Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4   další »

Probudil mě tlumený křik. Rozespale jsem se rozkoukával po jeskyni, mohl jsem spát sotva pár minut. Jakmile mě ovšem do uší udeřil onen hlas, už jsem nemohl dál nerušeně pokračovat v cestě do snů. Hrozilo, že je Wizku v nebezpečí, a tak jsem vyběhl z jeskyně a následoval svůj sluch. To všechno ovšem bylo jen proto, abych vlčici našel, jak bojuje… Sama se sebou. Z dálky jsem ji sledoval, tichý jako myška. Měl bys za ní jít. Za tohle můžeš ty. Je to všechno tvoje vina. To kvůli tobě se teď cítí takhle strašně. Dal jsi jí najevo, že nestojíš o její přátelství. Jakou reakci jsi asi čekal?
Vlastně jsem čekal, že jí to bude jedno. Část mě si doopravdy myslela, že to alespoň z půlky předstírá. Že se se mnou nechce skutečně kamarádit. Ale teď… Teď to bylo jasné. Nelhala. Mluvila čirou pravdu.
Zavrtěl jsem hlavou. Nemohl jsem za ní přijít a utišit jí, to zkrátka nešlo. Učinil jsem rozhodnutí a hodlal jsem si za ním stát. Ačkoli ji to teď bolí, dostane se z toho. Rozhodně rychleji, než by se dostávala z tvrdého uvědomění, jakého budižkničemu si to pustila do života.
Proto jsem se otočil a zase rychle zmizel. Samotnému mi to trhalo srdce, nebyl jsem zvyklý nechávat ve štychu někoho, kdo potřebuje pomoc. Nejvíc jí pomůžeš tak, že odejdeš. A tak jsem odešel, tajně doufajíc, že se jednoho dne vrátím.

>> Neprobádaný les

Přestala se smát, zvedla se ze země a pronesla větu, která mi potom ještě dlouho měla rezonovat v hlavě. Nechci být pořád sama. Zavřel jsem oči a pevně stiskl víčka. Tepalo mi ve spáncích, lomcovala mnou nerozhodnost. Nechci být pořád sama. Wizku kolem mě prošla a protáhla se škvírou ven z jeskyně. Odešla, a tak naše, v podstatě ani nezapočatá, hádka ustala. Zafuněl jsem, až teď jsem si uvědomil, že jsem několik vteřin zadržoval dech. Bojovaly ve mně dvě strany. Jedna chtěla vyběhnout z jeskyně a omlouvat se Wizku do konce všech dní. Jenže ta druhá věděla, že je to takhle lepší. Že to takhle dává smysl. Toužil jsem poslechnout první stranu. Taky nechci být pořád sám. Ale to jsem nemohl. Nedokázal bych žít s tím, že bych na Wizku hodil váhu své neschopnosti, že by se musela starat o mé problémy. Ne. Takhle bude spokojenější. Já to vím.
Zůstal jsem tedy v úkrytu, a dokonce se mi podařilo znovu usnout. Netušil jsem, zda už venku vyšlo slunce, ale v jeskyni byla stále absolutní tma.

Vypadalo to, že můj proslov moc dobře nezvládá, ale já cítil potřebu to ze sebe dostat, a tak jsem se jí nezačal omlouvat. Jistě, mrzelo mě to. Mrzelo mě, že jí svými slovy ubližuji. Jenže co jsem měl dělat? Musel jsem jí to přece všechno říct, ne? Aby pak necítila ještě větší bolest! Nebo se… Nebo se mýlím?
Zastavil jsem se v zadumaném chození po jeskyni a zadíval se jí do očí. Byla tu tma, a tak jsem i s mým dokonalým zrakem musel hodně ostřit, abych zahlédl onu tmavě modrou barvu. Tohle nezvládneš. Taková situace je na tebe moc těžká. Jsi slabý. Jasně, že ji neopustíš. Na co si tu hraješ? Na nějakého hrdinu, co se snaží ostatním pomáhat? Jestli sis nevšiml, tak už jsi jí ublížil. Ubližuješ jí právě teď. Tak proč bys v tom nemohl pokračovat? Proč pro jednou nenecháš někoho jiného, aby rozhodl o tvé přítomnosti či odchodu?
Vtom se Wizku rozesmála. Ne úplně, bylo to spíš takové uchechtnutí. Nevěřícně jsem ji probodl pohledem. Nechápal jsem, co jí na této situaci přišlo vtipné. Možná si z tebe celou dobu utahuje. Je to jeden velký fór. Ve skutečnosti tě nechce mít u sebe, jenom si z tebe vystřelila. Už jsem seriózně netušil, co mám dělat, a tak jsem se sesunul k zemi s hlubokým povzdechem. Přemýšlej. Co by dělal Sayuri? Zavrtěl jsem hlavou. Ten by nikdy nic takového neřešil. Jeho vlci milují a nikomu neubližuje.

