Lov se nám naštěstí podařil i na podruhé, což jsme mohli považovat za malý zázrak. Tak často se to totiž zase nedělo. Zakousl jsem se do měkkého masa a i druhého zajíce spořádal velmi zrychle. Zbyla jen malá hromádka kůže a pár kostí, a i to se další zvěř postará. Olízal jsem si čenich i tlapy, spokojeně zívnul a zavrtěl ocasem.
"Kam vyrazíme dál?" Zeptal jsem se stříbřité vlčice vedle sebe a naklonil hlavu na stranu. "Vypadá to skoro, že máme celé okolí jen pro sebe." Pachy ve vzduchu byly různé, dokonce se zdálo, že prozrazují i brzký příchod jara, ale vlky jsem necítil. Zamyšleně jsem se zahleděl k plynoucí řece, na jejímž břehu jsme se zdržovali a přemýšlel, kdy naposled jsme vůbec potkali nějakého jiného vlka. Možná by nám prospělo narazit na někoho. Pohodil jsem ocasem a zvedl se, sníh mi zakřupal pod tlapami a já se otřel o nejbližší keřík, abych si podrbal záda a kožich. Pár chomáčů kaštanové srsti se uchytilo na holých větvičkách a já usoudil, že zima je pomalinku na ústupu.
"Těšíš se na jaro?" Stočil jsem nakonec oči opět na Freyu.

I já se s chutí zakousl do zbytku naší kořisti a vcelku rychle ji skoro celou zhltnul, až na nejtužší části kožichu a části kostí. Pečlivě jsem si olízal přední tlapy a oblízl i tlamu, abych se očistil od krve a naklonil skoro hravě hlavu lehce na stranu, když Freya promluvila. "Jsem pro. Ještě něco se tu určitě najde...navíc jsme sehraný tým." Tiše jsem se zasmál a zavrtěl ocasem, protáhl se a pak už jen na vlčici mrknul, že jsem připravený vyrazit.
Pokračovali jsme dál, drželi jsme se spíše po vrstevnici, pořád ve stejné úrovni od břehu řeky, která tiše šuměla pod námi, ve střehu a napnutí a s příjemnějším hřejivým pocitem v alespoň trochu zaplněném žaludku. Doufal jsem, že bychom mohli narazit ještě na další páreček zajíců, v křovinách se rádi schovávali a dělali si tam nory, začínal jsem o tom ale po čase pochybovat, protože jsme nemohli na žádný čerstvý pach či stopu narazit. Šmejdili jsme sem a tam a už jsem to chtěl vzdát, když v křoví nedaleko nás cosi zachrastilo. Oba jsme zpozorněli a protože se zdálo, že moment překvapení tentokrát do našich karet příliš hrát nebude, vrhli jsme se vpřed, spoléhající na rychlost a sílu. Rodinka ušáků se rozprchla, ani jsem si nestačil všimnout, kolik jich bylo, a jal jsem se pronásledovat toho nejbližšího. Měl výhodu, jeho malé tělíčko se mrštně proplétalo mezi keři, já mu ale dokázal v jednu chvíli nadběhnout a byl můj. Zaklepal jsem hlavou se zajícem v čelistech a rozhlédl se, zda i Freya byla úspěšná, či zda se o druhou kořist opět podělíme.

Našlapoval jsem měkce a tiše, stejně jako Freya, tak jak jsme to uměli my vlci. Sníh byl sypký a měkký a protože opravdu mrzlo, nenatával a nebyl těžký a mokrý. Byl jsem za to rád, v měkkém zmrzlém sněhu se pohybovalo mnohem lépe. Proplétali jsme se štíhlými těly mezi křovinami, tu a tam zavadili o konce větví, tu a tam se přikrčili a pozorně naslouchali, abychom si případnou kořist příliš brzo nevyplašili.
Jen koutkem oka jsem zpozoroval ladný, ale bleskurychlý skok Frey, a i tak jsem moc dobře věděl, co to znamená. Sám jsem se napjal a instinktivně se vrhl vpřed směrem, kterým prchal zajíc vyplašený stříbřitou vlčicí. Přední tlapou jsem ho zasáhl a přirazil k zemi, nebo spíše do měkkého hlubokého sněhu, což nebylo úplně ideální. Cítil jsem, že se moje drápy zaryly do zad a boku drobného tvora, přesto pořád hrozilo, že se osvobodí a tak jsem rychle chňapl po jeho krku a pevně stiskl čelisti. Stačila dvě trhnutí hlavou a tělíčko ochablo. Ušklíbnul jsem se v duchu spokojeně, cítil jsem, jak mi po tesácích stéká krev a barví bělostný sníh pod mými tlapami do ruda. Narovnal jsem se, přiblížil se k Freye a položil zajíce před ní, aby se nakrmila jako první. Doufal jsem, že se nám podaří ulovit ještě něco dalšího, pro začátek ale kus zajíce pro každého bylo lepší než prázdný žaludek.

