Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5   další »

Stále jsem váhal nad svým rozhodnutím, jestli budu naivní a milovat svou matku dál, nebo jí začít proklínat za to, že tady není. Měl jsem v hlavě hokej a nedokázal si uspořádat myšlenky, tak aby mi správně seděly. Moc to nechápu, proč to udělala. Meinere mi však nevysvětlil proč, vlastně nikdo mi nechtěl vysvětlit proč to udělala. Nikdo se nechtěl montovat do toho, zda-li je to dobré, nebo špatné. Na jednu stranu to nebyla jejich věc, na druhou jsem umíral touhou zjistit, proč mám z toho všeho takový divný pocit. Naštěstí jsem byl ještě malý a pud sebezáchovy, či nějaké zodpovědnosti jsem zatím moc neměl.
Mezi tím jsem byl nadšený z věnečku květin, bylo to tak barevné. Aroma to však mělo více než pestré a mému nosu to příliš nevonělo. Meinere mě opomenul, že se to do krajní meze nejí. "Když to teda není k jídlu, k čemu to je?" Zeptal jsem se ho. Je fakt, že zelené lístky mi moc nechutnaly a o těch barevných věcech jsem raději ani nemluvil. Mával jsem ocáskem sem a tam. Byla tady ještě docela zima, ale můj chemlonový kožíšek mi dával dostatečné teplo, po kterém jsem prahl. Zároveň mě strašně zajímalo, co budeme dělat teď. Meinere by mě nejraději vrátil zpátky do lesa a žil si dál svůj život. "Takže ho nemůžu žít s tebou? Ty mě chceš vlátit?" Zeptal jsem se a při tom na něj smutně koukl. Tak nejsmutněji, jak sem jen dostatečně uměl.
Nemohl jsem tomu uvěřit, Meinere mě chtěl vrátit! Já se ale vrátit nechtěl, moc se mi s ním líbilo. Byl to fajn vlk, který mě toho mohl tolik naučit. A přece se mnou je život lepší, než když je sám. Aspoň v to jsem věřil. A tak jsem se snažil zazdít to, co právě řekl a převrátit téma. "Věděl Život kde máš oko?" Jestli jo, tak jsem právě prohrál sázku. Sklesle jsem zůstal zírat do sněhu. Byl jsem tak nějak celkově zdeptaný, během chvíle mi nálada celkově poklesla.

Ale i z toho mála lidí se začalo rodin nové osazenstvo a byl slyšet dětský smích.

Olízl jsem si svůj suchý čumák. Meinere vypadal z mé historky o minulosti trochu zaskočený, ale nebylo to mnou, spíše jsem mu tím dal záminku, aby si vzpomněl na tu svou. Zeptal se i na otce, naštěstí jsem díky Whiskeyovi věděl, co to znamená otec. A že vlčata se nerodí jen z matky, ale někde nějakého otce mám, nebo musím mít. "Nevím, asi není, nikdy jsem ho neviděl, s matkou jsme žili sami u leky." Vysvětlil jsem mu a lhostejně pokrčil rameny. Bylo to pro mě jedno velké neznámé. Nedokázal jsem pochopit, jestli je to dobře nebo špatně. Proč nemám otce jako každé normální vlče? Kdo mě naučí lovit? A kdo mě naučí plavat? Zkrátka jsem o svou rodinu přišel, Borůvkový les mi ji rozhodně nenahradí. Stále jsem se tam necítil doma a tak jsem byl rád, že jsem potkal právě Meinereho, který mě vzal na takový super výlet.
Pochtíval jsem po něm i informace o tom, co by dělal, kdyby se teď potkal se svou matkou. Prozradil mi, že by se zlobil, hodně by se zlobil. Hlavu jsem naklonil na stranu. "Myslíš, že byla v sldci zlá?" Zeptal jsem se. Můj mozek byl jako houba, tudíž jsem do mozku zaznamenával i cizí informace. Tím to dělalo obrázek, nový obrázek ve mě, přivlastňoval jsem si Meinereho názory.
Černobílý mě nahoru vzít nechtěl a tak jsem si jen kecl do sněhu a čekal. Ještě jsem za ním houkl, že bych rád, aby mi od toho pána něco donesl. Tak jo, já za ním někdy zajdu. Projelo mi hlavou a při tom jsem se na rychlo usmál. To už se mi černobílý ztratil z dohledu.
Protáhl jsem se a udělal pár kroků dál, pak zase zpátky. Měl jsem dlouhou chvíli a nevěděl jsem, jak zabít čas, než se mi můj nový kamarád vrátí. Díky tomu, že jsem již neměl rýmu jsem si mohl užít i okolní pachy. Krom zimy jsem zachytil i pachy, co jsem neznal. Přikláněl jsem se k názoru, že půjde o vlky. Kam jdou? Uvažoval jsem, chtěl jsem se jít zeptat, ale slíbil jsem Meineremu, že na něj počkám.
Naštěstí v tu chvíli už jsem viděl, jak se černobílý vlk vrací zase zpátky z hory. Netrvalo to dlouho, vrchol nejspíš není tak úplně daleko. "Vítej zpátky!" Radoval jsem se a vrtěl při tom ocasem. Měl jsem radost, že se zase vrátil, možná jsem měl takové zlé tušení, že by mohl jít druhou stranou a nechat mě tady. Nestalo se. Hodil mi věnec z květin se slovy, že je to od Života. "Jé! To je paládní! Je to k jídlu?" Zeptal jsem se. Uvědomil jsem si totiž, že jsem nikdy žádné květiny neviděl. Neměl jsem příležitost zjistit, co to je. Přičichl jsem, ale ostrý pyl mi zajel až do plic, čímž jsem si kýchnul. To je ale aroma! "Tak co budeme dělat teď?" Zeptal jsem se svého nového kamaráda a při tom napjatě čekal, čím mě teď naprosto odrovná. Mezi tím jsem si hrál s věnečkem.

