Kamenné pole

Kamenné pole je přesně tím, čím se zdá dle názvu být – pustou mrtvou krajinou, stejně mrazivou jako sousední tundra a navíc si tu každý vlk může připadat jako v černobílém filmu. Balvany rozličných velikostí (od toho nejdrobnějšího štěrku až po monolity o velikosti menších skal) totiž mají jednu a tu samou barvu, ačkoliv v odstínech mírně přelévavou. Šedivou. A i obloha je tu téměř neustále zahalena mračny.
Rostlin se tu moc nenajde. Část kamení celoročně obrůstá odolným lišejníkem a v teplejších měsících si cestu na povrch vydobudou některé psychrofilní trávy a vřesy. Klasy trav a zrna z nich jsou pak jediným zdrojem potravy pro místní faunu. Ani ta není zrovna druhově bohatá a nalezení jsou tu prakticky jen hlodavci. Myši, myšice, nejvíce pak lumíci a vzácně je k zaslechnutí hvízdot svišťů. A kde je kořist bývá i její lovec, v těchto končinách jde především o dravé ptáky, polární lišky a různé lasice.
Za slunečných dní umí tato scenérie nečekaně ožít uhrančivým bleskotáním. Krystalky křemene v žulových hroudách, stejně tak plátky slídy a ledové povlaky se zamrzlými loužičkami v kamenných prohlubních a spárách totiž tvoří spolu s výpomocí slunečných paprsků hotovu symfonii poskakujících pablesků, někdy tak intenzivní, že je lepší uhnout pohledem.
Led tu ovšem neplní pouze estetickou funkci. Je to také jediná místní příležitost ke svlažení hrdla a uhašení žízně. Ať už se rozhodnete k odlomení rampouchu, oblizování kamenů nebo rozbíjení krust v kamenných mističkách.
(Launee)
 
Oblast neobývá žádná smečka

Lovná zvěř: Hlodavci
Zajímavosti: žádné
Nebezpečí: žádné


Přesunout se:
Tundra|Jinovatková pláň|Ostrá skaliska
 

Příspěvky ze všech oblastí:

Švitořivý les Zaslal/a: Tomáš | 8.7.2025 0:18
• Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat) Lylwelin si asi tolik zpěv ptactva neužívala, ale já jsem byl v ráji. Líbilo se mi to, hlavně proto, že když jsem popošel, slyšel jsem jiný zpěv a nebylo to všude stejné. To bylo fajn. Podíval jsem se na Lyl a ušk...
Švitořivý les Zaslal/a: Lylwelin | 7.7.2025 23:33
• Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat) Ona si teda na zpěv ptactva nikdy extra nepotrpěla, ale byl fakt, že čím byla starší, tím méně na to byla přecitlivělá. Ale pamatovala si, jak jí to jako puberťačce lezlo na nervy. Musela se ještě jednou podívat n...
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Merle | 7.7.2025 23:23
Cítil jsem z Juni, že je ve střehu. Bylo to dobře, aspoň jsem věděl, že se případně dokáže ubránit, snad, ale stejně bych ji bránil životem. Nechápal jsem, jak jsem mohl být takový idiot a opustit ji. Sice to vypadalo, že si ji omotávám, ale moje city k ní byly opravdu reálné. Kdyby to šlo, uděla...
Švitořivý les Zaslal/a: Tomáš | 7.7.2025 23:15

