Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3   další »

Místo vděku se Norimu dostalo leda tak pocákání. A ne jen tak ledajaké! Studené kapky se rozprskly o jeho kožich a všetečně se jej držely jako klíště. „Jo, to vykládej holubům,“ vydralo se z něj potměšile, zatímco dál Baghý tahal ke břehu. Že by za to mohla jeho chabá síla a že byl ve skutečnosti slaboučký vlček skomíráček samozřejmě nemohl veřejně přiznat. Takovou ostudu si utrhnout zkrátka nehodlal. Jakmile se doplahočili ke břehu jezera, Baghý se osvobodila z jeho sevření a jala se jej rovnou poctít dalším deštíkem. Nori nakrčil čumák a svou kamarádku napodobil.
„Barevná? Co to plácá—“ Zarazil se. Jelikož se chtěl vrátit zpátky do role, bral Baghý pošetilý úžas za... no pošetilý. Když se ale přeci jen podíval, aby ten zázrak uzřel sám, překvapeně vykulil očiska. Světlý kožich, a dokonce i hladina jezera se ve slunečních paprscích třpytila různými barevnými odstíny. Jako by je duha nechtěla opustit. Ještě aby jo! Takovýho pánečka jako jsem já, ušklíbl se Nori v duchu. Okamžitě se proto jal kontrolovat i svoje chlupy, byly ale tak tmavé, že ulpělé barvičky na nich byly jen stěží vidět. Proto cosi nesrozumitelně zafrfňal a na Baghý dětinsky vyplázl jazyk.
„Jasnost se napila, když jej váš uctivý zadek netaktně pocákal,“ odsekl na oko dotčeně. „Co by mne popadlo?“ protáhl tvářičku hraným údivem, „urozená, či neurozená, komu co po tom? Viděl jsem zkrátka slečnu v nouzi! Nemáte samozřejmě zač, kdo jiný by mi pak tak oddaně sloužil? Není lepšího slouhy!“ pokýval nakonec svou moudrou hlavinkou. Prostě řekni, že mi dlužíš život, slíbej mi u toho tlapky a jsme si kvit. Sladce, skoro jako andílek, se na Baghý usmíval. Ačkoli měl velmi ostré růžky, byly nyní momentálně poslušně schované. A pak si to někdy vyberu.
Baghý nápad skolit něco většího — třeba srnu, Noriho moc nenadchl. Ne, že by neuvítal něco do žaludku, ale byl momentálně tak zhýčkaný hřejícím sluníčkem a bezstarostnou oblohou a duhovými kožíšky a bůhví čím ještě, že na nějakou námahu neměl ani pomyšlení. Našpulil zamyšleně tlaminku, zastříhal u toho uchem, podrbal se na zadku a hnedle potom na bradičce a zdlouhavě vydechl. „Tak jako asi by to šlo. Ale troufáš si lovit vysokou s tím tvým okem?“ zkoumavě si Baghý prohlédl. S našedivělými tlapkami a napůl slepá se mu Baghý jako zdatná lovkyně plachých srn moc nezdála. O vlastní kondičce samozřejmě nemluvě. Pro jistotu.
„Měl bych lepší nápad! Co takhle sehrát ten můj původní geniální plán? Stará nemohoucí tetinka a zesláblý synoveček?“ Nori na vlčici nevinně zamrkal. „Vyčíhnem si někoho po cestě, sehrajeme divadýlko a třeba nám někdo pomůže!“ Schované růžky se začaly pomalu klubat zpátky na svět.

Možná sebou Nori vyděšeně cukl, když z Baghý vyšlo hřmějící vytí, ale nahlas by to nepřiznal. Kor když to vyšlo z takového malého drobka. Jakmile ale vlčice začala plnit jeho rozkaz prosbu, hrdě vypjal hruď, jež se leskla ve vycházejícím slunci a v rytmu jejího krákorání zvedal své vznešené tlapinky. Počasí jim přálo, podivný duhový déšť zmizel a s sebou přinesl oblohu najednou bez mráčku. Hořící šutr jim prohříval a žehlil kožíšky a všechno se zdálo být až příliš idylické. Tato pokřivená realita Norimu tento pocit darovala těsně předtím, než došli k vodní ploše.
Baghý se soudě jejího pohledu a chování bavila stejně jako on. Hrdé lordstvo na chvilku zauvažovalo, zda svého skromného a děsivě loajálního slouhu nepovýšit na... dejme tomu nějakou vyšší hodnost — třeba ochutnávače! To jsem si měl ale rozmyslet dřív, než se za mě napila, zauvažoval a nápad se tak zase rozplynul do nicoty. A zatímco nestydatě kontroloval, zda se jeho kolegyně nezačne náhodou záhadně dusit a kolabovat, zvládal k tomu ještě přemítat, jakou hodností by ji mohl obdarovat. Baghý byla tak odvážná, že si do vody dokonce stoupla. Blázen. Co když tam žijou nějaký potvory? Nori protáhl svůj sličný obličejík. Pak bych ji jako správný spanilý princ měl zachránit... Pomalu mu docházely všechny zodpovědnosti coby urozeného pánečka. Samozřejmě se mu to nelíbilo. Byl ale natolik pohroužený do jejich malého divadélka, že se ze své role nemohl tak jednoduše vyvléknout. Teatrálně si proto povzdychl a smířeně se líným krokem k Baghý začal přibližovat.
„Oj oj! I ty jeden věrný služebníčku!“ zvolal Nori přátelsky, lenost zakořeněná pouze v jeho krocích. Přišel s plánem, jak z Baghý udělat něco víc jak slouhu, ale pořád méně jak někoho, kdo by ho později mohl využívat, ba co hůř — rovnat se mu! Voda byla studená, bylo ještě příliš brzo na nějaké vodní radovánky. Jak tak černý vlk postupoval hlouběji, hladina jej stejně smáčela méně než Baghý. (Protože byla liliput.)
„Oj oj!“ zopakoval, vlčice však nereagovala. „No tak, slouho! Co vás to jen popadlo? Jít se potápět? Vidím, jak se akorát topíte! Ta voda asi nebude nic dobrého,“ Nori nespokojeně zamlaskal a došel až k Baghý, která se vůbec netopila. Ale rád předstíral, že ano. Protože v takovém případě ji mohl zachránit, stát se jejím Bohem a jedinou vírou. Však to znáte. A ještě by mu dlužila svůj život. Nori vlčici bez dalších slov čapl zuby za krkem a jal se jí ochotně tahat ven z jezera. „Kdy jsi stihla takhle přibrat, krucinál,“ mumlal potichu. Jeho silácké schopnosti se mu jen zlomyslně vysmívaly. Měl v plánu Baghý vytáhnout na břeh, předstírat, že jí právě zachránil život a nechat ji, aby mu upsala svou duši odteď už navždy.

