Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3   další »

Vlčice ignorovala varování. Záměrně, vypočítavě. Byla zvědavá. Jak jen byla zvědavá! Jak daleko může zajít? Kde je hranice jejího štěstí – a hranice toho, co Ilenia vydrží? Jak bude reagovat, až zajde moc daleko? Tak vzrušující! Tetelila se blahem, když viděla, že její akce na vlčici zabírají. Když na ni zavrčela, jen se úsměšek na její tváři rozšířil. Ani se nesnažila tomu zabránit. Jak málo sebekontroly jen ta chudinka měla… A najednou byla opět na zemi. Zase na zemi pod někým jiným! Ale tohle bylo jiné. Nečekané. Byla tak rozzuřená. Agresivní. Zlomená? Jako by se tohle už stalo. Jako by obě zrovna měly déjà vu. Ayshi se mohla jen dívat. Pozorovat emoce běhající po tváři Ilenie. Snad poprvé v jejím životě to byla ona, kdo litoval, a ne kdo byl litován. Co se jí stalo? Co v její minulosti způsobilo, že teď musela tak vystartovat? Ayshi byla tak zvědavá! A smutná. Cítila vinu. Vždyť sama trpěla minulostí. Každou otázkou, co to s ní je. Každým lítostivým pohledem.
A najednou zase byla svobodná. Teplo těla vlčice zmizelo. Zase se od ní odtáhla. Chladný noční vítr se jí zaryl do kožichu. Připadala si najednou tak malince. Tak špatně. Otočila se a zvedla se ze země. Otřepala se, ale vina se jí pořád držela. Proč byla tak lepivá? Vůbec se jí to nelíbilo. Ani trochu. Špínu ze sebe mohla smýt, ale vinu ne. S něžným kňučením se připlazila zpátky k bílé vlčici. Pořád byla barevná deštěm. Barevná jako musel být její vnitřní život. Snad našla Ayshi někoho, kdo trpí jako ona? Snad našla Ayshi někoho, kdo si užívá jako ona? Položila jí hlavičku na tlapky. „Promiň,“ broukla a packu jí olízla. Neměla v úmyslu zranit. To by ji varovala. A kamarádům, obzvláště těm nejlepším se přeci neubližuje. „Ale jestli si nechceš hrát, nemusela jsem tě honit,“ její hlas byl velmi něžný, omluvný. Kdo Ilenii tak zkazil radost z her?

<-- Ronherský potok

Divokým kýváním potvrdila svá slova. Vždyť to bylo tak jasné! „Ostružiny. Chutnáš tak… zvláštně! Sladce, ale s nádechem kyselosti a půlnoci,“ zahihňala se, jak přemýšlela, jak nejlépe její chuť definovat. Skoro ji šla ochutnávat znovu, ale to by ji jistě dostala zpátky! „Já? Hmm… vůbec ne dobře,“ vyplázla jazyk jako znechucením. Jen nechtěla, aby šlo vidět, jak jí ta myšlenka ubližuje. Ale musela chutnat špatně. Duncan ji pořád jen kousal, ale neolízl ji. Všichni ji pořád jen kousali. Kdyby tedy měla nějak chutnat… musela chutnat jako zlo a smutek. To by určitě pro Ilenii nechtěla. Vždyť to byla její nejlepší kamarádka!
Se smíchem před druhou vlčicí utíkala, ale bylo to marné. Byla rychlejší. Brzy Ayshi ležela na zemi pod vlčicí. Zdálo se jí to, nebo poslední dobou ležela pod ostatními nějak často? Stejně to bylo zlepšení. Ilenia nevypadala, že by ji chtěla kousnout. Jen se na ni tak zvláštně dívala. „Dneska je vážně pěkně,“ zachichotala se. Měla jedinečnou šanci zkoumat oči Ilenie. Byly žluté. Jako hvězdičky! Jako slunce! Jako štěstí! Byly překrásné. Hlavně teď, když si Ayshi tak intenzivně prohlížely. Cítila se zvláštně. Zvědavě, ale zvědavě tím klidným, vypočítavým způsobem. Obzvláště, když se k ní Ilenia začala sklánět. Že by? Jaké by to bylo, kdyby ji olízla? Co by to s ní udělalo – s nima oběma? Jak vzrušující! Koutky se jí roztáhly v líném úšklebku, když se vlčice odtáhla a s křikem odešla opodál.
Vstala a oklepala se. Jen ta duhová barva z obličeje nešla dolů, ale snad většina špíny ano. Na tom stejně nezáleželo. Pomalou, téměř plíživou chůzí se vrátila po bok kdysi bílé vlčice. Ta barva navíc jí slušela. Měnila snad její chuť? Bude to muset později zjistit. „Ale no tak, nehraj se na netykavku,“ poškádlila ji se stejným líným úšklebkem. „Vždyť jsme tady samy, není si třeba na nic hrát,“ olízla si čumák a jemně se k ní naklonila. „Společnost nám dělá jen kopa králíků,“ mrkla na ni. Protáhla se, líně, měla náladu všechno dělat líně. Jako by se snad snažila Ilenii ukázat své vychrtlé tělo, svou vystupující páteř a lopatky, které ji trčely ze zad skoro jako křídla.

