Příspěvky uživatele


< návrat zpět

//Sarumen

Sladce se mi spinkalo. Hezky v teple a v pohodlí. Bylo mi dobře, tak, jako dlouho ne. Spokojeně jsem si pomlaskala a schoulila jsem se do klubíčka ještě víc, než jsem byla teď. Cítila jsem, jak se mi vrací energie a jak se začínám cítit lépe. Zdálo se mi o vlcích které jsem potkala, o Wolfganii, Darkii i Maple, dokonce i Kasius se tam objevil. Spojovali se mi v hlavě s těmi příjemnými pocity, tím pádem se mi rozvíjela důvěra vůči nim. Když se mi do snu začínaly prolínat skutečné hlasy z reality, bylo jasné, že procitám. Zamžourala jsem lehce a zjistila jsem, že jsme tu všichni. Co však bylo zvláštní, bylo světlo a ještě zvláštnější byla věc, ze kterého šlo. Včetně tepla.
Prudce jsem rozevřela oči doširoka a zvedla jsem hlavu, únava byla ta tam. Zůstala jsem svým pohledem viset na plamenech, které jsem nyní viděla poprvé v životě. Měla jsem vnitřní tendence plašit a cítit se v ohrožení, ale všichni ostatní byli tak v klidu, že jsem zůstala v klidu taky. I když ne úplném. Nedokázala jsem si pomoct, nervozita a lehké vnitřní pnutí provázené se zkřečovatělým tělem mě neopouštěli. Podívala jsem se po všech přítomných okolo. Všimla jsem si, že ležím na něčem zvláštním a měkkém. Očichala jsem to. Ale nedokázala jsem to identifikovat. ,, Čo to je?De to sme?" Promluvila jsem, zatímco jsem se neustále rozhlížela okolo.

Byla jsem velmi unavená. Nebylo se čemu divit, jelikož jsem toho měla za sebou opravdu hodně za tak krátkou dobu. Na jedno malé tělíčko které bylo seschlé hladem a žízní, koukala z něj žebra a kosti, mastná srst byla místy rozježená do všech stran a neměla absolutní tendenci vrátit se zpět na své místo, z čumáčku neustále vytékaly po malých kapkách hleny a z očí hnisavé kapky. Byla jsem očividně nemocná. Často jsem pokašlávala a občas jsem zakašlala tak, až mě zabolelo na hrudi. Přesto všechno jsem nyní spokojeně oddechovala a ani jsem si nevšimla, že se se mnou nějak manipuluje. Nechávala jsem si zdát o hvězdičkách. A o lepších časech, na které se díky vlkům okolo, začalo svítat.