«— Řeka Aina

Norimu se líbilo mít takového vděčného slouhu jako byla Baghý. Zdálo se, že ani nebyl sám, kdo viděl duhovou paletu na nebi. Spokojeně pokýval hlavou. Jistě, jistě! Nový král! To jest Nori, první svého jména! A má takovou moc, že se mu i nebesa pochlebují. Zatímco Baghý každou chvíli vypadávala z role, aby se mohla vesele zahihňat, Nori si pokaždé dokázal udržet svou spanilou tvářičku. „Lesní víla?“ zamrkal na Baghý nevěřícně a své „hvězdičky“ ze sebe oklepal, aby se přesvědčil sám. Odlétla z něj duhová smršť kapek, které díky sem tam vykukujícímu slunci vypadaly opravdu jako třpytící se hvězdičky. S vlčecím zájmem se ohlédl po vlčici a hle! I ona měla v kožichu třpytky! Chtěl kolem ní začít zvesela hopsat a vytřepávat ze sebe další a další hvězdičky! Mohli by tak vytvořit smršť padajících hvězd a něco si přát. Baghý to ale všechno pokazila, jakmile zmerčila páchnoucí tok.
Pitomče?! trhl Nori krkem a se spalujícím pohledem sjel vlčici pohledem. Copak takhle by měl se mnou můj poddaný mluvit? To už si však zvesela skákal po kluzkých šutrech. A Baghý věrně za ním. Dokonce i s odhodlaným pokřikem.
„Kupředu, družino!“ Povzbuzoval ji pobaveně. Ach, jak dlouho se takhle nepobavil? Když konečně (a bez újmy!) dopadl všemi čtyřmi na pevné půdě, triumfálně si odfrkl. 1:0 pro prince. Nori sice netušil jak, ale Baghý se válela notný kus od něj a cosi vydechovala. Sotva jí rozuměl, a tak se jen zasmál a vesele přihopkal až k ní. „Zvládli jsme to, dobrá práce!“ nezapomněl ji pochválit. Ze smradu, jenž se potměšile linul z řeky jako had měl doopravdický respekt.
Konečně se vydali dál. Již z dálky bylo vidět třpytící se plocha plná vody. Nori doufal, že se nejednalo o nějakou odnož toho puchu, který právě bravurně zdolali. Měl žízeň a toho jedu se odmítal napít i kdyby měl pojít. Nori tak nasadil svižné tempo a poklusem s ocasem nahoru se hrdinsky vydal vpřed. „Hej, slouho! Co takhle nějakej parádní nástup? S ozvučením?“ houkl po Baghý již svým typickým nevymáchaným projevem. „Jak budou ostatní vědět, že se blíží vznešený pán? Cvakej zubama nebo něco,“ pobídl ji a hrdě natáhl krk k duhovým nebesům. I vesmír mu přál. Dokonalé.
Když konečně přiběhli k obrovskému jezeru, Nori se zastavil. Čekal, zda si Baghý vezme jeho slova k srdci, a pak opatrně zavětřil. Cítil v okolí pár neznámých pachů, rozhodl se je však ignorovat, neb poslední zkušenost s čarovlkem Alexeiem Norimu jako zpestření jejich cesty prozatím bohatě stačilo. Kromě vlků žádný zvláštní pach necítil, tudíž usoudil, že voda bude bezpečná.
„Spanilé lordstvo doufá, že se neotráví,“ zamumlal a nedůvěřivě se hlavou sklonil k hladině. Těsně, než se rozhodl smočit svůj čenich ve vodě, zarazil se a zase se napřímil. Ohlédl se po Baghý a hlavou poukázal na vodu: „Slouho, ty první!“

Vážení Gallirejčané,

jelikož se to tu inzeráty jen hemží, rozhodla jsem se vyjít s vlastní kůží na trh a tímto vám nabízím Noriho dvojče a starší sestry.



Rin ♀
Chufa ♀
Uzuru ♀

Chufa a Uzuru; starší sestry Noriho a Rin => jiný vrh, nikdy se nepotkali; pro vás to znamená čisté plátno.



1) Rin
Obecné informace:
» Noriho dvojče
» vlčice
» * 22.11.16 (o dvě minuty mladší)
Povaha:
» s Norim zcela odlišní, ALE jedno sdíleli => touhu po dobrodružství a definitivní svobodě
» hlavní rysy: problémy s autoritami; nevinné a sladké vystupování; v srdci výtržnice; arogantní (zejména vůči Norimu, 2 roky); dominantní
» v podstatě vám ale nechám volnou ruku => Rin v té době byla v pubertě, tudíž se její povaha stále formovala, KAŽDOPÁDNĚ se pochopitelně nemohla změnit úplně od základů
Minulost:
» ačkoli byla vlčata ve smečce nechtěná, Rin byla velmi oblíbená
» Nori byl naopak černou ovcí => z nerozlučné dvojky se v pubertě stali rivalové; Nori na Rin žárlil
» často se spolu paktovali proti alfám, Rin si je však svým nevinným vystupováním dokázala přimluvit na svou stranu
» s Norim byli nejlepší přátelé (partners in crime), dokud s nimi nezačaly mlátit hormony ^
» než Nori opustil Pomněnkovou smečku, pohádali se a Rin byla důvodem jeho odchodu: „Náš svět nepotřebuje dva identický vlky.“
» co se s ní dělo dál je na vás
Vzhled a magie:
» identické, nebo velmi podobné zbarvení
» magie dle vašeho výběru => barva očí jakákoli
» volba ID je taktéž vaše



2) Chufa
Obecné informace:
» vlčice
» starší vrh; přesný věk neznámý
» s dvojčaty se nikdy nepotkala => o jejich existenci neví
» důvod odchodu ze smečky je neznámý, ale z reakcí ostatních se dvojčata domnívala, že Chufa s Uzuru nesekaly dobrotu
Povaha a minulost:
» povaha libovolná
» spolu se svou sestrou odešla ze smečky (pravděpodobně ve zlém) ještě než se dvojčata narodila => je jen na vás, jak si její minulost vymodelujete, nechávám vám naprosto volnou ruku
» její vztah s Uzuru = ??? ALE odešly spolu
Vzhled a magie:
» neurčeno => je to na vás



3) Uzuru
Obecné informace:
» vlčice
» starší vrh; přesný věk neznámý
» s dvojčaty se nikdy nepotkala => o jejich existenci neví
» důvod odchodu ze smečky je neznámý, ale z reakcí ostatních se dvojčata domnívala, že Uzuru a Chufa nesekaly dobrotu
Povaha a minulost:
» povaha libovolná
» spolu se svou sestrou odešla ze smečky (pravděpodobně ve zlém) ještě než se dvojčata narodila => je jen na vás, jak si její minulost vymodelujete, nechávám vám naprosto volnou ruku
» její vztah s Chufou = ??? ALE odešly spolu
Vzhled a magie:
» neurčeno => je to na vás



Jako každý, kdo zde nabízí volná místa své rodiny a přátel, nechť mě kontaktují jen vážní zájemci. Hledám člověka, který má čas a chuť se svému charakteru věnovat a nebude plýtvat jednak svým, jednak mým časem jen, aby si vytvořil vlka a za měsíc se vypařil. Na oplátku vám nabízím aktivní a stálou rodinu v podobě otravného Noriho! 9

Jestliže se rozhodneš hrát za jeden z výše zmíněných charakterů, s radostí ti podám detailnější informace do vzkazu!

«— Východní úkryt (Neprobádaný les)

