Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Etney si na něj znovu připravil rádoby frajerskou urážku, ale Sayuri už neměl trpělivost nadále si z něj utahovat. Proč by si taky měl dělat legraci z někoho, kdo je očividně naprosto hloupý? Nebylo by to od něj hezké, a tak mu nic neodpověděl a pouze se pro sebe zasmál. Viděl, že Kaleo si v Etneyově chování vůbec nevšimla značných chyb, zato Kaya z něj měla stejnou švandu jako doteď Sayuri. Možná, že si nakonec přece jen budeme rozumět, pomyslel si hnědý vlk a najednou už k vlčici nechoval takové antipatie. Snažila se šedivého pobídnout, aby dokázal, jak dobrý doopravdy je, a on jí na to perfektně skočil. Souhlasil, že je tudy provede, a vypadalo to, že třeba nakonec odsouhlasí i ten lov.
Sayuri se k ničemu nevyjadřoval. Z obrovského hladu se mu nechtělo ani mluvit, a tak se jen upjal k myšlence, že se brzy nají, a neřešil probíhající konverzaci. Etneyův hlas mu šel jedním uchem tam a druhým ven, až nakonec zaslechl, jak si ten pitomec zve Kaleo do rodiny. Snažil se nerozesmát, ale nevyšlo mu to. Vyprskl smíchy. „To je nabídka, která se neodmítá!“ poznamenal ironicky a nemohl uvěřit, že tohle opravdu někdo vypustil z úst. Co je mé, to může být i tvé, zopakoval si vduchu. Taková laciná hláška!

//Náhorní plošina přes Kamennou pláž

Kaleo očividně vůbec netušila, o co se Etney snaží, což Sayuriho potěšilo. Letmo se pod fousy pousmál, ale než si toho vůbec někdo stihl všimnout, byl tento výraz zase pryč. Šedivý vlk se nad jejími slovy rozčiloval, protože si nepřipadal ani trochu stejný jako jeho hnědý sok, a dokonce Sayuriho i počastoval nadávkou. Ten rádoby překvapeně zamrkal, nebral Etneye vůbec vážně. Podle něj byl hloupý, rozmazlený a zkrátka k ničemu. „Ach, tak my se už i urážíme?“ zeptal se výsměšně. Kdyby nebyl sivý vlček takový břídil, možná by se Sayuri i nechal vyprovokovat, jenže tady viděl, že to nemá cenu. Pokud si Kaleo vybere jeho, tak bych ji stejně nechtěl. Musela by totiž být úplně slepá a hluchá.
Potom přišel nápad s lovem. Etney se ihned začal vymlouvat, že by radši počkal, ale Sayurimu kručelo v břiše už nějakou dobu, a tak tento nápad přivítal s nadšením. „Já jsem pro. Je nás dost, takže máme skvělou výhodu,“ prohodil k vlčicím a zcela ignoroval, že je s nimi ještě někdo další. Najím se a Etneye možná ještě nějaká srnka nakopne do ksichtu. Perfektní.
Sayuri hodlal pokračovat v plánování lovu, jenže to se slova zase ujal ten sivý pitomeček. Vysvětlil Kaleo, jak Sayuri myslel poznámku o kradení srdcí, a zakončil monolog tím, že by se mohla zamilovat třeba právě do něj. Sayuri si pohrdavě odfrknul. „Nevím, jestli bys Etneye chtěla milovat. Totiž, někdo už si na něj myslí. Víš kdo? On sám.“ Ano, vypadalo to, že je sebou naprosto posedlý. Jestlipak se i snaží políbit svůj odraz na vodní hladině?

Jak Sayuri předpokládal, černohnědá vlčice se s ním nehodlala usmířit. Dál na něj poštěkovala nenávistná slova, div mu neplivla do obličeje, a rozhodně se mu nechystala uvěřit. Ačkoli ovšem žila v domnění, že jim chtěl ublížit, vůbec tomu tak nebylo. Chtěl se jich přece jenom zeptat, jestli mají jídlo! A odpověď dostal docela tvrdým způsobem.
Přátelsky se na Kaleo uculil, když se mu představila. Působila mile a otevřeně, úplný rozdíl od druhé vlčice. Ta sice už přestala vrčet, ale bylo očividné, že s jeho přítomností nesouhlasí. Sayuri si dokázal představit, že kdyby tu nebyla její mírnější kamarádka, už by se na něj dávno vrhla a dožadovala se pravdy násilím. Kdyby jen věděla, že už jí Sayuri pravdu dávno řekl!
Asi dvě vteřiny Kaleo zkoumal a zjistil, že je vlastně docela pohledná. To ovšem nebylo žádným překvapením, Sayurimu se líbilo hodně vlčic. Chtěl jí svůj zájem nějak dát najevo, jenže to už se u nich chlubil ten šedivý ňouma. Přiblížil se k Sayurimu tolik, že to skoro působilo, že mu každou chvílí oblízne čumák, a tak se hnědý vlk co nejvíc odtáhl. „Co děláš, proboha?“ zamručel a nejradši by si poklepal na čelo. Kam až ten blbeček hodlá zajít, aby dokázal, že je lepší než my?
Kaya se mu snažila namluvit, že by si na tak krásné oči měl dávat pozor, protože by mu je někdo mohl ukrást, a v tu chvíli Sayuri nechápal už vůbec nic. Dělá si z něj srandu? Doufám, že to nemyslí vážně. Jestli jo, musí být fakt příšerně divná. Možná by i přemítal dál, kdyby se Etney nezačal před Kaleo nakrucovat a povyšovat se nad ním. Moc ji neznal, tudíž si nemohl být jistý, jestli se jí ten náfuka přece jen nezalíbí, přesto však výsměšně pronesl: „Tím, že se budeš před vlčicemi naparovat, si jejich srdce rozhodně nezískáš.“ Samozřejmě za tím nevězela jen dobře myšlená rada, to ani náhodou. Bodla v něm totiž žárlivost, když Kaleo pochválila srst i Etneyovi. Chtěl, aby se jí líbil on, ne nikdo jiný!

