Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2   další »

Očima jsem krátce těkla k Lilith. Chtěla jsem se přesvědčit o tom, jestli skutečně vlčice o mně řekla, že si nepamatuji, jak vypadají květiny. Byla jsem si totiž zcela jistá tím, že vím, jak květiny vážně vypadají. Otočila jsem hlavu k hnědé Kaleo, otevřela tlamu, ale dlouho z ní nic nevycházelo. Až po chvíli jsem byla schopná se obhájit. „Vím, jak vypadají květiny. Dokonce znám i motýly, nezapomněla jsem, jak vypadají,“ řekla jsem mumlavě. Stále jsem tak nějak nechápala, proč jsem tázána, zda vím, co to jsou květiny. Ta zima možná jenom leze všem na mozek. Lilith žere kůru, tahle vlčice musí ujistit jiné, že znají květiny. Kdo ví, co vleze na mě, pomyslela jsem si. Zapomněla jsem ještě na to, že Lilith předstírá, že je bobrem a já bych snad měla předstírat, že jsem vlk. To tak.
Vlčice se nám omluvila, že nás nechtěla vyrušit při lovu. Štvalo mě, že se tak stalo, protože jsem byla skutečně moc hladová a už jsem z toho začínala být nedůtklivá. Polkla jsem, jemně zakroutila hlavou a pronesla: „To je v pořádku.“ I když mě to štvalo. Nechtěla jsem to však říkat nahlas. Nemohla to vědět a určitě to ani nemohlo být schválně.
Vlčice překypovala energií. Mluvila, ptala se, dokonce nám vyprávěla i něco málo o svém životě. Drobná vzpomínka na vyrůstání, kde si očividně hrála u bobřích hrází. Nikdy jsem živého bobra neviděla. Ale hráz ano, i když byla už skoro rozbořená a opuštěná, protože... Bobři prostě zmizeli. „Já to... nikdy nezkoušela,“ odpověděla jsem nejistě s pohledem na Lilith. Nebyla jsem si tím vším stále jistá a tak nějak jsem se chtěla při pohledu na ni vším ujistit, i když ona nemohla kontrolovat vše, co vypustím z tlamy.
Překvapeně jsem otevřela tlamu, i když tahle vlčice se rozhodla žrát kůru. Byla jsem skutečně tak mimo já? Nebo oni? Pohledem jsem těkala od Lilith ke Kaleo, přišlo mi, že se nacházím v úplně jiném vesmíru jak ty dvě.
Lilith chtěla, aby nás Kaleo dovedla k jelenovi. S tím jsem souhlasila, i když jsem nic neříkala. Lehce jsem mrskla ocasem, protože vlčice s tím souhlasila a vydala se směrem k jídlu. „Jak jste ho ulovili?“ zeptala jsem se. Ze slušnosti. A ze zvědavosti.

//Zlatavý les

Tělem mi projelo nepříjemné mražení, když Lilith vyslovila ten vtip. Bylo to jako nepříjemnou ránou za krk, která mi otřásla celým tělem a na chvíli i způsobilo ztuhnutí všech svalů, že jsem se nemohla hýbat. Vzpomněla jsem si na Rolla. Na to, jakým způsobem se proti mně jednou obrátil. Byl nepříjemný, útočný, naháněl docela i strach. Stále jsem nepochopila, co myslel tím útokem proti mně. Ta vzpomínka s u mě na chvíli zastavila. přehrávala jsem si tehdy, co Rollo řekl, ale jeho slova mi nedocházelo. Bylo to směšné, nesmyslné, vtipné. A přesně tak to myslela i Lilith. Tělo se mi rázem uvolnilo, nadechla jsem se a lehce zasmála: „Jo, to by bylo asi jednoduší. Ale stejně absurdní jako bobr.“ Být vlkem by bylo divné. Vlci byli... ochranáři, dominantní, průbojní... Já? Byla bych hodně špatný vlkem, zakřenila jsem se.
Hnědá vlčice se stejně barevnýma očima jako Lilith nás vyrušila v lovu, ale nezdála se, že by si to snad uvědomovala. Mluvila nahlas, hodně a tak moc, že jsem ani netušila, co bych na to měla říkat. Lilith se zdála podobně zaražená. Dokonce se mě zeptala, jestli to také vidím a já přikývla. Zareagovala však na zmínku o jelenovi. A popravdě... Já více věcí od té vlčice nepochopila.
Hlavu jsem měla lehce nakloněnou do strany, pokoušela jsem se vnímat, co ta vlčice říká, ale bylo to... tak moc zmatené. Pochopila jsem pouze její jméno a to, že se ptá na ta naše. „Já jsem... Makadi,“ řekla jsem nejistě. Ta vlčice přišla jako velká voda, která mě spláchla. Byla jsem úplně mimo a netušila jsem, co říct. Doufala jsem proto, že Lilith je na tom lépe.

