Duncan,
- (23.3.2021 18:49) odpovědět 
//Jinovatková pláň
To snad nebyla pravda. Šílenou oblast střídala další šílená oblast. Dobře jsem dělal, že jsem se týhle části Gallirei až do dnešního dne vyhejbal. Hnus. Naprosto tmavá a šedivá a hnusná oblast, kde si jeden akorát rozseká tlamu, jestli nebude koukat pod nohy. Začínal jsem si zoufat z toho, kam nás to s Lilith táhnu. Takhle jsem před ní vůbec nevypadal jako dobrej průvodce. Ale... to jsem asi nevypadal tak ani tak, protože na mě nejspíš pořád byla pěkně naštvaná. A právem? Asi jo... většinou to bylo právem. Já jsem fakt nikomu nevyčítal, že se na mě vzteká. Vlastně jsem se v tom docela vyžíval.
Takhle už se to ale dál dělat nedalo. Sotva jsme dorazili na tohle divný místo, začal jsem pomalu zpomalovat. Vzduch okolo nás si pořád držel na o dost teplejším bodě, než kolik bylo aktuálně stupňů. Byl jsem napůl kostra! A měl jsem houby kožich. Byla mi prostě zima, no. Ale nehodlal jsem si za zahřívání okolí brát kredit, protože bych před Lilith akorát vypadal jako ratlík, co se pořád klepe zimou.
Našpicoval jsem uši a zastavil jsem, když konečně promluvila. Bylo fuk, co říkala. Hlavně, že mluvila. "Vyhrál jsem!" uchechtnul jsem se spokojeně, možná až moc nahlas. Prostě mi to uteklo z tlamy dřív, než jsem si to rozmyslel. Kdybych nebyl k Lilith přilepenej, asi bych do ní šel pěkně provokativně drcnout, aby si uvědomila, kdo je vítěz bobříka mlčení. Ale... takhle jsem se na ní mohl zase jenom zoufale otočit, což jsem taky udělal. "Takže už se nečertíš?" zaváhal jsem. "To se mi ulevilo. Docela mě znervózňuje, když tě mám za zadkem naštvanou," nepřestával jsem mluvit. Moje tlama byla klasicky rychlejší než mozek.
Nemesis,
208 (4.2.2021 18:48) odpovědět 
//Loterie 108
Nechtěl jsem vybírat směr chůze, protože mi přišlo, že vybírám jenom ta nejhorší místa, která nás dostala jenom do situací, kdy s náma zmítal vítr, profukoval nám srst a řezal nás do kůže. Už jsem tohle nechtěl mít na svědomí, takže jsem přenechal tenhle výběr Biance. Ne, abych to na ni případně svedl, ale prostě jsem to nechtěl mít na vlastní kůži, takže jsem jí přenechal to místo vedení a rozhodl se pouze zařadit vedle ní.
Docela jsem díky té noci začal chápat, co máma myslela tím, že tuláci moc zimy nepřežívají a hledají smečku, která by se o ně postarala. Bylo děsný být odkázaný na sebe, hlavně s bonusem, že jsem pouhý vlče, které ani myš neuloví a Biance byl teprve rok, takže toho také moc neuměla. Nemít smečky, asi jsme do pár dní mrtví, ale možná bychom dříve umrzli, to je otázka, kolik bychom toho překonali, než by přišla naše konečná cesta za smrtí. Jaký to vůbec po smrti je? Pokračujeme někde... jinde? Nebo to je prostě konečná? Netušil jsem. A nechtěl jsem na tím moc přemýšlet. Vydal jsem se raději za Biancou, dohnal jsem ji, abych se neztratil v té sněhové bouři, protože rozdělení by taky mohlo být naposledy, co bychom se navzájem viděli. A to jsem nechtěl. Věřil jsem tomu, že nás dovede k nějakému lepšímu místu, protože vše muselo být lepší jak tohle.
//Ostrá skaliska
Bianca,
212. (4.2.2021 18:25) odpovědět
|| Loterie 74 ||
Každou chvílí cítila, jak se jí ledový vítr prohání kožichem a vločky se jí snášejí na čumák. Byla jí docela zima, ale aspoň vedle ní ležel i Nemesis, se kterým se vzájemně zahřívala. I tak však venkovní spánek nebyl zrovna příjemný. Bianca si odpočinula jen minimálně, ale to snad stačilo na nějakou další cestu. Obzvlášť když se rozhodovali pro najdutí jiného úkrytu.
