Extra 6

<--- tundra

"Mušličková pláž?"navrhla místo, kam by se vlci mohli uchýlit, aby viděli krásné moře. V těch končinách už mohlo být i příjemnější na dotek. Sice se to nedalo pít, ale pohled to mohl být hezký.
Asi to vůbec nepochopil. Mluví snad řečí veverek? Potřebuje to písemně? Co je za problém?
"Ale já nechci být tulák," odsekla. To nepochopil tu pointu? Proč má tak najednou naprosto dlouhé vedení? Co na tom necháp3? Lennie se nad tím v myšlenkách poměrně vztekala, protože v takovýhle chvílích očekávala, že alespoň trochu bude její partner rozumět. Vypadalo to ale, jako by vlastně mluvila v šifrách. "Chci být alfa, mít vlastní smečku, o kterou bych se mohla svědomitě a dobře starat, takovou která by budila respekt u tuláků i ostatních smeček. Chci smečku, co by měla řád a pořádek a přesto by byl každý odměněn stejně podle toho, jak se na to hodí a jaké má kvality. To že Falion přiřadí Severku na deltu jen protože je ve smečce dlouho a poslechne každý jeho prd mě fakt netankuje,"ukončila snad již dost možná debatu, protože ji začínalo štvát, že to vypadalo, jako by k němu hovořila v šifrách. Dělal z ní akorát debila a díky tomu všemu zaváhání začínala mít pocit, že si Savior myslí, že na to jednoduše nemá. A to ji neskutečně štvalo. Však má smečku i Ňouma Falion. Či ještě větší vyvrhel teplouš Blueberry. Čím se ona odlišovala, že to taky nemohla zkusit? A proč si to myslí on! Byla tak naštvaná, ale raději to nedávala plné znát. Znala svoje kvality a ani on by ji nepřesvědčil o tom, že by něco nezvládla, kdyby to chtěla. Být tulákem by bylo okej, alespoň by nemusela řešit Cynthiu, jenže ona chtěla přátele a rodinu, kterým by mohla věřit a sdílet poslední roky života. Čím samozřejmě nikdo nenaznačuje, že je stará. Lennie vje pave teď v nejlepších letech.
"Právě proto říkám, že počkáme až Nym dospěje. Vlčata už budou větší a bude se s nimi dát něco dělat, přesunout či tak nějak. Nym taky byla skvělá na túry ve svých mladých měsících, povedú k takové vytrvalosti i vlčata," oznámila jasně Lennie, že využijí Ragar prvních pár měsíců, než budou vlcata schopná chodit a ujít jistou vzdálenost. Lennie měla jasnou představu o tom, že by se nejraději usadila zpět v Narvinijském lese a to nebylo zas tak daleko od ragaru. Řekněme, že by si ten přesun dali na tři dny. To by rozhodně stačilo a nikdo by nakonec nebyl unaven.
"Je mi to fuk, ať si každý dělá co chce, není to moje starost a ani mě to vlastně nezajímá, zda si olizují čumák dvě samice či vlk a samice," řekla rozhodně, neboť to ani jinak neviděla. Byla ráda, že nemusela ona sama vnitřně řešit něco takového. Nebyla by ráda, aby ji někdo nazýval nemocnou. Nemyslela si, že je to nemoc, ale v pořádku to taky samozřejmě není. A takovou myšlenkou ukončila toto choulostivé téma.
"Moc ráda bych šla vynadat Duncanovi do Sarumenu," řekla Lennie. S Duncanem se již nějaký čas znali, ale vlk neudělal nejlepší přátelské gesto, když ukradl Nym a chtěl ji držet jako rukojmí. Mladá vlčice se stejně nenechala a kdo ví, zda ještě někdy Duncan bude schopný počít vlčata v pořádku. Třeba budou retardovaná? Jako by nestačilo, že by byl jejich otec idiot a jejich matka asi naprosto zoufalá...

