// Jinovatková pláň
Post na 3 A4

Jenže než jsme přeběhli celou pláň, musela uběhnout celá věčnost, poněvadž během dalších okamžiků, kdy jsme vstoupili do křovíkatého lesa, jsem nedokázal přestat zívat. "Já vím, že nesmím," zamlaskal jsem a trochu ostudně se podíval na vlastní tlapky, poněvadž jsem měl podezření, že mistr Nafoukánek by mě mohl napomenout. "Já vím, že bych měl... jít dál, jenže já jsem- já jsem tak strašně- áááááv, unavený!" zavrtěl jsem náhle malátnou hlavou a plácl svým tělem o zem. "Já bych- já bych si tu... jen na chvilku..." mhouřil jsem oči a má tlama se opět stočila do spokojeného úsměvu. "Zdříml," zašeptal jsem a během okamžiku jsem neměl ponětí, co se kolem mne děje.
A hned nato jsem to ponětí zase měl. Utíkali jsme po vodě! Já, Duncan a Litai. Duncan byl teda taky vlastně Litai, ale tu pravou Litai jsem hned poznal a trochu jsem se styděl, že se mi předtím pletli. "Musíme sehnat pořádný kokos, Newline!" zakřičel Dunčí a já jeho větě naprosto rozuměl. Litai nic neříkala, ale tušil jsem, že kdyby něco říkala, řekla by přesně to samé. Museli jsme sehnat kokos a byla to otázka života a smrti. Ale ne Života a Smrti, ti totiž všechno moc dobře věděli, takže se na nic ptát nemuseli. "Seženu ho! Seženu nám kokos! Jistě bude na kokosovém kopci!" odpověděl jsem jim a doběhl po louce, co na moři začala růst, až na vrchol kopce. Byly na ní hlavně kopretiny, které zpívaly o pampeliškách. "To se rýmuje s liškou!" oznámil jsem jim ve spěchu, ale na ně to neudělalo žádný dojem. Na koho to ale dojem udělalo, byl obří ježek. Jeho bodliny byly úplně všude a já se na něj nemohl moc dívat, ale kdybych se na něj podíval, určitě bych si všiml, že má bodlinky I na čumáku. Takhle jsem se nekoukal a prostě to věděl. "Ty jsi teda vtipálek, Newline!" zazubil se na mě ježek jeho bodlinatými zuby, které byly bodliny a na kterých bodliny byly, takže to byly vlastně takové dvojitě bodlinaté zuby. Ale já dál běžel do kopce, poněvadž Litai s Duncanem mě začali honit a pořád potřebovali ten kokos. A já taky potřeboval kokos.
Takže jsem běžel, co mi síly stačily. A ani jsem se nezadýchal! Najednou jsem byl na vrcholu kopce, který byl vlastně takové kamenné skalisko, ale rozhodně na něm žádné kokosy nebyly. "To musí být nějaký omyl! Já jsem tu pro kokosy! Co se děje, ó kokosový kopče? Kopci? Kopcu?" zmateně jsem zavrtěl hlavou. Netušil jsem, jak se kopec správně oslovuje, a kopec to nejspíš taky vůbec nevěděl, poněvadž zůstal dál stát, ale kokosy se na něm neobjevily.
"Newline! Ty jsi snad úplně mimo!" zakřičela na mě pravá Litai a já se jí docela i lekl, poněvadž jsem vůbec nebyl zvyklý na to, že by Litai takhle mluvila. Stydlivě jsem zavrtěl hlavou a chtěl jí říct, že mimo nejsem, že tenhle kopec je přece kokosový kopec, takže by tu kokosy měly být, jenže jsem nemohl. Cosi v mém krku mě začalo legračně šimrat a já se místo omluv a vysvětlování začal hihňat. Nedokázal jsem přestat, ani když přede mnou vyrostly modré maliny. "Hele, modrý maliny, ať tě ani nenapadne je žrát, krásko. Chcípneš a naroste ti třetí oko," řekl zatím Duncan Litai a mě došlo, že oni dva jsou vlastně celou tu dobu partneři. Vůbec jsem nechápal, jak je možné, že ještě nedávno Dunčí chtěl, aby Litai byla s Maleem, totiž možná se Zikmundem, a teď se k ní zase chová takhle hezky. A taky jsem vůbec nechápal, proč by Litai nemohla jíst takhle výtečně vypadající modré maliny. Ona byla celá červená, takže dávalo smysl, že jí bude chutnat ovoce. Ale bylo hezké, že Duncan svou partnerku varoval, poněvadž to by měl udělat vždycky každý partner, pokud zrovna potkal nebezpečné ovoce.
