Jakmile jsem pronesla, že bych mohla Sheye dělat mámu, vlče se rozzářilo a zachumlalo se do mojí srsti. "Tak budiž," usmála jsem se mírně a snažila se srovnat si to v hlavě. V nitru se mi mísily různé emoce. Převážně radost, samozřejmě... ale také mírná obava, abych opravdu dokázala dostát své zodpovědnosti. Takže teď mám dceru. Sice nebyla vlastní, ale to přece tolik nevadilo. Nebylo to takhle nakonec lepší? Sheyu jsem si vybrala. S vlastníma bych byla zaseknutá, dokud by nevyrostli, i kdyby to třeba byli strašní parchanti. Navíc, se svým přístupem ke vztahům se vlastních vlčat jen těžko dočkám. A Sheya... jo. Brala jsem ji už delší dobu jako rodinu. Teď jsem to jen konečně řekla nahlas. Byla bych asi raději, kdyby to bylo v soukormí a ne se zdeptanou Ilenií za zadkem, ale i tak pro mě ta chvíle měla velkou váhu. Neměla jsem na světě mnoho blízkých. Bylo hezké, mít zase... rodinu. Patřit k někomu.
Na mé pokynutí se Ilenia vrátila. Čekala jsem poněkud napjatě, co z ní vypadne. Byla jsem připravená jí vrazit ťafku tlapou, pokud by jí z tlamy zase vyletěla nějaká podobná pitomost, jako předtím, ale bílá vlčice úplně zkrotla. Dokonce se omlouvala. Asi jsem trefila nějaké citlivé místo, pomyslela jsem si. Nebo se jí prostě rozsvítilo. Tak či tak jsme tam teď byly všechny pospolu. "Vynasnažím se," zabručela jsem trochu nejistě, když bílá vlčice spustila komplimenty na mou hlavu, že budu nejlepší máma i táta či co.
K tomu, co bylo předtím, jsem se už nijak nevracela. Nebyl důvod. Navíc z vlčice vypadlo, že ani ona to neměla zrovna růžové, konkrétně s otcem. "Nojo, tátové," protočila jsem oči. "Ten můj taky nebyl zrovna ukázkovej." To bylo možná ještě řečeno mírně. Poštval nás s bratrem proti sobě, možná nepřímo, ale přesto to udělal - a pak měl ještě tu drzost si prostě umřít a zničit mi život. A máma se pak prostě zdekovala, udělala z Ristaira Alfu a čus, dělejte si tady, co chcete, děti moje. Rodinka k pohledání, nakopla jsem oblázek. Pak jsem zvedla s povzdechem bradu. "Achjo, tak hlavy zase hezky vzhůru, než tu z toho budeme mít slzavý údolí." Vstala jsem a protáhla si ztuhlé nohy. Nepotrpěla jsem si na dlouhé emocionální projevy a měla jsem dojem, že jestli se budeme rýpat v minulosti ještě chvíli, stane se něco špatného. "Co takhle radši zkusit něco ulovit?" olízla jsem si tlamu. Koutkem oka jsem zavadila o jizvu na svém rameni. Nechtělo se mi nic zrovna nahánět. "Ryby?" nadhodila jsem, jako by mě to napadlo čirou náhodou, ne proto, že ryby neběhají a tedy netřeba je honit. Navíc by mi to dalo šanci vzít Sheyu k vodě v nějakém netraumatizujícím okamžiku. To se mohlo taky hodit.

Zničila jsem vlče. Provinile jsem zírala na své tlapy, které se nemohly rozhodnout, zda utéct, nebo přijít blíže. Zničila jsem Sheyu. Ublížila jsem někomu, kdo za nic nemůže. Nic špatného neudělala. A já... Připadalo mi, že se s každou myšlenkou zmenšuji. Ublížila jsem jí. Jak špatná jsem já? Ale... nevěděla jsem to. Jak jsem mohla vědět, že... Pohled na rozklepané vlče zastavil všechny mé výmluvy a pokusy o sebeospravedlnění. Nebyla jsem si jistá, jestli slyším všechno, ale to, co jsem slyšela, bohatě stačilo. Neměla otce. Neměla matku. Neměla smečku. Má Cynthii. Jenom Cynthii. A já přijdu a... Prudce jsem trhla hlavou, ale stále poslouchala rozhovor vlčic. Legenda byla vlastně skvělá osobnost, která se dokázala postarat i o naprosto ztracené vlče. Chlácholila ji. Byla jí oporou. A možná částečně očekávala můj výsměch, který nemohl přijít. Měla bych se usmířit se Starlingem? Najít ho a... přijmout jeho omluvu? 'Dycky utekl. Možná bysme taky mohli být... rodina? Aspoň bych dala prostor Sheye. A Cynthii. Musej mě mít dost. Já sebe mám dost.
