Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Bylo zde více vlků, než by se mi líbilo. Neměl jsem dostatek času si všechny prohlédnout a seznámit se s nimi. Cítil jsem se, jako by mě někdo učil plavat a místo toho, aby mi řekl co je voda, by mě do ní rovnou hodil. Mě zaujal nejvíce ten vlk s pipíkem, ale všiml jsem si, že se mu mé zírání nelíbilo. Místo toho aby něco řekl, za něj ale promluvila ta jiná paní vlčice. Horlivě jsem pokýval hlavou. „Pardón!“ Řekl jsem okamžitě a usmál se na toho vlka. „Když já nikdy jiného vlka neviděl. Znal jsem jen mou sestru a maminku. Myslel jsem si, že jsem jediný vlk. Mám opravdu radost!“ Trochu jsem se vším tím nadšením zatřepal a doufal, že už mi to nebude zazlívat.
Představila se mi ta malá vlčice i vlk. Na oba jsem se usmál. „Ahoj,“ odpověděl jsem jim znovu zhurta. Určitě si s nimi budu rozumět, protože měli taky hlad. Hlavně se mi líbil ten malý vlk, měl hezké jméno a já doufal, že bude můj kamarád. Bylo zajímavé zjistit, že celý život nemusím být jen s mou sestrou. Ne že bych ji neměl rád.
Jaimie vypadala dost vykolejeně z toho, kolik jedinců se okolo nás sešlo. Nevinil jsem ji. Doposud jsme nepoznali nikoho a najednou tolik? „To je dobrý,“ řekl jsem chlácholivě, i když mě její starosti už začínali otravovat. Co by se nám asi tak mohlo stát, proboha?
Paní královna řekla, že pro jídlo musíme někam jít a ještě máma počkat. Zamračil jsem se. Takže nám lhala, když tvrdila, že tu mají spoustu jídla. „Lhát se nemá!“ Pokáral jsem jí a ignoroval fakt, že mě může klidně zakousnout. Já věděl, že jí nemám věřit. Teď jsem byl zklamaný.
Uslyšel jsem divný zvuk, který byl sice podobný zavytí královny, ale rozhodně nezněl tak příjemně. Oklepal jsem se a podíval se tím směrem. „Co to bylo?“ Zeptal jsem se zvědavě.

// Ještěrka

Potvrdila se mi myšlenka, že právě tato paní vlčice je osamělou královnou její smečky. Spokojeně jsem přikývl, byl jsem šťastný, když jsem měl pravdu. Přinášelo mi to spoustu štěstí a radosti. „Maminka byla taky sama,“ řekl jsem irelevantní informaci, která mi ovšem přišla zajímavá. Moje maminka byla taky královna! A Jaimie se smečka taky zalíbila, horlivě jsem pokýval hlavou.
Méně uspokojující byl ovšem fakt, že mi neodopověděla na mou otázku o černém písku či bahně. Začal jsem se ještě víc mračit a celou cestu jsem zdeptaně podupával. Probodl jsem také mou sestru pohledem, že mi zkazila celý život. Zhluboka jsem si dramaticky povzdechl. „Je to bahno a hotovo,“ řekl jsem si pro sebe ignorujíc názory kohokoliv ostatního. Já to věděl přeci nejlépe.
