//Mechový les

Daemon potvrdil, že Proximu cítí a pak už jsme mohli pomalu vyrazit tím směrem. Nemusel jsem vlčeti ani říkat, aby se drželo u mě, Daemon už se automaticky zařadil těsně za mě. Opravdu jsem doufal, že ten cizinec nebude nikdo nebezpečný. Měl jsem uši nastražené, ale neslyšel jsem žádný podezřelý rozruch. Les byl tichý, poklidný, tak jako obvykle. Pachy nás zavedly až na místo, které jsem dosud v lese nenavštívil. Netušil jsem, jak to je vůbec možné. Bylo to tady vždycky? Přišlo mi nepravděpodobné, že bych si toho nikdy nevšiml, ale... asi to nebylo nemožné. Možná se v okolí něco změnilo, co jezírko odkrylo. Nebo možná bylo před vlčími zraky schované nějakým kouzlem, které pominulo. Ani bych se tomu nedivil, kouzla tu přece byla jako doma.
A právě u záhadného jezírka se nacházeli Proxima a neznámý vlk s černobílým kožíškem, který měl ovšem nádech silně do modra. Vypadal... no, rozhodně bych neřekl, že vypadal nebezpečně. Ani jsem nevycítil žádný vztek či strach, který by se mezi dvěma vlky vznášel. "Ahoj," pozdravil jsem Proxi s pousmáním a zamáváním oháňky, byl jsem rád, že ji po dlouhé době zase vidím. Ovšem v přítomnosti neznámého vlka jsem se k ní hned nehrnul, chtěl jsem nejdřív vědět, co je zač. "A... zdravím," dodal jsem k cizinci s pohledem spíše tázavým. Co dělal až tady, v samém srdci lesa? Možná to byla podobná situace jako s Ismou, která sem přivedla svého známého. "Co tě k nám přivádí?" zeptal jsem se ho a pohledem zkontroloval Daemona, který se snad stále držel v mojí blízkosti.

Jeho zabedněnost byla docela bolestivá, ale stejně jako u blbosti, trpěla u toho společnost, protože si dotyčný neuvědomoval, že je takový. Občas mu to sice bylo připomenuto, jako nyní, takže se mohl snažit trochu napravit, ale vždycky to bylo až moc pozdě. „Kdybych tohle věděl před lety, tak jsem se nemusel táhnout k Životu,“ podotkl k Biance trochu nedůvěřivě, že by mu tahle voda pod sopkou měla pomoct. Jiná voda, která vytékala ze sopky, byla spíš rychlíkem do hrobu. Minimálně podle toho smradu, co z ní stoupal.
Tak či tak byl kompletně mokrý, honil se v vodě za nějakým bludem, hadem, který asi hadem nakonec nebyl, ale lesklým kovem, který nabízel Biance, ať si ho vezme. „Co?“ nechápal a to co z něj vylétlo zase úplně nechápavě. Kombinace barev? Móda? Co to má sakra být? Natočil lehce hlavu do strany, přelétl Biancu pohledem, zhodnotil, že je padesáti odstínem šedi s trochou světle modré a zlatá... Zlatá k tomu mohla jít, ne? Nebo ne? Hlava mu lehce klesla ke straně, jak se v tom celém ztrácel. „Zákon tohohle kraje je, že pokud se něco může podělat, podělá se to,“ opravil ji, narval si náramek na nohu, aby ho někde nepotratil a vylezl zpět na břeh. Voda se z něj lila v potocích, nechtělo se mu oklepávat, stejně brzy uschne. „Tak ti najdu něco jiného,“ navrhl s pokrčením ramen, že to teď nechá být.
Rozhlédl se okolo, jestli se někde nebude nacházet Matteo, ale bylo tam ticho a ještě se ozvalo vytí, které chtěl přejít, jako každé jiné. Jenže Bianca na něj reagovala. „Asi taky,“ odpověděl. „No zatim se zdál nadšený z jakýkoliv představy se cokoli učit,“ zašklebil se zlehka. Na synovu obranu, jeho to učení taky štvalo po všech frontách.