Švitořivý les Zaslal/a: Lylwelin | 7.7.2025 23:07
//
Mechový lesík Zaslal/a: Daemon | 7.7.2025 23:05
Vlk přede mnou ustoupil, pomalu si lehl na mechové podloží a jakmile sklonil hlavu, snad bych ho na chvíli i převyšoval, kdybych vystrčil čumák trochu nahoru. To jsem ale neměl zapotřebí, místo toho jsem si hnědého prohlížel a velmi, velmi pomalounku odlepil zadek od pařezu, abych si mohl normáln...
Dusot Zaslal/a: Tomáš | 7.7.2025 22:58
> Švitořivý les hell yea
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Juniper | 7.7.2025 22:54
Juniper se rozhlédla, ale nic zásadního neviděla. Tedy... nic, co by mohlo vydávat tyhle zvuky, přesto jí to v klidu rozhodně nenechávalo. Byla ve střehu, to kdyby náhodou. Kdyby se na ně vyřítilo něco, co je chce zabít. Ani nevěděla, proč nad takovými věcmi přemýšlí, ale asi bylo lepší být připr...
Dusot Zaslal/a: Lylwelin | 7.7.2025 22:54
// Švitořivý les
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Merle | 7.7.2025 22:45
Snažil jsem se najít zdroj zvláštního zvuku a chvění, které jsem cítil v tlapkách. Zatím jsem nic neviděl, což mě jak uklidňovalo, tak zároveň i znepokojovalo. Možná lepší, že to nebylo vidět. "Jestli máš pravdu, tak doufejme, že se to něco jenom projde a mine nás to," doplnil jsem a začal nad tí...
Převrácená planina Zaslal/a: Tomáš | 7.7.2025 22:42
// za Lyl
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Juniper | 7.7.2025 22:34
Juniper věděla, že zemětřesní by bylo asi jiné, přesto jí nějak nedocházelo, co jiného by to tak asi mohlo být. Jako by snad zapomněla, že přišla do země neomezených možností. Věděla, že se tu dějí věci, které byly naprosto nad její chápání. A když se zaměřila na to, co Merle říkal, zjistila, že ...
Převrácená planina Zaslal/a: Lylwelin | 7.7.2025 22:34
// Dusot
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Merle | 7.7.2025 22:29
Procházka byla fajn. Bylo vidět, že Juni si potřebuje trošku porovnat myšlenky, ale doufal jsem, že je v pohodě. Chápal jsem, že je to pro ní těžké, ale už na to nebyla sama. Byli jsme dva a ve dvou se vždycky každá náročná situace řeší přeci jen lépe. Věnoval jsem jí ještě úsměv a dal jí prostor...
Jezero Zaslal/a: Morgoth | 7.7.2025 22:28
Červenec 5/10 | Ta, co nemá ráda čistou vodičku "Víš, ono, kdyby měli všichni aspoň špetku rozumu, tak by jim to došlo. Je mi líto v jakých podmínkách jsi musela žít, že nevíš ani takový základ," posteskl si. "Víš, jestli chceš, poskytnu ti nějakou edukaci. Rád pomáhám zanedbaným vlkům, aby do...
Tmavé smrčiny Zaslal/a: Tomáš | 7.7.2025 22:26
//> za Lyl
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Juniper | 7.7.2025 22:22
Juniper s procházkou ráda souhlasila. Potřebovala se trochu protáhnout, přijít na jiné myšlenky, a tak. Bylo to už nutné. Nemohla se pořád jenom utápět starostmi. Věděla, že Merle asi takové obavy necítí, on však vlčata neopustil - tedy... opustil, ale neměl možnost je poznat. Hm, možná to vlastn...
Tmavé smrčiny Zaslal/a: Lylwelin | 7.7.2025 22:22
// Převrácená planina (přes řeku Tenebrae)
Jezero Zaslal/a: Odine | 7.7.2025 22:16
Červenec 6/10 | Aspoň nemám mrtvou ségru Odine vyprskla smíchy. "No vidíš, a já poznala i příjemný vlky. Ale hádám, že asi každý den není posvícení," prohlásila ostře. Co si o sobě myslel? Že byl nějakej princ, kterýmu patřila celá Gallirea? Tohle byl její domov. Celé tohle místo patřilo jí. A...
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Merle | 7.7.2025 22:16
// Merle a Juni se hlásí pro případnou výpomoc s porážkou
Asgaarský hvozd Zaslal/a: Merle | 7.7.2025 22:10
Přikývl jsem na slova Juni. Byl jsem vděčný, že tu byla se mnou. Být sám, rozhodně bych se do žádné smečky nepřidával. Máchl jsem ocasem. "Tak jo, jdeme se projít," lehce jsem pozdvihl koutek a vyrazil. Území bylo pěkné, les byl příjemný a mně se jen v hlavě honila poznámka, že jsme vybrali dobře...
Jezero Zaslal/a: Varjargar | 7.7.2025 22:06
Červenec 5/10 | Linzire Varja se zasmál a zavrtěl hlavou. "Ne, věř mi, že si srandu nedělal. Fakt jsem takového vlka vidět. Nikdy na to nezapomenu, to si piš. Hlavně protože to byl první vlk se kterým jsem se sešel a no... bylo to něco," ujistil Linzireho. Na Yetera vzpomínal rád. Byl to senza...
Narrské kopce Zaslal/a: Tomáš | 7.7.2025 22:04
Mlaďák teda nebyl úplně nejupovídanějším vlkem, ale nijak mi to nevadilo. Byl jsem rád, že tu je alespoň se mnou a můžu na něj dohlédnout, aby byl v pohodě a nic se mu nestalo. Trošku jsem za něj bral zodpovědnost a to jsem ho prakticky vůbec neznal. V tom se z kopců snesl zlatavý kožich. Rozhou...
Narrské kopce Zaslal/a: Lylwelin | 7.7.2025 21:30
Tmavé smrčiny (přes Prstové hory)
Mušličková pláž Zaslal/a: Tundra | 7.7.2025 20:58
Na pláži nebola sama, čo by pre ňu asi nemalo byť žiadnym prekvapením. Tundra sa ich snažila ignorovať, aj keď jej už bolo lepšie a nemusela pri nadýchnutí ešte stále zatvárať oči. Zhlboka sa nadýchla, len aby si všimla ako si to k nej šinie vlk. Akoby si ju ani nevšimol. Toto bolo po druhý krát ...

Tato oblast:

Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).

Nemáte oprávnění přidávat příspěvky.

Uživatelské jméno
Heslo
     

Registrace >
Ztracené heslo >


Strana:  1 2 3 4 5 6   další »
icon , - odpovědět
Na území vtrhl dým a zaplavil naprosto všechno, co mu stálo v cestě. Ptáci se vznesli k obloze a každému se do uší zařízl zvuk jejich křídel, která krájela rychle vzduch v naději, že dýmu uniknou. Zvířata, která se ještě z místa nepřesunula, začala utíkat pryč nebo se pokusili zavrtat více a více do hlíny.
Vlci by se také měli sebrat a okamžitě zmizet, pokud je jim jejich život milý.


//Toto území se stává neobyvatelným!
Pokud se vlk ocitne na zakouřeném území, musí ho okamžitě opustit.
Vlk je schopen přeběhnout tato území, ale vystavuje se velkému riziku, dle následujícího přehledu. Stejná pravdila platí pro pobyt v dýmu. Do celkového počtu postů se počítají i území, která hráč přeskočil během přechodů!
4 a více postů v dýmu = bude trpět 10 postů ztrátou chuti a čichu
7 a více postů v dýmu = ztrácí na 10 postů chuť, čich a bude mít dávivý kašel
9 a více postů v dýmu =dostavuje se ztráta chuti, čichu zraku! a má dávivý kašel na 10 postů
10 a více postů v dýmu = vše předcházející + se můžete udusit! (limbo)

Pokud se chcete vyvarovat vedlejším účinkům dýmu, můžete použít Bonus štěstí. Po jeho použití získáváte +3 území ke všem vedlejším efektům (tedy místo 4 proběhnutých na ztrátu chuti a čichu, máte 7).
Kouři se také můžete vyhnout na těchto územích (Sněžné hory, Pahorkatina dlouhých uší, Kraj světa, Vyhlídka, Sopka, Orlí dráp, Armanské hory), která jsou dostatečně vysoko!
, - odpovědět
//Tundra