// řeka Tanebrae

Popisoval jsem svému novému kamarádovi, proč si myslím, že je Borůvková smečka divná. Moc se toho nechytal, což jsem se divil, nejspíš tam nikdy nebyl. "Musím tě tam vzít." Podotkl jsem, ať si udělá svůj divnonázor po svém. Já si byl jistý, že tam žijí samí divní vlci, teď stačilo jen přesvědčit Meinera. Kdo ví, třeba pak budu moct bydlet u něj, i když nikde nebydlí. Založíme si úkryt a budeme spolu pořád. Nechtěl jsem ale na něj takhle na hned vybafnout svůj geniální plán o tom, jak spolu budeme žít až do smrti. Ty snad znáš moji mámu? Ptal jsem se v duchu a podezíravě koukal na černobílého vlka, který měl k mé mámě otázku. Ale nic nenasvědčovalo o tom, že by ji znal, takže jsem svou novou teorii hned zahodil. "Nebydlí tam. Vlastně ani nevím kde bydlí, narodil jsem se v jeskyni a žil tam jen s ní a sourozenci, chvíli. A pak už jsme si to plavali a já pak nějak došel do toho Borůvkového lesa." Vysvětlil jsem svou situaci. "Nemám tušení, kde máma teď je, ale třeba nás hledá." Žil jsem stále v té krásně a sladké realitě, že se určitě vrátí, vezme si nás zpátky a budeme žít krásný rodinný život.
Meinere nedokázal popsat, jestli uhryznutí hlavy měla být hra, nebo šlo vážně o život. Ale prý ho nebavila. "A co bys dělal teď, kdyby ses potkal s mámou?" Vyzvídal jsem, byl jsem docela zvědavý. Sám jsem totiž netušil, co bych dělal. Možná by mě popadl chtíč radosti, nebo naštvanosti, že je tak dlouho bez nás. Nedokázal jsem si ty myšlenky jakkoli odůvodnit, nebo se pro jednu rozhodnout, bylo to až divné.
Došli jsme až ke kopcům, při pohledu na ně se mi zvedal žaludek. Nechtělo se mi jít tak daleko a ještě k tomu do kopce. Meinere prozradil, že musí jít až nahoru a jestli tady zůstanu. "A ploč nemůžu jít taky nahoru? Můžeš mě přece vynést." Nadhodil jsem, taky jsem chtěl vidět co je nahoře za vlka. A proč bydlí tak daleko? Nebolí ho nohy, když musí furt chodit nahoru a dolů. A co když potřebuje taky čůrat? To musí jít dolů, nebo má nahoře nějakou latrínu? Nechtěl jsem se ale vracet k tématu čůrání, Meinere z toho nebyl zrovna dvakrát nadšený.
Povzdychl jsem si a kecl si při tom na zadek. "Já tady teda počkám." Byla to dohoda. "Ale musíš mi něco donést!" Zazubil jsem se, něco typického, co tam nahoře je. Třeba nějaký jídlo, jídlo by bylo fajn, moc jsem ještě nestihl vyzkoušet veškeré chuťové buňky. Ale kdo ví, třeba dostanu nějaký suvenýr!

