//Sněžné hory

Byla jsem zcela oslněna. Au, jak mě najednou zabolely oči! Nechápala jsem, co to bylo ani proč to bylo. Když jsem se konečně rozkoukala, všimla jsem si, že jsme se ocitli na jiném místě. Hned mi došlo co se stalo. Disk nás zřejmě opět teleportoval. Ale ne, nemohlo to být zase nějaké teplejší místo, jako byla třeba poušť! Prostě ne! Uhmf... Situace se mi nelíbila. Hlavně nikdo nevěděl, co se bude dít teď. Protože tu nebylo vůbec nic. Jen sníh a my. Nikde nic, nikde nikdo jiný. Udělala jsem pár kroků a došla jsem k tátovi.
,,Měli bychom se někde ohřát. Někam si zalézt, rozdělat oheň a odpočinout si," navrhla jsem. Viděla jsem na svém otci, že začíná být vyčerpaný. Ach ten věk. Projelo mi hlavou. Když Kaleo navrhla zkusit přivolat další vlky zavytím, jen jsem se na ni otočila. ,,Můžeš to zkusit," prohodila jsem s mírným úsměvem. Jak to asi celé bude pokračovat dál?

// Sněžné hory

Chvilku mi trvalo, než jsem se rozkoukal. Po tom výrazném světle m v zorném poli zůstaly takové divné barevné fleky, dost podobné těm, když se dlouho zadíváte do sluníčka. Podle všeho nás musel disk transportovat zase na nějaké jiné území. „Tohle by mělo být zakázáné!" procedil jsem přes zuby a zašklebil se. Tyhle změny tlaku a vůbec, takový stres (!) mému postaršímu organismu určitě nemohl nijak prospět. Naopak mu tohle všechno škodí.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Tohle místo jsem zcela jistě vůbec neznal. Sněhová situace se bohužel nezměnila. Ačkoliv jsme nebyli v tak vysoké nadmořské výšce jako v horách, stejně byl velký mráz a sněhu tu bylo taky mnoho. Už abychom byli doma! povzdechl jsem si. Schoval bych se do úkrytu, zamotal se do jedné z kožešin a snažil bych se zahřát. Nebo by Blue mohl rozdělat oheň! To byl naprosto geniální plán!
Pořád jsme ale trčeli tady a čert ví, kdy se dostaneme domů. Místo bylo pusté, bez jediného stromu a dost tu profukovalo. „Grume?" zvolal jsem jméno našeho medvědovitého společníka, ale nevypadalo to, že by se tu nacházel. Doufal jsem, že se obě skupinky zase spojí, protože mi dělalo starosti, jestli jsou všichni v pořádku.

//tundra (50. post +5 +4)

Z myšlienok na Meinerera ma prebral terén, do ktorého som sa dostala. Síce stále všade vládla beloba, no spod snehovej prikrývky vykúkal kde-tu aj šedý kameň. Privrela som oči a opatrne našľapovala pred seba. Hlavne po tom, ako som labkou stúpila na ľad, ktorý bol skrytý pod snehom. Zassyčala som. Nie, zase som sa zraniť naozaj nechcela. O to viac opatrnejšie som kráčala, len aby som opäť nehodila papuľu do snehu. Vzhľadom na kamene, ktoré sa ukrývali pod snehom, by to nebolo naozaj príjemné. Prešla som si jazykom po tesákoch a nervózne zašvihala chvostom. Kam som sa to zase dostala? Tadiaľto som určite ešte nikdy nešla. Neprišlo mi to priveľmi reálne, že by som sa tu niekedy ukázala. Určite by som hentouto cestou nešla, keby o nej viem. Prišla mi v tomto ročnom období veľmi nebezpečná. Potichu som zavrčala, ale nechcela som sa ešte väčšmi znervózňovať.
Tak či onak, nemohla som ustrážiť všetko. Kde-tu ma šmyklo a pár ráz som skoro spadla, no nič vážne sa nestalo. Teda, až do jednej chvíle, kedy som si nevšimla jednu skalu, ktorá bola pokrytá ľadom, na ktorom bol i sneh. Nádherná kombinácia. Položila som na túto krásnu plochu labku, ktorá sa takmer okamžite pošmykla a zletela tak ďaleko, že som to nedokázala vyrovnať a hruďou i pyskom som tresla o zľadovatenú skalu. Zasyčala som od bolesti, na moment som možno bola i mimo. V hlave mi hučalo a laba s hruďou ma boleli. Nebolo to nič príjemné. Chvíľu som tak ostávala ležat, však čo horšie by sa mohlo stať. Nakoniec som sa však dala dokopy a ako tak sa vyštverala na labky. Potriasla som hlavou a následne i celým telom, akoby som sa chcela toho dunenia zbaviť. Nešlo to však tak jednoducho. Zadnou labkou som sa poškrabala na hlave, no nepomáhalo to. Krv som si však nevšimla, žeby odniekaľ tiekla, čo ma trošku upokojilo. Odľahlo mi, keď som sa však dostala od tých skál preč.