Wizku zřejmě měla s mluvením po ránu stejný problém jako já, nicméně se projevoval trochu jinak. Jí totiž namísto hloupého koktání přeskočil hlas. Zastřihal jsem ušima nad tím, pro ni nezvyklým, tónem a povzdychl si. Lichotilo mi, že mě sem pronásledovala, že jsem pro ni začal znamenat dost na to, aby mě nechtěla pustit. Jenže jsem věděl, jak to doopravdy je. Začala mít ráda někoho, kým jsem nebyl, a to jsem nemohl nechat pokračovat. Ne, když by jí to nakonec zlomilo srdce. „Vždyť se vůbec neznáme,“ zahuhlal jsem tentokrát bez koktání. Už jsem se trochu uklidnil, srdce mi však stále bilo jako o život. Netušil jsem, zda je to kvůli leknutí nebo kvůli tomu, co se jí chystám říct. „Nic o mně nevíš, Wizku. Mohl bych se ukázat jako masový vrah. Třeba jsem horší než Zakar! Jenom to dobře skrývám,“ pokračoval jsem a dával jí dobrý příklad toho, proč by si mě neměla pouštět k tělu. Nic z toho, co jsem řekl, nebyla pravda. Samozřejmě jsem nebyl vrah. I tak pro ni nebylo dobré se se mnou bavit. Začalo by ji unavovat, jak moc k ničemu jsem.
Frustrovaně jsem chodil po jeskyni a nevěděl, co si mám počít. Kdybych teď znovu odešel, pronásledovala by mě? Jasně mi ukázala, že je rychlejší. Asi těžko bych jí zvládl utéct.

Všude byla světla. Poletovala kolem mě, kolem ní, po celé přírodě. Samozřejmě mě ihned napadlo, že je to symbolické. Že konečně přišlo světlo v temnotě, na které jsem celý život tak upnutě čekal. Že právě tato naděje prosvítí všechny mé zítřky. Protože je tu ona. A ona mě chápe. Rozumí všemu, co řeknu, a nesoudí mě. Vidí mě takového, jaký jsem, a miluje mě. Bezmezně, úplně. Právě teď.
Cítil jsem teplo. Příjemné, hřejivé teploučko, které mi pulzovalo zády. Bylo to pohodlné. Přehodil přese mne někdo kožešinu? Je tak hebká. A dýchá… Dýchá?
Vyskočil jsem ze země, srdce mi málem vylítlo z hrudi. Příšerně, příšerně jsem se lekl. Nejdřív mě napadlo, že jsem vlezl do doupěte nějakému medvědovi a on si teď ze mě udělá pelíšek. A pak přišly podobné scénáře. Přerostlá liščí nora. Úkryt smečky, jejíž pach jsem nezaznamenal. Jenže to byla jenom Wizku. Se zmatkem v očích jsem se na ni koukal a netušil, co mám dělat. Utekl jsem před ní, aby jí bylo líp, tak proč za mnou přišla? Proč se ke mně… Proč se ke mně tulila ve spánku? „Co?“ dostal jsem ze sebe frustrovaně. Co tady děláš? Nebyl jsem schopen vyslovit celou větu, a tak jsem znovu řekl jen: „Co?“ Třásl jsem se, neboť jsem se stále tak úplně nedostal ze stavu leknutí, a zuby mi o sebe jekotaly. To se zase ukazuju, pomyslel jsem si. Strašpytel.