Tyhle místa jsem znal. Byl jsem tu před půl rokem s Lilith, když jsme se tehdy potkali poprvý. Byla to nehostinná krajina, ale z nějakýho důvodu se mi docela zamlouvala. Jenom nebyla moc bohatá na úkryty, ani jakýkoliv příznivý místa na spánek, takže jsme pokračovali dál. Ještě jednou jsem se hluboce nadechnul a zavětřil. Široko daleko ani stopy po životě... ani po nikom, koho bych znal, ani po nikom cizím. Jenom my dva. Normálně bych z našeho cestování měl druhý vánoce, ale teď byla atmosféra zvláštní. Možná jsem to způsobil já. A možná nám prostě nebylo souzený se dál bavit... možná byl náš vztah kvůli jeho dynamice odsouzenej k rychlýmu konci. I tak jsem z nějakýho důvodu pokračoval po jejím boku. Asi jsem si to nechtěl připustit.
Když vydala ten zvláštní zvuk a začala se mračit, otočil jsem na ní hlavu s překvapivým nadšením v očích. "Vidíš, jak hezky nám to jde! Ještě chvíli budem takhle pokračovat a budou z nás perfektní nepřátelé. Než se nadechneš, budem se navzájem mydlit v tom divnym začarovanym lese. Jestli se toho teda dožiješ," zahlásil jsem do prázdna zdejší krajiny a odkašlal jsem si, protože mi to dramatický zvýšení hlasu unavilo hlasivky. Jako kdyby mě to vlastně vůbec netrápilo. Byl jsem schopnej přetrhat dlouholetý vazby ze vteřiny na vteřinu. Prodat svoje nejbližší za hrstku drahokamů. Opustit všechny dřív, než by oni opustili mě. Dřív, než k nim stihnu pořádně přilnout. Jenom u Styx jsem to možná časově přepísknul. Představa přetrhnutí vazeb s ní mě zvláštně štípala u srdce, i když bych to nikdy nepřiznal. Možná, že o to horší to všechno bylo. Věděl jsem, že jí k životu potřebuju buď stoprocentně, nebo vůbec.
Když to svedla na mě, jenom jsem se pobaveně ušklíbnul. To ona by se ještě před rokem kvůli použití magie musela nejspíš rituálně zabít, nebo tak něco. Teď tu běhala s křídlama a peřím a oživovala chcíplotiny hmyzu. A chovala se zvláštně. Něco nebylo v pořádku. "Nejsi skutečná," uzavřel jsem to spokojeně. Předstírat, že tahle opeřená a rezervovaná Styx je vlastně z jiný dimenze bylo asi nejjednodušší řešení problému, kterýmu jsem jinak nerozuměl. Vsugerovat si, že původní Styx zůstala zakopaná někde v původnim světě, ve kterym jsem žil před smrtí.

//Ostrá skaliska
, 839 odpovědět
// Tundra

Opouštěli jsme mechy, lišejníky, kleče, vřesy a malé vodní plošky jenom proto, aby nás tlapky donesly na místo natolik rozdílné, že bylo téměř k něuvěření, jak blízko sebe tahle dvě místa byla. Pod tlapkami jsem ucítila štěrk a kamení, šutry nás obklopovaly ze všech stran. Ve stínech byly kameny šedé a mdlé, jejich jednolitá barva se přelévala z jednoho monolitu na druhý, přeskakovala z oblázku na kámen a splývala v jedno velké moře šedi. Se svým šedých kožichem jsem tady skvěle splývala, nicméně zelené listí, úponky a šlahouny, které mi držely křídlo u těla a tvořily jakýsi provizorní obvaz kole mcelého mého trupu, byly jako blikajícím majákem v temnotě. Navíc se tady nebude dát spát, to byl největší problém. Potřebovala jsem najít nějaké příjemné místo na spaní, pokud možno les nebo nějaký jiný úkyt před živly.
To jsem předpokládala, pomyslela jsem si jenom, když Duncan potvrdil, že se mnou už déle čas trávit nebude. Vždycky byl přelétavý a nikdy nevydržel dlouho na místě. Alespoň ne se mnou. Zažívala jsem s ním spíše krátké, ale nabité chvíle.
"Pf," odfrkla jsem si, když řekl, že kamarádit se mnou už není taková zábava a být nepřátelé by mohlo být zajímavější. Brala jsem to jako jeho obvyklé kecy, jenže on pokračoval a já nedokázala poznat, jestli to myslí vážně nebo ne. Popisoval to natolik detailně, že nad tím už jistě musel přemýšlet delší dobu. Stáhla jsem uši k hlavě a na tváři se mi objevil podmračený výraz. Nemluvila jsem, jenom jsem pokračovala dál, zatímco mi ještě jemným chraplákem popisoval, že jsem se změnila. Neříkala jsem mu na to nic, ale zapamatovala jsem si každé slovo. Neznala jsem ho dost dobře na to, abych odhadla, jestli je to výhružka. "Možná, že tvoje pravé já tehdy umřelo. Já jsem pořád stejná, to ty ses změnil," nařkla jsem ho, abych nemusela problém hledat v sobě.

