Tlapky vlčice vesele poskakovaly, zatímco šedý ty svoje tahal za sebou, jako by na nich měl závaží - cesta mu ale přesto ubíhala, třebaže už pomalu zapomněl, kam že se to vlastně vydali a co je v cíli čeká. Stejně to pro něj nebylo zrovna dvakrát podstatné. Podstatné bylo, že šel s Evelyn. Ta z toho zase vyvozovala naprosto nesprávné závěry. "A kdybych utíkal, pomohlo by mi to?" otázal se a hned si na to i sám odpověděl: "To upřímně pochybuju. Navíc se stejně nakonec někde zase zjevíš, takže utíkat by bylo jen zbytečné plýtvání silami."
Vlčice musela pořád kroužit kolem tématu smrti, což by dřív Stínovi vůbec nevadilo. Dřív tyhle věci rozebíral rád, rád nad nimi přemýšlel... ale teď se cosi změnilo. Mělo to být napořád? To byla poněkud děsivá představa. Podobné myšlenky a tématika ho provázely... no, odjakživa. Jenže teď mu řeči o smrti stahovaly hrdlo a svíraly žaludek. "Hmmh," zamručel jen cosi nekonkrétního na Evelyninu úvahu. Jak by po tom někdo mohl být úplně v pohodě? Nepovažoval to za možné. Určitě nikdo nemohl mít tak tvrdou vůli, aby jím podobný zážitek neotřásl. Nebo ji možná Stín měl mnohem slabší...
Přeplácali se na druhý břeh. Neobešlo se to bez karambolů, Evelyn skončila úplně zmáčená. Stínův kožich naštěstí zůstal relativně suchý, ale vlčice to nejspíš chtěla změnit tím, že by na něj přitiskla svoje mokré tělo. Stín na ni obrátil pohled, který vydal za tisíc slov. Nepovažoval za nutné na něco takového odpovídat. "Nevím, co by na takové vlezlosti mělo být příjemného," odfrkl si pak. "Nevidím v tom nic užitečného ani nic k užívání. Vyletěl bych z toho z kůže. Co tebe zase tak láká na tom na všechny šahat?"

//Stepní pláň

// loterie 7

// Machtaje jih

Cesta se zdála neúprosně dlouhá a vleklá. Vlčice byly zmítány prudkými poryvy větru, až se jim srst čepýřila všemi směry. Chladný mistrál se jim dostával až pod kůži a skrze čumáky až do plic, kde svými ostrými nehty škrábal po plicních sklípcích a řezal je při každém nádechu.
Nejistým krokem pokračovala za svou věrnou slintající družkou, která jí klestila statečně cestu kýtou v tlamě skrze sníh a následně i skrze křoví, do kterého se dostaly. Změny si jednouchá všimla až v momentě, kdy nemusela tolik přivírat oči před neustálou brízou. Neprostupné keře měly mimo svou nevýhodnou neprostupnost a otravnost dotěrných větví jednu světlou stránku, a to tu, že zabraňovaly nepříčetnéu větroni v ošmatávání jejich těl. Z hrdla se jí vydralo úlevné vydechnutí, které se zatřepotalo jako motýlí křídla ve vánku. Na moment zastavila, na pouhou sekundu, aby si odpočinula od ustavičné fujavice, která je dosud pronásledovala jako velmi hladový lovec udolávající svou kořist honem. Několikrát cítila náhlou slabost, která ji přemáhala a nebylo pochyb o tom, že horečka právě dosáhla svého vrcholu. Pálící hlava jí sotva přemýšlela. V prostoru se orientovala už jen a pouze rozostřeným zrakem, který častokrát za chůze temněl a nebo bolestivě svítil důsledky sněžné slepoty. Nemoc si na sivé vybírala nemalou daň, nicméně nepolevila v chůzi a po své sekundové přestávce se znovu vydala Rzi v patách jako poslušná ovečka za pastýřem. Určitě ji vede do bezpečí, do nějakého úkrytu nebo jeskyně, kde se budou moci schovat a odpočinout si.

