Ako sa ukázalo, jednalo sa o mladú vlčicu, tipovala by som jej tak sedem ci osem mesiacov. Bohatá, hlava mala, a tak ako to býva. Slušné pozdravila a napokon sa odhodlala pristúpiť až k Wolfganii. Vzbudzuje priateľský dojem, tak to má byť, beta, pomyslela som si s úškrnom a zároveň na malú stocila hlavu, keď mi venovala.pohla a rozprávala o jej stratenom bratovi. Na okamih som sa však vrátila v čase, takže slová sa medzitým ujala čierno sivá. Len som teda zavrela hlavou, že som žiaľ jej súrodenca nevidela. Pohľad som mala v danom momente trochu vzdialený kdesi vo vlastných myšlienkach, no reagovala som na obe aj na monológ dospelej pri mne, že by sme sa mali vydať v podstate otvoreným priestorom ako sme sem došli, kvôli tomu dymu, ktorý bude vo vzduchu. To zas šalejú ročne obdobia... Ktorý z tých dvoch asi riadi počasie? Uvažovala som, kým sa mi mladá predstavila ako Amis.
Zjavne odhodlaná ísť s nám do bezpečia. Aj by som sa rozbehla prvá dp diery v kroví, cez ktorú som sa sem prepchala, no nečakane a náhle závraty má rýchlo vrátili na zem, takže esom počkala, až prejde beta. Následne som Amis vyzvala pokyvnutim hlavy, nech nasleduje čiernosivý chvost. "Strata rodiny ci súrodenca môže byť bolestivá, no nie je pravidlo, že sa mohlo stať tomu druhému čosi zle. Až sa najeme, možno niekto z lesa s tebou pôjde na výpravu," rozhovorila som sa v snahe vrátiť sa do prítomnosti, no nečakala som, že budeme trkotat celú cestu. Vo vzduchu visel dym, no zároveň vysoká vlhkosť... A hoci nebo sa sfarbilo do zvláštnej oranžovej, nič to nemenilo na predzvesti nejakej búrky. Už nech som niekde mimo vietor a v suchu.

//Narrské kopce cez kaňon

Siluety se změnili na dvě vlčice, které si mě povšimli i přes to, že jsem se snažila spíš i to, aby mě neviděli. Očkama jsem pohlédla na tu, jenž na mě se snažila mluvit první. Obě mluvili vlídně a hezky se na mě usmívali. To v jednom vyvolávalo kousek důvěry. Natáhla jsem hlavu. ''Um.. Dobrý den.'' Zašeptala jsem a pomalu se z křoví soukala ven. Prohlédla jsem si černo-bílou vlčici a pak i hnědou (zrzavou?). ''Ztratila jsem se od brášky. Neviděli jste ho? Je mi podobný a jmenuje se Star.'' Zeptala jsem se, můj hlas byl stále šeptavý a váhavý. Jestli ho neviděli, určitě byla nabídka zázemí, lepšího jídla a ochrany velmi lákává a brášku bych snad dokázala najít později.. Po chvíli jsem se postavila na nohy a přišla blíž k té, jenž se představila jako Wolfganie a zvedla hlavu tak, abych na ní viděla pořádně. ''Můžu jít s vámi?'' Aby se druhá vlčice necítila opomíjená, podívala jsem se prosebným pohledem i na Jennu. ''Jmenuju se Amis.'' Zašeptala jsem nakonec a párkrát švihla ocáskem, protože mi došlo, že nejspíše budou chtít vědět jak se jmenuju. Dala jsem si pozor na výslovnost a zřetelnost, aby to nedopadlo jako s Norou, která po špatné výslovnosti začala bráškovi říkat ''Škortle.'' Na mém jméně nebylo sice co zkazit, ale to jistota, nebyla jistota.

Hledaly jsme zdroj toho pachu. Jenna se do hledání pustila s vervou, až jsem se bála, že by mohla vlče sežrat. Teda, doufala jsem, že si dělala legraci, no ale v hladu jeden nikdy neví, kde je hranice mezi legrací a vážným slovem. Měla však lepší postřeh než já, protože si všimla odrostlejšího vlčete, které se krčilo v křoví. Dobře, zase se tolik nekrčilo, spíš tam tak odevzdaně leželo a dívalo se na nás očima plnýma strachu. Tak to s lovem už nevypadá tak nadějně. Budou nám muset stačit vydry v lese. Pokud neutekly.
Pomalu jsem se přiblížila ke keři, ale ne tak blízko, aby se necítilo ohroženě. Stále jsem nevěděla, jestli je to samec nebo samice, ale myslím, že to bylo v danou chvíli jedno. "Ahoj. Nemusíš se nás bát, " řekla jsem laskavým hlasem. Koutkem oka jsem pozorovala Jennu, jestli náhodou nemá nějaké postranní úmysly a nechystá se dát si svačinku. To by si ovšem musela nejprve poradit se mnou, což bych nerada. Zdálo se však, že nemá takovou krizi prázdného žaludku, takže jsem mohla být v klidu. "Nechceš jít s námi do lesa? Mohly bychom zkusit ulovit nějakou vydru, odpočineš si a pak vymyslíme co dál." Dívala jsem se zkoumavě na jeho reakci a stále se vlídně usmívala. "Jsem Wolfganie, " dodala jsem nakonec a nechala Jennu, aby se představila sama. Nevěděla jsem totiž, jestli by jí vadilo, kdybych to vzala za ji nebo ne.

