Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Listopad 4/10 | Agape

"Pták, co se bojí létat, není žádnej pták, to si vyprošuju," vložil se prudce do konverzace Démon, aby hájil svou čest. Už toho asi na něj bylo příliš, ale mě z čumáku pobavený úšklebek nezmizel. Remcal, ale nebyl zlý. Démon dramaticky roztáhnul křídla a vznesl se do vzduchu, kde nad námi párkrát zakroužil, než přistál zpět na mých zádech. Celou dobu jsem jeho pohyb doprovázela pohledem. "Tak, prosim. Spokojený?" "Naprosto," odpověděla jsem svému společníkovi a dál ho netrápila. Zůstal tam s námi, ale tentokrát se odvrátil pohledem někam do pryč, jako by se zbytku čehokoliv, co se tu bude dít, odmítal účastnit. Vyvodila jsem z toho jen to pozitivní a totiž, že Agape jako hrozbu už tolik nevnímá.
"Co tě sem přivádí? Jo, počkej, žízeň, že jo, to byla asi hloupá otázka," obrátila jsem se zpět na vlčici a přitrouble se zakřenila, když ze mě vypadla taková blbost.

Návštěva se představila jako Tasa a byla vlastně, no, normální. Až na ten vzhled. A zápach. A měla na hlavě brouka...? Nepovažovala jsem za slušné na to upozorňovat a tak jsem se snažila moc nezírat. "Oh, vážně? To mě mrzí, snad už je ti lépe," broukla jsem směrem k vlčici starostlivě. Jak se ukázalo, mé pomoci nebylo zapotřebí. Ale bylo zapotřebí mě ještě trochu zaškolit ohledně smečky podle toho, co Nagesh říkal. Nemohla jsem protestovat, když jsem sama o smečce moc nevěděla, ale co říkal znělo rozumně. "To máš pravdu, ve sněhu se loví pěkně na nic," přikývla jsem a jala se ho následovat zpět do lesa, jen jsem Tase ještě mávla oháňkou na rozloučenou. "Šťastnou cestu," uculila jsem se a byla ta tam.
Držela jsem se Nageshovi v patách a když jsme odešli dostatečný kus od Tasy, dohnala jsem ho. "Vypadala mile," prohodila jsem jen tak, chvíli mlčky pozorujíc jeho reakce. Ale pak mi to nedalo. "Proč jsi tam šel sám?" chtěla jsem vědět. "Když jsi si myslel, že je to nebezpečné. Proč jsi šel sám?"

Čuli jsme tu nějaké trable a Nagesh se to hned jal řešit. Nezdálo se, že by šlo o nějakého jejich známého a tak se vypařil jako pára nad gejzírem, aby tomu přišel na kloub. "Páni, je rychlej," okomentovala jsem, s jakou vervou se do toho pustil a než jsem k tomu stihla říct svoje, byl ta tam. Ohlédla jsem se na Nelly, se kterou jsem tu zůstala stát. A pak mi došlo, co Nagesh řekl. Utéct? Tse, já přece před ničím neutíkám! Dotkl se mého křehkého vlčátkového ega, které ve mě ještě dřímalo. Rozhodně jsem nebyla jednou z těch, co zůstala, když se řeklo sedni. "Neboj Nell, budu mu krýt záda!" oznámila jsem své nově nabyté kamarádce a rozeběhla se za Nageshem.

Našla jsem ho ve společnosti nevábně vyhlížející vlčice. Část mě ji chtěla litovat, čím si asi musela projít? A část mě jako by nemohla utišit tu blikající kontrolku v mé hlavě, která mi říkala, ať si dávám pozor. Naneštěstí jsem měla talent na ignorování takových otravných kontrolek.
"Nagi!" houkla jsem za zády vlka, než jsem se k dvojici bez pardonu přidala. "Ahoj, jsem Zurri," pozdravila jsem přátelsky vlčici. Však Nagesh s tou návštěvou mluvil jako by nic, čeho jsem se jako měla bát? "Potřebuješ pomoc?" mohlo vyznít, jakože se ptám do pléna, přestože jsem otázku vlastně směrovala na Nageshe, nikoli na cizí vlčici.