// Víkendy mám co se týče aktivity hodně slabé... O:) :-D

// Středozemní pláň

Černobílý mi poradil, ať tuhle fintu vyzkouším i na vlcích v lese. Přikývl jsem, to byl naprosto dobrý nápad, tímhle je úplně dostanu. Nechtěl jsem se však myšlenkami starat o svou smečku, očividně mě ani nehledala, mě ani nechyběla, tak proč bych se tím měl dlouhodobě zabývat? Měl jsem tady teď tady toho vlka a ten byl mnohem lepší, než celá smečka vlků. O močení jsem toho věděl už dost, tudíž jsem se k tomu nevracel. Raději jsem si to zvesela ťapkal dál. Slyšel jsem v dálce šumění řeky, byl jsem z toho lehce nervózní, ne že bych se bál, ale polilo mě takové zvláštní teplo.
Uchechtl jsem se nad poznámkou, kterou vlk řekl o Borůvkovém lese. "Po moči plávě ne, spíš tak nějak... ovocně, zhýčkaně, sladce, voní to tam jako smečka..." Kdybych byl větší, pravděpodobně bych řekl, že to tam smrdí trochu přitepleně, ale zatím jsem neměl rozum, takže jsem tuto variantu musel opustit. "vlků, kteří mají rádi sladký." A já si nebyl jistý, jestli mi sladký vůbec chutná. Zatím jsem ochutnal jenom meloun, ten nebyl úplně špatný, ale dokázal jsem si představit mnohem lepší potravu pro vlka. K čemu má vlk špičaté zuby? Určitě ne proto, aby pokousal nějaký bobule.
Zastavil jsem se a koukal se do tváře vlka, kterému chybělo oko. Byl taky zaražený - další vlk, který byl zaražený z mého příběhu. Naštěstí se zase hned dal nepatrně do pohybu. "Nevím, asi na oslavu, pojmenovala mě a mé čtyli soulozence a pak nás po dvou, nebo po jednom hodila do leky. A už sem jí neviděl, asi hraje na schovku." Pokrčil jsem rameny. I když mě to docela dost bolelo a byla mi zima, nebral jsem to jako špatnou vzpomínku. Divil jsem se, že si to všechno tak dobře pamatuji. Možná to mě posouvalo dál, abych se nevracel k minulosti.
Vlk se představil jako Meinere a jeho máma mu chtěla ukousnout hlavu. Tý brďo, ale vypadá, že je celá. Prohlížel jsem si ji, držela tam kde má, kdyby měl hlavu na zadku, asi by to vypadalo jinak. Ale nechtěl jsem se moc zaobírat tím, proč Meinere nemá hlavu na zadku. "A to měla být hla?" Zeptal jsem se zvědavě. Nedokázal jsem rozlišit, co je dobré a špatné, zatím jsem toho zkrátka tolik nezažil, abych to uměl rozlišit. Byl jsem takové to typické vlče - které se snažilo vidět jen to dobré.
Dostaly jsme se až k řece, stále mě polévalo horko, hledal jsem jinou cestu, ale Meinere vypadal rozhodnutý. Co to... Nestačil jsem to říct ani nahlas a objevil se tady kamenný most. Meinere mě vzal do zubů a přenesl na druhou stranu. Nevydal jsem ani hlásku, do doby než mě pustil a most se zase zřítil dolů. "To byla magie? O té už sem něco slyšel." Každopádně jsem měl ve tváři výraz - vysvětli mi magie ještě víc. Zatím jsem se setkal jen s magií ohně a vzduchu, tohle byla pro mě novinka. Páni, ovládá magii kamenní.

