Notice: Use of undefined constant username - assumed 'username' in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 62

Notice: Use of undefined constant username - assumed 'username' in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 62

Notice: Use of undefined constant username - assumed 'username' in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 66

Notice: Use of undefined constant username - assumed 'username' in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 66

Notice: Undefined variable: jsemmulti in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 640

Notice: Undefined variable: zdravi in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 705

Notice: Undefined variable: energie in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 705

Notice: Undefined variable: stesti in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 705

Notice: Undefined variable: kaminky in /data/web/virtuals/165597/virtual/www/require/mod/profile.php on line 705
Gallirea - Profil

Ayshi



avatar

Poznámka

Ráda si s kýmkoli zahraju :)

Jak si zatím můžete Ayshi představovat:




Aktuálně
• Ronherský potok s Ilenií
• Pokousaná a poškrábaná, mokrá a duhová
• Velmi nadšená, euforická

Známosti
• Duncan - krviodolný a koupe se v krvi, ovládá oheň a elektřinu, "na Duncana se nešahá, jinak ti zlomí vaz", funny guy
• Ilenia - nejlepší kamarádka ❤, spravedlnost sama, ochranářská, dá se k ní tulit!! ❤

Významná data
11. 5. 2020 Schválení 1

Obrázky!
Pro Duncana

Informace

Uživatelské jméno ayshi
Zobrazované jménoAyshi
Skupina Vlci
Zaregistrován od 4.5.2020 12:15
Naposledy aktivní 28.5.2020 9:00
Příspěvků 31, zobrazit >
Počet přihlášení 83
Pohlaví vlka:Samice
Postavení ve smečce:Tulák
Partner:... nemá partnera ...
Smečka:... nemá smečku ...
Datum narození:17.6.2015
Matka/Otec:Rose / Darkhe
Sourozenci:Wizku, Shadow, Asa, Nickolas;
nevlastní: Kiara
Potomci:... nemá žádné potomky ...
Úkryt:... nemá úkryt ...