<< Narvinijský les

Nemusel jsem jít zrovna dlouhou dobu, abych narazil na mohutnou šedivou skálu. Docela jsem si oddychl, protože to znamenalo, že se budu moct schovat a na chvíli se vyspat. Ano, měl bych se vyspat. Stalo se toho teď tolik, že… Že bych nad tím měl přemýšlet až ráno.
Procpal jsem se škvírou až dovnitř a s úlevou zjistil, že tu nikdo není. Místo ani nebylo prováto žádným cizím pachem, a tak jsem usoudil, že nikomu nepatří. Alespoň teď mám štěstí. Doufám, že tam Wizku moc dlouho nezůstane sama. Ne ve tmě uprostřed lesa. Vrátí se na smečkové území, určitě. Nic jí nehrozí. Nenechal jsi ji ve štychu. Nepřemýšlej nad tím. Spi.
Zamotal jsem se do klubíčka na studenou zem v rohu a zavřel oči. Ani jsem si nevzpomněl na to, že jsem dnes vlastně objevil svou magii. Hlavou mi běžela jen a pouze Wizku. Chtěl jsem se vrátit, opravdu chtěl. Taky jsem ale věděl, že bych tím nic nevylepšil.
Byl jsem unavený, tudíž jsem poměrně rychle usnul. Netrvalo to ani dvě minuty a byl jsem úplně tuhý. Netušil jsem, že mě někdo pronásleduje.

Sotva jsem se od ní oddálil, nespokojeně zamručela. Bylo mi líto, že tohle musím udělat, že musím odejít. Jenže ona očividně začínala mít ráda někoho, kdo jsem nebyl, a tak bylo nutné, abych se vypařil. Abych jí neublížil víc, než už se mi povedlo. Vážně jsem se chystal zmizet, opravdu. Ale pak se objevily ty světlušky. A já ztuhl na místě.
Nevěděl jsem, jestli mě více uchvacují zlatavá světla nebo Wizku, kolem níž světlušky létaly, jako by byla jejich královna. Fascinovaně jsem se pousmál. Jak bys mohl někoho takového opustit? Ona je přece tak krásná. A je na tebe hodná. Nejspíš si tě oblíbila. Tak proč bys chtěl odejít? Proč bys prostě nemohl dopustit, aby se všechno stalo přirozeně a skvěle to fungovalo? Můžeš se přidat do její smečky. Sama ti to nabídla. Zase bys vedl normální život. Byl bys někde, kde tě mají rádi.
Zavrtěl jsem hlavou a zavřel oči. Ale to já přece udělat nemůžu. Nemůžu ji připravit o šanci potkat někoho lepšího. Zamračil jsem se a otočil se, aniž bych se na Wizku znovu podíval. Bude lepší odejít. Bude lepší ji nechat, aby žila beze mě. Vždyť se skoro neznáme. Neví, jaký doopravdy jsem, a já nevím, jaká je ona. Třeba bych ji časem začal rozčilovat. Třeba… Určitě.
Otevřel jsem oči a věnoval Wizku poslední pohled. „Promiň,“ zamumlal jsem upřímnou omluvu. Než si vlčice mohla povšimnout, že se mi oči zalily slzami, už jsem byl pryč.