// Bukový sráz

//Stepní pláň

Rychlejší tempo jsem musela brzy zase zpomalit. Chápala jsem, proč se zajíc vydal zrovna touhle cestou. Pro vlka to tady bylo peklo, proplétat se pod větvemi a mezi kořeny, ještě navíc když to tady bylo zapadané sněhem a klouzalo to. Naštěstí jsem tady stopy viděla jasněji, takže jsem si začínala více věřit, že bych ušáka třeba mohla dostat. Jestli teda budu mít štěstí a podaří se mi ho najít, a hlavně zahnat někam jinam, protože na to, abych ho chytala v takhle hustém podrostu jsem opravdu neměla ani schopnosti, a upřímně asi ani trpělivost.
Čenichala jsem a doufala, že to dělám dobře. Znervózňovalo mě, že jsem ho pořád neměla na očích, i když stopa byla čerstvá, a stoprocentně ještě čerstvější než na té pláni předtím. Rozhodně jsem teda stopovala zvíře, které se tady někde aktuálně nacházelo. Jenže kde?! Měla jsem hlad, že se mi málem sbíhaly sliny. Ještě aby ne po tom mém výborném nápadu prolézat všechny hory v okolí. Musím to zvládnout, do smečky taky snáze vezmou vlka, co už má nějaké zkušenosti s lovem. A vypadám hrozně vyhuble, více mi sluší když mi nelezou kosti. Prostě jsem do sebe potřebovala dostat nějaké maso, byť by ho bylo sebeméně.
Uslyšela jsem zvuk a zrzla na místě. Zatajila jsem dech a zastříhala ušima. Někde poblíž bylo něco živého. A podle toho, jak čerstvý a silný byl pach zajíce, kterého jsem pronásledovala, byla velká šance, že to byl právě on. Mé putování mě dovedlo až na kraj vegetace, blíže k řece, která dále bez zamrznutí tekla opodál. Slyšela jsem ji. Podél řeky by se běželo lépe, neměl by se tam jak schovat mezi křáky a tohle. Musela jsem ho nejdříve najít a pak vymyslet, jak to provést. Jestli mi zmizí tady mezi porost, tak budu mít prostě smůlu. Čekala jsem a naslouchala ještě chvíli, ale bylo to marné a bez výsledků, tak jsem se opatrně začala opět hýbat. Každý můj pohyb trval tak dvakrát déle, než by nutně musel, ale vyplatilo se to. Brzy jsem se krčila sotva ve skrytu nízko visících větví a má tyrkysová očka byla přilepená na útlé tělo zajíce, který se seběhl k řece napít. Ostražitě pozoroval své okolí, takže jsem musela počkat na příležitost, kdy se na vteřinku zas skloní k vodě a… Teď! Vyběhla jsem z svého úkrytu a zablokovala mu cestu zpátky do skrytu zeleně. Bez jiné šance, pokud nepočítáme vrhnutí se do smrtelného proudu řeky, se ušák rozběhl pryč podél ní a já za ním.

//Mahtaë

// Kamenná pláž přes řeku Mahtaë (jih)

