Notice: Use of undefined constant username - assumed 'username' in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 62

Notice: Use of undefined constant username - assumed 'username' in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 62

Notice: Use of undefined constant username - assumed 'username' in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 66

Notice: Use of undefined constant username - assumed 'username' in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 66

Notice: Undefined variable: jsemmulti in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 643

Notice: Undefined variable: zdravi in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 708

Notice: Undefined variable: energie in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 708

Notice: Undefined variable: stesti in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 708

Notice: Undefined variable: kaminky in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 708
Gallirea - Profil

Sayuri



avatar

Poznámka


☕ s a y u r i ┊
gallirejský medvídek
13.03.20 • registrace, schválení
15.03.20 • úžasný vzhled, děkuji ♥


Informace

Uživatelské jméno sayuri
Zobrazované jménoSayuri
Skupina Vlci
Zaregistrován od 13.3.2020 14:33
Naposledy aktivní 24.3.2020 20:06
Příspěvků 8, zobrazit >
Počet přihlášení 14
Pohlaví vlka:Samec
Postavení ve smečce:Tulák
Partner:... nemá partnera ...
Smečka:... nemá smečku ...
Datum narození:28.2.2015
Matka/Otec:Nana / Kenshin (†)
Sourozenci:Izumi, Chiko
Potomci:... nemá žádné potomky ...
Úkryt:... nemá úkryt ...

Povaha

Obratný silák s huňatou srstí, který díky svému mohutnému vzezření připomíná medvěda – přesně to je Sayuri. Na první pohled vás na něm nejspíše upoutá jeho charisma, kterého má na rozdávání. Od přírody navíc oplývá gentlemanským přístupem k damám, a tak mu již nejeden vlk záviděl nekonečný zástup potencionálních družek. K této výhodě se však váže určitý ne příliš příjemný povahový rys, a tím je nerozhodnost. Sayuri si nedokáže vybrat nikdy a v ničem, a když už se pro něco skutečně rozhodne, často pak pochybuje, zda si zvolil správnou možnost. Proto také ve svých bouřlivých letech vystřídal hned několik partnerek. Zkrátka si nebyl jistý, která z nich je pro něj nejlepší, a láska pro něj tehdy představovala jen kýč z máminých příběhů. Nikdy by však své vnitřní války nepřiznal, protože se obává, že by jeho pochyby mohly ostatní urazit. Jinak jsou ale situace, kdy má Sayuri z něčeho strach, zcela ojedinělé. Dal by se skvěle shrnout příslovím „kopec odvahy, ždibec rozvahy“. Nebál by se pustit do rvačky ani s nejsilnějším vlkem na planetě, což mu v budoucnu určitě nepřinese nic dobrého. Na druhou stranu není tvrdohlavý, proto když mu poradíte, že ne všechno je potřeba řešit nabroušenými drápy, dost možná na vás dá.
Co se týče socializace, Sayuri je velice společenský vlk. Nemá problém oslovit úplného cizince, tím pádem snadno navazuje kontakty, které by se mu v životě mohly hodit. Miluje humor, není tedy výjimkou, když ho zaslechnete vykládat nějaký vtípek. Empatie mu ale není cizí, a tak dokáže pochopit, že se s ním někdo příliš vybavovat nechce. Jeho bratr Izumi je poměrně introvertním jedincem, tudíž se kvůli němu Sayuri naučil tolerovat mlčenlivé vlky. Díky sourozencům však nezískal pouze respekt k povaze jiných. Jelikož se narodil jako první, byl celý život považován za „velkého bráchu“, takže z něj vyrostl zodpovědný a spolehlivý vlk, k jehož povaze nevyvratitelně patří láska k vlčatům. Péče o ně je sice velice náročná, ale stačí jediný skotačivý úsměv těch malých chlupatých kuliček a Sayuri je zase plný energie.
Nejsou to však jen huňatá mláďata, co Sayurimu vlévá novou krev do žil. Ačkoliv není dobrým běžcem, čas od času se vytratí ze společnosti a jde se proběhnout do lesa. A pokud zrovna vychází slunce, tím líp! Tento vlk skutečně miluje svítání, jelikož mu přináší jakýsi pocit naděje a spokojenosti. Na druhou stranu se podle něj nic nevyrovná kráse měsíce v úplňku – mohl by o ní mluvit celé týdny.
Pokud by měl Sayuri vyjmenovat věci, které mu vadí, rozhodně by se na seznamu nacházelo pokrytectví, a to hodně vysoko. Nemá rád, když jsou k němu ostatní neupřímní a snaží se mu lišácky vetřít do přízně, obzvlášť u vlků, jichž si do onoho okamžiku vážil. Takoví jedinci u něj ihned ztrácí svou hodnotu a jsou připsáni na pomyslný list vlků, jimž nikdy nebude odpuštěno. Možná si říkáte, že by Sayuri mohl projevit svou toleranci i zde, ale on, ačkoliv se snaží, zkrátka nedokáže vystát přetvářku. Dále není nadšený ze společnosti vlků, kteří se neustále litují. Poprvé jim pomůže, i když by svůj čas raději využil jinde, ale jakmile se situace opakuje, ztrácí chuť jejich stížnosti vyslyšet. Řídí se mottem „život je takový, jaký si ho uděláš“ a od doby, co mu ostatní jeho štěstí začali závidět, se ono heslo pokouší předat i jiným. Když však nechtějí poslouchat, je zbytečné házet hrách na stěnu.
Ke skutečným přátelům ale Sayuri zachovává zcela jiný přístup. Slepě se jim snaží pomoct, třebaže o jeho vlídná slova nestojí, a nezastaví se ani tehdy, kdy mu dojde, že jeho snaha zaručeně povede ke smrti. Sayuri je totiž věrný a svých blízkých si váží tisíckrát více než sebe samotného. Přestože má nespočet dobrých kontaktů s různými vlky, přátele si stále vybírá pečlivě a je velice těžké se mu skutečně dostat pod kožich. Jakmile se vám to však povede, už není cesty zpět.