"Newline, ty kokose kokosácká! Sežeň kokosy!" zakřičeli oba sborově a já se konečně mohl alespoň hnout z místa, které, jak jsem po bližším prohlédnutí zjistil, byla kaluž. Ale vůbec se mi nelíbilo, že jsem podle nich kokos, když má srst byla stále jen šedá s oranžovým žíháním. "Tohle je kopecový kokos! Kokosový kopec! Tady mají růst kokosy! Nebojte se, nějaký najdu! Najdu ten nejkokosovitější kokos na tomhle nejkokosovitějším kopci," oznámil jsem jim a doufal, že pochopí, že se opravdu snažím, jak jen to jde, jenže oni mezitím usnuli. "Ale ne!" vyděšeně jsem vypískl a začal se zmateně rozhlížet, poněvadž jestli Litai s Duncanem usnuli, znamenalo to, že poblíž je obří nebezpečí v podobě pana Jehláčka, což byl ten ježek s podivně bodlinkovitýma zubama. "Ale ne, ale ne!" zděšeně jsem se začal klepat a netušil, co dělat. "Litai, Dunčí, vstávejte! Vstávejte! Probuďte se a nespěte, vy- vy- drahoušci!" pokusil jsem se o Duncanovo slůvko, ale vůbec to nezabralo a ti dva dál leželi. "Co budu dělat! Co budu dělat! Co si počn-" panikařil jsem a zmatkoval, ale pak mi došlo, že jsem celou dobu stál v řešení našich problémů.
"Mám to! Přišel jsem na to! Nebojte!" zvolal jsem a začal pít z kaluže, ve které jsem celou tu dobu louhoval své tlapky. "Je to kokosová kaluž! Měl jsem to tušit! Jaká jiná kaluž by byla na kokosovém kopci!" chápavě jsem nasál poslední zbyteček kokosové kaluže do tlamy a rozeběhl se k Dunčímu s Litai. Pořád spali, ale z nějakého nepochopitelného důvodu mi připadalo, že se mi podezřele vzdalují. Opravdu, byli hodně daleko. Nejprve ode mě byli na skok, pak na tři, a nyní, nyní jsem je ani neviděl. Museli být na druhém kopci!
Ohlédl jsem se za rameno a opravdu, druhý kopec, ten který jsem vůbec neznal, tam stál a usmíval se, a já moc dobře tušil, že ohrožuje zdraví Litai a Dunčího, ale nemohl jsem mu to říct, poněvadž jsem měl stale plnou tlamu kokosové kaluže. Rozeběhl jsem se teda o to rychleji, ale jakmile jsem skočil z útesu kokosového kopce, stačilo mi máchat předníma nohama a já si uvědomil, že celou tu dobu umím létat.
"Newline!" zavolal na mě les pode mnou a já ještě nemohl přiletět, poněvadž jsem měl v tlamě pořád to kokosové mléko. Už to nebyla kaluž a chutnalo to moc dobře, takže jsem se rozhodl, že nejmoudřejší bude, když ten kokosový mok vypiju. Teprve po tomto občerstvení jsem se snesl do lesa, ve kterém rostly samé duby. Duby jsem poznal, poněvadž všechny jejich listy jsou takové jako když kulaťounké, ale vlastně ne.
Jenže jsem stále nedokázal přijít na to, kdo volal. "Haló? Haló! Je tam někdo? Já jsem Newlin! Ahoj! Přiletěl jsem! A jmenuji se- jmenuji se Newlin! Ale to vy víte, když jste mě-" chtěl jsem pokračovat, ale byl jsem příliš překvapený z toho, že mě něco spolklo. Byl jsem ještě více překvapený, když jsem viděl, co to bylo. Byl to papoušek! Měl na sobě snad všechny barvy! Modrou, zelenou, červenou… a oranžovou! A měl mě plný zobák, což bych jinak nemohl vědět, ale já byl částečně venku. Totiž, věděl jsem, že moje tělo je uvnitř jeho zobáčku, ale moc dobře jsem to viděl, takže jsem musel být i mimo papouška.
Naštěstí ten papoušek nebyl sám. Kdyby byl, mohl by být smutný a to jsem rozhodně nechtěl. Vedle něj letěl ještě jeden, který byl zase celý jen zelený a vlastně byl tak nějak louka. Věděl jsem, že jsem ho už někde potkal, asi někdy ležel na zemi a já si ho spletl se… zemí. Byly na něm květiny! A pár stromů, ale ty opadaly, jakmile zakrákoral. A já byl ten zelený papoušek.
"Vůbec nevím, co s tím budeme dělat! Co si počneme? Takhle brzy ráno!" zavrtěl jsem nechápavě svou papouškovitou hlavou a čekal, co mi na to papoušek Neight poví. Byl to Neight, poněvadž jsem ho dokázal perfektně rozpoznat díky jeho proužkám na tlapkách. Ne že by teda ten papoušek měl tlapky, ale ty proužky si nechal. "Takhle brzy ráno!" zabědoval po mně můj společník a taky zavrtěl hlavou. Naštěstí ale začalo pršet, takže jsme měli více času na přemýšlení.
"Já bych tu smečku asi založil v pozdemí! Představ si to, podzemní smečka! Měli bychom úkryt a smečku najednou," povzdechl jsem a očekával, že mi to Neight odsouhlasí, ale on jen mlčel, dokud jsme po nějaké době nepřiletěli do nějaké díry. Chvilku jsem si říkal, že asi chce proměnit má slova v činy a opravdu založit smečku v podzemí, jenže on začal nechutně kašlat a chrchlat, až ze sebe dostal šedivého vlka, který jsem byl vlastně celou dobu taky já.