Nemesis se očividně taky nevyspal a nevypadal moc nadšeně. "Tak rozhodnuto, jdeme jinam," zabručela Bianca a začala se zvedat po jeho vzoru. Měla celé tělo ztuhlé, jak zimou tak nepříjemnou pozicí, ve které ležela. Noha ale už tolik nebolela, což byl dobrý signál. "Je to lepší," odvětila neurčitě. Úplně v pohodě totiž nebyla, ale bylo to o něco lepší než předtím. Nebo si prostě jen na bolest zvykla, sama netušila.
Své noční vidění sice považovala za obstojné, ale v noci se sněžením bylo i tak obtížné rozeznat některé obrysy, pokud nestála přímo u nich. Bianca si naštvaně odfrkla a odvážně vyrazila z prozatimního úkrytu, hledat něco lepšího. Tím, že tu budou stát a odhodlávat se, nic nevyřeší. A čím dřív vyrazí, tím dřív něco najdou.
>> Ostrá skaliska
Nemesis,
207 (4.2.2021 17:56) odpovědět //Loterie 107
Pipadalo mi, jako by mě snad někdo týral, přitom jsem si za to všechno, kde jsem třeba byl, v jakých odmínkách a tak, mohl zcela sám. Svaly mě bolely, víčka pálila, hlava byla těžká a mozek se chtěl dostat pryč z hlavy. Nechtěl jsem vstávat, ale nechtěl jsem tam ani zůstávat, prostě jsem chtěl... domů. Někam, kde je pohodlí a nikdo po mně nebude nic chtít, pro svět nebudu nějakou dobu existovat. „Nedá,“ souhlasil jsem s ní. Možná v létě, kdybychom se pokoušeli skrýt před sluníčkem a chtěli si užít noc pod širákem, ale takhle? Bylo to ledové peklo, které se mi prožíralo do těla a zanechávalo stopy. Třeba na mé náladě, která byla pod bodem mrazu stejně jako okolní teplota.
Pomalu jsem se vyškrábal na nohy. Přesunutí bylo logické, i když se mi o toho vůbec nechtělo. Oklepal jsem se, ale litoval jsem toho, tělo bylo těžké a trochu se mi zamotala hlava. „Jo... to je dobrý nápad,“ zahuhlal jsem rozespale a krátce se podíval po Biance, „můžeš jít v pohodě?“ zajímalo mě. Jinak nemělo smysl nás někam vést.
Rozhlédl jsem se okolo. Ve tmě jsem toho sice moc neviděl a šelestící vítr mě bolel v uších už jenom ze samotného principu, avšak zůstávat tam bylo vážně hloupější jak se zvednout a přesunout se na lepší místo.
Bianca,
211. (4.2.2021 17:41) odpovědět || Loterie 73 ||
Potěšilo ji, že Nemesis to viděl podobně a považoval ji za zábavnou společnost. Usmála se a potěšeně švihla ocáskem. Bavilo ji trávit čas s někým, kdo se nebál... zkoušet nové věci. Třeba jako kutálení z kopce, což nakonec nevyšlo úplně podle představ, ale příští zimu to určitě bude lepší. Kdyby si třeba Bianca dokázala sehnat nějaké magie, které by ji ochránily, aby nebyla v problému tak neschopná. To by bylo něco úplně jiného, a tenhle nápad se jí zamlouval.
Spánek nebyl příliš příjemný. Bianca byla zvyklá na jiný komfort, mnohem luxusnější. Zároveň to bylo tím, že tohle byla pořádně první zima, kterou prožívala. V létě se venku přeci jen spalo jinak. To, jak jí bylo když se ztratila už si pomalu nepamatovala. A ani nechtěla, protože to určitě nebyly hezké vzpomínky. Když se probudila už po několikáté, napadlo ji zjistit, jestli je Nemesis taky vzhůru. A očividně byl, ještě k tomu pořádně unavený. Bianca jeho odpověď pomalu neslyšela přes hučící vítr. "Nedá se tu moc spát," zamračila se uraženě. "Chceš se zase někam přesunout? Možná najdeme lepší místo," navrhla pak, ale do ničeho ho nenutila. Taky nemuseli najít nic a přišli by tak i o tenhle mizerný úkryt.