Povaha

Ayshi se na první pohled může zdát jako relativně tragická existence. Má o kolečko navíc, jak se říká, či o kolečko méně? Prostě má divný počet koleček. A když bude moc poskakovat kolem, všechna kolečka se jí rozsypou a vysypou a ona bude jako loutka, které někdo přestřihl provázky. Poučení zní: choďte pouze po rovinkách. Nejmenší drcnutí a bum – všechna vaše kolečka jsou fuč. Pointou je, že Ayshi se nedokáže soustředit na jediné vlákno myšlenek – nebo se na něj soustředí až příliš. Její mysl tančí – mnohdy v kruzích, ale i tak je tam nahoře jeden velký bál. Má mnoho myšlenek a malou hlavu, jako byste se snažili udržet oceán v kbelíku. Jde to, ale ztuha.
Nyní vážně. Přesně takovýhle bordel má Ayshi v hlavě pořád. Všechno je podmětem pro přemýšlení – všecičko. A kde nic není, ani Smrt nebere Život něco zaseje. Je expertem přes sebezabavení se. Jednak dokáže hluboce filozoficky o všem uvažovat /nebo to jen hraje a ve skutečnosti je úplně šílená, a přemýšlí ve volných asociacích/, jednak si vždy najde podnět pro hru /i lov může být hra a všechno je kořist/.
Je ztělesněním duality všech živých bytostí. Kdo ví, co se stalo, kde se co porouchalo. Faktem je, že Ayshi je mezistupněm mezi šílenstvím a příčetností. Je jako auto, které má jen plyn a žádnou brzdu, ale jeho řidič z něj může kdykoli vyskočit, a tím jej zastaví. Pokud to nedává smysl, pak jste pochopili Ayshi. Jednoduše řečeno, nechává svou fantazii utrženou ze řetězu – měnit svět kolem ní, dělat si s realitou, co chce. A vůbec, rozbít realitu, ať se může Ayshi vyválet ve střepech, co z ní zbyly, dokud nezačne krvácet sny. A ze snů povstane nová skutečnost, kde může život pokračovat, dokud se Ayshiina fantazie opět nezačne nudit. Je to řečnická otázka existence. Občas procitne. Její pohled se zostří, jako by byla posedlá. A najednou, když promlouvá, její slova nesou váhu. A teď – je tohle Ayshi, nebo je to ta pomatená črta vlčice? Dívat se jejíma očima je jako sledovat vlastní život skrze kaleidoskop.
Vše je relativní. Pravidla, zákazy, život a smrt, sny a realita. Hranice mezi nimi jsou pro Ayshi mlhavé až neexistující. Vše si je rovno, protože kdo dokáže, že nakonec vše není jedno? Pro ostatní to znamená v podstatě to, že Ayshi není schopná žít ve smečce. Nemá respekt vůči nikomu, nezná strach, protože nezná ani odvahu. Nerespektuje ani pravidla, protože kdo má právo snažit se ovládnout chaos bytí. Je to samotář volbou ostatních. Málokdo ji dokáže snést – snad kdyby se našel nějaký zvědavec, co by jí byl fascinován jako materiálem ke studiu, bylo by možné, aby kráčel po boku Ayshi delší dobu. Je snad problémem, že se neliší její chování dle toho, zda je sama či ve společnosti? Cítí se snad ostatní, jako by jimi opovrhovala, když nadále i v jejich přítomnosti zůstává sama sebou? Ne že by nad tím měla jakoukoli moc, je jen otrokem životní síly.
Nechápe princip soukromí nebo osobního prostoru. Dělá si, co chce. Nemá absolutně žádnou sebekontrolu či snad ohled na společenské konvence. Pokud se chce k někomu přitulit, udělá to – a že to dělá často – zároveň ale co když chce někoho kousnout? Udělá to. Následky pro ni neexistují, čas je, koneckonců, také relativní. Minulost, přítomnost i budoucnost jsou singulárním časem a tím je teď. Je vlastně docela společenská, pokud je to čistě jen na její volbě. Ráda přemýšlí nahlas, ráda si povídá, ale na druhou stranu vždyť jí samota v ničem nebrání. Vždy si může domyslet cizí existenci vedle sebe. Jenže ta nehřeje…
Vlastně je Ayshi docela tragickou existencí nejen na první pohled. Osamělá, pomatená vlčice, která si to neuvědomuje. Nebo snad ano a právě proto se oddává snům? Je tento život autentický, či si ho fabrikuje pro své potěšení? Kdopak to jen ví – protože Ayshi to rozhodně není. …Nebo snad?