// Ostrá skaliska
, - odpovědět
Stála jsem nad ním a stále se cítila jako na nejvyšší hoře světa. Vítězný pocit, zastřený podivnou , hutnou, bílou mlhou, která stále obepínala moje tělo a zastírala mysl. I když prakticky řekl, že už by se nejradši viděl co nejdál ode mě, jen jsem se ušklíbla. Nejspíš by mě to mělo trápit a měla jsem se vztekat, být uražená, ale… nic z toho jsem necítila. Pořád jsem si hověla na obláčku, ze kterého jsem shlížela na něj dolů. Opojení jakési podivné moci se ale začínalo rozpouštět a já se začínala vracet do reality. Pomalu.
Jeho další poznámka byla už typicky Duncanovská. Odmítala jsem se nechat vyvést z míry a znova jsem se ušklíbla. “Víš, že nabídka na zbavení ocasu stále platí,“ řekla jsem pobaveně už jen tak ze zvyku. Abych aspoň měla co říct. Abych najednou nestála jako blbá puťka, která neví, co by kvákla. Protož co jiného jsem bez své kuráže a drzých poznámek byla? Přemítala jsem, jestli se on taky schovával za kecy, nebo prostě takový byl. Pokud platilo to druhé, byl opravdu fascinující, ale zároveň kdo ví, jestli bych si s ním doopravdy dokázala rozumět.
Všechno, co se dělo před chvílí bylo ale pryč. Atmosféra, pohledy do očí i mlha. Nevěděla jsem, jestli toho lituju, nebo ne, ale žaludek se mi svíral při pomyšlení na to, co se bude dít pak. Zvedla jsem k němu zrak, když mi slíbil, až se vysvobodí, uvidím… Tak pro to se mi sevřel žaludek? Měla jsem z toho strach. Co jsem to zase spískala? Co udělám, až se opravdu rozpojíme? Nepanikařila jsem. Rozhodně jsem nepanikařila. Nechtěla jsem se svojíj nově nabité odvahy vzdát, ale jen při pomyšleni na to, co by se mohlo dít, mě opouštěla.
Když vyrazil opět nějakým směrem, neodporovala jsem mu a mlčky ho následovala, ačkoliv jsem měla pocit, že nějaká kousavá poznámka by nejspíš přišla vhod. Neměla jsem na to ale sílu, fyzickou i psychickou. Potřebovala jsem se vzpamatovat, co se stalo na kamenném poli, které jsme opouštěli a připravit se na to, co bude následovat.

→ Stepní pláň
, - odpovědět
Možná jsem náš moment tak trochu zkazil. Nebo určitě. Byl jsem tak divnej, že jsem se vůbec nepoznával. A určitě za to mohla moje nedávná smrt. Pořád jsem se necejtil ve svý kůži. Pořád jsem se neprobral. Pořád jsem to... nebyl já. A to spojení... jeden si opravdu začal vážit svobody pohybu, až když jí neměl. Kdyby se mi ocas nepřilepil k jejímu krku, třeba bysme na tom s Lilith byli úplně jinak. Třeba by se přihodilo ještě něco mnohem zajímavějšího. Buď Duncan. Buď Duncan buď Duncan buď Duncan buď Duncan buď DuncanbuďDuncanbuďDuncan. Přivřel jsem oči a křečovitě jsem mrknul. Vůbec jsem to nebyl já. Chudák vlčice mě možná prostě poznala v divný fázi života. Nebo... měla naopak štěstí, že mě nepotkala za normálních okolností.
I když mi z vlastních uší odešel ten šum a tepání, ještě chvíli jsem podobnou věc cítil z Lilith. Asi jsme ani jeden nevěděli, co se sebou. Když se odtáhla, ještě párkrát jsem zamrkal a do hlavy se mi znovu dostal ten pohled, když stála přímo nade mnou. Nebuď Duncan. Teď už nebuď. Nebuď Duncan. Zatřepal jsem hlavou. "Nedokážu to vydržet..." přisvědčil jsem, abych si z ní nachvíli udělal ošklivou legraci. Samozřejmě to nebylo to, co jsem chtěl říct. "Nedokážu to vydržet, když se nás můj ocas furt snaží od sebe odtáhnout," hodil jsem po ní náramně laškovnej pohled. Jo! Už aby... už aby tohle nepraktický spojení bylo pryč. Začal jsem se pomalu soukat na nohy. Tak, abych jí neublížil, i když ona sama mě ještě před deseti minutama rafala do zadku. Musel jsem se zvednout stejnym způsobem, abych ho nepřekroutil. "Někdo nás toho zbaví. A pak... pak... se uvidí," rozhodnul jsem tajemně a pomalu jsem určil náš směr. Rovnou do srdce Gallirei. Někam, kde bude... někdo. A navíc jsem potřeboval, aby na mě Lilith chvíli neviděla. Jakmile jsem jí předešel, můj pohled se dramaticky změnil. Co se to právě stalo? Co to mělo znamenat? Co se dělo? Mělo to... nějakej účel? Měl jsem říct něco jinýho? Jsem idiot! Zamračil jsem se sám na sebe. Jo, pěknej idiot. Ne, idiotskej přilepenej ocas. Neni to moje vina. Vstal jsem z mrtvejch před necelym tejdnem. Vůbec nevim, co dělám! A tahle... Lilith. Těknul jsem očima do boku, jako kdybych jí chtěl zahlídnout, ale asi bych musel bejt jiný zvíře s jinak postavenejma očima, aby to fungovalo.