// Narrské kopce

// Medvědí řeka

Cítil jsem se teď trochu zklamaně. Vlk mi nechtěl ukázat trik s okem, raději mě vybídl k tomu, ať si to vyzkouším sám. "Však já ti ho zase pak nasadím!" Zkoušel jsem to dál. Když to udělám přece já na sobě, tak to neuvidím, budu pak koukat jen na oko ve sněhu. Takhle jsem to mohl vidět krásně, jako v televizi, ne z vlastní perspektivy. A přece v televizi to bylo pohodlnější, ale vlk i tak byl nejspíš proti. Já ti ho tam ale pak zatlačím, fakt! Možná ti ho i umyju! Žadonil jsem v duchu a s prosíkem v očích jsem pokračoval dál.
Měl jsem trochu obtíž se pohybovat, sněhu tady bylo ještě dost. I když mi zima nebyla, možná se trochu oteplovalo, ale sníh stále nemizel. Těším se na jaro, netuším jak vypadá. Tak nějak... jsem měl zajímavé myšlenkové pochody, ale musel jsem si teď hodně hýčkat svého nového parťáka, aby se mi neztratil. Co se týkalo čůrání, tak mi sdělil, že chodí tam kam chce, nemá oblíbené místo. "Jo já to mám stejný, to se nemusíš stydět." Mávl jsem nad tím zase tlapou a utěšil tak vlka, že to není žádná ostuda chodit přece čůrat.
Docela tady na té pláni foukalo, vadilo mi to. Do mého tělíčka se vítr opravdu opíral a já měl co dělat, abych udržel balanc a nespadl. Černobílý mi prozradil další tajemství - prý mě nebude mít rádo více vlků. "Asi ne, stejně tam nechci bydlet, divně to tam voní." Řekl jsem rozhodně, alespoň zatím. Neměl jsem sice moc příležitostí se seznámit s vlky ve smečce, ale zatím jsem k tomu necítil pouto. Měl jsem tam jen zdroj potravy, protože jsem věděl, že mě tam nakrmí. Byl jsem v tomhle takový trochu vyčůraný. Zároveň tam byli všichni strašně hodní, a já... hledal nějaký drsný vzor. Zatím jsem ho ale nenašel.
Když mi byl sdělen plán, byl jsem z toho překvapený. Popsal vlka hned několika barvami, včetně fialové. "On ví kde si ho ztlatil? A jak? A kde vzal tu fialovou?" Bylo to zvláštní, jako by popisoval vlka, který měl očividně fialovou plíseň.
Olízl jsem si tlamu a poskakoval ve sněhu, bylo to obtížné, měl jsem to mnohem obtížnější než černobílý! Mohl by mě vzít na záda. Ale já byl přece kus chlapa, musel jsem zesílit. "Máma mě pojmenovala, dostal jsem jméno Taenaran a pak mě za odměnu hodila do vody!" Řekl jsem a chlubil se, jaký super zážitek jsem měl. Určitě každý na světě chtěl dostat jméno a vzápětí chtěl být zabit v zimě a rozdivočené řece. Já to bral jako obrovskou výhodu, nejspíš budu potřebovat čas, než se můj postoj k milované matce změní. "Ty máš taky jméno? Nebo se jmenuješ stejně jako já?" Může to být můj táta! Whiskey říkal, že musím mít otce! Možná jsem ho právě našel.

// Řeka Tanebrae

Seděl jsem a koukal při tom na dvoubarevného vlka přímo přede mnou, fascinoval mě. Vybídl mě, ať to oko najdu, ale co já s ním pak budu dělat? Mám ho sníst? Nikdy jsem oko nesnědl. Uvědomil jsem si. Jeho historka o tom, jak o něj přišel byla ještě víc fascinující. "Páni! A ukážeš mi to ještě jednou?" Opakovat pro velký úspěch! A při tom jsem rozevřel své očka ještě víc, čekal jsem, kdy si kýchne a já mohl chytat oko jako na ping pongu.
Zase jsem se zvedl, dlouho jsem nevydržel na jednom místě. Protáhl jsem se, studil mě zadek z toho sezení ve sněhu. Prý nebyl zábavný, ale na to jsem měl námitku, to jsem však nahlas neřekl. Tenhle vlk doslova sršil vtipem a ani o tom chudák nevěděl. Zajímavé bylo i to, že nemá domov, zkrátka spí tam kde se mu zlíbí. "A kam chodíš čůrat? Máš nějaké oblíbené místo?" Zeptal jsem se, přece jenom hodně vlků ze smečky měly své místečko oblíbené, ale když domov neměl, tak čůral kde se mu zlíbilo? A co když čůral už na něčí místo? To mu to jako nevadilo? A vybírá si raději neoznačené stromy? Nebo ty označené? Jo, přesně tohle mi teď šrotovalo v hlavě.
Černobílý měl strach o sebe, že ho moje smečka požene vidlema. Zazubil sem se. "To se nestane." Ujistil jsem ho a mávl nad tím tlapkou. "Alfa Blů mě moc nemá lád a není nadšený, že tam jsem. Ten mě ulčitě hledat nebude. A členové mají napilno, pledbíhají se v nic nedělání." Ujistil jsem ho a při tom zkreslil jak to asi vypadá v Borůvkovém lese. Aspoň tak to vypadalo, když jsem se tam odsud nenápadně vytratil. Asi tak nenápadně, že když odcházíte, ještě někomu řeknete, že vlastně odcházíte, asi tak nenápadně. Každopádně vlk měl plán, že pokud potkáme někoho ze smečky, řeknu mu, že mě vede zpátky. Přikývl jsem. Jasný, chápu, když někoho potkáme, řeknu že jsi mě chtěl spapat. Ďábelsky jsem se nad myšlenkou zazubil, zkrátka já dobrák nebyl - už od malička. Ale zatím jsem neměl důvod se nijak zvlášť projevovat, ale má čertovská strana zatím neměla moc příležitostí se předvést.
Vlk mě konečně vyzval k tomu, abych šel s ním, že má nějakou práci. Radostně jsem vyskočil a cupital si to vedle vlka. "A jakou máme pláci?" Nadhodil jsem a při tom se rozhlížel a čenichal po okolí, hledal jsem to všemocné oko.