//jinovatková pláň

//Oficiálně první příspěvek v této knize!

Tundra <<<

Sledoval jsem, jak se okolní krajina měnila. Tedy ne, že by to byla nějaká razantní změna - pichlavé nízké keříky zmizely a zvýšila se koncentrace kamenů a balvanů. Kampak jsem to došel? „Teda tady to nevypadá o moc lépe,“ kriticky zkonstatoval magický mýval. „Nebuď tak mrzutý,“ odbyl jsem ho a vykročil.
Hnědá chlupatá hlava se sklonila a studený vlhký čenich začal nasávat pach. Doufal jsem v nějakého hlodavce - aspoň malinkou jednohubku. „Ty bys tady chtěl žít?“ zeptal se teatrálně. Nevěnoval jsem mu pohled. Ten lpěl jen na zemi přede mnou. „Myslíš, že by to bylo nemožné?“ odpověděl jsem další otázkou, což jsem poslední dobou dělával čím dál raději. „No to zas ne,“ uznal, avšak hned vzápětí dodal: „ale kdo by se tu zabydloval? Nikde žádný pořádný úkryt, všude jen šutry a mráz, kytkám se tu též nedaří a zvířata moc necítím...“ šklebil se, jako by to byl nějaký oficiální všemi uznávaný kritik přírodních krajin. „Alespoň je tu menší šance nevítaných hostů,“ oponoval jsem. „A když se vlk zorientuje a řádně si zmapuje území,“ dlouze jsem se nadechl - cítil jsem pach lasičky, „jistojistě by tu přežil. Sice ne v přepychu, ale přežil.“ Zvedl jsem hlavu a porozhlédl se. „Který hlupák by ale žil na takovém místě? Všichni si hledají úrodné lesy a háje,“ stále se v tom šťoural. Povzdechl jsem si. „Já třeba ne,“ odpálkoval jsem ho a koukl na něj pohledem, který říkal už se o tom nechci bavit. Momentálně jsem byl spíše zaneprázdněn lovem.
Skrčil jsem se a dal se do plížení. Consiliario zmizel, za což jsem mu byl vcelku vděčný. Tak přecijen to není takový tupoun, jakým se zdál být na začátku, pronesl jsem niterní poznámku a větřil. Nevýhodou této krajiny bylo to, že každý můj krok rozezněl kameny, jenž se navzájem třely. Není to sranda, lovit na takovém místě. Vystartoval jsem a téměř ihned zaměřil svůj cíl. Lasička vyběhla zpoza balvanu bleskovou rychlostí. Vypadalo to, že se zde pohybovala již nějaký ten pátek a v terénu se sakra dobře vyznala. Já však nic předem nevzdával a s hbitostí vlkokočky bojoval o svačinku. Před námi se objevil naprosto monumentální kámen. Kudy poběžíš? Vlevo, vpravo? Tato myšlenka trvala sotva jednu sekundu. Byla to sázka do loterie - padesát na padesát. Zvolil jsem levou stranu, kterážto napadla i lasičku. Dnes při mně stojí Štěstěna! Otevřel jsem tlamu a nemilosrdně ji sklapl. Na jazyku se mi převalovala horká krev - zvířátku jsem ihned překousl tepnu, ale zbytečně jsem nedrtil obratle. Počkal jsem si, až sebou přestane cukat a rudá tekutina již necrčela jako fontána.
Vydýchal jsem se a s radostí se pustil do jídla. Snažil jsem se co nejméně plýtvat a zkonzumovat téměř vše jedlé. S ušpiněnou tlamou, částí krku a předními nohami jsem se zvedl a dumal, kam se vydám. Žaludek je plný, takže by se hodil šlofík. Olízl jsem se vydal se kamsi na jihozápad.

>>> Ostrá skaliska