Příspěvky uživatele

< návrat zpět

FM 1/5 (20)

"Je to tu parádní!" odpověděla jsem okamžitě a při tom sebou dost cukla, takže i když se Démon do teď držel na mých zádech, tentokrát to vzdal a svalil se s protestným skřehotem na zem. "Jejda, promiň," otočila jsem se na něj omluvně, zatímco on se jen mračil. "Ale jak jsem říkala, je to tu parádní, jakože v celém kraji! Tenhle les je taky fajn, je to spoustu dobrých stromů na šplhání a schovávání. Ale mimo les je spooousta zajímavých míst. Třeba místo, kde vystřeluje teplá voda ze země. Ale musíš si dávat pozor, může to být i hodně nebezpečný!" dodala jsem důležitě, zatímco jsem se tvářila, že já nebezpečí snídám, protože tyhle nebezpečná místa už jsem si prošla a můžu o nich vyprávět. "Mohla bych ti je ukázat. Když tam půjdeš se mnou, nic se ti určitě nestane," navrhla jsem nadšená, že bych mohla mít zase po boku někoho, kdo se mnou tyhle cesty bude podnikat. Nebrala jsem na vědomí, že to není úplně zodpovědné do toho zatahovat malé, skoro cizí vlče.
Poslechla jsem si pozorně vyprávění o té Annan. "Hmm... takže je to bůh, co vlastně také pořád cestuje a tak ho nenajdeš na jednom místě?" snažila jsem se to pochopit. "My tu máme také nějaké bohy, ale ty mají své úkryty a mluvit s nimi také můžeš jenom, když za nimi do toho úkrytu přijdeš. Myslím. Jinak jsem s nimi ještě nemluvila." Otřásla jsem se, protože mi při vzpomínce na Smrtinu zříceninu přejel mráz po zádech. "Je Annan hodná?"

FM 1/5 (19)

Rozhodli jsme se zůstat tady, když přestalo pršet. Já si na promáčenou zem odmítala sednout, ale docela jsem koukala, když si Lalie prostě lehla. Že by jí to nevadilo? Možná jsem byla moc zhýčkaná já, ale odmítala jsem si to připustit. Démon to také ponechal bez komentáře. Rozhlédla jsem se kolem, protože bych se lépe cítila někde výš, ale žádný ze stromů, který nás momentálně obklopoval, nevypadal moc dobře na šplhání. Škoda.
"Dá se říct, že ano. Byla jsem taky jenom vlče, když jsem sem přišla," přiznala jsem, ale hlavou mi vrtalo něco docela jiného. Rezignovala jsem na mokrou zem, která se stejně rychle pod slunečními paprsky zahřívala a usychala, a dřepla jsem si s hlavou zvídavě nakloněnou do strany. "Kdo je to ta Annan? O té jsem ještě neslyšela. Žije taky někde tady poblíž, když vás sem přivedla?"

FM 1/5 (11)

O žádné Hyettě nebo Lalie jsem zatím neslyšela, takže musely být nové! To bylo super, nová krev ve smečce, na kterou se pro jednou Lůli nemračil. No jo, jak by se na ně asi tvářil? Určitě by mu nevadili! rozhodla jsem za něj, i když jeho názor v téhle smečce už neměl váhu.
Nabídla jsem Lalie úkryt a už už jsem se chtěla vydat tím směrem, protože jsem nepředpokládala, že v tom slejváku bude vlče nesouhlasit, ale hle! Zarazila jsem se v půli kroku s tlapkou ve vzduchu. "Hmm, aha aha," zamumlala jsem zamyšleně. "To by mohl být problém," otočila jsem se pohledem na Démona, protože mě taky napadlo vzít Lalie na záda a dovézt ji tam, ale moje záda byla momentálně obsazená a Démon ještě neměl dost uzdravené křídlo, aby se dokázal pohybovat sám. Naštěstí jsem si všimla, že bubnování do listí lesa se pomalu zklidňuje. Zastříhala jsem ušima. "A nebo ne!" zahlásala jsem zvesela. "Vypadá to, že bouřka už ustává, slyšíte to?" obrátila jsem se jen na Lalie, protože znova otáčet krk jako sova na Démona se mi nechtělo. "Takže si tvoje nožky můžou odpočinout přímo tady! Mým nožkám by odpočinek taky nevadil," přešlápla jsem na místě. Sedat se mi do toho mokra moc nechtělo. "Přišli jste z daleka?" pokračovala jsem ve vyzvídání.