Místo, kam nás dovedla, ve mně probouzelo neskutečné množství otázek. Tolik nových věcí! Nikdy jsem neviděl podobná jezírka. Měl jsem chuť do nich hopnout a po dlouhé době si zaplavat, paní vlčice ale řekla, abychom procházeli jejími stopami. Prudce jsem zabrzdil a přikývl. „Ano!“ Řekl jsem horlivě a začal analyzovat povrch před sebou. Paní vlčice měla o dost větší nohy než já. Její kroky pro mě bylo velmi těžké napodobit, spíše nemožné. Nechtěl jsem ji ale zklamat, a tak jsem se rozhodl skákat v jejích šlápotách. Bylo to celkem vyčerpávající, ale splnit se mi to podařilo! Byl jsem na sebe hrdý a usmíval jsem se od ucha k uchu. Sice jsem párkrát málem zahučel do některého z jezírek, ale zázrakem se mi podařilo se vyhnout neštěstí. Najednou se ovšem zastavila a já trochu posmutněl, ovšem jen do chvíle než nám oznámila, že jsme tu. Nevypadalo to vůbec jako u nás v jeskyni a já se jí chtěl zeptat, jestli by ta smečka nemohla být jinde. Přerušili mě ovšem noví vlci, které jsem uviděl. Hned dva! Nějaká další paní vlčice nás pozdravila. Měla na noze také náramek a já přeci jen začínal pochybovat o mém rozhodnutí, že žádný nechci. Nechtěl jsem vypadat divně! Pohled mi sjel na dalšího obyvatele a málem mi upadla dolní čelist. Byl to vlk! Jako já! Vykulil jsem oči. „Vy jste vlk!“ Konstatoval jsem, jako bych spadl z višně a pak jsem se široce usmál a přikrčil se, abych mu viděl mezi nohy. No jo, byl tam! Pipík. Takže jsem nebyl jediný vlk na světě a nemusel jsem si ho v dospělosti ukousnout. Byl jsem tak šťastný, že jsem si spokojeně kecl na zadek. Pohledem jsem se přesunul na jiné části jeho těla, na krku měl nějaký nádherný kámen. Prohlížel jsem si, jak se v něm odráželo vycházející sluníčko.
Přihnal se k nám najednou ještě malý vlk. Zvědavě jsem si ho prohlížel a usmál jsem se. Měl jsem najednou spoustu pozornosti, což bylo velmi příjemné. „Já jsem Lorenzo,“ řekl jsem najednou do placu. Z mého představování mě ovšem přerušilo zakručení v břiše. Podíval jsem se na královnu a usmál se. „Mohli bychom dostat to jídlo?“ Zeptal jsem se dokonce poměrně slušně, což u mě bylo nezvyklé. Podíval jsem se na svou sestru, také musela mít hlad.

Zachránil jsem velkoryse mou sestru od hanby a ona mi za to mile poděkovala. Usmál jsem se na ni a pohladil ji mým malinkým ocáskem. Maminka nás tak dřív také hladila, ale její ocásek byl větší. Rád jsem ji do něj kousal, i když ona za to moc ráda nebyla.
Paní vlčice řekla, že nám neublíží. No jasný, to já jsem už dávno věděl. Ne že by mě její slova donutila jí nějak věřit, tak nějak jsem předpokládal, že všichni lžou. Přes to jsem pokýval mou mini hlavičkou a podíval jsem se na mou sestru, zda ona tomuto tvrzení bude věřit. Doufal jsem, že ano.
„Paráda,“ vypískl jsem. Těšil jsem se, až potkám další vlky. Doufal jsem, že nějaký další bude mít pipínka a já si ho nebudu muset ukousnout. Určitě bych to zvládnul, ale nechtěl jsem pociťovat bolest zbytečně.
Trpělivý? Jó, to já nebyl ani trochu. Musel jsem mít všechno hned, nebo vůbec. Něco mezi vůbec nepřicházelo v úvahu, protože mě ta nejistota znepokojovala. Zamračil jsem se. „Tak já ho už nechci,“ řekl jsem prostě a pak se na paní vlčici usmál. Udělal jsem si u náramku v hlavě velké X, abych se nemusel trápit budoucností a čekat.
Jaimie se zeptala, co je to smečka a já pokýval hlavou. Taky mě to hodně zajímalo, protože jsem o tom nikdy neslyšel. Bylo to srandovní slovo. Ale jeho definice zněla úplně úžasně. Jasná pravidla. A pak zmínila samce, rozbušilo se mi srdce. „Další kluci?“ Zeptal jsem se užasle a pak jsem si dupl. „Já to věděl!“ Řekl jsem si sám pro sebe a ignoroval fakt, že si musí myslet, že jsem doteď žil někde v díře. Což byla vlastně pravda. „A kdo je ta velitelka?“ Zeptal jsem se zvědavě a prohlédl si ji. „Vy?“ Napadlo mě a zůstal jsem na ni zírat. Potřeboval jsem odpověď a doufal jsem, že mám pravdu.