// Středozemní pláň

S menším zamyšlením jsem hleděl na černobílého vlka, který mi dal vskutku skvělou nabídku. Když najdu oko, můžu si ho nechat. "A vidíš s ním třeba teď? A co když ho najde někdo dlív než my? Co když ho někdo sní? Uvidíš mu pak co má v žaludku?" Zeptal jsem se trochu zamyšleně, ovšem... když nevěděl kde je, tak na něj asi neviděl. Jinak by ho šel hledat, že jo. Ale třeba ho hledat nechce a chce mi ho darovat! Jenomže... kde začít hledat? Taková velká spousta dobrodružství a tak málo nápadů kde začít. "A to ti vypadlo jen tak?" Nechtělo se mi věřit, že když vlk jde, najednou mu vypadne oko. Co když půjdu a upadne mi někde noha? A pak budu mít jenom tři? Jak mám ovládnout svět se třema nohama? A nejen nohama, co třeba ucho? Co když ztratím čumák?
Vlk na svou srst jen něco prskl, ale dál se k tomu nevracel, nevadí. Stejně mé téma o srsti už tolik nezajímala, ty nohy byly zkrátka divné. Pak mi ale vlk doslova četl myšlenky. "No že jo! A ploto jsem tady a mám tady tebe, to bude bžunda a zažijeme spolu tolik doblodlužství!" Jásal jsem, že jsem konečně našel vlka snů. Povídal si se mnou a to mi naprosto stačilo. Nepotřeboval jsem toho moc, jen pár informací a k těm informacím další informace. Má hlava byla přece jako houba, musel jsem nasát všechny zvláštnosti světa.
Vlk mi oznámil, že nebydlí nikde. "A jak teda chodíš domů, když nikde nebydlíš?" Znova jsem naklonil hlavu na stranu ve stylu, že to absolutně nechápu. Snad se mě nechce zbavit? Vždyť jsme sotva založili klub nejlepších přátel! Tohle si přece nenechám jen tak líbit. "Mám tebe a to je lepší než nějaká smečka. Tak kam teda jdeme?" Zeptal jsem se nadšeně, že mu můžu dělat společnost. Tak nějak jsem to pochopil úplně obráceně - cítil jsem se totiž až moc chtěný v přítomnosti tohoto vlka. A proto jsem ho nemohl jen tak opustit, co by dělal? Se mnou je svět mnohem lepší, uvidíš! Prosil jsem ho očima a do svého kukuče dával celé své srdce. "A malej nebudu věčně!" Narovnal jsem se a hle ! Hned jsem měl o centimetr víc. I když mě pravděpodobně přepere i sněhová vločka. Tohle bude taková zábava, konečně! Zároveň jsem neměl už ani rýmu, tudíž se mě nemusel štítit. A o breberkách jsem ani nemluvil, o těch jsem ani neslyšel, ani je neviděl.

Vlkova tvář se nijak nezměnila ani potom, co jsem pronesl první slova. Jo, to by mohl být ucházející kamarád. Zatím jsem neměl moc příležitostí potkat cizí vlky, ale každý z těch co jsem poznal byl jiný. Něčím zvláštní a tohle byl král všech zvláštností. Na mou otázku ohledně jeho oka mi sdělil, že ho zrovna hledá. Nadšeně jsem se na něj zazubil - svým úsměvem, ve kterém chybělo asi tak tucet zubů. "Jé, to je supel, že máš vysunovací oko, můžu ti pomoct ho najít? A půjčíš mi ho potom?" Zeptal jsem se, když už ho hledal, tak mu přece pomůžu, no ne? Ve dvou se přece hledá líp, než když je vlk sám. Navíc on měl jen jedno oko, teď jsme tvořily tým, takže jsme měly celkem tři oči! Je to skvělé pomáhat starším.
Plevel mu rostla přímo v srsti, nedala se vytrhnout. Chtěl jsem to vyzkoušet, ale místo toho jsem se na ty přední tlapky jenom nepříjemně díval. "A nesvědí to?" Naklonil jsem svou drobnou hlavu na stranu. Jelikož mu to rostlo vnitřně, mohlo ho to svědit a nemohl se podrbat, to by mě panečku asi štvalo. A s tím se narodil? Měl jsem takovou spoustu otázek, ale nechal jsem prostor i svému novému parťákovi, přece to nemůže být jednostranný rozhovor. Stalo se, začal se mě vyptávat, čímž mi opět projela velká vlna radosti. "Whiskey? Whiskey je ťulpas! A byla s ním nuda." Vysvětlil jsem mu, jak na tom vlastně můj opatrovník je. Nechtěl mi vysvětlit nic o magiích, ani o hranicích smečkového území, místo toho jen zaujatě mlčel a ztratil se někde v lese. "Donesla mě voda a teď bydlím v Bolůvkovém lese, ale nebaví mě to tam." Pokrčil jsem rameny, tady to bylo přece mnohem lepší. Kdybych neodešel, nepotkal bych tak príma vlka, vlastně mou kopii!
Měl sice pravdu v tom, že kdejaká hrouda sněhu byla větší než já, ale víš co s tím udělám? Vyrostu. Hrdě jsem vypnul hruď. "Ty bydlíš kde?" Zeptal jsem se, nevšiml jsem si totiž odkud přišel, tak jestli bydlel v nějaké zasněžené díře nedaleko, nebo pochází z daleka. Kde to vyplivlo tebe? Kecl jsem si na zadek a čekal na ten úžasný a dlouhý příběh, který mi chce určitě s radostí převyprávět.