>> Východní úkryt

Když z Wizčiných úst vyšla nadávka, mírně jsem se pousmál. Znělo to od ní tak nějak podivně, jako kdyby nebyla zvyklá mluvit jinak než slušně. To ale nevíš. Neznáš ji. Třeba mluví jako dlaždič a ty to jenom netušíš. Neměl by sis tady hrát na to, jak skvěle ji znáš. Není to pravda.
Přikývl jsem, když mi poděkovala za projevení důvěry, ale cítil jsem se provinile za to, že jsem tolik klábosil o sobě a svých problémech. Pochyboval jsem, že Wizku doopravdy zajímala moje minulost. Jen byla dobře vychovaná a milá, a tak mi nechtěla říct, co si skutečně myslí. Že jsem k ničemu. Že za nic nestojím. Že bych měl navždycky mlčet, abych nikoho neotravoval, nebo se ideálně zavřít do nějaké klece a už z ní nevylézt.
Slunce zrovna zapadalo a vyžádalo si tak mou absolutní pozornost. Na obloze hrály všechny odstíny žluté, oranžové a červené, bohužel však tu nádheru místy zakrývaly šedivé mraky. Myslel jsem, že nebudu schopen odtrhnout oči od krvavého nebe, když vtom Wizku přišla s tím, že jsem ten nejlepší syn. Stočil jsem na ni pohled a překvapeně pozvedl obočí. „To bys měla poznat Sayuriho,“ zamumlal jsem, ale než jsem stihl říct něco dalšího, abych to potvrdil, byl jsem stržen k zemi.
Pozorně jsem naslouchal jejím slovům, náhle jsem si byl až příliš vědom její blízkosti. Zřejmě by mi normálně byla příjemná, ale teď… Připadal jsem si, že svýma očima zcela obnažuje moji duši a vidí skrz mě. Říká věci, které chci slyšet, ale nejsou pravdivé. Jakmile domluvila, ještě jsem ji chvíli zkoumal. Sledoval jsem její obličej, snažil se zjistit, jestli si doopravdy myslí to, co řekla. I kdyby v to ale věřila… Mýlila by se. Nemá to cenu. Tohle nemá cenu. Měl jsem odejít už dřív. Jenom ji zdržuji. Bude mít ráda vlka, který ve skutečnosti neexistuje. Bude mít ráda jakousi verzi mě, jež není skutečná. Udělám jí laskavost, když se vypařím. Prostě zmizím. Bude to tak lepší, třeba… Třeba mi i jednou poděkuje, až najde svou pravou spřízněnou duši.
Vymanil jsem se z jejího sevření a ustoupil od ní hned několik kroků. Snažil jsem se bojovat s hlasem v mé hlavě, který mi říkal, že mám odejít, ale nešlo to. Ačkoli jsem nechtěl, věděl jsem, že to tak dává větší smysl. Že má onen hlas pravdu. Absolutní, nepopiratelnou pravdu. Znovu jsem na ni pohlédl s veškerou bolestí vepsanou v očích. Chystal jsem se rozloučit, říct jí sbohem. Než jsem to ovšem stihl udělat, slunce zapadlo. Namísto očekávané černočerné tmy jsem však spatřil svit světlušek. V ten moment jsem si ani nedokázal vzpomenout, proč jsem chtěl odejít. Viděl jsem pouze ta dechberoucí světýlka. Poletovala kolem Wizku a ona tak díky nim vypadala jako jemná, překrásná víla.

//děkujeme Sav <3

Pobaveně jsem natočil hlavu na stranu, když se mě zeptala, jestli bych nemohl jít k ní. Zas a znovu mě překvapovala, ale neprotestoval jsem. Pomalu jsem se k ní přiblížil a čekal, co bude. Je podivné, že chce, abych jí byl poblíž. Vždyť nemá ráda fyzický kontakt. Nebo se něco změnilo? Je šance, že už nebude tak odtažitá? Ale to by nedávalo smysl. Ještě před chvílí přece jančila, a to ani nevím, co jsem řekl špatně. Možná všechno. Možná, že říkám špatně úplně každé slovo. Moc mluvím. Měl bych raději mlčet. Všichni by tak byli spokojenější, ne?
Následující otázka mě zachytila nepřipraveného. Zabolelo mě u srdce, když zmínila mého otce, a na tvář se mi dostal zkroušený výraz. Vzpomínka na těch několik dní, po které postupně umíral, byla strašlivá. A pak jen prázdno v jeho očích. Mrtvé, bezvládné tělo. Polkl jsem, v krku se mi udělal knedlík. „Zaútočila na něj v noci jedna vlčice. Partnerka vlka, který chtěl získat naši smečku pro sebe, ale při boji s námi zemřel. Myslela si, že se pomstí. Sice přitom sama položila život, ale… Povedlo se jí to,“ vyprávěl jsem příběh, který bych nejradši zapomněl. Doteď jsem se nad jeho smrtí snažil spíš nepřemýšlet, neboť mi vždy připadalo, že se do onoho krušného období znovu ponořím. A tak jsem teď zavrtěl hlavou a snažil se vzpomenout si na něco jiného. Na tátův úsměv, když Sayuri řekl něco vtipného. Na jeho rady, které nás doprovázely skrz dospívání. Nechtěl jsem po Wizku, aby to pochopila. Pokud ještě nikdy nikoho neztratila, ani tomu rozumět nemohla. Nedokázala by si představit prázdnotu, která se vám rozleze po těle. Ani vztek, jenž máte sami na sebe, protože jste to nedokázali zastavit. Nic. Nic z toho by nedokázala pochopit, a proto jsem to po ní ani nežádal.