Příběh a zajímavosti

Jeden by snad řekl, že to byl osud.
Na svět měl přijít atypický tvor, a tedy i okolnosti jeho narození byly výjimečné. Jak ptáte se? Nuže, místo kňučení a jiných vokálních projevů bolesti, jaké obvykle provázejí porod, se jeskyní rozléhal smích. To byla jedna věc. Druhá byla, že tento intimní, velmi osobní a zranitelný moment, který obvykle sdílí pouze dva vlci, rodiče, narušil vetřelec. Malé zvědavé vlče, které nebylo zrovna ztělesněním nenápadnosti, sledovalo celý ten proces. To není zrovna košer porod, viďte?
A jako malý vetřelec působil i jiný tvor, než toto vlče.
Na svět postupně přišli potomci Rose a Darkheho, v následujícím pořadí to byli: černočerný Shadow, bílobílá Asa, černobílý Nickolas, bíločerná Wizku a na závěr, protože další kombinace těchto dvou barev již nebyly možné, hnědohnědá Ayshi. Mále nedomrlé cosi, co jen zběžně připomínalo vlče. Dokonce i pomoct k bradavce tomu museli. Jako by si ta malá mizerná existence uvědomovala, že všem bude lépe, když tento svět opustí / že na tomto světě pro ni není místo a bude ho tedy muset roztříštit a vybudovat od základu jinak /.
A změny se na světě začaly dít téměř okamžitě. Skupina sestávající se z novopečených rodičů a jejich malých ratolestí a toho vetřelého vlčete, Tany, s jeho rodiči se odtrhla od smečky a usadila se v horách. Velmi neobvyklé. Mohla jimi snad nejmladší z jejich dcer nějak manipulovat? Potřebovala snad již od narození výjimečné podmínky k přežití?
Život v horách nebyl lehký ani poté, co si nová dejme tomu smečka nalezla jeskyni k životu. Byla tam zima a malá vlčata potřebovala teplo. Ayshi o to víc, že byla zaostalá, drobná, k životu se téměř neměla. Mít jiné rodiče, snad by její život skončil již dávno. Když se na ně matka dívala, jak sají její mléko, nenapadlo ji ani jednou, že by mohla tu hnědou hmotu odstrčit? Vše by bylo jednodušší, o hladový krk méně – teď a v budoucnu. Bylo to snad, protože hnědě barevný kožich toho malého klubka jí připomínal jejího druha? Jakýkoli byl ten důvod, životu nejmladšího z potomků nebylo dovoleno zhasnout.
Jako by snad cítila, že k ní je její rodina příliš shovívavá, snažila se ta drobná bytost zesílit. Pila mléko, jako by její hrdlo bylo věčně vyprahlé, žaludek bezedný. A její bratr Shadow si všiml. Vždy si všeho všiml. Ačkoli byl o tolik silnější, neštítil se své sestře uštědřit ránu tlapkou či do ní hlodnout. Jaké štěstí měla malá Ayshi, že jeho zuby tehdy byly ještě měkké. Vycítil v ní snad tehdy hrozbu? Právě k ní byl extrémně krutý, ačkoli terorizoval i své ostatní sourozence. Snad to byl osud, aby stáli s Ayshi proti sobě.
Ale pokud byl Shadow krutý, osud samotný pak byl… tyranský. Vlčata na mléce prosperovala, sílila. Shadow se již o stěnu dokázal procházet. Ostatní také zvládali jakžtakž vstát. To jen Ayshi se sotva plazila. Snad by jí rodiče prokázali milosrdenství, kdyby ji tehdy zardousili, po cestě vytratili, nebo ji prostě jen nechali zemřít samotinkou samotnou v rohu jeskyně. Jako by vyvolávala do kosmu nespravedlnost života, Ayshi byla ze sourozenců od mala nejvokálnější. Což je problém, když jste nevyvinutí a vůbec na prahu smrti, když vás tlukot vlastního srdce vyčerpává natolik, že kolikrát ani neotevřete ve dne oči, abyste ušetřili energii. Je to problém, protože vaši silnější sourozenci k vám nemají žádnou toleranci, protože vás sotva považují za jednoho z nich.
Ayshi byla bezbranná a její křik, pískot spíše, sloužil jen k tomu, aby sytil Shadowův hněv. Jeho drápy se zaryly do masa nejmenší z jeho sester, té, která jen bezmocně křičela svou bolest do světa. Jak by to dopadlo, kdyby se nezjevil anděl? Na to raději nemysleme. Protože někdo skutečně přišel Ayshi na záchranu, a byla to Wizku, která ji bez toho, aby si to uvědomovala, zachraňovala ještě dlouho poté.