Neexistují slova, která by vyjádřila, jak se vlčice rozzářila, když na ni Ilenia začala mluvit. Chudinka, musela být jen dehydratovaná – to je ono! Proto si s vlčicí nechtěla povídat a chtěla ticho! Musela jí bolet hlava! A ještě do ní dostala tolik elektřiny… Srdce vlčice se svíjelo v záchvatu soucitu. A přesto nedávala své hluboké dojetí najevo. Nikoli, bylo na čase slavit. Nadšeně přikyvovala. „Taky jsi barevná! Moc barevná!“ poskakovala Ayshi na místě. „Ladíme! Podívej, jak moc ladíme!“ utíkala hned ke své kamarádce a ukazovala jí, kde mají podobné barvičky. Záviděla jí bílý kožich. Byla celá duhová, kdežto Ayshi měla barevnou zejména tvář. Míhalo se jí na ní tolik barev, jako myšlenek v hlavě. Hihňala se zvesela, jak se Ilenia při chůzi kývala. Kéž by si jen uvědomovala, jak tragické ve skutečnosti bylo, že ona byla na podobný stav zvyklá.
Toto byl vskutku požehnaný den! A požehnané místo! Ayshi se téměř tetelila blahem, když Ilenia přistoupila na její hru. Dokonce jí ani nevadilo, že ji dostala hned zpátky. „Jsi perfektní!“ hihňala se při rozběhu za svou duhovou kamarádkou. O kolik lépe jí bylo teď, než předtím s Duncanem! Takhle mělo vypadat přátelství! Bezmyšlenkovité pobíhání z místa na místo, pod duhovým nebem smáčení duhovou vodou! Téměř spíše skákala, než běhala. Ale to vůbec nevadilo. „A teď ji máš ty!“ drcla do vlčice čumákem a oplatila Ilenii chycení. Neodolala však. Musela ji olíznout. „Chutnáš jako ostružiny!“ pochválila ji se smíchem, než přídala do běhu.

--> Pahorkatina dlouhých uší

Zkusím to :)

