Příspěvky uživatele


< návrat zpět

<< VVJ (přes Mahtaë)

Šedá vlčice na tom nebyla s výdrží ani zdaleka nejhůř - vydržela běžet poměrně dlouho. Avšak i síly jí došly dříve, než hlasivky, jejichž řev, kvikot a pološílený smích mísící se s melancholickým brekem se rozléhal po okolí ještě dlouho poté, co už vlčice pouze šla podle vody. Obdivuhodné, že nebyla ještě bez dechu, či že její tuze otravný hlas nebyl jen unaveným chraplákem. Však když změnila směr a zamířila od řeky směrem k louce, utichla. Ne proto, že by byla znavená, či snad proto, že by jí to nařídili rukatí rachnalkové - zkrátka jako blesk z čistého nebe se rozhodla, že nyní přestane být otravným malým lejnem a pokusí se s celou svízelnou situací nějak rozumně - alespoň v rámci možností - vypořádat. Nemohla totiž dovolit, aby někdo tak odporný, jako byla Bronička, chodil po stejné zemi, jako Apaté. "Matičko, srdce naše jsou dravá, nenávist v nich setrvává," zasyčela si tiše pod vousy.
Oči přivřené do úzkých štěrbin těkaly po okolí, zatímco Apaté postupovala vpřed. Měla s čím pracovat, věděla, že zde byla smečka - ta zelenooká to prozradila. A kde byla smečka, tam se nacházela vlčata. "Sťatá hlava, jatka krvavá, to je to, co hnilobný král očekává," dlouhý jazyk opustil tlamu a navlhčil vlčici čumák. Potřebovala zanalyzovat více okolí. Musela vědět počty. Slabá místa. Potřebovala zvolit strategii. Potřebovala utišit tu nutnost, ty hlasy, ten řev a věčné prosby, které nyní duněly v její hlavě. Chtěla zabíjet. A chtěla nakrmit nejen svůj žaludek, ale i monstra, která kolem ní nyní tančila, vtírajíc se jí do přízně, kterou jim hodlala dopřát. "Stranou jde únava, z šlach a vnitřností se utvoří naše práva."
A shodou náhod v dáli zahlédla i siluety dvou vlků. Přízračná začátku zpomalila. Ohrnula pysky, aby ukázala světu tesáky, které protrhly nejedno hrdlo. Bylo bezvětří, tudíž nebyla schopná poznat, o koho se jedná. Věděla jediné - musela je zardousit. Ihned. Nařizovaly jí to hlasy. A ta monstra. Dotírala. Naváděla. Prosila. Slibovala a vyhrožovala. A Apaté nemohla jinak než je poslechnout, než jí rozsápala zevnitř zaživa. Cítila vinu, vinu že neskočila po krku Dží ihned, že jí nechala ji očarovat, zpitomět. To si nemohla již nikdy, nikdy dovolit. A jakmile se ti dva v dáli dali do pochodu, hlasitě štěkla a rozeběhla se s maniakálním výrazem a pěnou u huby za nimi. Potřebovala... ublížit jiným. Ublížit jiným, aby nemusela ublížit sobě.
Ovšem když se přiblížila na dostatečnou vzdálenost, zlost nahradilo čiré, nevinné překvapení. A jen, co její chorý mozek zpracoval, kdo přesně před ní stál, radostně zakvílela. Monstra zpomalila ve strachu jí následovat a její mysl byla opět na pár chvil... volná. "Sestro! Bratře!" volala za nimi jako smyslů zbavená, nehledě na to, jak to bylo moudré, pokud byl někdo poblíž. Bylo jí to jedno. Hrnuly se jí slzy do očí. Byla to až moc silná reakce na někoho průměrně inteligentního a samostatného, někoho, kdo neměl sklony k přehnanému dramatu. Naneštěstí všichni věděli, jaký byla Apaté magor a že samostatnost ve smyslu přežití byla jedna věc, ale že šedá milovala své sourozence víc, jak sebe a bez nich byla ponořena do chaosu, temnoty a sebenenávisti byla věc druhá. Její radost se jen stěží dala popsat slovy a proto, když své dva sourozence pomalu dobíhala, nemohla jinak než si začít notovat.