Byla jsem spokojená s tím, čím jsem, nepotřebovala jsem být někým jiným. „Myslím, že si vystačím s bytím vlčicí, bobrem skutečně být nepotřebuji,“ zasmála jsem se tiše. Byla to šílená představa být někým jiným. Určitě to bylo však rozptýlení celé této situace, která byla sama o sobě už otrávená a pokleslá ze samotného faktu, co se okolo nás dělo.
Neodpustila si však poznámku, že bych mohal být bobrem, protože by mi oči ladily k těm žlutým zubům, které mají. Hlasitě jsem mlaskla, hlavu naklonila tak nechápavě do strany a přimhouřila oči. Nejdřív jsem netušila, co bych na tu poznámku měla říct, protože jsem tím byla popravdě zaražená. Byla to urážka? Pochvala? Prosté a normální škádlení? Všechno kompletně dohromady? Z hrdla mi vyšlo takové zamyšlené zamručení. Než jsem na to stačila totiž odpovědět, v hlavě se mi ozvala otázka - proč mám vůbec zlatý oči? Lilith je neměla. Hodně vlků je nemělo. Ale někteří ano. Všem se oči zbarvily poté, co objevili svou magii, ale já? Věděla jsem, že je to vzduch, ale oči zůstaly zlaté. „Asi bych vážně radši zůstala vlčicí,“ zamumlala jsem na konec, když jsem se vrátila zpátky k té myšlence na bytí bobrem.
Stále mě však ujišťovala o tom, že je v pohodě a nic se jí nestalo. Chtěla jsem tomu věřit, ale čim více to tvrdila, tim méně jsem tomu ve skutečnosti věřila. Rozhodla jsem se to však už nechat být a raději ji jenom tiše pozorovat, jestli se její chování bude ještě nějak měnit nebo to byla jenom výjimečná situace.
Rozhodla se pro ten lov, následovala jsem ji, šla jsem tiše, pozorovala okolí, ale beztak jsem musela být upozorněna na to, že je oko něco živého, co by mohlo padnout za naši oběť. Zastavila jsem se, dívala se směrem, kam hleděla Lilith a cítila, jak se mi tělem okamžitě žene adrenalin při pomyšlení na jídlo. Nohy jsem měla napnuté, chtěla jsem okamžitě vyrazit, ale... Za zády se nám ozval hlas. Hlasitý, který mě donutil ucuknout a ušatem okamžitě vyběhl směrem pryč.
Zarazila jsem se, otočila se a nejdříve nevěřícně hleděla na hnědou vlčici, která okamžitě spustila dlouhý monolog. Ptala se sice na otázky, ale nedávala nám ani možnost odpovědět... A navíc, zmařila nám lov. Nechápavě jsem se podívala k Lilith, jestli se mi tohle všechno náhodou nezdálo. Byla jsem ráda za společnost, ale nedokázal jsem to zkrátka zpracovat přes to, co se právě stalo.

//Les ztracených duší

Nechápala jsem, co Lilith dělá, ale jediné možné řešení mě napadlo, že se buď praštila do hlavy na tom lesu, případně se jenom snažila ulehčit už tak těžkou situaci s hladem a nekonečným hledáním něčeho, co možná ani neexistovalo. První případ mě trochu mrzel, protože se jí mohlo stát i něco horšího, kromě toho, že bude žrát kůru, v druhém případě jsem oceňovala její pokus ulehčit situaci, protože to skutečně vypadalo komicky a... Originálně. Kdo by řekl, že vlk začne žrát kůru. Ač ten hlad vážně dělá divy.
„Podle tvého výrazu soudím, že to skutečně nebylo nic dobrého,“ zazubila jsem se a narovnala se. Jsem ráda, že jsem se do toho navíc také nevrhla, to by se pak ten vtip mohl obrátit proti mně.
Uznala také, že by to však mohlo být zapříčeněné tou vodou, což mě trochu zamrzelo a zamračila jsem se. „Šílenství určitě ne, ale... Jsi v pořádku? Nestalo se ti přeci jen něco?“ zeptala jsem se starostlivě. Taková rána do hlavy mohla udělat svoje. A způsobit mnoho škody i později.
Zastavili jsme se, rozhlížela jsem se po dalším lese, kde jsme procházeli a netušila jsem, co přesně si o něm myslet a za co ho brát. Lilith navrhla, abychom se podívali po nějakém jídle. To byl dobrý návrh. Přikývla jsem, „určitě. Už mám děsný hlad.“

