//Tundra

Tyhle místa jsem znal. Byl jsem tu před půl rokem s Lilith, když jsme se tehdy potkali poprvý. Byla to nehostinná krajina, ale z nějakýho důvodu se mi docela zamlouvala. Jenom nebyla moc bohatá na úkryty, ani jakýkoliv příznivý místa na spánek, takže jsme pokračovali dál. Ještě jednou jsem se hluboce nadechnul a zavětřil. Široko daleko ani stopy po životě... ani po nikom, koho bych znal, ani po nikom cizím. Jenom my dva. Normálně bych z našeho cestování měl druhý vánoce, ale teď byla atmosféra zvláštní. Možná jsem to způsobil já. A možná nám prostě nebylo souzený se dál bavit... možná byl náš vztah kvůli jeho dynamice odsouzenej k rychlýmu konci. I tak jsem z nějakýho důvodu pokračoval po jejím boku. Asi jsem si to nechtěl připustit.
Když vydala ten zvláštní zvuk a začala se mračit, otočil jsem na ní hlavu s překvapivým nadšením v očích. "Vidíš, jak hezky nám to jde! Ještě chvíli budem takhle pokračovat a budou z nás perfektní nepřátelé. Než se nadechneš, budem se navzájem mydlit v tom divnym začarovanym lese. Jestli se toho teda dožiješ," zahlásil jsem do prázdna zdejší krajiny a odkašlal jsem si, protože mi to dramatický zvýšení hlasu unavilo hlasivky. Jako kdyby mě to vlastně vůbec netrápilo. Byl jsem schopnej přetrhat dlouholetý vazby ze vteřiny na vteřinu. Prodat svoje nejbližší za hrstku drahokamů. Opustit všechny dřív, než by oni opustili mě. Dřív, než k nim stihnu pořádně přilnout. Jenom u Styx jsem to možná časově přepísknul. Představa přetrhnutí vazeb s ní mě zvláštně štípala u srdce, i když bych to nikdy nepřiznal. Možná, že o to horší to všechno bylo. Věděl jsem, že jí k životu potřebuju buď stoprocentně, nebo vůbec.
Když to svedla na mě, jenom jsem se pobaveně ušklíbnul. To ona by se ještě před rokem kvůli použití magie musela nejspíš rituálně zabít, nebo tak něco. Teď tu běhala s křídlama a peřím a oživovala chcíplotiny hmyzu. A chovala se zvláštně. Něco nebylo v pořádku. "Nejsi skutečná," uzavřel jsem to spokojeně. Předstírat, že tahle opeřená a rezervovaná Styx je vlastně z jiný dimenze bylo asi nejjednodušší řešení problému, kterýmu jsem jinak nerozuměl. Vsugerovat si, že původní Styx zůstala zakopaná někde v původnim světě, ve kterym jsem žil před smrtí.

//Ostrá skaliska

Stála jsem nad ním a stále se cítila jako na nejvyšší hoře světa. Vítězný pocit, zastřený podivnou , hutnou, bílou mlhou, která stále obepínala moje tělo a zastírala mysl. I když prakticky řekl, že už by se nejradši viděl co nejdál ode mě, jen jsem se ušklíbla. Nejspíš by mě to mělo trápit a měla jsem se vztekat, být uražená, ale… nic z toho jsem necítila. Pořád jsem si hověla na obláčku, ze kterého jsem shlížela na něj dolů. Opojení jakési podivné moci se ale začínalo rozpouštět a já se začínala vracet do reality. Pomalu.
Jeho další poznámka byla už typicky Duncanovská. Odmítala jsem se nechat vyvést z míry a znova jsem se ušklíbla. “Víš, že nabídka na zbavení ocasu stále platí,“ řekla jsem pobaveně už jen tak ze zvyku. Abych aspoň měla co říct. Abych najednou nestála jako blbá puťka, která neví, co by kvákla. Protož co jiného jsem bez své kuráže a drzých poznámek byla? Přemítala jsem, jestli se on taky schovával za kecy, nebo prostě takový byl. Pokud platilo to druhé, byl opravdu fascinující, ale zároveň kdo ví, jestli bych si s ním doopravdy dokázala rozumět.
Všechno, co se dělo před chvílí bylo ale pryč. Atmosféra, pohledy do očí i mlha. Nevěděla jsem, jestli toho lituju, nebo ne, ale žaludek se mi svíral při pomyšlení na to, co se bude dít pak. Zvedla jsem k němu zrak, když mi slíbil, až se vysvobodí, uvidím… Tak pro to se mi sevřel žaludek? Měla jsem z toho strach. Co jsem to zase spískala? Co udělám, až se opravdu rozpojíme? Nepanikařila jsem. Rozhodně jsem nepanikařila. Nechtěla jsem se svojíj nově nabité odvahy vzdát, ale jen při pomyšleni na to, co by se mohlo dít, mě opouštěla.
Když vyrazil opět nějakým směrem, neodporovala jsem mu a mlčky ho následovala, ačkoliv jsem měla pocit, že nějaká kousavá poznámka by nejspíš přišla vhod. Neměla jsem na to ale sílu, fyzickou i psychickou. Potřebovala jsem se vzpamatovat, co se stalo na kamenném poli, které jsme opouštěli a připravit se na to, co bude následovat.