Měl jsem radost, konečně jsem se cítil zase tak trochu svůj. Ale pořád jsem nenašel ty hranice Borůvkového lesa! Mračil jsem se. Každopádně mi zatím nešlo do hlavy, jak je možné, že taková smečka má tak obrovské území! A tolik řek. Vesměs tam byla s vlky nuda, nebo jsem alespoň nemohl najít takového vlka, který by lahodil mé krevní skupině. Místo toho jsem si poradil sám, dokázal jsem si hrát sám, zabavit se. A nepotřebuji k tomu žádnou Brabanel, ani Stroma, ani kdo ví koho. Já jim jednou ukážu, jak s nimi zatočím! Za to, že se mnou nechtějí trávit čas.
Každopádně i když jsem se tam takhle sám moc dobře bavil, mé zorné políčko uvidělo něco, co jsem ještě neviděl. Natočil jsem hlavu na stranu a uviděl siluetu velikého vlka. Byl na půl černý a na půl bílý! Tak tomu se teprve říká frajeřina! Kdybych měl ruce, asi bych mával na pozdrav, ale žádné jsem bohužel neměl, příroda mi je nenadělila. A tak mi nezbývalo nic jiného, než s vrtícím se ocasem jít pomalu k vlkovi. Můj pud sebezáchovy byl dočista nulový. "Ahoj vlku! Kam se ti zatoulalo oko?" Zeptal jsem se hned, neboť mě to zarazilo. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by ta otázka mohla i někoho urazit, taky proč? Vlčata přece měla otázky, na které se pídily o odpověď. Měl také moc hezké prsní svaly, zůstal jsem na něj koukat, kde je asi nasvalil? A ta srst je přírodní? "A víš o tom, že máš na nohách plevel?" Zeptal jsem se dodatečně, když můj rentgenový zrak skončil u nohou tohoto neznámého tvora.
Byl celý zvláštní a mě se hodně líbil! Byl takový frajerský, jeho vzhled nebyl tak nudný, jako u vlků v Borůvkovém lese. Odkud ten vlk byl? Půjčí mi ten svůj kožich, abych mohl taky takhle frajeřit? Rozhlížel sem se, jestli taky u sebe nemá nějakou menší kopii, no neměl... byl tady sám. Já budu tvá kopie! Nadšeně jsem rozevřel líčka, div mi nepraskly v úsměvu, nad mým geniálním nápadem!

// Řeka Mahtaë

"Ha!" Skočil jsem na hromádku sněhu, která se pode mnou propadla o patro níž. Ze sněhu mít trůn asi nemůžu! Projelo mi hlavou a při tom jsem sklesle slezl zase dolů. Šel jsem stále podél řeky, tak nějak jsem se orientoval, abych trefil zpátky domů. Ale už teď bych měl asi obtíže, mé myšlenkové pochody byly tak rychlé, že jsem je nestíhal zpracovávat.
Každopádně mi stále ještě nikdo nechyběl - divné, co? Možná ani ne. Stál jsem si za tím, že jsem samostatný vlk - skoro dospělý vlk. Jak se pozná dospělost? Zatím všechny koho jsem potkal, byly větší než já, teda kromě Tati, ta byla o něco menší. Ale to bylo tím, že to byla vlčice a možná o něco mladší, než já. Nedokázal jsem to odhadnout. Možná to časem zjistím, jak poznám stáří vlků. Už mě ale začínaly bolet nožičky. Cestovat takhle sněhem nebylo zrovna ideální pro takového špunta, jako jsem byl já.
Zastavil jsem se u břehu a začal se rozhlížet. Nikde jsem nic neviděl, žádnou potravu, ani vlka. Ta řeka vypadá jako... Jako ta řeka, do které mě hodila před pár dny, možná už i týdny matka. Nedokázal jsem se orientovat v čase, ale v hlavě jsem měl stále jasno. Viděl jsem matku jako anděla, v tuto chvíli to byl pro mě jako svatý grál. Nedokázal jsem si připustit, že to co udělala bylo vlastně ve výsledku špatné, nikdo mi to ještě nechtěl vysvětlit, ale každý se nad tím rozčiloval. Stál jsem u břehu a tlačil přední packou do ledu, abych ho oddělil od břehu. Stalo se, povedlo se mi to! Led si to odplaval a já se tak mohl dostat k vodě, která byla více než rozprouděná. Hlavu jsem dal níž a pořádně se vody napil. Voda nebyla špatná, ale dokázal jsem si představit pít něco mnohem lepšího.
Jakmile jsem ukojil všechny své dosavadní chutě, ustoupil jsem od řeky, abych do ní náhodou nesklouzl. Začal jsem vesele dovádět ve sněhu, skákat a vydávat legrační zvuky - alespoň pro mě legrační, ale neprděl jsem!

