ŘACH! Sud se rozlomil. Marion vyřkla ty otázky ohledně situace právě ve chvíli, kdy Alfie sud rozkřápl. Mari s sebou cukla, lekla se, nečekala to. Chvilku tak koukala, nečinně přihlížela, ale pak se usmála. “Alfie! Ty jsi ale talent!“ vyštěkla radostně a začala vrtět ocáskem. Nadšení však zanedlouho vystřídal údiv a šok, neboť bílá vlčice začala jančit a řvát jako na lesy. Mari zůstala nehybně stát na místě kousek od skupinky a pozorovala to divadlo, které Dipsi, sněhová vlčice, natropila. Nevědomky se při tom drbala zadní tlapkou na břiše, ale vůbec to nevnímala. Opravdu tomu nevěnovala žádnou pozornost. Až když ji tělo začalo svědit na vícero místech, si uvědomila, že se děje něco divného. “Ach, eh!“ začala poskakovat z tlapky na tlapku a nervně se ošívat. Tohle teda bylo pořádně nepříjemné! “Al-Alfie! Alfie taky tě to drbe? Svědí tě kožich?!“ vyštěkla po malém ryšavém stvoření a přiskočila k němu. U toho se ale divoce ošila a zakousla se sama sobě do plece. “To strašně svědí!“ pronesla, a zatímco ostatní studovali soudek s nápisem, ona poskakovala jako tele, škrábala se a pobíhala kolem jako totální střevo. Co to je? Proč ji najednou celý ten kožich svědí? Nějak to celé nepochopila a nepobrala. Nikdy se doma o blechách nebo veškách nemluvila, nevěděla, že něco takového existuje. Až když zaslechla „vyválet se v bahně“, zpozorněla. Na krátký moment přestala skákat a rozhlédla se kolem sebe, jestli tu někde nějaké to bahno není. Nebylo. Nešťastně si povzdechla a přihopsala ke skupince. “Co to svědí, proč mě svědí kožich? Co v tom sudu bylo?!“ zeptala se nešťastně šedé Evelyn, která vypadala tak nějak zkušeně. A navíc Mari připadalo, že se skoro neškrábala. Že by ji to pohltilo méně? “He, mohla jsem to chytit od té kytičky tam vzadu?“ napadlo ji a zabořila oči na Thorana, který se začal válet po zemi. Mari se rozhodla ho napodobit, proto se svalila na bok a začala se válet. Doprovázely to tiché sténavé zvuky, chrochtání či vrčení. Až co Thoran pronesl „jezevci“, zpozorněla. Vyhopsla na nohy a zvědavě nastražila ušiska. “Jezevci? Jsou to špindírové? Fakt?! A jak vypadá jezevec? (koukala stále na Thorana) A co že je to tam vlastně naspaný?“ uvědomila si, že vůbec neví, a přikročila k rozlomenému sudu, kde byla vyrytá ona adresa, kam měli jít. Pokývala hlavičkou, otřela si tlapkou svědící místo pod okem a pohlédla na Alfieho. “Jasně, takže Jezevčí les! Nebyl to ten les, který jsme obešli bokem? Jak jsme nešli skrz, Alfie?“ zeptala se vlčete, chvilku na něj koukala, ale pak se sebrala a vyběhla směrem, kterým sem přišli. “Alfie! Jdeme do toho lesa! Za panem Jezevcem! Za tím špindírou! Řeknu mu, že je to teda pěkná smradlavka!“ zavolala ještě na vlče, zahihňala se a zamířila z Houštin pryč. Pak se ale během velmi krátké chvilky (po několika běhových krocích) zasekla v pohybu a ohlédla se na ostatní. “Teda co že tam bylo napsaný? Jaká adresa? A jak se ten les vlastně jmenoval?“ nahnula hlavičku jemně do strany, až jí spadly uši na bok, a zmateně zamrkala. Zapomněla to.

Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem konečně zas ve svém živlu a mám kolem sebe kopu vlků, na druhou stranu to byla docela zvláštní skupina a rozhodně by jí prospěly nějaké úpravy. Ta pleskouchá vlčice byla ztracený případ, ten vlk na druhou stranu se zdál mít jen delší vedení v určitých věcech. Týpek asi neví, že muchlovat se dá všude. Normálně bych ho snad i začala vzdělávat, hlavně když se má společnost zdála tak ochotná a přítulná, ale s tou mladou poblíž… ještě by se začala vyptávat a já na to teď neměla náladu ani nervy. Nemluvě o tom, že vlčeti by se asi zlomilo srdíčko ještě víc, kdyby zjistilo, že existují vlčice, co před ním budou preferovat někoho svého pohlaví.