→ Stepní pláň

S každým zavrtěním jeho pozadí jsem byla nucena škubnout hlavou, jakým směrem mě zrovna jeho ocas tahal. Mírně jsem se na něj zamračila, ať s tím přestane, ale tvářil se, že mě nevidí. Stejně to dělal jen kvůli tomu, aby mě naštval a rozhodně by kvůli mému podrážděnému výrazu nepřestal, ještě by jen přidal víc. Tak jsem se na něj radši jen zašklebila. “Kruť si zadkem ještě chvíli a vyškrábeš si tam díru, kamaráde.“ Proč mi ještě před chvílí tohle slovo šlo tak těžko přes rty? Kamaráde. Zvláštní.
Jestli to, co jsem teď vyváděla, bylo způsobeno zkratem mozku ve stresu, nebo tím novým návalem adrenalinu, jsem netušila. Srdce mi hlasitě bušilo a silně tlouklo do lebky. Jen okrajově jsem cítila, jak mě polévá horkost, ale nebyla jsem schopná to víc registrovat. Dívala jsem se mu do očí a netušila, jestli ho pohledem držím já nebo on mě. Nemohla jsem ale uhnout, dokonce ani mrknout. To fouknutí byla už jen třešnička na dortu, která mě ale naplňovala nepoznaným štěstím.
Uhnul. Škova. Zadíval se někam do boku a i když jsem se nad ním pořád skláněla, nebylo to už docela ono. Kdybych víc slintala, už by měl loužičku na břiše, byla první myšlenka, která mě napadla po mírném rozehnání mlhy. Pořád jsem ale nebyla tak moc při smyslech, abych se vzmohla na něco jiného a už vůbec ne na stáhnutí. Definitivně mě probudil až jeho nakřáplý hlas.
Pomalu jsem zavřela oči, nechávala je chvíli zavřené a pak přikývla. Věděla jsem, že to bude cítit díky ocasu, i kdyby se na mě nedíval. To, že jsem se mu bradou otřela o chlupy na břiše, jsem se rozhodla radši ignorovat. Když jsem se znova napřímila, točila se mi hlava. Mírně jsem pootevřela oko, abych se podívala, jestli tam stále leží. Ležel. Myslela jsem, že odtáhnutí se bude to nejlepší rozhodnutí, ale teď když jsem to už udělala, jsem si tím nebyla vůbec jistá. To, jak se ani nepohnul za celou dobu, co jsem se nad ním skláněla, ve mně vyvolávalo pocity, které bylo těžko pojmenovat, ale momentálně mě zanechaly roztřesenou a zmatenou, nechápající, co jsem to dělala a co se dělo se mnou. Fakt, že jsem tohle dokázala já, ve mně vyvolával příjemný hřejivý pocit s trochou hrdosti. Možná s hodně velkou dávkou hrdosti.
Chvíli jsem jen tak stála a přemýšlela, jaká věta je nejlepší na kompletní demolaci husté atmosféry, která mezi námi byla. “Už to se mnou nedokážeš vydržet?“ uniklo mi ze rtů, mnohem více zastřeně, než jsem čekala. Myslela jsem, že jsem už zcela při smyslech. Zjevně ne, protože tuhle větu jsem rozhodně říct nechtěla, ale už jsem to nemohla vrátit zpět.