//VVJ přes Mech

Oh, cvaklo mu trochu v hlavě. Možná by se dal pořád považovat za nováčka v tom celém, co se mohlo sumarizovat jako partnerství a nějaké vyznávání úplně nezvládal. Asi největší projevení, které se kdy z jeho strany stalo, si ani nepamatoval a následek toho se skoro utopil a pak táhnul do lesa. „Já nejsem starej,“ bránil se. Kosti měl jako mladíček, že jo? Že byl línej nebylo stářím, to bylo zcela jeho vlastností, kdy měl úplnej nezájem o cokoli, co mohli ostatní považovat za zajímavé.
Sledoval posledním okem, jak se syn vzdaluje, to už byl z poloviny ve vodě a něco tam lovil mezi šutry a myslel si, že je strašně nenápadný, než na něj Bianca upozornila, co to tam dělá. „Hm?“ zamručel a vzepřel se, aby vytáhl hnáty z těch šutrů a mezitim dopadl zadníma nohama do vody, takže mohla dosáhnout svého cíle, že budou společně ve vodě a bude to romantické. Jenomže on se zrovna choval jako malý parchant a zvedal svoji nohu, aby zjistil, co to tam vlastně je. Na slunci se to lesklo, trochu mu to mizelo mezi chlupama, ale bylo to... zlaté a had. Ew, ušklíbl se, posadil se ve vodě ke dosáhl a natáhl nohu blíž k Biance. „Něco jsem našel,“ řekl. „Chceš to?“ dodal s otázkou. Sice už jeden náramek na noze měla, ale furt měla tu druhou volno, tak aspoň vyrovná váhy.

Jak byl celý mokrý, najednou měl vody dost a dost. Byl to pěkně zrádný živel, fuj. Líbilo se mu v ní ohřívat a máčet, ale jestli mu mohla takhle z ničeho nic zmizet pevná zem pod nohama, asi to nestálo za to. A jak se naučit plavat, to netušil. Ještě, že se maminka na něj nezlobila - asi se spíš taky lekla, jak zmizel pod hladinou.
Teď už se mu ale poblíž pramínku moc zůstávat nechtělo. "Já si du hrát tam, jo?" ukázal tlapkou mezi stromy opodál. Rodiče se tady mohli klidně vyhřívat dál, jak se jim zachtělo, ale Matteo chtěl trochu změnit scenérii. Těžko hrozilo, že by se zatoulal příliš daleko. Na to byl trochu moc velký lenoch. Všechen otravný sníh už naštěstí zmizel a tak mu nic nepřekáželo v chůzi, když se vypravil stejnou cestou, odkud přišli. Prošel mezi nízkými stromky a keři a zmizel za nimi z dohledu, jak opustil tohle tajné místo a vkročil zpátky do lesa.

//Mech

Býval by řekl, že ta sopka není nebezpečná, ale před pár lety přeci jenom vybouchla. Byl si však jistý, že to bylo způsobené něčím, do čeho se on sám namočil a sama od sebe je dost možná klidná a nedělá problémy? Ale furt to byla sopka, furt měla v nitru lávu a chtěl tam nutně brát vlastního syna? Jiné by tam kopl bez rozmyslu. „Já tam byl,“ řekl zprvu, ale na druhou stranu – kde on nebyl? Prostě značný kus světa, až poslední roky se flákal. Možná stářím, možná z pohodlnosti, že nikam nemusí. „Zašel bych tam za dne, spadnout dolů chce docela umění,“ pokrčil nad tím zlehka rameny, ale neznamenalo to, že tam plánoval nechat vlče jenom tak běhat bez nějakého dozoru a s logikou, ať se klidně spálí. Doslova v tomhle případě a zcela na uhel.
Chtěl si ale nejdříve trochu odpočinout, cesta byla dlouhá, měl toho plný zuby a ležení u horkých lázní mu dělalo dobře dobře, i když furt jediným okem sondoval, jak se Matteo hýbe ve vodě a jestli narazí na nějakou díru, kde mu tělo zahučí a zmizí. I tady se potřeboval spálit. „Jakože jsem starý a mám ztuhlý kosti?“ nadhodil k Biance, když ho stále vyzývala, aby šel dovnitř, ale nebyl to prostě koupací typ. A tady těžko chytí rybu.
Koutkem oka si všiml něčeho, co zaujalo jeho pozornost až hypnoticky. Přestal sledovat vlče, které se paradoxně v té chvíli začalo topit a místo toho se díval na hada. Chloupky na krku se mu zvedly hrůzou, nesnášel ty bytosti. Tenhle navíc nevypadal jako ten, který se mu držel v přívěsku a taky se nezdálo, že vlka rád viděl. Nadzvedl se na nohy, netušil, jestli ten had zaútočí, ale jenom zasyčel a zmizel v keřích. Vycenil lehce tesáky, spíše to byl následek děsu nebo nějakého vzteku.
Otočil hlavu, uši krátce stáhl vzad, protože se obraz zcela změnil, vlče prskalo jak fontána, Bianca tam na něho štěkala a on mlčel, protože neměl tušení, co se stalo. Přešel k nim blíže, aby nebyl obviněn, že se nezajímá, ale oko mu zase chytlo pozornost jinde. Do oka se mu dostal nějaký odlesk, takřka ho zabolel, ale první přešel blíž k Biance a až pak koukal, co se to tam mihotá ve vodě. „V pohodě?“ zeptal se s hlavou pootočenou k předmětu. Pomalu se po tom natáhl, tlapu měl skoro až po rameno ve vodě a šmátral tam, co se to tam dostalo.
Do oka mu vystříkla voda, zavřel ho, zavrčel a zase otevřel. Viděl jenom tak z pola, voda bublala a na tlapě něco cítil. Raději ji rychle vytáhl, začalo mu to být nepříjemné a už to hlavně držel. Zvedl se na břeh, z nohy mu tekla voda a na tlapě něco viselo. Nejdřív se mu udělalo mdlo, zase to byl had – nemůže se jich prostě zbavit? Ale byl to kov, ne živé tělo. Zlaté, tvar hada, hnus fialovej. Teda zlatej.