//Mušličková pláž

Zakroutila jsem nad tím hlavou, nezáleželo na tom. Následovala jsem Lilith. Nechala jsem ji, aby vybírala směr, protože já sama už netušil, kam jít. Chtěla jsem najít nějakou smečku, na chvíli se zastavit a alespoň pro jeden večer nepřemýšlet nad tím, jestli přežijeme další ráno a budeme mít co žrát. Chtěla jsem přijít na jiné myšlenky a zapomenout na ty špatné.
Měla jsem hlad. Obě jsme musely mít hlad, ale ani jedna z nás to už neříkala nahlas, protože to bylo tak jasné. Bylo až drzé spíš říkat, že máme hlad. Snažila jsem se na ten svůj žaludek nesoustředit, rozptylovala jsem se nekonečným sledováním okolí a přemýšlením nad největšími hloupostmi, ale beztak se ten žaludek občas ozval.
Chtěla jsem už zmínit, že mám skutečný hlad a hodilo by se něco najít, ale Lilith mě v tom předběhla. Začala nejistě, myslela jsem si, že mi řekne další historku, ale pak z ní vypadlo, že je nejspíše kůra stromů jedlá. Nejdříve jsem na ni nechápavě vykulila oči, poté se nejistě zamračila a podívala se okolo sebe na všechny ty stromy. Nevypadaly... lákavě. „Jedlé... stromy?“ zeptala jsem se nechápavě. Myslela jsem si, že si ze mě dělá srandu, ale ona... se skutečně vydala k jednomu stromu, odloupla kůru a... To nemyslí vážně, nechápala jsem. Ale bylo to vtipné a držela jsem se, abych se nezačala smát.
S očekáváním jsem natáhla hlavu blíž k Lilith, sekundu jsem čekala, že to snad i pochválí a bude to způsob, jak zahnat hlad, ale hned na to plivala kůru a prskala. Zasmála jsem se. „Můžeme jít dál hledat něco skutečně jedlého?“ zeptal jsem se, ale v tu ránu přišlo prohlášení, že je bobr. Že tohle jí určitě dovolí tu kůru žrát.
Sedla jsem si překvapením na zadek. Protože se do toho pustila znova. Naklonila jsem nechápavě hlavu do strany... Neuhodila se přeci jenom o ten led? Tlamu jsem měla zlehka pootevřenou, ale Lilith prostě... jedla. A pak z ničeho nic pronesla, ať jdeme dál. Překvapeně jsem zamrkala, vyskočila na nohy a šla za ní. „Nebouchla ses o ten led?“ zeptala jsem se přidrzle.

//Zrádcův remízek

//Přímořské pláně

Moje skleslá nálada nepramenila z toho, že by Lilith dělala nezodpovědné věci. Ta nálada přišla kvůli tomu, že i přes vědomí nebezpečí jsem nic neřekla, ač jsem věděla, že jí nebudu moct pomoci. Vlk by měl vědět, jak si pomoci, když se stane to nejhorší, ale já to nevěděla. Akorát bych sledovala, jak se topí a snaží si pomoci sama. A kdyby si pak pomohla, akorát by byla naštvaná, že jsem tam jenom tak stála a nic nedělala. Tohle mě trápilo. Vidina toho, že nepomůžu ani tomu, na kom mi záleží a bude pochopeno, že jsem... vlk, který pouze bere, ale vůbec nedává a neoplácí ty dobré věci, které pro něho ostatní dělají. „O to nejde,“ namítla jsem k Lilith s povzdechem, „ale na tom nezáleží,“ dodala jsem s dlouhým výdechem a povzbudivě se usmála. Stačilo prostě, abych změnila své chování a nic víc.
Zajímala se, zda mi není zima, ale nad tím jsem zakroutila hlavou. Zima už nebyla tak strašná a velkou část života jsem přeci jen prožila venku. Byla jsem zvyklá na nižší teploty a nepohodlí... Alespoň do té doby, než mě smečka rozmazlila. Ale rychleji jsem si alespoň přivykla tomu, co mi útěk s Lilith přinesl.
Šli jsme dál podél moře trochu více k severu, nebo mi to tak alespoň připadalo. Ohlížela jsem se k moři, přemýšlela nad tím, zda někde na jeho druhé straně je také země, kde třeba nějaký vlk zrovna kouká mým směrem a uvažuje, jestli se tam někdo nachází. Třeba ano, napadlo mě. Lehce jsem se nad tím usmála, byla to zajímavá myšlenka. Nevěděli jsme o existenci toho druhého, ale nějak jsme... doufali, že tam ten druhý je.
Zastavila jsem se až ve chvíli, kdy jsem slyšela z Lilithina hrdla vyjít podivné zamručení. Otočila jsem k ní hlavu, zastavila se a nervózně přešlápla. Země pod námi byla divná a Lilith si to očividně myslela také. Sledovala kamení na zemi a zkoumala ho, jako kdyby ho viděla prvně v životě. Sklopila jsem hlavu k zemi, prohlédla si ty kameny a uznala, že jsou skutečně trochu zvláštní. Neobvyklé. „Vypadají zajímavě,“ přitakal jsem k Lilith, zvedla hlavu a viděla, že si je nacpala do tlamy a hodlala je nést dál. Musela jsem se nad tím zasmát, vypadalo to komicky. „Když myslíš,“ zakroutila jsem pobaveně hlavou a šla dál za ní. A za jejími kameny.