Příběh a zajímavosti

Zima. Byla ukrutná zima a sníh zcela pohřbil i ty poslední zárodky klíčících rostlin, které v lese zbývaly. Psalo se 28. února a v krajině panoval nekompromisní chlad, jenž se všem obyvatelům hvozdu zarýval do tlapek, zamrzal na konečcích srsti a odmítal odejít. Očividně nechtěl čekat celý rok, až bude moci znovu zabíjet svými ledovými tesáky, a tak právě sváděl sveřepý boj s jarem. Tento den však nebyl zajímavý pouze válkou ročních období, ale i narozením tří jedinečných vlčat, kterým se později začalo říkat Sayuri, Chiko a Izumi.
Kenshin, alfa Lunaské smečky, se zrovna vracel z lovu. V tlamě třímal zajíce, což byla na momentální podmínky počasí poměrně dobrá kořist, a mířil k noře, kde podle všeho měla setrvávat jeho partnerka Nana. Už když odcházel na lov, spočíval v jeho nitru jakýsi podivný pocit, který neustále přibíral na intenzitě. Kenshin se obával, zda onen dojem nevěstí něco špatného, jenže to jediné, co v noře našel, byla jeho družka a tři chlupaté kuličky se zlatými očky. Se štěstím k Naně přistoupil, položil úlovek k jejím nohám a zadíval se na vlčata. Nejvíce ho zaujala bílá vlčice s černými znaky pod okem a ocasem barvy noci. Byl pohledem na ni unesen, čehož si všimla i Nana. „To je Chiko,“ promluvila s hrdostí v hlase, „narodila se jako prostřední. Nejstarší je Sayuri a nejmladší se jmenuje Izumi.“ Kývla ke dvěma malým vlkům, jejichž kožíšek byl zbarven do hnědých tónů. Sayuri, jako by věděl, že ho rodiče pozorují, se pokusil doplazit k mámině břichu, ale Izumiho nejspíš vyděsila náhlá ztráta tepla bratrova těla, a tak ho celého zalehl. Kenshin se zasmál a jemně do Nany žďuchnul čumákem. Následně vyběhl ven z nory a zavyl, aby dal Lunaské smečce vědět, že je z jejich alfy pyšný otec.
Čas utekl jako voda a vlčata se začala učit umění lovu. Kenshin je vodil hluboko do lesa a dával jim rady, které sám kdysi vyslechl od svých rodičů. Žádný ze sourozenců poměrně dlouho nic neulovil, ale jednoho dne se nejmladšímu Izumimu podařilo chytit sysla.
„Výborně, chlapče,“ pochválil ho otec, na němž bylo vidět, že má na krajíčku. „Vedl sis skvěle.“ Jelikož otcova pýcha většinu času směřovala hlavně na Chiko a Sayuriho, byl Izumi šťastný, že konečně v něčem vyniká i on. Na oslavu svého prvního úlovku nadšeně zavyl, ale to už Kenshin odcházel za Chiko zjistit, zda se její snaha také vyplatila.
Sayuri si jiskřiček štěstí v očích bratra všiml, a tak se zazubil a pronesl: „Táta má pravdu, Izi, byl jsi úžasný. Musíš mi prozradit, jak to děláš! Přede mnou vždycky všechna zvěř uteče, než vůbec zjistím, že tam nějaká je.“ Oba se rozesmáli a úsměv na tváři by jim zajisté vydržel ještě dlouho, kdyby se k nim nepřiblížila naštvaná Chiko. Mračila se na Izumiho tak moc, že by se Sayuri vůbec nedivil, kdyby ho v další vteřině zakousla místo kořisti. Obvykle bývala milá, takhle se tvářila jen v případech, kdy si z ní Sayuri dělal legraci. Jeho kanadský žertík mu pak vždy vrátila i s úroky, už celá rozesmátá. Takhle nabručenou ji zkrátka ani jeden z bratrů neznal.
„Co?“ zeptal se zmateně Izumi, který netušil, co sestře provedl.