//Stepní pláň
, - odpovědět
S každým zavrtěním jeho pozadí jsem byla nucena škubnout hlavou, jakým směrem mě zrovna jeho ocas tahal. Mírně jsem se na něj zamračila, ať s tím přestane, ale tvářil se, že mě nevidí. Stejně to dělal jen kvůli tomu, aby mě naštval a rozhodně by kvůli mému podrážděnému výrazu nepřestal, ještě by jen přidal víc. Tak jsem se na něj radši jen zašklebila. “Kruť si zadkem ještě chvíli a vyškrábeš si tam díru, kamaráde.“ Proč mi ještě před chvílí tohle slovo šlo tak těžko přes rty? Kamaráde. Zvláštní.
Jestli to, co jsem teď vyváděla, bylo způsobeno zkratem mozku ve stresu, nebo tím novým návalem adrenalinu, jsem netušila. Srdce mi hlasitě bušilo a silně tlouklo do lebky. Jen okrajově jsem cítila, jak mě polévá horkost, ale nebyla jsem schopná to víc registrovat. Dívala jsem se mu do očí a netušila, jestli ho pohledem držím já nebo on mě. Nemohla jsem ale uhnout, dokonce ani mrknout. To fouknutí byla už jen třešnička na dortu, která mě ale naplňovala nepoznaným štěstím.
Uhnul. Škova. Zadíval se někam do boku a i když jsem se nad ním pořád skláněla, nebylo to už docela ono. Kdybych víc slintala, už by měl loužičku na břiše, byla první myšlenka, která mě napadla po mírném rozehnání mlhy. Pořád jsem ale nebyla tak moc při smyslech, abych se vzmohla na něco jiného a už vůbec ne na stáhnutí. Definitivně mě probudil až jeho nakřáplý hlas.
Pomalu jsem zavřela oči, nechávala je chvíli zavřené a pak přikývla. Věděla jsem, že to bude cítit díky ocasu, i kdyby se na mě nedíval. To, že jsem se mu bradou otřela o chlupy na břiše, jsem se rozhodla radši ignorovat. Když jsem se znova napřímila, točila se mi hlava. Mírně jsem pootevřela oko, abych se podívala, jestli tam stále leží. Ležel. Myslela jsem, že odtáhnutí se bude to nejlepší rozhodnutí, ale teď když jsem to už udělala, jsem si tím nebyla vůbec jistá. To, jak se ani nepohnul za celou dobu, co jsem se nad ním skláněla, ve mně vyvolávalo pocity, které bylo těžko pojmenovat, ale momentálně mě zanechaly roztřesenou a zmatenou, nechápající, co jsem to dělala a co se dělo se mnou. Fakt, že jsem tohle dokázala já, ve mně vyvolával příjemný hřejivý pocit s trochou hrdosti. Možná s hodně velkou dávkou hrdosti.
Chvíli jsem jen tak stála a přemýšlela, jaká věta je nejlepší na kompletní demolaci husté atmosféry, která mezi námi byla. “Už to se mnou nedokážeš vydržet?“ uniklo mi ze rtů, mnohem více zastřeně, než jsem čekala. Myslela jsem, že jsem už zcela při smyslech. Zjevně ne, protože tuhle větu jsem rozhodně říct nechtěla, ale už jsem to nemohla vrátit zpět.
, - odpovědět
Měl jsem štěstí, že ležim na docela velkejch a hladkejch šutrech. Kdybych si takhle ustlal na něčem ostrym, radši bych se tim nechal pár minut řezat do zadku, než abych si přiznal, že to nebyl dobrej manévr. Takhle to naštěstí nebylo potřeba. Musel jsem jenom trochu zavrtět zadkem, aby mi hezky zapadnul na prostředek dvou větších kamenů. Teď jsem pozadí neměl dost špekatý na to, aby bylo pohodlný se jen tak válet po zemi... na kamení. Jenom v nouzovejch případech. Jako bylo třeba teď.
"Pokoušel? Tim že jsem existoval?" obořil jsem se na ní rozrušeně, i když jsem to tak nemyslel. Rád jsem přehrával. Vždyť jsem si to nevybral, že budu mít ocas přilepenej k jejímu krku. Bůh ví, jestli to souviselo s tou příšerou na ostrůvcích. Důkaz jsme přece neměli. Třeba nás přilepil osud. Nebo Amorek. Nebo Smrt, nebo Život, nebo kdokoliv, kdo z toho teď má srandu.
Teď byl ale čas se radši soustředit na Lilith. Jestli mě byla schopná takhle sadisticky rafnout do zadku, bůh ví, jestli mě vážně nechtěla zabít a sežrat. Třeba jí z toho spojení hrabalo. Když nade mnou takhle stála a culila se, úplně jsem si vzpomněl na Styx. Na Styx, která mě hryzala pořád. Na Styx, která mi udělala novou jizvu na krku těsně před tim, než její bratr rozpáral celý hrdlo. Měl jsem se bát? Pozoroval jsem tmavou vlčici, jak se ke mně sklání. Moc jsem to neodhadnul. Měl jsem delší ocas, takže kdyby Lilith chtěla, asi by se hlavou zvládla dostat až někam k mojemu hrudníku.
Díval jsem se jí do očí. Neuhnula se. Vůbec. Kam zmizela ta Lilith, co ani nechtěla, abych se na koukal? Proč mi najednou přišlo, že po dlouhý době prohraju oční přetlačovanou? Neprohraju. Prohrál jsem. Tohle se absolutně nedalo vydržet. Jakmile mi čumákem foukla na břicho, musel jsem těknout očima někam do strany, načež jsem oční kontakt zase rozpačitě navázal. Tak nějak automaticky jsem cuknul i zadníma nohama a víc se na zemi prohnul. "Měli bychom..." začal jsem. Proč zněl můj hlas takhle divně? Skoro jsem se neslyšel, jak mi tepalo v uších. "Měli bychom jít... sehnat pomoc," zabroukal jsem, jako kdybych tomu nápadu sám nevěřil. Viditelně se mi ulevilo, že jsem to v tu chvíli vůbec dokázal říct. Chtěl jsem si dát facku. A navíc ten nápad zůstal viset ve vzduchu, protože jsem se zatím ani nehnul. Byl jsem jako nějaký paralyzovaný zvíře. Bál jsem se pohnout o centimetr. Nebo jsem možná nechtěl.
, - odpovědět
“Jak myslíš,“ uchechtla jsem se. Ne že bych čekala něco jiného, já bych se svého ocasu taky nechtěla vzdát, ale naděje tam vždy byla. Mohl to navrhnout, já bych ho jemně kousla a pak bychom se nad tím zasmáli, ale i tohle bylo hádám řešení. “Hele, už to radši nekomentuj, dobře?“ zabručela jsem zamračeně. Musel pořád dokolečka opakovat, že se prostě chtěl projít? Takhle mi jen připomínal, jak naprosto pitomý nápad měl a o to víc jsem ho chtěla zakousnout.
Tiše jsem jeho zadnici dál probodávala pohledem a uvnitř si představovala, že jsem ho svými slovy tak smetla, že už neví, co by řekl. Tušila jsem, že to byla jenom moje fantasie, ale byla pěkná. Cítila jsem se, že vyhrávám, i když pravdou byl pravý opak. Kupodivu mi to ani moc nevadilo. Jaká to ale radost byla, konečně ho držet v zubech. To tiché zasmání mě ještě víc nakoplo, abych skousla. To tak, bude si myslet, že ho jen tak pošťuchuju. Což jsem dělala, ale nemuselo to tak vypadat. Když naštvaně vykřikl, jen jsem se rozesmála. “Celou dobu jsi mě pokoušel, tak se nediv,“ chechtala jsem se a nejspíš bych v tom ještě nějako udobu pokračovala kdyby se mi před očima jeho zadnice nemihnula a najednou mě to stáhlo o něco níž.
Chvíli jsem jen tupě zírala před sebe a snažila se pochopit situaci. Nakonec mi došlo, že čučím na jeho břicho. Střelila jsem pohledem k jeho vítěznému výrazu. “Já. A útočit?“ vydechla jsem ohromeně, ale když jsme si už zase zírali do očí, bylo trochu těžší vypadat drsně a netlemit se při tom. “Já nikdy,“ znova jsem zavrtěla hlavou s andělskou tváří.
Tahle situace mě uváděla so silných rozpaků. Ještě nikdy si přede mnou vlk nelehl na záda a neukázal mi svoje měkké zranitelné břicho. Nějakým zvláštním způsobem se mi to ale líbilo. Sakra. Udělala jsem malinký krůček směrem k němu, až jsem se tlapami dotýkala jeho chlupů na zadku. Nepřestávala jsem se mu vpíjet do očí a pomalu, pomalounku sklonila hlavu, až jsem mola jen vystrčit špičku jazyka a břicho mu olíznout. V té chvíli jsem zase roztáhla rty do toho zubatého úsměvu, ale stále neodtrhávala pohled od těch lesklých citrínových očí. Zhluboka jsem se nadechla a nosem vydechla teplý vzduch směrem k němu. Nemusela jsem nic říkat. Nebylo třeba.
icon , Duncan a Lilith odpovědět
Duncan a Lilith se opravdu se svým osudem potýkali a stýkali. Bylo to velice žalostné na ně koukat. Dokonce i samotný Osud, který měl své dlouhé prstíky v tomto zmatku, byl trochu rozesmutnělý, že to nesou takhle těžce.
Jenomže ani on nevěděl, jak by měl svoje kouzlíčka odkouzlit. Přeci jenom zasahovat do světa vlků ho stálo mnoho energie a připustit si, že udělal chybu? Nikdy!
Rozhodl se, že pomůže alespoň trošku těmto utrápeným duším. A tak jim vnukl myšlenku, co by měli dělat.


