<<< Vysoká strž

Utíkal jsem tak vysokou rychlostí, že jsem nevnímal okolí. Měl jsem jen mlhavý obraz, čáru, která splývala ve všechny barvy okolí. A to už začínal podzim a příroda nabírala krásných barev. Ale to bylo momentálně to poslední, co mě zajímalo. Musel jsem se co nejvíce vzdálit od onoho území, na kterém pobýval i duch.
Zaujatě jsem sledoval louku před sebou. Byla tak barevná, že jsem neváhal a rozhodl se se na ní zastavit. Ale měl jsem to ještě poměrně dost velký kus cesty. Ale docela mi to vyšlo. Kdy se komu poštěstí mít dvě oběti na jednom území? Je to jako zabít dvě mouchy jednou ranou, pomyslel jsem si radostně a pokračoval dál.

>>> Tulipánová louka

>>> Od tekutého písku

To její dámičkovské krčení nosu bylo k sežrání. Nejraději by jí oblízl celou tvář, jen proto, aby viděl, jak se na to bude ksichtit. A vlastně proč ne? Co mu brání, že? A tak měla černá vlčice během chvíle oslintanou čáru přes čelo. "Já vim, že jo. Budu ti říkat Awnay Dobrotivá," zazubil se a celkem automaticky se připravoval na útěkové manévry, protože takové "políbení" vlčice jejího ražení bez odezvy asi nenechá.
Co se týkalo její empatie. Inu, věděl to. Kdyby taková nebyla, tak by ji přece nenásledoval až na tenhle konec světa. Protože by ho tam tehdy, když umřel táta, nechala a on by jí nebyl vděčný a dlužný, takže by ji nechal jít její vlastní cestou a svíjel se v depce. Ale to se nestalo a oni teď byli tady.
"Určitě," ujistil ji ještě jednou přesvědčeně a capkal si to dál a dál, hezky po jejím boku a tak nějak ho napadlo, že o moc víc toho k životu nepotřebuje. Kašlat na matku a sestru. Možná by rád potkal Izara, aby zjistil, co z něj vyrostlo, ale cíleně se po něm pídit rozhodně nebude. S Aw je mu ostatně dobře, tak proč si to kazit.
"Moc dobře víš, že jdu, kam mně čenich zanese a nic neplánuju," pokrčil rameny, když se po nějakém čase začala ptát po směru. "Prostě objevujeme Gallireu! Takhle na východě jsem ještě nebyl a to jsem se tu narodil. Uživej svobodu," zazubil se na ni povzbudivě a s nadšením sobě vlastním se vrhl vstříc neznámé planině, co se před nimi otevřela. Hrdinně se ujal vedení, aby to byl kdyžtak on, kdo někam zahučí...

>>> Elysejská pole

<< Tekutý písek

"Co prosím?" nakrčí nosánek, jako by ona a empatie nešla dohromady. No, ona nejde, ale to proto, že to neukazuje navenek. Když jde do tuhého, umí se projevit jako nejlepší kamarádka. Ale to on pořád nemůže vědět, protože to ještě neviděl. Všeho do času že. "Občas se i starám," utrousí, než se poposune pár kroky dál. Přece se nenechá takhle škádlit zrovna od Fiéra! "Myslíš?" mrkne po něm pak nazpět. její srdíčko touží po tom, aby byla v pořádku, ale co když... co když nebude. Rozhodne se tentokrát ale věřit Fiérově intuici. Sic nesouhlasí s tím, že by Ramses byl fajn týpek. Pro ni je to jen bastard, co si hraje na boha a dělá bordel. A do toho všeho něco udělal s nějakou vlčicí, kterou sic nezná, ale neznamená to, že ji to nemůže bolet a nemůže se starat. To Fiérovi ale říkat nebude. To by odhalila velkou část sebe a to přeci neudělá.
No, alespoň ji poslechl a vydal se za ní. Rozkazy jsou rozkazy. No jo. Hlavně, když poslouchá. To je důležité. Až nebude, pěkně mu napráská. A nebo se na něj vyprdne. Taky možnost. Ale to by její srdíčko neuneslo. "Hele Fiére," zastaví se po chvíli, co musela vyšplhat pěkný kus skály navrch, aby se dostali do... nějakých houštin a křoví. "kam to vlastně jdeme?" Pravda, vedla je sem ona, ale v podstatě vůbec netušila, byla zamyšlená ve svých myšlenkách. A teď se objevili tady a... ona netuší ani kde jsou. Sakra, proč jsem jen nedávala pozor. Teď se pro změnu zase ztratíme někde jinde. Kdo ví, jaký potvory vylezou ze země zase tady. Ona by se ani nedivila, kdyby k tomu došlo. Gallirea je občas zvláštní místo k žití.