Nejistě jsem přešlápla na místě, zatímco jsem sama sebe přesvědčovala k odchodu, ale jakési gesto od Cynthie mi naznačilo, že nemám odcházet. Co víc, měla bych přijít k nim. Mírně jsem na to zavrtěla hlavou a zůstávala na svém místě. Ještě pár momentů. Tak... jo, přikývla jsem nakonec na vlčici, i když mi už nejspíš nevěnovala pozornost, a velmi kradmo se přidala do její skupinky. "Mrzí mě to, Sheyo, tohle sis nezasloužila," zašeptala jsem a omluvně se na vlče zadívala. Pokazila jsem jí život. "Ale Cynthia bude skvělá máma. Bude mít i za tátu! Tím jsem si jistá. A smečku... na smečku není nikdy pozdě!" pokusila jsem se ze sebe vyloudit pár povzbudivých slov, i když to nebyla zrovna má parketa, a přidala k tomu křečovitě zubatý úsměv. Měla bych říct ještě něco? Nebo jsem to ještě víc pokazila? Spíš než vlčice jsem sledovala oblohu. Svítá. Konečně. "Můj táta byl taky na prd," zabručela jsem nakonec svůj příspěvek do diskuze a dokonce se přestala i podivně usmívat. Byl na prd a může se jít bodnout.

Byla jsem zmatená. Jako bych byla znova to ztracené vlče uprostřed noci na sněhu ve vysokých horách. Táta...? Můj táta... Nějak mi to celé nedávalo smysl. Mámu jsem si pamatovala, viděla jsem, jak se vzdaluje jako by to bylo včera. Ale táta? Kde byl? Proč u nás nebyl? Nejistě jsem se podívala na bílou, které se trochu stáhla. Thia už ale byla u mě a vypadala naštvaně. Každý má tátu... zopakovala jsem si v hlavě, jako bych tomu stále nemohla uvěřit. "U-ulčitě?" vypadlo ze mě a najednou mi vůbec nešlo tak dobře vyslovovat jako předtím. Měla jsem v krku divný knedlík a snaila se bojovat se slzami. Chtěla jsem si tím, že mám tátu, být stoprocentně jistá. Jestli jsem měla mít tátu, tak kde sakra byl? Proč s náma nebyl? Třeba by nás máma měla radši! Navíc o něm ani nikdy nemluvila. Proč o něm nemluvila? Co se s ním stalo? Měla jsem tolik otázek a na žádnou z nich neznala odpověď. A nemohly na ně znát odpovědi ani Thia s Ilenií.
Váhavě jsem se otočila na Thiu a opřela se o její zadní nohu. Cítila jsem se tak mnohem lépe a jistěji. Chtěla jsem jim říct, co se stalo. Třeba by to pomohlo. Třeba by věděly, ale nějak jsem to vůbec nedokázala formulovat do slov. Hrozně mi to trvalo. "T-tatínek s náma nikdy nebyl..." zašeptala jsem. Pořád jsem z toho byla v šoku. Byla jsem smutná a naštvaná, že zmizel. Chtěla jsem na něj být naštvaná, protože tak mě to nedokázalo ranit natolik, abych se z toho úplně zhroutila a dostala další panický záchvat. "Asi nás neměl... rád?" odtušila jsem. "Jako m-máma." Vůbec mi to nešlo přes jazyk. Byla už cizí, tak proč bych jí měla říkat máma? Pamatovala jsem si sice, jak vypadala, ale už vůbec ne, jak voněla. "Proč... proč s námi nikdy nebyli další v-ci? Jako ve smečce?" Tohle bylo vůbec poprvé, co mi to začalo připadat divné. Však ve smečce je všechno mnohem jednodušší, no ne?