Nemesis,
206 (4.2.2021 17:17) odpovědět //Loterie 106
Bianca mi na to moje uměle vytvořený rozhořčení nic neříkala, pouze se tvářila smrtelně vážně a nějakou dobu trvalo, než ten její výraz povolil a zašklebila se. Moje automatická a okamžitá reakce byla ta že jsem jenom vyplázl špičku jazyku a chvíli ji nechal venku, což se dalo přeložit jako "nemám na to co říct, ale chci mít poslední slovo, abych tuhle hádku vyhrál". protože jak na tohle mohla zareagovat?
Sice se nám seznam aktivit prodlužoval a rozšiřoval, ale co? Život byl docela nudný a nic zajímavého nepřinášel, takže nějaká zábava, co se do něho mohla vložit, zněla jako dobrý nápad na přežití nekonečných dní a na něco se těšit docela dávalo energii a mysl vydržet ty všední a ničím nezajímavé dny, kdy všechno bylo... černobílé. Jako celá moje famílie. „S tebou taky, konečně s někym po dlouhý době,“ přitakal jsem. Docela mi to zvedlo ego, ale zároveň jsem byl i rád, že ne všichni jsou úplně uťápnutí a půjdou se klidně i bavit.
Usnul jsem vlastně okamžitě, hlava mi padla na zem, zavřel jsem oči a spal jsem. Bezesným spánkem, který mi ale přišel nekonečný, přitom jsem hádal, že nemohl být moc dlouhý. Přišlo mi, že jsem stále na půl vzhůru, nedokážu se zcela uvolnit a odpočinout si. Cítil jsem, že se mi mozek nastartoval po každém silnějším poryvu větru a nakonec mě zcela probudilo pronesení mého jména. Opatrně jsem otevřel oči, bolela mě i oční víčka z únavy. „Jo?“ dostal jsem ze sebe tiše. Ani jsem nezvedl hlavu.
Bianca,
210. (4.2.2021 16:46) odpovědět || Loterie 72 ||
Nemesis dělal jak je hrozně překvapený a rozhořčený z Biančiny výhružky. Nic mu na to už neříkala, jen mu věnovala děsně vážný a seriózní pohled, jakoby byla ten nejvíc čestný vlk na planetě a děsně si na tom zakládala. Hned na to si ale pobaveně odfrkla, protože ji ta konverzace pobavila a zároveň trochu zvedla mizernou náladu.
Nemesis sváděl svou prohru na vítr, co ho foukal do kopce, a Bianca jako správný andílek mu pomohla všechnu vinu shodit na něco jiného, hlavně ne na sebe. "Může být. To už máme pěkně dlouhý seznam. Ale těším se, je s tebou sranda!" šťouchla do Nemesise jemně, jak jí to zranění dovolovalo. Trávit s ním čas byla docela sranda, Bianca byla za takovou společnost vážně ráda. Doma byli spíš vážní a přemýšliví vlci. Nikdo, kdo by se dal lehce přemluvit k nějakým pitominám.
Pak naštěstí našli i úkryt, do kterého se sice vešli jen tak tak, ale aspoň to nebylo tak nepohodlné jako venku na sněhu a větru. Nemesis navrhl, že pak půjdou k nim, což by Bianca jindy asi lehce neschválila, ale teď přikývla hlavou. "Fajn, to zní jako plán. Jen to snad nebude vašim vadit," zamumlala nazpátek. Ale byla Nemesisova kamarádka, ne? Tak snad by se na ni příliš nezlobili. Hned na to oznámila, že si chvíli odpočne, aby měla na cestu dostatek sil. Jak zavřela oči, usnula, ale nebyl to příjemný spánek. Neustále se probouzela zimou nebo nepohodlím. Občas ji probudila i bolest v boku, ale cítila, že už je o něco menší. Uff, není to nic vážného, oddechla si, když kvůli tomu uprostřed noci otevřela oči. Nemesis nejspíš ještě spal, nebo minimálně nevypadal vzhůru. Bianca zívla, byla stále unavená, venkovní spánek jí moc odpočinku nedopřál, ale aspoň něco. "Nemesisi? Jsi vzhůru?" zeptala se tiše, protože ho nechtěla v opačném případě vzbudit.
