Amis,
8 (3.11.2021 11:47) odpovědět 
Obě vlčice se mi zdáli moc milé. Jelikož jsem byla malá a nevinná jednoduše jsem po zjištění, že nehrozí žádné nebezpečí, jsem k nim pomalu nacházela cestu důvěry.
Plná sil jsem sice teď zrovna nebyla, proto se mi moc nelíbilo, když Wolfganie říkala, že půjdeme rychle, ale zase mi udělalo radost, že kdykoliv si můžu říct o pomoc, minimálně o zpomalení tempa. Ale měla jsem svou vlčecí hrdost, proto jsem se jednoduše zatvářila, že to zvládnu. "Já to zvládnu!" Řekla jsem i nahlas. Jenže kdo ví, jestli jsem tím chtěla ujistit vlčice, nebo sebe.
Další zklamání přišlo, když ani jedna mého brášku neviděli. To jsem trošku sklopila ouška, protože mi chyběl a ztratit ho dvakrát během pár měsíců života bylo tak smutné! "Už jsme ztratili jednou. Nejdřív bráška, pak mi sestřička řekla, že ho viděla u řeky kde spadl a já se vydala za ním. Ztratila jsem se. Brášku jsem našla, říkal že ho po vodě našli dvě vlčice a pak ho odnesli velké dlouhé myši.. a teď jsme se zase ztratili." Vyhrkla jsem ze sebe, během toho co jsem se tlačila za Wolfie a Jenna šla za mnou. Když jsem k někomu ztratila strach, nebylo těžké mě rozpovídat, i když se vlastně vůbec na nic neptali. "Chybí mi bráška, sestřička, i druhý bráška. Chybí mi rodiče. Bojím se. Co když zůstanu sama?" Zakňučela jsem po chvíli. Strach ze samoty byl mocný. Ocitla jsem se za poslední dobou sama tolikrát, že se to jen umocnilo.
-> Narrské kopce (přes Kaňon)
Jenna,
- (3.11.2021 11:19) odpovědět 
Ako sa ukázalo, jednalo sa o mladú vlčicu, tipovala by som jej tak sedem ci osem mesiacov. Bohatá, hlava mala, a tak ako to býva. Slušné pozdravila a napokon sa odhodlala pristúpiť až k Wolfganii. Vzbudzuje priateľský dojem, tak to má byť, beta, pomyslela som si s úškrnom a zároveň na malú stocila hlavu, keď mi venovala.pohla a rozprávala o jej stratenom bratovi. Na okamih som sa však vrátila v čase, takže slová sa medzitým ujala čierno sivá. Len som teda zavrela hlavou, že som žiaľ jej súrodenca nevidela. Pohľad som mala v danom momente trochu vzdialený kdesi vo vlastných myšlienkach, no reagovala som na obe aj na monológ dospelej pri mne, že by sme sa mali vydať v podstate otvoreným priestorom ako sme sem došli, kvôli tomu dymu, ktorý bude vo vzduchu. To zas šalejú ročne obdobia... Ktorý z tých dvoch asi riadi počasie? Uvažovala som, kým sa mi mladá predstavila ako Amis.
Zjavne odhodlaná ísť s nám do bezpečia. Aj by som sa rozbehla prvá dp diery v kroví, cez ktorú som sa sem prepchala, no nečakane a náhle závraty má rýchlo vrátili na zem, takže esom počkala, až prejde beta. Následne som Amis vyzvala pokyvnutim hlavy, nech nasleduje čiernosivý chvost. "Strata rodiny ci súrodenca môže byť bolestivá, no nie je pravidlo, že sa mohlo stať tomu druhému čosi zle. Až sa najeme, možno niekto z lesa s tebou pôjde na výpravu," rozhovorila som sa v snahe vrátiť sa do prítomnosti, no nečakala som, že budeme trkotat celú cestu. Vo vzduchu visel dym, no zároveň vysoká vlhkosť... A hoci nebo sa sfarbilo do zvláštnej oranžovej, nič to nemenilo na predzvesti nejakej búrky. Už nech som niekde mimo vietor a v suchu.