--> Ostrá skaliska

// Úkol č. 4 1/5

>> Ledová pláň přes Tundru

Zastavila jsem se až ve chvíli, kdy po sněhu nebylo větší památky. Kolem se rozprostíralo něco, co se dalo nazvat mořem stejně dobře, jako místo, kam jsme mířili. Všude kolem byly kameny, šedá skaliska, a déšť, který začal padat, jen podporoval atmosféru místa. Zastavila jsem se a počkala na Starlinga. Stále stojíc jsem se o něj otřela a zůstala stát, aby se naše boky dotýkaly. Zmocňoval se mě podivný pocit. Tohle místo ve mně vyvolávalo vzpomínky, které se v mé mysli již dlouho neobjevily. Nový domov, nová rodina. Kdo si pak vzpomene na tu starou?
Usmála jsem se a olízla Starlingovi čenich. Vždyť jsem vždy tak milovala déšť! Být na místě, které tolik připomínalo území, kde jsem vyrůstala, právě když zrovna pršelo, stejně jako téměř vždy tam, mně naplňovalo dojetím a nemalá součást toho byl Starling, živá připomínka života vedeného po opuštění toho prostředí. „Být tady je jako vrátit se domů,“ obrátila jsem se na něj s neurčitou poznámkou, i když jsem v hloubi duše chtěla, aby se zeptal na víc. Vyběhla jsem dopředu, s elánem, který jsem již dlouho neměla, jsem proskákala trochu dál. Z náhlého rozmaru jsem se zastavila a poprvé použila svou magii. Mraky pročísly tři maličké objekty, dopadly pár metrů ode mě a vytvořily společně maličký kráter mezi kamínky. Popoběhla jsem k nim, prohlédla si jejich horký, obsidiánový povrch, a s výrazem naprostého nadšení jsem se obrátila ke Starlingovi. „Podívej! Myslím, že pro tohle mělo cenu se nechat Smrtí skoro zabít,“ zasmála jsem se a podívala se vzhůru do nebe. Kapky mi padaly do očí a do tlamy a já měla za dlouhou dobu pocit, že mi nic nechybí. „Poběž! Ať už jsme tam,“ pobídla jsem šedavého a přiskočila k němu. Okolí zabarvovalo jeho oči do šeda a mně se zdálo vlastně docela symbolické, že v nich tuhle barvu vidím právě zde. Vždyť vlastně uměl číst mé myšlenky. Věnovala jsem mu další pusu, otočila se a pádila směrem, odkud vonělo moře.

>> Ostrá skaliska

Byla jsem ráda, že je to všechno konečně za námi. Pohlédla jsem nedočkavě na Naomi, které se oči rozzářily stříbrnou barvou. Byla jsem překvapená, možná to bylo tím, že zase používala nějakou magii, kterou by nám mohla pomoci dopravit se ve zdraví domů. Vlastně se toho úkolu sama hned zhostila, takže určitě to muselo být tak, jak jsem se domnívala. Což byla ohromná výhoda, při představě, že bychom nevěděli, kam vlastně jít… Tuláci měli určitou výhodu v tom, že jim bylo vlastně jedno, kam jejich kroky zamíří…
Jelikož se Naomi vydala určitým směrem, následovala jsem ji. Až když jsem se rozešla, tak jsem si uvědomila, jak moc jsem unavená. Předtím mi v žilách proudil adrenalin, takže jsem si ani žádnou únavu nepřipouštěla. Ale ani Storm na tom nebyl o nic lépe. Takže i když jsme všichni toužili být co nejdříve doma, rozhodně jsme to nehodlali hrotit, prostě jsme šli tak, jak bylo v našich silách. V tu chvíli jsem si vzpomněla na otcovu magii, kterou jsme se tenkrát přemístili přes několik území a byli jsme tam, kde jsme chtěli být v podstatě okamžitě. Zalitovala jsem, že nemám nějakou podobnou, ta by nám moc hodila, ale měli jsme smůlu, museli jsme spoléhat na naše vlastní nohy. Alespoň už pomalu začínal roztávat sníh, takže jsme se netáhli v závějích, což by nám ubíralo síly…

// Úzká rokle (přes Stepní pláň)

Vlci mou nabídku nevyužili a postupně se všichni rozešli. Jsem velmi ráda, že to všechno dobře dopadlo a že už to máme za sebou. Hlavně, že se nikomu z nás nic nestalo a svět byl zachráněn. Má mysl spočinula nad Grumem. Nechť je mu země lehká. Prolétlo mi hlavou. Wizku se rozhodla být sama a chtěla jít jinudy. ,,Dávej na sebe pozor," uniklo mi z úst. Pak můj pohled padl na tátu a Aranel. Když mě pobídl, abych je tedy dovedla domů, jen jsem s úsměvem přikývla. Použila jsem svou magii intuice abych nás vedla správným směrem. Oči mi začaly v tu chvilku zářit stříbrnou barvou. Automaticky jsem se rozešla směrem na severovýchod. ,,Pak tedy vzhůru domů!" Pro naše štěstí zima zřejmě začala pomalu ale jistě polevovat, takže jsme se brodili skrze menší vrstvu sněhu, než do teď. To byla příjemná změna.

