Příspěvky uživatele


< návrat zpět

<< Ještěří lučina

Když bylo malé Jaimie řečeno, že se po náramku později podívají, byla celá happy. Už nepotřebovala nic řešit a tuhle paní vlšisi od teď pasovala na svoji novou kámošku. Slíbila jí náramek, tak proč ne, že? Byla varována, že má jít pouze v jejích stopách. Pravda – když se kolem sebe rozhlížela, moc se jí tohle prostředí nelíbilo. Bylo to tu divné. A smradlavé, takže během cesty několikrát nakrčila zhnuseně čumáček. Navíc si všimla toho, že z oblohy padá jakýsi divný déšť, který má barvičky. Déšť u nich doma neměl žádné barvičky, tady byl celý barevný. Vzhlédla nahoru na oblohu, která se už stmívala a značila, že brzy padne tma. “Paní vlšise,“ zamumlala tichounce. S přicházející tmou na ni padala únava. “Ťaďy pl-plší bal-balevný děštíšek,“ dokončila svoji myšlenku. Mluvila tak tichounce, že jí šlo sotva rozumět. Navíc se jí z únavy nepletly jen nohy, ale už i jazýček.
Když se bratr i vlčice zastavili, ona do nich vrazila. Šla s hlavou skloněnou, proto nevnímala, že jejich cesta byla u konce. Po nárazu spadla na zadeček, ale to už bylo stejně jedno, když byla úplně celá zablácená. Od hlavy až k ocasu! Zmateně se koukla na oba dva a pak očima oskenovala okolí. Už byli na místě? Zvedla se v ní vlna zvědavosti. Zvedla zadek ze země, nastražila ouška dopředu a udělala pár kroků tak, aby stála po boku její nové kamarádky „Vlšise“. Bratr se sice rozešel do útrob tohoto divného prostředí, ale jí se zas tak nechtělo. Ze začátku byla zdrženlivější a opatrnější oproti bratrovi. Vzhlédla na vlšisi, jejíž jméno si nepamatovala, a tiše zakňučela. “Eh...ňo...Paní vlšise?“ oslovila ji tichoučce a velmi zdrženlivě, přičemž do ní lehce drbla svojí zabahněnou tlapkou. “Moč..Ťeďa...Ie ťu moč vuků. Hoďně vuků.“ Zkonstatovala situaci značně rozrušeně a u toho pozorovala bratra, jak se šel hned přátelsky přivítat. Byla z toho trošku zmatená, nevěděla totiž, že tu bude jako opravdu tolik vlků! “Šmeška...“ zastříhala ušima a povzdechla si. Přála si mít vedle sebe maminku. Sklopila pohled smutně a bezradně k zemi a zvedla ho až tehdy, co Lorenzo požádal o to jídlo. To začala vrtět nadrženě ocasem a poskakovat na místě. “Uuuh! Iá... Iá ťaky! Ťaky či uíďlo! Loli, ťaky či uíďlo!“ hrnula ze sebe hlasitě a stále aktivně poskakovala. Chtěla na sebe upozornit, aby se na ni náhodou nezapomnělo s tím jídlem. Zdejší vlky zatím ignorovala.