//Úkryt

Když na mě začala jedna z vlčic mluvit uklidňujícím hlasem, opatrně jsem z jednoho očka packu sesunula a po pár vteřinách i z druhého. Třas těla se však nevytratil, jen jsem upřeně vysela pohledem na černobílou, snažíc se vnímat každé slovo, které říká. Nikdo mě jíst nebude. Zopakovala jsem si ta slova v hlavě. Co když mi ale udělají něco jiného? To už neříká! Nasucho jsem polkla, ale dál jsem pozorně poslouchala. ,,Dajký... Folfí... Mejpl..." Zopakovala jsem jména, která jsem zaslechla a při každém z nich jsem hodila očkem po jmenované vlčici. Každá má nějaké jméno... Ale jaké mám já? I ona se ptá. Ale jak jí mám odpovědět? Já nevím, jak se jmenuju... Nepamatuju si to. Zaleskly se mi oči v návalu vlhkosti, která se mi do nich drala. Já nemám jméno... Jak to, že nemám jméno? Já chci jméno!.. Mé tělo se dál třáslo a všechno uvnitř se svíralo, teď mi k tomu uvnitř krku narostl i knedlík, jak jsem se snažila neplakat. Těkla jsem očima zpět k Darkii. Nechtělo se mi mluvit, bylo náročné donutit se k dalším slovům. ,,Já nevím..." Smutně jsem sklopila hlavu i zrak k zemi, uši jsem sklopila dozadu a posmrkla jsem si. Vlčice na mě byly hodné, což zapříčinilo, že se můj třas po nějaké době začal mírnit.
Třas se však naplno vrátil, když k nám přišel další vlk, který se ke mě sklonil hrozně rychle a tím mě vyděsil. Cukla jsem sebou do strany takže jsem se víc přitiskla k jedné z vlčic, což mi taky nebylo zrovna příjemné. Cítila jsem se hodně nepříjemně a stísněně. Na druhou stranu jsem cítila určitou vnitřní touhu po přitulení se do měkké a hřejivé srsti, cítění živočišného tepla a bezpečí. Jenže na to jsem se všech okolo ještě moc bála, i když prvotní šok z vlčic přešel na šok z vlka. Tudíž se mi teď tisknutí k jedné z nich zdálo jako menší zlo. Pokud by mi chtěli ublížit, už by to udělali. Nebo pokud teprve chtějí, stejně s tím teď nic nezmohu. Pocit nejistoty a bezmoci byl ubíjející.
Nově příchozí vlk na mě začal mluvit. Jeho slova se stala opěrnou berličkou pro mou mysl. ,,Opjavdu?.." Špitla jsem nevěřícně. Ale věřit jsem tomu chtěla. I když to nešlo jen tak zařídit, pořád jsem uvnitř byla ostražitá. Když si lehl, pořád jsem po něm koukala a prohlížela jsem si ho. Ostatně jako všechny tady. Na pár okamžiků zavládlo ticho. To ticho protrhl až hlas Maple. Nevědomky jsem sebou při tom cukla a očima střelila jejím směrem. Neustále jsem byla ve střehu, smysly napnuté. Ale představa toho, co pověděla, se mi líbila. Jen jsem nesměle přikývla na odpověď. Tělíčko už se mi netřáslo, celkově jsem začala pociťovat mírné vnitřní uvolnění, tudíž se mi povedlo se i malinko usmát na Wolfí, která se omlouvala, že mě nechtěla vystrašit, jen zahřát. ,,V požátku," zívla jsem si. ,,Děkuju..." Poslední slovo padlo kamsi do neurčita. Očka se mi velmi rychle začala zavírat a začala mi padat hlavička. Mé tělo zmohla únava, ale nyní taková již zdravá únava. Zkrátka toho na jeden malý organismus bylo najednou až až. Schoulila jsem se do klubíčka a během pár chvilek jsem začala podřimovat.

//Děkuji ! 10

Ahoj, tak prosím alespoň o ten jeden lísteček za herní příspěvek ze dne 12.2. 10 Děkuji. 3

|| Loterie 1 ||

Ležela jsem u své maminky, která mě olizovala a zahřívala. Bylo mi krásně. Dívala jsem se na ni a ona na mě. Usmívaly jsme se. ,,Mám tě láda, mamí..." řekla jsem jí. Ona se svým čenichem otřela o mé tělo. ,,I já tebe, moje malá..." Olízla jsem jí nazpátek. Olizovala mě dál...... Najednou jsem prozřela. Zjistila jsem, že se mi to jen zdálo, ale že mě přesto někdo olizuje a že je mi teplo. Co se to děje?.. Poslední, co jsem si pamatovala, byla krutá zima. Snažila jsem se rozlepit očka. Ale nešlo mi to moc dobře. Byly zalepené. Chtěla jsem si je promnout tlapkami, ale ty byly ztuhlé. Jen jsem s nimi nepatrně pohnula. Pohnula jsem hlavou. Zamračila jsem se.
Po chvilce se mi podařilo rozlepit jedno očko, alespoň na škvírku. Rozmazaně jsem viděla nějaké obrysy. Snažila jsem se dál hýbat a rozkoukat se víc. Chvíli mi to trvalo. Ale to teplo bylo vážně moc příjemné. Pomáhalo mi to. Jenže se mě začal zmocňovat strach. Tentokrát ne však ze zimy a umrznutí, ale z toho, co se děje. Nedařilo se mi to stále zjistit. Konečně se mi povedlo zvednout jednu tlapku natolik, že jsem si jí dokázala trochu očko promnout, potom druhé. Alespoň trochu. Viděla jsem pak o něco lépe. Spatřila jsem nad sebou velkou hnědou vlčici a okolo další dvě. Zpanikařila jsem. Kdo to je? Co se mnou chtějí udělat? Chtějí mě sníst? Chtějí mi ublížit? Co mi provedou? Kde to jsem?? Očíčka jsem měla doširoka rozevřené a těkala jsem jimi z jedné na druhou, celá jsem se rozechvěla strachem. Nedbajíc, že to zřejmě díky nim jsem nyní v teple a pohodlí. Nějak mi to nedocházelo, že to spolu souvisí. Chtěla jsem se pokusit o útěk, ale nešlo mi to. Pořád jsem byla ztuhlá a neposlouchalo mě tělíčko. Jediné co se mi podařilo, bylo převalit se na bříško a zakrýt si packami oči. Ocásek jsem si křečovitě přitiskla podél těla. Zrychleně jsem dýchala. Cítila jsem se vydaná jim napospas. ,,Plosím... Nesnjeste mne..." Vykňukala jsem ze sebe chraptivě a zakašlala jsem.