FM 1/5 (9)

Koukala jsem na to vlče, jako bych spadla z višně. Nebo jako by spadla z višně ona. Nerozuměla jsem vůbec ničemu, co to vykládala o té... Efalen? Co že nám to darovala? Alespoň jsem pochopila, že ztracená není, i když to moc nevysvětlovalo.
"Aha, takže teď taky patříš do smečky? Kdo je tvoje máma?" vyzvídala jsem bez pardonu, protože jsem byla celkem nadšená z představy, že je ve smečce někdo nový a rozhodně jsem se tím nemínila tajit. Z mých zad se však ozvalo nesouhlasné zakašlání Démona. "No jo, jasný," protočila jsem oči. "Nechtěla bys čekat někde, kde je sucho? V úkrytu třeba. Zavedu tě tam! To můžu, jestli jste teď taky naši," zubila jsem se na vlče a radostně mrskala ocasem. "Já jsem Zurri, mimochodem, a tohle je Démon. Ale toho si nevšímej, je teď trochu nabručenej, protože jsme pěkně zmokli," zasmála jsem se, přestože mému společníkovi to vůbec k smíchu nepřišlo. "A jak říkají tobě?"

FM 2/5 (7)

Celý svět se kolem mě semknul, tísnil mě a já nebyla schopná vnímat nic kolem sebe. Bylo mi jedno, že mi prší do už tak beztak naprosto promáčeného kožichu nebo že ten les přeci jen není tak prázdný, jak se mi na první pohled zdálo. Přerývaně jsem dýchala a koukala do země, jako bych se bála svůj pohled zvednou a zaměřit kamkoliv jinam. Co bych tam asi viděla? Nedokázala jsem na to pomyslet. Cítila jsem, jak se stromy přibližují, přestože jsou stále dál a dál a pak... do mě jeden narazil.
Škubla jsem sebou tak prudce a nečekaně, že i Démon sebou na mých zádech zacloumal. "Hej, dávej pozor!" houknul při snaze získat zpátky rovnováhu. Já si ho ale nevšímala. Vyděšeným očima jsem střelila po zdroji toho nárazu. K mému překvapení to nebyl strom. Bylo to vlče. Sevření ve mně se začalo uvolňovat. "Vlče?" podivila jsem se konečně po chvíli, jako by trvalo, než znovu najdu hlas. "Co tady děláš? Ztratila jsi se?" napadlo mě okamžitě, protože jsem si byla jistá, že poslední vlčata z Asgaaru jsme byli já a Lůli.

VLA běh 15/15

// Středozemka

Vešla jsem do lesa a Démon si při tom neodpustil pár dalších hlasitých oddychů úlevy. "Už toho nech. Jasný, trvalo to, já vím, ale jsme tady, ne?" napomenula jsem ho, protože poprvé to bylo vtipné, ale teď, když jsme skutečně v tom lese byli, mi to už začínalo spíš lézt na nervy. A měla jsem pocit, že přesně to si Démon užíval. Nechala jsem ho, ať se baví a zalezla do lesa trochu hlouběji. Byl tichý, jen déšť šustící o listí to ticho narušoval. "Vážně tu nikdo není," špitla jsem si spíš tak pro sebe, jak jsem se rozhlížela po té prázdnotě. Bylo tu vždycky takhle mrtvo? To, že tu byl se mnou Démon vůbec nepomáhalo, stejně jsem se najednou cítila sama v tomhle obrovském rozpínajícím se nekonečném prostoru. Uvnitř mě se začalo něco svírat a já měla pocit, že tomu nemůžu uniknout, takže jsem neutíkala. Stála jsem na místě jako přikovaná a vnímala, jak ztrácím kontrolu i nad vlastním dechem, který se zrychloval.