„To musíš tak hlasitě výt, když něco ulovíš? Kvůli tobě jsem si nechytila večeři, a to mi to dnes tak šlo!“ vyštěkla, jako by Izumimu ani trochu nepřála jeho úspěch. Ten se zachmuřil, a aniž by Chiko cokoliv odpověděl, vydal se za otcem směrem ke smečce. Sayuri ještě vrhl na sestru vyčítavý pohled, ale nezdálo se, že by ho vnímala.
Netrvalo dlouho a přišly první narozeniny našich hrdinů. Ačkoliv byli staří teprve jeden rok, stihli vyrůst do úctyhodné výšky a nabrat nějaké ty svaly. Nebyla to však jen oslava narozenin, co se onen den, nebo spíše onu noc, konalo. Nastal totiž úplněk a ten byl pro Lunaskou smečku velice důležitý. Každý měsíc se na něj uspořádala jakási slavnost, kdy se nalovilo hned několik zdravých jelenů, aby se najedla celá smečka. Na lov směla speciálně i vlčata, kterým se však kořist předem nahnala. Udupání laněmi by totiž určitě nebyla příjemná smrt. Nikdo ovšem netušil, že tento úplněk bude důležitý i něčím jiným než jen nekonečným hodováním při svitu měsíce.
Sotva se všichni dosyta najedli, přiběhl za Kenshinem vlk z hlídky, Daisuke. Sayuri zrovna postával velice blízko otci, a tak zaslechl, o čem se s deltou baví. „Před chvílí překročily hranice dvě vlčice. Jsou vyhublé na kost a tvrdí, že nám hrozí nebezpečí,“ sdělil Daisuke své alfě a čekal na rozkazy. Kenshin se znepokojeně zamračil a přikázal, aby vlčice přivedli k němu.
Zanedlouho se opravdu objevily. První z nich vypadala staře a sešle, spíše se belhala, než šla, a její šedivou srst doplňovala spousta ohavných jizev. Druhá vlčice byla o poznání mladší, možná stejně stará jako Sayuri a jeho sourozenci, ale její tělo vypadalo stejně zuboženě. Politováníhodná dvojice požádala o přístřeší a trochu jídla, a tak je Chiko s povolením matky zavedla ke zbytkům úplňkové hostiny. Starší vlčice, jež se představila jako Akira, později Kenshinovi prozradila, jakého zla že se má vyvarovat. „Říkají si Lerronové a zotročují si všechny smečky, na které narazí. Chtějí získat jejich území. Alfa je krutý, jeho družka jakbysmet. Určitě na vás zaútočí.“ Akiřina dcera Eri její slova jen potvrdila. Kenshin doufal, že si vlčice historku pouze vymyslely z dlouhého hladovění, ale sotva po měsíci jejich varování nabralo na hodnotě. Lerronové se rozhodli, že stojí i o území Lunaské smečky.
Dlouho nedošlo k žádnému vážnému střetnutí, dokud se Lerronové rozhodli zaútočit, zatímco Lunaská smečka spala. Sayuri zaslechl hluk mezi prvními, a tak rychle probudil otce a pustil se do lítého boje. Postupně se přidávali i ostatní členové smečky, ale nejdůležitější zápas se odehrával mezi alfami. Kožich vůdce Lerronů byl celý černý, tudíž se světlým Kenshinem vytvářel příhodný kontrast dobra a zla. Jejich síly působily vyrovnaně, což znervózňovalo vlky obou stran. Všichni jejich potyčku sledovali, až si Sayuri najednou všiml, jak se jeho mladší sestra pere s jedním z Lerronů. Rozhodně to nebyla fér rvačka, jelikož soupeř vypadal mnohem zkušeněji a mohutněji než ona, ale to ho očividně nezajímalo. Prudce Chiko udeřil do hlavy a ona se s tichým zakňučením svezla k zemi.