//<- Stepní pláň
Úkol č. 2 (3/3)

Počasí se začínalo nějak hodně zvrhávat. Za nedlouho byl Aithérův světlý kožíšek na kost promáčený. Bezděky se otřásl. Ten silný vítr, který před chvílí zažil u toho moře, se nejspíš velmi rychle přesunul i sem a přitáhl sebou i tento zlomocný vítr. Mladý vlček přitisknul obě ouška k šíji, snad aby mu do nich nenafoukalo. Ale i přesto všechno měl radost, že na něj jeho nový přítel počkal, aby ho mohl dojít a mohli spolu pokračovat dále v dobrodružství. Aithér mu ihned pověděl o tom krásném výhledu, který před nějakou tou hodinou spatřil, z čehož byl jeho společník nadšený a pověděl, že se tam určitě někdy zajde podívat. Nadšeně pokýval hlavou na souhlas. „To si určitě zajdi, ale třeba spíše někdy v létě. Teď to tam bylo ještě dost zledovatělé a klouzalo to,“ pověděl mu narovinu, v jakém stavu to tam bylo. Stejně na to asi chudák zapomene a třeba už zítra nebude vědět o tom, že nějaké takové místo chtěl navštívit, politoval ho ve své hlavě, ale nahlas nic neříkal. Nechtěl vlka rozesmutnit, nebo něco takového. Byl rád, že mu právě udělal radost kamínkem, který našel speciálně pro něj. Vrtěl ocasem stejně nadšeně, jako Awarak. Ani nedoufal, že ho tím tolik potěší! Měl tak trochu radost i sám ze sebe. Přeci jen to dobrodružství za něco stálo.
Jenže radost ho zase rychle přešla ve chvíli, kdy ucítil hroznou křeč v břiše. Znovu ho, i přesto, že byl zmoklý jako slepice a nebylo mu do teď zrovna teplo, polilo horko. Jen opravdu obtížně si vyslechnul to, co mu jeho společník odpovídá ohledně jeho plánů. „Malého? Třeba jo… Uh… Omluv mě,“ vyhrkl a rozpelášil se co nejdále mohl, aby se zase skryl do dalšího z keřů. Měl teda co dělat, aby se mu nestala nehoda už po cestě, protože si chtěl být jistý, že bude od Awaraka opravdu daleko, aby náhodou nebylo nic slyšet. Naštěstí ho z velké části kryl i vítr a silný déšť, takže to tak nějak šlo. Po tom, co šlo všechno ven, to už vypadalo, že bude opravdu klid. Jeho žaludek i střeva se začala rychle uklidňovat a Aithér cítil ohromnou úlevu. Doběhl Awaraka. „Omlouvám se, nebylo mi nějak dobře, už je to snad v pořádku,“ oznámil mu a na důkaz se ze široka usmál.