Baghý přistoupila na Noriho hru. Ačkoli pravidla domýšlel ještě za pochodu, předem věděl, že vítězem může být jen jeden. A koho asi tak mohl rovnou korunovat? Prachobyčejného slouhu, či urozeného prince? Pokud nejste úplní hlupáci, asi vám to došlo poměrně rychle.
„Jistě, Jeho Veličenstvo není žádný kat, však nebude vás napomínat dvakrát.“ Nori se po vlčici pobaveně ohlédl. Snažil si uchovat vážnou tvář, proto jeho spiklenecký výraz okamžitě nahradil rozšafnou maskou. Spokojeně si ťapkal, obloha se začala postupně vyjasňovat a vycházející slunce dávalo chladnému měsíci polibek na dobrou noc. Netrvalo to však dlouho. Jako by se tma nechtěla vzdát svého postu, obloha zůstala zatažená. Na Noriho čenich tak dopadla první dotěrná kapka. Jeho odpověď bylo krátké zamračení. Copak už nelilo dost? Zrovna když jsem uschnul! Kdyby těžká mračna uměla číst vlkům myšlenky, zřejmě by byl následující sled událostí jejich odpovědí. Nori nic podobného jaktěživ neviděl. Zlehka zpomalil své tempo až nakonec zastavil úplně. Zaraženě hleděl na oblohu. Letmo se ohlédl po Baghý a jako by se bál, že mu přírodní úkaz zase uteče, stočil svou pozornost zpět na mraky. Vypadaly jako duha. Barvičky se v nich míchaly a bezstarostně ze sebe ždímaly stejně tak duhové kapky.
„Slouho! Vidíte to samé, co já?“ otázal se po chvíli své společnice. „Hm, samozřejmě, že to vidíte! Nejsem přeci žádný blázen.“ odpověděl si sám, aniž by čekal na Baghý. „Jaký to znamenitý úkaz! Nenapadá mne nic jiného, než to brát jako znamení. Nechť nás duhový déšť vede k naším snům a jeho nedotčenost nechť naše duše očistí v mém ctěném jménu!“ vyřkl jako by kázal celému světu a na pár chvil stiskl svá víčka pevně k sobě, hrdě vypjal hruď a natáhl krk co nejblíž k duhovým nebesům. Nechával se od podivného deště omývat, ačkoli v duchu doufal, že mraky nejsou napuštěné nějakým jedem a po srážce se slanou kapalinou se jejich těla nerozpustí. V těchto časech, kdy po zemi běhali šílení čarovlci jako Alexei bylo možné vše.
Jakmile Nori otevřel opět oči, spatřil před sebou řeku. S myšlenkou, že se z ní napojí se však musel zase rozloučit, neb její obsah podivně páchl. „Ať vás, slouho, ani nenapadne v tom sajrajtu smočit čumák,“ varoval Baghý znechuceně, když se k řece přiblížil dostatečně blízko. Nechtěl se na místě moc zdržovat, a tak se vydal po proudu. Po chvilce došli až k místu, kde se zdálo, že by se řeka dala překročit. Nori rozhodně neměl v plánu se v jejích útrobách smočit byť jen tlapkou, a tak se soustředěným pohledem sledoval cestičku z kamenů, které zpod hladiny vyčuhovaly.
„Princovi se zde příliš nelíbí; ten nelibý zápach by se mu mohl usadit v kožíšku,“ prohodil k Baghý a jal se po kamenech přeskákat na druhý břeh. Řeka nebyla nijak široká, kameny však klouzaly a mladý vlček měl co dělat, aby si na nich nenamlel a nezahučel rovnou do vody. Nekontroloval, jak na tom byla vlčice za ním, doufal však, že se ve vodě nevykoupe. Znamenalo by to pak, že by ji musel čuchat po zbytek výpravy.

—» Velké vlčí jezero

Zatímco se ten nenasyta spokojeně ládoval, Baghý se vyšoupla do jedné z mnoha variant sedu. Pro tento konkrétní si Nori sice název už nepamatoval, ale znal ho moc dobře. Věděl, že i otrávených výrazů může být nespočet; Baghý se rozhodla jej jedním rovnou i obdarovat. Nori trhal z nebohého ušáka maso a bez pořádného žvýkání jej rovnou polykal. Zprudka se zakuckal, jakmile Baghý otevřela tu svou nevinnou tlamičku. A to se jí chystal poděkovat! „TVOJÍ BÁSNIČKU“ — ona to slyšela, ty tupče! Nori vykulil svá hnědá očka; zčásti, protože byl překvapený a zčásti, jelikož se dusil a pustil se do trhavého kašle. Kus masa mu nakrásno zaskočil a štěkavý kašel jako by se neměl už nikdy zastavit. Na otázku, jež mu byla zlomyslně položena odpověděl jen zběsilým zavrtěním hlavy. „To si—“ vysoukal ze sebe ztěžka, „určitě nep-řeju, Bag-hý!“ Větu se mu nakonec mezi sípavým popadáním po dechu a kašlem podařilo bez větší úhony sestavit. Uslzenýma očima sledoval menší vlčici, jak se natáhla po zajícovi a bez otálení se do něj pustila. Po tomhle by beztak nebyl schopen pokračovat.
Konečně se ten bláznivý kašel uklidnil a Nori se mohl zhluboka nadechnout. Ten pocit svobody by se dal popsat jako znovuzrození. Jako by se právě málem neudusil, začal si nezaujatě čistit svůj černý kabátek. Při tom se snažil tvářit velmi seriózně a jako správný vznešený pán teplého království se jal odpovědět: „Princátko se vyšpinkalo, ale šťastnější zachumlánek by byl třeba někde v mechu. Na měkoučkém!“ Jemně pozvedl bradičku a daroval vlčici významný pohled. Slouho!
Poté se elegantně vyšvihl na tlapky a poctivě se protáhl. S plným pupkem svěšeným dolů se pak zase posadil a sledoval, jak v Baghý mizí poslední kusy zajíce. „Nyní by se princ rád odebral zpět na cestu. Po tom, co jsi tak netaktně spolykala toho nebožáka.“ Nori s divadýlkem nepřestával. Vlastně jej to náramně bavilo. Čumáček měl snobsky protáhlý, zatímco si omotával chundelatý ocásek kolem předních tlapek. „A prosím, apeluji na vás, chovejte se v jeho přítomnosti tak, jak se na... cokoli vlastně jste, patří!“ napomenul Baghý poté a znovu se vyhoupl na nohy. Zdálo se, že vlčice konečně spořádala vše, co se ze zajíce dalo sežrat. Nebál se toho, že by se Baghý urazila. Svižným tempem se rozešel ven z jeskyně, kde na moment přimhouřil oči, neb... měsíc jim svítil jasně na cestu. Zvědavě se rozhlédl a aniž by čekal na svou menší kolegyni, lehkým poklusem se vydal po cestě. Nori a jeho družina (Baghý)!

—» Aina (Neprobádaný les)

Jakmile Nori zavřel oči, pád do temnoty netrval déle jak pár vteřin. Spokojeně pochrupoval do ticha jeskyně a ani Baghý, jež byla konečně vzhůru ho nevzbudila. Nori byl natolik unavený, že by jej pravděpodobně nevzbudilo ani zemětřesení. Únava si však vybrala své — po chvíli se totiž po celé jeskyni roznesla kakofonie Noriho zvučného chrápání. Vlček ležel na konečně suchém boku, nohy i ocas natažené do všech směrů a v bezesném spánku pokračoval dalších dobrých pár chvil. Venku se zatím setmělo a teplota klesla; včetně té v jeskyni, jež byla od začátku o pár stupňů nižší. Hádáte však správně, ani toto Noriho nevzbudilo. Byla to právě Baghý, jež toho ochrapu konečně probudila. Přesněji — zajíc. Chutňoučce vonějící ušáček. Nori nejprve zavětřil, jakmile se do černého čenichu dostaly první náznaky žvance. Párkrát přitom zastřihal uchem a z otevřené tlamy dokořán se vylilo pár slin. Jako by do Noriho někdo píchl ostrým klackem, v mžiku rozevřel oči a zašilhal na mrtvé zvířátko před sebou. Poté polkl nahromaděné sliny a pomalu se vyšplhal do sedu. Trochu tupě se rozhlédl — stále omámen spánkem a nakonec se zadíval na ležící Baghý. Měla zavřený oči, Nori proto netušil, jestli spala, nebo byla vzhůru. Tlumeně mu zakručelo v žaludku.
„Hej,“ zachraptěl ospalým hlasem k vlčici, „tos ulovila ty?“ Nori si zajíce prohlédl zblízka. Byl ještě teplý. Doufal, že ho ulovila Baghý, protože kdyby mu ho pohodil před spící čenich někdo cizí, asi by mrtvému zajícovi moc nevěřil. „Takhle si mě rozmazlovat, hm,“ ušklíbl se potom zvesela a napůl smočil čenich v čerstvé krvi. Čumák si pak líně olízl spolu s připravenými špičáky a nedočkavě hleděl na vlčici. „Tys tu říkanku myslela doopravdy, viď že jo? Jinak by sis mě takhle nerozmazlovala.“ Možná v tu chvíli žil v domnění, že spala, proto se jeho mozek rozhodl říct ta slova nahlas. „Hehe, jak to jenom bylo? Něco, že si mě vážíš? Že jsi strašně ráda, žes mě poznala? Počkej, počkej... Já si vzpomenu!“ Nori zašátral v paměti. Ačkoli bylo nemožné, aby si celou říkanku zapamatoval, poslední verše mu přeci jen vytanuly na mysli v přesném znění. „No jasně! Takhle to bylo!“ Krátce se zahihňal a s vážnou tváří spustil: „Jsi prostě nejlepší, co víc si přát? Budu při tobě navždycky stát.“
S triumfálním výrazem sledoval vlčici. Věřil si, dokud spala a neměla šanci jeho slova slyšet. A ačkoli se cítil sebevědomě, fakt, že jej její říkanka vlastně potěšila, nahlas nevyřkl. Možná tomu sám nevěřil, nebo se styděl; byl ale rád, že měl po boku právě Baghý. Předpokládal, že zajíce ulovila přeci jen ona, neb měla zašpiněnou srst od krve. Na chvilku zaváhal, ale nakonec se přeci jen pustil s chutí do mrtvolky.