V ten moment se krajinou rozeznělo zoufalé vytí. Až když se k němu přidala téměř celá Lunaská smečka, Sayuri si uvědomil, že to on začal výt. Jestliže Chiko, jeho malá sestřička, skutečně zemřela, jakou cenu mělo vyhrát? Jakou cenu mělo zůstat stále naživu, když nebude mít s kým plánovat kanadské žerty? S kým se smát? S kým mluvit pozdě do noci, když je potřeba se svěřit? Sayuriovu hlavu naplnily takto beznadějné myšlenky, ale jeho otec zřejmě přemýšlel jinak. Dal do boje ještě více vášně a vzteku, až alfa Lerronů podlehl jeho ranám a naposledy vydechl se závanem lehkého větříku.
„Sayuri,“ zadíval se na svého syna Kenshin. Jeho výraz byl zkroušený, ale také překvapený. „Objevil jsi svou magii.“ A skutečně. Sayurimu se sice nezbarvily oči do zelena, ale pod tlapkami mu rozkvetla sněženka.
Den nato se Sayuri odebral do jeskyně, kde na měkké mechové peřině ležela Chiko. Po včerejší bitvě zjistili, že dýchá, a tak stále byla naděje, že se probere. Sayuri k ní přistoupil a žďuchnul jí čumákem do boku, což byl jejich běžný pozdrav. Pak se ztěžka nadechl, a aniž by věděl, zda ho Chiko slyší, spustil svůj monolog. „Hádej, co se přihodilo, sestřičko. Vyhráli jsme,“ zasmál se, ale v jeho hlase jasně zaznělo zoufalství. „A to díky tobě. Tím pádem je fakt blbý, že tu teď nejsi. Já tě znám. Nikdy by sis nenechala ujít, jak o tobě táta básní. Jak mluví o tvých zásluhách.“ Odmlčel se, protože se mu zlomil hlas. „Takže se prober, jo? I kdyby to na druhý straně bylo sebelepší. Jsme tvoje rodina a nikdy tě nenecháme ve štychu. A jestli jsi to doteď nevěděla, tak se ti snad po té ráně do hlavy konečně rozsvítí.“ Znovu se rozesmál, tentokrát však jeho smích přešel v zalykavý pláč. „Udělej to pro mě, prosím.“ Chtěl zůstat s Chiko sám, i kdyby už neměl říct ani slovo, ale do jeskyně se nahrnula celá jeho rodina. Proto potlačil vzlyky, které mu lomcovaly bránicí, a nechal Kenshina s Nanou prohlédnout zranění jejich dcery.
Prudký nádech.
Chiko sebou vylekaně trhla a otevřela oči, které teď byly krvavě rudé. Všichni se k ní nadšeně seběhli a Sayuri v duchu děkoval vlčímu bohu, že jeho modlitby vyslyšel. Nana Chiko převyprávěla, co se během její indispozice seběhlo a zmínila i to, že se Lunaská smečka bude vzpamatovávat ještě dlouho. A měla pravdu. Trvalo skoro rok, než se zcela zahojil i poslední raněný vlk. Během něj Sayuri žil celkem poklidně, pokud tedy pomineme fakt, že vystřídal nespočet partnerek, přičemž ani k jedné z nich nic necítil.
Jenže idylka samozřejmě nikdy nemůže trvat dlouho. V den Sayuriových třetích narozenin se na území Lunaské smečky připlížila družka zesnulého alfy Lerronů a zaútočila na Kenshina. Ten ji sice nakonec porazil, ale protože už nebyl tak mladý jako kdysi a schopnost rychle hojit rány s každým dalším rokem ubývala, po několika dnech svým zraněním podlehl.
Celá smečka truchlila nad ztrátou všemi milovaného Kenshina, ale Chiko jeho smrt zasáhla nejvíce. Rozloučila se se svou rodinou a navždy ji opustila, jelikož cítila, že ve hvozdu déle nemůže zůstat. Její odchod Sayuriho velice zarmoutil. Vždyť takhle vlastně ztratil dva členy rodiny naráz! Měl dojem, že ho Chiko zradila, a ačkoliv ji miloval a s klidem by za ni dal tlapu do ohně, slíbil si, že jestli se s ní jednoho dne znovu setká, tuto událost jí rozhodně vyčte.