V tento moment však přišli rodiče a potyčku rychle ukončili. Zraněnou malou Ayshi odnesl otec stranou. Voněl jako horský vichr, síla a nespoutanost. Taková by si přála být jednou také. Darkhe očistil její ránu, hřál ji a držel ji u sebe. Byla v bezpečí. Byla milovaná. Pořád připomínala spíše neurčitý blob živé hmoty než vlka, a přesto k ní byl otec tak něžný. A tehdy procitla. Všichni jsou si rovni. Nejsou jí nadřazeni, ona není nadřazena jim. Fyzická síla nebo stav, zdravotní či vývoje, s tím neměl co dělat, pouze na duši záleželo. V podstatě jsou oni jí a ona jimi.
Tak proč je pořád tak sama? Čas plynul a vlčata sílila, dokonce ona sama sílila. Pomalu, ale jistě. To se zdálo být její životní konstantou. Nestačila však svým sourozencům, kteří již objevovali jeskyni, zatímco ona se dokázala s velkou námahou zvednout na předních tlapkách. Samozřejmě, že jí nevěnovali pozornost. Jen občas se jí zdálo, že k ní promlouvají. Jejich hlasy zněly zvláštně a ozývaly se jen v její hlavě, ale byly to jejich hlasy. Někdy, když se opravdu soustředila, dokonce dokázala vidět jejich tváře. Strávila tak dlouhou dobu představováním si, jak by to vypadalo, kdyby s ní sourozenci trávili čas, že si dokázala v mysli promítat simulaci, která byla od reality nerozlišitelná. Minimálně pro Ayshi. Ale proč, když se to všechno dělo, se zdálo, že její sourozenci si nic z toho nepamatují?
Vždy se však najde výjimka. Wizku si pamatovala vše. Ayshi věděla, že Wizku je jiná než jejich sourozenci, protože Wizku na dotek hřála. Když k ní přišla, lehla si vedle ní a povídaly si. Tedy aspoň než Ayshi vyčerpáním odpadla. Tana na ně dohlížela, spíše teda kontrolovala, že ta divná pomatená hnědá věc nic neudělá její drahé Wizku, ale byla tam. Je ve hvězdách, co by s Ayshi bylo, kdyby Wizku nebylo. K ní měla ze sourozenců nejlepší vztah, vůči ní cítila pravou čistou, nevinnou, dětskou lásku. A nesmírnou vděčnost. Protože když s ní její sestra byla, Ayshi necítila chlad. Zima jí nikdy nevadila, ne více než jakýkoli jiný pocit, ale ten mráz uvnitř její vlastní hrudi byl mučivý. Přesto jej dokázala její sestřička zahnat. Byla pro Ayshi vskutku andělem.
Nedá se přesně určit, jaký podíl měla Wizku na vývoji Ayshi, je však jisté, že velký. Nějakým způsobem totiž malá hnědá hmota vyrostla v zakrslou vlčici. Byl to sice drobný krok vpřed, ale aspoň nebyl vzad. Vlčata už přecházela na maso, pomaličku, teprve jim rodiče začali předžvýkávat jeho kousky jako takovou náhradu sušenek k mléku, když Ayshi dokázala stát na vlastních nohách. Stálo jí to hodiny a hodiny snahy, ale povedlo se. Přesto se z jejího života nestala idylka.
Možná stála, chodila, hýbala se, ale bylo to zvláštní, jak na ni ostatní koukali. Někdy se jí tlapky zvláštně ohnuly, nebo se pohnula určitým způsobem, a jim to přišlo divné. Nechápala to. Tak či tak, dohnala své sourozence v základních schopnostech nutných pro život. Byť byla pořád výrazně menší, hubenější, slabší. Ale na tom se pracovalo. Wizku jí pomáhala, stále ten hodný anděl strážný. Hrály si spolu, na oko se praly, aby se Ayshi dokázala ubránit, až si na ni Shadow bude dovolovat – a že se to stávalo často.
V síle na něj ovšem nikdy nemohla stačit, to bylo očividné. Přišla však na to, že je rychlejší než on. A ty divné pohyby, co s tělem dokáže, jí umožňují vyhýbat se jeho ranám s překvapivou elegancí. Brzy se stala odborníkem přes boj s nepřítelem, který byl několikrát větší a silnější, než ona sama. Byla mrštná, zatím pořád nešikovná a často jí to podklouzlo, ale v dobré dny dokázala Shadowa kousnout aspoň dvakrát nebo třikrát, zatímco on ji ani jednou netrefil. Slavily její drobná vítězství s Wizku, která koneckonců byla velkým důvodem těchto úspěchů.
