//Zubří vysočina přes Jezevčí les

Zubr v jejích patách už nebyl. Zanechala ho v lese, kde se jeho velké tělo těžko pohybovalo. Nejspíš mu stačilo, že vlky ze své přítomnost vyhnal. Na jednu stranu ho Nora chápala. Jste hora svalů a pak si vás dva blázni chtějí dát k večeři. Na druhou stranu měla pořád stejný hlad. Musela ale začít sama - od myší a nakonec bude mít dost energie na něco většího.
Cestu Noře ovšem zkřížila dvě vlčata, nebo možná ona zkřížila cestu jim, kdo ví. Povytáhla nad nimi každopádně obočí a hleděla na ně z výšky, lehce znechucená a lehce překvapená. Hlavou jí proběhly všemožné vzpomínky na rodiče, kteří už se nikdy se svými dětmi nesetkají, nebo na vlčata která už nikdy své rodiče nespatří. Nebo na celé rodiny, které se uložily k věčnému spánku spolu. Bylo to skoro smutné. Ale jen skoro. "Jdi mi z cesty," odsekla jim, ale z místa se ani nehnula. Nejspíš od nich očekávala nějakou reakci, a podle té se chtěla rozhodnout, co dál. Rozhodně se ale nechystala stát se nějakou adoptivní maminou. Na to byla moc mladá, samozřejmě.

<- Studánky

Z jeho radosti, ale i následného zaražení jsem byla poměrně zmatená. ''Ty neceš domů?'' Neměla jsem ve svých vlčecích myšlenkách vymyšlený jediný důvod proč by se mému bráškovi nechtělo domů. Byly jsme malí, potřebovali jsme někoho kdo nás bude hlídat, chránit, krmit, starat se o nás. Vůbec bychom tady, takhle bezbranná vlčata být. Pak byl zase mnohem veselejší, ''A kde si byl?'' Byla jsem zvědavá, přece nemohl být tak daleko, ten náš domov. Vždyť jinak bychom se nenašli tak rychle jen po několika týdnech, ne? Tedy, ne že bych ještě stále měla pojem o čase, byla jsem malé nechápavé vlče, které muselo růst a má momentálně jen svého brášku, kterému ublížili velké myši... Z toho všeho mě vyrušilo zvláštní zvuky, které se draly z mého bříška. To jsem neznala, maminka s tatínkem nám dávali pravidelně jídlo. Pocit hladu bylo něco nového. Ale neuměla jsem to popsat. ''Bříško vydává divné zvuky.'' Konstatovala jsem. Stále jsem šla za tou vůní, ale ten divný pocit každých několik minut zesiloval, až mě začalo bolet bříško úplně. Zakňučela jsem.

Hrdě jsem se zazubila, když mi potvrdil mou domněnku, a párkrát jsem pohodila ocasem. Bylo s nimi sice těžké vyjít, ale aspoň jsme se tady nenudili, no ne? Taky mi to dost ulehčovalo práci. Když bylo jasné, co vlk v kterýkoli moment udělá, musela jsem se více snažila do něj rýpat a vyvést ho z míry. S Noroxem to za mě sice už zvládl někdo jiný, kdo nás tu zavřel, jinak jsem si byla jistá, že by byl taky zajímavý i sám od sebe. Jestli by mě hned nezakousl. „Tak to si ani nebudeš pamatovat, o čem jsme se my dva bavili,“ zasmála jsem se. Nevadilo mi to, budu mu tak moct říct všechno ještě jednou – jestli si sama vzpomenu, o čem jsme mluvili. No, nakonec neřešili jsme nic důležitého nebo pikantního.
Norox měl sice divnou představu zábavy, ale nebrala jsem mu ji. Jen jsem švihla ocasem a zavrtěla hlavou. „Jak bys mě mučil?“ zeptala jsem se po vteřince a očka mi opět zářila. Třeba by mě taky zkusil rozervat na kusy jako to vlče? Ha! Chtěla bych ho vidět. Zubila jsem se na něj, úsměv mi však z tváře opadl, když mi víceméně zakázal je byť jen na den podpořit. Pokrčila jsem rameny. Jejich mínus, já si najdu jinou zábavu. Už mě začínaly pálit svaly, jak jsem netrpělivě klepala tlapkou, takže jsem se rozhodla, že je akorát tak na čase se zvednou a jít si teď najít nějaký zdroj srandy, když vtom se lesem začal ozývat podivný zvuk. Trochu připomínal prase, ale upřímně jsem nechtěla zrovna před divočákem utíkat takhle blbý místem. To Norox byl hned celý hrr a začal po mně štěkat povely. Pochybovala jsem, že bychom z toho vytřískali jídlo, ale dobře, přistoupila jsem na jeho nápad. Aspoň jsem se mu pak libově vysmála, když se z jeho prasete vytřískalo malé huňaté zvířátko, co kolem nás jen neškodně proběhlo. „Velký drsný vlk, co?“ lapala jsem po dechu, dokud mě nezatahal za ocas. „Hej! Nech to… ho,“ zaraženě jsem koukala na naše ocasy, které byly nyní srostlé k sobě. Šedivák se už dal do nadávání, zatímco já se sotva mohla ubránit smíchu. Výborný kousek. Rozhodně se ho musím taky jednou naučit, ale měla jsem pocit, že Noroxova trpělivost se mnou už byla i tak pokoušena dost. „Hele je to na nic a všechno, jasný, ale co takhle chytit tu potvoru?“ navrhla jsem a škubla ocasem k sobě a zamířila po stopách toho zvířete – nebo to aspoň zkusila.