Rozpovídala jsem se o svém tátovi, protože o svém tátovi já mluvila ráda. Takže mě potěšilo, že i Nagesh ho vlastně pochválil. Jo, je skvělej, pomyslela jsem si, zatímco vlk přede mnou vyprávěl o svých zkušenostech. "O stopování toho moc nevím. Myslíš, že bys mě pak taky mohl něco naučit?" zeptala jsem se se zájmem, protože učit se od někoho rozhodně bylo lehčí, než si na to přicházet sama a pořádně stopovat já už se chtěla naučit hrozně dlouho. To už se mezi nás ale doslova vmáčkla Nelly a já se musela zachichotat, když jsem si uvědomila, že jsme jí naším hovorem s Nagim nejspíš trochu zazdili. Omluvně jsem se na ní uculila a spustila zase na její otázky. Měla jsem radost, že měla ona radost, i když jsem občas moc nechápala, odkud ta její pramení.
Podnikla jsem na dvojici útok s listím, oba listím doslova korunovala a když se stejně tak ke mě nahnul Nagesh, cukla jsem sebou, protože jsem zprvu netušila, co má za lubem. Ale on mi za ucho dal taky lístek, stejně, jako jsem ho posadila za ouška jim. Zaskočeně jsem se nadechla a neměla slov, jen na něj párkrát bez dechu zamrkala. Na ně na oba. Ty hned pokračovali zodpovědně ve smečkových věcech. Místo na setkávání. "Hmm," tiše jsem přitakal k jejich návrhu. Byl to dobrý nápad. Sledovala jsem, jak se ti dva domlouvají a vnímala jsem ten hřejivý pocit, co se ve mě rozrůstal. Spokojenost.
Vyrazili jsme na brusinky a já během toho důležitě rozdávala instruktáž. Chtěla jsem být taky užitečná, když jsem viděla, jak oni si hravě poradí se smečkovými věcmi. Musela jsem s nimi držet krok. Šmejdila jsem čumákem v nějakém křoví, když mě do něj praštil silný odér, o kterém se úplně nedalo říct, že by šlo o vůni. Pach to byl, to ano. A vlčí. Zpozorněla jsem a pohledem vyhledala Nageshe s Nelly, jestli si toho také všimli. "Čekáte ještě nějakou návštěvu?" zeptala jsem se nejistě.

Listopad 3/10 | Agape

"Hm, já vlastně nevím. Řekl mi, ať mu tak říkám, takže jsem se na víc neptala," odpověděla jsem vlčici zamyšleně. Proč mě vlastně to jméno nezarazilo? Budu se ho na to muset zeptat, až budeme zase sami. Bylo mi jasné, že teď se se mnou vybavovat nebude, protože byl zaneprázdněný nespouštěním vlčice z očí. Jako by ho měla spolknout v momentě, kdy mrkne. Nevím, co se mu v tom jeho ptačím mozečku občas honilo.
"To nic," odmávla jsem bezstarostně tlapou. "Já bych se taky ptala, kdybych se s tím setkala poprvé. Není to zrovna normální, do teď to úplně nechápu," přiznala jsem rozpačitě z toho, že jí to vlastně nedovedu moc objasnit, i když bych možná měla, protože kdo jiný se promenádoval po tomhle kraji s ptákem na zádech. "Těší mě, Agape. Máš moc pěkný kožíšek," přihodila jsem jakoby nic k pozdravu to, co na oplátku mě upoutalo na ní. Ty drobné flíčky v srsti? Trochu jsem doufala, že je to opravdu srst a ne nějaký nepořádek, to by asi nebyla ráda, kdybych jí v kožichu chválila bordel. Nad tou myšlenkou jsem se ale musela zasmát.
"To teda měl, říkám mu to furt. Křídlo už má zahojené, může létat, ale jeho opeřené veličenstvo si rádo vozí zadek," poodkryla jsem Agape další kousek Démonovi záhady a tím si zajistila, že teď rozhodně nikam neodletí, protože nebude přeci dělat někomu divadýlko.

