Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Vlk, který se později představil jako Derawel, nás sice varoval, že nejbližší voda se nachází v rokli, ale já mu tak nějak odmítala uvěřit. První věc, co mě napadla, byla totiž to, že je moc nafrněný a nosí čumák příliš vysoko na to, aby hodlal sejít pár metrů strmější krajiny. A právě proto jsem vděčně přikývla, když nám přece jen odsouhlasil, že nás za vodou dovede. Pitomec. Myslí si, že ho neprokouknu? To se teda šeredně mýlí. Je stejný jako všichni ostatní. Stejný, stejný, stejný!
Nakonec se však ukázalo, že opravdu nelhal. Přistoupila jsem ke kraji rokle a shlédla dolů. Těžce jsem polkla, když jsem si uvědomila, že sotva vidím na dno. Tak tam mě nikdo nedostane, odfrkla jsem si vduchu. „Díky,“ zazubila jsem se na Derawela a věnovala letmý pohled i Thoranovi. „Ale tam se mi taky zrovna moc lízt nechce. Víš, trochu mě bolí noha, takže by to nemuselo dopadnout vůbec dobře. Ale... Mám opravdu strašnou žízeň,“ řekla jsem roztouženě a smutně zamrkala očima jako panenka. Přála jsem si, aby se jeden z těch imbecilů nabídl, že mi laskavě pro vodu dojde a přinese ji… Jakkoli. Nějak si přece poradí! Vlastně mi bylo jedno, jak jsem se měla napít. Klidně by vodu mohli držet ve svých tlamách a já bych ji vypila z jejich smradlavých úst, nezajímalo mě to. Jediné, na čem jsem trvala, bylo to, že tam dolů zkrátka nepolezu. Nevěřila jsem své společnosti dost na to, abych riskovala, že mě jediným šťouchnutím shodí do nekonečné propasti.

Cizinec odpověděl, že žádný úkryt v okolí neviděl. Odolala jsem touze hlasitě si povzdechnout a místo toho se na něj ještě víc usmála, jako by snad vůbec nemohl za to, že je mi úplně k ničemu. Magičtí idioti, pomyslela jsem si. Jasně, že nám nemůžeš poradit, ty omezenče. Jak bys taky mohl, když přes svou ušmudlanou čarovnou pýchu nevidíš svět kolem sebe? Ignorant. Pitomec!
Thoran se odhodlal položit mu další otázku. Jo, voda by se mi taky hodila do krámu, odsouhlasila jsem, a dokonce i přikývla. S očekáváním jsem na vlka hleděla, jenže mi bylo jasné, že nám s ničím nepomůže. Hodlal pomoci jen sobě samému, protože takoví jsou oni všichni. Povrchní, hloupí a sobečtí. Kdyby nehrozilo, že se každou chvílí složím únavou, už by oba byli mrtví. Žalostně jsem koukla na Thorana na znamení, že nevím, co budeme dělat. Sice jsem neviděla jeho modré oči zrovna s radostí, ale pokud předtím mluvil pravdu, nic s magií nesvedl. Tím pádem mohl žít… Možná. A zatím byl mým spojencem. Zato ten druhý, o něm jsem nevěděla nic. Mohl být extrémně dobrý v magii a podal by si mě levou zadní, než bych vůbec stihla provést první výpad. Zatěkala jsem mezi nimi dvěma pohledem. „A pomohl bys nám něco najít? Kdybychom cestou narazili na nějakou zvěř, určitě by se nám líp lovilo,“ navrhla jsem tmavému vlkovi. Můj hlas zněl trochu jako nějaké malé holčičky, která je nedozírně naivní a nevěří v to, že jsou vlci zlí.

Naštěstí v zemi stále bylo dostatek soli, a tak lidé začali nahrazovat cukr s ní.

To znamenalo, že vykrmení tlouštíci konečně začali hubnout.