Ilenia, pochopitelně, nic nechápala. Na jednu stranu jsem jí to asi nemohla mít za zlé, sama sebe bych si před pár měsíci nedokázala představit s vlčetem za patama a hle... Na stranu druhou to ovšem jen dokazovalo, že milá drahá Ilenie se, chuděrka malá, někde v mládí nejspíš praštila do kebule a nerozuměla světu o nic víc než třeba špaček. Tragické, zamlaskala jsem.
Zdálo se, že Sheyu má chvála těšila, protože nejprve vypjala prsa a vrhla po Ilenii pohledem, který ji jistě nepotěšil, načež hned zamířila ke mně a přitulila se do mé srsti. Přehodila jsem přes ni tlapu a mimoděk se usmála, než jsem přes Sheyino rameno střelila pohledem po Nádheře. Vidíš? Mě má někdo rád a ty tam chudinko sedíš tak úplně osamocená. Fňuk. Rázem jsem sebou ale mírně škubla, když se Sheya vytasila se zvláštním požadavkem. "Chceš za mámu... mně?" No, vida, rázem jsem byla mírně vyvedena z konceptu. Obzvlášť proto, že to celé sledovala Ilenie, která se k tomu jistě bude chtít vyjádřit. Doteď jsem o sobě uvažovala jako o opatrovnici, ale jako o matce? Jenže... copak jsem jí nebyla, když si to vezmeme kolem a kolem? Copak se o Sheyu staral nebo zajímal někdo jiný? Copak už ti to párkrát v duchu neujelo, co? Nepřemýšlela jsi o ní jako o své vlastní?
Byl by to jistě krásný emotivní moment, jako vystřižený ze slaďáku, kdybychom si se Sheyou pobrečely a pověděly si, že rodina nemusí být tvořena jen vlky, kteří jsou pokrevně příbuzní. Mohl. Jenže tu byla Nádhera, takže se žádný takový moment nekonal. Místo toho zase začala mlít pantem, tentokrát to ale už nepřišlo vtipné ani mně. Nakrčila jsem čenich a stáhla pysky, takže odhalily tesáky: "Zato tvůj táta se asi moc dobře netrefil, když tě dělal, co? Jseš si jistá, že nejsi z nějaký vadný dávky? Nenakopal ho třeba muflon mezi nohy?" Jenže nic naplat, z Ilenie se valila slova jako hotový vodopád. Sheya vypadala značně otřeseně, zatímco Nádhera se tyčila výše a výše. Naježila jsem hřbet a zavrčela, tentokrát ne jen naoko. "Tys to asi nepochopila. Drž - hubu!" cvakla jsem zuby pár centimetrů od jejího čumáku a postavila se mezi tu její pitomou užvaněnou tlamu a Sheyu, která už beztak couvala kamsi pryč. Kdesi u mé zadní nohy pak pípla otázku, která mě trochu píchla u srdce. Fakt dík, Ilenie. Krávo blbá. Obrátila jsem se k vlčeti, okázale ignorujíc tu bílou tragédii za mnou. "No... jo. Každý má nějakého tátu," opáčila jsem opatrně.

Našla jsi ji, znalecky jsem přikývla a tak trochu nevědomky našpulila tlamu do soustředěného semknutí. "Vidím, že jsi své srdce dala na dobrou..." odsuzovačně jsem se podívala na Sheyu. Mohla být blbější, ale to rozhodně nemusí být Legendy zásluha. "Věc," uzavřela jsem decentně znechuceně a rozhodně se nehodlala omlouvat za to, že nazývám vlčata jejich pravými jmény. Když se pak Cynthie ještě pustila do vychvalování Sheyi do nebes, jen jsem protočila očima. Bezva, jo? Vlčata nejsou bezva. A Sheya rozhodně není bezva. Je to zátěž. Lepí se na tebe, žere tvé jídlo, brzdí tě. Ale fajn, užij si pocitu štěstí, ty chodící charito. V klidu si dál dokazuj, že jseš lepší než já.