//Nalezněte vlka s touto částí v příběhu " Potkal při této příležitosti vlčici jménem Tailla, která byla velmi nepříjemná, ale také Amayu, která byla velmi milá a vstřícná, a nakonec i vlka jménem Noktisiel. " A pokuste se ho přemluvit, aby se obětoval a převzal váš "trestík".
, - odpovědět
"Mám svůj ocas rád," zauvažoval jsem nahlas. Vypadal bych bez něj hrozně. A neměl bych se čim vyrovnávat. A šimrat na bradě. A tak vůbec. A navíc mě představa vlka bez ocasu opravdu hrozně děsila. Co byl vlk bez ocasu? Prostě nějaký přerostlý morče?
"Já jsem chtěl prostě jít na sever," vysvětlil jsem následně svůj perfektní myšlenkovej pochod. Nemělo cenu jí vykládat, že na všech ostatních světovejch stranách už jsme byli, jenom na severu ne. Ach - tohle bylo fakt hrozně zoufalý. Ani jsme nevěděli, kam máme jít! No... kdyby nic jinýho nevyšlo, pořád se dalo jít zpátky k tomu Životovi. Ale tam už bych Lilith asi podruhý nedostal. To bych jí musel tahat násilim, protože by nevěřila, že nám to pomůže. Co budeme dělat? Možná by stálo za to najít někoho, kdo je tady dýl. Kdo se líp vyzná. Newlin? Jako taková magická autorita mě napadal spíš Morfeus, ale ten už bohužel nebyl mezi námi. Takže možná Darkie? Nebo nás mohla Styx oddělit násilně. Nebo Pippa, taky násilně. Víc kámošů jsem neměl.
Z myšlenek mě vytrhlo až to, když jsem na svojem zadku opravdu ucejtil zuby. Nejdřív jsem se uchechtnul, že mě chce Lilith jemně kousnout do zadele, ale vyklubalo se z toho opravdový kousnutí. "Au! Proč mě vlčice furt koušou do náhodnejch částí těla?" začal jsem se vztekat. Jakmile mě pustila, rozhodnul jsem se k docela radikálnímu kroku. Prostě jsem se přikrčil k zemi a pomalu jsem si lehnul, načež jsem se přetočil na záda. Můj ocas zůstal přilepenej k jejímu krku, takže jí to nutilo se trochu sklonit k zemi, ale měl jsem dost dlouhej ocas na to, aby mohla normálně stát. Jenom já jsem ležel na zemi. Na zádech. Na šutrech. A civěl jsem na ní. A když už jsem v tom byl, dal jsem obě zadní nohy tak, abych je měl na jejích předních tlapách a tlačil jí od sebe. Aby jí náhodou nenapadlo mě kousnout i jinam než jenom do zadku. Co mohla dělat? Stoupnout si nade mě? To těžko, můj ocas jí táhnul dozadu. Odejít? Stejnej problém. Musela se mi dívat přímo do očí. Leda že by je chtěla zavřít. "To se ti to útočí, když od tebe jeden nemůže zdrhnout," prohlásil jsem, jako kdyby mě náramně zklamala, ale stejně jsem byl spíš pobavenej. "Jen počkej, až se ten ocas odlepí," zavyhrožoval jsem a tajemně jsem přivřel oči.
, - odpovědět
Jemně jsem se pousmála. Aspoň, že trochu trpěl. To mi lehce zvedlo náladu a nakoplo k dalšímu pošťuchování. “Moje nabídka pořád platí. Pokud jsi ochotný se rozloučit s ocasem…“ rýpla jsem si zase tím nevinným tónem. Na druhou stranu, možná výhoda vlčího vláčku byla přesně v tomhle – mohla jsem ho neostále provokovat ohledně jeho ocasu. Bohužel, čekala jsem, že hodně brzo se to omrzí.
“Oh,“ zahuhlala jsem prázdně. “To byl můj výlet na kopec až tak hrozný, že ses rozhodl mi ukázat, že to umíš ještě mnohem hůř?“ zabrblala jsem. Nechtěla jsem se rozčilovat. Už ne. Ač jsem si to tak úplně nepřiznávala, měla jsem strach z další mlčící hodinky. Ta jediná mě docela dost rozryla.
Spokojeně jsem si pokývla, když přiznal svou vinu. Nebylo sladšího pocitu. “Někdo z nás dvou musí dávat pozor, abychom neumřeli,“ opáčila jsem a hlas se mi mírně třásl vztekem. Nebo frustrací. Kdo ví, co to bylo. Když mi ale začal kroutit zadkem před nosem, něco ve mně přeteklo. V průvěhu kratičké chvíle sepnulo několik myšlenek dohromady a zjevně jsem vyhodnotila, že pokud to neudělám teď, bude to ještě rozmazávat fakt dlouho.
Neumím moc dobře myslet pod stresem a časovým tlakem. Pro to jsem překvapila i samu sebe, když jsem tiše zavrčela, natáhla se a opravdu se mu do zadnice zakousla. Nejdřív docela jemně, jen jsem ji vzala do zubů, ale to by na něj bylo málo. Varovně jsem zmáčkla zuby tak, abych stále neprokousla kůži, ale neměla jsem od toho daleko. Jako třešničku nahoru jsem přidala ještě hrdelní zavrčení a stáhla se.
Když jsem začala, musela jsem to přece dokončit, ne? “Tak co, už brečíš?“ zeptala jsem se toho frajera vítězně.
, - odpovědět
"To sice ne, ale furt by to bylo lepší než tohle. Aspoň pro mě," začal jsem spekulovat. Proč? Proč jsme museli bejt zrovna takhle? To byla opravdu úplně nejdivnější poloha. Proč se to stalo? Takhle jsem se musel kroutit jako had, abych na Lilith vůbec viděl. Bylo to zatraceně nepraktický. A vůbec - radši bych prostě byl ten vzadu. Bylo divný mít někoho za sebou. Někoho, kdo za váma nonstop stojí. Jako vagon. Ale... asi se nedalo nic dělat. Já jsem se nemohl ani pořádně otočit, abych s tím zkusil něco vymyslet, zkontrolovat to, nebo cokoliv. A Lilith si taky neviděla na krk.