<-- Ohnivé jezero

Překvápko! Překvápko! On fakt řekla překvápko! Začalo být vážným rizikem, že by vlčici mohl ocas upadnout. Nebo se aspoň vykloubit. Zlomit při nárazu o něco. Kdyby dávala větší pozor, kdyby se snažila číst jemná znamení, co k ní druhá vlčice vysílala, bála by se, aby si jej nezlomila o její kamennou tvář. Kdyby splňovala ty podmínky, jistě by si mnohem více snažila snahy, kterou její kamarádku stojí se přetvařovat. Snad to i na jisté úrovni vnímala. Jen ne dost silně, aby to na ni dolehlo. Chudinka si raději zvolila žít ve světě, kde ji Ilenia měla skutečně ráda. A její náklonnost se jí snažila oplatit svým mlčením. Trpělivě čekala, až bude vypadat dostatečně uzdraveně, aby se s ní zkusila bavit v myšlenkách. To všechno jen pro svou kamarádku!
Poděšeně sebou cukla, když Ilenia vykřikla. Bála se. A bála se o ni. Co se dělo? Najednou vypadala jinak. Jako by ji něco posedlo. A Ayshi věděla, že to bylo možné. Ale proč? Vždyť se snažila! Mlčky svou kamarádku doprovázela, ačkoli ji slova uvízlá v krku dusila a bodala. Uklouzlo jí to, to jo, ale zase se napravila! Byla to poslušná vlčice! Hodná! Tak proč…? A jako když udeří blesk, bylo vše zase v pořádku. Ayshi zamávala ocasem a usmála se stejně široce, jako se usmívala předtím. Chudáček Ilenia se asi musela leknout potoku, který vedle nich tiše bublal. Jistě si ho všimla až teď – vždyť na něj hnědá vlčice upozornila jen párkrát, to se stává. S chápavým výrazem se připojila ke své kamarádce a odhodlaně na ni kývla. Sama neměla moc žízeň, ale co by pro ni neudělala. Sklonila hlavu a začala divoce chlemtat vodu. Brzy se v průběhu pití hihňala. Zase měla žaludek celý na vodě a ve vodě! Rybičky se jí tam vrátily! Jaké štěstí!
A tím ji ani zdaleka štěstěna neopustila. Najednou se rozpršelo. Pozvedla oči k nebi. Na čumáku jí přistávaly oranžové kapky. Proč jen oranžové? Na zbytku těla se jí to jen hemžilo barevnou vodou, ale čumáček jako by byl terčem jen pro oranžovou barvu. Vesele se rozesmála a začala v duhovém dešti poskakovat. Chňapala po barevných kapkách – každá chutnala úplně jinak! Jaký zázrak! Jaké štěstí! A co jen neviděla v kapkách! Barevné tvory přelívajících se tvarů, jak si v nich hrají. Čím blíže byli její tlamičce, tím více jako by se do ní chtěli dostat. Kdo mohl tušit, že jezírko v jejím žaludku se stane tak oblíbeným! Vesele skočila po Ilenii. „Máš ji,“ olízla jí tvář a odskočila pár kroků dozadu. Začala se hihňat. Najednou si všimla, jak se tečky z Ileniina stehna honí po celém jejím těle. Hned si chtěla také hrát. Ten barevný déšť k tomu přímo sváděl!

Vlčice tázavě naklonila hlavu. Ticho? Neměla moc dobrou představu o tom, co to je. Pokud se někdy stalo, že zažila chvíli, kdy svět umlkl, v její hlavě stejně zněl takový randál, že to nepoznala. Jak zvláštní byla její nová přítelkyně – jak fascinující! Hned věděla, že udělala dobře, že si ji spřátelila. Mlčky přikývla na její slova se spokojeným úsměvem. Jak lehké bylo bílou vlčici potěšit! A bavit se přeci mohly i beze slov! Za chvilku, nechá vlčici ještě odpočinout. Dostala taky velkou ránu elektřinou, její mozek jistě ještě není připraven na komunikaci.
Zavrtěla hlavou. Pak zase kývla. Medvěd… ne, nikdy nešla za medvědem, ale narazila na stvoření jemu podobná. S těmi se přátelila a často je navštěvovala! Byli velcí, černí jako noc a stejně prosvítali. Měli krystaly na svých ramenou, zlaté a stříbrné a dlouhé drápy – jak by ji jimi dokázali krásně škrábat na zádech! Ale to bylo zapovězeno, nebyla jednou z nich, a proto byl dotek zakázán. Tolik toho toužila Ilenii říct! Jenže ona měla ráda ticho… Chtěla pro ni být ideální parťačkou, opravdu ano… Po tom zklamání s Duncanem by jistě zemřela, kdyby byla opět odmítnuta. Nemohla to dopustit.
S divokým vrtěním ocasu vyskočila na nohy a následovala bílou vlčici. „A co tam? Co tam?“ neudržela se a ptala se plná entusiazmu. Rychle zase tlamičku zavřela a vrhla na Ilenii omluvný pohled. Nenechala se však rozhodit. Brzy již pobíhala ve zmatených kruzích okolo své kamarádky a dloubla do ní pokaždé, co spatřila novou květinu, či jen zvláštně tvarovanou vlnku vody.

