Marion se zahleděla na bílou vlčici, která řekla, že by se mohli spakovat a odejít. “Heee,“ hlesla tiše, přivřela oči a zaostřila zrak. “Ale my se s Alfiem nikam nechystáme...že, Alfie?“ koukla na vlče a zakmitala ocáskem. Jak vrátila pohled na vlčici, všimla si, že si tam vlastně cosi schraňuje. Hned ji to začalo zajímat. “Žjova! Alfie! Dívej! Mají tu nějakou věcičku! Hele, Alfie!“ začala hlasitě povykovat a přiskákala vysokými skoky, kdy natahovala hravě přední tlapy daleko před sebe, až ke skříňce. Odstrčila tak svým mohutným tělem (nebyla to žádná ladná laňka, spíše medvědí sumo. Nebyla ale tlustá! Jen měla nadýchanou srst!) bílou. Vůbec se s tím nepárala. Prostě ji odsunula. Neudělala to však úmyslně, ona se prostě teď zajímala o tu sudovitou skříňku, nikdo jiný ji netankoval. “Uh, Alfie, pojď sem!“ zavolala na svého kamarádíčka, ostatní prozatím ignorovala. Zadkem přitom ještě šťouchal do bílé, když se začala štosovat k té věcičce. Přikrčila se, hlavu přiblížila úplně k soudku a natočila k němu ucho, aby si mohla poslechnout, jestli v něm něco je. Zaujatě poslouchala našpicovanýma ušima, ale nic neslyšela. Pak k tomu začala čichat a nakonec do toho jako nějaká kočka začala šťouchat tlapičkou. “Alfie, koukej, asi je to na hraní!“ usoudila pak. “Hele, hnědo-ucho, neporoučej mi, buď té lásky,“ pronesla zcela nezúčastněně a přitom se celou dobu věnovala soudku. Ona prostě tím, jak byla hloupá, byla takovým zvláštním způsobem upřímná. Byla svá. Pak se zahleděla na šedou. Proč je na mě zlá? Prohlédla si ji a pak protočila očima. Nechtěla být protivná, ale rozhodně jí nikdo nebude kázat, že má odejít! “Alfie, hnědka nás tu nechce. Je na nás zlá. Co si o tom myslíš?“ otočila kukadla na svého svěřence, přičemž si tlapičkou upravila květinku za uchem. “Jo a máš divný nohy,“ pronesla. “A vůbec, co si to tu samotný schraňujete. Thorane, pojď se na to podívat,“ vybídla svého přítele. Tyhle dvě vlčí dámy jí opravdu nesedly! A to se Marion neuměla chovat nepříjemně. Byla jen dutá. Takže byla hubatá. Ono totiž, nevadilo jí až tak, co říkaly, ale spíš jakým stylem to říkaly – u pokaděnýho ucha to bylo netrpělivé a nepříjemné, u ledovce zase chladné jako ta nejvíc zimní zima! A Marion prostě zajímalo, co v tom sudu je. "Jak to otevřem?" A co když..."A co když bychom to neměli otvírat? Co když se pak něco stane? Jako to bývá v pohádkách? Jo a umíte někdo kouzlit? Thoránku, umíš kouzla? Magická kouzla? Já ještě nevím, ale myslím, že budu mít od pana Života kytičky," začala meldovat. "Jakou máte nejradši magii?" usmála se na všechny jak trouba a bez rmknutí na ně zírala.