Postupně se uklidňovala, což mi dělalo radost. Moc jsem nechápal, proč začala tak vyvádět, a rád bych to i zjistil, na druhou stranu to byla její věc a já se příliš bál, abych ji zase nevyplašil. Ano, přesně to bys udělal. Vyděsil ji. Neptej se. Radši ne. Bude to tak lepší, věř sám sobě.
Když jsem dokončil svůj rádoby uklidňující monolog, Wizku se uchechtla a celý ho totálně zazdila. Překvapeně jsem se na ni podíval a zamyslel se nad tím, co jsem řekl. Byl jsem si dobře vědom toho, že pokud voda měla silný proud, rozhodně tak lehce nezamrzala, a proto by musela být příšerně hrozná zima, aby se něco takového stalo vodopádům. Jenže ona má magii vody. Musí to přece vědět líp než ty, ne? Potlačil jsem tedy nutkání říct svůj názor a raději se zasmál, jako kdybych s ní souhlasil.
Chtěla se nejspíš na něco zeptat, ale ihned se zasekla. Povzbudivě jsem se jí zadíval do očí. „O co jde?“ Mohla mi říct, cokoli by chtěla, a já bych se na ni nezlobil. Proto mi nešlo přes rozum, proč rovnou nevyklopila, co měla na srdci. Nebuď hloupý. Je plachá! A asi se stydí. Tak ji nech, než se odhodlá to říct.
„Myslím, že většina zvířat tuhle zimu nepřežila,“ zamumlal jsem smutně a vzpomněl si, jak jsem trávil čas s Duncanem a Alexeiem. Teď už v krajině nepanoval takový chlad, ale tehdy to bylo vážně neúnosné. Vlci mají aspoň teplý kožich, ale co třeba srnky? Zaposlouchal jsem se do ticha a musel uznat, že má Wizku pravdu. Nebylo tu ani živáčka.

Odchod mi byl zamítnut tak rázně, až jsem sám trochu nadskočil nad náhlou drsností ve Wizčině hlase. Něco se s ní musí dít, pomyslel jsem si ustaraně. Teď už jsem si naprosto jistý. Kde se to v ní ale vzalo? Když mě dokonce i zoufale poprosila, přikývl jsem a usmál se. „Dobře. Nikam nejdu,“ řekl jsem konejšivým tónem. Mluvil jsem tiše, protože jsem věděl, že to většinou zabírá na zklidnění lépe. „Jsem tady,“ dodal jsem a koukal jí přitom hluboce do očí, snad jako bych se ji snažil zhypnotizovat. To samozřejmě vůbec nebyla pravda, jen jsem se ji pokoušel dát do pořádku, dostat ji z onoho podivného stavu, do kterého se zrovna dostala.
Sice už z ní všechna chaotická energie, které jsem si všiml, skoro zmizela, ale i tak jsem usoudil, že bude dobrý nápad se trochu víc rozpovídat. Alespoň mně vždy pomáhalo, když jsem mohl poslouchat něčí hlas a soustředit se pouze na něj, když jsem prožíval krušnou chvíli. „Můžeme podniknout cokoli,“ začal jsem a vymýšlel věci za pochodu. Jelikož jsem neměl čas nijak naplánovat, co řeknu, prostě jsem mluvil o tom, co mě samotného zajímalo. Nedokázal jsem za tak krátký moment přijít s něčím, co by jistě okouzlilo i ji, tudíž jsem doufal, že tohle bude stačit. „Třeba projít celou Gallireu. Jmenuje se to tu tak, ne? Rád bych viděl vodopády, jestli tu nějaké jsou. Za celý život jsem je viděl jenom jednou, ale byly nádherné. A v kontrastu se sněhem by byly ještě víc dechberoucí! Vidělas někdy vodopády, Wizku? Jsou famózní.“ Uvědomil jsem si, jakou magii má společnice vlastně má, a vřele se pousmál. „Obzvlášť tobě by se určitě líbily, když jsi vodařka. Jsou divoké a klidné zároveň. Je to vlastně docela děsivá kombinace,“ pokračoval jsem dál poklidným tónem. Přišlo mi, že básním o hloupostech, dokud mě při posledních slovech nepřepadla jedna myšlenka. Voda. Je divoká a klidná. Stejně jako Wizku.

