Protože Proxima nic nenamítala, šlo to samo. Jo a vlče se přidalo k nám, což jsem ale považoval tak nějak za samozřejmost. Druhá možnost byla zůstat tu sám a to by se přeci nikomu nechtělo, když mohl mít společnost. A jakou!
Proxima ochotně vedla a hned jak prošla kolem mě, zařadil jsem se a zvesela si to štrádoval po jejím boku. Jakkoli nemožné se mohlo zdát v bohaté nadílce takhle pochodovat, zvládal jsem to. Zároveň jsem šel k vlčici tak blízko, že jsem ji sem tam příležitostně podpíral. Někdo s bystrým očkem by si všimnul, že by se vlčici nějaká podpora hodila, ale já? Já takhle blízko chodil dost normálně a občas něco ve mně ostatní podporovalo tak nějak automaticky.
Došli jsme až k úkrytu a já horlivě pobízel Proximu, aby už vlezla dovnitř. Tam se zachumlá do kožešin, bude jí zase fajn a budeme moct spřádat můj velkolepý plán na jejího otce. Uuu, až mě svrběly nožky nedočkavostí!

// úkryt

Z odrazu ve vodě číst budoucnost

Podívala jsem se na otce, který tu postával a dával dobré otcovské rady. Věděla jsem, že tohle prostě je táta, bude se o mě start dokud neumřu. Představa, že by on snad skonal první mne popravdě ani nenapadla. Kývla jsem hlavou, když pronesl, že máme jít do úkrytu a tam se mám zahrabat do kožešin. Do nosu se mi dralo další kýchnutí, ale podařilo se mi ho potlačit. Podívala jsem se na vodní hladinu, abych se podívala na to, jestli mi někde neteče sopel nebo něco podobného. CHtěla jsem se jenom upravit, ale pohled na vodu ve mne vzbudil něco děsivého. Byl to strach. Strašný strach a temnota. Ticho. Naprostý klid. Ale ne ten příjemný, spíše ten, co vám otáčí vnitřnosti naruby. Můj příští rok bude smrt. Jedna velká smrt... Rozhodně ne. Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se zbavit těchto podivných myšlenek, které ve mně vyvstanuli. Odvrátila jsem se od vodní hladiny a další pšíknutí už potlačit nedokázala. "Hepšíííííí" vyletělo ze mě a já se hned začala horlivě omlouvat. "pardon, pardon," vychrlila jsem a pak se podívala smutně na Nica, který nadskočil samým leknutím.
Byla jsem suchá, ale necítila jsem se vůbec dobře. Otec musel jít něco řešit a nechal nás tu tedy s tím vlčetem. "Já jdu do úkrytu, jdeš s námi?" zeptala jsem se malého. Nebyl zase tak mrňavý, aby nemohl být sám a já popravdě neměla na hlídání malých vlčat ani pomyšlení. Mírně jsem se nakrčila a pak se vydala směrem k úkruty. KAždý krok mě bolel, jak mi začínaly tuhnout svaly. Vymanit jsem se ani nemohla z té předtuchy, kterou jsem měla, když jsem se podívala na vodní hladinu. Něco ve mně se tomu vzpíralo, ale zároveň jsem věděla, že to je pravda. Tohle bude těžký rok, ale koho se bude ona smrtelná předtucha týkat jsem úplně netušila.

//úkryt

Moc jsem nevnímal, o čem si povídá Saturnus s tím namodralým vlkem, ačkoliv jsem se po nich co chvíli ohlédl, jestli tam pořád stojí. Zmáhala mě lehká paranoia, že mě hnědý vlk jen nastrčil do nějaké pasti, teď odejde a nechá mě tu napospas osudu. I to, jak mě jeho dcera lákala do vody... Není to podezřelé? Neměl bych se mít na pozoru? Nakonec jsem do vody nevlezl, a mohl jsem za to být jedině rád, jelikož se vzápětí ozval hlasitý zvuk, který vyděsil všechno okolo (včetně mě). Poskočil jsem a naježil se, načež jsem velmi rychle zařadil zpátečku a utekl zase do své staré známé skrýše za Saturnovo tělo. Proxima nevypadá dobře... teda ne, že by byla škaredá, spíš... říkala cosi o tom, že na ni něco leze, a kdyby to byl třeba pavouk, tak ty já moc rád nemám... Fuj, pavouci... měli bychom odejít.
Saturnus se skutečně zvedl, ale to až poté, co uslyšel vytí. Já už jsem se začal aktivně řadit vedle něj, načež mi řekl, ať tu zůstanu a jdu raději s dvěma zbylými vlky do úkrytu. Než jsem stihl vyslovit protest (který by i po zformulování patrně stejně zůstal jen v mojí hlavě), byl pryč. A tak jsem tam zůstal stát jako vykotlaný strom, hledě na Proximu, která už byla z vody venku, a Nickolase, kterému se z teplé lázně asi moc nechtělo. ... A co teď?