Nemesis,
205 (3.2.2021 20:50) odpovědět //Loterie 105
Z hrdla mi vyšlo nějaký zcela nechápavý skřek jako „Huuuuh?“ a hlavou jsem lehce pohodil že jsem vůbec nechápal, co to říká, proč to říká a co jsem jako sakra provedl? Samozřejmě furt ve smyslu vtipu, ale prosím? „Takže já nic neprovedu, ale ty se nebudeš bavit se mnou?“ nechápal jsem. Trochu jsem v tom i hlase přeháněl, byl mnohem více dramatický, aby bylo jasně dáno najevo, že to nemyslím vážně, i když jsem počítal s tím, že to vážně nebere ani Bianca, ale raději jsem ten hlas dost zdůrazňoval, aby se to náhodou nějak nepomýlilo.
„Takžš příští zimu bude odveta?“ zeptal jsem se nechápavě. Jestli jo, znamenalo to, že už se tedy spolu máme naučit plavat, jít se někam bavit s Fiérem a ještě soutěžit znova v kutálení z vysokých kopců. A tentokrát vyhraju! byl jsem si tím dost jistý. Těžší měl padat rychleji a já byl jako malej dost tlustej, takže určitě budu i tlustej dospělej, což znamená rychlost a tedy i výhru.
Potom to navedlo trochu na vážnější tón, že budeme muset zůstat v tom převisu přes noc, protože jít někam v tom počasí bylo nemyslitelný. „Jo... Asi jo. Mohli... Mohli bychom pak zkusit dojít k nám. Třeba tam bude něco k jídlu, odpočinem si a pak tě můžu doprovodit domů,“ navrhl jsem zamyšleně. Trochu se mi nelíbilo, že bych ji tam bral, vzhledem k těm všem, co tam byli, ale byla zraněná a dlouho jsme nejedli, nebo já dlouho nejedl, takže dojít k nám bylo už docela... důležitý. A co mi vlastně na to mohli říct? Chtěl jsem jenom pomoct.
Na možnost spánku jsem jenom přikývl a hlavu jsem položil na zem až po Biance. To spaní venku se mi nelíbilo.
Bianca,
209. (3.2.2021 20:40) odpovědět || Loterie 71 ||
Nemesis očividně dělal, že vůbec nerozumí. Bianca na něj přimhouřila oči a ani za mák mu nevěřila, že jeho narážka byla nechtěná. Rozhodla se ale hrát po jeho vzoru. "Tak to je jedině dobře," pokývala hlavou důležitě a snažila se zatvářit jakoby výhružně. "Jinak bych se s tebou už nikdy nebavila!" Samozřejmě, kdyby to myslel vážně, nejenom, že by se s ním nebavila, taky by ho nějak nepěkně urazila. Teď to ale byla hra, nebylo třeba být příliš zlý.
Bránil se, že ho cestou z kopce nadzvedával vítr a tak se vlastně málem kutálel směrem vzhůru. Což... bylo snad nemožný, ne? Teda, Bianca neviděla, jak se dolů dostal, ale taky mu nevěřila tuhle výmluvu. "Tak to se musíš vrátit až vyrosteš a budeš těžkej, a pořádně to tomu větru nandat," pronesla důležitě a z větru hned udělala to, co za Nemesisovu prohru neslo vinu. Nebyla to ona a její podvod, ale vítr! Však to sám řekl, tak co.
K převisu došla co nejrychleji dokázala. Nemesis už tam nervózně čekal, i když nebylo moc na co. Teď si našli krytí a všechno bylo ve větším pořádku než předtím. I z Biancy už trocha obav opadla. Nevadilo jí sedět v malém prostoru namáčknutá na malého vlka, bylo jí tak alespoň na z poloviny těla teplo. "Asi jo. Můžem se zkusit trochu prospat, ať nejsme úplně vyčerpaní a můžem někam dojít," dodala Bianca na jeho slova. Odpočinek zněl jako fajn nápad, takže ho taky hned zrealizovala. Schoulila se do jakéhosi klubíčka, jak jí to okolí dovolovalo. A zároveň tak, aby na ni sněžilo co nejméně. "Trochu se prospím," broukla ještě, dost znaveně, než zavřela oči.