Pravdou bohužel přesto zůstávalo, že sourozenci si s ní nerozuměli. Wizku se aspoň snažila, protože to tak dělala již dlouho. Občas se dokonce zdálo, že to nedělá jen z lítosti. Ostatní… ne tolik. Nickolas většinou soutěžil s Shadowem, nebo polehával s Asu. Asu buď byla s Nickem, nebo byla venku a dělala… cokoli to bylo, co dělala. A Shadow byl Shadow. Přitom to nedávalo žádný smysl. Ayshi měla tolik vzpomínek na všechno, co spolu prováděli – jak s Nickem napodobovali skákání žab, jak s Asou chytali do pacek slunce vysoko na obloze, dokonce i jak si se Shadowem hráli se šiškami. Tak proč tomu neodpovídá to, co vidí, když jsou všichni pohromadě a z nich vyzařuje teplo, když jejich dech čeří vzduch? Byla to záhada.
Zdálo se, že jediným společným bodem jich všech byl prvotní odpor k masu. Ayshi se hnusilo, bála se jej. Při pohledu na něj se jí zdálo, že se jednotlivá svalová vlákna hýbou, motají se jako červi. Bylo to nechutné a znepokojivé. Přesto nebylo zbytí. Musela jíst. A na nové dietě se jí dařilo hned lépe. Měla už dost síly na to, aby ji rodiče dovolili vyjít ven z jeskyně a zkoumat okolí bez dohledu.
Milovala to. Objevovat, šplhat po kopcích a skalách na jejich hoře. Byla drobná, vyhublá, dokázala se vsoukat do každé skuliny. Co se týkalo kamenitého zázemí jejich domova, znala ho lépe než kdokoli z její rodiny. A znala všechny, kdo v těch temných zákoutích žili. Ty mysteriózní bytosti, které byly napůl vlkem, napůl něčím z hvězd. Snažila se je představit sourozencům, opravdu ano, ale co to – oni je ignorovali! Byli dokonce tak hrubí, že předstírali, že je nevidí! A přeci… vždyť si pamatovala, jak si s malým Shakkhettem – potomkem prastaré linie pocházejícím z hvězdy na jihu – hráli. Tak proč teď, když jsou její sourozenci schopní se jí dotknout, když cítí, jak se Shadowovy zuby noří do jejího masa a tlapy ji porážejí k zemi, se všichni tváří, jako by se to nikdy nestalo?
No nicméně, bylo na čase, aby se vlčata začala aktivně podílet na svém vlastním životě a učit se přežití. Ayshi se ocitla ve společnosti Nickolase, Wizku a matky při výpravě za srnou a jejím potomkem. Bylo to zvláštní. Ayshi byla velmi paranoidní, připadala si, jako by sledovala svou alternativní verzi – vždyť ten kolouch ještě nic nezažil, byl mrňavej a táhl se za svojí maminkou. Přesto nic necítila, když ho její matka nakonec skolila. Jen se instinktivně rozběhla k té mladé mrtvolce, aby se mohla nasytit. Když se do těla zahryzla, viděla jako v zrcadle, jak požírá samu sebe. Živiny jako živiny, vždyť na tom nesejde. Nijak ji tento obraz netrápil. Brala to dost přirozeně, zajímalo ji jediné – co vidí její sourozenci a matka? Požírají také obraz své sestry a dcery? Neptala se.
Začaly se dít divné věci. Bylo to, jako by její sourozenci slepli. Nechápala, co oni nechápou na tom, že závodí s těmi věcmi ve větru. Vždyť ještě před hodinou je naháněli s ní! Jak frustrující! Ale to nevadí. Jen to vůbec nepomáhalo jejímu už tak dost zmatenému mozku. Ale třeba ta jejich slepost byla k něčemu dobrá – Wizku objevila, že má speciální schopnosti. Ovládala vodu. Ukázala to Ayshi, která byla ohromená! Jak bez námahy čarovala s vodou, bylo dech beroucí.
Kolikrát pak sestru prosila, aby pro ni čarovala. Pod její tlapkou se z vody tvořené hady a chapadly stal proud ryb, krásných strakatých ryb, které spěchaly v neznámé dálky. Jindy to byly zase pouze vlnky, obyčejné, přesto uklidňující. Bylo to jako balzám pro její zraněnou mysl. A podle toho, co Wizku magií vykouzlila, Ayshi buď skákala ve vodě a snažila se zastavit ty barevné ryby, aby je mohla vyslýchat, kam že to cestují, nebo ležela spokojeně přitulená ke své sestře a sledovala, jak vlnky tančí pod vedením její tlapky.