"Ó, drahý bratře, když rveš mocným průdušnice,
já mám chuť ti skládat lichotek statisíce!
Naše odloučení mne skoro zabilo,
žlučník a plíce z těla vyrvalo!

Chci zahrnout tě láskou svou,
Vím, že jen pro sestry tvé oči žhnou!
Ach, já nemohu se dočkat dne, kdy se uvidíme zas,
věčné, vřískající ticho prolomí tvůj hlas!"

A už nemohla nic jiného, než se začít hihňat. Byla tu Tasa. Byl tu Norox. Postarají se o ní. A ona se postará o ně. Obejme je a nikdy nepustí. Polkne je a navždy schová do svých útrob, když bude muset! Zemře, pokud jí nařídí.

>> Mahtaë (sever)

<< Neprobádaný les

Apaté si to cupitala a očka jí tak podivně těkala, skoro jakoby šilhala, jindy se jí zase až moc rozjížděla. Kupodivu Dží moc dobře poslouchala, protože informace o smečce, huh! To se vždycky hodí! I ve svém přiopilém - či jak se to dalo nazvat - stavu to moc dobře věděla. A navíc, sice netušila, kde to šakalnačí teritorium je, určitě to ale mohla využít při návštěvě své nejlepší kémošky!
Možná to byl čerstvý vzduch, možná změna počasí, možná hrazridříci ohlodávající mozky a možná všechno dohromady, ale pomalu z ní začal vyprchávat pocit, že Bronička vůbec kémošenkou je. Vlastně z ní začaly vyprchávat všechny vřelé emoce vůči okolnímu světu, jak se pomalu dostávala ze stavu omámení. Neustále zpomalovala a čím dál tím víc se mračila. Už ani nereagovala na vysvětlení, co to jsou ty drby vlastně zač, jen si snažila urovnat ten bordel v hlavě.
Následně zastavila a jen bouřlivě mrkala. K rozumu současně přišla i Bronička, která nejspíše poslechla rozum a opustila pochybnou existenci v šedé srsti. Apaté ještě pár vteřin jen stála a tupě zírala, než si to konečně docvaklo tak, jak mělo. Magie.
Jestli tyto kraje někdy zaslechly řev, nyní věděly, že byl ničím v porovnání s nenávistným kvílením malé, šedé příšery. Ta začala ve chvíli nepříčetnosti dupat, poskakovat a s pěnou u huby trhat na cáry vše v dosahu, tedy převážně drny trávy. Poté se s jekotem rozeběhla podél vody. Tupá byla, vyloženě tupá - jak si mohla zelenou srst vyložit něčím jiným, než magií? Bylo to zjevné! Tyto končiny byly plné havěti a Apaté nemohla jinak, než jí vypálit.

>> Západní louky (přes Mahtaë)