//Narrské kopce (cez Kaňon rieky)

Prekonali sme pomerne rýchlo rieku, kde som sa svedomito dívala na chvost vlčice predo mnou a nie do vody. Beztak sa mi sem tam hmlil zrak a krútil sa mi svet, takže to nestálo za to, aby som sprosto zahučala do vĺn, odkiaľ by som sa v tomto stave asi sama ani nedostala. Kaňon bol priechodný, nebola ešte zima, tak sme sa nemuseli trápiť s podšmykovaním láb na kamenistej cestičke, kým sm e sa vydriapali k lesíku, ktorý tvorili všelijaké kriaky - vrátane tých s tŕňmi. Tu by mohlo kde čo žiť, keď sú chránení takými kroviskami nie? Pomyslela som si, keď som začala obchádzať okraj húštin, aby sme našli vhodné miesto na postup hlbšie. Dobre som si pamätala, že za tým najhorším krovím je voľnejší priestor k pohybu.
Riešili sme aj mizernú kvalitu vzduchu a ja som tušila, že to bude nejaký oheň, no kde? By muselo byť pekelné ohnisko, aby nás zadusil dym všade... Uvažovala som, kým mi beta navrhla, že možno v Narrských kopcoch bude u toho božského vlka lepší vzduch. "Taktio tam ani nedôjdem, ledva vlečiem nohy," odvetila som rezignovane, no zároveň som jej návrh nezavrhovala.
Pokúsila som sa aj nám prekliesniť zo začiatku cestu, kým sa najhustejšie kroviská rozostúpili a my sme mohli kráčať po tráve, čo bola príjemná zmena po brúsení si vankúšikov na labách po kameňoch. Wolfganie však začala vetriť, nuž som sa pridala, skúsila som preskúmať opačný smer ako ona. Bude to jedlé? Prikývla som však, keď sa ma Wolfganie pýtala. Na jej tvári bežali myšlienky, ktoré som nemohla prečítať, a preto som sa len zamračila. "Nájdime zdroj," odkašľala som si jednoducho a poslúchajúc stále dobrý čuch a nos som sa vydala napred, pretože som výškou tela bola predsa len bližšie k zemi ako čiernosivá.
Už som sa nádejala na nejakú dobortu, nejakého tučného hlodavca, jazveca alebo čokoľvek, napriek tomu, že pach bol úplne odlišný. Skôr mi hlad zakryl racionálny úsudok. Na moje prekvapenie sa však pod kríkom krčilo telo vĺčaťa - či teda už odrasteného mláďaťa. Prezradil ho biely ksicht s čiernym fľakom na oku, mala čierne uši, čiernu hruď... a divoko strakatá nevyzerala ani živo. Na tele tej omladiny trčali cez srsť a kožu rebrá a azda i chrbtica, bola vyhladovaná podobne ako ja. To nie je ani len posila, napadlo mi, na čo som hodila frustrovaný pohľad na Wolfganie, že čo teda s týmto tu.