VLA běh 14/15

// Liščí nory

Vyšli jsme zase na prostranství, mému kožichu už to popravdě bylo fakt jedno, ale Démon trval na tom, že v bouřce bychom pobíhat neměli. Fajn, tak já ho do toho úkrytu donesu, když po něm tak touží a pak... pak uvidím, co dál. Život v Asgaaru bez Lůliho jsem si nedovedla představit, ale odejít z něj jen tak taky ne. Jak svojí rodině řeknete, že už není vaše rodina?
"Tohle je pěkně velká louka," upozornil Démon, ale ne pro to, že by byl rozlohou tohohle místa nějak fascinovaný. Zvedla jsem hlavu a pořádně se rozhlédla. "To je ono," přiznala jsem, "poznávám to. Támhle, to je ten les." Koukala jsem přímo před sebe na přibližujíc se siluetu hranice lesa. Cítila jsem, jak se o mě zase pokouší panika, když si za mnou Démon hlasitě vydechnul. "Tfuj, no sláva, už jsem si myslel, že tam snad nikdy nedojdem!" Pobaveně jsem zavrtěla hlavou a trochu sebou škubla, aby to přestal s tím hraním přehánět. Spiklenecky se zaskřehotal.

// Asgaar

VLA běh 13/15

// Ronherský potok

"Nechápu, ve smečce je vás přece dost, sama nebudeš," ozval se konečně Démon, když už se nemusel tolik soustředit na to, aby mi nespadnul ze zad. Nevím proč, ale to, co řekl, mě naštvalo. Prudce jsem se otočila a schválně tak, abych ho setřásla. "Ale ty to nechápeš!" utrhla jsem se na něj. "Ou ou ou bacha křídlo, křídlo!" "Lůli je parťák, jasný? Slíbili jsme si to. A parťáci by se opouštět neměli, jenže on se stejně sebral a šel." Křičela jsem. "Nemohl prostě zůstat, kvůli mě, ne, to mu nestačilo. Já mu nestačila. Uvidíš, až tam dojdeme, bude pryč. Nikde nenajdem ani památku po tom, že tam někdy byl. Nechal mě jít a prostě zmizel." Démon zjevně čekal, až se trochu uklidním, abych se mu náhodou nerozhodla ještě nějak ublížit, i když za nic z tohohle vlastně nemohl. "Zní mi to, jakože tys odešla první," dodal. Zamračila jsem se na něj. "Jak jsi zjistila, že odchází?" "Řekl mi to." "Řekl ti, že už tě nechce nikdy vidět?" "To ne. Řekl, že mám na výběr. Můžu zůstat nebo jít s ním." "A jak jsi se rozhodla?" "Nerozhodla." "Co jsi udělala?" "Utekla jsem," zamumlala jsem nezřetelně a zatáhla hlavu jako želva co nejvíc k tělu. Démon mě nechal, ať se v tom pěkně vymáchám. "Pořád nevím, co mám dělat," přiznala jsem už krotkým hlasem po minutách ticha. "S tím ti nepomůžu, ale třeba ti to dojde, až dojdeme do toho lesa." "A schováme se do úkrytu," doplnila jsem, protože jsem věděla, o co mu šlo. "A schováme se do úkrytu," přiznal beze studu Démon.