Šedivá horlivě přikyvovala, když Bronička navrhovala, se můžou být nejky i když o sobě věděly velikánské prd. "To si přesně myslim taky! Jo! Je mi s tebou líp, jak s břitvozamíky, no fakt," prohlásila vlčice a už se jí zas hrnuly slzy do očí. Prostě, vážila si Dží tak strašně děsně ultra moc moc moc, že jí vnímala skoro jako sestru! A bylo jen v zájmu černé, že pouze skoro.
"Po smrti? Jéje, to mi je líto," zavrtěla naprosto zdrceně hlavou a tlapkou zašlápla tři mravence na zemi. Přece, každý věděl, že mravenci jsou oblíbenou potravou křičícího ticha a nikdo nepotřeboval, aby vyrostlo a snědlo je, nene. "Tyjo, teď doufám, že tvůj táta nebyl světle béžovej. Já ho nechtěla sníst, fakt ne," mrmlala přízračná, protože bohové, co když ten starý mrzout, co se jí posmíval za její kecy pár dní zpátky, byl Broničko-otec? "Ú! Smečká! Řekni mi o ní víc!" vyzvídala lunatička, protože když máte nejlepší kámošenku, chcete vědět, jak dobře je o ní postaráno, žejo.
"Procházka! Procházka!" radovala se šedá, přičemž vyskočila na nohy a poskakovala jako nějaký tupý tvor kolem Broničky. Tekutá, plazivá příšera, která si to kolem nich pořád trajdala a tak otravovala, by normálně dostala od vlčice pořádnou ťafku, ale nyní byla tak zvláště omámená. Křehká mysl na to nereagovala úplně nejlépe. Proto místo, aby dala té potvoře co proto, naprala to do ní se smíchem ramenem. A jelikož žádná příšera neexistovala, výjev se Apaté v okamžiku, kdy se ho dotkla, rozplynul a ona se natáhla. Ale dál se hihňala, takže asi dobrý. "Máš pravdu! Nepřší! Ty seš tak všímavá," uculila se, vyhoupla se na tlapy a už si to šla za vlčicí jako ocásek. "Drby? Co to jsou drby? Něco jako navaříci? I když to snad ne... vlastně jen to ne! Nechci se točit na místě a mlátit ušima, ne ne. Pokud nemyslíš drbici drbavnou, ta je docela neškodná, i když ošklivá. Anebo maj vlčice rády drby jako drby, takže tě mám podrbat?" chtěla vědět, jak si to mířily ven z lesa.

>> VVJ

Přízračná se rozhihňala. A že to byl kupodivu hezký smích, ne jako ty skřeky, které vydávala pár chvil nazpět, skoro jakoby je vyluzovala normální vlčí dáma. Ale jen skoro. "Já vím, že jsem, kdybych nebyla, nestíhám odrážet útočící listy. Díky, že sis všimla!" víte, ona přízračná skutečně byla bystrá, i když se to nemuselo zdát. Nyní, když se trošku uklidnila, začala si všímat druhé více. Ty barevné fleky, pokud pomineme lesní démony a tekutou, plazivou příšeru, která se kolem nich aktuálně procházela a která to vlastně mohla mít také na svědomí, to mohlo být způsobeno magií. Mocní na sobě občas měli také barevné klikyháky, ale... ne, někdo tak děsně fajn, jako Bronička, nemohl mít magii, haha.
"Jo, vždyť říkám, Bronička," zašklebila se, jako kdyby se přesně takhle vlčice představila. Přeči jen, Bronička znělo víc prďácky, než ňáká Dží. Ošklivý škleb - takový ten, který ve vás vyvolává potřebu couvnout z magorčina dosahu - se rozšířil, když jí Bronička utvrdila v jejich přátelství, Následovala tak nová várka dojatých vzlyků, slz a prvotřídních soplíků na černé srsti. "Jó, mně je taky jedno, že jsem blázen! Teda, je mi to jedno? Ale jó..." těžko říci, jestli to bylo Apaté vážně tak fuk. Ona si totiž uvědomovala, že to nemá v paličce nejlépe srovnané, ba dokonce občas věděla, že má bludy. Ale když byla s Broničkou? Věděla, že to vlčici nevadí a tak jí to bylo buřto buřt!
Černá se nakonec jala utěšování malého, bláznivého tornáda. A dokonce jí i pocuchala miloučce srst na hlavě! Poslední vlk, který byl tak blízko, skončil bez tlapy a pohladit se takhle nechala jen od sourozenců. Až takhle měla Broničku ráda! "Jó... už nebudu, nebudu! Jenom seš prostě fakt děsně skvělá kámošenka," utřela si rychle zbytky slz a zavrtěla hlavou. "Ale vlastně toho o tobě moc nevím... co máma? Táta? A sourozenci? Máš už chlapa? Nebo chlapici? Jste ve smečce spolu? A nemáš v doupěti mrskotlapy? Hm?" olízla si pysky a trošku poodstoupila, aby měla Dží i nějaký ten prostor. Potřebovala vědět všechno, protože tak to mezi kámošáky chodí, ne? Říkají si věci.