//Narrské kopce cez kaňon
Wolfganie,
- (2.11.2021 21:02) odpovědět 
Možná, že jsem byla trochu víc hrr na vlče, které se choulilo v křoví. Trochu mi to dala Jenna najevo, když začala taky mluvit trochu diplomatičtěji. Jenže když jsem viděla vlče, tak se ve mně seply mateřský pudy a už jsem měla tendenci se o něho starat. Maličkou jsem couvla na úroveň Jenny, abych dala mladé slečně, jak jsem se dozvěděla, trochu prostoru. Její tvář prozrazovala velkou nejistotu, ale také zvědavost.
Pomaličku se vysoukala z pod keře ven a malými krůčky přišla až ke mně. Měla jsem co dělat, abych se hned nepustila do jejího očišťování. Ale to jsem si nemohla dovolit. Sice byla malá, ale měla svoji důstojnost a přeci jen, neznala jsem ji tak moc. Důležité však bylo, že nevypadala zraněně, takže ji Styx a jí podobní nedostali do spárů. "Je mi líto, ale žádného takového vlčka jsem nepotkala," řekla jsem smutně a koukla na Jennu, jestli neměla větší štěstí. Pak jsem se znovu mile usmívala, aby se nás nebála a měla pocit bezpečí. "Jistě, pojď s námi. Přes pláně půjdeme trochu rychleji, abychom nemusely dýchat ten divný kouř, který se všude ukázal. Pokud však nebudeš moci, tak si klidně řekni, pomůžeme ti nebo zpomalíme," dívala jsem se střídavě na Jennu a Amis, jak se představila. Doufala jsem, že na ni nejsem nějak hrr, ale potřebovala co nejdřív jídlo. Stejně jako Jenna. A můj plán byl, že až dorazíme do hvozdu, tak jim oběma seženu pořádné, tučné vydry. Není to sice nejsytější jídlo, ale lepší než nic. "Můžeme vyrazit?" Zeptala jsem se ještě a otočila se zpět k domovu. "A neboj, až trochu zesílíš, tak se podíváme i po bráškovi." Dala jsem jí tak trochu slib, že jí pomůžu nebo pomůžeme, ale uvidí se, jestli se přidá i Jenna.
// Narrské kopce (přes Kaňon řeky)
Amis,
7 (31.10.2021 9:08) odpovědět 
Siluety se změnili na dvě vlčice, které si mě povšimli i přes to, že jsem se snažila spíš i to, aby mě neviděli. Očkama jsem pohlédla na tu, jenž na mě se snažila mluvit první. Obě mluvili vlídně a hezky se na mě usmívali. To v jednom vyvolávalo kousek důvěry. Natáhla jsem hlavu. ''Um.. Dobrý den.'' Zašeptala jsem a pomalu se z křoví soukala ven. Prohlédla jsem si černo-bílou vlčici a pak i hnědou (zrzavou?). ''Ztratila jsem se od brášky. Neviděli jste ho? Je mi podobný a jmenuje se Star.'' Zeptala jsem se, můj hlas byl stále šeptavý a váhavý. Jestli ho neviděli, určitě byla nabídka zázemí, lepšího jídla a ochrany velmi lákává a brášku bych snad dokázala najít později.. Po chvíli jsem se postavila na nohy a přišla blíž k té, jenž se představila jako Wolfganie a zvedla hlavu tak, abych na ní viděla pořádně. ''Můžu jít s vámi?'' Aby se druhá vlčice necítila opomíjená, podívala jsem se prosebným pohledem i na Jennu. ''Jmenuju se Amis.'' Zašeptala jsem nakonec a párkrát švihla ocáskem, protože mi došlo, že nejspíše budou chtít vědět jak se jmenuju. Dala jsem si pozor na výslovnost a zřetelnost, aby to nedopadlo jako s Norou, která po špatné výslovnosti začala bráškovi říkat ''Škortle.'' Na mém jméně nebylo sice co zkazit, ale to jistota, nebyla jistota.
Jenna,
9/20 (30.10.2021 15:07) odpovědět 
Síce sme našli niečo, čo sme nehľadali, no asi to tak malo byť, keďže mláďa potrebovalo očividne pomôcť. Uurčite potrebuje pomoc, prečo by tu bolo samo v kroví? Našlo si teda dosť dobrý úkryt, ktorý chránil mladého vlka či vlčicu dosť efektívne aj pred celým vonkajším svetom.