"Hele, já vůbec nevim, kam jdu. Jenom jsme měli bobříka mlčení, tak jsem ti to nemohl říct," přiznal jsem bezstarostně. Jestli se jí moje vedení nelíbilo, mohla mě klidně navádět ona. Stejně věděla houby, kam jít a kudy, takže se jí jenom náramně hodilo to hodit na mě. Měla štěstí, že je mi to šumák.
"Dobře, možná jsem všechny tyhle věci udělal," přiznal jsem, "ale aspoň jsem ohledně nich potom nehysterčil, brouku," oplatil jsem jí to její oslovení. Kde se to v ní najednou bralo? Možná, že se jí na mě mluvilo líp, když mi mluvila do zadku, aniž bych měl možnost se na ní pořádně otočit a probodnout jí očima, jak jsem to rád dělával. "Mně by se to líbilo," zahoupal jsem hravě zadkem, když mi začala vyhrožovat. Teda... kousání do jakejchkoliv tělesnejch částí mě zrovna dvakrát nevzrušovalo, ale rád jsem to předstíral.
"No já jsem samozřejmě brečel celou cestu. Byla mi zima, měl jsem hlad a bál jsem se tě," vypláznul jsem jazyk... spíš tak nějak dopředu než na ní, ale to nevadilo. S tim se teď nedalo nic dělat. Zatracený spojení.
, - odpovědět
Nechtěla jsem to dávat najevo, ale byla to radost znova poslouchat jeho hlas a dokonce jsem byla ráda, že znova slyším i svůj vlastní. To byl pokrok. Co pár hodin mlčení udělá. “Tomu věřím,“ zašklebila jsem se. “Pořád bychom se ale nemohli tulit, pamatuješ?“ připomněla jsem mu jeho další zoufalé výkřiky a taky tím už definitivně zahodila jakékoliv myšlenky na vendetu. Mluvili jsme. Jak málo stačilo ke spokojenosti.
“Musím ale říct, že beru zpátky všechny nářky, které jsem měla na můj orientační smysl a místo pro vybrání vhodného místa na odpočinek. Ty jsi v tom až zoufale špatnej, věnovala jsem mu zlý úsměv a litovala, že ho nemůže vidět. Komu by se pořád chtělo zírat na zadek. Když se začal naoko omlouvat, jen jsem si povzdechla, ale začala se taky trochu usmívat. Mám tě rád, hrklo ve mně a vystřelila jsem pohledem směrem k němu. Mám tě normálně rád.. Co tím myslel? Rád. Rád? Vůbec… vbec bych nečekala, že by si mě někdo mohl takhle oblíbit, hlavně po tak krátké době, kdy sem byla minimálně polovinu času jak osina v zadku. Polkla jsem. Rád?
Zpátky jsem naskočila až při jeho zdůraznění, že si pořád na něco stěžuju. Nahlas jsem si odfrkla. “Prosím. Kdo nás zatáhnul do smrtelnýho nebezpečí? Kdo mě švihnul ocasem tak, že se ke mně přilepil? Myslím, že víc viny na sobě neseš ty, brouku“ zaškaredila jsem se. Brouku? Odkud jsem na ta slova chodila? “Ještě chvíli provokuj a kousnu tě do tvojí chlupatý prdele,“ pohrozila jsem mu, napůl hravě, napůl vážně.
Opravdu pokoušel mou trpělivost. “Jsi si jistý, že jsi tam ty vepřdu neuronil nějakou tu slzičku? Já si jen užívala toho, že bylo na chvíli krásný ticho,“ odsekla jsem, ale hned se zarazila. Nechtěla jsem být až tak drsná, co když se nakonec rozhodne, že mu ticho vyhovovalo víc? Myslela jsem, že jsem se už vzdala všech kyselých poznámek. Vzhledem k tomu, že jsem se už ani nepamatovala, proč jsme se vlastně rozhodli mlčet.
, - odpovědět
"Věř mi, že kdybych se měl celou cestu dívat já na zadek tobě, měl bych z toho mnohem větší radost," ušklíbnul jsem se kysele. Bože, někdy jsem byl takovej nechutnej slizák, že bych se málem zabouchnul sám do sebe! Jenom mě mrzelo, že jsme na tom s Lilith tak, jak na tom jsme. V týhle pozici se nedalo vymyslet skoro nic. Nemohl jsem se na ní ani pořádně podívat. Nebo... to šlo, ale musel jsem střídat strany, aby mi tak náhodou nezůstala zaseknutá páteř, nebo něco. A určitě jsem vypadal směšně, což se mi vůbec nelíbilo. A navíc to nebylo nic příjemnýho. Nebo důstojnýho.
"Já jsem přece nebyl zadubenej! Já tě potkal předevčírem a mám tě normálně rád a jsem na tebe hodnej... ale ty furt s něčim... máš problém," vysoukal jsem ze sebe dlouhý souvětí asi tak, že jsem uprostřed jeho vyslovování nejmíň třikrát propadnul smíchu a chechtání. "Fuuuurt," zahučel jsem ještě. Ach jo. Teď by byla tak dobrá chvíle do ní drcnout! Pořádně do ní strčit, aby ztratila rovnováhu a musela mi to oplatit, a pak bych ztratil rovnováhu já, a pak... bysme si oba rozbili tlamu o ty šutry, nebo se omylem sešoupli z toho nedalekýho útesu. Ne díky.
Musel jsem se nachvíli otočit dopředu, aby mě nebolely záda a krk, a natočil jsem se k ní zase z druhý strany. Nerad jsem mluvil do prázdna. "Takže... byla jsi po cestě smutná, že na tebe nemluvim? Jako kdybych tě za sebou slyšel brečet," pokračoval jsem vesele. Byl jsem taky rád, že se konečně zase bavíme. A bylo to na mě poznat. Jenom mě pořád vytáčel ten přilepenej ocas. To bylo úplně za trest.
, - odpovědět
← Jinovatková pláň

