Čím déle tam Baghý jen tak seděla a pouze pozorovala, tím víc si přišla zmatená. A kdyby neměla ani trochu soudnosti, možná by jí i padla brada. Ten tupec si vážně myslí, že jsem stará baba. Bez pochyby ho klamal její vzhled a vyjadřování. Bylo navíc vidět, že nyní postřehl zakalené oko. Byl to jen zlomek sekundy, kdy se jeho výraz změnil, nebo si to možná vlčice jen domyslela, ale na každý pád to teď věděl. Možná není od věci se chvíli držet role? Bylo to v rozporu se vším, co jí kdy bylo svaté a co ji udrželo naživu po ta léta o samotě. Jenže také bývala pěkné číslo. A k jejímu vlastnímu překvapení v nitru pocítila něco zvláštního. Něco z toho se probouzelo. Jakási touha po tom si z cizince vystřelit a držet se role staré baby. Zbavila se nutkání jen silou vůle. Obezřetnost byla na prvním místě. Priorita číslo jedna. Hnědá nepřetržitě tápala nad tím, co bude nejlepší. Jak pokračovat a jak se zachovat. Proto trpělivě vyčkávala.
Vypadal poměrně sebejistě. Nechala ho při tom a nic nedělala. Však jen ať si je. Možná jí maličko zajímalo, co se mu honí hlavou. A měla to štěstí to zjistit. Tupec. Mu dám v „mém věku“. Jen tiše seděla a vyčkávala – vyčkávala na další slova, která z něj vypadnou. Ze všech vystřídaných emocí její obličej ovládla rezignace. Obočí držela pozdvihlé. Levé ucho natočené bystře jeho směrem, druhé stále nedůvěřivě pootočené vzad. Pohled mu neustále kotvila na hruď, ač se přemáhala i k letmým pohledům výš. Byl to její boj, ale sváděla ho statečně a nevzdávala se. Musela dokázat, že není žádné chudinka, i proto také, rádoby důstojně, pozdvihla bradu.
„Tohle počasí vskutku nestojí za nic.“ Přitakala. Její hlas zněl vyčerpaně a staře. Teprve teď to slyšela i ona. „Zůstaň, či jdi. Jak jen se ti zlíbí,“ klidný podtón teď ovšem na moment nahradil přísný, „jen mi už neříkej „Teta“.“ To oslovení neslo hořkou pachuť stáří a vlčice ho vztekle vyprskla. Ona nebyla stará. Vypadala tak a místy si tak i připadala, když jí teď ale vlk v jejím věku považoval za babku, pociťovala v sobě odhodlání mu dokázat, že to tak není.
„Netoulám se tu jen tak bezcílně. Procházím, v tomhle počasí jsem se ale chtěla ukrýt – ostatně úplně stejně jako ty.“ Opět se navrátila ke svému poklidnému hlasu.
„Hledám –.“ Zarazila se. Ač sama netušila, kam vlastně směřuje, věděla jedno. Černému do toho nic nebylo. Milosrdná lež ovšem nemohla být na škodu a mohla zakrýt její vlastní zmatenost. „Hledám svou smečku! Vzdálila jsem se od nich na lovu a teď se snažím trefit domů.“ Pokusila se znít co nejvíc přesvědčivě a na konci věty trošku natáhla. A až když to vyslovila jí to vlastně došlo. Co když je to slušný vlk a nabídne mi pomoc? Nemám smečku a už vůbec nestojím o společníka na cestách. To fakt ne. Pravděpodobně taky nebude stát o spolucestovatele a bude si hledět se „staré vlčice“ co nejdřív zbavit. Přišla s okamžitým řešením. Když mi bude nabízet pomoct, musím ho přesvědčit, že jsem pomalá, rozlámaná a nerudná babka. Jenže v ten moment se zase spustila kaskáda neúnavného a nepřetržitého přemýšlení. A nejen přemýšlení, jako myšlení, ale pře–myšlení. Katastrofické scénáře se jí myslí točily dokola v divokém víru, pořád ale držela kamennou tvář plnou naprosté rezignace. Doopravdy si nemyslela, že se jedná o vlka – kanibala, který loví staré babči, jímž nejdřív nabízí pomoc. Naštěstí si udržela schopnost přemýšlet relativně racionálně i v takovýchto situacích, které jí hlava zrovna neusnadňovala. Bylo těžké se z soustředit na pohyby a jednání cizince a zároveň klidnit svou nemocnou mysl. V závěru se jí ale povedlo utišit většinu myšlenek a dojít k nejlepšímu možnému řešení. Zhluboka se nadechla a promluvila, oči na moment zavřené.