Nenápadně jsem pokukovala jak po cizince, tak po soudku, co se válel na zemi. Zdálo se, že se ho vlčice snažila předtím otevřít, takže jsem usuzovala, že ho náhodou našla. Tak to musí být zakopaný poklad! Vlastně už ne zakopaný, jen poklad. Zřejmě jsem prošla nějakým výběrovým řízením, protože po krátkém tichu a zkoumání ke mně vlčice promluvila. Široce jsem se zazubila a nepřestávala vrtět ocasem. „Děkuju! Uzavřela jsem tak trochu obchod se Smrtí a tadá!“ vysvětlila jsem nadšeně a hned se zarazila, „Teda nemusíš se bát, myslím jen tu Smrt, co bydlí na severu. Nejsem žádný posel pekel nebo tak.“ I když snad by to o mně někdo tvrdil, kdyby se ho zeptala, ale to jsem možná zas jen byla příliš arogantní. Vždyť jsem nebyla ani zdaleka tak špatná! Jak bych si to o sobě vůbec mohla myslet, když mi tady sněhulka skládala komplimenty. Je fakt rozkošná. „Ještě roztomilejší jméno,“ mrkla jsem na ni. Měla jsem štěstí, opravdu vypadala jako v pohodě vlčice a já přesně takovou společnost hledala.
Nezůstaly jsme však samy moc dlouho, brzy se k nám přidal vlk, co mi připomínal modroočku z bažin, a vlčice s vlčetem v patách. Ten vlk byl, no, asi taky v klidu, akorát nějaký zaskočený, na druhou stranu ta vlčice… Kdyby nejančila kvůli tomu vlkovi, tak půl bídy, snad bych se i nechala unést její radostí a vším, možná by se mi i zamlouvala, ale jakmile se div že neroztekla po zemi, úplně udělaná do „Thoránka“ ztratila jsem o ni většinu svého zájmu. Aspoň nás představila, když on se k tomu neměl. Proboha, tyhle mladé nány. Odfrkla jsem si, ne zrovna pohrdavě, no nadšeně taky ne. Má společnice z nich také nebyla nadšená a hned je zkoušela vyhánět. Bez velkého úspěchu, spíše bych se divila, kdyby si nás ta vlčice vůbec všimla. „Co bys navrhovala?“ šeptla jsem k Dipsi, která se postavila před sud, zřejmě připravená ho bránit vlastním tělem. S takovou ji ještě budu muset chránit, jestli jim přepne a budou mít o náš poklad zájem. Začínalo mě to opravdu bavit – bez ohledu na to, jestli bych nakonec taky skončila zrazená, protože sakra, hrát si chvíli na rytíře znělo fakt dobře.
Jen to malé vlče, Alfie, na nás s Dipsi výrazněji reagovalo a přistoupilo blíž. K očividné neradosti bílé. Nerozuměla jsem sice, co říká, ale vzhledem k tomu, kam se díval, nebylo těžké domyslet si to. „To jsou křídla! Pomáhají mi skákat!“ vysvětlila jsem mu nadšeně a pro efekt s nimi na jedné z tlapek zamávala. Bolest už jsem téměř nevnímala, to bylo moc dobré znamení. Neměla jsem důvod k prckovi být zlá, sice se mi nezamlouval, no to se povedlo málokterému vlčeti. Hlavně to vypadalo, bohužel, že něco z povahy zdědil po vlčici, co ho přitáhla. Chudák malej… Dipsi se mezitím ujala slova a já jen pobaveně sledovala, jak se snaží přijít na nejlepší označení Alfieho. Dobře, ale upřímně? Je celkem k sežrání. A vůbec jsem jí nepřičítala body za to, že mě tak nějak automaticky přiřadila k sobě a ne k nim. No asi bych se do toho měla taky nějak vložit, co? „Přesně, slyšeli jste dobře – pakujte se. Máme tady teď něco rozdělaného a chceme být samy,“ řekla jsem s náznakem netrpělivosti a majetnicky si položila hlavu na měkoučký hřbet bílé vlčice. Třeba je to odradí. „A radila bych vám pohnout, nemám zrovna nejlepší náladu,“ zavrčela jsem trochu, což sice úplně nesouhlasilo s tím, jak nadšeně jsem mluvila s vlčetem jen minutku zpátky, no pochybovala jsem, že by na mě kdokoli dával dost pozor, aby si toho všiml. Čím dřív odejdou, tím lépe, už jsem chtěla mít klid na otevírání té třpytivé věcičky. „Jestli nezmiznou, bereme tu věc a padáme, dobře?“ špitla jsem jí do ouška a očima už těkala po nejrychlejší cestě pryč.