"Protože bude... mrtvej. Šlus ende, cretino," nakrčila nad malou vlčicí čenich, jako by vlčata měla hned od narození chápat všechno a všechny a nikdy neudělat chybu. Ale co si to nalhávala, přesně to měla. Tihle dva byli hnusní. K zahození. K zabití. Udělala by jim dobrou službu, kdyby je zakousla na místě. Mrskla pohledem ke strakatějšímu vlčeti, které si ne moc odvážně chránilo své jméno. "Jasan, Štokrle. Mangia merde e morte," zasyčela si pod čenichem. Lehce jí zacukalo pod okem, když vlče pokračovalo ve své naivní nevinnosti. Cazzo. Zhluboka se nadechla a s hraným úsměvem zase vydechla. Klidně se na vlče podívala, ale i pitomec by se dal na útěk, nebo bylo jasné, že se Nora chystá spustit dlouhý monolog. "Tady. Přímo přede mnou, cretino. Je to bílý s černejma flekama jako nějakej odpornej králík a padaj z něho ještě pitomější slova. Madonna santa! Jsi normale stupido, nebo grande stupido? Jak moc stupido vlastně jseš? Moc stupido. Stupido Štokrle! Ti amazzo, cazzo,, vyplivla, až jí z tlamy odkapávaly dlouhé sliny. Odplivla si vedle do trávy a napřímila se, s úsměvem, jako by nikdy nic neřekla. To byl její styl.
Nora překvapeně povytáhla obočí, když ze sebe malá vlčice dostala vcelku bojácnou větu. Ve zlatých očích se jí zablesklo a v mžiku sekundy malému Starovi cvakla zuby těsně u oka. Spokojená sama se sebou tiše zapředla a znovu se narovnala. Pohlédla vlčici do očí. "Come sei carina! Nauč svého neschopného bratra takovému přístupu a možná se nezabije na prvním rohu, kde ho necháš sama, bella ragazza," odvětila jako by nic a následovala jejího stupidního strakatého bratra někam, kde ho s trochou štěstí něco zabije dřív, než to udělá Nora. "Neublížím vám. Ale ani vám nepomůžu. Pokud Štokrle skočí do díry, nechám ho tam. Tak si ho hlídej," zavolala za sebe ještě a s otráveným výrazem si hlídala strakatý ocas vlčete před sebou.

//Kaňon řeky

Vlčice byla dost nevrlá zdálo se, ale takové chování mi nic neříkalo. Proč by mělo? Tak nezkušená životem jsem byla. ''Proč by se měla něčí krev stát součástí bláta?'' Nechápala jsem co tím chce říct. Chtěla nám snad ublížit? Těžko říct.
Bráška se nás snažil představit, ale jeho výslovnost byla špatná, horší než u mě a vlčice Nora, jak se představila z toho měla očividně radost. Nelíbila se mi, byla zlá. ''Star a Amis.'' Řekla jsem a zamračila jsem se u toho na vlčici. ''Moc nás těší Noro, jsme rádi za každou novou tetu, která je nám strašně ochotná pomoc.'' Sama jsem byla překvapená nad tou ironickou větou, která mi vyletěla s tlamičky. Byla zlá, tak já jsem nechtěla být hodná a na povel třást ocáskem jako bráška. ''Pomůžeš nám, nebo nám ublížíš? Víc možností není.'' Vůbec jsem si neuvědomovala vážnost svých slov, které jsem vypouštěla s tlamičky. Mohlo mě to nejspíš hodně, hodně bolet, ale kdo by se chtěl zlobit za malé ztracené vlče? Jenom hlupák, ale na tom nezáleželo. Záleželo jen na tom, zda nám vlčice pomůže se dostat ke smečce, nebo nás tu nechá samotné a opuštěné.

"Já ae nelekl nic o hledání. Já myšlel, že," zarazil jsem se, "že, emm nevím ak sem to mylsel, ale plostě ne tak že je pudem hledat." dokončil jsem nakonec. Ségra je ale trdlo. Řekl jsem si pro sebe. Potom ale Amis jaksi narazila na kámen úrazu u mé výslovnosti hladu. "Jo to e, ale to není had, ale h-h-h-lad. vysoukal jsem s vítězoslavným výrazem. Bylo slyšet že Amis je ve výslovnosti lepší než já, to mi ovšem nebránilo mlít páté přes deváté. Najednou jsem narazil do něčeho hubeného, chlupatého a i docala teplé. Z toho nárazu jsem spadl na zadek. Podíval jsem se nahoru a uviděl velkou vlčci. Sestřička se ujala slova, já začal vrtět ocasem a čekal na chvíli, kdy budu moct spustit to své. Vlaatně jsem docela přeslech to co vlčice řekla. Sestřička skoro ani nestihla doříct poslední slovo když jsem začal mlít. "Ahooj já sem Š-S-Š-talrl a tohle je moe séga Amíí. Jak še enuješ ty?!" při těch slovech jsem se postavil a začal poskakovat kolem šedivé vlčice a přitom jsem pokračoval. "My šme se slatili, teda já se štlatil dlív neš Amííí a byl šem u Olííí a Noštli! A potom mne odtáhli dlouheeee mysi a potom šme se potkali s Amííí ateďka deme za takovou klásnou vůní!" valil jsem jako kulomet a přito pořád poskakoval kolem šedivé. "Čítíš tu vůni taky? Mááme taaaaaaaakový h-lad! Jo a us sem se ptal jak se menueš?!" dotančil jsem svoje kolečko kolem vlčice, sednul si před ní na zadek a čekal na odpovědi na všechny svoje otázky.