- Úzká rokle...

Běželi jsme směrem k řece, brzy se to dalo poznat i v okolním vzduchu, přeci jen byl trochu vlhčí a teplejší. Nechtěl jsem přímo k řece, nebo alespoň zatím, měl jsem hlad , nepochyboval jsem o tom, že stříbřitě šedá vlčice také, a zkoušet štěstí v ledové vodě s rybami jsem bral až jako poslední možnost. Pohlédl jsem na Freyu a pousmál se. "Zkusíme něco ulovit? Před námi je Křovinatý svah, neloví se tam nejlépe, ale s trochou štěstí narazíme na zajíce či něco menšího." Zamyslel jsem se, v téhle oblasti, kam jsme se pomalu dostali, protože svah klesající dolů k řece začínal být porostlý menšími či většími keři, nebyl sice ideální k nějakému velkému lovu, s trochou chytrosti jsme ale o hladu zůstat nemuseli. Stačilo být tichý, obratný a mrštný a nejlépe, aby jeden z nás vehnal kořist přímo tomu druhému pod tlapy a tlamu.
Zastavil jsem se, zavětřil, abych zjistil, zda se někde v blízkosti nenachází jiný vlk či možná i nějaká větší kořist, pachy byly ale tak slabé, že musely být možná i týdny staré. Ušklíbnul jsem se, už dlouho jsme nenarazili na jiné vlky. Přejel jsem okolí pohledem, hledaje mezi křovisky nějakou schůdnou cestu a taky místa, kde by mohla sídlit nějaká drobná zvířata, která by utišila náš hlad.

Lehce se nad její dominantní myšlenkou zašklebila. Zajímalo jí, zda vlčice nikdy nikoho nepotkala s takovou magií. A také se začala zajímat, zda vůbec ví o té své. Často se to konec konců dá rozeznat díky barvě očí.
"Stříbrné oči - umím číst myšlenky," poznamenala a naznačila jí tak, že by si měla nechat ty komentáře opravdu pouze pro sebe, aby to Lennie omylem nezachytila. Sem tam se to stávalo a nikdy vlastně nepřišla na to proč. Ostatně její ovládání magie bylo mistrovsky ovládnuto, nemělo by se jí to dít. Ale na tom teď asi nesejde.
"Samozřejmě, ráda," odpověděla a lehce zvedla hlavu o něco výše, aby se mohla pořádně rozhlédnout. Kolem byly samé keře, nebylo tedy těžké vidět opravdu daleko. Bylo jasné, že je na vrcholu svahu travnatá pastvina pro vysokou zvěř. Ještě alespoň to si Lennie zaručeně pamatovala. Nejspíše se jí to tedy snad nevykouřilo z hlavy, to by byl lehký trapas.
Její jméno jí bylo lehce povědomé. Je dost možné že ho již slyšela, ale neměla přesto naprostou páru, od koho to bylo. Ostatně jestli to je pravda, bylo tomu již dávno. A kdo ví, třeba si teď dokonce vymýšlí a vlastně to ani není pravda. Tak či onak nehodlala si vzpomínat, nebylo to tak důležité, aby jí to uvízlo v hlavě na delší dobu než pár minut.
Vydala se kupředu a pouze se ohlédla, zda jí pískově zbarvená vlčice následuje. Byl to pouze moment, než si opět musela plně dávat pozor, kam vlastně šlape. Hopkat křovím není zrovna jednoduché, pokud se chcete efektivně a rychle pohybovat. Proto to lehké poskakování a přeskakování menších výrůstků.
"Znáš Sigyho?" zeptala se nakonec, protože si konečně vzpomněla a mezitím pokračovala o něco mírnějším tempem vzhůru. Lylwelin rozhodně zmiňoval syn Saviora, o tom nebylo pochyb. A tuhle vlčici rozhodně musela už někdy v životě cítít, protože ten pach byl známý. Tedy byla to ona? Něco takového si přeci pamatovala. Její čich byl skvělý a v tomhle se nikdy běžně nepletla. Zajímavé.
Konečně se jí dostalo plného rozhledu po krajině, které v dáli dominovaly vysoké Sněžné hory za Ledovou plání. Rozhlédla se po travnatých prostorách a vyhledala stádečko antilop, které se pásly nedaleko Zakrváceného lesa, tudíž bylo jasné, že právě tam se rozutečou, když zavětří nebezpečí. Naštěstí se ale zdálo, že by je mohly antilopy cítit.
"Jaká si myslíš, že je nejlepší magie?" zeptala se Lennie zvědavě Lyl, protože se k tomuto tématu dostala, když přemýšlela nad tím, jak nejrychleji a bez větší námahy chytit kořist. No a takhle se nějak dostala k myšlence o magiích jako takových.