Shireen pozorně poslouchala, co jí ta druhá vlčice povídala. Na jednu stranu jí přišla zběhlá – teda jakože zkušená. Na stranu druhou měla obavu, že si tu nechává věšet bulíky na nos od někoho, kdo má tak leda vysokou školu života. Jestli tedy vlk mohl vůbec dosáhnout vyššího vzdělání – však víme. Ale byl tu třeba Kessel, nebo Arcanus, kteří zjevně měli zdravý všeobecný přehled, aniž by působili takhle přechytrale. Ale pořád jsou vlci jen pouhými zvířaty, říkala si taky. Shireen však upadla do trochu melancholické nálady, která ji nutila se nad sebou notnou chvíli zamýšlet. Nebyla až moc důvěřivá? To totiž asi byl jediný kaz, který si byla za střízliva ochotná vědomě přiznat. Nebyla totiž úplně zběhlá v sebekritice, jinak by totiž tak úplně nešla na lov vlčat. Ne ne, trápilo ji spíš, že šla na lov vlčat s někým úplně cizím, zatímco ona sama byla vlastně stále takové přerostlé a nohaté vlče. Srst na zátylku se jí trochu naježila, když jí to znovu došlo. Byla naivní. Mohla se úplně jednoduše stát Vasy svačinkou, podobně jako ten šakal jen před pár hodinami. Ale vlčice vypadala klidně, zatímco prohledávala okolí a hledala jejich další oběť. Shireen ovšem nevěděla, zda ji to mělo uklidnit.
Možná by nebylo špatný si víc dávat bacha. Teda. Dávám si bacha furt, pokud jde o cestu, nebo vlky kolem. Jedinej zrádce je Nemo. Zjevně bych neměla slepě důvěřovat ani rodině, protože ten parchant mi do teď nebyl schopnej vysvětlit, proč mi tehdá skočil za krk. To se mu jako chtělo? Tak se rozhodnul prostě jen tak z plezíru sejmout ségru? Protože mohl? Ale co když moc důvěřuju i těm cizím. Kessela mi schválila máma. To byl její známý. Ale co tahle vlčice? Nebo Alastor? Nebo ta Nemova kamojda z voru? Nejraději by si odplivla, že byla tak blbá a věřila takovému zrádci, jakým byl Nemesis a jeho banda ubožáků. Možná že jedinej, komu mohla doopravdy věřit byli její rodiče. Nikdo jinej. Teda ještě krom jí samé. Proč by totiž zrazovala vlastní přesvědčení? Ale byli tací vlci, kteří nedovedli věřit ani sobě samým. A ona mezi ně nechtěla patřit. Chtěla být nezdolná. Pevná jako skála a hrozivá. Jako její matka. Ne puťka, která slepě věří každýmu, kdo se na ní jen mile usměje. Taková už jednou byla. Věřila všem všechno. Nebála se cizích. A měla jediný štěstí, že jí za zadkem stáli tenkrát máma s tátou, který nad ní drželi ochranou tlapku. Byla TAK blbá. Ach, Smrti. Jak jen to je možný, že nepošla v prvním půl roce svýho mizernýho života? Takže to už máme dvě chyby. Nejen, že byla důvěřivá, ale všechno to navíc pramenilo z blbosti tlapku v tlapce s naivitou. Kdyby tu vedle ní nestála ta druhá vlčice, vrazila by si tlapku mezi oči a hanbou by se propadla hluboko do útrob země. Nikdy to nebylo nic dobrýho, když začala vzpomínat. A tohle nechala zajít až příliš daleko. Odkašlala si tedy a pohledem znovu střelila po vlčici po svém boku. Nechtěla vypadat moc zamyšleně a roztržitě před takovou magorkou.
„Jsem ještě ucho oproti ostatním, to máš teda pravdu. Možná mě ani nevnímaj jako někoho, kdo by svoje parchanty opěvoval v případě nouze. Spíš bych to pordousila, když už.“ Dost věcí, co toho dne Shireen řekla, bylo prosté chvástání. A tohle původně nemělo být nic jiného. Na chvilku si však představila samu sebe s vlčaty a sevřel se jí z toho žaludek úzkostí. Byla by na nic máma. Nedokázala by se postarat o další živé tvory. Ale už jen z principu by je taky nedokázala opustit. Jak by ale jednala, kdyby měla vlastní a nechtěná vlčata? Prala by se v ní morálka s hrůzou z takové zodpovědnosti? Dokázala by se té hrůze postavit? Spíš ne. Možná by jí dřív začalo šplouchat na maják.
Cesta kolem plynula pomalu. Přešly řeku, aby ji za chvilku míjely znovu. Shireen však celou dobu přemýšlela sama nad sebou a nad svýma životníma volbama. Ne že by litovala svoje cesty. To ne. Ale co kdyby vadily někomu jinýmu? Mohly? A tak mlčky šlapala štreku pod svýma tlapkama, zatímco nespouštěla jistou pozornost s Vasy. Ta se teď dostala kus před ní. Alespoň že Shireen byla lepší ve stopování. Tahle vlčice snad jen bloumala krajem a čekala, kdo se jim připlete přímo pod nohy. Ustavičně však přemýšlela nad svými chybami. Co by mohla udělat pro to, aby se změnila? Dokázala by se vůbec změnit a nějak na sobě zapracovat? Rozhodně se neplánovala množit, aby překonala svůj strach ze zodpovědnosti. To fakt ne. A jak se jeden zbaví přehnaný důvěřivosti? Nebo jak se udělá chytřejší a míň naivní? Leda tak zkušenostmi z pole válečného. To asi bylo to nejlepší, co by sama zvládla. Byla odkázaná na okolní svět. Jediná cesta ke zlepšení byla trnitá a znamenala mnoho obětí. Přestat být slečinka, zasvinit si tlapky a ukázat táhle šedivý nádheře, že taky umí někomu urvat tlapku. Síla byla odpovědí na vše. Protože silná Shireen by se nemusela přetvařovat. Mohla by si dělat cokoliv a kdykoliv. Mohla by být svá a životy brát bez ptaní. A to byla asi odpověď na všechno. Síla. Musela zesílit, aby dokázala, že za něco stojí. A že není jen pipina, která následuje kde koho. Jako zrovna teď.

// Ústí přes řeku Mahtaë (jih)

<<Sněženková louka (přes Stepní pláň)

Od hor už se dostal zase tam, kde byl život. Všude tráva, rozkvetlé kvítí a keře. Tedy, řekněme – až moc keřů. Nejdříve běžel přes jakousi holou pláň, přes ni se běželo dobře. Nikde mu nic nepřekáželo, nemusel si dávat pozor na své tlapky a na to, kam šlape. Teď se ale ocítil na místě, kde byla snad miliarda zarostlých křovin, stromků a keříků. Vzadu slyšel hučet řeku. Jak by se mohl dostat skrz? Znechuceně se začal prodírat křovinami, přičemž mu jejich ostny uštědřily několik škrábanců. Některý byl hlubší, některý povrchnější, každopádně tak jako tak všechny dost pálily. Ušklíbl se a snažil se tuto nepříjemnou oblast co nejdříve přehopkat. Už se viděl někde u nějaké klidné řeky, jak tam uloví nějakou oslizlou debilní rybu, která ho bude během toho lovu pěkně vysírat, aby si mohl naplnit totálně prázdný žaludek. Teda jednou rybou ho asi moc nenaplní, ale aspoň by mu přestalo tak hlasitě kručet celé břicho.