Zůstal na mě zmateně civět. Už zase. Co se tomuhle pošukovi sakra honí hlavou? Je mentálně postižený, že neumí nic jiného než blbě čumět? Že já jsem za ním vůbec chodila a o něco se pokoušela. Pro moje nervy by bylo lepší, kdybych si to všechno odpustila. Navíc asi mluví pravdu a vážně nic magického nedokáže! Nehodlám se rvát s někým, kdo mi zvládne jenom vánkem pocuchat srst. To přece dovedu taky, a to patřím mezi prosté.
Souhlasil, že zkontrolujeme, jestli nám od cizince nic nehrozí, nemuseli jsme však nikam chvátat. Tmavý vlk si nás našel sám. Hleděl na nás rudýma lhostejnýma očima a divně se přitom šklebil. To má být jako úsměv, nebo co? Těžce jsem vydechla a oplatila Thoranovi pohled. Nevěděla jsem, co mám dělat. Byla jsem vyčerpaná a potřebovala jsem spát, jenže teď se přímo přede mnou ocitl další magický, který mohl být mnohem mocnější než Thoran. Co když se na mě pak vrhnou oba? To by pro mě rozhodně nedopadlo dobře, přemýšlela jsem rychle. Ten zmatený blboun navíc může lhát. Pokud oba patří mezi mocné a jsou v magii zběhlí, určitě bych prohrála. Usmála jsem se na nově příchozího. Nenechám ho odejít. Třeba je to několikanásobný vrah. Dává si prosté k obědu! Ne. Zkrátka mi nesmí proklouznout. „Ahoj!“ zavolala jsem na něj přátelsky. Pokud měl Thoran vůbec nějaký rozum, asi se teď musel pěkně divit a říkat si, jak jsem naivní, že se hned vrhám do konverzací s cizáky. To bych si minimálně myslela já. „Neviděl jsi tu v okolí nějaký úkryt? Jestli jo, dovedl bys nás k němu?“ Zřejmě mi začínalo šplouchat na maják. Chystala jsem se bratříčkovat s dalším magickým. Jenže co jsem měla dělat? Vysílená se s nimi porvat nemůžu.

«« Západní louky

Na mé dobře naladěné blekotání se moc netvářil, což mě sice zrovna dvakrát nepotěšilo, ale vůbec jsem se nedivila. Kdyby stejně žvatlal on, už by mu dávno jedna přistála. Díky bohu ale takový nebyl. Vlastně zatím neřekl víc slov, než bylo potřeba, a to by se mi běžně zamlouvalo. Rozhodně se mi v přítomnosti podobných vlků fungovalo líp než vedle ukecaných blbečků. Kdyby nebyl magický, mohli bychom vytvořit skvělou a výhodnou spolupráci, ale bohužel. V žilách mu kolovala černočerná tma a srdce měl z ledu, takže jsem nedokázala najít jiné východisko než ho prostě a jednoduše zabít. Jak asi chutná jeho krev? No, to je jedno. I kdyby byla nechutná a chtělo se mi z ní zvracet, přinese pocit vítězství!
Tvrdil, že zvládne vytvořit jen letmý vánek, já si však nebyla jistá, jestli mu mám věřit. Třeba se nechce chlubit, napadlo mě, taková myšlenka ale byla pošetilá. Magičtí se vždycky nabubřele vychloubají i tím, co nemají. I tím, co nejsou! Tak proč by mi to neřekl? Možná ze mě cítí, že jsem prostá, a tuší mé záměry. Proto zapírá, nechce se prát. Poznal, co jsem zač? Doopravdy? Přeměřila jsem si ho pohledem, uvažujíc o jeho slovech. „Jsi skromný,“ řekla jsem nakonec, a ačkoli to vyznělo obdivně, vůbec jsem to tak nezamýšlela. Naopak, neobdivovala jsem ho. Přišlo mi to podezřelé. Něco tají. Určitě. Ale proč? Celou dobu se mi zdál hloupý, jenže teď jsem na to nechtěla sázet. Mohl hrát stejnou hru jako já, mohl klamat o své identitě a schopnostech.
Cestou jsme mlčeli. Hlodaly ve mně pochyby, a tak jsem chvíli ticha ocenila. Byla jsem ovšem do myšlenkových pochodů zabraná natolik, že mi dlouhá štreka uběhla překvapivě rychle. Thoran zavětřil, načež jsem to samé udělala i já. Vlk, došlo mi během vteřiny. Ve výrazu magického se zračilo stejné zjištění. „Možná jo,“ promluvila jsem, „ale nechci zalézt do úkrytu a riskovat, že nám ten vlk zatarasí cestu. Neměli bychom se nejdřív ujistit, že nám nic nehrozí?“ Hleděla jsem na Thorana s otázkou vepsanou v očích. Stále jsem k němu přistupovala přátelsky, ale už ve mně nebylo tolik energie. Únava na mě doléhala čím dál víc a tělo zoufale volalo po spánku.