Kanibalka mohla leda tak vrtět hlavou. Začínala ztrácet o černou veškerý zájem, jediný důvod, proč tu ještě stála, byla osobní frustrace, že nechápala, jaké měla trable. "Já jseeem! A ještě ke všemu vůči někomu, kdo si to nezaslouží! Nevážííí!" střídavě vyla a vrčela. Nevídané tohleto. Apaté se dvakrát otočila, chytla do tlamy drn, který se zjevil během jejího převalování se a hrabání a začala s ním nakrknutě mávat ze strany na stranu.
Už už se chystala vyplivnout hlínu z držky a hezky černé zopakovat, co si o ní myslí, když tu se zarazila. A pak se začala tuze hloupě gebit. "Hi, hi-hí! Všimla sis někdy, že tu máš mateřský zmanínko?" tlemila se dál a pomalu si to mířila k zelenooké. Těsně před ní si kecla na prdel a zahliněnou tlapu jí plácla na rameno, přesně na místo, kde rozhodně žádné znaménko nebylo. Poté jí tam krouživými pohyby bláto rozpatlala, vrtíc pobaveně hlavou. "Jsem si ještě nikdy nevšimla... pff!" culila se. Nakonec, měla pocit, že byla neznámá vlčice její stará známá, i když neznala ani její jméno. Avšak, co není, může být! "Hm, jaks říkala, že se jmenuješ? Á, už vím, Bronička. Hele Broničko, jen jsem si chtěla říct, že mi je buřt, že v sobě máš vodporný démony, no fakt! Když seš to ty, prostě tě takovou musim přijmout," prohlásila žlutooká, celá dojatá, až se jí i slzička po tváři začala koulet. Ale to bylo nepříjemné, ostuda ukázat, že jí to takhle sebralo! Šedá se ramenem opřela o černou, aby měla ve vší své dojatosti oporu, zatímco levou tlapkou začala mávat před svým ksichtíkem, aby rozehnala slzy. "Hrrr, to nic, to nic, to je jen vedlejší reakce hronaříků, co mi žijí v mozku, občas spustí z očí vodokáp!" mrmlala, aby Broničce nedošlo, jak moc je na měkko.

"Neee... maso chtělo sníst mě!" mávala ocasem ze strany na stranu a začala se opět porozhlížet kolem sebe. "Vlče! Jsem mu ukousla hlavu a vydrápala oči! A pak mě jeho tělo chtělo sežrat! Ale já ho sežrala dřííív!" zapištěla a začala se chrochtavě smát z plných plic při vzpomínce na malé, roztomilé, nápadně obézní škvrně. Asi se chtělo tělo pomstít za tu hlavu, nedivila se tomu. Ale byla rychlejší a silnější a nezmohlo se na nic, pozřela ho celé a dočista sama! Cítila patřičnou hrdost, protože od malička byla zvyklá na malý přísun potravy, byla ráda, když do sebe narvala zajíce. A tlustého prcka sežrala celého, až na kosti a oční bulvy, protože bulvy jsou fuj. Koukala přitom na černou s nefalšovanou, dětskou radostí, jako kdyby čekala pochvalu.
Když řekla, že nic řezat nebude, zamračila se na zelenookou. "Já ti chci pomoct, náno blbá!" zasyčela a stříhala přitom ušima. "A to to nechci chytit a stejně jsem se nabídla! Nevděčná seš k chudince Apaté! Ona to s tebou myslela dobře!" přešla k mluvě o sebe samé do třetí osoby a poskakovala přitom na místě jako hopík. Byla nakrknutá a potřebovala tu energii nějak dostat z těla. Nechápala, jak její dobrosrdečnost, která nebyla tak častá, hned smetla ze stolu. "Apaté se doprošovat nebude, nene, Apaté nikdy! Pokud se Apaté doprošovat nezačne, to pak se doprošovat bude, jojo!" mrmlala.
Jen stěží by se dokázal popsat hysterický řev, který začala vyluzovat šedá vlčice z hrdla, když do ní černá šťouchla. Doslova, ječela z plných plic, že mohla být zelenooká ráda, že neohluchla. A měla jediné štěstí, že se jí Apaté nechtěla dotýkat, jinak by jí už měla zavěšenou kolek krku jako tuze slušivý náhrdelník! Přízračná během milisekundy odskočila o dobrých deset metrů a začala se válet po zemi, čímž na sebe nabalovala víc a víc bordelu. Ale tenhle bordel jí nevadil, nechtěla mít v sobě život požírající démony! "Šššpínu! Já mám toho špínu! Ať špína odejde, nechci ho!" kvílela vyjeveně dál a válela se v sajrajtu. Když byla patřičně obalená, vyskočila na dlouhé tlapy a vycenila tesáky na černou. "Ty jedna hnusná vepřořiťko!" křikla po ní, když si nemohla vybavit samici od vepře. Pohledem vyhledela takový, relativně velký kámen, ke kterému se otočila zády a zádní nohou do něj kopla, až vyletěl směrem k černé. Přirozeně jí minul, dokonce nebyl ani blízko tomu, aby jí trefil, ono se totiž moc dobře nemíři, když jste vlk a do něčeho kopnete, ale letěl dost rychle, že kdyby třefil něčí hlavu, hrozilo by naprasknutí lebky. Inu... nikdo neříkal, že Apaté byla bezpečný společník.