Ucítil jsem šťouchnutí do boku, což mě donutilo zvednout hlavu. Zjistil jsem, že se na mě Wizku přátelsky usmívá, a tak jsem lov nechal lovem a raději se soustředil na naši další konverzaci. To jsem možná ale neměl dělat, protože jsem ji samo sebou úplně pokazil během pouhých několika vteřin. Wizku zaraženě zůstala stát na místě. Překvapeně jsem se ohlédl, a to už si i sedla. Nevěděl jsem, co se stalo a proč se rozhodla tak znenadání zakempit právě na tomto úseku lesa, nechystal jsem se však protestovat. Napodobil jsem ji a usadil se do sněhu, ačkoli mě nepříjemně studil i přes hustou vrstvu srsti. „Všechno v pořádku?“ zeptal jsem se a ve tváři se mi zračila starostlivost. Byl můj vtip nemístný? Přehnal jsem to? Neměl jsem si z ní dělat srandu. Podělal jsem to. Proč jsem pořád takový? Proč nemůžu být prostě… Normální? „Byl to jen vtip,“ vysvětlil jsem raději, ale vlastně jsem byl dost bezradný. Co mám dělat? Mám se jí zeptat, co je špatně? Nebo to všetečným rýpáním akorát víc pokazím? Bylo by o tolik lepší, kdybych v ní dokázal líp číst. Ale ona je tak neodhadnutelná, běželo mi myslí.
Odpovídala dost krátce a stroze, díky čemuž jsem došel k jasnému závěru. Smutně jsem se na ni podíval. Moc dobře jsem věděl, co mi odpoví tentokrát. Potřeboval jsem to však slyšet, abych sám sebe přesvědčil, že je to pravda. „Chceš, abych odešel?“ vysoukal jsem ze sebe, a přestože jsem se snažil zastřít všechen zármutek, který ve mně její náhlá odtažitost vyvolala, přece jen se do hlasu dostal.

<< Východní hvozd

Pomalu jsme kráčeli lesem. Všiml jsem si, že stromy už k sobě nejsou tolik nahuštěné a okolí celkově působí trochu jiným dojmem, ale více jsem se na přírodu nesoustředil, protože jsem čekal, až se Wizku vyjádří k tomu, co jsem právě řekl. Opravdu jsem se její reakce bál. Říct, že si užívám lovení, muselo vyznít neskutečně divně a nevypovídalo to o mém charakteru nic dobrého. Těžce jsem vydechl, když konečně promluvila. Nejdřív se zdálo, že mi snad lovecké schopnosti závidí, ale pak uvedla věc na pravou míru a přiznala, že se do zvířat vždy vciťuje. Zahanbeně jsem sklopil hlavu k zemi a odmítal se jí podívat do očí. Nechtěl jsem vidět zklamání, jež v nich jistojistě panovalo. Rád bych řekl, že je mi zvěře taky líto, jakkoli nastalou situaci objasnil. Vysvětlil jí, že nejsem příšera lačnící po krvi. Jenže jsem ze sebe nedokázal dostat ani slovo. Myslel jsem, že kdybych se pokusil napravit, co jsem napáchal, akorát bych to ještě víc pokazil. Proto jsem zarytě hleděl do země a plánoval s tím nepřestat, dokud oba nenecháme momentální rozhovor plavat a téma lovu neumře v zapomnění.
Přišla řada na Wizku. Zdálo se mi, že asi nevěděla, co má říct, protože mezi námi i nadále zůstávalo ticho. Třeba si s tebou jen nechce povídat, když konečně zjistila, jaká jsi stvůra. Proto neodpovídá. Už s tebou v životě nepromluví. Nakonec ovšem skutečně odpověděla, a ne jen tak ledajakou větou. Celou ji nacpala do jednoho slova i dechu. Pobaveně jsem se uculil, stále jsem však udržoval oční kontakt s kamarádkou zemí. „To dělá každý,“ řekl jsem klidným tónem, ale pak jsi něco uvědomil. „I když… Ty jsi vlastně ráda divná, viď? Tím pádem je to naprosto jedinečná vlastnost a nikdy jsem na něco takového nepomyslel.“ Zasmál jsem se vlastnímu vtipu, a potom rychle zmlkl čistě pro případ, že jí můj fór nebude připadat zábavný.
Napadlo ji další téma, což mě trochu překvapilo. Asi nechce, abychom klidně jen chvilku mlčeli, přemítal jsem. Radši bych ale, kdybych se ptal já. Ona je víc zajímavá. Koho by bavilo moje vypravování? „Ehm, mám staršího bratra a sestru. Táta nežije,“ shrnul jsem svůj celý rodinný příběh krátce. „Co ty?“ otázal jsem se. Doufal jsem, že se rozpovídá víc než já.