--> Ronherský potok

Vesele zavrtěla ocasem. Fungovalo to! Vlčice se jí také představila a co víc, zdálo se, že jí Ayshi nevadí! Hned měla mnohem lepší náladu. Téměř zapomněla na to, že nějaký Duncan kdy existoval a topil ji. A odhazoval. A zakazoval na něj sahat. Ilenia byla mnohem lepší společník. Dokonce opětovala její afekci! Vlčice se spokojeně usmívala, ocásek jí nepřestávala skákat ze strany na stranu. „Nemám! Tady ještě ne!“ odpověděla vlčice nadšeně. Vskutku, v tomto kraji ještě neměla kamaráda. Toto místo měl obsadit hnědý vlk, jenže to bylo těžko, když si s ní ani neplácl packou. A taky ji nenechal ho kousnout. To byl vrchol nezdvořilosti.
Očka se jí rozzářila jako právě vycházející slunce. „Budeš! Budeš moje nejlepší kámoška!“ vykřikovala entuziasticky vlčice a neváhala své nové nejlepší kamarádce olíznout čumáček. Byla tak měkoučká! A hodná! A teploučká! Ne jako ten hnědý vlk, co měl v pozadí jen blbé připomínky. I když jí pořád bylo trochu líto, když brzy odešel. Ani se pořádně nerozloučil! A furt ho nekousla! Co se dá dělat, určitě na něj někdy opět narazí. Teď bylo důležité, že měla Ilenii už jen pro sebe! „Ty taky nádherně voníš! Voníš jako spravedlnost!“ zachichotala se vlčice. V této krajině bylo všechno tak exotické a zvláštní! A tahle vlčice byla tak ochranářská – musela vonět jako spravedlnost! A té na světě mnoho nebylo, to se Ayshi naučila již jako malé vlče. O to více si Ilenie, své nejlepší kamarádky, cenila. „Co ráda děláš, přítelkyně?“ zazubila se vesele. Dokonce z ní sundala hlavu, aby si ji mohla lépe prohlédnout. „Znáš nějaké zábavné místo?“ nepřestávala vrtět ocasem. Jaké štěstí, že již tak brzy po objevení této krajiny nalezla spřízněnou duši!

Začala se opět hihňat. Lechtalo ji, jak ji vlčice strkala čumákem. Ouška jí zastříhala, když byl vydán povel Duncanovi. Vrhla dost zmučený a hlavně zrazený pohled na vlčici. Jen ji chtěla zahřát… poděkovat jí… co na tom bylo zle? Tohle přece vlci dělají, ne? Nechápala to. Smutně zakňučela. Jejím jediným štěstím bylo, že vlk se k plnění rozkazu nijak neměl. Jen měl poznámky k bílé. Hrdě zamávala ocasem. „Na Duncana se nesahá, jinak ti zláme vaz,“ zopakovala opět stejně hrdě jako poprvé. Pak se zamyslela. „Ale který?“ uvažovala nahlas, než vrhla tázavý pohled na hnědého vlka. Vlastně jí ani na tom tolik nezáleželo. Jen mu ukazovala, jak je hodná a šikovná. Celé si to hezky zapamatovala. Teď už z nich mohli být kamarádi! Tedy spíše – musel i on uznat, že jsou kamarádi. Koupali se spolu, rvali se spolu, povídali si spolu a taky se navzájem něco naučili. To všechno přeci přátelé dělají! Co že se to Duncan naučil od vlčice? Těžko říct, něco určitě.
Byla zde však druhá záhada – bíla vlčice. A co ona měla proti dotekům? Byl to snad nějaký mor této krajiny? Žádný z jejích přátel, ani těch, co sotva potkala nic proti dotekům neměl… I když její doteky šly přímo skrze ně, nevadilo jim to. Ani jednomu z těhle dvou se jednoduchým dotekem nehrabala ve vnitřnostech, tak co mohli mít za problém. Odfrkla si. Pak ji to trklo. Cizinci! Byly si ještě navzájem cizí s tou vlčicí! „Já jsem Ayshi!“ oznámila jí najednou nadšeně, „Teď se už se známe. Nech se hřát.“ vesele se usmívala, zatímco si položila hlavu na záda vlčice. Byla se sebou velmi spokojená, jak problém vyřešila. Co měl však Duncan proti jejím dotekům, i když už dle svých slov neměl nervy? Kdo ví. Byl prostě divnej.