Otec a Nickolas mluvili a já... no byla jsem ráda, že jsem spokojená ve vodě. Trochu mne zajímalo to vlče, které tu pořád bylo, ale ne natolik, abych vylezla z vody a šla za ním. Spíše jsem ho sledovala, jak se přibližuje k vodě a strká do ní tlapku. "Voda ti neublíží, ale nesmíš do ní sám," řekla jsem mu. "V létě tě naučím pla...pla...pla...hepčííííí.... plavat," pšíkla jsem si tak, že jsem viděsila ptactvo, které bylo v okolí a to se vzneslo do vzduchu. Vypadalo to, že na mne něco lezlo. Jenže mě se stále nechtělo z teplé vody. Uvolňovala mi svaly, které po dlouhé a namáhavé cestě sem poměrně dost bolely. Teď jsem si ovšem začala uvědomovat, že mne vlastně bolí možná i proto, že jsem nemocná.
Zvedla jsem se z teplé vody a vylezla na břeh. Trochu se mi motala hlava a horkost mi stoupala v podobě páry z těla. "Můžu tě tati poprosit o osušku?" zeptala jsem se. "Hep.... hep... hepčíííí," pčíkla jsem zase, ale tentorkát jsem se snažila, abych nikoho nepoprskala a hlavu jsem dala stranou od nich. "Něco na mě leze, šla bych si lehnout do úkrytu, pokud to nevadí," dodala jsem a pohlédla na Nickolase. "Přidáš se?"

Vlk s podivným modrým nádechem se najednou rozmluvil tak, že jsem stáhl ocas mezi nohy a ještě víc se skrčil za Saturnem, jako by mi snad slova toho vlka mohla ublížit. Jasně, že jsem věděl, že nemůžou, ale nelíbilo se mi, jak mluví. A že tak rychle... a překotně... Dobré bylo, že aspoň nemluvil na mě, jelikož bych takovou kanonádu pravděpodobně nezvládl.
Místo toho se na mě ale otočila Saturnova dcera Proxima. Věnoval jsem jí nepřesvědčený pohled, ale to už se ozval i hnědý vlk, který mě pobízel, ať jdu, jestli chci. Nebál jsem se toho, že by mi vlčice něco udělala, ale... za Saturnem mi přece jen bylo líp. Teplá voda však zněla taky lákavě. A jelikož mi chladný vítr cuchal kožíšek a teplota okolí se mi taky úplně nepozdávala, velmi opatrně jsem vykročil ze svého úkrytu a došel pomalým krokem až ke kraji vody, do které jsem opatrně ponořil tlapku. K ničemu dalšímu jsem se zatím neodhodlal, protože... té vody bylo hodně a jestli si někdy myslel, že tam skočím po hlavě, tak musel být zklamaný.

Daemon toho moc nenapovídal, což jsem ani neočekával a nevkládal jsem moc naděje ani do toho, že se vydá za Proximou do vody, i když jsem byl ochoten nechat se příjemně překvapit. "Jen běž, jestli chceš. Proxima ti neublíží a můžu ti pak vysušit kožíšek teplým větrem," povzbudil jsem ho s mírným úsměvem. "Ale je to na tobě." Ač by jistě bylo skvělé, kdyby se Daemon více osmělil, do ničeho jsem ho nechtěl nutit. To by určitě ničemu nepomohlo.
Kdo se však rozpovídal docela hodně byl náš host. Překvapeně jsem zamrkal, nejdřív z něj vypadl sotva pozdrav, takže jsem tuhle lavinu slov tak úplně neočekával. "Tedy... občas něco objevím, to je pravda," pousmál jsem se, ale proslov pokračoval. "Já... no... hledám, co je asi zrovna potřeba najít, řekl bych," vysvětloval jsem v mírných rozpacích, neboť se Nickolas vytasil s celou hromadou přirovnání, která byla v mých očích lichotivá. "Tedy, je pravda, že to je jméno spojené s nebesy, je s nimi vlastně nějak provázán celý můj život," odpověděl jsem tiše, doufal jsem, že to nezní příliš hloupě. "Ovšem věštec nejsem. Nebo jsem si toho alespoň nikdy nevšiml," řekl jsem, opravdu jsem si nevzpomínal, že bych kdy získal nějaký jedinečný náhled do budoucnosti. "Ty nějaké věštce znáš?" vyhrkl jsem, i když to bylo téma, které momentálně nepatřilo k těm úplně relevantním.
Proxima se ozvala s mnohem praktičtější otázkou. Moc dlouho jsem se nad tím nezamýšlel, nechtěl jsem, aby návštěvník našeho lesa s mokrým kožichem nastydnul. "Samozřejmě, klidně si tam běžte odpočinout," odpověděl jsem jí a zamával ocasem.