//jazvečí les (30. post (+5+4)

Prešla som si jazykom cez zuby, zadumane dívajúc sa do diaľky. Nebolo to ani tak do diaľky, ako skôr pred seba. Môj pohľad bol upretý však viac do zeme, presne tak, ako keď vaše spomienky sú upriamené na niečo, čo vo vás vyvolávajú hlboké pocity. Pravdu povediac, spomínala som na svoju matku a rodinu. Síce som nepociťovala niečo, čo by ma veľmi zožieralo. Svoju rodinu som mala rada, ale za svoj život som s nimi naozaj toho veľa nestrávila. Preto som to tak nejako neriešila väčšinu času. No i tak ma mrzelo, že sme spolu nestrávili viac času.
Potriasla som hlavou, snažiac sa tie myšlienky z hlavy dostať. Nepáčilo sa mi, keď mi niečo bolo. Hlavne po psychickej stránke. Predsa som bola vyrovnaný vlk! No i ten najväčší flegmatik raz za čas dostane „záchvat“. Zafučala som zničene. Po chvíli tichosti, ktorá nastala v mojej mysli... myslela som si, že som konečne vyhrala, no nakoniec som upadla len do ďalších spomienok. Tentoraz na Rarrie. Zavrčala som. Už ma to naozaj sralo. Vedela som, že keby sa upriamim na tú myšlienku a budem spomínať na náš spoločný čas, tak to sebou asi niekde fláknu. Zacvakala som zubami a pozrela sa do tmavej húštiny, okolo ktorej som kráčala.
Zazdalo sa mi, že som tam niečo zazrela. To môj tok myšlienok trošku odviedlo iným smerom. Spozornela som a chvíľu postávala v snehu, nechávajúc sa ovievať vetríkom, ktorý sa preháňal po otvorenom priestranní. Moje ohnivé očka len tak pobehovali po tieňoch stromov, no ani po pol hodine som však nikoho nezahliadla. Preto som si uvedomila, že to len môj mozog preháňa. Prskla som si. Žeby som naozaj prechladla? To mi však nepripadalo príliš reálne a tak som tú myšlienku zavrhla. O niekoľko metrov ďalej som si zívla. Ešte stále som nebola prebratá, no verila som, že sa čoskoro prebudím a budem plne pri zmysloch. Bola tma a tak som nepotrebovala, aby ma niečo alebo niekto zakusol. Uškrnula som sa nad tou myšlienkou, pretože mi to prišlo ako dobré východisko z tej mojej existenčnej depresii.

//studánky

// Spáleniště

Lot. 5

Znovu svět pohltila tma. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle tu míjely dny. Silný vítr rozehnal mraky, takže na nebi problikávaly hvězdy. Awarak se nemohl vynadívat na tu krásu. Vždy ho uchvacovalo, co všechno dokáže příroda vymyslet. Tak moc sledoval vzdálené hvězdy, až si nevšiml, že jeho kroky vedou přímo do houští, které bylo nepříjemně trnité. "Auu!" vykřikl hlasitě a bojovně se na houští podíval. Nejprve měl za to, že ho někdo napadl, proto nasadil svůj nejhorší pohled, který uměl. Jakmile však rozeznal, že jeho nepřítel je pouze nějaké křoví, zase svůj zrychlený dech uklidnil. Pomalu zacouval a snažil se vyváznout bez nějaké větší újmy na kožichu.
Když se mu konečně povedlo dostat své mohutné tělo ven, začal si kontrolovat škody. Naštěstí se mi do těch trnů nezamotala i zadní noha. Myslím, že by to do těch čerstvě zahojených jizev nebylo zrovna dobrý. Měl radost, že noha přežila, ale ze zbytku těla takovou radost neměl. Celá jeho hruď byla rozcuchaná a tu a tam se našlo pár ulomených větviček. Nešťastně si tedy sedl na zadek a začal si ladit kožíšek do podoby, jakou měl předtím.
Trvalo to dlouho, ale nakonec byl se svou úpravou celkem spokojený. Důležitý je první dojem. Sice mu bylo jasné, že jakmile se objeví první bláto, tak do něho skočí a vyválí se, ale dokud tu žádná taková zábava nebyla, musel se o sebe pořádně starat. Maminka by měla radost.

//Kaňon řeky