Nechala vlčici odpočívat. Zasloužila si to. I ona sama věděla, jak taková rána bolí. A především jaký bordel z toho bude mít v hlavě. Navíc to byla skvělá příležitost na Duncana šáhnout! Zkusit to. Nepovedlo se jí na něj úplně vrhnout. Poškrábala ho zuby, více než předpokládala. A najednou byla ve vzduchu a najednou – ve vodě. I ta vteřina volného pádu byla dost, aby si její mysl dala okružní výlet vesmírem nad nimi. Vesele se hihňala i po dopadu do jezera. „Ještě! Ještě!“ skandovala a poskakovala na místě. Ocasem cakála vodu ze strany na stranu.
Vyčkala, až vlk řekne, co měl na srdci. Několikrát otevírala tlamičku, aby měla poznámku. Znělo to ovšem, jako by se Duncan opravdu snažil působit důstojně, tak vydržela zticha. „Kolik máš nervů?“ zeptala se, když zmlkl. Hlavinku měla opět nakloněnou na stranu. Zvědavě si ho prohlédla. Byl celkem urostlý. Možná tak… dvě stě? Snad více? Když byl tak přecitlivělý na dotek, asi více. Přesto ji mrzelo, že ho takhle zbavovala nervů. To muselo bolet. Ale třeba pak bude méně citlivý a bude jí dovoleno na něj sáhnout. Ano, tak by to mohlo být. Spokojeně si přikyvovala.
Nemohla ale jen tak stát opodál, když slyšela, jak o ní vlk mluví. Přiskočila k němu. Stáli na stejné úrovni, ale byl mezi nimi kousek místa. Aspoň metr. „Nebyl to útok!“ obhajovala se vlčici, „Já mu dopředu řekla, co chci udělat! Bylo to pro dobro vědomostí!“ odfrkla si a zamávala ocasem. Nicméně teď, když už bylo téměř jisté, že jezero je jen z rudé vody, zdál se být její pokus zbytečný. Mrzelo jí to, ale i to je riziko poznávání a objevování nemožného. A třeba příště až přijde, bude jezero zase plné krve. A vůbec, vlčice vypadala u jeho břehu tak opuštěně. Ayshi vyplázla na netykavku Duncana jazyk a doťapkala k vlčici. Lehla si k ní a zavrtala se jí do kožichu. „A děkuju za záchranu. Ještě před pár minutami mě topil – vidíš, jak jsem celá morká!“ stěžovala si, div že nepotahovala.