Taky bylo zajímavým obratem, jak najednou sud všechny začal zajímat. To se nepovedlo. No co, aspoň zjistíme, co tu máme. Osobně mi to bylo celkem jedno, i když čistě pro případ, že by uvnitř fakt byl nějaký poklad by bylo lepší, kdybychom ten sud čaply a odtáhly ho s Dipsi někam daleko a užily si ho samy. Zatím se bílé jen povedlo rozbrečet nejotravnějšího člena skupiny. Byla jsem na ni skoro hrdá. Ostatní se s námi naopak pustili do probíjení se dřevem. „Jak nám to jde hezky od tlap,“ zazubila jsem se na vlky kolem. Mělo to něco do sebe, tahle spolupracovat a nehádat se. Na úplný závěr se na soudek vrhl i nejmenší z nás a vrátila se i vlčice, co sice vypadala, že jí v hlavě přeplo, bohužel ale ne rozsvítilo. Otráveně jsem zavrčela a chtěla ji ještě trochu postrašit, než se ozvalo zapraskání. A pak jsem byla oslepena černotou. Co to sakra?
Můj zmatek naštěstí netrval moc dlouho. Temný mrak se rozpustil a já zjistila, že jsou to jen blechy a tyhle potvory. Ale ne, znova už ne. Rozmrzele jsem zabručela a otřásla se. Nemělo nejspíše smysl se moc škrábat, jen by to svědělo víc. Máš teď křídla, krávo! Málem jsem leknutím vyskočila a začala si zuby a jazykem aspoň čistit prostor okolo křídel a vybírala otravný hmyz, co se zavrtal mezi peříčka a srst. Boha, takové práce a pro nic za nic… Jen další práce z toho. Mrskla jsem ocasem a uraženě strčila do trosek soudku. Posouvala jsem je sem a tam ve snaze najít byť jen ždibíček něčeho lesklého, úlomek drahokamu, cool oblázek, cokoli… Jak jsem se tím tak probírala, všimla jsem si, že je na jednom dřevu je cosi vyrytého. Huh? Jezevčí les? No, tak jsem asi už věděla, jak se tady říká tomu lesu s kouzelným jezevcem. Ušklíbla jsem se a raději se zase soustředila na situaci. Jen jsem se teda rychle poškrábala na boku, tam se to už fakt nedalo vydržet. Počkat, vždyť tu krabici rozbilo to vlče! „Prtě? Seš tu?! Nevdechls ty potvory nebo tak?“ volala jsem a hledala ho v porostu, než mou pozornost zachytilo něco zajímavějšího. Jekot. Uvědomila jsem si, že tady byl na pozadí vždycky, jen já měla furt na mysli něco jiného. Ohlédla jsem se po zdroji a uviděla Dipsi, která se zuřivě škrábala, až z ní chlupy lítaly. Co to zatraceně dělá?! Vždyť byla heboučká!
Chvilku jsem seděla, vybrala si další várku hmyzu z okřídlených míst a poškrábala se tentokrát na pleci. Pak jsem to už fakt nedokázala snést. Nikdo z vývoje situace nebyl nadšený, ale rozhodně jsme to zvládali lépe než bílá vlčice. Neměla jsem co dělat, taky jsem se potřebovala srovnat s tím, že mě teď brouci budou nějakou dobu prudit a nevěděla jsem, jak jsou na tom se zkušenostmi s blechama zbylí dospělí. Neměla jsem sice nejmenší zájem se o ně starat jak mamina o vlčata, na druhou stranu jsem nebyla ani dost zlá na to, abych je v tom nechala. A už vůbec ne tady tu hysterku. S povzdechem jsem k ní došla a posadila se vedle ní. „Neskuč tolik, vykoupeš se, vyválíš v bahně, dáš tomu chvilku a přejde to,“ zavrčela jsem na ni, náhodou docela mírně, „Ukaž prosimtě.“ Byla jak malá. To snad nikdy nezažila blechy? Sklonila jsem se k ní a začala jí ze srsti na krku vykousávat aspoň ty mrchy, co se tam trochu shlukly. Přitom jsem se sama sem tam poškrábala na jednom lokti, pak druhém, pak za uchem… Fakt to nebylo příjemné a jak jsem tak střelila očima po okolí, nevypadalo to dobře. Bylo jich tu moc a to byl problém. Dobře, tady by se hodila solidní pomoc, tohle koupel ani nic jen tak nevyřeší. Neměla jsem v plánu o tomto uvědomění jakkoli uvědomit Dipsi, kterou by z toho ještě kleplo, no ostatní by snad mohli pomoct. Jestli se to vlče nezadusilo brouky nebo ho nesežrali, jestli si ten vlk vůbec všiml, že je problém a vlčice se nesnažila s těmi hezoučkými broučky hrát na honěnou. „Hele vidíte to tam taky? Na tom dřevě je něco vyrytého. Myslím, že se tahle věc přivalila z toho lesa vedle,“ kývla jsem hlavou přibližným směrem, „Nezkusíme tam zajít? Možná tam najdeme někoho, kdo o tom něco ví.