//-> Kamenná pláž

<- Bukový zráz

Nemohla som si v podstate ani len sťažovať. Vyviazla som len s minimálnym škrabnutím od jej tesáku na krku, v hustej srsti, čo mi aj tak voda vymyla a ja som nemala fyziologické možnosti na to, aby som si také miesto akokoľvek skontrolovala. Nechcelo sa mi už ani plytvať mágiou či pokúšať sa usušiť, pretože ani k večeru liať neprestalo.
Ocitla som sa čochvíľu za bielou špičkou Morfeovho chvosta, prešli sme z nádherného, veľkého lesa na šikmú strminu, ktorá sa zvažovala pomerne prudko k rieke. Brodili sme sa burinami, ktoré sa ešte nepozviechali po zime. Čľapkala som sa blatom v tichosti za čiernym vlkom, ktorému som už nie len znepríjemňovala život, ale dlžila mu záchranu svojho. Nemala som sa rada za tú vlastnú nepozornosť, že som nerátala s tým ich súrodeneckým putom, ktoré bolo asi jedinou kladnou vecou, ktorú tí dvaja mohli mať.
Zastavili sme sa po spleťou nejakého vyššieho krovia, abšak aj tak na nás padala voda z lístia. Krv z jeho rán sa vymyla z bielych odznakov a inak vyzeral, že bude v poriadku. "Budem v pohode, až Noroxovi vypichnem oko a jeho psychopatická sestra sa nebude zaujímať o žranie vĺčat, lebo ho bude opatrovať," odvetila som so sarkastickým podtónom bez vedomosti, že Morfeus už môj plán na päťdesiat percent vyplnil. Mala som čo robiť, aby som si strážila svoje hrdlo, kým sa táto šou vlastne diala. "Ako si ho omráčil, medveď?" Ozvala som sa už o stupeň milším hlasom a starostlivo si ho prezrela. Jeho poznámka ma však rozosmiala a dvojicu sivých súrodencov som vypustila z hlavy. "Očividne retard," zhodnotila som s priblblým úškrnom a zanadávala smerom k nebu, ktoré na nás chčilo stále vodu.
Mám pocit, že už mám zmytú všetku krv aj po jej zuboch predtým, je to nevyhnutné? Asi áno, možno ak tu zostaneme ešte chvíľu, zarastú naše telá do burín, pomyslela som si a krívajúc dobehla Morfa. Ovládla som svoj výraz, pretože nohy začínali zlyhávať od vyčerpania a presilenia najmä. "Hlavne mimo dážď a pelech prosím niečo iné ako rozbahnený íl, ktorým sa šmykneme do vody," podotkla som súhlasne na jeho návrh a ujala sa pre zmenu vedenia ja, pretože možno alfa poznal svoj hrozný a rozmanitý hvozd, no inde bol zrejme trošku stratený. Aj tak mi prišlo, že ho rozhodil jeho útok na toho hlupáka, napadlo mi, keď som sa obzrela, či ide za mnou. Beztak som sa vliekla.

-> Zrádcův remízek (skrz Velké houští)

// stepná pláň

"Vlastne... By som si rada chvíľu dala pauzu od dobrodružstiev, zachraňovania sveta, a, veď vieš. Všetkého, čo nepatrí do bežného vlčieho života," riekla som svojej spoločníčke. "Je to zábava a tak, ale aj objavovanie nových území a hľadanie si nových kamarátov je veľká zábava, a hlavne pri tom nejde o nič vážne, ako je záchrana sveta." Krátko som si odkašľala. Vnútri som sa hnevala na zimu - vysávala zo mňa energiu, a ešte sa ma snažila obrať o hlas! Kde toľko trčala jar a leto?
Začala som viac dvíhať labky, aby som sa nezaplietla do kríku pod snehovou pokrývkou. Určite by vyzeralo vtipne, keby som sa o jeden potkla. Možno by som to urobila i naschvál, ak by to rozosmialo Kayu, ale dostať sa von zo zajatia vetiev a snehu by bolo asi ťažšie. "Takže to znamená, že by som raz mohla vyčarovať sneh," uvedomila som si. "Asi by som to nikdy nerobila. S mágiou vody sa dajú robiť lepšie veci, ako veľké vlny. Možno by som mohla objaviť slnečnú mágiu, a s ňou zariadiť, aby bolo navždy leto..." na okamih som sa zasnívala.
Šla som za Kayou, k niečomu, čo som predpokladala, že bola zamrznutá rieka s poriadnou vrstvou napadaného snehu na ľadovej pokrývke. Ako sme sa približovali, tmavá navrhla návštevu našich nových kamarátov, až sa skončí zima. "To je super nápad!" potešila som sa. "Boli veľmi milí, že? Hlavne Tollpi a Naomi, ale aj Storm," usmiala som sa, keď som si na nich spomenula. "Ich svorka má názov podľa ovocia. Preto, ak na nejakom mieste rastie veľa bobulí, určite tam budú tiež. Les plný bobulí, niečo také by som brala všetkými štyrmi labkami," povzdychla som si. Napchať sa jahodami a malinami, to by mi padlo dobre, ak už nebola nádej na mäso. Nasledovala som vlčicu, keď sa vydala k zamrznutému vodnému toku. Je mi to tu povedomé. Nebola som tu už raz?