Tázavě se na vlka podívala. Vždyť by mohl. Úplně na pohodu. A ona by mu neměla ani právo nic říct. Zdálo se však, že tento princip by na něj byl příliš komplikovaný, když ho tak razantně odmítal. Jednou procitne. Věřila v něj. A pak se se k ní připlazí on a bude se jí omlouvat. Jeho srdce bude praskat, až na něj bude zlá. Jenže ona bude zlá jen na chvilku, aby ho naučila lekci. To byl totiž ten rozdíl mezi nimi. Ona ho opravdu měla ráda, i přes vše, co jí udělal. Nebo snad kvůli tomu? Dalo jí to hodně, jen co je pravda… To je jedno. Protože se jí stejně nelíbilo, jak se k ní choval. Pořád ji jen odmítat. Ji a její přátelství. To jí opravdu ubližovalo. Tolik toho spolu dnes zažili! A ona na něj nemohla ani sáhnout! Smutně popotáhla.
A najednou se jako z jasného nebe přiřítil bílý blesk. Vlčice. Ayshi mimoděk poskočila. Jen na moment spatřila bílo-černý kožich a modré oči. Svou sestru. Na druhý pohled si však svůj omyl uvědomila. Tato vlčice rozhodně byla spíše bílá. Její zbarvení však bylo zajímavé. A o kolik zajímavější byl její charakter! Stála hned vedle hnědé vlčice! Skoro jako by ji chránila! Její bolavé srdíčko trochu obměklo. Snad by se začala k nově příchozí tulit, kdyby neskočila po Duncanovi. To mu patří! Zazubila se. Najednou však pocítila starost. Ta vlčice na něj sahala! „Na Duncana se nesahá, jinak ti zlomí vaz!“ varovala ji, trochu pozdě, trochu moc nadšeně. Ale co měla asi cítit jiného než nadšení, když si to tak poslušně pamatovala? Stejně z ní brzy opadlo, když viděla vlčici pod náporem proudu padnout k zemi, jako se to předtím stalo i jí. Mírně zakňučela a vrhla se k bílé vlčici. Něžně jí olízla tvář. Tohle bylo až moc blízko jejím vzpomínkám. Jako skrze mlhu se dívala na vlky před sebou. Duncana viděla tmavšího, černého, obrovského. Jako býval v její mysli vždy Shadow. A bílá vlčice by pak zaujímala její místo. Když tehdy byla ještě slabá, plazící se. Jí přeci tehdy také přišel na pomoc anděl. Měla by tuto laskavost oplatit. Sama se tedy vrhla na vlka před sebou – hnědého, černého… už sama nevěděla. Skočila po něm s doširoka otevřenými čelistmi.

Očka se jí rozzářila v dokonalém odraze hvězd na nebi. Jak pozorný dokázal Duncan být! Ocásek se jí vrtěl sem a tam. „Jsi opravdu moc milý! Fakt! Ale bez tebe by mi tam bylo smutno…“ zamrkala na něj hravě. No vážně, o kolik lepší by byl takový výlet, kdyby se tam vydal s ní! Vesele se celá zavrtěla na zemi při té představě. Seznámila by ho se všemi. Byla by jeho průvodkyní. Určitě by nelitoval! Třeba by to jejich vztah upevnilo! Zřejmě to bylo potřeba. Nechápala, co má Duncan za problém. Proč s ní prostě nemůže kamarádit? Vždy už se spolu koupali v jezeře. Navzájem se poškodili. Natáhla jazyk a slinu ze země slízla. Teď už dokonce i sdíleli tělní tekutiny. Co víc přátelství podle něj mělo znamenat? A zase od ní utekl. Skoro se jí z jeho výkyvů nálad motala hlava. Už toho měla dost. Zvedla se. S menšími obtížemi. Její tělo dost protestovalo. Nechápala, co tomu slabochovi je. Pro jistotu se něžně kousla do nohy. Za trest. Aby své fyzické schránce ukázala, kdo je tady pánem.
A to už si to rozhořčeně štrádovala přímo k hnědému vlkovi sedícímu u jezera. Mračila se na něj. Mokrá a špinavá a zmatená, ale ze všeho nejvíc mračící se vlčice se zastavila kousek od vlka. Přesto natáhla hlavu dost na to, aby se jejich čumáky mohly dotknout. „Co máš za problém? Vždyť ti nic nedělám!“ stěžovala si mu. „Jestli seš taková netykavka, protože jsem tě chtěla kousnout, měla jsem k tomu důvod!“ kývla důležitě. „Navíc jsem tě předtím varovala! To jen ty se chováš divně,“ odfrkla si zrazeně. Jeho slova jí trochu ublížila. Trošičku. Její srdíčko ronilo jen malé slzičky. Kam ale odtékaly? Sklopila rychle pohled ke své hrudi. Ze srsti jí tam kapala voda. Že by?