Maličká vlčice postávala naproti té černé, která je ujišťovala, že je hodná a neublíží jim. Jaimie natočila hlavu na stranu, pak na druhou, a pak zase na tu první a u toho zavrtěla ocáskem. “Dobže!“ vykřikla najednou hlasitě, aby ji bylo pořádně slyšet. “Věžím ti!“ přikývla, zazubila se a začala vesele hopsat na jednom místě z tlapky na tlapku. Mazlavé bláto při každém dopadu jejích tlapek na zem vystříklo kolem sebe, takže zablátilo nohy i černobílé vlčici. “Uíí, uíďlo! Hoňem hoňem! Iděme! Mám veľký uľad!“ zvolala energicky, když je dotyčná ujistila, že má i jídlo.
Jaimie měla dobrou náladu, proto všemožně poskakovala a dělala bordel kolem sebe. Nevydržela chvíli stát na místě a nic nedělat a nijak se neprojevovat. Uklidnila se až tehdy, co vlčice začala vysvětlovat, co je to smečka. To zpozorněla a koukala na ni jako na obrázek. “Uuuuh, ahááá!“ hlesla fascinovaně, tohle se jí opravdu líbilo. Ťakže š mamikou jsme byli ťaky šmeška? Eh, já, Loli a mamika… Mamika veďla a Loli a já jsme ľovili, zamyslela se nad tím vším, co jim Skyl teď vysvětlila. A ťa-ťatíněk něbyl…nikdě. Mamika šama veďla šmešku, vzhlédla na vlčici, pak se ohlédla na bratra a nakonec se zahleděla někam do prázdna před sebe. Chvíli tak sečkala, zřejmě se jí ještě něco honilo hlavou. Pak se ale podívala na Skyl a usmála se. “Šmeška žní dobže. Líbí še mi,“ hravě zavrtěla ocasem a zaujala „hrací postoj“, kdy natáhla přední tlapky před sebe a hrudník připlácla k zemi. Potěšila ji nejen smečka, ale i reakce ohledně náramku. “Nálamešek chči! Moč! Buďu hoďňá!“ přislíbila se a poskočila hravě do strany. Pak do druhé strany a následně vystartovala někam dopředu. Udělala kolečko kolem nich a s hlasitým frknutím se pak zastavila zase na svém místě. Na půl ucha si poslechla Skylino „kázání“ o tom, že se nesmí nikdy po území pohybovat sami, a párkrát pokývla hlavou. "Jojo,“ hlesla, ale přitom zas tak jako nevěděla, co se řeší, protože jak už bylo zmíněno, poslouchala jen na půl ucha. To třepání s hlavou ji začala bavit, proto s ní začala kývat usilovněji a rychleji, až se jí z toho roztřepaly ouška a plandaly jí na hlavě jako kus hadru. Začala se tomu smát, chtěla na sebe upozornit a oznámit jim, že tohle je „slanda“, ale oba vlci už se rozešli vstříc novému domovu. Jaimie přestala dělat blbosti, zahleděla se na jejich mizící záda a polekaně vykulila oči. “He-hej! Poškejte! Poškejte na mě!“ s křikem se rozběhla za nimi. To se zrovna začala vlčice představovat a Jaimie tak přiběhla zrovna ve chvíli, kdy vzduchem zaznělo jméno „Skylieth“.

>> Mahar

Ve chvíli, kdy jí Lori pomohl zpátky na nožky, vystřídaly srdceryvný pláč už jen dlouhé a táhlé vzlyky, které nakonec úplně zmizely a zůstala jí jen zarudlá, podrážděná očka. “K-Kuju Loli,“ zamumlala tichounce a přikrčená před „číhajícím zlem“ odcupitala k boku jejího brášky, aby byla pod jeho neustálou ochranou, jak si kdysi přála maminka. U jeho boku tedy zůstala, koukala na vlčici a poslouchala jí, co říká. Některým slovům moc nerozuměla – nechápala jejich význam. Třeba co je to smečka? Nikdy to slovo neslyšela. Skylieth mluvila potom furt dál a dál, ale Jaimie vrtalo hlavou pořád dokolečka jen to slovo „smečka“. Odhodlávala se a sbírala odvahu, že se černobílé vlčice na to slovo zeptá. Několikrát už se akčně nadechla, že jí to teda řekne! Ale pak zas tlamičku zavřela a dál si ji nevěřícně prohlížela. Když ale její bratr tolik mluvil, rozhodla se to taky zkusit. “Ehm…Uhmm..paní vlšise,“ oslovila ji váhavě. “Čo ie uh…too…nooo…šmeška. Čo ie šmeška? Ňežňám ťo,“ udělala pár krůčků blíž k vlčici a s ušima nastraženýma na ni zírala. Vlčice se totiž zrovna rozpovídala o svém náramku, to Jaimie velmi zaujalo. Okouzleně se na to dívala, pak pomalinku a opatrně přicupitala úplně k vlčici a natáhla svoji zablácenou tlapku, aby se náramku mohla dotknout. Byla jím fascinována. Když se ho dotkla a ucítila ho, blaženě se celá roztřásla. “Uuuuh,“ hlesla tichounce, znovu se ho dotkla a znovu se zatřásla. “Paní?“ vzhlédla na ni a zírala jí dychtivým pohledem přímo do očí. “Můžů ťaky míť ťak…ťaový nálamešek? Chči ho, ljíbí še mi moč,“ znovu na něj tlapičkou sáhla. Pak se pištivým dětským tónem rozesmála a odhopkala zpět k bráškovi, kterému do ouška pošeptala: “Loli, chči ho!“ Vlčice jim pak dokonce i vysvětlila, že to není černý písek, ale bláto. V tu chvíli se Jaimie cítila trochu zahanbeně, nemohla totiž uvěřit tomu, že se zmýlila. Byla si úplně jistá tím, že je to černý písek. Rozhodla se vlčici tedy oponovat. “Eh..ňe… ťo nění bľáťo. Ceuny pišek ťo ie. Mamika žíkala o píšku. Ie ťo ceuny pišek, oplavdu! Iá ťo viem!“ vykasala hlavu uraženě až k nebesům, zavřela oči a udělala tiché “hmmpf!“ přičemž hodila hlavou do strany, aby se na tu zlou vlčici, která tady říkala takové nesmysly, nemusela už více koukat.
Už nějakou dobu jí ale kručelo hlasitě v žaludku, až ji z toho bolelo celé bříško. Její vlčecí já začínalo být krapet nervózní. Když si pak uvědomila, že vlčice hodně mluvila o jídlu a i bráška z toho byl nadšený a uvěřil jí, sama se odurazila a nasadila zpátky svůj dychtivý pohled. “Paní vlšise, iá mám ťaky uľaď. Ťaky bych chčela uíďlo. Bolí mě bžíško,“ smutně zakňourala, sklopila pohled k zemi a přicupitala k vlčici, která, jak se zdálo, byla jejich jedinou nadějí. Svoje jméno tohle malé stvoření ještě neprozradilo. Nebylo to ani tak tím, že by nechtěla, spíš její mozeček tak jako zaměstnávala taková spousta nových slov, že na to jednoduše zapomněla.