Lepší místo snad nemohl najít. Plánuje se snad se mnou vrhnout ze skály? uvažovala jsem, napůl vtipem a napůl… ani nevím, jak. Cestou jsem se bavila pozorováním jeho pozadí a hledáním světlejších a tmavších chlupů. I když se z dálky zdál být skoro úplně černý, po důkladném pozorování jeho zadku jsem mohla usoudit, že byl jen velmi tmavě hnědý. Pousmála jsem se. Ta nečekaná podstata jeho barvy mu dávala nádech jakési poetičnosti, které si asi ani on nebyl vědom. Znamená to, že je uvnitř taky… Světlejší, než se zdá? uvažovala jsem v tichosti. Možná jsem o tom až moc přemýšlela. Je to prostě sobeckej pitomec, kterýmu nezáleží na nikom jiném kromě něj, říkala jsem si, ale znělo to nějak prázdně. Nemohla jsem se přijmout tomu uvěřit. Ne úplně.
“No tak jasně, když jdeš jako první. Nemusíš se nikomu dívat na pozadí,“ zabručela jsem podrážděně, ale byla jsem ráda, že konečně promluvil. A že mi to překvapivě nenechával až tak moc sežrat. “Nechtěla jsem tě tak dlouho trápit tichem,“ odvětila jsem, jako kdybych mu prokazovala službu. “A taky jsem si řekla, že já nebudu tak pitomě zadubená a radši nabídnu smír,“ řekla jsem blahosklonně. Pokud jsem už mela být já tím, kdo mlčení prolomil, nemohla jsem mu to nechat jen tak zadarmo. “A navíc, pořád tě můžu kousnout do zadku, pokud mě budeš štvát,“ pokračovala jsem andělským tónem. Tolik možností a já si původně vybrala mlčení? Věčná škoda. V tuhle chvíli jsem byla ale ochotná udělat cokoliv, abychom zase nepřestali mluvit. Tušila jsem, že bych sklouzla do ještě horších myšlenek a kdo ví, co by se stalo pak.

Strana:  1 2 3 4 5 6   další »

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.