Úplně by tu vodu nepil a nutně by do ní ani nelezl. Nikdy nebyl moc plavec, ve vodě se nevyžíval a sice nemusel řešit nějaké mrznutí po vylezení, prostě se mu to nelíbilo, i když vzduch okolo byl příjemnější a nemusel se namáhat s nějakým ohřevem okolím.
„Možná,“ pokrčil lehce rameny, i když mu bylo divné, že by si toho takovou dobu nikdo nevšiml, ale... možná by to u něj tak divný nebylo a proč by mu ostatní o takový věci říkali. Nebo to vzniklo sopkou, kdo ví, ve výsledku to bylo úplně jedno.
Lehl si na zem u břehu, že ho vyhřátý kámen hřál na břiše a přitom byl dost blízko tomu aby vypálil ve chvíli, kdy se vlčeti ztratí hlava pod vodou, protože neumí plavat a brzy zjistí, že ho zadek nebude nadnášet sám od sebe. Ale neplánoval ho upozorňovat, na něco bylo lepší přijít o samotě a ve vodě se k němu připojila Bianca ještě s výkladem, co to sopka má být.
„Zůstanu spíš tady,“ odpověděl podezíravě vůči vodě, „úplně vodu nemusim,“ přiznal. A tahle voda byla teplá, tedy jiná než ostatní a ty jiné věci mu prostě dobře nedělaly. Jakýkoli výkyv od normálu mu nějak evokoval nepříjemné věci, co se mohou stát.

//Mech

Dobře, dobře. Něco to určitě bylo, to musel uznat sám. A svým způsobem ho to i zaujalo, když viděl, jak se kolem jezírka nedrží žádný sníh. I přes svůj prvotní protest a neochotu se tedy nakonec vypravil za mámou bez dalších protestů. Na břehu jezírka se zastavil a natáhl do čenichu vzduch, který tu byl vskutku teplejší, než jinde. Mohla za to ta voda - to z ní stoupalo všechno to teplo i mlha, která se líně plazila okolo. Sledoval mamku, jak si nabírá na jazyk trochu jezírka. "Je to hnus?" zajímal se hned a smočil ve vodě opatrně jednu černou tlapku. Byla příjemná. Mnohem lepší, než ta pitomá zima všude kolem. "Fajn," broukl si spokojeně. Voda údajně k pití moc dobrá nebyla, ale mohla by se hodit na koupání. To byl aspoň nápad!
Matteo už se tam málem vrhl, ale ještě se zaposlouchal do toho, co o tom všem mínil táta. Nebylo to tu? No, takže něco nového. V tom neshledával nic divného, pro něj tohle všechno bylo pořád dost nové. "Co je sopka?" To ho upoutalo mnohem víc. "A koho bouchla?" A co měla co dělat s tímhle jezírkem? Matteo se naklonil nad vodu, natáhl přední tlapy před sebe a tak napůl se sklouzl do vody. Menším zádrhelem bylo, že neuměl plavat, ovšem zatím si to neuvědomil, protože u břehu bylo jezírko dost mělké, aby dosáhl na dno. Hřejivá voda ho okamžitě objala a začala vyhánět zimu z jeho těla. "Je to dobrý," informoval rodiče a zamával ocáskem, až se kapky vody rozstříkly na všechny strany.