„Jmenuji se Baghý.“ Jakmile víčka rozlepila, sebejistě pohlédla černému do očí. Téměř bez emocí, ale přece. A tentokrát vydržela déle, než nakonec uhnula pohledem.

//Promiň změnu osoby, ale takhle to je nějak lepší. :D

Byla jsem upřímně ráda, když černý okamžitě zacouval. Evidentně nestál o potíže, stejně jako já. Mohl mi totiž s přehledem pěkně natrhnout zadek. Nepolevovala jsem proto v obranné a zastrašovací taktice a maličko jsem se napřímila v ramenou. Připadala jsem si teď o něco jistější. Byl to skvělý pocit! Krev se mi rozproudila v žilách a na chvilku jsem pocítila záchvěv své staré bojovnosti. Vrčení stále vycházelo z mého hrdla, ač o něco tiší. Nesměla jsem to přehnat, kdybych vypadala že se doopravdy moc chci prát, ještě by třeba klamu cizinec vyhověl. A já se prát nechtěla za nic na světě. Prahla jsem jen po svém klidu.
Když vlk poprvé promluvil, vydrala se mi z hrdla další výhrůžka. Ale to, co řekl posléze, mě tak zarazilo, že jsem zapomněla na všechno okolo sebe. Teta?! Naprosto nechápavě jsem napřímila uši a poprvé mu pohlédla do tváře. Jen letmo, dlouho jsem to nevydržela, bylo to ale dost na to, aby mohl jasně vycítit mé překvapení. Uši jsem našpicovala dopředu a na střídačku jsem v překvapení zvedala obočí, či jsem se zamyšleně mračila. To vypadám tak staře? Opět se mi v mysli rozohnila bouře, byla ale rychle utišena další větou, která nevzešla z mých úst. A jestli mě „teta“ zarazila, tak vykání mi naprosto vyrazilo dech. Nevěděla jsem, co se sebou. V mém nitru hořela touha mu hrozit a pořádně mu ukázat, že tahle nerudná vlčice si s nikým povídat nechce, nebyla jsem si ale v ten moment ani trochu jistá tím, že je to tak správně. Ostatně jsem očekávala, že cestou potkám nějaké jiné vlky a že chtě nechtě dojde na interakce. Tohle ale předčilo všechna má očekávání. Rozhodla jsem se poslechnout rozum.
Nechala jsem všech výhrůžek a navzdory nepřízni počasí si dřepla na promočenou zem. Vlk se netvářil nebezpečně a jeho ocas prozrazoval jeho úmysly dosti jasně za něj. Zřejmě si netroufnul své pocity projevit úplně a bez ostychu, to bylo ale mou vinou. To já byla ta protivná. Přišlo mi vhodné tedy pokračovat naše setkání na trochu míň děsivou notu. Pohledem jsem mu pořád většinou sjížděla k hrudi, přes to jsem ale alespoň párkrát pohlédla i do jeho tváře. A to bylo pro mě těžké.