Vlčice si cupovala dále kořen, jakoby na černou naprosto zapomněla. Parchant jeden, vyplazovat na ní jazyk plný brouků nebude, co to bylo za vychování. Musela mu dát co proto. Ale jakmile se optala černá, jestli je v pořádku, dřevinu pustila a vypoulila svá obrovská očka opět na ní. "Hm? Potřebuješ něco?" zeptala se a prohlížela si jí, jako kdyby nevěděla, o čem to vlastně mluví. "Taky ti něco provedl? Klidně si do něj taky kousni, nic ti neudělá, včera z hvězd nekapala krev," nabídla jí a zadní tlapou drkla do kořene stromu. Přeji jen, čuměl blbě na přízračnou, mohl blbě čumět i na zelenookou.
Ale pak... si vzpomněla, že vlastně nesla hrouda v pupku ty příšerky. Lunatička ještě více vypoulila oči, naježila se a začala poskakovat v lehkém přikrčení ze strany na stranu. "Existují! Jistěže existují! Vysávají tě a proto zelenáš!" štěkala přitom. Nevypadala kdovíjak nebezpečně, spíše poplašeně. Ale tak, vzhledem k tomu, že byla magor, těžko říci, kdy jí do stavu agrese přepne, že. "Prorvou ti pak břicho, vylezou a vsáknou se do kmene stromu!" varovala jí a střihala přitom očima, střídavě činíc krok dopředu a dozadu, jako kdyby se nemohla rozhodnout, jestli chce přijít blíže k vlčici nebo rychle zmizet. A to byla i pravda - netušila, jestli jí chce pomoci, nebo vzít do zaječích, ať to taky nechytne.
"Musíme je rychle vyndat!" vyhrkla. Vycenila ostré tesáčky a čenich se jí nakrabatil při následném zavrčení. "Vyndat, rozumíš? Vyplivnout je, nebo z tebe vyklepat! Rozříznout břicho a vytáhnout!" vyjmenovávala možnosti, jakými se těch potvor mohla zbavit, vrtíc přitom hlavou. "Nesmí v tobě zůstat! Nesmí, ne, nene, nenene-" nakonec se rozhodla udělat finální krok dozadu. Oči neměla zaostřené, spíše jakoby se koukala skrze černou, než na ni. "Ne, ne, nene-nepřibližuj se!" vyštěkla k té cizince neskutečně naštvaně a stáhla uši k hlavě, vrčíc. "Kde ses to válela, že do tebe démoni vlezli? Špindíro! Špindíro! Fuj!" drmolila všechno neskutečnou rychlostí, svým otravným, vysokým hláskem, jakoby se snad ani nepotřebovala nadechnout. Jak mohla být černá takové prase? Nechápala. Ale teď se jen bála, aby na ní ty humusáky humusatý nepřenesla. Rychle se k ní otočila zády a začala hrabat, házejíc na ní zabahněnou zeminu, aby si jí držela od těla.