>> Stepní pláň

Sráz byl nepříjemný a bylo nemožné se v něm pohybovat rychle. Parysa měla pravdu, hýbat se tu opravdu nedá a ulovit něco je snad až nemožné. Přesto vzala svou šanci, vítr vanul na západ, tudíž necítila ani kořist, no kořist taktéž necítila ji. Na druhou stranu Lennie věděla, že se něco mezi keříky schovává a hlad jí nedal. Měla chuť na perličky nebo malého ušáka, jak těžké je něco takového ulovit, že? Vyskočila z křoví a okamžitě se zastavila, když zjistila, že žádného ptáčka dneska nejspíše neuloví.
"Ty nejsi koroptev," poznamenala udýchaně, když se posadila mezi keříky do pomalu odkvétajícího lučního kvítí. Nebylo to žádné příjemné posezení, všechny ty zpřelámané a holé větvičky keříků ji bodaly do pozadí, že chvíli trvalo, než si na to zvykla. Ale byla unavená a nechtělo se jí na odpočinek čekat ani minutu navíc. Vlčice na ní koukala opravdu odtažitě a nedůvěřivě. Jak by taky ne, Lennie věčně působila všelijak, no bohužel ne přátelsky. Ale při pohledu na ni byla právě ona první, kdo zaujal poměrně kamarádský postoj. Nejdříve netušila, co by vlastně měla říct, možná by bylo jednoduše nejlepší zmizet a prostě si jít po svých. Jenže jak měla sama něco ulovit? Dny, kdy byla lovec pro smečku jsou pryč, nemá tu ani Saviora, který by jí poučoval, jak se chytá koroptev a nemá tu ani podporu ostatních.
"Máš hlad?" zeptala se jí nakonec. Nevypadala na to, že by měla pravidelný přísun jídla, nejspíše nepatřila ani do žádné ze zdejších smeček. Ostatně to by nejspíše poznala, protože už za ta léta pachy nezapomenete.
"Můžeme si na nedaleké pláni ulovit antilopu, sama to nejspíše nezvládnu," nabídla jí možnost vyrazit lovit s někým naprosto neznámým. "Jsem Lennie," představila se ještě dodatečně a zvedla se. naštvaně tlapou sešlápla několik keřů kolem, ale nebylo to k ničemu platné. Tak alespoň brala tuhle stezku jako zkratku.

<< Předchozí dobrodružství

Upřímně se tomu nedá říkat ani pár měsíců oddechu od povinností světa. Nedá se tomu říkat ani rok volníčka. Tohle bylo něco naprosto unikátně jiného. Prostě se rozhodla, že tohle již není pro ni a od všeho utekla, jako by se to snad dělalo. Taková zbabělá rozhodnutí jí nebyla podobná. Přesto nic se nedá vzít zpět. Kdo by si kdysi pomyslel, že se tohle jednou stane? Nejspíše nikdo. Tak či onak vše, co měla předtím bylo pryč. Už předtím se přesvědčila o tom, že je smečka pryč, stejně tak jako všechno, co v životě měla. Konečně mohla začít od začátku, jak si tak hodně přála. Netušila, kde jsou její přátelé, kde má rodinu, ale měla by na tom zapracovat a zamyslel se, co vlastně chce od života zde, protože je to již skoro věčnost, co nad tím přemýšlela. Poslední měsíce nebyly ničím zajímavé. Poflakovala se bez jasného cíle lesy, sem tam něco zakousla, ale život tuláka není nic, co vlastně chtěla. A teď lituje, že vlastně nemá kam jít, protože není kam se vrátit. Tak či onak by možná mohla přeci jen jít škemrat bratříčkovi o pomoc, ale pamatoval si na ní vůbec? Je tu dost velká šance, že už ani neví, že nějakou sestru měl. Je to ostatně poměrně dlouhá doba, co se naposledy viděli. Lennie by se tomu ostatně nedivila. Takže co bude dál? Má opravdu zkusit vyhledat Blueberryho či snad úplně zapomenout, že existuje, stejně jako on zapomněl, že existuje ona? Což vlastně není jasné, ale měli bychom přeci pracovat s tou nejhorší verzí, což? Podzim přicházel a ona neměla kde strávit zimu, což zas takový problém nebyl, ostatně takhle už jednu zimu sama přežila, ale nebylo to nic moc, čímž je tedy rozhodnuto, že by s tím měla něco udělat. Ale než napadne první sníh, měla ještě trochu času, aby vše semlela do jednoho plánu, kterým by se mohla alespoň z počátku řídit. Chtěla si odpočinout, ale jak by mohla mezi těmito keříky, které nebylo zrovna jednoduché prolézat. Navíc to bylo ještě hezky z kopečka dolů, díky čemuž byla celá situace složitější. Díky tomu nezbylo Lennie nic jiného než poměrně nepěkně zanadávat. Široko daleko nikdo nebyl, tudíž se nejednalo o žádný tichý šepot.