«— Kiërb

Baghý se zřejmě rozhodla šťourat se v Noriho minulosti a rozhodla se chytře zneužít jeho vlastních slov. Otráveně se zakřenil. Co po tom, že si zapamatovala jméno jeho smečky, beztak neměla tušení, kde se nacházela, ani co byli zač. A i kdyby, Norimu to bylo vlastně šumák. Dokud nikoho nezavraždil, neměl pocit, že by se měl za něco stydět. Kromě Rin. Za Rin se styděl. Jako dvojče a nejlepší kamarádka měla držet s ním, ale byla to právě ona, kdo ho vystrnadil z vlastního domova. Cítil se ukřivděný, ačkoli by ho to trápit vůbec nemělo, neb samotná smečka stála za starou bačkoru. A Nori to věděl. Věděl to a stejně ho to dokázalo namíchnout. To ten pocit neabsolutní svobody! Měl by se teď cítit líp. Odvázal se od nich a vydobyl si vlastní, lepší svobodu. Nebo ne?
„Pamatuješ,“ Nori přitakal, oči podezíravě přimhouřené. Pamatuje! Ona si to pamatuje! To znamená, že teď každou chvíli vytáhne tu tvojí básničku, úchyle úchylná! Nervózně pootočil uši vzad a nervózně polkl. Nebo z tebe jenom tahá informace. Pro Alexeie, šeptal dotěrný hlásek v hlavě. Záchytnej bod, to určitě.
„To to pitomý jméno,“ odtušil po chvilce mlčení nezaujatě. „Až bude mít nějaká smečka hustý jméno, třeba se tam nakvartýruju. Pomněnky? Pft, to by bylo možná pro někoho jako seš ty.“
Pořád Baghý podezíral, mohlo být dost možné, že byl součástí nějakého většího plánu. Své svobody by se ale jen tak nevzdal; vlastně nikdy by se jí nevzdal! A kdyby musel, použil by pro její ochranu své ostré špičáky.
Ukřivděně následoval menší vlčici, zatímco si pohrával s myšlenkou, zda zdrhnout, nebo se nechat vést osudem. Mělo to jen jeden háček — Nori v osud nevěřil. A na utíkání neměl dost síly. Baghý sice nevypadala, že by se ho mermomocí snažila nalákat s sebou, ale jeden nikdy nevěděl. Stačil mu ten děsivý zážitek, kdy se její povaha v blízkosti Alexeie otočila o sto osmdesát stupňů. Co ho však za vlčicí táhlo dál byla zvědavost. A touha po spánku. A možná... Ježkovy voči, ale ne! Nori počínající myšlenku uťal dřív, než se stihla rozvinout v něco většího. Mlčky vešel do dalšího úkrytu, který si ani neobtěžoval nijak zvlášť prohlížet. Sice ho do čenichu praštilo pár cizích pachů, ale všechny byly dost staré a téměř vyčichlé.
Pozoroval Baghý, která se rozplácla snad na prvním místě, které uviděla. Nori se neubránil pobavenému úšklebku. „Ani na mě nepočkala, jo? Tomu říkám drzost,“ zamrmlal si pro sebe potichu a sám si našel útulné místečko blízko kamenné stěny. Uvelebil se na zemi a unaveně zívl i s hudebním doprovodem. Kdyby byla Baghý vzhůru, za své vlčecí kňournutí by se možná i zastyděl. Pomalu složil hlavu na své přední tlapy a natažený jako žížala se nechal únavou odvést do temné říše snů.

«— Kopce Tary / Zarostlý les

Krajina kolem nich se opět měnila. Pomalu míjeli začarované kopečky, brodili se hustým lesem až se nakonec vynořili u obrovité řeky. Noriho napadlo, že by se z ní napil, ale její barva nebyla zas tolik vábná, a tak si to rychle rozmyslel. Baghý se mezitím rozmluvila a ačkoli se jí stále držel nablízku, neodolal a jal se prozkoumávat terén. Kromě různých květin a nudných šutrů však nenašel nic, co by jeho stračí oči zaujalo. Voda si spokojeně hučela, zatímco následovali její proud a Noriho dobrá nálada sílila. Sice mu hlavou stále vrtalo, jak se Alexeiovi podařilo je oba dva takhle ošulit, ale čím dál byli od vlka a jeho tajemného úkrytu, tím méně to jeho mozeček zatěžovalo. Co ho nyní zajímalo nejvíc bylo Slunce a jeho paprsky. Chtěl mít svůj suchý lesklý kabátek zpátky co nejdřív.
Kraj světa, kraj světa... „Na kraj světa se mi moc nechce,“ přiznal se Nori krapet otráveně, „museli bychom pak řešit, jak se z takovýho kraje dostaneme zpátky. Co kdybys přepadla? Já tě chytat nebudu.“ Nori na popud svých slov nesouhlasně zavrtěl hlavou; snad aby tím ukázal, že to myslí smrtelně vážně. „A do hor taky nejdu! Tam je zima. Co kdybychom tak došli na tu—tu... Sibiř?! Alexei říkal, že je to někde na severu, ne?“ Norimu při té myšlence přejel mráz po zádech. A moře? „U toho jsem nikdy nebyl...“ Krátce zaváhal. Nevěděl, jestli se mu ten nápad líbil, či nikoli.
Jakmile Baghý přiznala, že její bratr byl jedním z nich — tedy jedním z čarovlků, sevřel se mu žaludek. Znamená to, že Baghý je— Nervózně zatěkal očima na vlčici a zpátky k řece. Co když si mě celou dobu ovládá jako loutku? Co když to celou dobu táhne spolu s Alexeiem?! Nori ztěžka polkl a nenápadně se od vlčice vzdálil. Jenom o krůček nebo dva. Možná o celého vlka. „Páni, všimla sis někdy těch zajímavých kamínků kolem?“ houkl nevinně, zatímco předstíral, že zkoumá minerály.
„... určitě nemám žádné speciální schopnosti, kterými bych dokázala někoho zastrašit.“
Nori se na Baghý křečovitě usmál. Vlastně to víc jak úsměv připomínalo nevkusný úšklebek, ale Norimu to bylo jedno. Přemýšlel, jaké kroky by měl podniknout, aby za pár chvil neskončil v čarovlkovo chřtánu. Baghý uchechtnutí, které vypustila z tlamy znělo hóóódně přesvědčivě. Nori svůj úšklebko-úsměv rozšířil v koutcích tlamy ještě víc. Tím, že by se nejradši vyvarovala cizích vlků Noriho utvrdilo v tom, že nechtěla mít svědky. Přirozeně. Velmi chytré. Kdo by to byl kdy řekl. Bravo!
Baghý pokračovala dál a ačkoli přišla s neodolatelným návrhem na spánek, Nori se nevzmohl na nic jiného než na pomalé táhnutí se jako stín přímo za ní. Když tě bude chtít očarovat, tak zdrhneš! Odhodlaně vlčici následoval.