Jaimie chtěla taky náramek, který ale já už nechtěl. Pošeptala mi to a já přikývl. „Můžeš si vzít i můj. Určitě nějaký dostaneš!“ Slíbil jsem jí. Nehodlal jsem totiž na tu vlčici skočit a snažit se jí ho sebrat. Třeba by se naštvala a nechtěla by mě dovést k jídlu a dalším vlkům s pipíkama.
Jaimie ji přemlouvala, že je to opravdu černý písek. Zavrtěl jsem horlivě hlavou, ale ta vlčice s ní najednou souhlasila. Kecl jsem si na zadek a začal jsem se mračit. „Hele, hele,“ oslovil jsem je naštvaně. Začínal jsem být vyděšený, tyhle změny se mi nelíbili. Ucítil jsem, že mi kožich pod očima trochu zvlhl. „Tak jak to je?!“ Kníkl jsem, jako by se hroutil svět.
Rozešla se pryč a mě nezbylo nic jiné, než ji následovat. Poslušně jsem za ní ťapkal. „Umíme výborně plavat!“ Řekl jsem nadšeně, když mluvila o jezírkách. Nechápal jsem, proč by to nějaký vlk neuměl. My jsme se sestrou uměli snad dřív plavat než chodit. „Vy to neumíte?“ Podíval jsem se na ni trochu nechápavě. Poskakoval jsem po jejím boku a hlídat, že jde i má sestřička. Představila se jménem a já přikývl. Bylo fajn ho slyšet, chtěl jsem se na něj zeptat. Netroufl jsem si ho ovšem zopakovat.

// Mahar

Podíval jsem se na mou malou sestřičku a nejistě jsem pohodil ocasem. Měl jsem hrozný hlad a neměl jsem náladu na stavění čehokoliv, pokud to následně nebudu moci sníst. Zavrtěl jsem hlavou. „Nechci,“ řekl jsem prostě. Nechtěl jsem se hrabat v něčem, co jsem nedokázal zaškatulkovat. Samotná existence toho mi byla protivná. „Mám hlad!“ Upozornil jsem ji znovu, jako by mi to mělo bránit v úplně všem.
Jaimie vyřešila záhadu! Řekla mi, co to je a já se široce usmál a poskočil jsem. „Jupí!“ Zařval jsem extrémně nahlas. „Černý písek!“ Zopakoval jsem několikrát a prohlížel si ho. Pečlivě jsem si tento pojem zapsal do své hlavy a byl jsem za něj rád. Nenapadlo mě tento fakt zpochybňovat.
Moje sestra se postupně stávala čím dál méně bílou a místo toho byla všude od toho černého písku. Začala se v něm hrabat a létal všude okolo. Kousek mi přistál na hlavě a já se jen zasmál. Když jsem věděl, co to je, vůbec mi špinavý kožich nevadil. Ani ten smrad. Její žádost o pomoc jsem ovšem dál ignoroval, jelikož jsem sledoval zaujatě přicházející vlčici. Jaimie si jí všimla až ve chvíli, kdy byla tady a hrozně ji to vyděsilo. Podíval jsem se na ni netrpělivě. „To je dobrý,“ vypískl jsem. „Že jó?“ Koukl jsem na vlčici a doufal, že bude souhlasit. Proč by nám ubližovala? Existuje přece, aby nám pomohla. Proto ji sem někdo poslal.
Jaimie se trochu uklidnila a šla k té paní blíž, asi aby zjistila, jestli taky nesmrdí. No spadla najednou před ní málem na hlavu a já se trochu zasmál. Když ale začala plakat, ihned jsem k ní přiskočil a pomohl jí se zvednout. Zamračil jsem se na zem a mírně zavrčel, což muselo znít v mém podání vtipně. Kopl jsem do ní. „Zlá zem!“ Okřikl jsem ji a nejraději bych pokračoval v jejím šikanování, ale přerušila mě ta vlčice.