Hroudě se moc nelíbilo, že se jí rozhodla šedá narušit pomyslnou osobní bublinu, vobludka ale vůbec netušila proč. "Po-má-hám!" zaskřehotala trhavě, zatímco začala černé rejdit čumákem v srsti, vystrkávajíc z ní všechny smítořečníky a nechávajíc jí na chloupcích slušivé cestičky slin. Přece nechtěla být vycuclá zaživa, by z ní zůstala jen hnusná kůže a kosti. Jenže s černou to asi bude těžké, protože se šedé vykroutila a přízračná tak padla přímo na své šlachovité pozadí.
"Hu-hu... huš! Pomáhám! Jinak z tebe zbude jen sajrajt co ani oči neudrží na svým místě!" varovala jí, zatímco se vyhoupla sama na nožky a začala se točit na místě. Hlavu přitom kroutila tak, aby neustále poulila velká kukadla na tu druhou. Nutno podotknout, že vůbec nemrkala. "Neručíš? Jak bys taky za sebe mohla ručit, to můžou jen rukouni, žejo, ahaha. Ti mají rukou dost, aby mohli za něco ručit, nebo s něčím rukounačit," podotkla, když se konečně zastavila a pobaveně přešlapovala na předních tlapkách.
Začala si vlčici prohlížet od hlavy až k patě, zatímco jí jazyk visel volně z držky. Tak nějak si tam plápolal. Zhodnotila její postavu a stavbu těla a došla k závěru, že nebyla k zahození, až na ty uši. Mít ona zrovna takováhle ušiska, bála by se, že jí jednou přepadnou přes tvář a sežerou nos, což bylo zvláštní, protože měla vlčice měla naprosto normální ouška. Však pozastavila se nad nazelenalou barvou, která zdobila její srst. Oči jí naštěstí nezajímaly, nebyly zbarvené dle magie. Tedy, ne podle takové, která by byla Apaté známá. Ale ta srst!
Vlčice zkameněla na místě a dramaticky se nadechla, dokud to nevypadalo, že jí prasknou plíce. "Ty čekáš vlčata!" vykřikla na celý les vyděšeně. "A ne vlčí vlčata! Malé, rostlinné démony! Vycucnou tě zevnitř jako kořeny vláhu ze země!" zaskučela hrozivě pisklavým hláskem a celá se nakrčila. Nechtěla to chytit, nene. Už ze zelenooké ta parchanťata cucala život, to bylo vidět na té srsti. Přemýšlela, jak nejlépe vlčici pomoci, jestli to vůbec nějak šlo. Nebylo by nejlepší sprovodit ze světa jí i s těmi abominacemi v jejím břiše? Nebo jí to břicho otevřít a opatrně je vytáhnout? Určitě by jí za to poděkovala.
Začala se porozhlížet kolem sebe, jestli nenajde něco, čím by se to dalo vyřešit, když tu jí oči padly na vyčuhující kořen. "Nečum!" štěkla, skočila po něm a začala ho hryzat, březí (ne, fakt nebyla březí) vlčici a její pupek zcela vytěsňujíc z mysli. Tedy, věděla o ní, hlídala si jí, kdyby po ní chtěla skočit a předat jí ty humusáky, že. Musela být připravená se bránit.

<< Západní Galtavar (přes Ainu)