Wolfganie bola práve tá, ktorá sa mu prihovorila. Báť sa bude, vidí ťa prvý raz v živote, uschovala som si sarkastickú poznámku pre seba, pretože sa mi dosť drala na jazyk. To mladé na nás vykulilo jantárové očká, ktoré teda boli pomerne vystrašené. Taktiež to však mohlo byť tým, že si asi ani nič nevedlo poriadne uloviť, zbadala som pri ňom len ostatky čohosi veľmi malého. "Ahoj," pridala som sa sladkým tónom v snahe neznieť ironicky a slabo sa na mladé usmiala. Chcela som možno aj vlčici pri sebe dokázať, že som žranie vĺčat fakt myslela len ako vtip.
Jej slová boli milé, no vžila som sa do pozície toho na zemi, pretože povedať mne v takom veku, nech idem proste s cudzincami do lesa by vyvolalo presne opačnú reakciu. "Volám sa Jenna, tuto teta Wolfi je beta Sarumenskej svorky - to je ten les, kam by sme šli. Vieme ti poskytnúť zázemie a ochranu," doplnila som čiernosivú trošku strategickejšie a napokon sa vzdialila a posadila zadok do plytkej trávy, nech má to mladé svoj osobný priestor. Pri zmienke vydier som len pretočila očami. Môj žalúdok mohol snívať o hodoch z vysokej, no darmo, keď by som momentálne nechytila ani králika.
Wolfganie,
- (29.10.2021 9:02) odpovědět 
Hledaly jsme zdroj toho pachu. Jenna se do hledání pustila s vervou, až jsem se bála, že by mohla vlče sežrat. Teda, doufala jsem, že si dělala legraci, no ale v hladu jeden nikdy neví, kde je hranice mezi legrací a vážným slovem. Měla však lepší postřeh než já, protože si všimla odrostlejšího vlčete, které se krčilo v křoví. Dobře, zase se tolik nekrčilo, spíš tam tak odevzdaně leželo a dívalo se na nás očima plnýma strachu. Tak to s lovem už nevypadá tak nadějně. Budou nám muset stačit vydry v lese. Pokud neutekly.
Pomalu jsem se přiblížila ke keři, ale ne tak blízko, aby se necítilo ohroženě. Stále jsem nevěděla, jestli je to samec nebo samice, ale myslím, že to bylo v danou chvíli jedno. "Ahoj. Nemusíš se nás bát, " řekla jsem laskavým hlasem. Koutkem oka jsem pozorovala Jennu, jestli náhodou nemá nějaké postranní úmysly a nechystá se dát si svačinku. To by si ovšem musela nejprve poradit se mnou, což bych nerada. Zdálo se však, že nemá takovou krizi prázdného žaludku, takže jsem mohla být v klidu. "Nechceš jít s námi do lesa? Mohly bychom zkusit ulovit nějakou vydru, odpočineš si a pak vymyslíme co dál." Dívala jsem se zkoumavě na jeho reakci a stále se vlídně usmívala. "Jsem Wolfganie, " dodala jsem nakonec a nechala Jennu, aby se představila sama. Nevěděla jsem totiž, jestli by jí vadilo, kdybych to vzala za ji nebo ne.
Amis,
6 (27.10.2021 23:29) odpovědět 
Uběhlo bezmála několik dní co jsem se od svého bratra a Nory oddělila. Vlastně jsem ztratila pojem o čase, stejně tak jako o tom kde jsem se momentálně nacházela. Byla jsem tím chozením okolo už tak unavená, že jsem padla k zemi a jednoduše usnula. Takhle se to opakovalo pár dní, a během těch dní jsem snědla možná tak jednu-dvě myši a jednu veverku, které jsem našla nehybné na zemi. Pravda, nechutnali moc extra, ale na chvíli to hlad utišilo. Ovšem cítila jsem se tak opuštěně. Kde zmizel můj bráška? Proč tu Nora nechala malé vlče samotné, copak neměla ani trochu instinktu pro starost o malé bezbranné vlčata?
Zhluboka jsem oddechovala se zavřenými očkami a snila jsem o tom, že se nikdy poslední události nestali a my si se Starem hráli u rodičů před doupětem. Při otevření očí však přišla smutná realita. Z mého hrdla se vydralo tiché zakňučení. Plné samoty a strachu. Nechtěla jsem být sama.