Na souhlas s jeho slovy jsem pokývala hlavou. „Určitě narazíme! Je třeba být pozitivní,“ vydala jsem ze sebe švitořivým hlasem. Pozitivně vidím třeba tvoji smrt, dodala jsem už vduchu. Nemohl tušit, že právě tato myšlenka mi pomáhala udržet si úsměv v tak příšerné situaci. Trčím v pustině s pitomým magickým, kterého se zatím ani nemůžu zbavit. Nevím jak ostatní, ale já si takhle představuju idylku.
Brzy jsem ovšem zjistila, že toho s magií sám moc nesvede. „Ále, nepodceňuj se,“ zasmála jsem se a přesvědčivě na něj mrkla. Kápni božskou, ty idiote. Fakt ti nevěřím, že nic neumíš. Takových, kterým by se zbarvily oči, ale nic by nezvládli, je málo! Byla by velká náhoda, kdybys mezi ně patřil zrovna ty. „Jsem si jistá, že dovedeš velký věci. Vidim to na tobě!“ Hodlala jsem ho nadále postrkovat k tomu, aby se mi sám od sebe přiznal. Jednalo se totiž o mnohem chytřejší strategii než na něj zaútočit a netušit o jeho schopnostech zhola nic. Mohl by se na mě pak vytasit třeba s orkánem a slušně mi natrhnout kožich.
„Dobře, zkusíme to,“ řekla jsem a vydala se za Thoranem. Jestli se brzo nenajím a nevyspím, asi prokleju samotné bohy. Kdo to má vydržet s takovým magorem? Doufám, že mi aspoň něco uloví, jinak bude opravdu úplně k ničemu.

»» Úzká rokle

Vypadlo z něj, že vlastně před chvílí jedl. Jeho hlas přitom zněl nějak podivně, jako kdyby se snad za svůj apetit styděl. Co asi sežral? Prašivou krysu? Možná do sebe spráskal hada! Ti jsou obzvlášť odporní. Jejich maso chutná příšerně, navíc v sobě mají příliš mnoho kostí. Na druhou stranu se těžko loví, jsou nebezpeční. Zvládl by snad Thoran překonat zmiji? Odolal by jejím smrtícím zubům? Jestli ano, třeba bych si měla dávat větší pozor. Co když si na plachého hlupáčka jenom hraje? „To se máš,“ řekla jsem a zněla nanejvýš smutně. Nic jako smutek se ve mně ale neodehrávalo, ne. Lomcoval mnou maximálně tak vztek nad jeho pitomým štěstím. Proč vždycky hladovíme my a magičtí si plní svá tlustá břicha? Není to fér!
Sotva jsem zmínila magii, sklopil hlavu a civěl do země. Proboha, co se zase stalo teď? Přišlo mi, že v sobě vede jakési vnitřní rozhovory a mně nevěnuje tolik pozornosti. Nebo jsem se ho snad něčím dotkla? To doufám ne! Potřebuju, aby spolupracoval, ne aby se mi tu rozbrečel. Citlivka jedna. Nakonec ze sebe dostal, že ovládá magii vzduchu, to mi ale už došlo. Přála jsem si, aby se víc rozpovídal a mluvil o věcech, které dokáže, jenže on se k tomu nijak dál nevyjádřil. Ty toho teda namluvíš, postěžovala jsem si v myšlenkách. „Já vzduch ovládám taky!“ zajásala jsem. „To jsme vlastně trochu jako ztracený sourozenci, co? Moc mi to ale zatím nejde. Ty budeš určitě lepší než já!“ povídala jsem nadšeně dál a dál. Chtělo se mi z těch mých řečiček zvracet, ale byly nutné? Rozhodně. Vyklop to konečně. Dělej!
„Jasně, vyrazíme,“ přitakala jsem a zvedla se ze země. „V těchto místech to ale úplně neznám. Nevíš, kudy to bude nejlepší?“ Vrtěla jsem ocasem jako stupidní vlče. Kdyby mě tak teď viděla moje rodina, pomyslela jsem si. Ještě by se za mě styděli.