„Nevzbudil.“ Odvětila jsem stroze. Neměla jsem zrovna tušení, jak pokračovat, protože jsem si nepřišla vůbec komfortně a jedna moje část mi velela k okamžitému útěku – ukázat černému záda a nevracet se. Nebylo to ale ani trochu slušné a bylo mi jasné, že dřív nebo později svým démonům budu muset čelit. A taky mě trošku zajímalo, co ho vedlo k takovému oslovení. Nebyla jsem si vědoma ničeho. Možná jen… No jistě. Mám šedivé tlapy. Váhala jsem, jestli se držet role a hrát starou babu, nebo ne. Bylo to ale v rozporu s mou obezřetností. Proto jsem si pouze odkašlala, a tak klidně, jak mi to situace dovolila, jsem pronesla: „A zdravím.“
Nebylo úplně jednoduché se ovládnout, pro začátek jsem ze sebe ale měla radost. Kožíšek zůstával nepocuchaný, zadek nenatrhlý a já pohlédla cizinci na chvilku do očí. Třeba nakonec štěstí doopravdy bylo se mnou. Nejprve mi to tak nepřišlo, teď jsem si ale opět začínala připadat docela dobře. Zase jsem v těle cítila to teplé, radostné chvění. Možná to bylo až trochu vzrušení? Skrývat se před ostatními tvory světa bylo také vzrušující, byl to ale úplně jiný pocit. Chladný a nepříjemný – jako před chvilkou. Svíral vlku všechny útroby v těle a nepříjemně ho tížil v žaludku. Tohle bylo zkrátka jiné. Už jen protože jsem doopravdy natrefila na někoho, do se zdál být přátelský. Rozmrzelost mě asi úplně nepřecházela a byla jsem stále připravená vzít do zaječích, kdyby se něco pokazilo. Zatím to ale nebylo třeba.
Zastříhala jsem ušima a zvědavě prohlížela trup a končetiny vlka naproti mně. Říkal mi „teta“, nemohl být ale o tolik mladší! Mám mu to říct, nemám mu to říct? Zdálo se mi osobní se s cizincem bavit o tom, kolik zim už jsem zažila. Odložila jsem proto myšlenku a jen jsem setrvala v mlčení. Určitě se rozpovídá sám.

Nehnula jsem ani brvou a strnule vyčkávala. Nejprve se nedělo nic. Silný vítr ale jeho pach opět donesl ke mně. A tentokrát byl mnohem silnější. Všechny svaly mého těla byly napjaté, připravené reagovat. Vyrazit a bránit se, pokud by to bylo nutné. V opačném případě jsem volila rychlost. Když nejste největší a nejsilnější vlk na světě, musíte to alespoň nějak kompenzovat. A rychlé nohy byl můj způsob! Teď jsem ale byla ve slepé a bezvýchodné situaci.
Skrz trní a deštivou clonu jsem zahlédla pohyb. To ne! Zvednul se. A vydal podivné zachroptění. Trochu jsem se ušklíbla. Třeba mě doopravdy neslyšel a vydá se pryč! Štěstí ale dnes nestálo po mém boku. V duchu jsem děkovala alespoň za svou nenápadnou barvu. Cizinec se plížil mým směrem. Neprojevoval se ale nikterak bojovně. Spíš jakoby lovil. Byl tak silný, že by si troufl na jiného vlka? Musel určitě pochopit, že v takhle malé díře by se žádný Goliáš skrývat nemohl. Zastavil se nyní přímo přede mnou. Dost daleko, aby mě v šeru neviděl, příliš blízko na to, abych mu proklouzla cestou ven. Pořád jsem měla uši sklopené a zuby v obraně vyceněné. Bylo jen otázkou času, než se mi z hrdla vydere první zavrčení jasně poukazující na mou přítomnost. Snažila jsem se ten moment silou vůle oddálit, co to šlo. Pořád jsem doufala, že se otočí a odejde. Jak ale čas plynul a chvíle ubíhaly, bylo jasné, že nemá v plánu odejít. Přišel čas postavit se svým strachům. Povolila jsem uzdu instinktům, uši sklopila tak, že při přímém pohledu tváří v tvář nebyly skoro vidět, bělostné zuby jsem nebezpečně cenila a z hrdla se mi konečně ozvalo hluboké vrčení. Chvíli jsem tak zůstala, nebyla jsem si pořád jistá, jestli bezpečí skrýše opustit. Bylo to nejisté. Teď už o mně ale definitivně věděl. Asi nebylo zbytí.