Po chvíli však jsem něco zaslechla a otevřela jsem oči, uši natočila tím směrem. Odhodlala jsem se jen ke zvednutí hlavy a dívala se tím směrem. Z toho směru se brzy ukázali dvě siluety, které se kvapem blížili. Mohla bych to zkusit nahrát tak, aby mi pomohli, hlavně aby mi pomohli najít mého brášku, ale taky jsem se bála, že by mě opustili někde na nebezpečném místě jako Nora a já se pak musela zase několik dní toulat sama. Nechtěla jsem se bát, ale byla jsem malá a bezbranná, že jsem se nedokázala ani tvářit, že se příchozích vlčic nebojím.
Jenna,
8/20 (24.10.2021 16:29) odpovědět 
//Narrské kopce (cez Kaňon rieky)
Prekonali sme pomerne rýchlo rieku, kde som sa svedomito dívala na chvost vlčice predo mnou a nie do vody. Beztak sa mi sem tam hmlil zrak a krútil sa mi svet, takže to nestálo za to, aby som sprosto zahučala do vĺn, odkiaľ by som sa v tomto stave asi sama ani nedostala. Kaňon bol priechodný, nebola ešte zima, tak sme sa nemuseli trápiť s podšmykovaním láb na kamenistej cestičke, kým sm e sa vydriapali k lesíku, ktorý tvorili všelijaké kriaky - vrátane tých s tŕňmi. Tu by mohlo kde čo žiť, keď sú chránení takými kroviskami nie? Pomyslela som si, keď som začala obchádzať okraj húštin, aby sme našli vhodné miesto na postup hlbšie. Dobre som si pamätala, že za tým najhorším krovím je voľnejší priestor k pohybu.
Riešili sme aj mizernú kvalitu vzduchu a ja som tušila, že to bude nejaký oheň, no kde? By muselo byť pekelné ohnisko, aby nás zadusil dym všade... Uvažovala som, kým mi beta navrhla, že možno v Narrských kopcoch bude u toho božského vlka lepší vzduch. "Taktio tam ani nedôjdem, ledva vlečiem nohy," odvetila som rezignovane, no zároveň som jej návrh nezavrhovala.
Pokúsila som sa aj nám prekliesniť zo začiatku cestu, kým sa najhustejšie kroviská rozostúpili a my sme mohli kráčať po tráve, čo bola príjemná zmena po brúsení si vankúšikov na labách po kameňoch. Wolfganie však začala vetriť, nuž som sa pridala, skúsila som preskúmať opačný smer ako ona. Bude to jedlé? Prikývla som však, keď sa ma Wolfganie pýtala. Na jej tvári bežali myšlienky, ktoré som nemohla prečítať, a preto som sa len zamračila. "Nájdime zdroj," odkašľala som si jednoducho a poslúchajúc stále dobrý čuch a nos som sa vydala napred, pretože som výškou tela bola predsa len bližšie k zemi ako čiernosivá.
Už som sa nádejala na nejakú dobortu, nejakého tučného hlodavca, jazveca alebo čokoľvek, napriek tomu, že pach bol úplne odlišný. Skôr mi hlad zakryl racionálny úsudok. Na moje prekvapenie sa však pod kríkom krčilo telo vĺčaťa - či teda už odrasteného mláďaťa. Prezradil ho biely ksicht s čiernym fľakom na oku, mala čierne uši, čiernu hruď... a divoko strakatá nevyzerala ani živo. Na tele tej omladiny trčali cez srsť a kožu rebrá a azda i chrbtica, bola vyhladovaná podobne ako ja. To nie je ani len posila, napadlo mi, na čo som hodila frustrovaný pohľad na Wolfganie, že čo teda s týmto tu.