—» Východní úkryt

Vlka těšilo, že mu Baghý na všechno přikyvovala. Nevěděl sice, zda mu doopravdy věřila, nebo jen dělala všechno pro to, aby se na ten incident zapomnělo; Norimu to bylo upřímně jedno. Alespoň prozatím. Ze všeho nejdřív se chtěl vymotat z té podivné začarované jeskyně.
„Jak se to mohlo stát? Prostě nás očaroval, Baghý. Bůhví, jestli ta jeho podivná řeč nebyly nakonec nějaký zaklínadla,“ Nori se na vlčici významně podíval. Pěkně přímo do očí. Ani její oči nebyly typické. Nori však znal pár vlků ze smečky, kteří měli oči světlé. A polovinu tomu přisuzoval i její slepotě, proto mu to nepřišlo nikterak zvláštní. Sám měl oči tmavé. Zkrátka nic, co by vybočovalo z davu. Nori se nad svýma očima nijak nezamýšlel a místo toho přidal do kroku. Chtěl podotknout, že ačkoli on souhlasil s Alexeiem první, to ona si z toho nápadu div neučůrla. Místo toho se jen ušklíbl. Tak moc rád by to řekl! Nechtěl však, aby na něj Baghý vytáhla červenou kartu — totiž skutečnost, že ze sebe udělal úchyla první třídy. A ještě na to byl v tu chvíli hrdý. Pitomče, povzdychl si mimoděk v duchu a po očku sledoval svou společnost.
Konečně vyšli z úkrytu ven. Slunce se zřejmě teprve probouzelo, ale bylo teplo. A po větru ani památky. Dokonce i bláto, v jehož doprovodu do jeskyně vešli, bylo zčásti pryč. Nori se spokojeně protáhl a zhluboka nasál čerstvý vzduch do nozder. Po dešti se vždycky všechno krásně vyčistilo. Okamžitě ho přepadla dobrá nálada. Nechal sluníčko, aby mu konečně vysušilo kožich a dychtivě se paprskům nastavoval. Vemte si mě!
Baghý navrhla, že budou pokračovat v cestě... Kamkoli že to vlastně chtěla. Nori se zamyslel. Neměl žádný plán, ani nic, co by chtěl zrovna dělat. A ačkoli na své ztrapnění jen horkotěžko šlo zapomenout, cítil se s Baghý dobře. Její společnost byla vítaná. Vlastně jakákoli společnost, ale to už bylo Norimu jedno. Chvíli předstíral, že je ponořen do hlubokých myšlenek, než nakonec protáhl čumák a lhostejně pokrčil rameny.
„Asi teď bude lepší, když budeme chvíli cestovat spolu,“ souhlasil a snažil se při tom neznít nijak zvlášť nadšeně. V duchu si však mnul tlapky na další dobrodružství. Rozešel se za Baghý a zařadil se po jejím boku. „A kam že to máme namířeno? Furt si vopakovala, že chceš na západ, ale kam přesně? Vsadím se, že nemáš ani páru, kde to vlastně jsme.“ Nori si neodpustil vlčici škodolibě popíchnout. „Jenom doufám, že nás tvůj orientační smysl nedovede za dalšími čaroději.“ Upřímně se při té myšlence zhnuseně oklepal. Tahle zkušenost s Alexeiem mu prozatím bohatě stačila. „Víš o nich vůbec něco? Dokážou bejt pěkně nebezpeční a když jsme se nedokázali ubránit ani Alexeiovi, co budeme dělat, až jich bude víc?“ Vyděšeně na Baghý kulil očka.

—» Kiërb (přes Zarostlý les)

Nori ležel na chladné zemi jako spadlý podzimní lístek. A nebo jako hrouda neidentifikovatelné chlupaté hmoty; můžete si vybrat. Druhá možnost nebyla tolik vábná, tudíž tu by si Nori pochopitelně nevybral. Stejně jako by si nevybral omdlít, ačkoli se jeho mozeček zavařil natolik, že to s ním šlehlo. Modrá smrt i se smutným doprovodem vypínajícího se systému Windows z roku 2001 ale donutily Noriho mozek vypovědět v nervové zhroucení. A jakmile padl mozek, padl i celý systém. Zatímco se mladý vlček utápěl v temnotě, Baghý, jeho věrná parťačka, do něj začala neurvale dloubat. Jeho zvídavé ouško pochytilo to jedno neomalené oslovení, jež vypadlo z toho křehkého čumáčku jeho něžného protějšku. Mimoděk se zamračil, ačkoli se mu svět točil a střízlivě si rozhodně nepřipadal. Možná slyšel mrmlat i Alexeie, ale to už by bylo na jeho doutnající kebulku moc. Nechtěl se probudit, ani náhodou! Ne po tom, co Baghý odrecitoval ódu o jejím zadku. Omamný pocit, jež svazoval jeho srdce k vlčici zmizel a Nori si nemohl vybavit, jak dlouho to vlastně trvalo. Ani co to bylo. Pamatoval si vše, rozhodl se však, že před Baghý bude dělat, že o ničem neví. Byl to perfektní plán. Nebo ne?
Jako pitomec se cítil dost. Takže v tom se Baghý trefila. Nicméně... Vždyť i ona mu vlastně přednesla vyčerpávající báseň o jejich přátelství (?). Nepamatoval si, že by ji kdy považoval za kámošku, ale to bylo to poslední, co by ho v tuhle chvíli mělo trápit. Jistě, strávil s Baghý již nějaký čas, ale ne, že by chtěl... Prostě... musel. Tak. Musel a basta! Skoro by si ani nevšiml, že Alexei odešel. Celou dobu se utápěl mezi vědomím a nevědomím, že dění okolního světa mu přišlo jako jeden podivný sen. Neměl žádný plán — kromě čestného předstírání, že si na nic nepamatuje. Jenže to by si pak nemohl Baghý dobírat. Jenže pak si ona bude dobírat tebe, hlupáku. Nori byl zmatený. A tak na zkoušku otevřel jedno oko. Nenápadně, aby ho mohl kdykoli bleskově zavřít. Svět se mu pomalu přestal točit, temnota ustupovala a Nori byl znechucen sám sebou.
Když otevřel oko, spatřil nad sebou vystresovanou Baghý. Že by byla taky zmatená? A pak na to přišel. Kdybyste se hluboce soustředili, mohli byste si všimnout malé blikající žárovky nad Noriho temenem. Jako střela se sebral ze země a s vykulenýma očima a vyděšeným tónem Baghý zašeptal přímo do ucha: „Alexei je čaroděj! Šaman! Očaroval nás — normálně omámil! Už jsem o takovejch slyšel, u nás ve smečce kolovaly tyhle legendy... Pěkně děsivá věc, co ti budu povídat. Ale Baghý! Říkám ti, teď a tady: Alexei je čaroděj!“ Vlastně to vlčici do ucha zařval. Nemohl své rozčílení ovládat. To je přece jasný jak facka! Čaroděj proklatej... Nori se kysele zašklebil a od Baghý se odtáhl. Pořád byl ze svého zjištění celý... rozčarovaný.
„To snad neni možný! Takhle nás očůrat! Pche,“ kdyby mohl, byl by si odplivl, „já hned věděl, že na těch jeho rudejch očích je něco divnýho... No řekni mi, kdo normální chodí kolem s takovejma očima! To prostě neni přirozený, víš co.“ Nori uznale pokýval hlavou jako kdyby přišel na největší záhadu vesmíru. A také se cítil patřičně hrdý. „O tajtěch magorech já něco vím. Ale podruhý už mě nedostane! Nene, to já si pohlídám. Kdokoli s takovejma očima! Těm se nedá věřit.“ Jakmile se Nori chytil tématu o čarodějích, snažil se jím zakecat všechno, co se událo. Rozhodně nestál o to, aby mu Baghý připomněla, jak uboze a směšně se choval. Nebyl přeci žádný ubožák!
„Hele radši poď, vsadil bych vocas, že i tahle jeskyně bude zakletá! Proto nás sem tak ochotně dovedl. Aby si nás tu pak vychutnal... Vypadneme dřív, než se ten podivín vrátí. Nějaká Sibiř — tomu tak budu věřit! Ze samotných pekel přišel,“ Nori se celý naježil a s nepříjemným pocitem, jenž se mu usadil v žaludku ladně vyskočil z díry a vyběhl ven z úkrytu. Nehodlal tam strávit už ani vteřinu navíc.