//Les ztracených duší

V hlavě mi strašila do kolečka myšlenka na to, co by se stalo, kdyby se propadla ledem. Pochybovala jsem o sobě a o svojí síle a odhodlání za ní okamžitě skočit a pomoci. Kromě toho, že jsem byla slabá, jsem také byla srab. Nedokázala bych se určitě strachem ani pohnout, natož jí pomoci v ledové vodě. Otřásla jsem se při té představě, že by se tak mělo stát. Ale ještě více mě děsila ta představa, že jí nepomůžu a nechám ji v tom. Pevně jsem zatnula zuby, byla jsem naštvaná sama na sebe, i když se to všechno dělo jenom teoreticky. Nestalo se tomu tak, ale co kdyby ano? Takových situacích mohlo nastat ještě mnoho a pak se ukáže, jak ve skutečnosti zbabělá a neschopná jsem. Stáhla jsem uši. Jak vůbec někdo, jako jsem já, mohl existovat a stále žít? Protože se odkazuji na ostatní, odsekla jsem si stroze. Spoléhala jsem pouze na silnější a věřila, že se o mě postarají, ale co jsem dělala já na oplátku? Nic. Jenom se vezla na jejich schopnostech.
Lilith ale nechtěla, abych za ní vůbec šla. Protože sama věděla, že bych to stejně nedokázala a akorát zabila nás obě. Takhle mohla alespoň jedna přežít. Ač k ničemu. Neměla jsem na to co říct, pouze jsem lehce odvrátila hlavu do strany studem.
Lilith ještě tvrdila, že je v pořádku, že se nic nestalo a ještě se ujišťovala, zda jsem v pořádku já. Byla jsem. Co se mi ostatně mohlo stát? Však jsem nic nedělala. „Nic se mi nestalo,“ odpověděla jsem jí ještě takovým pokleslým hlasem.
V hlavě jsem ještě přemýšlela nad tím, co se nestalo ale mohlo stát. Z toho všeho mě probrala až Lilith a její otázka, zda půjdeme dál. Lehce jsem přikývla, už jsme asi neměli na té pláži co dělat.
Jídlo nám oběma bodne, pomyslela jsem si. Zhluboka jsem se nadechla, abych zahnala ty myšlenky na led a vyšla jsem za Lilith, která nyní vybírala směr. Ostatně já nás dotáhla sem, ona byla na řadě vést dál. „Věřím tvému úsudku,“ přitakala jsem s lehkým úsměvem.

//Mušličková pláž

I když jsem se pokoušela bavit, něco v hlavě mě stále upozorňovalo na to, abych si dávala pozor, kam šlapu moc se nevzdalovala od břehu, kdyby náhodou led praskl. Bylo to už docela pravděpodobné s těmi teplotami a vlastně od nás bylo i docela nezodpovědné, že jsme po něm běhali, jako kdyby byl prostředek tuhé zimy, když se už poslední dobou oteplovalo.
Napomínala jsem se, abych toho nechala a nesoustředila se na to, ale nešlo to. Tohle nebylo krátké zahození pomyšlení na to, co špatného by se mohlo stát, protože tohle bylo dosti reálné. Sotva jsem na to jenom pomyslela, slyšela jsem křik, který mě donutil cuknout celým tělem, nastražit uši a hlavně sledova, co se děje. Lilith ležela na ledu, ale naštěstí ne pod ním. Opatrně jsem se rozeběhla jejím směrem, ale to už volala, že je v pořádku. Začala jsem zpomalovat, abych potom přes let nejela až na druhý konec světa a sldovala ji, abych se ujistila, že je skutečně v pořádku. Úlevně jsem si vydechla až ve chvíli, kdy se Lilith zcela zvedla.
Udělala jsem jeden malý krok, když se k mým uším doneslo tiché prasknutí. Instinktivně jsem se koukla pod sebe, ale u mě bylo vše v pořádku. Rázem mi došlo, že pokud to není u mě, děje se tak u Lilith. A než jsem se nadála, pelášila okolo jako smyslu zbavená a každým krokem ji doprovázelo praskání. Stáhla jsem uši, přikrčila se k zemi a pomalu se blížila ke břehu, aby praskání nepřišlo i ke mně. Lilith mezitím zahučela do vody, ale měla ji sotva po kolena. Naštěstí.
Nic jsem neříkala, dokud jsem si nebyla jistá, že mám pod nohami pevnou půdu. Nebo aspoň sníh. „Neměla si chodit tak daleko,“ pokárala jsem ji starostlivě. „kdyby ten led praskl v hloubce, nedoběhla bych tam včas, abych ti pomohla,“ dodala jsem. Nebyla jsem naštvaná, spíš... Zděšená možným i nemožným.