//Kraj světa

Mé zmrzlé, již znecitlivělé tlapičky mě donesly až kamsi mezi stromy. Alespoň už tu nefoukal takový vítr. Moc jsem toho okolo sebe neviděla, sníh mi zakrýval velkou část zorného pole a neměla jsem dostatek sil, abych vyskočila a podívala se okolo sebe. Neměla jsem pomalu dostatek sil už ani na každý další krok. Každý centimetr pohybu kupředu byl v tomhle masivu jako metr. Už jsem necítila ani jednu tlapičku, ani ocásek a ani čumáček. Pálení přešlo. Už jako kdyby ty části těla ani nebyly moje. Neposlouchaly mě. Okolo tlamičky jsem měla námrazu na chloupcích a fouscích, jak se mi tam srážel teplý vzduch, který okamžitě zamrzal na tom, co mu bylo nejblíže. Do toho společně mé zmrzlé nudle, které mi vytékaly z čumáčku jako o život. A i kapičky takových zvláštních slz, které mi nezávisle na mé vůli tekly z očí. Špatně jsem přes ně viděla, můj pohled byl mírně rozmazaný. Zastavila jsem se a rozkašlala jsem se. Byl to velmi ošklivě znějící kašel, při kterém mě velmi zabolelo na hrudi. Přicházela na mě únava, která začala být pomalu neúnosná. ,,M...-M...-Maminko..." Zašeptala jsem, když se mi podlomily tlapičky a já spadla do bílé pokrývky jako do měkké, avšak ledové peřiny. Mé tělíčko už nemělo dost sil, aby takovému mrazu vzdorovalo. Bylo podvyživené a nemocné. Zavřela se mi očka a v tu chvilku jsem upadla do spánku, který pokud nikdo brzy nepřijde a nepomůže, bude osudný.

//Mimo Gallireu

Je mi zima! Je mi hrozná zima! Brrr... Já tady snad umřu... Celé mé tělíčko se chvělo mrazem. Nožky jsem snad už ani necítila, špička ocásku mě pálela jako kdyby hořela, čumáček taky. Špatně se mi dýchalo, jelikož jsem ho měla plný hlenů, které pomalu vytýkaly ven a spolu se zimou se mi okolo něj tvořily malé rampouchy a zmrzlé hrudky. Brodila jsem se sněhem, přes který jsem chvílemi snad ani neviděla. Nesmím se zastavit, nesmím... Nesmím... Pořád mi v hlavičce něco šeptalo, že zastavení se v tuto chvíli by bylo to poslední, co bych udělala. Necítila jsem se dobře, měla jsem hlad a žízeň. Plus mě bolela hlava z nárazu, jak jsem upadla a praštila jsem se. Cítila jsem, jak mi docházejí síly a začíná na mě padat únava. Musím ještě vydržet... Nesmím se jen tak vzdát. Pořád jsem myslela jenom na to, jak se dostanu do tepla. Věřila jsem tomu celým svým srdcem. Já to zvládnu... Určitě... Musím. Nechci umrznout!

//Sarumenský hvozd



Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.