“ Nadhodila jsem do éteru. Než se dočkám odpovědi, rozhodla jsem se, že bude nejlepší pokusit se bílou vlčici přesvědčit, že má ještě spoustu důvodů žít a nemusí ze sebe dělat krvavou ozdobu místních keřů. „Nemusíš jim to ulehčovat, stejně tě pro tu krev budou hryzat,“ sykla jsem po ní a klepla ji packou po noze, když se zas šla poškrábat. Zůstala jsem u toho, že jsem se sama střídavě škrábala a snažila se udržet tlapky ke kotníkům v co nejlepším bezhmyzím stavu a střídavě se starala o kožich Dipsi, aspoň tam, co sama nedosáhla a hemžilo se jí to tam parazity.

Alfie se rozhodl, že zůstane raději tak nějak od všeho bokem. Nezazlívala mu to, pouze ho po očku zkontrolovala, protože přeci tu byla ta starší ona a měla ho na starosti, že ano! “Thory, pojď s-eh-ah!“ zamračila se na bílou, která se očividně rozčílila a žduchla Mari tak, že chuděrka ztratila rovnováhu. Udělala několik kroků vzad tak rychle, že se jí nohy zapletly a ona spadla na zadek. Zůstávala tedy sedět na zemi jako trouba a zírala těma svýma velkýma očima na bílou. “Hele!“ vyštěkla najednou šokovaně, přičemž se začala pomalu zvedat těžce na nohy. “Proč jsi mi to udělala?! A proč na mě křičíš?!“ pomalým krokem se přiblížila zase zpět ke dvojici. A najednou se do toho přidala i to ucho od průjmu. Mari zlehka naklonila hlavu do strany, když si vyslechla od šedé tu její poznámku. Krátce se zamyslela. “Eeeh, mmmm,“ přešlápla z tlapky na tlapku. Co to sakra znamená „plácačka“? Nikdy to neslyšela. Měla bych se jí na to zeptat? A nebude se pak bílá ještě víc zlobit? Ještě než však stihla cokoliv říct, bílá se na ni rozkřičela. Mari se polekala. Cukla s sebou a ustoupila o několik nejistých krůčků vzad. Poslední krok ani nedokončila a nechala zvednutou pravou přední tlapičku od země, přičemž vyšokovaně hleděla na bílou, která se tu začala rozčilovat. Skelným pohledem pozorovala obě vlčice, a zatímco začala tiše pokňourávat, mrskala nervózně ocasem tam a zpět. “Kdo je Kjédoskůza? A co je démon z podsvětí?“ nešťastně vyřkla svoji otázku a smutně si kecla na zadek. Sklopila pak hlavu k zemi, zabořila pohled do země a tichounce zakníkala. Ta vlčice na ni byla teda ale sakra zlá! Ušiska jí visela dolů a zakrývala jí čelo. Byla opravdu rozesmutnělá, tohle už na ni byl až moc velký psychický nátlak. “Já nevím, kdo je kjedoskůza a taky co je to plácačka. Nikdy mi to nikdo neřekl. A nechci umřít,“ začala nalomeně brebentit. Pak zvedla pohled zase zpátky na vlčice, oči měla skoro zaslzené. “Jenom mě...“ přerušila svoji řeč, zase těkla očima na zem, pak zpět na vlčice a naprázdno polkla. Proč na ni poslední dobou každý křičel? Copak něco provedla? Snažila se, jak mohla, aby byla na vlky kolem sebe hodná. “Jenom mě zajímalo, co je v tom sudu,“ dořekla ostýchavě zbytek věty a s povzdechem si utřela opatrně svojí baculatou „vlčecí“ tlapkou srst pod okem. Nějak ji to tam zasvědilo. Posmrkla a ze sedu se postavila zpět na nohy. Zapátrala očima po Alfiem a Thoranovi, ale zůstala stát na místě. Nějak nevěděla, co by teď měla vlastně teda dělat. Koukla znovu bezradně na vlčice, které mezitím dupaly do sudu jako smyslů zbavené. Chvíli jí to trvalo, asi se i trochu bála, ale nakonec se odvážila udělat pár krůčků vpřed, aby se zase dostala o něco blíže sudu. A pak ještě jeden. A dva...a pak přicupitala jemňoučce jako baletka k věcičce a začala ji a dupající dámy obcházet kolem dokolečka malými rychlými krůčky. Pak na druhou stranu. Pak, když se zrovna dámy napřahovaly, do věci šťouchla hřbetem tlapky jako nějaká kočka a sud se odkutálel o kus dopředu. Mari se pobaveně zasmála. Byla tak...Neuvěřitelně jednoduchá. Lehkomyslná. Hloupá. Ale přesto úžasná. Neuměla si neužívat života, bavilo ji cokoliv! Milovala užívat si všech maličkostí, které jí každý nový den nabízel. “Takže jak se podíváme dovnitř?