Nepřestával se tvářit zmateně, což zase činilo zmatenou mě. Co jako na pochválení jména nepobral? Ti magičtí jsou vážně úplně vypatlaní, projelo mi hlavou, ale místo toho, abych své myšlenky dala nějak najevo, jsem si na tváři udržovala milé uculování. Trochu jsem i vrtěla ocasem, protože jsem věděla, že je tento pohyb všeobecně chápán jako symbol šťastných a veselých emocí. Já samozřejmě takové pocity nikdy nepoznala. Jen bídu, zmar a utrpení. A to díky vlkům jako jsi ty, odfrkla jsem si vduchu a měla sto chutí na Thorana plivnout. Zasloužil by si to. Zasloužil by si pohrdání celého světa, jelikož patří mezi ty ohavné stvůry. Rád by prostým poroučel, to je jasné. Za jeho zdánlivě nevinnými kukadly se skrývá temnota. Je stejný jako ostatní, jako oni všichni!
Trochu jsem natočila hlavu do strany na znamení, že nad jeho slovy přemýšlím. „Hm,“ začala jsem zadumaným zvukem, „tak se vydáme do lesa? Třeba najdeme noru! A ideálně i něco k snědku. Kdy jsi naposledy jedl? Přísahala bych, že já už z hladu blouzním.“ Při představě teplé nory plné bezbranných lišek mi zakručelo v žaludku, a to má slova pouze potvrdilo. Vlastně bych normálně Thorana k lovu nepotřebovala. Byla jsem si jistá, že jsem lepším lovcem než on, v mládí jsem totiž prošla tvrdým, ale skvělým výcvikem. Jenže teď jsem neměla tolik sil, kolik bych si přála, a hodila by se mi jakákoli pomoc. Navíc, když se moc nenadřu, bude on unavený a já plná energie. Až dojde na zuby a drápy, nebude mít sebemenší šanci.
Jakmile z něj vylezlo, že se původně chtěl napít, málem jsem se překvapeně rozesmála. Úplně mi nahrál na otázku! „Aby ses napil? Podle očí bych řekla, že máš magii vody, tím pádem by žízeň neměla být problém. Nebo se pletu?“ zeptala jsem se tónem, který jasně udával, že mě magie nesmírně fascinuje. Věděla jsem, že i já mám v sobě doušek kouzel, ten koneckonců měli skoro všichni. Zařekla jsem se však, že jej nikdy nevyužiji, a toho jsem se hodlala držet do svého posledního vydechnutí.
Ucukl pohledem. Je slabý, uvědomila jsem si. Možná ne fyzicky, ale mentálně ano. Plachý. Zlomila bych ho rychleji, než by si mé snahy vůbec stihl povšimnout. Vždy jsem očnímu kontaktu přikládala velkou váhu, dalo se z něj totiž vyčíst mnoho vlastností. Nechtěla jsem ho ovšem nadále zkoumat, protože mi došlo, že je mu to nepříjemné, a tak jsem sklouzla očima na své tlapky.

Oplácel mi zkoumavý pohled a pátral jím po mém těle. Nenechala jsem se jím nijak vykolejit. Jen ať se vynadívá. Za svůj vzhled jsem se nemusela vůbec stydět, a i kdyby snad našel něco nevhodného, bylo by mi to úplně jedno. Představil se jako Thoran, což bylo jedno z nejhorších jmen, jaká jsem kdy slyšela. „Moc hezké jméno,“ pochválila jsem ho a přátelsky se usmála. Všechno mi to bylo proti srsti. Být milá na magické, povídat si s nimi o hloupostech. V tu chvíli jsem však věděla, že jiná cesta momentálně nepřichází v úvahu, a tak jsem se s tím rychle smířila. Třeba se ještě dozvím, že magii moc neovládá a jen se o to snaží, pomyslela jsem si. V takovém případě bych si to všechno mohla ušetřit a nechat ho být. Měla bych to brzy zjistit.
Thoran se na můj návrh zatvářil dost zmateně. Copak jsi mi nerozuměl, ty pitomče? „No, kamkoli,“ zasmála jsem se. „Hlavně, aby tam nebyla taková kosa.“ Na důkaz svých slov jsem se zatřásla, ale udržovala jsem si na obličeji úsměv. Za normálních podmínek jsem se spíš mračila a šklebila, a proto mě teď rychle rozbolely tváře. Nebo za to mohla zima, kdoví.
Posadila jsem se, stále jsem od něj byla v úctyhodné vzdálenosti. Uvolněně jsem se podrbala za uchem, aby dostal pocit, že nic nechystám a nehrozí mu ode mě žádné nebezpečí. Pak jsem se mu zadívala do očí a zvědavě se zeptala: „Tys měl namířeno kam?“ Samozřejmě mě to vůbec nezajímalo. Nechtěla jsem poslouchat ničí tlachání, raději bych se mu rovnou zakousla do krku a ukončila trápení jak jeho, tak moje. Jenže to jsem udělat nemohla. Proč? Pořád jsem byla moc unavená na to, abych podnikla útok. Něco spolu ulovíme, a jakmile se pořádně najím a vyspím, hezky ho překvapím. Ale… Budu se vedle něj moct vyspat? Nepřerušovala jsem oční kontakt. Vypadá jako ňouma od vedle. Vsadím se, že v noci nezamhouřím oko spíš kvůli jeho chrápání než kvůli pokusu o vraždu.