Písková vlčice Sayurimu začala vysvětlovat, proč se na něj tak zběsile vrhly, a pořádně se přitom rozpovídala. Vždycky mu přišlo, že on mluví hodně, a tak ho teď potěšilo, že našel někoho ještě ukecanějšího. Přestal vrčet a přešel z obranného módu na ten přátelský. Vlčice se mu zdála milá, navíc mu pochválila kožich! Nehodlal to nijak víc řešit, prostě měly hlad. Jemu samotnému neskutečně kručelo v břiše, tudíž se do nich dokázal vcítit a chápal je. Dokud ovšem nepromluvila druhá, o poznání tmavší, vlčice. V očích jí číhaly hromy a blesky, zřejmě se nechystala se Sayurim spřátelit. Dotčeně na ni pohlédl, jako kdyby ho příšerně urazila. „Nic jsem vám udělat nechtěl!“ bránil se. „To vy jste na mě vystartovaly. Nepřijde mi úplně normální na někoho zaútočit, a pak ho obviňovat, že si začal. Jestli vám tohle území nepatří, nemáte právo mi cokoli vyčítat.“ Povzdechl si, nechtěl se s nikým hádat. „Můžeme prosím začít znova a dělat, že se nic z tohohle nestalo? Já jsem Sayuri. Moc mě těší,“ řekl a mířil svá slova hlavně na pískovou vlčici, protože z chování černohnědé měl stále respekt. Sotva ovšem stihl vyslechnout jejich jména, přiřítil se k nim jakýsi šedivý vlk. Už zdálky na ně něco hořekoval, a potom se začal vytahovat. Sayuri při jeho proslovu pobaveně nadzvedl obočí. „Tvůj kožich je opravdu jiný, to ano. Ale viděl jsi svoje oči vůbec někdy? Podobné mám i já a tady…“ S otázkou vepsanou v obličeji pohlédl na Kayu, jejíž jméno zatím neznal, a doufal, že jeho větu doplní.

Následoval směr, jakým se silueta vydala, ale nikde ji neviděl. Kam zmizela? Někde tu přece musí být! Cítím její pach. Určitě se jenom někam schovala. Jeho domněnka se začínala potvrzovat, ty vlčice rozhodně měly jídlo! Plnily si žaludky a nehodlaly se s ním podělit. Naštvaně se zamračil. Chápu to, musí mít neskutečný hlad. Jenže já ho mám taky! A nikdy bych neodmítnul někomu pomoct, když umírá hlady. Tyto myšlenky zaplňovaly jeho hlavu, a právě díky nim si vůbec nevšiml, že se k němu vlčice ze stínů přiblížily. A skutečně, jídlo měly! Jen se jím měl stát on.
Skočily na něj a povalily ho k zemi. Překvapeně vyštěkl a jeho reflexy se spustily, byť opožděně. Silou je od sebe odstrčil, aniž by jim nějak ublížil. Zvedl se ze země a odtáhl se od nich. Byl teď zhruba pět metrů daleko, aby zvládl rychle zareagovat na další případný útok, a zplna hrdla vrčel. Jenže potom jedna z vlčic promluvila, prý si myslela, že je Sayuri jakási příšera. „Cože?“ zeptal se vykolejeně, ale nepřestával vrčet. Já ničí potravou nebudu, pche!