Lilith podotkla, že si nejspíše na bodláky nikdy nevzpomněla a proto mi o nich nikdy neřekla. Možná jsem si na to však nepamatovala pouze já, kdo ví, jak tomu ve skutečnosti bylo. Navíc Lilith toho prožila více než já, viděla více věcí a vlků, musela mít tolik vzpomínek, že se jí občas nějaká musela v hlavě ztratit. Nešlo ji za to vinit. Můj život byl na druhou stranu spíše prostý, obyčejný a takový neustále stejný. Dříve na cestách od rána do večera, společnost pouze matky, schovávání se před zlými vlky a tak stále dokola. Ve smečce se to všechno tak nějak zlomilo, ale stále jsem měla strašně málo zážitků a to mě... mrzelo. Tiše jsem si nad tím faktem povzdechla. „To nevadí,“ prohodila jsem k Lilith.
Na mou otázku, zda se můžeme vrátit, bylo odpovězeno kladně. Lehce jsem se nad tím faktem pousmála a mávla ocasem. Chtěla jsem vidět další vlky, poznat je a zjistit, jací vlci se okolo nacházejí. A mimo to, jestli třeba nevědí, jak daleko leží ta země zaslíbená. „Děkuji,“ špitla jsem nadšeně.
Vyběhla jsem na ten led bez pomyšlení na to, že by se třeba mohl propadnout. V té chvíli mi na tom tak nějak nezáleželo, pouze mě bavilo, jak mi tlapy ujíždějí na tom studeném povrchu. Sem tam mi noha více nebo méně ujela od těla a musela jsem vyrovnávat rovnováhu, ale bavilo mě to. Byla to příjemná a zábavná změna od toho neustálého brodění se ve sněhu.
Na chvíli jsem se zastavila, přiblížila hlavu k lesu a snad se snažila skrz něho vidět do vody, jestli v ní něco žije, ale viděla jsem akorát tak nic. Navíc mi už ani nebyla taková zima a to mě trochu znepokojilo - nemůže už led tát? Zvedla jsem hlavu, rozhlédla se okolo sebe, ale zatím jsem žádnou velkou změnu neviděla. „Neměli bychom ale být daleko od břehu,“ podotkla jsem.

Moje vysoce nenápadné ujišťování se, že je Lilith pořád tam, kde jsem doufala, že bude, nezůstalo nepovšimnuté a bez poznámky. Krátce jsem svěsila uši studem a odvrátila hlavu dolů. Neměla jsem na to co říct, akorát jsem se tím ukázala jako... srab.
Lilith mi v reakci na naši krátkou konverzaci o květinách řekla historku, která se jí stala. Naklonila jsem zvědavě hlavu lehce do strany a lehce se usmívala, když ji vyprávěla, protože jsem si v hlavě představovala, jak kráčí světem obalena bodláčím a všichni se jí obloukem vyhýbají, protože vypadá jako nějaké křovinaté monstrum, které jim přišlo sežrat vlčata a ukrást veškerou potravu. „Tohle si mi nikdy neřekla,“ podotkla jsem pobaveně a ještě hrábla v zemi, dokud jsem nespatřila trochu toho písku. Byl mokrý, těžký, vůbec ne takový, jaký jsem si ho představovala. Jestli tahle zima skutečně někdy skončí a bude léto, musím se k moři vrátit, řekla jsem si, krtáce zvedla zrak k Lilith a opravila jsem se na to, že se musíme sem vrátit. Když jsem ji už tak táhla, nechtěla jsem, aby o moři měla takové smutné a ponuré vzpomínky, které jsme si mohli utvořit teď.
Lilith nad věcmi očividně přemýšlela více než já. Já brala moře, že existuje, ale ona přemítala nad tím, zda je skutečně jedovaté a pokud ano, proč má v sobě ryby, které tam mohou žít. Zamyšleně jsem se zamračila, protože takové myšlenky byly zcela mimo moje spektrum, ale když to pronesla, nemohla jsem se toho zbavit. Posadila jsem se na zem, ocas obmotala okolo těla a přemítala nad tím. Bylo možné, že co bylo jedovaté pro nás, nebylo jedovaté pro ryby, ale jak to bylo možné? Nebo třeba to všechno nebylo jedovaté, pouze... nejedlé? Jako jeleni nejedli maso, my jsme nejedli ovoce a tak dále. Nebo to vykládal někdo, komu voda z moře nechutnala. Zcela jsem při tom přemýšlení zapomněla Lilith odpovědět. Odpovídala jsem si pouze ve své hlavě, ale tlama zapomněla spolupracovat a já tedy mlčela. Ne moc dobrovolně, ale mlčela jsem.
Sice jsem v údolí žádné pachy necítila, ale Lilith očividně ano a dle ní byli vlci opačným směrem, než jsme sem přišli. Bylo to možné. Na tom místě byly lesy, tady bylo pouze moře, kde logicky nebude nikdo obývat. Lehce jsem přikývla, otočila hlavu k místu, odkud jsme přišli a zeptala se: „Můžeme se potom vrátit?“ Užívala jsem si každou minutu s Lilith, ale přišlo mi, že je ve mně tak nějak prázdno. Prostě něco mému životu chybělo a pokud to nebyla společnost a pocit, že někam patřím, netuším, co to bylo. V tomhle jsem litovala, že jsme odešli. Jeskyně, lovy, všichni ti vlci okolo. Rozpory, obyčejné konverzace, smích, všechno, co značilo ostatní.
Lilith byla z moře očividně zklamaná. Potupně jsem otočila hlavu do strany, protože to byl můj nápad, tedy já ji zklamala a nutila jsem ji vydávat vzácnou zimní energii do toho, aby viděla pitomý kus ledu a sníh u pobřeží. Nádhera. A zcela moje vina, posteskla jsem si. Začala jsem okamžitě přemítat nad tím, jak ji tohle vynahradím, ale nic mě nenapadalo. Protože všude byl jenom ten sníh a ať jsme šli kamkoli, žádná změna nenastávala.
Uši jsem měla lehce pokleslé a hleděla na zamrzlou vodu a jenom periferně jsem slyšela Lilith, jak dodává další slova, načež se kolem prožene jako vítr a míří k moři. Nejdříve jsem seděla jako přimražená - co když ten led není dostatečně pevný. „Lilith!“ zakřičela jsem na ni, abych ji varovala, ale nějaký hlas mi v hlavě řekl, ať to hodím za hlavu a rozeběhnu se za ní. Tak jsem tak udělala.