Seděla jsem ve sněhu a ostražitě sledovala okolí. Sice jsem měla v úmyslu odpočívat, ale nemohla jsem si dovolit vypnout mozek ani na jednu vteřinu. Nikde tu nebyla jeskyně, do níž bych se schovala a dopřála tak svému tělu alespoň pár hodin spánku, z každého kouta navíc mohl vylézt magický a zaútočit na mě. Nevěděla jsem však jistě, zda je opravdu nutné tak pozorně zkoumat vše kolem. Poznají, že nejsem jedna z nich? Viděla jsem i mocné, kteří neměli barevné oči, ale stejně žluté jako jsou ty moje. Třeba si nevšimnou, že jsem jiná, běželo mi hlavou. Nemohla jsem ovšem koloběh myšlenek dokončit, jelikož jsem ucítila vlčí pach. Vduchu jsem zaklela. Teď ne, teď ne! Jsem moc unavená, teď se to nehodí! Opravdu, musela jsem vynasnažit hodně energie, abych udržela oči otevřené, a tělo volalo po odpočinku. Byla jsem ráda, že jsem vůbec dokázala zůstat vzhůru, a proto jsem se rozhodla, že prozatím nezaútočím. Jen si nevinně obhlédnu, koho to tu vlastně máme.
Vykročila jsem k modrookému vlkovi a ihned v sobě ucítila silnou nechuť k rozhovoru. Jeho oči jasně říkaly, co byl zač. Prozrazovaly ho dřív, než by stihl své schopnosti vůbec ukázat. I tak jsem na tváři ponechala neutrální výraz a jen letmo si ho přeměřila. Jeho tělo bylo poměrně statné, srst plná bílých, černých i hnědých odstínů a upřímně z něj vyzařovalo, že ani on nijak netouží po konverzaci. Z jakého důvodu, to jsem netušila. Všimla jsem si taky, že nemá žádné jizvy, což mohlo znamenat, že je buď zdatný v boji, nebo se naopak nikdy nepral.
„Ahoj,“ pozdravila jsem slušně a zůstala od něj alespoň dva metry, čistě z praktických důvodů. „Já jsem Tasa. Nehledáš parťáka na cestu? Sama se putovat bojím, obzvlášť v takovým počasí.“ Já a bát se! Tak to určitě, pomyslela jsem si. Potřebovala jsem ho ale získat na svou stranu a ideálně s ním zůstat, dokud zase nenaberu síly. A pak zasadit ránu.

«« Stepní pláň (přes Úzkou rokli)

Zakručelo mi v břiše, nevěnovala jsem však tomu zvuku moc pozornosti. Bylo na denním pořádku, že jsem měla hlad, tudíž jsem si na pocit prázdného žaludku navykla a přestala ho vnímat. Situace běžně začínala být vážná až v momentě, kdy se mi točila hlava, a to se, alespoň prozatím, nedělo. Bezstarostně jsem tedy šla dál. Nevšímala jsem si svých vlastních citů či emocí, ty byly zbytečné. Potřebovala jsem se soustředit na okolí, aby mě nic nepřekvapilo. Nepozornost by se mi totiž mohla pekelně vymstít.
Vítr ustal a nahradil ho téměř nepatrný vánek. Vděčně jsem tuto změnu uvítala, šlo se mi tak totiž mnohem lehčeji. Přestože ovšem na loukách panoval klid a zřejmě se jednalo o vhodné území na přetrvání, jelikož bylo dobře umístěno mezi lesy, nikdo tu nebyl. Zase. Třeba už je má smečka stihla všechny vyhubit, dovolila jsem si pomyslet. Snad nechali alespoň jednoho magického pro mě. Jestli si užili třešničku na dortu sami, budu vážně naštvaná. Já bych samozřejmě nikomu poslední oběť nedopřála, to v žádném případě. Vždy jsem chtěla všechnu práci odvést sama, protože jsem věděla, že jedině tak bude spolehlivá a kvalitní.
Dovolila jsem si chvíli odpočinku, docházelo mi totiž, že zmožená bych nikoho nepřeprala. Posadila jsem se na studenou zem a olízla si tlapku. V nejhorším případě budu předstírat, že jsem jedna z hloupoučkých zběhů. Že chci magickým sloužit. Zašklebila jsem se, jak mi ta představa byla nechutná. Zběhové byli odpadem společnosti, nezasloužili si právo na život. Pokud bych ovšem neměla dostatek sil bojovat, nic jiného by mi nezbývalo. Přes tvář mi přelétl stín. Začali by mi věřit, a pak, jakmile by byla vhodná chvíle, bych…
Nad hlavou mi zakrákala vrána, což mě polekalo. Nechala jsem se unést myšlenkami, a tak jsem přestala dávat pozor. Děkovala jsem bohům, že to byl jen pitomý pták, a ne pitomý magický vlk. Pro jistotu jsem zavětřila, kdyby se za ten krátký moment nevšímavosti situace změnila, ale bylo to zbytečné. Pořád jsem zůstávala samotná.