Přikrčila jsem se a pomalu, krok za krokem, jsem prošla obloukem z trní, abych se postavila cizinci čelem. Zadek jsem ale nechávala napůl skrytý – to kdyby nakonec byl nebezpečný a já opět potřebovala tohle trnité přístřeší. Spíš jsem ale doufala, že když uvidí s kým má tu čest, vypadne a nechá mě si jít po svých. Sledovala jsem pohledem stále hlavně jeho tělo a nohy. Odmítala jsem navázat oční kontakt, ač by to bylo příhodnější, vzhledem ke snaze ho zastrašit. Prostě to nešlo. Takhle byla aspoň trochu šance, že si mého handicapu nevšimne. Kdyby tak to oko nebylo na první pohled zakalené!
Přede mnou stál vlk. Asi v mém věku. Jak již jsem zmiňovala – v černém, žíhaném kabátě. Byl vysoký a štíhlý, rozhodně větší nežli já. Kdyby došlo na nejhorší, určitě by mě přepral a vzhledem k tomu, jak dlouhé byly jeho nohy, sotva bych mu utekla. Nebyla to nejšťastnější situace, dostala jsem se ale z horších. Znovu jsem zavrčela a trochu si k němu nakročila, oči stále lpící na jeho torso. Lepší než na nohy, nepůsobilo to tak poddajně.
„Nech mě být.“ Vložila jsem do těch tří slov co nejvíce svého hněvu, pečlivě nasbíraného za dlouhá léta útrap. Nechtěla jsem, aby poznal, že jsem vlastně jen vystrašená. Ne z toho, že proti mně stál cizí a silnější vlk, který mi mohl pořádně pocuchat kožich, nýbrž z faktu, že musím s někým opravdu komunikovat. Dlouho se mi to nestalo a já popravdě už ani pořádně nevěděla jak. Prostě prosím jen odejdi. Nestojím o trable. Takovou myšlenku bych za nic na světě nedokázala vyslovit. Rázně zavrčet bylo podstatně jednodušší a vskutku jednoznačné. Sice to nekorespondovalo s „nestojím o trable“, kýženého efektu to ale dosáhnout mohlo. Efektu, kdy mě černý vlk opustí a odejde si po svých.

Spala jsem tvrdě a pekelně dlouho. Únava, která mne sužovala, si vybrala svou daň. Netrápilo mě dění vůkol a hukot deště mě konejšil. Oddechovala jsem tak spokojeně, jako oddechuje malé štěně, které si u sebe tulí matka. Pocit bezpečí, jaký jsem už dlouho necítila. Bylo to pravděpodobně kvůli přírodní hradbě, která tohle místo obklopovala a která mi teď poskytovala relativně suché a útulné přístřeší. Navíc nepřízeň počasí dost pravděpodobně zakryla můj pach a smyla mé stopy. Nejdůležitějším ze všeho ovšem nepřestával být fakt, že se mi nezdály žádné noční můry. Opakuji – žádné! Nebylo proto divu, že jsem se po takovém odpočinku vzbudila doopravdy svěží.
Rozlepila jsem víčka a tlapkou znovu setřela ospalky a slizký výtok, který mi opět zalepil levé oko. Provizorní nora dovolila mému kožíšku relativně proschnout. Dokonce se mi i prohřály tlapky a celý zbytek těla již neusurpovalo dotěrné mrazení. Konečně jsem se proto přiměla si kožich pořádně očistit. Věděla jsem sice, že za chvíli vyrazím znovu na cestu, nebo minimálně na obhlídku okolí, pro teď jsem si ale chtěla připadat dobře. Už jsem se tak cítila, tak proč se trochu neupravit, že?