//Západní louky ( přes Stepní pláň a Úzkou rokli)

Naštěstí netrvalo dlouho a disk byl konečně kompletní. Začal zářit tak intenzivně, že jsem sklonila hlavu a zavřela oči, abych neoslepla, to by nebylo nic příjemného. Pak se země zachvěla, já zavrávorala a skončila na zemi. Když jsem se vzpamatovala z překvapení, proč najednou se země pohnula a zafungovala její gravitace a přitáhla mě k sobě, znovu jsem otevřela oči a několikrát zamrkala. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nebyla jsem jediná, kdo se svalil na zem jako shnilá hruška, ale to nebylo při tom otřesu přeci nic překvapivého. Co však bylo překvapivé, že jsme tu náhle byli sami. Žádný z těch přízraků, dokonce i disk byl pryč. Stejně jako klony Naomi. Úlevně jsem si vydechla a vydrápala se na nohy. Přidala jsem se k jásotu ostatních, že jsme to zvládli a přežili jsme v relativním zdraví. Když jsem však svou pozornost zaměřila na Naomi a hlavně Storma, docela jsem se zdědila. Oba byli dost hubení, Storm dokonce vypadal o něco hůř. Byla jsem si však jistá, že já nevypadám o nic lépe. “Doufám, že tohle konec je, protože další kolo nějakého boje už bychom asi jen těžko zvládli,“ vydechla jsem. Náhle jsem prudce zatoužila stočit se do klubíčka ve smečkovém úkrytu a spát minimálně až do jara. Lepší by bylo se předtím najíst, ale na lov neměl sílu nikdo z nás. Leda by přišel nějaký zajíc, kterého nebaví život, a sám nám skočil do tlamy. Při té představě jsem se usmála. Jenže jsem absolutně netušila, kde se nacházíme, takže… kterým směrem bychom se měli vypravit… Než jsem stačila začít uvažovat nahlas, ozvala se Naomi, že nás povede. K ostatním pronesla, že vlastně ani neví, odkud jsou. Kaya prohlásila, že jsou tak nějak odevšad, což potvrdilo mou předchozí domněnku, když jsme se setkaly, že budou tuláky. Ovšem ona ani Kaleo se nehodlaly s námi déle zdržovat, ani s námi sdílet aspoň část cesty. Kaya se pomalu vydala určitým směrem a pobídla Kaleo, která nám popřála šťastnou cestu, abychom na sebe dávali pozor a že nás určitě přijde navštívit. “Borůvková, naše smečka je Borůvková!“ Zavolala jsem za ní ještě, když hádala název naší smečky. Bylo roztomilé, že věděla aspoň, že se jmenuje podle ovoce.
“Škoda, že se odpojily tak rychle, chtěla jsem jim navrhnout, zda by se nechtěly k nám přidat. Myslím, že obě by se do naší smečky hodily,“ řekla jsem zamyšleně a sledovala vlčice, jak mizí v dálce. Tak třeba se někdy potkáme a já vám to navrhnu jindy, pokud budete hledat domov, pomyslela jsem si ještě.
Pohlédla jsem pak na Wizku, která prohlásila, že chce být chvíli sama a že se sejdeme doma. Zamračila jsem se, ale na vyptávání se nebyl čas, protože naše nejnovější členka se sebrala, kývla nám na pozdrav a pomalu se vydala jiným směrem, než kterým odešly Kaleo s Kayou. “Buď opatrná!“ Zavolala jsem za ní ještě.
“Nu, tak my se asi vydáme na cestu domů, že?“ Pohlédla jsem na Naomi se Stormem a hlasitě mi zakručelo v břiše. “Uf, já mám takový hlad, že bych snad sama snědla celého muflona. Ale nemám sílu ulovit ani malou myšku,“ postěžovala jsem si. Napadlo mne, že by bylo fajn, kdyby naše smečka měla víc členů a že bychom je mohli informovat, že jsme na cestě domů, aspoň by nám mohli ulovit nějakého daňka, toho muflona nebo aspoň pár zajíců, abychom doplnili energii. Jenže doma teď byl jen Blueberry s tím malým vlčkem, kterého jsem zatím neměla možnost poznat. Byla jsem však rozhodnutá, že to napravím, jakmile se budu cítit lépe. Přeci jen jsem stále zastávala ve smečce funkci pečovatele. "Jen doufám, že to není domů příliš daleko," zadoufala jsem a zachvěla se zimou, která dávala najevo, že se zatím nehodlá vzdávat.