Život Lunaské smečky však musel běžet dál. Alfami se stal bývalý beta pár a postupně se na Kenshina zapomínalo, jako by snad svým blízkým nezajistil bezpečí. Sayuri se krok za krokem začínal odcizovat jak s Izumim, tak se svou matkou, a najednou ve smečce nebyl takřka nikdo, komu by stoprocentně důvěřoval. Trvalo dlouho, než se skutečně rozhodl, že odejde, ale když přišla oslava jeho pátých narozenin, usoudil, že to pro něj bude nejlepší. Seděl tehdy pod nebem plným zářivých hvězd a uvědomil si, že už Chiko její jednání nezazlívá, naopak jej chápe. A tak ráno svůj plán přednesl alfa páru a voilà, byl z něj tulák.
V prvních dnech jen bloudil lesem a litoval, že se při otcově výuce lovu více nesoustředil. Nedokázal chytit ani malého zajíce, tak moc špatný byl. Přežíval na drobných zvířatech, jako jsou veverky a myši. Sice se za sebe neskutečně styděl, ale srovnal se s faktem, že z něj nikdy velký lovec nebude.
Uplynula nějaká doba, než narazil na zajímavou společnost. Byl jím starý vlk s oříškově hnědou srstí, ze kterého bylo cítit cosi kouzelného. Jeho oči měly svítivě fialovou barvu a působily vypočítavým dojmem, jako by se Sayuriho jejich vlastník pokoušel oblafnout. „Copak hledáš, poutníku?“ zeptal se vlk našeho hrdiny. Sayuri sám netušil, kam své toulky vlastně směřuje, a tak se jen usmál a pokrčil rameny.
„Hledám to, co si pro mě osud připravil,“ odvětil prostě.
„To je velice moudrá odpověď, poutníku,“ uznal vlk a zkoumavě se na Sayuriho zadíval. „Jenže to nejdřív budeš muset najít Osud samotný. Schovává se v jednom prazvláštním kraji, Gallirea se jmenuje. Myslíš, že máš dost odvahy, abys ho našel?“ Vlk se zašklebil, jako by spolkl citrón. Sayuri si domyslel, že je to jakýsi druh zákeřného úsměvu.
„Samozřejmě, že jsem dost odvážný!“ odsekl Sayuri. Neměl rád, když ostatní zpochybňovali jeho kuráž. „Co je to za kraj?“
„Kraj plný magie, poutníku. Kraj, o kterém se ti ani nesnilo. Žijí tam vlci mocnější než jakýkoli alfa vlk, kterého jsi kdy potkal. Vlci, kteří se přátelí s Životem samotným a Smrti se posmívají za zády, protože si myslí, že je neslyší. Měl bys o tento kraj zájem, poutníku?“ Fialové oči se lstivě zaleskly.
„Co musím udělat?“
„Ach, můj milý poutníku,“ uchechtl se vlk a zvedl hlavu k obloze. „Zavřít oči a věřit svému novému příteli. To je to jediné, co musíš udělat.“
A tak Sayuri zavřel oči a věřil. Kdyby jen tušil, že ten starý blázen mluví pravdu.

Vlastnosti

Síla 10%
Vrozená síla: 60% / Bonusy: 0%
Rychlost 10%
Vrozená rychlost: 30% / Bonusy: 0%
Vytrvalost 10%
Vrozená vytrvalost: 20% / Bonusy: 0%
Obratnost 10%
Vrozená obratnost: 60% / Bonusy: 0%
Taktika lovu 10%
Vrozená taktika lovu: 30% / Bonusy: 0%

Magie

Vrozená magie


1. level 2. level 3. level 4. level 5. level 6. level 7. level 8. level 9. level 10. level
Bonusy: //

Doplňující magie

1. level 2. level 3. level 4. level 5. level 6. level 7. level 8. level 9. level 10. level
1. level 2. level 3. level 4. level 5. level 6. level 7. level 8. level 9. level 10. level
1. level 2. level 3. level 4. level 5. level 6. level 7. level 8. level 9. level 10. level
1. level 2. level 3. level 4. level 5. level 6. level 7. level 8. level 9. level 10. level
1. level 2. level 3. level 4. level 5. level 6. level 7. level 8. level 9. level 10. level
...
...
...
...
...