Všechno šlo z kopce. Jen co do rybky kopla, vzrostl tlak na její hrudi, něco ji tam škrábalo. Sklonila hlavu a viděla prapodivného tvora. Ze zad mu rostly trny, které se zanořily do jejího hrudníku. Tak proto! Brzy si však začala uvědomovat, že jestli hloubku rychle neopustí, nebude pro ni již návratu ke světlu. Stmívalo se před očima. Začínala vidět rozmazaně, jak se její oči přizpůsobovaly tmě hluboko pod zemí. Setrvala na místě. Chtěla to spatřit. Chtěla vidět, co ještě nemohla. Světa nad hladinou, nad zemí, si užila již dost. Změna perspektivy je třeba. Přijala svůj osud. Jenže… /Jen co byla svobodná, její tělo se vymrštilo nad hladinu. Donutilo ji zvednout se a vykašlávat vodu. Dýchat. Dýchat však kyslík, který potřebovala./
Takové prudké vytržení vlčici zmátlo. Jako dezorientovaná se koukala kolem. Viděla jezero – které nakonec nebylo plné krve. Leda by zdejší obyvatelstvo mělo v žilách vodu. Nedostala šanci tuto domněnku otestovat, když ji vlk nedovolil ho pořádně kousnout. Nezahazovala ji tedy. Třeba se najde někdo ochotnější. Najednou si uvědomila, že pořád kašle. Přestala. Už jí bylo zase fajn. Zase se cítila být sama sebou. /Její tělo ji neposlouchalo. Třásla se, nohy se jí podlamovaly./ Vylezla z jezera, připadala si po začátku metamorfózy v tvora podzemní vody trochu gumově. Byl to tak srandovní pocit! Jako by neměla žádné kosti! Začala se radostí válet na zemi. Připadalo jí to mnohem přirozenější. Ani ji nenapadlo se předtím oklepat. Chtěla si památku na své dobrodružství nechat co nejdéle. Do mokrého kožichu se jí však o to lépe vměšoval bordel ze země. Nevadí. Na tom jí stejně nezáleželo. A kdo ji to vůbec odnesl z takové hloubky?
Vzpomněla si na vlka a hned ho začala hledat. Otáčela se na zemi, dokud jí hlava neležela směrem, kterým si odsedl. Se širokým úsměvem se k němu začala kutálet. „Měl jsi to tam vidět! Bylo to překrásné!“ povzdechla si, když se dokutálela dost blízko. Stále mezi nimi byl prostor. Jako by jí její vlastní tělo omezovalo. Když byla takhle mokrá, elektřina by se jistě nesla po jejím těle lépe. Natáhla k němu tlapku. „Parťáci? Už jsme se spolu koupali! Musíme být parťáci!“ řekla to, jako by to bylo zcela zřejmé.

Srdce jí praskalo. Skutečně. A to měla pocit, že mu na ní záleží. Téměř… téměř se cítila zklamaně. Zrazeně. Opravdu to bolelo. Byla z toho tak nešťastná, že skutečně zvažovala rezignaci. Mohla by začít vdechovat vodu. Kdo by ji zastavil? A třeba by zjistila, že to její tělo snese. Kdo ví! Tohle by mohla být skvělá příležitost se o sobě dozvědět něco nového! Neváhala již ani chvíli. Přiměla své tělo natáhnout do plic krev z jezera. Aspoň natolik, kolik to zvládla pod váhou vlka. A hle! Takhle se cítí ryby? Není to zlé! /Její tělo křičelo, dusilo se./ Snad by se teď k nim mohla připojit! Prohánět se pod hladinou, dovádět v hlubinách. Nikdo by ji neviděl, kdyby nechtěla. Ale ona by chtěla! Strašila by je. Vyskakovala by na náhodné kolemjdoucí s křikem a zalita… vodou či krví? Už neví. /Na tom nezáleželo, její tělo se snažilo vodu vykašlávat ven./
Její mysl se však již proháněla v hloubce jezera. Samotné dno před ní ustupovalo. Hlouběji a hlouběji, až do spodních vod a vzhůru dál! Jaká monstra, jaké příšernosti se budou skrývat hluboko pod povrchem? Nemůže se nechat jen již pasivně unášet – musí plavat! /Její tělo se začalo cukat. Kopala kolem sebe./ Vykopávala a svištěla skrze vodu bez jediné obtíže. Jaké krásy se v temných vodách pod zemí schovávaly! Svítící tvorové, na které nikdy nemělo padnout oko pozemšťanů. Tak by ji vnímali. Jako vetřelce, naprosto cizí organismus. Jak vzrušující! Ale co to? Co se to setkalo s její tlapkou? Nechtěla zdejší fauně ublížit, museli být dlouhou izolací celí zkřehlí! /Jak sebou házela, kopla vlka vší silou do zadní nohy./ Snažila se jim omluvit, ale z tlamy jí vycházely jen bubliny... Jak tragické.