Nemesis,
204 (3.2.2021 20:25) odpovědět //Loterie 104
„Já?“ řekl jsem naoko překvapeně a dost jsem v hlase přehrával, že se strašně divím, že zrovna já bych měl něco říkat, „já se nepokouším říct nic?“ nechápal jsem. Nebo jsem dělal, že nechápu, o čem se tu vlastně mluví, přitom jsem zcela věděl a navíc jsem to furt bral v rámci jakési hry a uvolnění toho, co se všechno okolo dělo. Humor nás mohl alespoň trochu rozptýlit od mrazu a větru, který nás řezal do srsti a prožíral se až do morku kostí.
„Však jsem se kutálel!“ bránil jsem se, „proto si byla dole dřív. Musel jsem půlku cesty se plazit dolů, aby mě ten vítr nezvedl,“ bránil jsem svou prohru, která byla prostě obyčejnou prohrou, ale stejně to bylo kvůli tomu, že Bianca podváděla. Válela se dřív, bylo to neskutečně nefér. Jenže to bylo poslední válení se a teď se jenom tak zpátky nahoru nedostaneme, tím jsem si byl docela dost jistý.
Nervózně jsem přešlapoval, když jsem čekal, až Bianca přijde k tomu převisu, který jsem našel. Uši jsem měl zase už připláclý k hlavě a hrbil jsem se u toho převisu, abych se bránil před větrem, než se Bianca doplazila ke mně. Zalezl jsem pomalu dovnitř, moc místa tam nebylo, ale to bylo fuk. Méně místa znamenalo to, že se rychleji vzájemně ohřejeme a zadýcháme svoje blízké okolí. „Asi tu zůstanem až do rána,“ řekl jsem zamyšleně. Moc se mi to nelíbilo.
Bianca,
208. (3.2.2021 20:16) odpovědět << Tundra
|| Loterie 70 ||
Jakmile se ticho zmizelo a nahradila jej konverzace, šlo se Biance podstatně lépe. Nemyslela na nic jiného, na žádné problémy, které ji v nitru sužovaly. Bylo nad slunce jasné, že v tomhle počasí a v téhle krajině žádného vlka, který by byl ochoten pomoci, nenajdou. Mohli se teď spoléhat akorát jeden na druhého, což bylo těžké vzhledem k tomu, že oba byli ještě dost mladí. Ale aspoň tu Bianca nebyla sama, to byla útěcha. "Hej! Co se tím snažíš naznačit," vyštěkla napůl uraženě napůl pobaveně. Nejsem tlustá a rozhodně ne těžká! Jako většina vlčic dbala na svůj vzhled, když to bylo možné, a byla trochu přecitlivělá na otázky ohledně své maličkosti. Protože se považovala za hezkou vlčici. "Ale bylo by to vtipný. A rozhodně zajímavý, kdyby ses kutálel nahoru do kopce," zazubila se pak na Nemesise. Byla to dost bizardní představa.
Biance svitla trocha naděje, když konečně došli někam, kde to nebyla jen pustina a nic jiného než pustina. Tady sice nerostlo moc stromů, ale zato se tu válely šutry všemožných velikostí. I Nemesis se zaradoval, protože v takovéhle krajině se dal úkryt najít rozhodně snáz. Po chvilce na Biancu zavolal, že něco našel. Podle svých možností ho rychle dohnala a nadšeně se podívala na převis, který je alespoň trochu štítil od sněhu a větru. "Super místo!" pochválila ho vděčně. Bylo to jako záblesk naděje, když už ani nedoufala. Zalezla pod převis a opatrně si sedla vedle Nemesise. Nebylo tu moc místa, ale dalo se to.
Nemesis,
203 (3.2.2021 20:04) odpovědět //Loterie 103
//Tundra
V tom děsném počasí, kdy jsem už sotva šel a přestávalo mě to neskutečně bavit, se Bianca pokoušela uvolnit situaci vtipem. Ocenil jsem t, jenom to bylo trochu těžší v tom neskutečně špatném počasí. „Ne, jsem mnohem lehčí jak ty, vítr mě hnal zpátky do kopce,“ odfrkl jsem si. Nenechal jsem si to líbit, raději jsem jí tu urážku, která nebyla myšlena nijak hnusně, vrátil, abych v tom nezůstal sám, kdo je takhle uráženej.