//Údolí morény

Pevně jsem doufala v to že už to skutečně nebude více než pár dní. V tomhle stavu mohl být už každý den kritický a já... jsem popravdě nechtěla umírat. Na světě bylo ještě moc věcí, které jsem neviděla, nezkusila a určitě jsem nechtěla odejít bez toho, abych je alespoň poznala. Třeba moře, o kterém jsem pouze slyšela, ale nikdy ho neviděla. Teď se taková možnost naskytla a já ji nechtěla promarnit. Nohy jsem měla promrzlé a uchytával se na nich sníh, ale přesto se mi zdálo, že jsem šla poměrně rychle, až jsem se napomínal, abych zpomalovala a nehnala tolik Lilith. Neustále jsem se otáčela jejím směrem, abych se ujistila, že tam stále je a muselo to být až otravné, jak mi hlava pořád škubala jejím směrem. Nedokázala jsem s tím však přestat, mozek mi říkal, ať ji kontroluji, ať ji neztratím a zjišťuji se, že tam stále je. Kvůli mě odešla, vzdala se místa, kde mohla tuhle odpudivou zimu přežít a cítila jsem se kvůli tomu zodpovědná za to, co bude dál. Zemřeme? Moje chyba. Něco se nám stane? Moje chyba. Opustí mě? Moje chyba... Můj trest.
Lilith tam však stále byla. A mluvila na mě. Komunikovala se mnou a tak nějak mě uklidňovala, že vše je v pořádku, i když taková slova nikdy neřekla nahlas. Jenom jsem se tím ujišťovala, že to tak skutečně je. Potřebovala jsem to vědět. Lehce jsem se pousmála nad jejím vysvětlením první rostliny. Dávalo to smysl. Bledule byla první rostlinou na jaře, samozřejmě, že si na ni vlk vzpomene. Měla však problém vzpomenout si na nějakou rostlinu, která by oproti bodlákům byla špatná. Chvíli jsem ji nechala přemýšlet a po jejím návrhu jsem se lehce zasmála a pronesla svůj návrh: „Třeba bodláky. Nebo škumpa.“ První dvě nepříjemné rostliny, které mne napadly.
Lilith se nezdála, že by mé nadšení z moře sdílela. Přiznala se, že ho nikdy neviděla, ale to já ostatně také ne. Ale slyšela jsem o něm. Trochu mě však znejistila tím, že ta voda je jedovatá. O tom jsem nikdy neslyšela a neznělo to zrovna dobře. „Raději tu vodu pít nebudeme,“ zašeptala jsem nejistě. Netušila jsem, zda se do ní nesmí ani vlézt, ale... Snad tak děsné to být nemohlo.
Čekala jsem, co řekne na návrh ohledně smečky. Nebyla jsem si tím zcela jista, ale zároveň jsem se po téhle zimě bála zůstat venku. A navíc... smečka pro mne byla něčím... Takovou výzvou. Mnoho vlků pohromadě, poznání, spřátelení... To všechno. Bylo to něco cizího a lákavého. I když jsem v jedné smečce už byla. Donutila jsem se však pousmát. „Určitě. A pokud se tady, v Gallieře určitě.“
Dostali jsme se až k pobřeží. Moře bylo ještě na břehu zamrzlé a písek byl pokrytý sněhem, což mě trochu... zklamalo. Ale co jsem mohla očekávat? Nervózně jsem tlapou hrábla ve sněhu. Chtěla jsem vidět písek. „Tahala jsem nás sem zbytečně,“ zmumlalal jsem si posmutnělě pro sebe.