“Jak myslíš,“ uchechtla jsem se. Ne že bych čekala něco jiného, já bych se svého ocasu taky nechtěla vzdát, ale naděje tam vždy byla. Mohl to navrhnout, já bych ho jemně kousla a pak bychom se nad tím zasmáli, ale i tohle bylo hádám řešení. “Hele, už to radši nekomentuj, dobře?“ zabručela jsem zamračeně. Musel pořád dokolečka opakovat, že se prostě chtěl projít? Takhle mi jen připomínal, jak naprosto pitomý nápad měl a o to víc jsem ho chtěla zakousnout.
Tiše jsem jeho zadnici dál probodávala pohledem a uvnitř si představovala, že jsem ho svými slovy tak smetla, že už neví, co by řekl. Tušila jsem, že to byla jenom moje fantasie, ale byla pěkná. Cítila jsem se, že vyhrávám, i když pravdou byl pravý opak. Kupodivu mi to ani moc nevadilo. Jaká to ale radost byla, konečně ho držet v zubech. To tiché zasmání mě ještě víc nakoplo, abych skousla. To tak, bude si myslet, že ho jen tak pošťuchuju. Což jsem dělala, ale nemuselo to tak vypadat. Když naštvaně vykřikl, jen jsem se rozesmála. “Celou dobu jsi mě pokoušel, tak se nediv,“ chechtala jsem se a nejspíš bych v tom ještě nějako udobu pokračovala kdyby se mi před očima jeho zadnice nemihnula a najednou mě to stáhlo o něco níž.
Chvíli jsem jen tupě zírala před sebe a snažila se pochopit situaci. Nakonec mi došlo, že čučím na jeho břicho. Střelila jsem pohledem k jeho vítěznému výrazu. “Já. A útočit?“ vydechla jsem ohromeně, ale když jsme si už zase zírali do očí, bylo trochu těžší vypadat drsně a netlemit se při tom. “Já nikdy,“ znova jsem zavrtěla hlavou s andělskou tváří.
Tahle situace mě uváděla so silných rozpaků. Ještě nikdy si přede mnou vlk nelehl na záda a neukázal mi svoje měkké zranitelné břicho. Nějakým zvláštním způsobem se mi to ale líbilo. Sakra. Udělala jsem malinký krůček směrem k němu, až jsem se tlapami dotýkala jeho chlupů na zadku. Nepřestávala jsem se mu vpíjet do očí a pomalu, pomalounku sklonila hlavu, až jsem mola jen vystrčit špičku jazyka a břicho mu olíznout. V té chvíli jsem zase roztáhla rty do toho zubatého úsměvu, ale stále neodtrhávala pohled od těch lesklých citrínových očí. Zhluboka jsem se nadechla a nosem vydechla teplý vzduch směrem k němu. Nemusela jsem nic říkat. Nebylo třeba.

"Mám svůj ocas rád," zauvažoval jsem nahlas. Vypadal bych bez něj hrozně. A neměl bych se čim vyrovnávat. A šimrat na bradě. A tak vůbec. A navíc mě představa vlka bez ocasu opravdu hrozně děsila. Co byl vlk bez ocasu? Prostě nějaký přerostlý morče?
"Já jsem chtěl prostě jít na sever," vysvětlil jsem následně svůj perfektní myšlenkovej pochod. Nemělo cenu jí vykládat, že na všech ostatních světovejch stranách už jsme byli, jenom na severu ne. Ach - tohle bylo fakt hrozně zoufalý. Ani jsme nevěděli, kam máme jít! No... kdyby nic jinýho nevyšlo, pořád se dalo jít zpátky k tomu Životovi. Ale tam už bych Lilith asi podruhý nedostal. To bych jí musel tahat násilim, protože by nevěřila, že nám to pomůže. Co budeme dělat? Možná by stálo za to najít někoho, kdo je tady dýl. Kdo se líp vyzná. Newlin? Jako taková magická autorita mě napadal spíš Morfeus, ale ten už bohužel nebyl mezi námi. Takže možná Darkie? Nebo nás mohla Styx oddělit násilně. Nebo Pippa, taky násilně. Víc kámošů jsem neměl.
Z myšlenek mě vytrhlo až to, když jsem na svojem zadku opravdu ucejtil zuby. Nejdřív jsem se uchechtnul, že mě chce Lilith jemně kousnout do zadele, ale vyklubalo se z toho opravdový kousnutí. "Au! Proč mě vlčice furt koušou do náhodnejch částí těla?" začal jsem se vztekat. Jakmile mě pustila, rozhodnul jsem se k docela radikálnímu kroku. Prostě jsem se přikrčil k zemi a pomalu jsem si lehnul, načež jsem se přetočil na záda. Můj ocas zůstal přilepenej k jejímu krku, takže jí to nutilo se trochu sklonit k zemi, ale měl jsem dost dlouhej ocas na to, aby mohla normálně stát. Jenom já jsem ležel na zemi. Na zádech. Na šutrech. A civěl jsem na ní. A když už jsem v tom byl, dal jsem obě zadní nohy tak, abych je měl na jejích předních tlapách a tlačil jí od sebe. Aby jí náhodou nenapadlo mě kousnout i jinam než jenom do zadku. Co mohla dělat? Stoupnout si nade mě? To těžko, můj ocas jí táhnul dozadu. Odejít? Stejnej problém. Musela se mi dívat přímo do očí. Leda že by je chtěla zavřít. "To se ti to útočí, když od tebe jeden nemůže zdrhnout," prohlásil jsem, jako kdyby mě náramně zklamala, ale stejně jsem byl spíš pobavenej. "Jen počkej, až se ten ocas odlepí," zavyhrožoval jsem a tajemně jsem přivřel oči.