Listopad 2/10 | Agape

Vlčice vypadal mile, což jen pohladilo mé ego, že mám dobrý odhad na vlky a můžu se poplácat po zádech, protože nikdo jiný to za mě neudělá. Snažila jsem se nesmát té poznámce o zimě. Však jsme byli u jezera a zima byla za dveřmi! Profukoval tu studený vítr, zavánělo to tu zimou doslova. Nemusela jsem však se smíchem bojovat dlouho, protože vlčici rychle zaujalo něco jiného. Protože se tvářila překvapeně ona, na okamžik jsem její výraz nevědomky okopírovala a taky byla překvapená, než mi to docvaklo.
"Jo tohle!" zvolala jsem a tentokrát se bez zábran rozesmála. "To nic není. Jsem Zurri a tohle je Démon," ukázala jsem tlapou směrem ke svým zádům, kde si poštolka hověl. Ten jen utrousil nějaké nespokojené zaskřehotání a na vlčici se ani nepodíval. Přísahala bych, že by si i trucovitě založil křídla před sebou, kdyby to ptáci uměli. Protočila jsem oči v sloup nad tím jeho výstupem. "On nemá moc ostatní vlky rád. Když jsme se potkali, měl zraněné křídlo a jeden vlk ho chtěl sežrat," vysvětlila jsem vlčici vesele, i když Démonovi zjevně ta historka moc vtipná nepřišla.

Listopad 1/10 | Agape

"Měl by si mi děkovat. Nebýt mě, ani by ses nahoru nepodíval, dokud se ti to křídlo neuzdravilo!" snažila jsem se vysvětlit Démonovi, že by si měl přestat neustále na něco stěžovat. Vážně, jsou všechny poštolky pořád se vším tak nespokojené? Démon se vesele vezl na mých zádech a nezdálo se, že by si dal říct. Měl rád, když měl poslední slovo, to už jsem zjistila. "Jen říkám, že vlci na stromě jsou divný. Vlkům patří zem, obloha patřím nám a neměli bychom tuhle křehkou hranici pokoušet." "Ha," vyhrkla jsem, "říká mluvící pták, zatímco si veze peří na vlkovi. Myslím, že s hranicemi si opravdu starosti dělat nemusíme, ale jestli chceš, tady a teď ti kliďánko odpřísáhnu, že ve vzduchu lovit nebudu." Utahovala jsem si z něj, a protože to můj společník poznal, vydal ze sebe už jen uražené frknutí a dál mlčel. Zazubila jsem se, protože to znamenalo, že jsem tuhle rádoby hádku vyhrála. Další cesta k jezeru probíhala v tichosti. Tedy, tiše byl Démon, zatímco já si spokojeně pobrukovala do kroku.
Došla jsem až k jezeru a napila se, než ke mě došel cizí hlas a mě došlo, že tu nejsem tak docela sama. Sama, jak jen s otravnou poštolkou na zádech může jeden být. "Oh, um, pardon, neviděla jsem tě!" spustila jsem spěšně, načež jsem se na vlčici přátelsky zazubila. "Hezká noc, že?" Lež. Dnešní noc byla zatažená a jeden musel mít štěstí, aby vůbec viděl mezi mraky měsíc, na tož hvězdy. Ale mně přišlo, že vlčice je podobně zatažená jako ta obloha a milý rozhovor by jí mohl přijít vhod.