Wolfganie,
- (22.10.2021 20:43) odpovědět 
// Narrské kopce (přes Kaňon řeky)
Měly jsme štěstí, že jsme nalezly hráz, přes kterou se dalo celkem bez problémů přejít. Nemusely jsme si zbytečně máchat packy ve vodě, i když mi to nevadilo. Ale nebylo počasí přímo na koupání, tudíž se to velice hodilo. To však neměnilo nic na faktu, že se příroda zbláznila. V povětří létal nějaký sajrajt, který mě nutil kýchat a kašlat. Slzely mi z něho oči a celkově měl štiplavý nádech. Nebe bylo pošmourné, šedé a bezvýrazné. Jenna poukázala na to, že kolem prolétly sovy, které prostě zákonitě ve dne vždy spaly. A teď bezhlavě prchaly za hejny a hejny dalších ptáků. Cestou jsme potkaly i různá stáda, menší i větší, které se více bály toho něčeho, co je nutilo prchat ze svých domovů, než nás. Viděla jsem jim to totiž na očích. Jediné, co bylo ještě jakž takž v normálu byl fakt, že se teplota snižovala, což k podzimu patří. Ale ten zbytek, no nic moc.
Na její poznámku o Životu jsem se musela usmát. "Třeba tam bude mít lepší počasí, než je tady dole. Možná bych si tam taky mohla zajít, nadýchat se čerstvého vzduchu," usmála jsem se a zastavila na kraji houštin. Byl tu o trochu lepší vzduch, než na holých pláních. Tady to aspoň trochu zachytávaly stromy. Nadechla jsem se o trochu víc a úlevně vydechla, že chvilku nemám líce plné bordelu. Zafrkala jsem, abych to dostala i z čumáku a... Začichala jsem pořádně znovu. "Necítíš něco?" Byl to takový jednoznačný pach vlčete. Vzpomněla jsem si, na moje tři kuličky, ze kterých jsou už statní vlci. Pak mi došlo, že Jenna možná nezná tuhle vůni a trochu jsem se zastyděla. Nechtěla jsem to tedy nějak víc rozebírat a čichala dál, abych ho lokalizovala. Mohlo totiž být ztracené, zatoulané, zraněné nebo kdo ví co ještě.
nora,
21 (25.6.2021 19:08) odpovědět 
"Protože bude... mrtvej. Šlus ende, cretino," nakrčila nad malou vlčicí čenich, jako by vlčata měla hned od narození chápat všechno a všechny a nikdy neudělat chybu. Ale co si to nalhávala, přesně to měla. Tihle dva byli hnusní. K zahození. K zabití. Udělala by jim dobrou službu, kdyby je zakousla na místě. Mrskla pohledem ke strakatějšímu vlčeti, které si ne moc odvážně chránilo své jméno. "Jasan, Štokrle. Mangia merde e morte," zasyčela si pod čenichem. Lehce jí zacukalo pod okem, když vlče pokračovalo ve své naivní nevinnosti. Cazzo. Zhluboka se nadechla a s hraným úsměvem zase vydechla. Klidně se na vlče podívala, ale i pitomec by se dal na útěk, nebo bylo jasné, že se Nora chystá spustit dlouhý monolog. "Tady. Přímo přede mnou, cretino. Je to bílý s černejma flekama jako nějakej odpornej králík a padaj z něho ještě pitomější slova. Madonna santa! Jsi normale stupido, nebo grande stupido? Jak moc stupido vlastně jseš? Moc stupido. Stupido Štokrle! Ti amazzo, cazzo,, vyplivla, až jí z tlamy odkapávaly dlouhé sliny. Odplivla si vedle do trávy a napřímila se, s úsměvem, jako by nikdy nic neřekla. To byl její styl.
Nora překvapeně povytáhla obočí, když ze sebe malá vlčice dostala vcelku bojácnou větu. Ve zlatých očích se jí zablesklo a v mžiku sekundy malému Starovi cvakla zuby těsně u oka. Spokojená sama se sebou tiše zapředla a znovu se narovnala. Pohlédla vlčici do očí. "Come sei carina! Nauč svého neschopného bratra takovému přístupu a možná se nezabije na prvním rohu, kde ho necháš sama, bella ragazza," odvětila jako by nic a následovala jejího stupidního strakatého bratra někam, kde ho s trochou štěstí něco zabije dřív, než to udělá Nora. "Neublížím vám. Ale ani vám nepomůžu. Pokud Štokrle skočí do díry, nechám ho tam. Tak si ho hlídej," zavolala za sebe ještě a s otráveným výrazem si hlídala strakatý ocas vlčete před sebou.