<< Jezevčí les

Les úspěšně obešli. Marion byla ráda, neboť by se nerada dostala do průšvihu. Obzvlášť, když měla na starosti někoho mladšího, než je ona. Prostě ji děsilo, že byl ten les tak velký a rozlehlý. “Taky to nechápu,“ pokývala hlavou, že nerozumí tomu, proč by na ni někdo měl být zlý.
Mířili k jakýmsi divným křoviskům. Tam se Mari nechtělo. Když si představila, že by se tama měla prodírat a brodit se, a ještě pak mít nějak špinavý kožíšek! Ani nápad! Chtěla to otočit, ale zasekla si hned při prvním pohybu tlapkou v bok. Ucítila pach. Velmi známý pach. Bylo na pár chvilek bezvětří, to jí napomáhalo k tomu, aby ho zidentifikovala. “Thoránek!“ pípla užasle. Stihla si uvědomit, že cítí ještě dalších několik pachů, ale pak silně zafučel vítr a pachy rozevlál. “Alfie, Thoran! Ten Thoran, o kterém jsem ti vyprávěla! Pamatuješ?!“ začala jančit. Její hlas byl naléhavý. Poskakovala na místě a celá potentěná blahem, že svého kamaráda po takové době našla, zavzdychala několikrát po sobě krátké: “eh, eh, eh!“ Nevěděla, jak má vyjádřit nadšení. “Půjdeme se tam podívat?!“ navrhla pak, ale aniž by vyčkala na odpověď, vyrazila svérázným krokem ke křoviskům. Bylo to tu však zarostlé a opravdu takové nepřehledné, takže tempo zanedlouho zvolnila a opatrně se křovím začala prodírat. “Opatrně Alfie, ať si neublížíš!“ varovala ho hned mateřským a láskyplným tónem, přičemž po něm furt očima koukala, jestli vše zvládá a nebo jestli mu má přispěchat na pomoct. Běžně by se na takové místo opravdu sama nevydala, měla by strach, ale ten Thoranův pach ji úplně uhranul. “A jinak určitě to bylo kouzlo, Alfíku. Newlin také umí kouzlit. Vykouzlil mi kytičky! Když jsem byla maličká!“ zazubila se. “Ale já to neumím. Nevím proč, ale ještě mi to nejde. Ale určitě se to naučím, že?“ pronesla. “Že, Alfíku?“ zopakovala znovu, aby ji on ujistil, že se to naučí. “A ty to umíš?“ zeptala se pak hloupě. Bože, vždyť byl malé vlče! Marion! Přemýšlej někdy! No, myšlení nikdy nebyla její specialita. To ale všichni v jejím okolí už asi ví. Teda aspoň ti, co ji znají.

Stačí číst pro ostatní až odsud

A pak se dostali až na místo, které nebylo tak zarostlé křovisky a vysokou trávou. Možná tak někde uprostřed celého území. A tam byla skupina vlků a nějaká divná krabička. Ta ji ale tolik nezaujala, nejspíš si jí ani nevšimla. Zajímal ji nyní pouze Thoran. “Jé, Thorane! Thoránečku!“ zapištěla radostně jako nějaká nanynka a rozběhla se ke svému kamarádíčkovi. Snad si ji bude vůbec pamatovat! Přivalila se k němu jako tank, málem u toho srazila dva další vlky, a objala ho. Pak začala poskakovat na místě jako pružinka. “Thorane, Thoránku, já jsem tě dlouho hledala!“ poskakovat přestala, divoce se na něj zazubila a pak ukázala tlapičkou na svého svěřence. “To je Alfie, můj nejlepčákovatější kámoš! Je z mé smečky! Je moc roztomilej a já ho mám moc ráda!“ přiťapkala zase k Alfiemu a otřela se mu čenichem o kožich. “Že je roztomilej?!“ zeptala se všech přítomných, jakoby je to snad nějak zajímalo. Pyšně u toho vypjala hruď, jakoby ho snad ona vyprdla na svět! Jakoby, jakoby!