Pozorovali jsme zrovna bažanta, který mizel ve křoví, když se mě Nagesh zeptal, které maso mám nejraději. Zatvářila jsem se děsně zamyšleně s důležitým "hmmm" než jsem se usmála. "Asi zrovna toho bažanta!" oznámila jsem a neuniklo mi, že vlk nemá zrovna dobrou náladu z toho, že nemá takové zkušenosti, jako já. Přiskočila jsem k němu a drkla do něj ramenem. "To přeci vůbec nevadí, jen to znamená, že vás to nejlepší ještě čeká, můžeme objevovat do alelůja a ještě dál," zazubila jsem se. "A jestli máte chuť na bažanta, o jednom bych věděla," mrkla jsem na oba spiklenecky, přestože jsme všichni viděli, kam ten jeden zabíhá.
A když už jsme byli u toho objevování, další na prozkoumání tu byly borůvky, co ale vůbec borůvky nebyly. Popravdě jsem si nebyla úplně jistá, že jsou jedovaté, ale pamatovala jsem si, že jsme je neměli dovolené jíst a pokoušet jsem to neplánovala. "Podívej," mávla jsem na Nelly tlapkou, aby přišla blíž a podívala se na místo, kde jsem bobule rozdrtila. "Vidíš ty malá semínka? Borůvky takové nemají, ty se prostě jen rozplesknou a pak od nich máš fialové tlapky. Tyhle bobule ani nešpiní," snažila jsem se ji hned zasvětit do tajů mého čarování. Heh, čarování. A zatímco vlčice zkoumala můj pokus, otočila jsem se na Nageshe. "Táta," zavrtěla jsem radostně ocáskem, že o něm můžu mluvit. "Když jsem ještě já a sestřička a bráška byli hodně malinký, musel nás nechávat občas samotné, aby mohl jít lovit. Tak nás naučil všechno možné, aby se o nás nemusel bát, zatímco byl pryč." Bylo to už mnoho lun, co jsem se od nich oddělila, ale vzpomínka na něj nebyla bolestivá. Stále jsem věřila, že mě hledá a jednou se mu to podaří.
To už se k nám zase připojila Nelly a rozplývala se nad vlčátkama, i když tu ještě žádná nebyla. Bylo to od ní vlastně roztomilé i vtipné zároveň, jak moc odhodlaná byla. "U nás ve smečce je jedno, o kterém vím. Je to moc milá malá vlčice. Když jsem odcházela za vámi, zahlédla jsem tam další, ale ty neznám," bloumala jsem, zatímco jsem se od nich vzdálila, protože jsem zjevně měla něco za lubem. "Ale myslím, že vlčátkům by se tu v lese moc líbilo!" zvolala jsem a rozvalila se hravě do hromady listí. "Mně jako vlčátku by se tu taky moc líbilo. I teď se mi tu líbí, a to nejsem žádný vlče!" prohlásila jsem srdnatě, ale už jsem pozorovala dvojici rošťáckým pohledem a jim muselo být jasné, co nastane těsně před tím, než jsem proti nim vyrazila a vmetla jim do tváře hromadu listí a sama do něj byla od uší až po tlapky zabalená. Smála jsem se, než jsem si všimla, že Nageshovi zůstal list za uchem, ale Nelly ne. Sebrala jsem jeden ze země a dala jí ho na hlavu, aby se necítila ošizená. "Tak, perfektní," zazubila jsem se a pak trochu nejistě polohlasně dodala: "To by bylo hezké, já ještě nikdy ničí teta nebyla." Dívala jsem se při tom do země z čisté rozpačitosti, protože stále ve vzduchu visela ta otázka smečky a já ji ještě nebyla připravena rozlousknout. "Takže, brusinky!" vyhrkla jsem záhy, abych odvedla od své nerozhodnosti pozornost a vykročila do lesa. "Rostou vlastně na takových nízkých keřících, jako borůvky, akorát jsou červené, takže je určitě nepřehlédnete. Jsou teda trochu kyselejší, než borůvky," přemýšlela jsem na hlas, zatímco jsem šmejdila v okolí a hledala, zda na nějaké nenarazím.