//Vrbový lesík

Z lesa jsme se vydali zpátky na volná prostranství, kde byl sníh neskutečně vysoký a nic nebránilo větru v tom, aby lomcovalo s našimi vyhublými těly. Ale už to skutečně nebylo tak strašné a dalo se to nazývat štěstím. Souhlasně jsem na slova Lilith přikývla. „Až roztaje sníh a konečně bude vidět tráva, to se teprve bude moct nazývat štěstím,“ dodala jsem.
Prakticky jsem se nepřestávala rozhlížet okolo sebe. Hledala jsem nějaké místo, kam jít, zkoumala jsem okolí, hledala jsem jakékoli náznaky toho, kam se vydat dál. Neptáš se na názor Lilith, uvědomila jsem si až po nějaké chvíli, co jsem vedla naše kroky. Na chvíli jsem se zastavila, ohlédla se k černé vlčici a chvíli si ji tázavě prohlížela a hledala v jejím výrazu jakékoli znepokojení nebo naštvání. Raději. Měla jsem trochu tázavý výraz, ale ten se zkroutil do úšklebku, když Lilith chtěla vidět zrovna bledule. „Na světě je tolik... lepších květin, proč zrovna bledule?“ zeptala jsem se s tichým zasmáním. Jarní květiny ale byly fajn... Jen jsem nerozuměla tomu, proč zrovna bledule.
Ve vzduchu jsem cítila sůl. Krátce jsem střihla ušima a instinktivně stočila kroky tím směrem, odkud se sůl vanula. „Cítím moře,“ šeptla jsem zamyšleně. Byla to slova víceméně pro mě, ale obrátila jsem hlavu k Lilith, která měla na jazyku jinou otázku. Chvíli jsem mlčela, hlavu měla plnou moře, ale zároveň jsem přemýšlela i nad tím, co by měl značit dobrý den. „Chtěla bych... Myslím, že dobrý den by byl, kdybychom někoho potkali. Třeba nějakou smečku,“ sdělila jsem opatrně s kroky směrem k moři. Lákalo mě.

//Přímořské pláně

Doufala jsem, že to počasí už značí, že se jaro konečně blíží. Moc let jsem sice neprožila, ale přesto mi tahle zima přišla mnohem delší než kterékoli jiné. Bylo to až deprimující. Ta nekonečná zima, vítr, sníh, málo potravy a skoro stále zalezlé slunce. Některé dny se zdálo, že už ani nic jiného nikdy nebude. Pouze chlad a nepříjemný pocit v celém těle, který nikdy neodezní, dokud vlk nezemře. Sama jsem se zamračila nad těmi nepříjemnými myšlenkami, které mě přepadaly z pouhého pomyšlení na zimu. Takhle nad vším vždy mručel Rollo, když se mu nelíbilo, jaké je okolí. Slunce moc svítilo, vítr byl moc studený, maso moc tuhé... Zakroutila jsem si nad svými myšlenkami hlavou, snažila jsem se na ně zapomenout a stejně tak i na Rolla. Beze mě mu muselo být mnohem lépe.
Ztracená ve svých myšlenkách jsem sledovala okolí, přemítala jsem nad vším a zároveň nad ničím. Trochu jsem i vzpomínala. Byl to týdny. Dlouhé, dlouhatánské týdny. Smířila se matka s tím, co jsem udělala? Usmířila se s Rollem? Je tam všechno v pořádku? Nemají hlad? Cítila jsem, že mi tělem projíždí mrazení. Byla jsem nesvá, tělo se mi lehce třáslo při tom všem přemýšlení. Nepřemýšlej nad tím, nepřemýšlej nad tím, napomínala jsem se. Jenže ty myšlenky tam stále byly a já se jich nedokázala zbavit až do chvíle, kdy se probudila Lilith a promluvila na mě.
Cukla jsem sebou, chvíli jsem si přišla ztraceně, netušila jsem, kde se vlastně nacházím, ale pak mi to došlo. Les plný vrb, Lilith, zima, cesta do Gallirei. Dlouze jsem vydechla, usmála se a zakroutila nesouhlasně hlavou. „Vstávala jsem před chvílí,“ namítla jsem, ale netušila jsem, zda je to pravda. Byla jsem tak zamyšlená, že mohlo uběhnout pár minut, ale klidně i hodina. „Určitě,“ přitakala jsem s nadšením, „je poměrně teplo a až na vítr i příjemný den. Určitě se stane něco dobrého,“ dodala jsem s úsměvem. Když tomu jeden věřil, vždy byl dobrý den.
Bylo na mě, abych vybrala směr. Chvíli jsem nad tím přemítala, rozhlížela se okolo. „Možná trochu k severu bychom mohli,“ zamyslela jsem se nahlas a hlavou poukázala tím směrem. „Můžeme?“ zeptala jsem se rovnou s prvními kroky.