Nerozhodně postával na místě. Samozřejmě, že by bylo nebezpečné vydat se za nimi, ale neriskoval víc, když zůstával sám? Pokud by se ukázaly být milými společnicemi, třeba by z jejich přítomnosti ještě mohl něco vytěžit! V partě více vlků by si na něj určitě nikdo netroufnul, a to by se mu v zimě rozhodně hodilo. Když já nevím, zopakoval si znovu vduchu. Jeho nejistota mu sžírala myšlenky jako nenasytná myš. Skutečně bych za nimi měl jít? Ano, přesně takový byl. Neustále nemohl učinit žádné rozhodnutí, ať už bylo sebeméně důležité. Povzdechl si a vypustil tak ze sebe frustraci. Prostě tam půjdu. Co by se mohlo stát?
Vykročil směrem, z nějž pachy přicházely, ale sotva ušel jen pár metrů, všiml si tmavé siluety. Vypadala, že ho pozoruje, a pak rychle zmizela. Sayuri se oklepal a nechápavě zafuněl. Co se děje? Bojí se mě? Teď pochyboval o svém nápadu ještě víc. Vlčice zřejmě nechtěla, abych ji viděl, a tak by pravděpodobně nebyla úplně nejšťastnější, kdybych si to k ní nakráčel. Ale co když se schovala právě proto, že má u sebe jídlo? Zase se oblízl. Nenarazil na žádnou potravu tak dlouho! Co by se stalo, kdyby to trvalo ještě dýl? Mohl by umřít stejně dobře, jako by zemřel tady během rvačky. A proto šel dál.

//Kamenný mys přes Bukový sráz

Hnědá srst ve sněhu působila nápadným dojmem a Sayuri si toho byl dobře vědom. Snažil se jít skrčeně, tiše, neviditelně. Zima byla každým rokem krutější, a ačkoli celý život strávil ve smečce, rozhodně nebyl natolik hloupý, aby si myslel, že je divočina přátelským místem. Pokud se domníval správně, ne každý tulák byl tulákem ze svého vlastního rozhodnutí. Někteří zkrátka do smečky nepasovali, protože se nechávali lehce unést agresí či jednoduše nebyli schopni poslouchat rozkazy. Na takové jedince si nepřál narazit, obzvlášť ne v nepříznivých podmínkách, o nichž se odvažoval doufat, že již brzy skončí. Jaro určitě čeká za rohem, pousmál se a vykročil k řece, která kupodivu nezamrzla celá. Jen po jejích krajích se nacházely drobné kusy ledu, ty však Sayuri rozdrtil jemnými údery tlapou, a tak se mohl bez obav napít.
Jakmile si naplnil prázdný žaludek alespoň vodou, když ne masem, zavětřil. Každou chvílí se ujišťoval, že v okolí nikdo není, ale teď jeho průzkum přinesl jiné výsledky než obvykle. Stočil hlavu směrem, ze kterého pach přicházel, a zaujatě švihl ocasem. Dva rozdílné pachy. Nejspíš vlčice, pomyslel si. Měl bych se za nimi vydat? Zastřihal ušima v naději, že zaslechne i jejich hlasy, místo nich ovšem krajinou putovalo pouze ohlušující ticho. Nevěděl, co si má počít. Třeba u sebe mají nějakou potravu, napadlo ho, načež se hladově olízl. Vskutku nejedl už dlouhou dobu. V břiše mu kručelo, jako kdyby v něm dřímala ohavná nestvůra. Přesto se nedokázal přimět k tomu, aby za nimi šel. Nebál se jich, to ne, jen si v hlavě neustále opakoval varování. Pokud se za nimi vydáš, riskuješ rvačku. A se zraněním tuhle zimu nepřežiješ.

//Minulost

Otevřel oči a několikrát zamrkal. Tvář mu plnilo neskrývané zmatení a zděšení. Netušil, kde je, ani jak se tam dostal. Mluvil snad ten starý děda pravdu? Dostal jsem se do Gallirei čistě proto, že jsem v to věřil? Vlastně si nebyl tak úplně jistý, že stařečkova slova přijal se stoprocentní vírou, a jeho momentální překvapení toho bylo důkazem. Zatřepal hlavou, aby si ji pročistil, a zhluboka se nadechl. Do plic se mu dostal chladný vzduch páchnoucí po soli. Nakrčil čenich, protože tak silnou vůni nečekal. Když se rozhlížel kolem, všude bylo jen kamení a voda. V tomhle ročním období musí být příšerně studená, pomyslel si. Aspoň v tom lepším případě. V horším bych dopadl na pevný led, kdybych na jedné ze skal uklouzl. S respektem si přeměřil, jaký výškový rozdíl mezi ním a vodní plochou panuje, a usoudil, že by pro něj pád znamenal jistou smrt. A právě proto odsud musel rychle zmizet.
Oklepal se, snad aby ze sebe vypudil veškerou zimu, a vydal se náhodným směrem. Bylo mu jedno, kam se dostane, koneckonců se jen toulal, ne? Přestože se nejspíš dostal do magické země, ze které by měl být nesmírně nadšený, zrovna teď mu to ani nemohlo být víc ukradené. Nejdřív si zachraň krk. Čas přemýšlet brzy přijde.

//Řeka Mahtaë (jih) přes Bukový sráz