Nechala jsem se Nellyinou nabídkou trochu unést, ale když jsem vstoupila do lesa, který už hrál všemi barvami, úplně mi to vyrazilo dech a já nechala nějaké obavy se smečkou venku, na louce, za prvním keřem, který jsem přeskočila. "Wow, je to tu fakt hezký!" vydechla jsem nadšeně a pozorovala, jak zrovna ze stromů padá nabarvené listí. Popravdě, podzim bylo asi to nejideálnější období, kdy mi tenhle les mohli představit. Úplně mě to uchvátilo a to jsem si ani neuvědomovala, že takový přeci není po celý zbytek roku.
Dohnala jsem i Nageshe s Nelly, přestože jsem je na okamžik ztratila z dohledu. Bylo to díky kožíšku Nelly, protože Nagesh se se svým zbarvením v tomhle lese dost ztrácel. Musela jsem se tomu smát. "Pardon, pardon, trochu jsem se zamotala," hlesla jsem omluvně a hned se zapojila. Nelly mě vyzvala, abych se napila z jejich potůčku, zatímco oni přemýšleli, co dál.
"To není pravda," skočila jsem Nageshovi do řeči, když vyprávěl, jak by byli rádi i za bahnitou vodu, kdyby byla jejich. "Tahle je fakt dobrá. Je to malý potůček, možná tu máte pramen! Voda z pramene u pramene je vždycky ta nejlepší," vysvětlila jsem se širokým úsměvem a snad jsem jim tím i udělala radost. Mít vodu z pramene přímo v lese byla dost výhra.
Prosvištěl tu i bažant a musela jsem uznat, že tu bylo dost živo. A že se tu bažant dobře skryje, ulovit ho teda nebude jednoduché! Sledovala jsem, jak peláší pryč od predátorů, když na mě Nelly promluvila. Rychle jsem přikývla. "Jo, lovili jsme je skoro pořád, i když jsem dlouho žádného neměla... ale jsou fakt dobří a šťavnatí," oblízla jsem si čumák, jak se mi sbíhaly sliny jen z té vzpomínky.
Srny byly fajn, ale Nelly se začala zajímat o nějaký keřík s tmavými bobulemi. Radostně jsem k ní přiskočila, protože jsem měla borůvky taky ráda, hned po malinách, ale keřík tedy vyhlížel dost nedůvěryhodně. "Počkej," drkla jsem do vlčice, aby se nehrnula a hned nezačala keřík oždibávat. Přiblížila jsem se k bobulím a očichala je. Nevoněly jako borůvky. Tak jsem z něj utrhla malou větvičku a položila ji na nějaký kámen, co jsem rychle očima našla. A pak na ty bobulky šlápla. Nebyly tak měkké, jako borůvky. A nebarvily, jako borůvky. Zvedla jsem tlapu, ale z bobulek zbyla jen drobná semínka a rozmačkané cosi. "To nejsou borůvky," oznámila jsem oběma s lehkým zklamáním. "Asi byste to raději neměli jíst, některé bobule můžou být jedovaté," upozornila jsem. Po dlouhé době se mi zkušenosti z života na cestách zase hodily. "Ale můžeme tu zkusit najít brusinky, ty jsou taky dobré!" navrhla jsem rychle, aby z toho Nelly nebyla zklamaná.

// Medvěčí jezírka (přes Mahtae)