Otráveně jsem si našla další nemočkovitou kaluž, zatímco se Cynthie a její báječná bezva chráněnkyně tiskly u jedné malé k sobě. Voda byla příjemně studená, osvěžující, hlavně potom, co jsme vyšly tolik připitomělých schodů. Jenže doušky vody ve mně moc dlouho nezůstaly, protože všechny byly během okamžiku vyprsknuty do vzduchu. Cože?! Překvapeně jsem zírala na Sheyu, která se rozhodla zacházet do žížalkovitých detailů, kam se ani mně příliš nechtělo. A vůbec, kde sebrala nějakou žížalku? Tak tomu děcka říkaj? Žížalka? Dírka je asi v pohodě, to beru, ale... žížalka? Naštěstí se vysvětlování ujala Cynthie, jen... vynechala ty traumatické části, které tedy z pochopitelných důvodů stále zůstávaly na mně. "I ty jsi vznikla z pitomýho spojení žížalky a dírky, Sheyo! Tatínek měl žížalku a narval ji do maminky! A Cynthia tak vznikla taky. Jooo... škoda, že se vlci trefěj tak často," povzdechla jsem si a na Sheyu se sladce usmála. "A víš, jak probíhá takovej porod? Je to dost krvavý. Vlčice děsně zloustne, páč najednou jsou v ní další tři vlčata! A víc! Šest, sedm! Umíš si to představit? Máš v sobě živý věci! Za nějakou dobu se tam začnou vrtět a kopat! A chtěj ven! Štěstí, že se neroděj s pořádnýma drápama, jinak by mamce rozdrásali břicho! Jo, a víš, že se pak naroděj tou dírkou? Je dost prťavá, co? No, tak během porodu se rozevře! Občas z ní vyjdou všechna ta vlčata najednou! A všude teče krev! Nebo, nebo se občas stane, že ve vlčici ta vlčata zůstanou a dál rostou. A pak to fakt hodně bolí, když se tou dírkou roční vlk snaží dostat ven!" Někde uprostřed svého vysvětlování jsem se nad Sheyou začala děsivě tyčit a má slova zněla čím dál tím naléhavěji. Cynthie mě sežere zaživa. "A proto by sis jejich žížalky neměla nechat líbit," uzavřela jsem docela otráveně a znovu se poklidně posadila do bezpečné vzdálenosti. Tak takovej to je pocit, poučovat ostatní.

// Ostrá skaliska

Zdálo se, že celá ta záležitost se sex-appealem nakonec nebude tak hrozná. Nebo to aspoň Thia tak tvrdila. Na rozdíl od Ilenie. Pečlivě jsem poslouchala a vyloženě si oddechla, když jsem zjistila, že mám hned několik možností, jak se bránit. "Hehe, zavolám a ty dáš Panu Úchylákovi co proto," zasmála jsem se. Ta představa se mi hlavně docela líbila. Thia by tam nalítla jako rytíř v lesklé zboji a všechno by to vyřešila. A vlk by dostal naprášíno. "Muselas to už někdy zkoušet?" zeptala jsem se Ilenie, protože ona přece taky měla ten sex-appeal. Musela už mít zkušenosti.
Co se mi ale zamlouvalo ještě víc, byla druhá sebeobranná možnost. "Takže když mě bude vlk otravovat, mám mu ukousnout žížalku?" ujistila jsem se, jestli jsem to správně pochopila. Tohle bylo důležitý.
Po cestě jsme narazily na další kaluž. Chvíli jsem se na ni nedůvěřivě dívala, ale když se z ní Thia napila, odhodlala jsem taky. Pomalými kroky jsem k ní přešla a váhavě do kaluže smočila tlamu. Jak Thia říkala, takhle voda byla mnohem lepší. Mnohem líp chutnala. Hned jak jsem se napila, jsem do ní skočila celá, až se kapky rozprskly do všech stran. Zářivě jsem se usmála, ale smích mě přešel, když mě Ilenie nazvala zátěží. Oklepala jsem ze sebe vodu a škaredě se na ni povídala. Proč je na mě tak zlá? Chvilku je to s ní sranda, a pak tohle. Pff. Cítila jsem se trochu uražená, ale byla tu ještě jedna věc, která mi vrtala hlavou. "Poč vlastně chtěl vlci strkat žížalku do dírky? Vždyť je to divný, ne?" Sama jsem se při té představě dokonce otřásla.