// Borůvkový les

Sestoupil jsem z lesa až k řece. Když jsem tudy šel poprvé, řeka byla zamrzlá. Teď byla taky, ale už to nebylo tak pevné jako před tím. Viděl jsem drobné oka, které mi dovolovaly mrknout se dolů jak protéká silný proud. Po krajích byl také led, ale tlapku do ohně bych za to nedal, že by mě udržel. Vypadalo to dost nebezpečné, naneštěstí mi ještě chyběl takový ten cit pro své zdraví.
A tak jsem se vydal dolů, po proudu řeky. Můj opatrovník mi ani trochu nechyběl, zatím - než budu mít pravděpodobně hlad, nebo žízeň. Ale teď bych mohl využít té chvíle se napít. Musím najít vhodné místo, abych se napil. Bříško jsem měl naštěstí plné, co se jídla týkalo, takže jsem se nemusel bát, že bych umřel hlady. Každopádně jsem si tak trochu neuvědomoval, že jdu někam, odkud neznám ani cestu. A nejspíš cestu zpátky bez pomoci nenajdu, ale netrápilo mě to.
Brodil jsem se sněhem, občas jsem musel začít poskakovat, abych se vůbec někam mohl dostat. Sníh byl mokrý, ale nebyl už takový jako když jsem přišel. Jeho stabilita se změnila, jeho struktura byla jiná. Zajímavé, třeba za chvíli přijde to jaro, o kterém mluvil Whiskey! Napadlo mě. Vrtěl jsem ocasem vysoko v prvním patře.

// Medvědí řeka

Whiskey na mě hodil bobek, cupital jsem si a hledal ty hranice, o kterých mluvil. Na mou otázku ohledně magie mi taky nic neříkal. A tak jsem pokračoval nerušeně dál, šinul jsem si to lesem. Ani jsem si neuvědomil, že jsem svého opatrovníka tak nějak po cestě ztratil. Najednou jsem však začal cítit nové pachy. Rýma mi zmizela, tak nové pro mě bylo úplně všechno. Stopa! Mlsně jsem se olízl a začal se plížit k onům pachům. Bral jsem to jako hru na kočku a na myš, radoval jsem se, že se konečně něco děje. Plížil jsem se zasněženou krajinkou a byl doslova ztracen v bílé tmě. Naneštěstí jsem za chvíli uviděl něco, co mě dost zarazilo. To je Brabanel! Ale stál u ní mohutný černý vlk, s malou světlou kopií. Zůstal jsem skryt ve svém sněžném úkrytu - byly nápadný jen ty moje velký černý uši, které trčely zpod sněhu. Vrtěl jsem ocasem, ale nechtěl jsem je zdržovat, i když bych se docela rád s někým pobavil.
Vyskočil jsem z úkrytu a vrtěl při tom ocasem. Vlče bylo mnohem větší než jsem byl já, nejspíš starší. "Hledám hlanice!" Nadšeně jsem řekl Aranel. "Ahoj vlci!" Pozdravil jsem je, ale dál se nezdržoval a rychle upaloval zase dál. První dojem je nejlepší. Navíc já měl pánské jízdy teď až až.
Vrazil jsem čumák zpátky k zemi a vydal se od vlků pryč. Určitě nikomu nepřišlo zvláštní, že jsem ztratil po cestě svého opatrovníka. Raději jsem se věnoval sobě a tomu, že se mi vrátil můj čich. Tak jo, ty hranice jsou prý neviditelný, tak jak je mám vidět? To byla hold myšlenka k zamyšlení, která mě teď zarazila. Každopádně jsem neměl čas, musel jsem jít stále dál a dál. Kdo ví kam mě mé nožky zavedou, neměl jsem absolutně tušení, kde ty hranice končí. Každopádně jsem začal jít z kopce. Pro mnohé vlky je to někdy signál, že odcházíte z území - ale copak by to vlče mohlo vědět?
Šinul jsem si to jako největší frajer dál, dál z kopce. Slyšel jsem zase řeku - která mi lehce nahnala husí kůži na zádech, ale jelikož jsem nebyl žádný trouba, nebudu se bát!