„Představte si mít tak trapnou, zbytečnou magii, jako je voda!“ vyštěkl se smíchem Shadow, jen co vylezl na kámen před jeskyní. Před ním sedělo malé publikum nejrůznějších vlků a jiných obyvatel skal. Ayshi, a zdálo se, že pouze Ayshi, je všechny důvěrně znala. Sledovali jejího bratra s prázdnými tvářemi, nejen výrazy. „Já bych se asi raději…“ a naznačil, jak si drápem přejíždí po krku.
Ayshi zavrčela. Shadowův pohled byl hned na ní. Vyzývavě, téměř až pohrdavě, se na ni ušklíbl. Její krev vřela. A zároveň s vlčicí začala vrčet celá tribuna pod pódiem jejího bratra. A přesto se nebál. Zuřila. Vskutku zuřila – jak zvláštní! Ten pocit se jí líbil! Bylo to nové a vzrušující! A náhle – hle! – celý svět se vztekal s ní! Kamení v jejím nejbližším okolí se začalo třást, vibrovat hněvem. A její bratr? Jen si odfrkl a zavolal rodiče.
Očividně se také Ayshi povedlo nabýt schopnosti – jiné než její sestra, ale neméně magické. Celý svět byl teď jejím hřištěm! Darkhe své dceři něžně olízl tvář. Vtipkoval, že je dobře, že má magii předmětů, že ji udrží nohama pevně na zemi, zatímco její hlava bloudí v oblacích. To znamená, že je teď nepřekonatelná! Má moc, pravou moc! Je svobodná, protože si může dělat, co chce jak se zemí, tak s vesmírem! A že toho využije.
Zvláštním způsobem ji její magie opravdu osvobodila. Protože teď, když věděla, že je v bezpečí, uzemněná, připadala si, jako by mohla uvolnit svůj plný potenciál. Brzy bylo zřejmé, že je ze sourozenců nejobratnější – fakt, který byl jen umocněn jejím drobným tělem a volnými klouby. Když lovili králíky, dokázala se skoro zpola vervat do jejich nory – což pochopitelně její kořist nečekala. Měla v tomto specifickém typu lovu mnohem větší úspěšnost než ostatní. A také trénovala. Zrychlovala. Byla příliš slabá, než aby dokázala vyvíjet činnost dlouho a už vůbec ne používat sílu. Jedinkrát v životě se tedy soustředila na reálně možné. A jedinkrát v životě jí to posunulo dál. Byla již schopná postarat se sama o sebe.
Trávila tedy čím dál více času touláním dále a dále od jeskyně – ne rodné, ale skoro. Ráda by řekla, že přitom dováděla se sourozenci, teď když z nich byli dospělí vlci a všichni si byli rovni. Už uměla co oni, i více. V něčem vynikala. Oni také. Rozdíly mezi nimi byly setřeny. Tak proč? Proč se pořád chovali takhle? Dělali si z ní srandu, nebo se jí… báli? Ano, někdy se jí báli. Spíše byli znepokojení. Protože jejich mysl musela vytěsnit všechno, co s Ayshi dělali. Dobře slyšela, co si o ní šuškali.
A proto se dá říct, že nikoho nepřekvapilo, když se probrali a ona byla pryč. Ještě o tom vtipkovali. A hledat pravdu? Pravda nikoho nezajímala.
A přitom byla vcelku zajímavá.
Seběhlo se to nad ránem. Ayshi dostala žízeň. Tůňka byla nedaleko, ale ona věděla, že jít tam bude nebezpečné. Takhle brzy ráno se venku toulal nadbytek nebezpečných stvoření. Stinných stvoření. Jenže Ayshi nebyla z těch, kdo raději trpí se suchým hrdlem po zbytek noci. Riskne to.
Došla až k otvoru z jeskyně. Zklidnila svou mysl, co to šlo – protože mohou slyšet její myšlenky – a vystartovala. S nejsilnějším odrazem, co zvládla, vyrazila z jeskyně. Svištěla vzduchem jako splašená, elegantně se skláněla pod mohutnými prackami těch, těch monster! Ano, spatřila jejich tvář a viděla jen monstra! Ale na ni nemají. Nohama na zemi a hlavou v oblacích? Kdo se jí vyrovná!
Sprint k tůni byl úspěšný a každý ví, že příšery se bojí vody. V pokoji se napila. Vlezla si do vody a pořádně se namočila. Třeba je tak vystraší! Chechtala se svojí mazanosti. Když vtom najednou – světlo. Kdesi za ní něco začalo zářit.