Chudák Nori nestál Baghý ani za odpověď. Celá lačná po Alexeiovi černého vlka ignorovala. Stále to považoval za velmi sexy záležitost, tudíž se nemohl rozhodnout, zda se pitomě culit a prosit ji, aby na něj šlápla, či Alexeie proklínat a vyzvat ho na souboj o Baghý spanilou tlapku (a pak na sebe nechat šlápnout). Vzhledem k tomu, že by od Alexeie dostal po tlamě hned v první sekundě, Nori si skromně vybral první možnost. Jeho zakletí jím celým rozvibrovalo jako struna, když jej Baghý pohladila ocasem po tváři. Spokojeně zamrkal a už už by na ni vykřikl „Baghý, prosím dupni na mě ještě tou svou roztomilou tlapičkou!“ ale nestihl ho to. Bohužel. Náladu mu dokázalo zlepšit jen to, že se Baghý uvelebila vedle něho. Aspoň něco, pomyslel si obratem a užíval si vzrušující elektrizující šimrání, kdykoli se o něj Baghý nechtěně otřela. Nori div nevrněl.
Na rozdíl od něj, Alexei nemohl mít Baghý ještě víc u zadku, než teď. Úspěšně ji ignoroval a ač tomu Nori vůbec nerozuměl (protože proč by to sakra někdo dělal?), byl spokojený. Znamenalo to, že Baghý stejně neměla na výběr. A Nori byl zoufalý, takže mu to bylo pochopitelně jedno. Když se jej Alexei zeptal, zdali má Baghý rád, neváhal. „Miluju jí!“ vyhrkl a s nadějí v očích hypnotizoval vlčici vedle sebe. I když byl její kožíšek stále mokrý, hřála — až u srdce. Nori cítil, jak jeho srdce vzplálo. Nechal si Alexeiem vysvětlit, co znamená drug. Ačkoli by ze všeho nejradši Baghý povalil na zem a dělal s ní bůhví co, poslušně si vlka vyslechl. Jeho mluva jej zajímala, nakolik byl Baghý okouzlen. „Takže... drug je něco jako nejlepší kámoš? Wow, takže mě bereš za nejlepšího kámoše, Baghý slyšíš to? Počkej, vždyť jsme se teprve poznali... Takhle rychle to přece nefunguje, nebo jo? Tam u vás na Sibiři?“ Nori zaplavil Alexeie mořem otázek. I když druhého vlka zajímalo, jak a odkud Baghý to místo znala, bylo to snad poprvé, kdy jí věnoval nějakou pozornost po tom, co se zbláznila (Nori počítal již podruhé). Cítil se ohrožen. Na Alexeiovu otázku, zda nejsou hladoví a roztomilou nabídku o sehnání nějakého žvance, se jen zamračil. Když si olízl čumák, ucítil chuť krve, která ještě nestihla zaschnout. Před chvílí zblajzl půlku ušáka, co jeho dokonalý andílek ulovil. Takže ne, nejsem hladový, díky kámo, pomyslel si nabubřele. Za jiných okolností by Alexeie využil a nechal ho, ať něco uloví a donese mu to nejlépe až k tlapám. V tuhle chvíli měl však jiné starosti. Teatrálně si povzdechl: „Ale ne, kdybych měl ještě něco sežrat, tak prasknu. Tady Baghý,“ můj andílek, „chytila toho zajíce, kterýho jsi určo viděl, když jsi přišel. Ale ty musíš být určitě hladovej. Jak dlouho jsi vůbec na cestě?“ Třeba zjistí, jak daleko na severu se ta jejich Sibiř nacházela. Baghý se o něj zatím pořád svévolně otírala a to Norimu zlepšilo náladu. Požitkářsky poklepával ocasem o chladnou zem a když se ani jeden nedíval, na tajňačku si k Baghý přičichl. Voněla po dešti, jenž změnil její osobitou vůni na neodolatelnou. V Norim to vzbudilo pocity, o kterých ani nevěděl, že je v sobě má. Měl chuť Baghý vyznat svou lásku — teď a tady! Ne jako předtím, kdy to jen tak vyhrkl. To přeci nebylo ani pořádné vyznání! Pche. Na to se muselo jinak. Nori se proto zvedl, popošel přímo před Baghý, čímž jí zastínil pohled na Alexeie (tomu věnoval samolibý úšklebek) a důležitě si odkašlal, načež spustil:


„Obloha se smála bez jediného mráčku,
A ty — ladně jako pěst praštilas mě do oka,
já chudák byl v tu chvíli za zbědovaného otroka
a visel jsem jen na svém sáčku.

Tvá zadnice se na mě mazaně culila,
já blaženě pak vyhladil všechny ztrápené vrásky,
jak líbezně ses houpala do rytmu lásky,
zatím cos kolem Alexeie bez hanby tančila.

Satirický amorek měl však lepší plány;
první včelka kolem zbědovaně bzučela
a má zlomená mysl na mne něco hučela,
však zavřené zůstaly tvé vysoké brány.

Opojen tvou ignorací,
já přiblble se na svět usmíval,
ó Baghý, i přes všechnu tu izolaci,
beztak jsem tě slepě uctíval!

Byl bych se přidal k tvému svůdnému tanci;
mohli jsme být sličný pár,
Alexei se k tobě choval jako k psanci,
ale já bych si tě hýčkal jako čarokrásný opál!

Jen kdybys mi dala šanci,
Baghý, bez okolků bych tě miloval,
tys však odmítla mou romanci;
o ten tvůj zadek — o ten já tak usiloval!“



Jakmile sklapl, pyšně se kolem obou dvou naparoval. Skoro jako páv. Až na to, že byl zmoklej a od majestátního ptáka měl velmi daleko. Sice cítil, že opojení, které jej celou dobu doprovázelo se začalo pomalu vytrácet, nic to však neměnilo na tom, jak se cítil. Možná... Asi. Nori netušil. Stejně rychle jako to přišlo, tak to odešlo. A Norimu pomalu začalo docházet, co že se to tu vlastně dělo. Pomaloučku jako pavouček spouštějící se na svém vlákýnku, si v mozku dával jedno a jedno dohromady. Výsledek neexistoval, protože neměl tušení, co to sakra bylo. A bylo mu špatně. Ze zajíce to nebylo, tím si byl jistý. Jeho sebejistota najednou klesla na bod mrazu a Nori se zhroutil. Co jsem to zrovna vypustil z tlamy?! kňučel na sebe v duchu. Baghý a já? Co to sakra... Copak jsem se zbláznil?! S vykulenýma očima se pomalu a trhaně — skoro jako robot, otočil k vlčici zády a zhrozeně se podíval na Alexeie. Aniž by vydal jedinou hlásku, otevřel tlamu a němě artikuloval Pomoc! Pak protočil panenky vzad, až mu bylo vidět jenom bělmo a omdlel.