“ zeptala se všech okolo. Pak si ale čirou náhodou všimla něčeho v dálce, co ji velmi zaujalo. “Kytička!!“ vykřikla totálně fascinovaně a radostně zároveň, přičemž vlčecími hopsacími skoky s nataženýma tlapkama vpřed přispěchala k ní. “Uuuh! Ta je krásná! Fialková! Hele hele, pojďte se podívat! Alfie! To vypadá jako ta, kterou jsi mi dal za ucho, hele!“ očka se jí leskla. Byla totálně ve svém živlu. Milovala kytičky. Pak se ale zasekla. Zaňufkala naprázdno čumáčkem a tiše si odkašlala. Květinka měla zavřený květ, jakoby se ukládala ke spánku. Nebo že by na ni už byla moc velká zima? “Ta kytička je smutná,“ pronesla hloupoučce. Ach jo! Tolik si přála, aby se květinka otevřela. I ten stonek vlastně měla jakýsi povolený, bez energie. Byla povislá. Mari si to uvědomila až teď. Šťouchla do ní něžně a hodně opatrně packou. “Kytičko, ožij. Otevři se ještě. Chci se na tebe podívat,“ zaprosila fialku, přičemž si lehla jako sfinga a pak položila hlavu úplně na zem, že se ňufáčkem květinky dotkla. “Kyti, no tak,“ moc si to přála. V hlavě na to celou dobu myslela. Moc ji totiž mrzelo, že květinka umírá. ALE PAK! Pak jakoby se prostě něco stalo! Mari zvedla hlavu bleskově od země a fascinovaně na to zůstávala hledět. Šimralo ji v bříšku. Květinka se opravdu začala otevírat a celá ožívala. “Iiiii! Eeeeh! Uuuu! Aaa-Al-Alfie!“ snažila se přivolat svého kamaráda. Nemohla si však ani vzpomenout na jeho jméno, byla tím tak zaujatá. Cosi teda vykoktala. Bylo to naléhavé a hlasité, ale ani se tím jejich směrem nekoukla. “Kytička! Ožila!“ užasle a s úsměvem si k ní přivoněla. Nádhera! Šťastně vyskočila na nožky. Vzpomněla si, jak ji tehdy propůjčil život tu magii kytiček, když byla s Kasiusem a Kenaiem. Měla stejné šimrání v bříšku. Že by to zvládla ona tím, jak si to moc přála? Zvláštní. Nijak nad tím však hlouběji nedumala. Byla teď celá pryč z toho, co se přihodilo, měla hroznou radost. Smutek ji přešel a na všechny strasti, které se jí přihodily ještě před pár minutami, zapomněla. Ale pak si uvědomila, že tam vlastně leží ten sud, co ji tolik zajímal, takže neváhala, s kytičkou se zamáváním pacičky rozloučila, zavrtěla ocáskem a jako hromotluk – valící se koule – doběhla k vlkům. “Tak už jste něco zjistili? Co s tím sudem? Co se stane dál?“ zahalekala.

// snad to takto může být to objevení magie :) po domluvě s Falionkou i Wolfi, bude Mari mít magii Země.

Hrdě jsem se ušklíbla a nechala si to projít hlavou. Bylo by to fakt hrozně cool, stála jsem však o to? Strachem přátele nezískám – minimálně ne vlčí. I když mít kamarády démony… Beru zpátky, asi se budu u Smrti o tu pozici ucházet. Budu tady vládnout a mít harém a pak to na jaře zase rozpustím a nastolím svou diktaturu zase v zimě. Jak krásný by to byl život! A určitě bych nebyla špatný hrůzovládce, jen bych sem tam někomu urvala kus jídla a zabrala teplý pelíšek. „Ty by ses určitě bát nemusela, nechala bych si tě jako návnadu,“ zazubila jsem se na ni spiklenecky. Působila tak mile a nevinně, a přitom tady vytahovala na každého drápky. Kromě mě, což se mi zamlouvalo.