// Středozemní pláň

VLA běh 12/15

// Louka vlčích máků

"Něco se stalo, než jsem odešla a já teď nevím, co... co to znamená," rozpovídala jsem se, zatímco jsem prošla loukou a došla zase k potoku, který nám překřížil cestu. Tentokrát jsem se kvůli jeho zpěvu nezastavovala, protože myšlenky v mojí hlavě byly hlasitější, než on. "Protože smečka je rodina, víš. A já mám rodinu, ale pak jsem si našla i tuhle novou rodinu a bylo to tam hrozně fajn, ale pak mi parťák Lůli řekl, že odchází, protože podle něho to tam není fajn a já teď vůbec nevím, co mám dělat, protože bez něj to tam určitě nebude tak fajn. Bude pryč. A já tam budu sama." Výjimečně jsem řeku nebrodila, ale přeskákala po nějakých kamenech, které jsem našla. Pro poštolku tak bylo extra obtížné se na mě vůbec udržet, ale na to jsem v tu chvíli vůbec nemyslela.

// Liščí nory

VLA běh 11/15

// Ronherský potok

Při vymýšlení naší cesty jsme zapluli do moře červených květů. "Páni!" užasla jsem nahlas. Tolik vlčích máků pohromadě jsem snad ještě neviděla. "Tady to vypadá! Musí to tu být fakt hezký, když je hezky, že jo?" strkala jsem čumáky do květů, ale protože byly promáčené, nic moc z nich cítit nebylo. "Já si myslím, že by bylo fakt hezký, kdybychom už našli ten les," namítnul Démon, ale já dál strkala do máků a na jeho poznámku jsem nereagovala. "Proč nechceš jít domů?" vypadlo z něj najednou. "Neřekla jsem, že nechci," snažila jsem se odporovat, ale mlčení z mých zad mi naznačovalo, že se Démon nenechá jen tak obalamutit. "Nevím," přiznala jsem a brouzdala líně loukou.

// Ronherský potok

VLA běh 10/15

// Roh hojnosti

Mlčky jsme došli až k potoku. "Co je?" ozval se po dlouhé době Démon, protože jsem se na jeho břehu zastavila. "Ten potok zpívá," vysvětlila jsem mu a zaposlouchala se do ladného šplouchání vody, která skutečně zněla jako zpěv. "Zazpívat ti můžu klidně taky, až budeme v úkrytu. Kvůli tomu tady nemusíme moknout," připomněl poštolka nespokojeně. "Hmm," odpověděla jsem zase nezúčastněně a vešla do potoka, protože jak jinak. Poštolka zůstal vodou z něj netknutý, takže si při brodění nestěžoval.
"Co je v okolí?" "Cože?" "V okolí toho tvýho lesa, co tam je. Můžem ho podle toho najít." "Aha," došlo mi, co Démon myslí. "Z jedné strany je louka a z druhé kopce. Na jedné straně je pak taková obrovská díra. A řeka. Myslím," snažila jsem se si rozvzpomenout, zatímco jsem za sebou slyšela rezignovaný povzdech.

// Louka vlčích máků

VLA běh 9/15

// Velká houština

Takže jsme vylezli zpátky na déšť, ale tentokrát si ani poštolka nestěžoval. Asi už měl před sebou vidinu toho suchého úkrytu. Byl tu však jeden problém. "Nevím, kudy se tam jde," přiznala jsem. Celou cestu jsme procházeli místa, která jsem viděla poprvé v životě. Byla jsem zvyklá se toulat s tátou, ale od té doby, co mě našel Lůli jsem skoro nevytáhla tlapky z Asgaaru. Tedy, pokud on nebyl se mnou. Teď jsem si vůbec nebyla jistá, kudy mám jít. Démon k mému přiznání nic neřekl a nechal mě prostě jít deštěm, kam jsem si zamanula. A tak jsem šla.
Byla to dost tichá cesta oproti té předchozí, ale neměla jsem náladu se bavit. Přemýšlela jsem o smečce a taky o tom, co se v ní stalo, než jsem odešla a našla Démona. Přemýšlela jsem nad tím, co mi řekl Lůli a taky o tom, že až - jestli - tam dojdu, on už tam asi nebude.