Sklopila jsem vyděšeně uši k hlavě, ale nehnula jsem se ani o metr. Ne, že bych si chtěla hrát na odvážnou, jednoduše jsem přimrzla na místě. Když se zablesklo světlo a já zase na pár minut oslepla, čekávala jsem náš konec. Sice jsem předtím čekala hodně bolesti, ale tohle bezbolestné vtáhnutí světlem bylo příjemnější. Zavřela jsem oči a počkala, až záře přejde. Často jsem přemýšlela o tom, jak to vypadá po smrti, ale tohle bylo dost nečekané. Hm? Pootevřela jsem jedno oko a sledovala svět kolem. Kromě klábosení mých spoluzachránců se všude rozléhalo naprosté ticho, po mrtvích nebylo ani stopy a stejně tak na tom byl i disk. Vydechla jsem vzduch, který jsem do té doby nevědomky zadržovala a svěsila hlavu k zemi. Okolí se zatočilo a s ním i můj prázdný žaludek. Cítila jsem, jak mě v krku pálí, ale naštěstí se nic nestalo. Alespoň k tomu jsem mohla hladu děkovat.
Obrátila jsem se na ostatní. Armáda Naomi zmizela a ačkoliv jsme se mohli radovat z vítězství, všichni vypadali na umření - nejspíš stejně, jako já. Dolehla ke mně Stormova otázka, na kterou jsem bez ducha přikývla. Chvíli mi trvalo, než jsem se duší i tělem vrátila do reality. Kaya se chtěla vydat s Kaleo pryč, což mě zamrzelo, ale neměla jsem jim to zazlé. Nebýt smečky, která na mě čekala, už bych odtud byla alespoň dvacet kilometrů daleko. Opadl ze mě adrenalin a bolest v žaludku se tím pádem zvětšila. Vzpomněla jsem si i na malou tržnou ranku z dobrodružství v poušti, ale vypadalo to, že už po ní zbyla jen zaschlá krev. Zatnula jsem zuby a snažila se rozdýchat křeče, které doprovázely neukojitelný hlad. Byla hrozná zima. Pochybovala jsem, že by se tu nějaká zvěř zdržovala.
Usmála jsem se na Naomi, která se ochotně nabídla, že nás povede domů. Zavrtěla jsem hlavou. "Děkuju," špitla jsem a odkašlala si. Za poslední měsíc jsem toho řekla víc, než dost. "Ale... já bych radši byla chvíli sama." pokrčila jsem rameny a přejela pohledem po všech zbylých. Kaya už byla na cestě pryč. Ten zrzavý, jehož jméno jsem zapomněla, tu snad duchem ani nebyl. A pak tu zbyli členové Borůvkové smečky. Jistě, možná jsem chtěla být sama, ale měli jsme společnou cestu. "Sejdeme se tam? Třeba se mi podaří sehnat něco k jídlu." věnovala jsem jim další úsměv, ale na odpověď jsem nečekala. Nechtěla jsem se ani loučit. Byla jsem ráda, že to všichni přežili, ale připomnělo mi to, že loučení by mohlo být i naposledy. Vydala jsem se více na sever - počítala jsem, že nikdo jiný tam nepůjde, když je zima jako v háji. Kývla jsem na ostatní jako poslední pozdrav a pomalými, slabými kroky se vydala na delší cestu domů.

//Sněženková louka přes Tundru

Plně jsem se soustředila na udržení své magie. Zdálo se, že to zabírá. Armáda čehosi se na okamžik pozastavil a zaváhala, ale ani na okamžik se v jejich očích neobjevil strach. Neobjevil se tam ani náznak jakékoli emoce. Vrčela jsem a adrenalin mi v tuto nepříznivou dobu (dlouho bez jídla a vody, v šíleném počasí a ještě po mém úrazu) dodával sílu. Ale cítila jsem, že těžím z posledních zásob energie. Jeden by si všiml, že jsem vcelku pohubla. Nebylo se čemu divit.
Konečně Kaleo spojila disky. Objevila se jasná záře a armáda zmizela. Zírala jsem a když mi došlo, že je po všem, začala jsem se radovat spolu s ostatními. Upustila jsem od své magie. Armáda Naomi zmizela spolu se vším ostatním. Otočila jsem se na zbytek skupiny a mlčky jsem prohlížela jejich radosti. ,, Řekla bych, že ano, " odpověděla jsem na tátovu otázku. ,, Pojďme domů. Povedu nás," řekla jsem jen. ,, Můžete jít s námi, ale nevím, odkud vlastně jste, " otočila jsem se na zbylé vlky, kteří nebyli z naší smečky.