// Řeka Mahtaë - vlče na útěku!

2.4.2020 (S)

Slunečný den mě přivítal s plnou náručí a hromadou lásky. Sice jsem měl raději noc, než den, ale přes den jsem se mohl soustředit na úplně jiné věci. Soustředit se na co? Sotva jsem totiž vylezl z lesa, prošel pár travnatých ploch a nalezl jsem něco, co mě víc než zaujalo. S úsměvem jde všechno líp a když se budu na ty tvory usmívat, budou určitě přátelští! Sluneční paprsky mi dodávaly na mé cestě takový radostný efekt. Spousta zvířátek byly na travnaté ploše a stáli na zadních. Super! Sám bych tohle nezvládl, ale pokusil jsem se o to, i když jsem byl od nich poměrně daleko. Svou váhu jsem přenesl na zadek a snažil se držet balanc na zadních. Své tlapky překřížil na prsách a hrál si na sysla. Syslové tady byly úplně všude a i když mě už zaregistrovali, zdržovali se na povrchu. Signál, to byl pro mě ten správný signál, abych se za nimi bezmyšlenkovitě rozběhl.
Skály, které byly všude kolem jsem jen proběhl a běžel přímo za svými novými přáteli! Syslové mě brali jako hrozbu, okamžitě se rozutekli do svých dírek. "Syslové, kde jste?!" Smutně jsem na ně volal z povrchu zemského. Strčil jsem svůj čenich do jedné z dírek a začal v ní čenichat. "Sakra to bolí!" Super rychlostí jsem čumák zase vytáhl, div nebyl celý napuchlý. Sysel mě totiž kousl přímo do čumáku, div mi ho celý nesnědl!
Stlačil jsem půdu pod sebou, zaryl se do půdy a naštvaně zavrčel. "Sním tě - vylez!" Sykl jsem a zamával při tom hravě ocasem. Svou trpělivost jsem měl docela dobře pod kontrolou, i když jsem byl zatím hodně malý. Svým pohledem tě usmažím! Syslil jsem si svou ďábelskou myšlenku. Své tělíčko jsem uchlácholil a zatočil se do klubíčka. Snad vyleze co nejdřív, smraďoch jeden. Sopel, který mi ještě stékal z čumáku jsem jen utřel, má rýma byla již definitivně pryč. S tím jsem se jen usmíval, protože začal pomalu a jistě mizet i sníh a svět se začínal zelenat.
Sysel začal nasísat ze svého úkrytu. Svůj zrak jsem měl pevně daný jen na ten otvor, abych ho mohl sledovat jako ostříž. Syslík mě viděl, chvíli koukal a pak zase zalezl. Snad tady nezestárnu. Slunce na obloze měnilo velice rychle svou polohu, za chvíli už se přibližovalo ke spánku. Spát já ale nechtěl, chtěl jsem ulovit svého prvního sysla. Svalil jsem se na záda a pak se rychle převalil na packy, tak abych mohl při další příležitosti rychle vyskočit a chytit tak svou oběť. Sysel se zase rozhodl ukázat a to byla má příležitost. Skočil jsem přímo na něj, čumák jsem zabořil do díry a kousl. Svíral jsem mezi svými zoubky malý kožíšek, který jsem vytáhl. Sysel se rozčiloval a začal sebou škubat. Svým drápkem mě poškrábal na čumáku, pustil jsem ho. Stiskl jsem ale sysla znova, chtěl jsem ho zabít a sníst, ale mé mléčné zuby - půlka mi stejně chyběla - zkrátka všechno bylo proti mě. Syslovi se nic nedělo, kousal jsem, ale bylo to spíš polechtání, pár kapiček krve a sysel mě stejně nakonec přepral.
Svůj boj jsem bohužel prohrál, nedalo se nic dělat, než se sklesle vrátit zpátky domů. Svou čest ale obhájím a přijdu se pomstít! Syslové, alias pidimrdi, kteří se stali od této chvíle mým úhlavním nepřítelem. Svůj den pomsty si přijdu jednou vybrat!

Na druhou stranu se světu neskutečně ulevilo, vylidnilo se, nemocné a staré - připoutané k lůžkům - to jen vysvobodilo. V obchodech už nejsou takové fronty na banány, do pat vám nikdo nenaráží nákupním vozíkem a lidé nejsou tolik nervózní.


Strana:  1 2 3 4 5   další »