>> Les ztracených duší (přes Velké houští)

« Velké houští (Mahtäe - jih)

Zatímco bouře doznívala a šla si hledat nové oběti, Baghý se Norimu otevřela zase o trošku víc. Pověděla mu o svých rodičích a bratrovi, který jí byl zřejmě velmi drahý. Jelikož Nori nebyl zvyklý na podobně „těžká“ témata, rozhodl se mlčet a jen tiše naslouchat. Koneckonců co víc pro to mohl udělat? Občas přikývl, aby dal Baghý najevo, že ji poslouchá. Překvapilo jej, že si Baghý byla se svým bratrem blízká podobně jako on s Rin. Nebo to tak maj všichni? zamyslel se na moment. Vždycky si myslel, že měl se svou sestrou speciální pouto.
„To je mi líto...“ pronesl, když mu Baghý prozradila, jak o svého bratra přišla. „Doufám, že už si to nedáváš za vinu,“ usmál se na ni a zlehka do ní šťouchl. „Můj odchod ze smečky zavinila moje sestra... Rin,“ rozhodl se také s pravdou ven. Komu jinému by o tom měl povědět, když ne Baghý? „V podstatě mě vyhnala... Samice,“ protočil panenky a odlehčeně se zasmál. „Vypadal docela staře... Skoro jako ty,“ popíchl svou kamarádku a doufal, že tím zlepší posmutnělou atmosféru. „Zubatá? Jako třeba... třeba Styx?“ ušklíbl se pobaveně a doběhl menší vlčici.
Pozdravy od Evelyn ho potěšily. „Evelyn mám rád!“ prohlásil a zakmital u toho ocasem. „Ona a ty mě jako jediný nechcete sežrat,“ posteskl si hraně, zatímco pokračovali v cestě.

» Stepní pláň

17. území z 25

Šplhání vzhůru mi šlo mnohem hůře, než jsem očekával. Sice jsem se hezky prospal a byl znovu odpočatý a připravený na cestu, ale tohle byl ten nejstrmější kopec, na jaký jsem na celé Garlei narazil. Mistr Nafoukánek mezitím poletoval, jak se mu zachtělo, a já mu trošku záviděl. "Kéž kdybych byl jako ty!" obdivně jsem ho pozoroval a vrtěl nad ním hlavou. Být mistr Naofukánek, jen bych poletoval vzduchem a dostal se do kopce raz dva! Ani by mě to nebolelo! A ani bych se nemusel moc snažit! Mohl bych... nadšeně jsem pootevřel tlamu. "A víš ty co?" vykřikl jsem a okamžitě mi připadalo, že jsem se povznesl o tři metry, "Já to všechno zase vyletím!" Bublinka poposkočila radostí a já to cítil naprosto stejně. "Pozoooor... pozoooor... pooo..." nahnul jsem se dopředu a s plným očekáváním začal vrtět ocasem. Tento okamžik byl velmi napínavý a já ho nesměl pokazit. "Zor!" vypískl jsem a rozeběhl se. Nohy mi sice podkluzovaly a občas jsem sklouzl úplně celý, ale bylo to legrační a opravdu jsem se cítil celkem bublinkovitě. "Vžžžž! Vvvvžžžžž! Vžžžžž! Vží vžú... vžžž!" šťastně jsem vydával zvuky létání a byl svědkem toho, jak se pomalu dostávám zpátky na vrchol. Dokonce jsem už minul i místo, na kterém jsem usnul. Bylo tak nějak otlačené a keřík, který mi při usínání dělal společnost, byl trošku zohýbaný. "Vžžž! Vží vžú! Vžžžž!" omluvně jsem ho pozdravil a pokračoval v běhu.
Dokázal jsem to. "Dokázali jsme to!" nadšeně jsem se zazubil na svého kamaráda, který vůbec nevypadal zmoženě. "Musíme ještě přistát! Pozor... přistáváme... teď!" vykřikl jsem a na místě vyskočil co nejvíce do vzduchu, jen abych jako že z letu dopadnul na všechny čtyři. "Tak! To bychom měli! Co budeme dělat nyní? Jsem připravený! Úplně na všechno! Třeba naaa... třeba naaa..." ani jsem nemusel příliš přemýšlet, abych si uvědomil, co to mám vlastně v plánu, ale dělalo mi radost, že se o právě tento plán zajímá i mistr Nafoukánek. "Nalezení cibulí a Morfa! Hlavně Morfa!" zaradoval jsem se a s hihňáním opustil strmý svah, na kterém se vlastně až do poslední chvíle moc hezky spalo.

// Stepní pláň