Bylo to právě v ten moment, kdy vítr, jehož poryv se trefil přímo do houští, přinesl z venku zvláštní pach. Chvíli jsem přemýšlela, o co jde a odkud ten zápach znám, jakmile se mi ale rozsvítilo, okamžitě jsem vycenila zuby a podvědomě ze sebe vypravila temné zavrčení. Nebyla jsem sama. Vítr ke mně donesl pach vlčí srsti. Nebyl silný, ale jeho zdroj nemohl být moc daleko. Silou vůle jsem se donutila jednat alespoň trochu racionálně a zůstala přikrčená v křoví. Zmlkla jsem. Instinkty mi radily vzít nohy na ramena a nezastavovat do západu slunce, jestli se ale ten pach v tomhle počasí donesl až ke mně – sakra nezbývalo mi než zůstat sedět na zadku. Tímhle šípkovým houštím bych stejně nikomu daleko neutekla.
Čekala jsem v tom křoví na jakýkoliv další náznak něčí přítomnosti. Uši našpicované vpřed, pohled upřený na východ ze své skrýše. Neslyšela jsem však nic, krom hukotu vody padající z nebes. Rozhodla jsem se proto pro jednoduché řešení. Pomalu, a tak tiše, jak jen jsem mohla, jsem se plížila k otvoru v šípkovém keři. Ani jsem nedýchala, abych na sebe náhodou neupozornila. To, co ovšem uvidělo mé pravé oko, mě okamžitě přinutilo znovu stáhnout uši k týlu a vycenit bílé špičáky. Kus od mého úkrytu se v křoví schovával černý, žíhaný vlk. Zůstala jsem strnule stát. Nevěděla jsem, co mám dělat!
Schovat se zpět a doufat, že mě neviděl? Co když mě viděl? Lezl by za mnou sem, nebo si bude hledět svého a bude mě ignorovat? Venku možná řádila bouře živlů, v ten moment ale nebyla ničím, oproti bouři myšlenek, která mně vířila v hlavě. Všemožné scénáře mi tanuly na mysli a střídaly se rychlostí blesku. Od naprostých katastrof po poměrně nesmyslné, které zbytek mé racionality urputně odmítal. Alespoň něco. A tak jsem tam prostě stála – zuby vyceněné, uši stažené, hlavu naprosto zaneprázdněnou a zanesou blbostmi. Ani jsem nevzpomínala, kdy jsem naposledy mluvila s kýmkoliv jiným než sama se sebou. Nebyla jsem zvyklá komunikovat s ostatními již pěkně dlouho.
Letmo jsem si návštěvníka prohlédla, bylo ale nadmíru těžké přinutit se pohlédnout mu do tváře. A to o mně ani nevěděl a pohled mi tak nemohl oplatit. Zaměřila jsem se proto na nohy. Kdyby vykročil, prozradí ho. Zírala jsem na ně hodnou chvíli, než jsem se doopravdy rozhodla uklidit se zpět na místo a počkat, dokud prostě neodejde. Couvala jsem pomalu zpátky, ale v tom stresu jsem levým bokem zarachotila o větev. Krev mi ztuhla v žilách a já zkoprněla. Musel to slyšet. Zůstala jsem bez hnutí a čekala, co bude dál.

//Elysejská pole

Ihned se mi ulevilo, jakmile jsem se prodrala hustým křovím. Byl to poněkud lítý boj a zanechala jsem na některých trnech na památku pocuchané chomáčky srsti, stálo to ale za to. Prostředí, které se přede mnou rozléhalo, bylo magické. Nebylo divu, že takové místo příroda obehnala hustým trním – chránila ho před dotěrnými zvědavci. Keře se rozestupovaly, místo provoněla zvláštní vůně. Kdyby měla čistota pach, jsem si naprosto jistá, že by voněla právě takhle. Bylo až k údivu, že jsem během jednoho dne došla z tak odporně páchnoucího místa až sem.