«— Ještěří lučina

Jak se Nori neúnavně ohlížel po Baghý, zatímco mu trupem lomcovalo stovky motýlků, z podlouhlé a kamenité louky se vlci dostali do kopcovité krajinky. S Noriho změnou nálady nastala i změna počasí a ta byla víc než vítaná. Na kožíšky jim dopadaly první jarní paprsky, které příjemně hřály a mokrou srst vracely do původní podoby. Bláta sice bylo stále všude dost, ale to bylo to poslední, co Noriho momentálně zajímalo. Byl by si ani nevšiml, že silný vítr, který je celou dobu doprovázel, zmizel spolu s deštěm. Sluncem Noriho soustavy byla jen a jen Baghý. Kolem sebe měla zářivou svatozář, jež na její srsti vytvářely odrážející se paprsky a vypadala vskutku andělsky. Snad nic by v tuto chvíli nedokázalo smazat ten přiblblý výraz, jenž zdobil Noriho tvář. Jeho hnědé oči v sobě nesly cosi měkkého, kdykoli se na vlčici podíval. Alexeiova přítomnost byla opět na chvíli utlačena do pozadí jeho mysli, neboť Baghý se začala svůdně točit kolem nich a chudák Nori se nedokázal soustředit na nic jiného. Co však vyslovila poté, Noriho pronásledovalo celou cestu jako nepříjemný hmyz. To Alexei byl středobodem vesmíru Baghý. A-Ale... Co to povídáš? Jak nechala říct?! vykulil na vlčici očka. Nori se zhrozil. Copak se probudil do noční můry? Nejen, že se na něj Baghý ani nepodívala, ona ho totiž ignorovala. A to velmi netaktním způsobem. Blbeček Nori shledával i její ignoraci jako samotnou dokonalost. A jak náramně jí to šlo! Bylo to sexy.
Ona s ním flirtuje! Flirtuje s ním! vřískal na něj jeho poblázněný mozek a Norimu nezbývalo nic jiného, než vykulit oči ještě víc. Kdyby mohly, vykutálely by se mu z očních důlků a putovaly dál mezi kopce. Pitomost! Co to vyvádí? Když tady má ?! Jé, hele zadek! Ne ne, počkat, počkat... Nori nevěřícně sjížděl Baghý pohledem. Jenom na vteřinku se zastavil u jejího kroutícího se zadku s dalším připitomnělým uculením než zběsile zavrtěl hlavou a uraženě se nafoukl. Celá se Alexeiovi naservírovala jako ta nejchutnější (a nejvíc sexy) srna, jež už pouze čekala, až ji vlk celou spolkne. A že by mu to určitě nedělalo žádný problém. Nori se na Baghý zamračil: „Vždyť by ti mohl dělat tátu...“ Bylo to jen takové zabručení pod vousy, bylo mu však jedno, jestli to uslyší kdokoli z nich. V tu chvíli jej nenapadlo nic lepšího, než Alexeie Baghý jednoduše sebrat. Pak si bude muset přeci všímat i jeho!
„Hele, Alexi,“ Nori oslovil vlka zkrácenou verzí, na níž se Baghý tak lačně ptala a ani nedostala odpověď, „ty máš vlastně pravdu! Když pominu těch pár slov, co ti vůbec nerozumim, ale určitě to znamená něco děsně hustýho, tak vypadáš jako férovej vlk. A to já mám rád!“ Nakolik to Nori myslel upřímně, natolik byl on samotný férovým vlkem. Tedy vůbec. Férovost bylo něco, co v jeho smečce ztratilo význam. Proti Alexeiovi však nic neměl — až na malinké mínus, jelikož mu sebral nově nalezenou lásku. Poslušně hnědého vlka následoval, nezapomínal však Baghý častovat významnými pohledy.
„Už takhle to vypadá jako útulné místečko!“ pokýval uznale hlavou, když Alexei poukázal na úkryt. Jako by ho však všechna únava opustila. Nedokázal se na Baghý zlobit dlouho. Ty její roztomilé tanečky! Už se nemůžu dočkat, až se tam spolu zachumláme, povzdychl si v hlavě toužebně. Opravdu netoužil po ničem jiném. Myšlenka, kde byla jejich těla natisknutá na sebe v slíbeném úkrytu v Norim vyvolala vzrušení. Z Alexeie vypadlo, že ho Baghý vlastně vůbec nezajímá. Alespoň tak to Nori pochopil. Tak přece jen! Vzplála v něm jiskra naděje.
„Potuluju se docela krátkou dobu, proto vypadám dobře živeně a až mi uschnou chlupy, můžeš si všimnout, jak pěkně se na slunci lesknou,“ pověděl Alexeiovi samolibě, zatímco se blížili k jakési jeskyni. Předpokládal, že to bude onen úkryt. Čím víc se blížili, tím splašeněji bušilo Norimu srdéčko. Znamenalo to totiž, že se již brzy bude moct natisknout k Baghý. No neznělo to romanticky? Nori se potutelně zahihňal. Alexei jej vyzval, aby šel první a jelikož nebyl Nori ve své kůži, poslušně šel. Dokonce se konečně dozvěděl, odkud Alexei pocházel — nějaká Sibiř. O takovém místě jaktěživ neslyšel. „Sever, hm... Tam jsem ještě nebyl!“ zazubil se na vlka. Pořád si ale hlídal svého andílka, co kdyby se někde ztratila? „Moje smečka se jmenovala Pomněnková. A je to pěkně daleko. Ani nevím, jestli bych tam ještě trefil,“ svěřil se mu na oplátku a spokojeně žuchnul do jedné z děr. V jeskyni bylo mnohem chladněji než venku, ale bylo v ní sucho a to Norimu stačilo. „Uh... Baghý? Můžeš... Můžeš si lehnout ke mně!“ Nezapomněl vlčici vyzvat ke společnému odpočinku. „Totiž aby ti nebyla zima, víš? Je tu přece jenom chladno... Tak co říkáš?“ Nori čekal na odpověď jako na smilování.