Svoji malinkou, celou zablácenou tlapičku položila zpátky na zem a tiše vzdychla. Ceuny pišek. Učite je to ceuny pišek, napadlo ji. Na pláži přece býval vždycky jen písek, takže tohle musí být taky písek, jen má trochu jinou barvičku. Maminka jim vždycky ukazovala, jak se dá z písku postavit jeskyňka. Vlezla tlapkama skoro do vody, vyhrabala díru a boky uplácala. Písek, který byl od vody mokrý, tak krásně držel tvar. Jaimie stavěla jeskyňky často, byla to zábava. “Loli! Pošavíme ši aky ješky-ješkynku? A-ako š mamikou? Mamika šuavela ješynky, pamauješ, Loli?“ dětskýma očima plnýma elánu na něj koukala a u toho vrtěla akčně ocáskem. “Ceuny pišek, Loli. Je uo ceuny pišek!“ řekla mu pak a pohled sklopila na tu hmotu pod nimi. “Napalo me uo. Pišla jsem na uo!“ pyšně zvedla hlavičku a zazubila se. Byla nadšená, že přišla na to, co to pod nimi je dřív, než na to přišel její bráška.
To, že si jich cizí vlci nevšímali, to nějak nevnímala. Popravdě si jich totiž v dálce ani nevšimla. Nechápala, na koho volají, teď ji zajímal jen černý písek. Pustila se tedy do hrabání. Zatočila se párkrát dokolečka, vyšlapala si tak hezké místečko, a na to vyšlapané místečko si kecla. Celá její nádherná bílá sedinka byla tak najednou černá. Ji to ale nenapadlo, nepřemýšlela nad tím. Teď chtěla vyhrabat jeskyňku! Přenesla váhu tedy doleva na přední tlapku, o kterou se opírala, a pravou hravě zvedla do vzduchu. Začala hrabat. Bláto se jí dostalo mezi polštářky, prstíky i pod drápky. Měla toho plnou packu. “Eh, eh...Lo-Li! Pomoč mi! Loli!“ stěnavě prosila bratra o pomoc při hrabání jeskyňky. Šlo to těžko. Ne tak dobře, jako tehdy na pláži. Tady jakoby neměla kam hrabat. Vyhrabala jakousi menší dírku a pak to prostě nešlo, zemina byla tuhá a ztvrdlá, i když všude kolem ní byla na povrchu rozbředlá. Nechápala to. “Loliiiii!“ zakvičela a se šklebivým smutkem v očích se na něj podívala. A pak si toho všimla. Stála tu cizí vlčice a zírala na ně. “Ue!“ vykřikla pištivě. Lekla se tak moc, že celá spadla bokem do toho bláta. Takže už to nebyly jen tlapky a sedinka, ale i levý bok. Zůstávala ležet a v tempu rychlých nervózních nádechů a výdechů se jí zvedal hrudníček. Byla překvapená a vyděšená v jednom. Nikdy cizího vlka neviděla. “U..Eh...Lo-Loli!“ pomalu se vyškrábala na nohy, přikrčila se a doťapala k bratrovi, na kterého se strachem přilepila celým svým zamazaným bokem. Celou tu dobu ale pozorně svýma očima sledovala Skylieth, kdyby se náhodou nějak pohnula, aby mohla utéct. Zůstávala tedy skrčeně přilepená na Lorenza, a jen zírala.
Když s ní ale „Loli“ normálně komunikoval a ona se přesvědčila, že vlk před nimi je nesežere, přestala se krčit. Postavila se normálně, nastražila uši, a dál zírala. Vzpomněla si, jak jim maminka povídala o různých vlcích. Jedni jsou zlí a druzí hodní. Mohla by to být ta hodňá? Hodňá vlšiše? pomaličku a velmi obezřetně se k ní začala přibližovat. Dech se jí zatajil a srdce jí skoro přestalo bít. Chtěla si k ní ale čichnout. Chtěla zjistit, co za divnou cizinku tohle je. Zastavila se kus před ní a začala k ní natahovat hlavu jako žirafa. Natahovala ji tak urputně a snaživě, až přenesla váhu nad své přední nohy příliš, a zase spadla. “Uaaa!!“ rozplácla se před Skylieth na svůj hrudníček a pak se svalila na bok. Teď byla od bláta kompletně celá, dokonce i její brada byla zablácená. “Uuuuh! Loliiiiii!!“ začala srdceryvně plakat. Totálně nešťastná. Zůstávala ležet na zemi, plakala a čekala na pomoc od svého bratra. Jejího prince. Jejího zachránce a ochránce. Maminka vždycky říkala „drž se svého bratra! Ochrání tě!“