Zvedl jsem trochu hlavu, rozhlédl jsem se okolo sebe a všiml si, že jsme se z toho místa, kde nic nerostlo a neexistovalo, dostali k hordě kamenů. Všude nějaký ležel, velký malý, tady mešní skála, támhle trochu větší. Napadlo mě, že tam by něco mohlo být. Napřímil jsem se, dokonce jsem už neměl připláclé uši k hlavě, ale toho jsem poměrně litoval, jak nepříjemné to bylo. „Tady určitě něco najdeme,“ houkl jsem na Biancu s nadějí a vydal se trochu rychleji na průzkum okolí.
Čenichal jsem okolo, možná jsem neuměl stopovat kořist, ale nějaký převis jsem najít přeci jenom dokázal. Ha! vyštěk jsem si pro sebe, zavrtěl ocasem a zvedl hlavu. „Bianco! zavolal jsem na ni. „Pojď sem, tady se schováme,“ zavolal jsem do větru a trochu ustoupil. Byl to jenom převis, pod který se šlo namáčknout, ale furt lepší ěnco než nic.
Ilenia,
182 (21.6.2020 14:08) odpovědět 
Děláš si ze mě srandu? zamračila jsem se na Sheyu, když se zeptala, proč ke mně byla Ayshi přivázaná. Vypadám jako někdo, kdo si to vybral dobrovolně? Viděla jsem ji a nákazala jí, ať se ke mně přiváže. Cítila jsem se moc sama a Ayshi mi pomohla tím, že nacpala svůj ksicht do toho mého. Co je to za debilní otázku. Hluboce jsem si povzdechla. Ale to vlče bylo před chvilkou totálně zničený. Takže... budu hodná. To mi jde, ne? "Sama nevim," zabručela jsem nakonec a pokusila se o zmatené zavrtění hlavou. A další pitomý otázky už si nech pro sebe. Prosim. Pěkně.
Naštěstí tu ještě byla Cynthie, která jako novopečená matka musela zodpovědět všechny Sheyiny dotazy, které... pořád byly na nic, ale jisté zlepšení šlo postřehnout. Kam zmizeli? Holka, kdybyste nevycházely ty schody pomaleji než slimák, mohly jste je vidět v plné kráse. To mně se týhle cti dostalo. Ale to bude asi tím, že nejsem líné prase a nefuním do schodů jak lokomotiva. Jaká to krása, když došlo na mluvení o lovu. Všechny až na Sheyu jsme se shodly na lovení ryb, ona jediná trvala na zajících. Si myslí, že budem skákat, jak ona píská? Sama nic neuloví, ale chtěla by zajíce. Jo, jasně. Zatvářila jsem se co nejdůležitěji, když matka roku přehodila otázku na ni mířenou na mě. Druhy zajíců. Fajn. Pokývala jsem znalecky hlavou a snažila se tak aspoň trochu získat čas. "Ještě je takovej bílej, ale ten je hodně na severu. Potápí se ve sněhu a žere sněžný mrkve," zamrmlala jsem a doufala, že to aspoň na moment zastaví Sheyin proud otravných otázek. "A vlastně!" vyhrkla jsem a s naprostým nadšením začala zírat na Legendu, "Znám ještě jeden druh! Je takovej spíš černější a tělem moc na zajíce nevypadá, ale rozhodně na to má ušiska!" Jednou přední tlapou jsem naznačila na vlastní hlavě pořádné uši, aby se to takové primitivce, jako je Sheya, dobře chápalo. "Taky má fialový oči a je tak trochu vodrbanec. Neslyšelas vo něm někdy, Legendo?" nevině jsem se na ni usmála a tvářila se jako zvědavost sama.