Procházela jsem mezi keři, opatrně, abych je neposkvrnila dalšími chomáčky chlupů. Nohy mne vedly přímo za nosem, dál a dál za tou úžasnou vůní. Asi bych i pokračovala, zahlédla jsem ale po svém pravém boku stín. Skokem jsem se otočila a zavrčela, zuby bojovně vyceněné, uši přitažené k týlu. Pohled upřený do míst, kde jsem zahlédla postavu. Moment. Zarazila jsem se a zůstala zírat. To nebyla postava. Stín vrhalo jedno z hustých křovisek. Tyčilo se nad ostatní šípkové keře a bylo neuvěřitelně husté. Něco mě na něm ale zaujalo. Postupovala jsem pomalu a obezřetně. Tučné kapky deště hlasitě bušily do všeho v mém okolí, umlčely každý jiný zvuk, přehlušily silný vítr. A tohle místo mi mohlo poskytnou příjemné útočiště.
V křoví byl malý průchod. Doopravdy ne moc velký, moje maličkost se ale mohla pohodlně protáhnout a uvelebit se v křovinách. Zalezla jsem do úkrytu z trní, jakmile jsem ho celý obešla a zkontrolovala, jestli tohle místo někomu nepatří. Ve vzduchu nevisel žádný pach. Sice pršelo, uvnitř ale bylo relativně sucho a nebyla šance, aby případný zápach vyhasl tak rychle. Naposledy jsem se rozhlédla a zavětřila. Nemělo cenu otálet. Zalezla jsem tedy pod houští a smotala se do klubíčka, packy všechny uložené pod sebou. Zábly mě jak blázen. Zavřela jsem na chvíli oči. Zmáhala mne stále únava.
Ve spánku jsem se vrtěla. Vracely se mi zlé sny a dokola a dokola jsem viděla staré známé tváře. Mračili se. Do jednoho si na mě poukazovali a šeptali si mezi sebou. Vybavovaly se mi známé pachy a místa. Všechno a všechny ale utlačoval bratr. Jeho vůně byla ze všech nejsilnější a jeho tvář nejtemnější.
S trhnutím jsem rozlepila oči a chvilku jsem váhala, kde se právě nacházím. Neznámé místo mě mátlo. Splašeně jsem vyskočila na nohy a silou se prodrala ven do deště. Prudce jsem oddechovala. Zastavila jsem až na tři jelení skoky daleko od svého provizorního přístřeší. Pak se mi v hlavě vyjasnilo a konečně mě opustil nepříjemný pocit. Oddechla jsem si, otočila se na patě a jako zbitý pes se vrátila do pevnosti z trní. Líbilo se mi tady, vůně okolí mne uklidňovala a rychle uchlácholila znovu bolavé srdce. Někdy to bylo lepší, jindy zase horší, tady ale bolest polevovala rychle. Možná bych se tu mohla na chvíli zdržet? Třeba se mi zde uleví od zapomínání. Prudce jsem zavrtěla hlavou. To nebylo možné. Hlava mi blouznila kdekoliv a kdykoliv – pokud jsem byla sama. Teď se naštěstí dlouho nic neopakovalo. Uchechtla jsem se myšlence. Jak moc starý jeden musí být, aby měl radost z toho, že ho ještě neopustila paměť úplně? Občas jsem přemýšlela nad tím, co se vlastně se mnou bude dít časem? Můžu oslepnout i na pravé oko? Co když prostě jednou už z temnoty nevybloudím a zůstanu ztracená a moje tělo bude jen prázdná schránka? Je to vůbec možné? Uvažovala jsem nad tím zase až moc dlouho. Dřímota nepřicházela a já nevěděla, jak svou mysl zaměstnat. Nelíbilo se mi, když jsem uvažovala nad takovými věcmi, bylo ale těžké je vyhnat z hlavy. Předlouho jsem se se sebou prala, než mě opět přemohlo spaní. Kupodivu to ale byl poprvé po hodně dlouhé době spánek klidný a beze snů. Nebránila bych se, kdybych si takhle mohla pospat i normálně.

<-- Tulipánová louka

Třeba je to dobrý nápad. Jenže ty dvě by okamžitě žalovaly. To chce páku. No třeba v tomhle pomůže nevědomky Nym. Ještě to promyslí. "To zní jako vyčerpávající věc," zabrblala nad tou možností, že by se nakonec všechny tři spojily. Navíc naprosto nereálná. Ale to taky muselo přijít v úvahu.