//Jezevčí les (přes tulipky)

A kdo měl pravdu? No přece já! Jen jsem dorazila k hustému porostu uprostřed luk, ucítila jsem cizí pach nějaké vlčice. Jediný problém byl, že to tu bylo fakt husté a to ne tím dobrým způsobem, což… byl momentálně celkem zádrhel. Zatraceně! Zavrčela jsem a vztekl odtrhla větvičku, co mě bodla přímo do křidélka. Postupovala jsem křáčím a vším jiným bordelem slimáčím tempem. Velmi opatrně a pozorně jsem si z cesty odsouvala větvě, co by mě bodly do citlivých oblastí na nohách. Tak tohle je další místo, co je mimo mé možnosti. Moc mě to ani nemrzelo, tohle by byla osina v zadku i bez křídel.
Oddechla jsem si a konečně se pořádně narovnala, když jsem ušla celkem slušnou cestu a porost prořídl. Konečně jsem mohla i svobodně objevovat a čenichat, kde se schovávala ta cizinka. Nemohla být už moc daleko a brzy jsem i viděla záblesk bílého kožichu. Zavrtěla jsem ocasem a přidala do kroku, ať ji co nejrychleji doženu. Přišla jsem dost nevhod zrovna ve chvíli, kdy hrozně roztomile skákala po nějaké dřevěné blbosti na zemi. Neudržela jsem to a vyprskla smíchy. Ta věc se kousek odkutálela a bílá vlčice zůstala jen stát. „Co to tam máš? Jo a promiň, nechtěla jsem se smát, jen to bylo prostě zlaté,“ smála jsem se a s veselým vrtěním ocasu popošla až k tomu soudku a začala ho očichávat. Vypadal celkem odolně, tak jsem se ani nesnažila ho sama rozbíjet. Mrkla jsem tedy zpátky na cizinku. Nebyla čistě bílá, měla po tělě zajímavou kresbu v odstínech šedé. Kdybych byla jako jiní tady, určitě bych ji chtěla do svého harému. A vlastně proč to nezkusit. Je hezká, má podivný sud, co víc chtít. Stejně se budu potřebovat nějak zahřát přes zimu. „Oh, mimochodem - ahoj, jsem Evelyn,“ představila jsem se a přátelsky se zazubila. Ocas se mi stále houpal sem a tam a dokonce i křidélka se mi zatřepotala. Já jsem tak cute!

<<< Zarostlý les

Cítila jsem ho. Byl blízko! Oči se mi rozzářily. Byl východ slunce a nebylo tak větrno, takže jsem pach rozeznala snadno. Začala jsem vrtět ocasem a pokračovala kupředu.
V těchto místech jsem asi nikdy nebyla, netušila jsem, jestli jsem už takhle špatně průchodné území navštívila. Ale nebránilo mi to v tom, abych pokračovala dál, kupředu. Docela jsem se i do Sarumenu těšila, tak kdo ví, co mi Morf řekne. Byla jsem připravena na nejhorší, ale jakožto správný optimista jsem doufala a věřila tomu, že mi to promine a bude rád, když ve smečce zůstanu. Musím se ale trošku víc snažit, přeci jen, jsem ještě k tomu delta. To postavení mi určitě vezme, s tím jsem tak nějak počítala. Ale i to bych obětovala.