// Kamenný mys (přes Ostrá skaliska)
Cynthia,
420 (20.6.2020 23:27) odpovědět
Naštěstí se nikdo nervově nezhroutil. To by ještě tak scházelo. Možná to bylo mou snahou o rozptýlení v podobě lovu. Možná jen tím, že jsme všechny tři sdílely problémy s rodinami a tak jsme se mohly aspoň v rámci možností pochopit a říct si, že když už nic, aspoň nejsme jediní. Ať tak, či tak, byla jsem ráda, že se diskuze nerozběhla do nějakého ještě osobnějšího směru a že můžu věnovat pozornost něčemu, co je o dost méně stresující a navíc z toho ještě s trochou štěstí kápne něco na zub. Jenže než jsem se vůbec stačila rozmyslet, kterým směrem se dát, všimla jsem si něčeho na obzoru. Jisté... mdlé záře. "Slunce," zabručela jsem a svraštila čelo. "Máš zpoždění, k čertu." Ten ohnivý kotouč se snad po cestě na nebe stavoval ještě někde na dovolenou, či co. I tak jsem ale byla ráda, že je zpátky. Život v kompletní temnotě by asi nebyl nic pro mě.
Ilenia i Sheya reagovaly na návrat slunce o poznání radostněji. Tedy, aspoň Sheya reagovala radostně. Ilenia reagovala... jako Ilenia. "Ach, není vůbec zač. Kdybys kdykoliv potřebovala cokoliv dalšího, stačí říci. Snad snést měsíc z oblohy? Obrátit tok řek? Nebo snad pouhé sličné ramínko k vyplakání tvého líbezného srdce?" pronesla jsem dramaticky a mávala přitom teatrálně tlapou. To už ale měla Sheya další otázku. "Nori? Jako Vořech?" Pokud šlo o mě, mohl klidně shořet v pekle. "Ten nejspíš zdrhnul. Zbabělec." Pohrdavě jsem si odfrkla. Drsňák. Vytrhla jsem mu pár vousů z čenichu a už kvílel jak meluzína.
Nakonec i bílá svolila, že se vydáme na lov, takže jsme pomalu vykročily. Ten krátký odpočinek mému rameni celkem prospěl, ale že by se mi chtělo někam běhat, to se říct nedalo. "Jo, jsou docela kluzký i lepkavý," pokrčila jsem rameny. "Ale jsou taky celkem dobrý." Otázka o zajících mě ale trochu překvapila. "Já znám jenom jeden druh zajíce. Hnědýho s velkýma ušima." Otočila jsem se na Nádheru, jestli náhodou nezná nějakého jiného. "Ale moc se mi po těch všech schodech nechce nahánět zajíce. Jsou to mrchy hrozně rychlé."
//Kamenný mys (přes Ostrá skaliska)
Sheya,
161 (20.6.2020 22:43) odpovědět 
Zdálo se, že nikdo z nás neměl zrovna super tátu. Asi je to normální, usoudila jsem, i když mě to pořád štvalo. Teda, štvalo. Možná trochu víc. Byla jsem napjatá, zvědavá a zároveň smutná a zklamaná, to hlavně. Ale to jsem si odmítala připustit.
Ilenia začala najednou vyvádět, že Thia zachránila její den. Netušila jsem, proč jí tak říká, ale už jsem si na to tak nějak zvykla. Určitě je to její přezdívka. Obrátila jsem svůj pohled k Thie a konečně vylezla z pod jejích nohou, abychom na sebe všichni o něco lépe viděli. "Thia zachránila Sluníčko a dala zajdovi co proto," zasmála jsem se. Vlastně jsem se cítila tak nějak hrdě. Byla hustější než strejda Nori a to on je větší. V tu chvíli jsem si na něco vzpomněla. "Proč vlastně byla ta hnědá s tebou přivázaná?" zeptala jsem se bílé opatrně. A taky ještě jedna věc. "Kam zmizela? A taky strejda Nori. Vůbec jsem je neviděla!"
Thia navrhla, že bychom mohly jít lovit ryby. Nepatrně jsem ohrnula pysky. Na lov jsem se těšila, ale že zrovna ryby? "Méjo je má rád, ale říkal, že jsou kluzký a lepkavý, je to pravda?" dožadovala jsem se odpovědi. "Možná bysme mohly ulovit nějakého zajíce, kolik je jich vlastně druhů?" Znala jsem toho hnědého z lesa, ten byl dobrej, pak toho s křídly, co měl být vodní zajíc a dole v jeskyni byl ten bílý. No kdo se v tom měl vyznat?
//Kamenný mys (přes Ostrá skaliska)