"Chceš tím říct, že až budu stará, nebudu jen zlá, ale i ke všemu naprosto odporně ošklivá? Jo, ak to si poznamenam," přikývla velmi spořádaně a snažila se nesmát. Toto bylo velmi důležité! Až budu stará, bude ošklivá! Jeho slova to naprosto potvrzují.
"A právě proto jsem si tě vzala já, co by s tebou taky Smrt pak dělala, zjistila by, jaká je to chyba.a že jsem vlastně naprostá hvězda, že mě baví s tebou trávit čas dobrovolně," drcla do něj lehce plecí, aby ztratil trochu rovnováhu. A kdo ví, třeba by i upadl, ale vysoký sníh jej jistil.
"Neuvěřím, že by ses přidal, dokud se tak nestane, což nehrozí, asi bych se ale tiše křenila tomu, jak komicky to vypadá, že zrovna ty hodlaš být na oko někomu podřadný," vyjádřila se k tomu v duchu, kterým kritizoval situaci on. Prostě řekl, že žádný Ragar nebude, proč teď zase mění rozhodnutí? "Není od tebe hezké, že mě lákáš na paralelní svět, kde bys svolil k něčemu takovému," vyčetla mu to hezky, neboť to opravdu nebylo pěkné, když o věcech takto žertuje.
"Bylo by fajn mít vlastní smečku. Ty všechny tady jsou ubohé, plné, nebo na pokraji zániku," zasmála se a rozhlédla se kolem. Nikde ani noha. Ono celkově je východ území poměrně prázdné místo. Možná je to nedostatkem vody. Možná je to tím, že se do těchto končin "za Narrskými kopci" jen tak někdo nevydával.
"Můžeme parazitovat v Ragaru a nechat dělat všichnu práci ty dvě blbky. Sice to tedy nevidím nadějně, pokud by měly něco lovit ony, ale já schopný lovec jsem a ty taky nestojíš za starou cetku," přemýšlela nad tím, jak náročné bude získat potravu v horách. Minulý rok musela lovit v údolích, takže nehrozí to, že se nejspíše bude potrava nacházet přímo v Ragaru. Škoda. To místo mělo i své nevýhody. Samozřejmě poslední dobou viděla jen ty.
"Chce to magii ohně do budoucna, asi půjdu tetku Smrt brzy otravovat," řekla mírně zamyšleně. Momentálně byla za své magie poměrně ráda, neboť se jednalo o poměrně vhodný balíček pro lov a útok, pokud ty dvě trubky něco zkusí, bude jednoduché je zpacifikovat.
"Chybí mi Narvinij, věci byly tehdy tak jednoduché a přímočaré," pronesla mírně sklesle, neboť jí trápilo, jak komplikované najednou vše bylo. Ráda by měla zase alespoň trochu klid a řešila pouze vlčí problémy a vztahy. Drama je zábava. Jenže teď? Řeší jak přežít léto, zimu, koho kuchnout nejdřív... Svět je vzhůru nohama...

--> Elysejská pole

//Říční eso (přes Tulipánku)

Chuť sladké pomsty jsem už téměř cítila na jazyku. Jak se říká, s jídlem roste chuť a já přišla rozkládání kostlivců na chuť velmi. Pokud se věci nepokazí, pokud teď odněkud nevylítnou Jiskřička, Duncan nebo nějaký jiný duchovlk, pokud nezahučím do propasti a pokud se něco jiného fenomenálně nepodělá, brzy budu mít už třetí kořist během velmi krátké doby. Navíc je to moje oblíbená kořist. Takový zákuseček na závěr, třešinka na dortu. Jej, ten bude zuřit, chechtala jsem se v duchu a i na povrch mi prosákl úšklebek. Ano ano. Ryšavec chytrolín si to teď hezky vyžere i s úrokama. Za ty svý blbý kecy.

//Vysoká strž