"To sice ne, ale furt by to bylo lepší než tohle. Aspoň pro mě," začal jsem spekulovat. Proč? Proč jsme museli bejt zrovna takhle? To byla opravdu úplně nejdivnější poloha. Proč se to stalo? Takhle jsem se musel kroutit jako had, abych na Lilith vůbec viděl. Bylo to zatraceně nepraktický. A vůbec - radši bych prostě byl ten vzadu. Bylo divný mít někoho za sebou. Někoho, kdo za váma nonstop stojí. Jako vagon. Ale... asi se nedalo nic dělat. Já jsem se nemohl ani pořádně otočit, abych s tím zkusil něco vymyslet, zkontrolovat to, nebo cokoliv. A Lilith si taky neviděla na krk.
"Hele, já vůbec nevim, kam jdu. Jenom jsme měli bobříka mlčení, tak jsem ti to nemohl říct," přiznal jsem bezstarostně. Jestli se jí moje vedení nelíbilo, mohla mě klidně navádět ona. Stejně věděla houby, kam jít a kudy, takže se jí jenom náramně hodilo to hodit na mě. Měla štěstí, že je mi to šumák.
"Dobře, možná jsem všechny tyhle věci udělal," přiznal jsem, "ale aspoň jsem ohledně nich potom nehysterčil, brouku," oplatil jsem jí to její oslovení. Kde se to v ní najednou bralo? Možná, že se jí na mě mluvilo líp, když mi mluvila do zadku, aniž bych měl možnost se na ní pořádně otočit a probodnout jí očima, jak jsem to rád dělával. "Mně by se to líbilo," zahoupal jsem hravě zadkem, když mi začala vyhrožovat. Teda... kousání do jakejchkoliv tělesnejch částí mě zrovna dvakrát nevzrušovalo, ale rád jsem to předstíral.
"No já jsem samozřejmě brečel celou cestu. Byla mi zima, měl jsem hlad a bál jsem se tě," vypláznul jsem jazyk... spíš tak nějak dopředu než na ní, ale to nevadilo. S tim se teď nedalo nic dělat. Zatracený spojení.

"Věř mi, že kdybych se měl celou cestu dívat já na zadek tobě, měl bych z toho mnohem větší radost," ušklíbnul jsem se kysele. Bože, někdy jsem byl takovej nechutnej slizák, že bych se málem zabouchnul sám do sebe! Jenom mě mrzelo, že jsme na tom s Lilith tak, jak na tom jsme. V týhle pozici se nedalo vymyslet skoro nic. Nemohl jsem se na ní ani pořádně podívat. Nebo... to šlo, ale musel jsem střídat strany, aby mi tak náhodou nezůstala zaseknutá páteř, nebo něco. A určitě jsem vypadal směšně, což se mi vůbec nelíbilo. A navíc to nebylo nic příjemnýho. Nebo důstojnýho.
"Já jsem přece nebyl zadubenej! Já tě potkal předevčírem a mám tě normálně rád a jsem na tebe hodnej... ale ty furt s něčim... máš problém," vysoukal jsem ze sebe dlouhý souvětí asi tak, že jsem uprostřed jeho vyslovování nejmíň třikrát propadnul smíchu a chechtání. "Fuuuurt," zahučel jsem ještě. Ach jo. Teď by byla tak dobrá chvíle do ní drcnout! Pořádně do ní strčit, aby ztratila rovnováhu a musela mi to oplatit, a pak bych ztratil rovnováhu já, a pak... bysme si oba rozbili tlamu o ty šutry, nebo se omylem sešoupli z toho nedalekýho útesu. Ne díky.
Musel jsem se nachvíli otočit dopředu, aby mě nebolely záda a krk, a natočil jsem se k ní zase z druhý strany. Nerad jsem mluvil do prázdna. "Takže... byla jsi po cestě smutná, že na tebe nemluvim? Jako kdybych tě za sebou slyšel brečet," pokračoval jsem vesele. Byl jsem taky rád, že se konečně zase bavíme. A bylo to na mě poznat. Jenom mě pořád vytáčel ten přilepenej ocas. To bylo úplně za trest.