Navenek jsem nedávala nic znát, ale poznámka vlka se mě trochu dotkla. Asi byla pravda, že jsme si tady svou hrou zbytečně nárokovaly území podobně jako smečka. Už jsem jako moje matka… Nálada mi trochu zhořkla a měla jsem chuť se s někým poštěkat, což nebylo dobře, když tady byla jedna otravná vlčice a vlče k ní. Ten vlk furt vypadal celkem nezaujatě. „A i kdybychom tu nežili, co když prostě jen chceme mít trochu soukromí, co? Nenapadlo vás někoho, že do takovéhleho houští vlci chodí, když nechtějí, aby je někdo rušil?“ mluvila jsem s poctivě hraným rozhořčením. Thoránkova otázka mě dost podráždila a rozhodně bylo mnohem zábavnější být na straně Dipsi než té jejich, takže zatím měla mé sympatie. A to dokonce i přes svou averzi k boji. No, pravda, vypadala dost křehce, přece jsem po ní nemohla chtít, aby se rvala. „Fajn, kdyby došlo na zuby, postarám se o to a ty s tím zmiz,“ ujistila jsem ji. Vůbec jsem nepochybovala o tom, že bych si s oběma vlky poradila. Snad to bylo jen sebevědomí nabité tím, že jsem přežila dvě setkání se zombíky, snad to byl fakt, že vlčice vypadala asi stejně nebezpečně jako nakoplé vlče. Ušiska už jí někdo zpracoval, jestli je neměla takhle submisivní už od narození, což by mě v jejím případě sotva překvapilo.
Jen mi bylo líto toho malého, jak se z něj vytratilo všechno nadšení a zkroušeně odešel ke svému nejspíše adoptivnímu otci nebo co. Promiň, malej kámo. Jeho mamka nebo co byla odolná vůči všemu, co jsme na ni s Dipsi vypustily, ale ublížit takhle vlčeti… Na druhou stranu to možná bylo nutné zlo, ještě z něj vyroste druhá maminka. Skoro jsem se při tom pomyšlení otřásla. Nejspíše ani jeden z nich nebyl jeho rodičem, no co když se geny začnou najednou šířit vzduchem? A hlavně kde se tu bere tolik zatoulaných vlčat? To byl vlastně jejich bordel, ale bylo to zvláštní. Neměla jsem nad tím moc čas přemýšlet, protože Dipsi zrovna začala hledat dalšího spojence. Ah, tak ona takhle… Koutky mi cukly v úšklebku. Byla tak rozkošná a zákeřná, mohla by s ní být sranda. Rozhodla jsem se zkusit se s ní spřátelit, k čemuž jsem měla rozhodně lepší předpoklady než tank, co nás div neporazil. „Já jsem na tebe zlá? Máš uši jak plácačky na mouchy a řekla jsem ti o tom snad?“ naježila jsem se trochu. Zlá? Tohle je podle ní zlé chování? Proboha, vždyť už byla dospělá! Jak mohla být pořád takhle naivní? Dobře, dejme tomu, to bych jí odpustila, jenže ona byla i vyloženě blbá. Nemůžou být její rodiče sourozenci?
A hele! V Dipsi přece jen byl bojovný duch! A ten hlas! No skoro bych po ní mohla skočit. „Vy jste fakt nemožní, upřímně,“ doplnila jsem s povzdechem, „Co už s vámi, my vás na svědomí mít nebudeme. Řekla bych, že bylo hezké vás poznat, ale nebylo. Až na tebe Alfie, sorry, života si asi moc neužiješ.“ Zavrtěla jsem teatrálně hlavou. Tak napůl jsem doufala, že se fakt rozprchnout pryč, napůl jsem doufala, že zůstanou čistě pro případ, že by fakt v sudu bylo uvězněno něco zlého. Určitě by z nich byly fajn návnady. Ztratila bych se do stínů porostů, abych tomu teprve dodala na atmosféře, avšak Dipsi vypadala, že už to moc dlouho nevydrží, tak jsem se k ní raději přidala. „Užijte si peklo,“ mrkla jsem na naši společnost a spojila dupací síly s bílou vlčicí.