//Kaňon řeky
Star,
6 (24.6.2021 22:12) odpovědět 
Moc jsem nedával pozor na to o čem si vlčice povídají a jel si stále svoje. Při otřesném vyslovení mého jména vlčcí jsem se trochu zamračil. "Já nesem žádné štokrle! Já sem Stal!" opravyl jsem šedivou. Potom si vlčice zamumlala cosi pro sebe a pak se konečně představila. "Nol-r-la," zopakoval jsem po ní. "Já žnám tetu Nostlu! Nol-r-l a Nostl-r-la, to je skolo stejný!" řekl jsem s úsměvem. Potom ještě řekla že vůni necítí, za to ale jen "dvě otravná děcka". "Faaaakt?! Kdě?!" Tak úplně mi nedošlo že by mohla mluvit o nás. Mi přece otravní nebyli, teda aspoň já ne. Když sem si vzpoměl na tu vůni, zakručelo mi v bříšku. "Ňo, já nevím ak vy, ale já jdu za tou vůni," řekl jsem a cítil se docela důležitě, tohle často říkala Nostra třeba před objedem, když sem něco dělal s Olive (akorád neřekla "já jdu za tou vůní," ale třeba "já už mám docela hlad"). Udělal jsem od vlčic dva kroky a podíval se na ně. "Teto, Amiiii, dete teda?" zeptal jsem se pro jistotu. Sám sem jít nechtěl.
//Kaňon řeky
Star odpověděl(a)
(3.7.2021 22:00) //měním přechod -) Říční eso (přes Kaňon řeky)
Amis,
5 (24.6.2021 21:24) odpovědět 
Vlčice byla dost nevrlá zdálo se, ale takové chování mi nic neříkalo. Proč by mělo? Tak nezkušená životem jsem byla. ''Proč by se měla něčí krev stát součástí bláta?'' Nechápala jsem co tím chce říct. Chtěla nám snad ublížit? Těžko říct.
Bráška se nás snažil představit, ale jeho výslovnost byla špatná, horší než u mě a vlčice Nora, jak se představila z toho měla očividně radost. Nelíbila se mi, byla zlá. ''Star a Amis.'' Řekla jsem a zamračila jsem se u toho na vlčici. ''Moc nás těší Noro, jsme rádi za každou novou tetu, která je nám strašně ochotná pomoc.'' Sama jsem byla překvapená nad tou ironickou větou, která mi vyletěla s tlamičky. Byla zlá, tak já jsem nechtěla být hodná a na povel třást ocáskem jako bráška. ''Pomůžeš nám, nebo nám ublížíš? Víc možností není.'' Vůbec jsem si neuvědomovala vážnost svých slov, které jsem vypouštěla s tlamičky. Mohlo mě to nejspíš hodně, hodně bolet, ale kdo by se chtěl zlobit za malé ztracené vlče? Jenom hlupák, ale na tom nezáleželo. Záleželo jen na tom, zda nám vlčice pomůže se dostat ke smečce, nebo nás tu nechá samotné a opuštěné.
nora,
20 (31.5.2021 20:14) odpovědět 
Skvělé. Nora znuděně svěsila ramena a napůl ucha poslouchala sáhodlouhé vyprávění dvou vlčat. Pravděpodobně ta chytřejší ze sourozenců si připisovala nárok na území a ten druhý... ten prostě žil vlastním světem, podobně jako Nickoli. Nechala ho poskakovat kolem, ale dala si záležet na tom, aby ho při jednom z jeho koleček švihla ocasem rovnou mezi oči. Vítězně se pousmála. "První, poslední. Na tom nesejde, milá drahá. Záleží jen na tom, čí krev se nakonec nestane součástí bláta pod námi," zamrkala nevině. Neměla v plánu vlčata zabít, ani je udělat svými poskoky. Toho měla za sebou až až, navíc její žaludek stále protestoval vůči hladovění. To by se dalo snadno vyřešit. Zavětřila, jako by jí to mohlo prozradit, jak dobé maso vlčata mají. Třeba by je mohla hodit nějakým kanibalům a získat od nich normální jídlo, to by byl vcelku výhodný obchod.