//Kaňon řeky - ?

//Elypole

Přikývla jsem a zazubila se. „Nejdříve jsme skončili na nějaké party u jezera, ale bylo tam plno podivínů, tak jsme zdrhli, no a pak mě chtěl furt žduchat, ať se usmažím v sopce a pak jsme hráli na honěnou!“ byla bych vyskočila, jak vzpomínala na krásné zážitky léta, jenže můj momentální stav mi to tak úplně nedovoloval, „Ale nestrávili jsme spolu úplně moc času, několikrát jsme se potkali a pak spolu chvilinku cestovali.“ Bylo těžké to odhadnout, hlavně jsem si to už úplně nepamatovala do detailů, takže smůla. Stejně mě na tom nejvíc bavilo, že jsem další jaro procházela skoro tou stejnou trasu s jeho bratrem. Že bych každý rok měla letní úlet s jiným sourozencem? Cool.
Střihla jsem ouškem a usmála se na jeho poznámku. Kdybych to fakt uměla doslova, bylo by to mega. „Stejně by mě zajímalo, o čem jste si zrovna vy dva mohli povídat,“ zasmála jsem se. Nějak jsem si to nedokázala představit, na druhou stranu bylo už i dost k neuvěření, že se Norox bavil se mnou. Musel z téhle naší situaci asi být už dost zoufalý. Ale asi ne dost na to, aby přijal mé přátelství. Málem jsem se zadusila na vlastní slině, když zmínil, že výhody by možná bral. Já jsem snad prorok. Nebo taky ne, spíše to vypadalo, že pro něj výhody byly žrádlo nebo další čárka do počtu vlků, které stihl zabít. „Pfff, máš fakt bídnou představu výhod, víš o tom,“ převrátila jsem očima a rýpla do něj packou i přes bolest, kterou mi to způsobilo. „Ale mohli bychom zkusit o něčem vyjednávat, stejně jsme furt zaseklí k sobě,“ mrkla jsem na něj zpátky a na moment se posadila.

“Blechy? Vši?“ zašeptala nevěřícně, byla překvapená. Nikdy o ničem takovém neslyšela. “A co to je? Co jsou blechy a vši? Myslím tím jako jak vypadají?“ zajímala se hned, ale to už obě vlčice vyrazily za mrňousem, který se rozběhl jako první tím správným směrem. Tedy Marion byla ta, co běžela jako první a co si jako první vybavila lesík, který je kousek odsud a který vzali okolo, ne skrz. Jenže potom, když už se rozběhla, tak si uvědomila, že vlastně úplně zapomněla na to, co bylo napsané na tom dřevě, takže...smůla. A tak nakonec byl první Alfie. Podívala se na Thoránka, který jí v té době, co zrovna zírala na odbíhající vlčice, vysvětlil, co je to vlastně jezevec. Párkrát pokývala hlavou a hloupoučce si oblízla čenich. “Aha. A jak se vlastně jmenuje? To zvíře s krátkýma nohama? Zapomněla jsem,“ zazubila se a s potutelným výrazem, kdy jí spadená ouška skoro překrývala oči, vyrazila za ostatními. “Co je hrozné?“ zeptala se nechápavě a lehce natočila hlavu do strany. Chvíli na něj zírala, ale pak se musela věnovat Houštinám, které jim dvěma stály v cestě. Houštiny byly husté a opravdu nepříjemně škrábaly, takže přejít je, to byla opravdu žůžo sranda. A když jí ta větev z keře šťouchla do těla poprvé, vzpomněla si, co vlastně teď tady na tom prostoru dělali. A taky si vzpomněla, že ji svědí tělo. “Aha!“ vyštěkla z ničeho nic a začala v těch houštinách, jak se tak prodírala skrz, akčně poskakovat. “Thoránku, co jsou to blechy a jak to vypadá? Zapomněla jsem se tě zeptat!“ vypískla a po očku se na něj ohlédla. Pak však přidala na rychlosti, aby jim ostatní neutekli. Byla si totiž tak nějak jistá, že by nechtěla ztratit Alfieho. Sakra, jak se vlastně jmenujou ty dvě vlčice? Říkaly mi jméno? A počkat, jsou to vlčice nebo vlci? A počkat, kam to vlastně šly? A kam šel Alfie?!! vykulila oči a opět jemně zvolnila tempo. Pohlédla na Thorana. Díky bohu, že tu byl s ní! Ona sama by jistě někde zabloudila. Nikdy si nic nezapamatovala déle jak pár minut. "Thoránku! Kam vlastně jdeme?! A Alfie šel tam, kam jdeme my? A ti dva vlci a s námi jsou obě vlčice nebo vlci? Řekli nám jméno? Zapomněla jsem ho zase? Nebo nic neřekli?" naprosto nešťastně do něj zabořila svá nevinná očka, doufajíc, že ji z jejích trablů vysvobodí.