//Ostrá skaliska

Pozorovala jsem Ilenii, jak tu svou přednášku tahá víc a víc a přes čáru, až do bodu, kdy jsem se i já začala domnívat, že to je pro Sheyu jaksi... moc. Však ten její popis byl mírně traumatizující i pro mě, pro bohy. Nemínila jsem ovšem drahé Nádheře udělat tu radost, že bych se vytočila. Místo toho jsem se obrátila k vlčeti. "Hlavně se neděs. Jak jsem už říkala, nejlepší je Ilenii příliš neposlouchat. V životě potkáš takových vlků víc... co mají v hlavě všechno zmatlané dohromady. Jeden by je snad i politoval," zamlaskala jsem směrem k tomu bílému výplodu. "Musí to být strašně těžké, takhle žít." Nádhera mě vzápětí ujistila, že s vlčicema nepeče. Nasadila jsem smutná očka: "Vskutku? Ach, mé srdce puká... a vůbec - co ta Hnědá? Ta se nepočítá? Že bys něco měla... oh, no ne... že ty máš něco proti mně osobně?" Teatrálně jsem se chytila za srdce, jako bych snad měla padnout mrtvá k zemi. Mé dramatické divadlo ale přerušila Sheyina nehoda, po které jsme se vydaly na cestu.
Přemýšlela jsem o tom, co mám Sheye odpovědět na její vyplašenou otázku, co dělat, aby jí nikdo nestrkal nic do dírky. Zaškaredila jsem se směrem k Ilenii. Teď bude mít strach ze samců. A ze znásilnění - a to ani neví, co to je. Fakt dík. Na podobné hovory se mi zdálo ještě moc brzo, ale škoda už byla napáchaná. Povzdechla jsem si. "Zaprvé - nemusíš se zas tak strachovat. Většina vlků sice zrovna nesrší inteligencí, ale taky většina z nich není natolik mimo, aby chtěli tu svou věc strkat do vlčice, co s tím nesouhlasí. Pár takových sice je, ale tady Nádhera to trochu zveličuje." Odmlčela jsem se a doufala, že Ilenia nechce nic dodat.
Pak jsem pokračovala: "Zadruhé - když už bys narazila na nějakého takového vlka - budeme mu říkat Pan Úchylák - máš hned několik možností, jak se ubránit. Například si můžeš sednout pevně na zem, ideálně někam zády ke stromu nebo skále, aby se ti k té dírce nedostal a začít ječet z plných plic, prostě udělat totální hysterickou scénu. Buď se Pan Úchylák lekne, že někoho přivoláš a uteče, nebo opravdu někdo slušný přijde a zmaluje Panu Úchylákovi xicht." Uh. Tohle je těžší, než by si někdo myslel. "Případně, kdyby to nevyšlo, můžeš zkusit další taktiku, což je protiútok. Prostě se na něj můžeš vrhnotu jako fúrie, drápy, zuby, všechno, donutit ho, aby zdrhal se staženým ocasem. Vůbec se nemusíš držet zpátky. A kdyby se ti chtělo mu ukousnout tu jeho věc, aby už ji na žádnou nebohou vlčici nevytahoval... no, rozhodně ti to nezakazuju," ušklíbla jsem se. "Ale pravděpodobně to nikdy dělat muset nebudeš. Já třeba nic takového ještě nezažila. Jen si to zapamatuj, tak nějak, pro všechny případy." Vydechla jsem si. Takhle jsem si dnešní den nepředstavovala.
Poskakování svůdné laňky, která se mi evidentně vysmívala, že má dvě zdravé nohy a já ne, jsem okázale ignorovala, ačkoliv mě v duchu celkem štvalo. Místo toho jsem začala odpovídat na další otázku, kterou Sheya měla. "Prostě nepij vodu, ve které plave kde co a která je hodně kalná. Nejlepší je pít z potůčků a řek, kde voda proudí a tak všechna špína hned odteče. Ale některé kaluže jsou taky v pohodě." Protože jsme mezitím dorazily na další kamenité území, kde se v některých místech mezi kameny voda držela, bylo možné to hned názorně předvést. "Třeba tahle," mávla jsem tlapou k průzračné kalužce v prohloubeném kameni a hned se z ní taky napila. Z všeho toho mluvení a vysvětlování mi pkěně vyschlo hrdlo.