//Údolí morény

Pouze jsem mlčky několikrát jemně přikývla hlavou. Ten les byl skutečně zvláštní, ale tak nějak jsem nechtěla říkat, že by byl divný. Líbil se mi v tom, že nebyl úplně stejný jako ty všechny okolo. Vyčníval, odlišoval se a těžko mohl být v okolí nějaký podobný, což ho dělalo vůči ostatním unikátním. Když vlk jenom tak prochází jiným lesem, asi si nevšimne, co tam kolikrát roste za stromy, ale tady si toho musí všimnout. „Určitě,“ řekla jsem však nahlas, „bude to tu pěkné.“
Musela jsem se podívat na své nohy. I když jsem je měla obalené sněhem, pořád jsem je měla hnědé, jako kdybych na sobě měla vždycky nabalené bahno. Od pacek výš byly sice bílé, ne jako čistě napadený sníh ale bílé. Nepamatovala jsem si, jakým způsobem kvetou vrby, ale díky slovům Lilith jsem si to představovala jako barvu svých nohou. Jinak by její slova ostatně nedávala smysl. „Na jaře bychom se sem měli vrátit,“ uznala jsem. Chtěla jsem vidět kvést vrby.
Cítila jsem, že mi padají oči. Byla jsem unavená. Chtělo se mi spát, ale zároveň jsem si ještě chtěla povídat. Cesta byla z velké části tichá, nikomu nebylo v tom mrazu moc do mluvení. „Vůbec netuším. Nevím...,“ přiznala jsem. Většinu svého života jsem bohužel nevěděla, co budu nadále dělat. Netušila jsem, jaké mám vlastně možnosti a co mohu udělat. Zkrátka jsem čekala, co mi osud přinese.
Tiše jsem se zasmála. Na hloupou otázku musela přijít hloupá odpověď. Položila jsem si hlavu na tlapy, už na mě skutečně přicházela těžká únava. „Můžeme to zkusit,“ přitakala jsem, ale do slov mi už moc nebylo. Párkrát jsem unaveně zamrkala, tiše jsem zamručela, že bychom se tím pádem měli vyspat a popřála jsem Lilith dobrou noc. Na víc jsem toho dne už neměla.

Ráno mě probudil vítr, který se mi opíral i přes závětří do zad. Rozespale jsem zvedla hlavu, očima jsem mžourala po okolí a zkoumala, zda se okolí nějak závratně změnilo. Přišlo mi, že už není taková zima. Pořád mrzlo a vítr byl ledový, ale všechno mi přišlo už tak nějak... lepší. Pomalu jsem vstala, abych neprobudila Lilith, oklepala jsem ze srsti sníh, posadila se a sledovala zamračené okolí. Nikam jsem nespěchala a nebudila ji. Musela být také příšerně unavená.

Posadila jsem se na zem. Očima jsem těkala tmavým okolím a hledala nějaký záchytný bod nebo něco, co by mohlo na chvíli upoutat mou pozornost. Celý ten los okolo byl tvořen vrbami, které se tak posmutněle skláněly a ještě k tomu byly zahalené těžkým sněhem, který z nich mohl každou chvíli spadnout. Na druhou strany, kořeny těch stromů vytvářely závětří, které se v té zimě více než hodilo. A Lilith ostatně jedno takové vhodné místo našla.
Zatímco jsem se rozhlížela, objasnila mi svá slova. Otočila jsem k ní hlavu, povzbudivě se usmála, abych jí dala najevo, že tomu rozumím a pomalu jsem tělem sjela k zemi. Byla jsem unavená, strhaná a tlapy mě bolely. Prochodila jsem prakticky první rok svého života, furt jsem šla odněkud někam a bezcílně, takže jsem ani netušila, zda to někdy skončí. Teď jsme alespoň cíl měli. Netušili jsme, jak je to daleko, jak dlouhá bude cesta a zda to stihneme do jara, ale... co na tom ostatně záleželo? Dokud jsme byli spolu a dýchali jsme, bylo to v pořádku. „Zvládneme to,“ přitakala jsem k Lilith. Nebyl důvod, proč by ne.
Nepřestávala jsem sledovat okolí. Podobný les jsem nikdy neviděla a docela mě uchvátilo, že je tolik stejných stromů na jednom místě. Obvykle jsem viděla jednu nebo dvě vrby o samotě u řeky, ale tady jich bylo tolik... Že žádná z nich nebyla osamělá. Trochu mi to připomnělo, když jsem byla vlče. Nejdřív neskutečná samota a žádné vyhlídky na jakékoli spojení s ostatními vlky. Poté smečka, Jayce, Rollo a Lilith. Hlavně Lilith. Protože zůstala a nezavrhla mě. A přitom kdykoli mohla.
Po jejích slovech jsem se musela zhluboka nadechnout. Vzduch byl studený, voněl těmi vrbami, ale byl takový... svěží. „Asi máš pravdu,“ zamumlala jsem souhlasně. „Kam půjdeme potom?“ zeptala jsem se.


Strana:  1 2   další »