Šla v naprosté tmě lesem, ale její mysl zářila jako nový zítřek. A už to byl nějaký ten den – týden, možná? /měsíce a měsíce, ty hloupá/ – co se hranice mezi její myslí a světem rozpustily. Ayshi postupovala lesem klidně, klesala z hory. Jak jí zem a rozpoložení stromů přestávalo být povědomé, zakopávala a vrážela do věcí. Jak podivné – vždyť vše bylo zalité světlem. Ale pokud chce svět najednou fungovat takhle, dobrá tedy. Musí se přece jen všemu vyhnout.
Sprintem se pustila dolů. Její plíce stále pálily z předchozího běhu, nyní to bylo, jako by v nich vzplanul požár. A stále padala a zakopávala. Jak je možné, že si nic nezlomila? Hloupé štěstí. A stačil jediný náraz do stromu, aby skončilo.
Jak dlouho pod tím stromem ležela, ani sama neví. Ale ví, že když otevřela oči, byla pohlcena světlem. Bylo to krásné, vskutku krásné. Bylo zrovna poledne – že by toto světlo bylo reálné? Už je zde jen Ayshi, a pro ni bylo reálné, vezměme to tedy jako pravdu. I to, že v tomto světle se mohla vznášet. Bylo to jako plavat v mlze. A tak se lesem provznášela až na jeho samý okraj, kde sestoupila zpět na zem. Přesně, jak říkal její otec – tlapky hezky na zemi.
A tak začala její cesta za dobrodružstvím – svobodným dobrodružstvím. Tady už na ni Shadow nebude dorážet, útočit na ni. Už se jí nebudou smát. Přesto… přesto měla v hrudi zvláštní prázdný pocit. Snad poslední pohled? /Už nepatří do mého světa./
Rozběhla se dále, pomalým tempem, přesto nevydržela běžet daleko, ale o tom to nebylo – šlo o tu symboliku. Dokud běžela, v patách ji pronásledovali její sourozenci – jejich duchové. To poznala i ona sama. Šlo o to jim utéct, aspoň kousek.
A před ní, před ní už čekali její noví přátelé. Všech tvarů a barev. Vlci i ne. Některé dokonce poznávala z dřívějších her a časů. S nimi bude cesta jistě probíhat hladce. Cesta kam…? Na tom nesejde. Její otec vždy říkal, že cesta je důležitější než cíl. A ona byla dcera svého otce – to jí matka říkala. Jak měla Ayshi vědět, že narážela pouze na barvu jejího kožichu.
Vydali se na cestu, banda nomádů bez domova. Některé z jejich dobrodružství, spolu s jejich výsledkem byla:
Hledání mysteriózního světla: Ayshi a její přátelé, rudohnědí vlci, jejichž jména dávno zapomněla, jednoho večera viděli na obloze zvláštní světélkující orb. Stopovali ho dnem i nocí, přes hory a doly, prošli sedm smečkových území a magický most z vrbových větví. Našli jej schovaný bezpečně v srdci zpěvného ptáka, který pěl písně tak překrásné, že se hnědé oči Ayshi zalily slzami.
Připevnily dokonce i její ztrápenou mysl zpět k realitě. Aspoň na moment. Procitla a vydala se systematicky na cestu. Na jih, kde věděla, že bude tepleji. Neměla ráda zimu. To byl prozatím cíl. Na cestě se dokonce setkala s vlky… skutečně. Na dotek byli teploučcí a měkcí. A jejich zuby ostré. Byla tak vyděšená, když na ni skočili… utekla.
Bublání v jádru světa: Trval týdny a týdny, neustálý bublavý zvuk v jejích uších. I její přátelé, vlk a stinná liška, to slyšeli. Začali tedy hrabat. Bez únavy – téměř, Ayshi potřebovala odpočinek. Bodejť by ne. Ti dva se museli flákat, díra se vůbec neprohlubovala, když kopali ti dva. Strávila týdny kopáním té díry, pokoušela své vlastní limity.
Byla nalezena toulavým vlkem, jehož jméno spolkl čas. Vytáhl ji z nepříliš hluboké díry a odtáhl ji k vodě. Probrala se, s čistou srstí i myslí. I tento vlk byl hřejivý. A velmi překvapený. Promlouval k ní, ptal se jí odkud, přišla – pořád se ptal, co se jí stalo. A ona se mu snažila říct, o tom bublání, a jak přestalo, ale on se pořád zajímal jen o to, co se jí stalo, ale jí se přece nic nestalo, byla v pohodě. Tak se ho taky zeptala, co se mu stalo. A on na to, že ho vyhnali. A odkud?
Řekl jí o nějaké vlčí zemi. Tam prý žijí v harmonii se svými magiemi, jako malý ráj pro vlky. Musela se smát, ano, to je přesně místo pro ni. Přesně místo, jaké by její fantazie vytvořila – a konečně jej vidí i jiní vlci. Jak… překrásné. Již má cíl.