// rieka mahtae (juh)

<< Houští
Hladík jsem měl pořád, ale najednou to nebylo ono. Co se dělo? Jako kdyby ta Ňamina byla pryč. Jakto? Kouknul jsem na tátu, který si to chrastil vedle mě. “Ňam? Kdě?“ zeptal jsem se zmateně. Táta určo bude vědět, kde je. Ale ta ňamka tu byla a teď už není.
Začichal jsem. Můžu ji cítit? Měl jsem pocit, že to trošku šlo. Ale ňamka byla dávno pryč. Svěsil jsem uči. Teda, chtěl jsem, ale pak jsems i uvědomil, že moje ouška stejně jako zbytek těla mi zmizel měl jsem jenom tyhle zvláštní tyčky. “Tati? Čo šem?“ zeptal jsem se ho zmateně. Přece když jsme už mňamku nechytli, mohli jsme si na chvíli odpočinout, ne? A byl jsem fakticky zvědavý, co to vlastně jsem.
Ale nestihl jsem to ani doříct a táta vykřikl na neexistující ňamku. Tak přece ví, kde je! pomyslel jsem si úlevně. “Ňamiko! Děme pjo těbeeeeeee!“ zaječel jsem, abych napodobil tátův pokřik a vyrazil směle chrastivým klusem za ním.

>> Plošina přes huští

//Západní louky (přes Úzkou rokli)

Trochu jsem zaškobrtla, ztratila tempo a... kostlivlčice byla v tahu. Ále, sakra, zanadávala jsem si v duchu a zastavila se. Kde to vlastně jsem? napadlo mě. Pobíhala jsem teď po celé zemi prakticky bez únavy, což by leckdo mohl vzít jako příležitost pro to poznávat zdejší krásy, ale já všude jen prolítla a sotva jsem se dívala kolem. No, teďko ale nejseš na dovolený, aby ses rozhlížela po nějakých... pamětihodnostech, víš? No jasně. Teď jsem byla na důležité misi. Můj život měl konečně nějaký směr a účel. Nebyl čas lelkovat a okounět. S krátkým povzdechem jsem opět vyrazila klusem dál.

//Kamenná pláž

<- Tundra cez Stepnú pláň

Z rýchleho behu pred zimou a tuhým vetrom som nanešťastie musela prudko spomaliť. Nie len, že sa terén začal divoko vlniť, zavše mi laba na okamih uviazla v jednom z kríkov! Ale no tak pohni sa už! POhni sa, nemôžem tu trčať, lebo ma nejaká kostnatá príšera chytí! Napokon moje nadávky a šomranie nezostalo len v mojej mysli, plašila som všetko vtcátvo v okolí, kým som krovie jednoducho neprepálila s totálne diabolským pohľadom.
Moja vrodená mágia ma naštartovala a hnaná s adrenalínom som len letmo vnímala moje prírodné prekážky, ktoré mi boli veľkou pardubickou po ceste do bezpečia, ktoré sa stále nikde neukazovalo. Začala som sa báť, že ma predsa len dostanú. Ale no tak. Zaber vlčica, nech si aspoň obrúsia riadne tie kostnaté laby, kým ťa lapia!

-> Zrádcuv remízek cexz v.hustie

Spokojeně jsem si užíval pocit plného žaludku a sám se věnoval očistě tlapek, když mi Frey odpovídala. Pousmál jsem se, zvedl hlavu a pozorně se zahleděl nejprve k lesu, který vyrůstal o kus dál na vrchu vysokého břehu a pak k řece, která, zvednutá pod táním všeho sněhu, se divoce hnala přes kameny svým korytem. "Zkusil bych se dostat přes řeku na druhý břeh a pak by se vidělo." Blýskl jsem očima a zubatě se usmál. V těchhle místech byl břeh řeky poměrně vysoký a nebylo tak vidět příliš do dálky, co se rozkládá na druhé straně.
Zvedl jsem se a řádně se protáhl, nejprve na přední tlapy a pak na zadní, oklepal se, abych z kožichu vytřásl všechny větvičky a staré listy a taky první uvolňující se chlupy. "Zkusil bych najít místo, kde by se řeka dala přebrodit či přeplavat." Navrhl jsem. Díky zvýšené hladině a tání sněhu byla řeka rychlejší a mohla být nebezpečnější, takže jsme si s výběrem opravdu museli dát záležet. Nebo běžet tak dlouho, dokud z řeky nebude říčka či teprve začínající potok.
S úsměvem jsem žďuchl do Frey a rozběhl se směrem proti proudu, protože jsem usoudil, že hledat místo po proudu, když se řeky obvykle rozšiřují a nabírají na velikosti a síle, nemá valného smyslu.

- řeka Mahtaë, jih...