>>> Elysejská pole

Byla se sebou spokojená. Alespoň pro začátek. Dokázala projevit svůj názor před někým cizím, ustála to ve zdraví a cítila, že je na dobré cestě se cizince zbavit. Kdyby jen tušila, jaká je pravda. Prozatím ale zůstávala v klidu a spokojeně usazená na místě. Nevyhrála válku, rozhodně ale si ale připadala, jako když vyhrála nelehkou bitvu. Její výraz byl čím dál tím povznešenější, vrátil se ale k lehce podrážděnému, když její společník opět vytáhl tu poznámku s věkem. Sklopila uši a ušklíbla se, spíš než naštvaně se ale v závěru tvářila otráveně. Chtěla něco říct, ale jeho mrknutí jí odradilo. Alespoň prozatím. A hlavně sázela na to, že ho svým „věkem“ odradí od chuti s ní cestovat kamkoliv.
Jeho další slova ji proto naprosto vykolejila a rozbila. Jak jako pomůžu? Co by se jako mohlo semlít horšího, než tohle?! Černý se přátelsky usmíval a hnědé tvář se se taky stáhla do nervózního úsměvu. Nepřirozeného a na první pohled nuceného, byl to ale úsměv.
„To není třeba! To naprosto není třeba, trefím sama. Je to vážně daleko a takový sympatický mladík si se mnou vůbec nemusí lámat hlavu!“ Kdyby to šlo, záda by jí polil studený pot. Alespoň jí po nich proto přeběhl mráz. A nebylo to zradou kožíšku, ale zradou plánu. Tohle se nemělo stát! Nebyla proto ani schopná vysvětlit svoje jméno a poděkovat za kompliment. Vypravila jsem ze sebe jen jednu jedinou větu:
„Těší mě, Nori.“ Nervózní úsměv ještě roztáhla, uši stále rozpačitě sklopené. Ne, ne, ne, ne, neee. To není možný. Co se děje? Návrh na cestu rovnou se vlčici vůbec nezamlouval. Byla sice pravda, že se ztratila, on ale nevěděl, že to bylo před několika lety. Sakra si naběhla. Nešlo to ale vrátit a teď musela nést následky. Vypadal nadšený, že jí může pomoct. Možná až moc. Bude chtít odměnu? Měla bych co nejdřív vyklopit pravdu. Ta myšlenka se stala absolutní a nevyhnutelnou nutností, jakmile začal mluvit o odchodu. Hnědá mu chtěla oponovat, jenže vyrazil dřív, než stihla cokoliv vykoktat.
„P-počkej!“ Oči měla vyvalené na vrch hlavy, úsměv naprosto zmizel a nahradilo ho čiré zděšení. Postavila se taky. Nori už ovšem pádil k trnové hradbě. Zůstávala zmateně stát a vyrazila za ním až moment po tom, co ji pobídl. Za běhu vrtěla hlavou.
„To je takový, ale takový průšvih.“ Mrmlala si hnědá pro sebe, naprosto neschopná normálně přemýšlet a uvažovat. Co budu dělat? Jak se ho zbavím. Teď je nejen se mnou, ale ještě mě vede neznámo kam. Všechno nabralo od toho šlofíku v trní tak nečekaně rychlý spád. Ráno neplánovala žádné podobné dobrodružství a teď sledovala cizího vlka, jenž ji vedl za neexistující smečkou. Neustále hustě pršelo a vlčici se navíc šíleně nechtělo opouštět sucho tohoto místa. Doufala, že bude moct na chvíli zůstat. Takhle to zkrátka nemělo být.
Baghý se obratně prodírala trním a neměla tak problém většího vlka dohnat. Jakmile se dostala dost blízko, pokusila se ho oslovit.
„N-Nori, počkej! Špatně si to pochopil! Vážně nemusíš chodit se mnou!“ Trochu se zakoktala. Stále měla problém s navázáním konverzace a nedalo se očekávat, že se to změní jen po pár minutách s cizincem. Snažila se ale zatím působit co nejvíce sebejistě. Neměla si vymýšlet takovou pitomost. Poprvé po takové době někoho potkala a hned se zapletla do takových nesmyslných potíží. Naprosto zbytečně. Musela s pravdou ven, nezbývalo ale než se dát za splašeným vlkem a všechno mu vysvětlit, až se rozhodne zastavit. Trošku ji mrzelo, že se toho tak chytil. Určitě bude zklamaný, až mu objasní situaci. Tvářil se sympaticky. Ne že by si z něj plánovala udělat kamaráda, nechtěla si ale ani vytvořit ošklivou pověst v novém prostředí. Zdálo se, že se zde totiž chtě nechtě bude muset na nějakou dobu zdržet.
Neochotně se prodrala šípkovými keři na okraji houštiny a vyrazila dál za cizincem, naposledy se ohlédla. Již předem věděla, že se sem určitě ještě bude muset vrátit a pořádně si to tu prohlédnout.

// Jezevčí les