Do lesa vstoupila přízračná vlčice ještě promočenější, než jak přišla na louku. To nebylo ničím zvláštním, nakonec, musela najít způsob, jak se dostat před říčku, jestli se chtěla před deštěm schovat. Ihned se začala zběsile oklepávat, aby ze sebe dostala lechtající kapičky. Nechtěla, aby jí slezla kůže! Během toho však asi zahlédla něco vtipného, protože čím víc se oklepávala, tím víc se řehtala, až bez dechu padla ramenem na bok, zatímco zadníma nožkama se odrážela a točila se jak jelito do kroužku. "Pfff... jehličí!" prskala smíchy.
Po pár okamžicích, když už se ráčila uklidnit, se usadila. Mokrou srst jí zdobil všelijaký bordel, který do ní teď nabrala. Značnou dobu tam jen tak seděla a prohlížela si prostředí, ve kterém se nacházela. Vstřebávala atmosféru. Kupodivu právě ty důvody, kvůli kterým by bylo většině vlků v lese nepříjemně a chtěli by co nejrychleji les opustit, Apaté přitahovaly. Možná právě ono tajemno jí dělalo dobře? Rozhodně nebylo větší, než které měla v mysli.
Vyhoupla se na dlouhé nožky a začala si procházet les, švihajíc ocasem do rytmu broukání. Šla jako obvykle, trhaně, nahrbeně, zcela neelegantně. Tak maličko retardovaně, ale jen decentně. Očima těkala z jedné strany na druhou, střídavě ceníc zuby nebo se usmívajíc na nejrůznější obludnosti, které byly zrakům jiných skryty. Obzvláště se pozastavila nad ozubenou oční bulvou, která se jí ocitla před tlapkami a pořádně jí levou přední nakopla. "Kšu-kuš!" zasyčela a oblízla si tesáky.
Však čím dál šla, tím více se zdálo, že jí chce les spolknout. Stromy na ní koukaly, ale to vždycky, to nebylo zvláštní - jen se tak podivně mohutné kmeny kroutily, že se zdálo, že švihlou vlčici brzy zcela pohltí. "Ojoj, bude zle," mrmlala si žlutooká, přestože nadále pokračovala v chůzi se zubatým úsměvem na tváři.
Avšak jakoby se stromy rozestoupily kolem takové ošklivé, chlupaté hroudy, která nebyla zas tak ošklivá, ale chlupatá jo. A taky prolezlá smítořečníky. Což… to se hodilo! Když přišli do kontaktu s vodou, ihned jí vycucli! Muselo se jen dávat pozor, aby nezačali vycucávat i krev z těla, to pak bylo nepříjemné. "Pozor, stromy mají hlad!" vykřikla na hroudu varovně z plných plic, ke které si to rychle přicupitala a bez okolků po ní skočila. Skoro, jako kdyby chtěla hodit šipku do vody, to do druhé vlčice naprala. Poulila na ní přitom své bledé oči.

<< Neznámé kraje

Pláň, která si v klidu a pokoji hleděla svého, ještě nevěděla, co se k ní blíží (očividně, je to pláň). Kapičky deště dopadající na zeleň byly brzy obohaceny o trhavé krůčky šedé střelenky. Apaté vkročila na nové území, jakoby se nechumelilo, promoklá na kost, ačkoli se nezdálo, že by jí to vadilo. Bledé, šílené oči těkaly mezitím sem tam.
Po chvíli rozhlížení se ze strany na stranu se začala neskutečně pitomě řehtat. Párkrát se otočila do kolečka, zvedajíc nožky vysoko a stříhajíc ušima. "Blátovřeteník!" vypískla nadšeně a skočila po malém stvoření, které se nacházelo jen pár desítek centimetrů od ní. Přirozeně, jelikož se jednalo o výplod její mysli, tlapky dopadly normálně na zem. Záhy začala vlčice jako zběsilá hrabat, protože co kdyby se jí schoval. To nemohla dopustit, nenene, co kdyby se zahrabal tak hluboko, až by začal užírat matičce zemi mozek? Nepřípustné! A nebo... a nebo to bylo jedno? Okamžitě přestala hrabat a na pár vteřin znehybněla. Poté se začala zase řehtat. Ne, zem přece neměla mozek, to by si nenechala ve svém kožichu pobíhat takové trumbery jako vlky s magií, že?
"Beee vr vrr!" zahučela si pod vousky a vzhlédla k nebi. Možná by přeci jen nebylo od věci schovat se před deštěm? Bylo to otravné a každý ví, že když stojíte na dešti moc dlouho, začne z vás slézat kůže. Proto se porozhlédla kolem sebe a když zahlédla v dáli les, rozeběhla se jeho směrem.

>> Neprobádaný les (přes Ainu)