Najednou cítila úlevu. Něco v jejích svalech prasklo. Napětí se uvolnilo, jak elektrický proud vyprchal z jejího těla. Slastně si povzdechla. Hned jí bylo lépe. V hlavě jí však stále bzučelo. Znervózňovalo ji to. Všechny hlasy byly nahrazeny statickým šumem. Nervózně se ošila, než ji vlk nechal spadnout do jezera. Hlava jí klesla pod hladinu. Začala hltavě polykat… vodu? Její zmatení pouze rostlo. Chtěla se zvednout a zeptat se vlka, co provedl s tím jezerem. Kde je její krev?! Než měla šanci, přišlápl jí hrdlo. Teď by se jí zvedalo jen těžce. Rozhodně to nestálo za námahu. Začala se tedy houpat ze strany na stranu. Broukala si, jak jen jí to zmáčklá dýchací trubice dovolovala. Do rytmu vypouštěla bublinky a pak najednou… nic. Nic!
Úplně ochabla a bublinky také ustaly. Ani nedýchala – protože byla pod vodou, haha! Kdyby pod ní nebyla, také by nedýchala. Jen chtěla vidět, jestli na ní vlkovi záleží dost na to, aby něco udělal. Minimálně z ní mohl slézt. To by dost ocenila. Byl těžký. A její srst se dále močila a špinila tou divnou více vodou než krví. Měla tolik otázek! A taky nebylo vůbec ale vůbec fér, že on na ni sahat mohl! Hned si mu chtěla stěžovat, kdyby z ní jen slezl.

Jak zdvořilý jen byl! Jak starostlivý! Jeho druh či družka, ať už současní nebo budoucí, budou jistě mít velké štěstí, že je jejich. Když takhle pečuje i o cizinku, jaká asi musí být jeho péče o něco, co vlastní! „To je od tebe velmi laskavé,“ řekla s úsměvem. Její situace, zdá se, ji nijak moc nezajímala. Vlastně oproti tomu, co mohl jeden čekat, toužila hnědého vlka olíznout! Kdyby do ní opět neudeřil elektřinou, snad by se jí to i povedlo… „Jsi opravdu milý, když chceš,“ zasmála se přidušeně. Necítila bolest, jen klid. Co jiného mohla cítit, když se mohla sotva hýbat. Snad i důsledkem vyčerpání z předchozího šoku neměla potřebu se hýbat. Nechala se jím táhnout k jezeru. Možná ho vskutku urazila tím, že se nešla vykoupat, když jí to bylo nařízeno. A nakonec chtěla zkusit, jak chutná zdejší krev.
Přesto… nechtěla se namočit. A ještě na hlavičce, kde měla bílou srst! Provokovalo ho snad, že nebyla celá hnědá jako on? Jaký zvláštní vlk! Vlk? Když se na něj podívala teď, vypadal spíše jako medvěd. Zavrčela na něj, zkusila po něm chňapnout. Těsně se zastavila, jednak protože byla stále ochablá, druhak… najednou zase viděla tvář vlka a vzpomněla si na jeho laskavost. Umí měnit podoby? Podezřívavě zavrčela. Její mysl už dávno překročila doporučené napětí a pohrávala si s ní. To ale vlčice nemohla vědět. Před očima se jí střídavě mihl obraz vlka, obraz medvěda… snažila se chňapat podle toho, co jí zrak říkal.


Strana:  1 2 3   další »