Pootočila hlavu na až nepřirozeně strakatého chlapíka, i když ona ohledně podivných fleků nemohla moc machrovat. "Nazdar, Štokrle," vyplivla jeho jméno. Nedělala naschvály, pouze opakovala jeho příšerné šišlání. Amí se může jít bodnout. Nakrčila čenich. Brala všechno zpět. Nickolas měl skvělé jméno. To tohle by si zasloužilo rodiče hodit z útesu. Žralokům. A pak pro jistotu ještě zopakovat. "Být tebou zavřu ten flekatej zobák nebo tě místo dlouhé myši odtáhnu já," zamumlala tiše. Kdo ví, jestli to vybíravý sluch vlčat slyšel. "Já jsem Nora. Nádherné jméno, bez chyby. A cejtím jen dvě otravná děcka, Štokrle," pokrčila otráveně rameny. Měla chuť ho něčím přetáhnout, ale musela uznat, že také měla hlad.
Star,
5 (27.5.2021 15:52) odpovědět 
"Já ae nelekl nic o hledání. Já myšlel, že," zarazil jsem se, "že, emm nevím ak sem to mylsel, ale plostě ne tak že je pudem hledat." dokončil jsem nakonec. Ségra je ale trdlo. Řekl jsem si pro sebe. Potom ale Amis jaksi narazila na kámen úrazu u mé výslovnosti hladu. "Jo to e, ale to není had, ale h-h-h-lad. vysoukal jsem s vítězoslavným výrazem. Bylo slyšet že Amis je ve výslovnosti lepší než já, to mi ovšem nebránilo mlít páté přes deváté. Najednou jsem narazil do něčeho hubeného, chlupatého a i docala teplé. Z toho nárazu jsem spadl na zadek. Podíval jsem se nahoru a uviděl velkou vlčci. Sestřička se ujala slova, já začal vrtět ocasem a čekal na chvíli, kdy budu moct spustit to své. Vlaatně jsem docela přeslech to co vlčice řekla. Sestřička skoro ani nestihla doříct poslední slovo když jsem začal mlít. "Ahooj já sem Š-S-Š-talrl a tohle je moe séga Amíí. Jak še enuješ ty?!" při těch slovech jsem se postavil a začal poskakovat kolem šedivé vlčice a přitom jsem pokračoval. "My šme se slatili, teda já se štlatil dlív neš Amííí a byl šem u Olííí a Noštli! A potom mne odtáhli dlouheeee mysi a potom šme se potkali s Amííí ateďka deme za takovou klásnou vůní!" valil jsem jako kulomet a přito pořád poskakoval kolem šedivé. "Čítíš tu vůni taky? Mááme taaaaaaaakový h-lad! Jo a us sem se ptal jak se menueš?!" dotančil jsem svoje kolečko kolem vlčice, sednul si před ní na zadek a čekal na odpovědi na všechny svoje otázky.
Amis,
4 (27.5.2021 9:02) odpovědět 
Byla jsem otevřená každému dobrodružství, ale to se mi nelíbilo, co říkal. ''Já je nepudu hledat.'' Zavrtěla jsem hlavičkou, to se mi přece nelíbilo. A nechtěla jsem dělat něco, co se mi nelíbilo. ''Když by byly smutné, proč tě nehledají a nenajdou nás?'' Řekla jsem a už teď jsem věděla, že budu určitě upovídaná. Protože tolik se mi můj hlas líbil, byl zvučný a byl prostě dokonalý! ''Had? A není had ten divný dlouhý a ohebný klacek?'' Zeptala jsem se a upřímně mě vyděsila představa, že by mi v bříšku platil se had a křičel mi tam. Mluvení mi šlo každou chvíli lépe a lépe, dokonce jsem se přestala zasekávat při hledání slov. Šli jsme dál a dál, až najednou nepříjemný hlas před námi. Podívala jsem se nahoru a pohled se mi naskytl na velkou černou vlčici. Možná to byla příležitost! ''Ale mě se nece!'' Kecla jsem si na zadek. Velká nás mohla jednoduše překročit, ale má vlčecí mysl mi říkala, že když z cesty neuhnu, zůstane tu. Tolik omezená jsem ještě byla ve svém vlastním myšlení. ''My tu byly první!'' Prohlásila jsem, klasické dětské pořekadlo 'Já tu byl/já to měl/ první a tak to prostě chci'. Ani mi nedocházelo, že nám mohla ublížit, prostě jsem tvrdohlavě seděla.