„A-ano!“ Vyhrkl jsem horlivě. „Chceme maminku!“ Začal jsem zběsile vrtět ocasem. Chyběla mi hrozně moc. Pak jsem ovšem zmateně naklonil hlavu na stranu. Nikdy jsem jiné vlče neviděl, ani jiné vlky. Tolik nových věcí mi přiváděli jistý nepříjemný pocit na hrudi. Musel jsem tam rychle jít a všechno to vidět. Z nervozity mě ale přerušila zmínka o jídle. „Ó ano, jídlo, jídlo, jídlo, jíídlo!“ Skandoval jsem nadšeně a poskakoval dokola. Tato informace mě nadchnula ze všech nejvíce. „Jaimie, oni mají jídlo!“ Kníkl jsem v extázi.
„Další vlci?“ Brada mi málem spadla až na zem. „To je jich tolik?“ Byl jsem tím zaujat. Dlouho jsem věřil, že jich zase tolik není.
„Já chci taky náramek,“ řekl jsem smrtelně vážně a zůstal té paní koukat do očí s doufáním, že mi nějaký okamžitě najde. Proto sem přišla.
„Bláto,“ zopakoval jsem nespokojeně. Takže má sestra neměla pravdu a já nyní musel přehodnotit několik minut svého života. No to je katastrofa! Nerad jsem ve své hlavě měnil termíny, ovšem nemohl jsem ignorovat realitu. „Bláto,“ zopakoval jsem tiše, jako by to slovo bylo jednovaté.
„Lorenzo!“ Představil jsem se horlivě s velmi přesnou artikulací a hrdostí v hlase. Tohle bylo asi jediné slovo, které jsem měl velmi dobře natrénováno.

Podíval jsem se na mou sestřičku. „Ano!“ Vyhrkl jsem a podíval se pod své nohy. Ty srandovní zvuky jsem slyšel už dlouho. Z počátku se mi moc nelíbili, ale když jsem si na ně zvykl, vytvářeli jistý poklidný rytmus, který mě uklidňoval. Ťap, ťap. Párkrát jsem na ukázku přešlápl a podíval se na Jaimie. Zasmál jsem se spolu s ní.
Chtěl jsem po sestře, aby mi našla něco k jídlu. Maminka to tak celou dobu dělala. Netušil jsem, proč nejsem taky holčička. Nikdy jsem žádného jiného kluka nepotkal. Doufal jsem, že až budu starší, pipínek mi upadne a budu jako ona. Teď jsem to ale musel ignorovat. „Najdeme jídlo,“ slíbil jsem jí. Měl jsem jistý ochranitelský pocit. Svou sestru jsem měl moc rád. Nikoho jiného jsem ani neznal. Proto pro mě bylo dost fascinující vidět další živé vlky.
Moje sestřička nemluvila zrovna nejlépe, ale já samozřejmě také ne. Má výslovnost byla ještě poměrně dětská, no základy jsem již zvládal a šlo mi poměrně rozumět. Dával jsem si na mluvení záležet.
Pokoušeli jsme se společně zavolat na vlky v dálce. Bylo to jako v nějakém vlčím parku! Bylo jich tady tak moc! Nikdy jsem tolik vlků najednou neviděl. Skákali jsme tak vysoko a moje sestřička ještě výš než já, byla skvělá! Ale ti vlci nás asi neviděli. Možná jiní vlci nemají uši. Třeba jsme jediní vlci s ušima. Napadlo mě.
Oba jsme se z toho hopsání unavili a pořádně zašpinili. Měl jsem tu ohavnou hmotu snad všude. Byla to ale velká sranda. Moje sestřička si uvědomila, že to pod námi smrdí. Uvědomil jsem si, že má pravdu. Nijak mě to ale neznepokojovalo. Dokud jsem věděl, že smrtí ta hmota, zápach mi nevadil. O dost větší starosti mi dělal fakt, že vlastně nevím, co to je a proč nás to už tak dlouho pronásleduje.