Cítil jsem se svou odpovědí poměrně nejistý, protože jsem vlastně ani pořádně neuvedl, na co se Wizku ptala, ale ona byla spokojená. Řekla, že mám ten nejlepší důvod, a zasmála se. Nevěděl jsem, zda jsem ji pobavil svou hloupostí, anebo se jí vskutku zalíbilo, co jsem řekl. Radši jsem to ovšem nechtěl zjišťovat. Co kdyby to totiž bylo to první? Začínal jsem si myslet, že bychom se s Wizku mohli stát přáteli, tudíž jsem odmítal připustit si cokoli, co by to mohlo pokazit.
Souhlasila s mým nápadem a očividně čekala, až udám směr. Vybral jsem si naprosto náhodně a vydal se dál do lesa. Ještě před chvílí jsem byl celý ztuhlý z nory, a pak přešel do dalšího extrému, tedy do běhu. Chůze představovala ideální pohyb. Nemusel jsem být rychlý, ale ani jsem nelenošil.
Na chvíli se mezi námi rozhostilo ticho. Napadlo mě, že se na něco zeptám, a dokonce už jsem měl i připravenou otázku, jenže Wizku mě předběhla. Vduchu jsem zabědoval, protože jsem se opravdu nechtěl bavit o sobě. Žádá po tobě, abys o sobě něco prozradil. Tak jí to dopřej. Mluv už! Mlčíš moc dlouho. Budeš vypadat divně! „No, já…“ Znovu jsem se odmlčel, jak jsem v hlavě štrachal po všemožných zálibách. Pak mi konečně vysvitla žárovka. „Rád lovím. Je to pro mě uklidňující,“ řekl jsem a doufal, že nebudu vypadat jako nějaké monstrum. Pro jistotu jsem ještě dodal: „Teda, neužívám si přímo zabíjení. Spíš stopování. Tu soustředěnost.“ Už jsi to zkazil. Bude si myslet, že jsi moc neschopný, abys zabil vlka, a tak si to vybíjíš na malých nevinných zvířatech. Nervózně jsem si odkašlal, potřeboval jsem nutně stočit konverzaci jinam. „Co ty?“ zeptal jsem se.

>> Narvinijský les

Toužil jsem se o životě a smrti dozvědět víc, jenže Wizku mi odpověděla dost stroze. Chápavě jsem přikývl a dál se nevyptával, neboť jsem ji nechtěl nutit mluvit o tématu, o němž zjevně taky moc nevěděla. Dokáže život taky vylepšit magické schopnosti? Duncan říkal, že něco takového by měla umět smrt. Život ovšem zní jako mnohem přátelštější společník než ona. Sotva jsem zvládl Zakara, natož abych snesl přítomnost smrti samotné!
Wizku mi řekla motto, kterým se nejspíš řídila, a já se zamyslel, jestli by se dalo obrátit i na mě. Nebyl jsem si jistý, jestli se k ostatním vskutku chovám tak mile, jak mi vlčice tvrdila, ale rád bych věřil, že má pravdu. Netoužil jsem ovšem, aby se ke mně jiní chovali taky hezky. Proč by to měli dělat? Nic takového jsem si nezasloužil. A tak jsem jen váhavě pokrčil rameny. „Nevím,“ zamumlal jsem nerozhodně. „Nevím, jaký mám důvod.“ A nevím ani, jestli jsem doopravdy hodný.
Posadil jsem se do sněhu a dumal nad tím, co bychom teď mohli podniknout. Od nory jsme byli už docela daleko, tudíž jsem ani nevzal v úvahu vrátit se zpět. Samozřejmě by bylo něco jiného, kdyby to tak chtěla Wizku. V takovém případě bych se ihned otočil a uvítal další čas strávený ve stísněné jámě, jen aby byla spokojená. „Nechceš se projít?“ zeptal jsem se a nevinně se uculil. Bál jsem se převzít iniciativu do vlastních tlapek, neboť jsem tak příliš často nečinil. Většinou nebylo po mém, ani jsem svůj názor neříkal. „Rád bych se tu porozhlédl, když to tu moc neznám.“


Strana:  1 2 3 4   další »