Když se mě jala vlčice, jejíž jméno mi stále zůstávalo záhadou, představovat, otočil jsem se k hnědému vlku na břehu a srdnatě vypnul hruď. Vlčice mé jméno vůbec neříkala tak teatrálně, jak by si zasloužilo, ale budiž jí to odpuštěno za tu lázeň. Dál jsem se tvářil jako ten největší hrdina a nechal si poděkovat i za to, co jsem neudělal. Rozhodně jsem sem totiž já tu vlčici nepřivedl, nýbrž naopak, ale kdo jsem byl, abych to rozporoval? Navíc jsem měl chválení rád, ať už bylo za cokoliv.
Občas mi chvíli trvá, než mi do hlavinky natečou všechny informace. "Oou, takže to je tvůj táta?" obrátil jsem se krátce na vlčici a pak zpátky na vlka. Saturnus se jmenoval. "Já už o vás slyšel. Že prý umíte hledat přívěsky a věci a tak," spustil jsem a při tom ukázal tlapou na své ucho na místo, kde v uchu vlčice jedno "věci a tak" přebývalo. "Nevěděl jsem, že tu hledáte i rodiny vlčat," shlédl jsem pohledem na němé vlče krčící se za jeho tlapou. "Ale dává to smysl. Předurčilo vám to jméno? Saturnus. To zní úplně nebesky. Snově. Vy i vypadáte jako hvězda. Nebo spíš jako celá noční obloha. Věštec. Počkat! Jste věštec? Určitě jste věštec!" Snad si přítomní užili chvilku ticha, protože teď jsem opět začal mlít jedno přes druhé a kdo ví, kdy opět tu tlamu zavřu.

Přivítal jsem se s Proximou a dokonce i Daemon se ozval s pozdravem, než se zase schoval kamsi za má záda. Lehce jsem se na něj pousmál, sledoval jsem ovšem obezřetným pohledem toho neznámého vlka. Nevypadal nebezpečně, jak se tak máčel v jezírku, ale jeden nikdy neví. Proxima se ovšem ozvala s vysvětlením. Pousmál jsem se, znělo to dost podobně, jako příběh, který mi pověděla Isma o tom, proč přivedla Finnicka.
Byla pravda, že jsem neskákal radostí do stropu, že jsme měli na území někoho cizího, ale asi jsem to ani nebral tak přísně, jako některé jiné alfy. "Nevadí," máchl jsem ocasem. "V tom případě jsem rád, že jsi pomohl mé dceři domů," pokývl jsem k modravému vlkovi - Nickolasovi. "Jsem Saturnus, jedna z místních alf," představil jsem se mu. Tlapkou jsem opatrně zkusil vodu v jezírku. Byla teplá, příjemná. To jsou věci. "A tohle je Daemon," představil jsem vlčka, který se stále schovával před cizími zraky. Hlavně Proximě, aby věděla, kdo všechno se ve smečce pohybuje. "Nejspíš s námi teď nějakou chvíli pobude. V lese je potom ještě jedno vlče, šedivý vlk jménem Ryba, taky má dovoleno zde zůstat, dokud nenajdeme jeho rodinu," objasnil jsem jí. Byl bych si s Proxi rád popovídal víc, zjistil, jak se měla a tak podobně, ovšem nebylo hloupé se sem mezi ně cpát? "Snad nevyrušujeme. Jen jsem se chtěl podívat, kdo to k nám zabloudil - a jestli jsi domů došla v pořádku," střihl jsem ušima a mírně nakrčil čelo, když jsem si uvědomil, že Saelind se doma stále neukázala. Snad se nikde neztratila?