„Nevím,“ řekl jsem zděšeně. „Musíme se někoho zeptat!“ Rozhodl jsem nadšeně a přemýšlel, za kým se rozběhnout. Pokud ale nemají uši, jak se jich zeptám? Mé trápení ovšem rozsoudila černá vlčice, která k nám přišla. Zůstal jsem na ni chvíli zaujatě koukat. Byla veliká a černá. Nikoho takového jsem nikdy neviděl. Ale měla hezké bílé bříško a na noze měla zvláštní věci. Až po tom, co jsem si ji celou prohlédl, jsem na ni promluvil. „Ahoj,“ řekl jsem tak, jak mě to učila maminka. „Hledáme naši maminku. Šla pro rybičku a pak už nepřišla. Máte hezký kožich. Co je tohle?“ Ukázal jsem na její náramek. „Máme hlad,“ řekl jsem pak, aby nebylo ticho. Nakonec jsem zvedl tlapu do vzduchu a zamával s ní. „Co to jé?“ Zeptal jsem se zaujatě a ukazoval jí to bláto.

Výprava za naší ztracenou maminkou se neustále protahovala, čehož jsem nebyl příliš velkým fanouškem. Mé tlapky byly příliš malé na to, aby se musely potýkat s tak dlouhou cestou! Už mě bolely. Navíc jsem se ocital na tolika neznámých místech, které bylo potřeba prozkoumat. Z počátku jsem to bral jako úžasné dobrodružství, ale postupně se to stalo únavným. Měl jsem jistou potřebu spočítat každý strom, okolo kterého jsme prošli. Bohužel jsem neuměl moc dobře počítat, a tak jsem musel počítat jen do pěti. Ale do pěti jsem napočítal hodněkrát! Takže jsme už byli asi dost daleko. Bolela mě z toho všeho počítání hlava, ale nějak jsem nebyl schopen přestat. Doufal jsem, že potkáme někoho, kdo mi řekne, co je po číslu 5. Pak by to bylo mnohem lepší.
Pršelo. Vodu jsem měl moc rád, byl jsem její velkým fanouškem. Plaval jsem skoro jako ryba! Preferoval jsem ji ovšem ve stabilní poloze na zemi, kdy jsem nad ní měl kontrolu. Nikoliv padající v nepřeberném množství na můj krásný kožich. Byl jsem promočený až na kost, začínala mi být pořádná zima. Můj kožich byl nádherně hustý po mamince, ale když promokl, stala se z něj odporná těžká deka. Snažil jsem se tu vodu dostat pryč, ale vzhledem k neustálému přílivu další se mi to nedařilo. Zoufale jsem zakňučel a začal sebou cukat. Neměl jsem rád podobné nezkrotné situace! A my byli zrovna na hloupé louce, kde se nebylo kam schovat! Agresivně jsem několikrát nohou bouchl do země, jako by z ní snad díky tomu měl vylézt strom. Podíval jsem se na svou sestru. „Já chci teplo!“ Postěžoval jsem si a tak nějak očekával, že nahraní mou maminku a zahřeje mě. „A jídlo!“ Tolik mi chybělo. Možná i víc, než maminka. V žaludku mi kručelo a potřeboval jsem něco sníst. Nikde jsem ale neviděl vodu, kde bych mohl najít rybičku. Nemluvě o tom, že já je ani chytat neuměl! Musel jsem najít někoho, kdo to udělá za mě. Při mém podrobném zkoumání okolí jsem v dálce uviděl několik vlků. „Vlci! Haló! Haló!“ Začal jsem poskakovat co nejvýš do vzduchu, aby mě mohli zahlédnout. Věřil jsem, že je sem někdo dal, aby mi dali najíst. Doufal jsem, že mi moje sestra při tomto žadonění o pozornost pomůže.