// Ronherský potok

VLA běh 8/15

// Mahtae jih

"Vidíš? Ani to nebolelo," řekla jsem pobaveně na druhé straně břehu. Vlezli jsme do nějaké husté houštiny, která déšť kryla o trochu líp, než ten les předtím, takže jsem Démona sesadila, abych se mohla oklepat. Ne, že bych za chvíli nebyl mokrá úplně stejně. "Ale mohlo," zaprotestoval. Už jsem pochopila, že má rád poslední slovo. "Třeba seš něco jako můj talisman pro štěstí," navrhla jsem s úsměvem, což Démona asi moc nepotěšilo. To mě pobavilo ještě víc. Démon se tvářil, že ho netěší nic, ale já věděla, že i tenhle mrzutý pták má v sobě nějaké emoce. Pobaveně jsem do něj šťouchla čumákem a on se rozkřičel v té své ptačí hatmatilce. Myslím, že nadával, ale vypadal u toho děsně vtipně.
"Takže kam teď už víš? Nepředpokládám, že to zapíchnem tady," dožadoval se dalšího plánu Démon, zatímco si kryl hlavu zdravím křídlem, aby na něj tolik nepršelo. Seděla jsem na kraji houštiny a koukala na pláň před námi. "Možná bych se měla vrátit do lesa," navrhla jsem nezaujatě. "Myslíš ke smečce?" "Hmm," zabručela jsem souhlasně, jako bych nevěděla, jestli je to dost pravda, abych na to mohla odpovědět slovem. "Je tam úkryt." "No tak na co ještě čekáš! Jdeme!" zavelel poštolka jen, co slyšel o úkrytu, a dožadoval se svezení.

// Roh hojnosti

VLA běh 7/15

// Ranský les

Tak teď už jsem tomu vůbec nerozuměla. Jestli to nebylo jeho jméno, tak co teda? "Tak co to teda znamená, ten démon?" Nevydržela jsem to a musela se vyptávat, protože poštolka to odmítal vyklopit sám od sebe. A taky jsme opustili les, který byl jako úkryt na nic a došli k řece.
"To se špatně vysvětluje. Démoni nejsou obyčejná zvířata. Řekněme, že máme určité výhody." "Jakože rozumíte řeči jiných zvířat?" "Třeba. Ale nečekal jsem, že budeš rozumět i ty mě." "Třeba jsem taky démon," navrhla jsem a poštolka se hlasitě rozesmál. Chtěla jsem se urazit, ale vlastně mě to taky pobavilo. Takže jsme se smáli oba, za zády nám létaly blesky a nad hlavami bouřilo.
"Co to děláš?!" vyjekl najednou vyděšeně Démon a já cítila, jak se mi jeho drápy zaryly do zad. "Co bych dělala, potřebuju se nějak dostat na druhou stranu a mokrý už jsme stejně oba dost, tak je to jedno, ne?" vysvětlovala jsem, zatímco jsem lezla do vody. Podle nepovolujících drápů jsem hádala, že se to Démonovi moc nelíbí. "Koupat se za bouřky je snad ten nejhorší nápad!" protestoval, ale já se stejně rozhodla řeku překonat po svém.

// Velká houština

VLA běh 6/15

// Rozdrásané údolí

"Jsme v lese," oznámila jsem, jako by poštolka neměl oči a nevšiml si toho sám. Spíš to ale bylo pošťouchnutí, že teda už může začít vykládat. Mimochodem, ten les byl k ničemu. Pršelo tak urputně, že si kapky draly cestu přes větve a listí až k nám, jako bychom jim chyběly. Přesto jsem cítila, jak se mi na zádech poštolka oklepal. Zajímalo mě, jestli to mělo nějaký účinek, ale nezeptala jsem se.
"Jsem démon."
"Démon?"
"Démon."
Zavládlo ticho, protože jsem nechápala, co se mi tím poštolka snažil říct. Co to je ten démon vůbec zač? "Tak... tak ti mám říkat?" zeptala jsem se nejistě taky proto, abych mu věčně neříkala poštolka. Musel mít přeci nějaké jméno, ne? "Pro mě za mě, říkej mi jak chceš," prohodil poštolka, jako by mu na tom příliš nezáleželo.

// Mahtae jih