Zajímavosti:
Tělesná stavba: Kost a kůže, relativně řídká, drsná srst. Je velmi drobná, maličká – důsledek toho, že se zřejmě narodila trochu nedovyvinutá. Pravděpodobně má zmenšený žaludek, nedokáže toho moc sníst. Má velmi protáhlou lebku a vystouplé lopatky. Končetiny má k tělu nepoměrně dlouhé, nebo se to jen zdá díky té kostnatosti.
Hypermobilita: Má velmi volné klouby – dokáže si ohnout tlapy a jiné části těla do nepřirozených úhlů a ani si nevšimne. Nejlépe to jde vidět, když se potřebuje někam proplazit nebo vervat někomu do nory. Je velmi skladná! A když se dere do králičí nory, lopatkami kolem sebe drolí zem, jak je složená a skrčená… není to hezký pohled.
Halucinace: Těmi netrpí. Všechno reálně vidí, tudíž to nejsou jen nějaké hry jejích smyslů! Dokonce i cítí jejich pachy! Jediné, co nevnímá je jejich dotek a teplo. Ale to, že jsou nějací divní jim ještě neubírá na reálnosti. – Takhle by vám to nejspíše řekla ona. Ostatní však pochopitelně nemají šanci vidět nebo vnímat nic z toho, co vnímá Ayshina pomatená mysl. Je to, jako by stála na hranici dvou světů – v tom jejím, je vše co vidí skutečné, a v tom jejich, no, je Ayshi prostě bláznivá vlčice, co žije v jedné velké halucinaci.

Vlastnosti

Síla 10%
Vrozená síla: 10% / Bonusy: 0%
Rychlost 10%
Vrozená rychlost: 70% / Bonusy: 0%
Vytrvalost 10%
Vrozená vytrvalost: 10% / Bonusy: 0%
Obratnost 10%
Vrozená obratnost: 100% / Bonusy: 0%
Taktika lovu 10%
Vrozená taktika lovu: 10% / Bonusy: 0%

Magie

Vrozená magie


1. level 2. level 3. level 4. level 5. level 6. level 7. level 8. level 9. level 10. level
Bonusy: //

Doplňující magie

1. level 2. level 3. level 4. level 5. level 6. level 7. level 8. level 9. level 10. level
1. level 2. level 3. level 4. level 5. level 6. level 7. level 8. level 9. level 10. level
1. level 2. level 3. level 4. level 5. level 6. level 7. level 8. level 9. level 10. level
1. level 2. level 3. level 4. level 5. level 6. level 7. level 8. level 9. level 10. level
1. level 2. level 3. level 4. level 5. level 6. level 7. level 8. level 9. level 10. level
...
...
...
...
...