Jakmile Baghý promluvila, Nori se po ní překvapeně podíval. Nejen, že se odhodlala konečně promluvit, ale ona dokonce s Alexeiovou nabídkou souhlasila. Přimhouřil zlehka oči. Na to, jak nedůvěřivě se ještě před chvilkou na vlka ježila, nyní se tvářila důvěřivě až moc. Ostatně podobně to bylo i s ním — reagovala úplně stejně. Nejprve div ho nesežrala a pak jim ulovila zajíce. Vlastně to bylo docela roztomilé. Počkat. Roztomilé?! pozastavil se nad svou myšlenkou pohoršeně. Co tím chtěl říct? Asi ta únava, vysvětlil si úkaz a dál se tím nezaobíral. Žaludek měl naštěstí již plný, takže z hladu to určitě nebylo. Ale ten ušatej musel bejt nějakej nemocnej... Cítím se zvláštně. Celé tělo se mu na pár sekund rozvibrovalo, než to však stihl Nori postřehnout, pocit zmizel.
Jak předpokládal, vlčice se proti jeho výroku o vyšším věku nezapomněla ohradit. Přiznala se jen ke svému chromému oku. Jakmile to však dořekla, v Norim se začalo formovat jakési nutkání Baghý ochraňovat. Jenže ona se na něj jenom otráveně ksichtila. V plném a spokojeném břiše ho nicméně i při takovém pohledu začalo vzrušeně šimrat. Jako by tam byla uvězněna hrst motýlů a ti se zoufale snažili dostat ven. Bylo to zvláštní. Ale Norimu se to vlastně docela líbilo. Kdykoli se na Baghý podíval, lechtání zesílilo. Vzmohl se tak jen na pitomý úsměv, který Baghý blaženě věnoval. Připadal si jako na obláčku.
V tu chvíli se však slova ujal opět Alexei. Nori k němu stočil pohled, skoro zapomněl, že tam vlk byl stále s nimi. Pořád mu dokonale nerozuměl a s neposednou pozorností, která se neúnavně hlásila k Baghý to šlo krapet hůř, než by chtěl. Vzpomínal si, že ho vlk ještě před chvílí zajímal. A Nori očividně zajímal i jeho.
„Zajímavější? A jaký?“ vykulil na něj překvapeně oči. V tu chvíli ho nezajímalo nic jiného než malá a křehká Baghý. Byla jako motýlek. A motýlci byli snadno zranitelní. „Hm, to je vlastně dobře!“ souhlasil Nori triumfálně.„Kdybys nás totiž na rande zval, musel bych odmítnout, protože... uh,“ na moment se zasekl, co chtěl vlastně říct? Že Baghý zvát na rande smí jen on? Ne ne ne... To je přece pitomost, pomyslel si, ale znělo to nejistě. Dokonce i jemu samému. Hrdě se proto narovnal a zlehka pozvedl bradičku: „Baghý by s tebou totiž nikam takhle nešla. Jenom kdybych šel já, mně totiž důvěřuje. Vlastně jsem něco jako její... Její, hm, bodyguard!“ Tak, tady to máš! Srdéčko mu v hrudi poplašeně bilo a v bříšku jej stále šimralo. Jindy neohrožený Nori se nyní styděl podívat se Baghý do tváře. Netušil proč, ale... snad to nebyl stud? Dovolil si proto jen letmý nenápadný pohled a nejistě na vlčici zamrkal.
Alexei se mezitím vydal na cestu. Konečně mu vlček rozuměl. „Nový?“ pohlédl na Alexeie zmateně. Zatím kontroloval, zda se k nim Baghý připojila. Nechtěl ji ztratit z dohledu. „Copak tohle,“ přejel pohledem krajinu před nimi, „někomu patří?“ Pravdou bylo, že Nori neměl nejmenší tušení, kde se nacházel. Nevěděl, co „podruga“ znamená, ale Alexei tím pravděpodobně myslel Baghý. Při té myšlence se mu mimoděk zvedl ocas vesele vzhůru. „Vlastně jsme se s Baghý potkali teprve nedávno,“ přiznal a pohlédl při tom na jmenovanou. Při pohledu na malou vlčici se mu po ksichtíku rozlil zamilovaný výraz.

—» Kopce Tary

Nori nestihl Baghý ani odpovědět, ale zrovna mu to hrálo do karet. Netušil, zda by bylo chytré se teď Baghý svěřovat. Nebylo to sice žádné tajemství, ale o to déle si mohl ponechat auru jakési tajemnosti a cítit se důležitě. Nebo vlčici jednoduše tahat za čumák. Místo toho teď věnoval svou pozornost docela mohutnému vlkovi, jenž stál před nimi a nějakou reakcí na Baghý se vůbec nevzrušoval. Třeba si fakt myslí, že je to nebohá senilní tetinka, ušklíbl se v duchu a trochu se před Baghý nenápadně nacpal. Neměl náladu se rvát, nebo ještě hůř — zachraňovat Baghý zadek. (A rozhodně jí neoplácel uloveného zajíce.) Jestli byla od Noriho alespoň o hlavu menší, oproti tomuhle frajerovi byla skrček. A v takovém případě by mu nezbývalo nic jiného, než vlčici popřát hodně štěstí a vzít nohy na ramena. Překvapilo ho, když Baghý vlka nakonec pozdravila. Teatrálně si povzdechl. A já jí za pitomej pozdrav ani nestál.
Tmavý vlk opět promluvil. Po tom, co se ani nehnul, jakmile mu Baghý věnovala svůj zubatý úsměv. Buď to byl také blázen, nebo si byl svou přesilou velmi jistý, ačkoli v tuhle chvíli vypadal poměrně podvyživeně. Nori nezpochybňoval ani jedno, koneckonců vlk mohl být obojí. Co to povídáš za zaklínadla? Nori si vlka změřil pohledem. Musel přijít z hodně velké dálky, neboť tentokrát mu nerozuměl skoro nic. Mluvil s těžkým přízvukem, Nori se tak vzmohl jen na lehké pokyvování a neutrální úsměv s plánem předstírat, že mu rozumí. Pohledem letmo střelil po Baghý, aby zjistil, jestli se na vlka stále tak mračí. Nějak se mu ale podařilo vydedukovat, že zajíc asi nebylo to, co cizince zaujalo. Kdyby ano, pravděpodobně by se jich slušně neptal, zda si může dát jedno či dvě sousta a rovnou by se po něm vrhl. Zato vlk rozuměl jim, protože poslušně zvýšil hlas ihned poté, co mu to Nori doporučil. Neodpustil si triumfální úšklebek, který Baghý okamžitě vítězoslavně věnoval.
„To musela bejt ale štreka, co? Já jsem Nori a tohle je Baghý,“ prohodil k vlkovi nazpátek. Dovolil si představit je oba, nebyl si jistý, zda by to jeho parťačka zvládla. Všiml si, že se vlkovi ani pořádně nepodívala do očí. „Jinak omluv Baghý její netaktní přivítání, jak pořádně neslyší, tak ani se zrakem na tom není nejlíp a pak to takhle vypadá,“ ztlumil schválně hlas a natáhl k vlkovi důvěrně krk. Byl si jistý, že to Baghý slyšela velmi jasně a nepochyboval o tom, že se ohradí, Nori si však nemohl pomoct. „Ale můžeš bejt rád! Tebe aspoň pozdravila. Na mě jenom cenila tesáky a snažila se mě odehnat!“ mlaskl ještě nespokojeně a ublíženě se po Baghý ohlédl. Pokud Nori rozuměl správně, jmenoval se tento medvědí divnovlk Alexei. Znělo to zvláštně. Celý byl nějaký zvláštní. Nori to však bral jako další výzvu. Alexei opět promluvil. Nechal Baghý chvilku, jestli nebude mít chuť se rozpovídat a poté vlkovi odpověděl: „Jestli nechceš našeho zajíce, tak to musel bejt můj šarm! Ale mě prosím nežer, teda... Neber to zle, vypadáš jako sympaťák — ne jen tak někdo by ustál tady Baghý a její krvežíznivost. Je fakt drsná, co?“ Poslední slova opět řekl pološeptem, načež pokračoval: “Jenom mi nejde do hlavy, proč bys zval nás oba na rande do.... hor?“ Nebyl si jistý, zda to správně pochopil, ale Alexei by se zřejmě rád přesunul jinam. Romantik!
„Unavení?“ Nori zastřihal ušima a zbystřil. „To si piš, že jsme! Ach, už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem zavřel oči... Vlastně jo! Měl jsem je přivřený, než si přišel. Ale můj spánkovej deficit samosebou není tvá vina... Taky tě můžu ubezpečit, že v tomhle stavu bych nebyl ta nejlepší potrava,“ ujistil Alexeie (// omlouvám se, pokud to skloňuji špatně :D) kamarádsky. Rozhodně si z něj nechtěl udělat nepřítele. „A tady Baghý vlastně taky ne... Jen se na ní podívej, ty zablácený tlapy? Fujky! Ale jestli znáš nějaký místo, kde bychom se mohli trochu ohřát, třebaže jen maličko, tak nás veď,“ vyzval jej okamžitě. Byl si jistý, že Baghý to rozhodně nebude brát jako chytrý plán, ale Nori viděl v hnědém vlkovi naději na alespoň nějakou záchranu před deštěm, ať už je chtěl odvést kamkoli. Třeba je místní a zná super schovky. Týjo, to je vzrůšo, co Baghý? Nori naposledy střelil pohledem po nevrlé menší dámě.


Strana:  1 2 3   další »