>> Jezevčí les

Nevěděla jsem, co dělat dříve. Měla jsem několik lákavých možností – třeba smát se té mladé nebo se pousmát nad tím, jak se do vlka zahryzla karma, nakonec však zvítězilo škrábání se a o něco něžnější pečování o bílou vlčici. Zdálo se, že se aspoň trochu uklidnila. Herečka jedna. Povzdechla jsem si, ale nemohla jsem jí to neodpustit, když byla takhle roztomilá. „Mohlo být hůř, věř mi. Třeba na nás mohla skočit klíšťata, to by byl teprve problém,“ teoretizovala jsem a otřásla se nad tou představou. Kdyby na nás v tomhle množství skočila klíšťata, stoprocentně bychom se neubránili nějaké infekci nebo jiným problémům. Vlastně to nebylo tak zlé, jen zatraceně otravné. A to i přesto, že jsem se škrábala nejen sama, ale i Dipsi mi oplácela pomoc. Na takovou formu spolupráce ostatní nedokázali přijít, ani když jsme jim to názorně ukazovaly. Jeden by řekl, že ušoplesk hned skočí na Thoránka, aby se o ni staral. Ne, místo toho musela jít k nám. „To tě doma fakt nic nenaučili?“ zavrčela jsem otráveně a podrbala se za uchem, „Máš své první blechy, gratuluju, jo a vši taky, jak to tak vypadá.“ Nehodlala jsem jí to vysvětlovat více, ať si tohle odbyde kdokoli je za ni zodpovědný. Navíc když jsem přestala byť jen na moment věnovat pozornost druhé vlčici, začala kňučet více. Měla štěstí, že vypadala opravdu zuboženě, jinak bych ji snad nechala, ať se trochu trápí.
Společnost se rozhodla, že přesun do lesa zní jako dobrý nápad. Thoránek měl taky dobrou pointu v tom, že jezevci by mohli být původci těch kousavých mrch. Mě to ani nenapadlo, a to to bylo sakra očividné. Asi není úplně marný. Bude chudák, jestli skončí s uchem – no vlastně by si ji mohl vzdělat. Skoro bych řekla i vychovat, ale to znělo hodně špatně. Zvedla jsem se ze země a otřásla se, jako by to něčemu mělo pomoct. Prtě se rozhodlo naši skupinu vést, když ušoplesk nepřekvapivě zklamal. I přes kňučení a jiné vokální i tiché zoufání se k výpravě přidala i Dipsi. Co by asi dělala, kdybych utekla za někým jiným? Ušklíbla jsem se. Myšlenka to byla zajímavá, ale nepochybovala jsem, že by si našla jiný zájem. Navíc za kým bych tu asi tak šla pro pokec? Vlče žvatlalo nějakou hatmatilkou a vlčici jsem vzdala, snad ten vlk by šel, no pouze za předpokladu, že by mě nepřeválcovala žárlivý pleskouch. „Když si to tak vezmeš, je dobře, že jsme to otevřeli před nima,“ nadhodila jsem bílé vlčici, po jejímž boku jsem se stále držela, „Takhle trpí s námi.“ Zazubila jsem se škodolibě. Zdejší hustý porost byl konečně k něčemu dobrý, už jsem se nemusela škrábat sama, stačilo se jen více přitisknout na větvičky a trny křoví kolem. V lese to bude horší, ale tak třeba tam fakt najdeme řešení našeho problému.

//Jezevčí les