<< odněkud

Po tu dlouhou dobu, co hledali maminku, Jaimie vůbec nesmutnila. Kupodivu. Věřila totiž, že maminku najdou. Nepřemýšlela nad tím, že jsou daleko od domova a maminka je třeba mrtvá, prostě ji to nenapadlo. Tlapkala si vyšlapanou blátivou cestičkou, kterou dělal její silný a neuvěřitelně handsome bráška, a u toho si pobrukovala. “Tý, Loli, suišíš, ak to pod tema tuapkama cuachta?“ zeptala se ho tou svojí hatmatilkou a několikrát na místě zadupkala, aby to bláto pod ní pořádně začvachtalo a on to tak nemohl přeslechnout. Lori mluvil lépe než sestra a byl na tom celkově ve všem lépe, jak jeho sestra. Ona byla taková malá trumpetka.
Lori zastavil zrovna ve chvíli, kdy Jaimie koukala po vejrech a nečekala to, takže mu narazila přímo do zadku. “Yuuii,“ přitáhla ouška k hlavě, chvilku na bráchu koukala, ale pak se začala vesele smát, zatímco akčně vrtěla ocasem. Lori si stěžoval, a tak Jaimie pokyvoval hlavou. “Uídlo, mám taly ulad!“ několikrát pokývla hlavou. Pak zaujatě sledovala, co dělá a jak vyskakuje do vzduchu. To se jí samozřejmě líbilo, takže ho začala napodobovat a s úsměvem zanedlouho vyskakovala snad ještě výš jak on. Jakoby byla na pružince. “Uááálóó! Vuuucíííí! Uááálóó!“ křičela při tom jejím poskakování. Sice nechápala, proč to dělá a na koho že to vlastně volá, ale i tak pořád poskakovala a volala. Neřešila důvody toho, proč to dělá, prostě ho jen napodobovala. “Vucii...Uaaloo... Vucii“ z volání se pak stalo už jen mumlání a z vysokého poskakování mini skůčky, kterépouze po dopadu rozstřikovaly bahno kolem sebe. “Uepí to, vit Loli!“ řekla pak, když si uvědomila, že hnědá rozčvachtaná zemina pod ní odporně lepí. Přestala skákat, zvedla si pravou tlapku k čumáčku a celou si ji očuchala. “Fui,“ nakrčila nosík a tlapu zas položila zpět. Bahno smrdělo. Přemýšlela tedy, co to asi je tady to hnědé lepivé něco. Nikdy předtím to neviděla. U nich na pláži nikdy bláto nebylo. “Loli, co muslis, zue to ie?“ koukla na něj a tázavě na něj zírala, přičemž mu ukazovala svoji zablácenou tlapku.