«« Tundra

Tlapky mě táhly dál a dál a neohlížely se na počasí. Studený vítr mě bodal do tváře, ostré vločky mi zatemňovaly zrak a já nevěděla, jak dlouho ještě bude výhodné pokračovat v cestě. Doufám, že nepřichází sněhová bouře. Za posledních několik hodin se prostředí změnilo jen minimálně, a nejen že jsem poblíž nikoho neviděla, ve vzduchu dokonce ani nebyl žádný pach. Oklamali mě, pomyslela jsem si. Očarovali mě i všechny z mé smečky. Ve skutečnosti tohle není magická krajina, je to pouze jakási iluze. Mocní nás poslali do nekonečné pustiny a teď se nám smějí, protože tu všichni zemřeme. Ostražitě jsem se ohlédla a snažila se v okolí najít cokoli, co by potvrdilo mou domněnku. Byla jsem si vědoma, že vlci, kteří nejsou v magii tolik schopní, za sebou zanechávají jisté stopy. Chyby. Jenže ať už jsem se dívala kamkoli, nikde žádná chyba nebyla. Obraz se nijak netřásl, vše okolo mě bylo pevné a pravé. „Nemůžu si být jistá,“ zamumlala jsem a se značnou frustrací zavrtěla hlavou. Odmala jsem se učila přemoci magické, přesto stále měli navrch. Jejich magie jim umožňovala obrovskou škálu věcí, a proto jsem se nedivila, že mnozí z prostých toužili po stejných schopnostech. Já je ale nikdy nechtěla. Připadaly mi nepřirozené, špatné. Jako kdyby si hráli na bohy, idioti. Odplivla jsem si na zem a rozhodla se v cestě pokračovat. Nejsou dost chytří, aby si na nás vymysleli takový plán.

»» Západní louky (přes Úzkou rokli)

«« Kraj světa

Nebudu lhát, čekala jsem od magické země něco lepšího. Mocní se vždy chvástali svými krásnými kraji, které podle jejich slov překypovaly nádhernými přírodními jevy, spoustou zdravé zvěře a příjemným počasím. Jakmile by se jich snad někdo odvážil zeptat, proč je podle nich jejich země tak skvostná a vzkvétající, odvětili by, že za všechno může magie. Vždy jsem jejich řečičky vnímala jako pouhé vytahování, i tak mi občas přes mysl přelétlo, zda by se mi s magií vskutku nežilo lépe. Jenže teď, teď jsem znala pravdu. I magická krajina mohla vypadat jako kopa výkalů.
Kráčela jsem nepřátelským územím a přemítala, kdy se tolik ochladilo. Všude kolem nebyl ani živáček, společnost mi dělaly pouze neklidný vítr, zamrzlá zem a zakrslé keříky pyšnící se nebezpečnými trny. Vlastně dává smysl, že je to tu tak odporné, pomyslela jsem si. Odpuzující prostředí skvostně ladí s odpuzujícími vlky. Byla mi zima, ale rozhodně jsem si z toho nedělala vrásky. Za svůj život, byť poměrně krátký, jsem si zvykla na leccos. Špatné podmínky byly mým přítelem, chlad věrným známým. Nezastavila bych se, ani kdyby mi zima pohltila celé tělo, musela jsem pokračovat dál. Nacházela jsem se v zemi magických a nechystala se odejít. Ne, dokud jim tloukla srdce.

»» Stepní pláň