Moje nabídnutá pomoc byla přijata, takže jsem se těšila, že si zaměstnám tlapky a vyzkouším něco nového, o čem pak budu moc vyprávět... no, komukoliv. "Vlčátka jsou fajn, je s nimi docela legrace, nemyslíš?" obrátila jsem otázku zpátky na Nelly, která byla jejím původcem. Popravdě jsem neměla ještě s vlčaty moc zkušenosti, ale když jsem byla vlče já, s vlčaty zábava byla, tak proč by nebyla, když už jsem velká? Navíc jsme teď mohli podnikat mnohem víc a zajímavějších věcí, když jsem byla o dost silnější a rychlejší a to všechno. Všechny vlčata by žasla a chtěla se mnou trávit čas, kdyby věděla, co za dobrodružství bych jim zařídila!
Otřásla jsem se, když Nagesh vyprávěl o tom, kde bydleli dřív. "Brrr, to je dobře, že jste si našli jiné místo. Obří strom zní jako mnohem lepší úkryt, než nějaká studená díra," schválila jsem jim. Popravdě jsem ale z představy obyvatelného obřího stromu byla nadšená mnohem víc. Stromy jsem zbožňovala a vždycky jsem si představovala, jaké by to bylo v jednom bydlet, jako veverka, ale nikdy jsem nenašla dost velký a dutý, abych to mohla zjistit. Ale Nagesh a Nelly mi teď jeden takový ukážou! Jestli tohle není osud, tak co tedy?
Držela jsem s oběma tempo a smála se na celé kolo podobně, jako Nelly. I když ta měla ještě trochu víc energie než já, jak se zdálo. To měla opravdu takovou radost? Když jsem se nesmála jen tak, smála jsem se tomu, jak je pořád veselá ona. Bylo to nakažlivé. Než z vlčice vypadla nabídka, která se mnou doslova hrkla a úsměv byl rázem ta tam. V panice jsem se obrátila na Nageshe, jako bych od něj potřebovala poradit, co si s tím počít. Ten něco prohodil k Nelly. Ano, už mám domov, zopakovala jsem si, je to můj domov, takže bych tam měla být šťastná. Moje logika byla trochu pochroumaná, ale toho jsem si sama nevšimla. Nagesh zněl tak jistě, až jsem měla pocit, že bych byla já ta špatná, kdybych třeba řekla, že tam tak spokojená nejsem. Je to tvůj domov, musíš tam být spokojená, nakazovala jsem si. "Dě-děkuju, budu o tom přemýšlet, jo?" vysoukala jsem nakonec ze sebe s vděčným úsměvem a doufala, že se mi podařilo za něj schovat, jak moc mě to celé rozhodilo. Takže jsem pak část cesty zůstala tišeji, než předtím, ale jedna myšlenka se mi do hlavy pořád vracela. "Kdybychom spolu kamarádily a dokonce spolu i bydlely, bylo by to vážně príma," zněl výrazný zpěvný hlas modré vlčice. Pobaveně jsem se pousmála. "Bylo by to príma," hlesla jsem si tiše pro sebe a dvojici dohnala.

// Javorový les

Měla jsem pravdu, Nelly a Nagesh byli hrozně moc fajn. Byla jsem na sebe pyšná, jak dobře jsem je dokázala odhadnout jen z jednoho pohledu zpoza křoví. Cítila jsem se mezi nimi hned mnohem lépe, než mezi dospělými. Tedy, já byla taky dospělá, jen jsem na to stále nějak zapomínala.
Když Nelly navrhla, že bychom mohly být kamarádky, radostně jsem se rozzářila. Od té doby, co odešel Lůli jsem neměla vlastně nikoho, komu bych tak mohla říkat a než to Nelly navrhla, nedošlo mi, jak moc mi někdo takový teď chybí. Jasné, Lůli je stále můj kamarád, přeci jenom jsme byli parťáci, ale proč bych nemohla mít i další? "To já bych hrozně ráda! Tak jo, budeme kamarádky!" odsouhlasila jsem horlivě a vesele při tom metala ocáskem. Jo, moje veselá oháňka mi rozhodně chyběla. "Ty taky, viď?" otočila jsem se i na Nageshe, jestli s ním můžu v tomto paktu počítat, i když už jsem s ním vlastně počítala.
Ohromeně jsem poslouchala a poslušně přikyvovala na výklad o zakládání smečka. Bylo mi jedno, že ve skutečnosti pořádně nevědí, co dělají a dokonce to přiznali. Ale šli do toho, z toho jsem čula ten pravý závan dobrodružství. "To zní jako hrozně moc práce. Ha!" nadechla jsem se prudce. "Co kdybych vám s něčím pomohla? Můžu?" zeptala jsem se nadějně, ale to už mě oba vlastně zvali dál. Rozhodně jsem neplánovala odmítnout. Spokojeně jsem se zazubila. "Jasně, máte mě v patách," zavolala jsem a pelášila, protože Nelly nasadila pěkné tempo. Ha, ale já uměla taky pěkně rychle běhat!

// Ranský les (přes Mahtae)

Byla jsem ráda, že se Nelly nic nestalo, i když byla smutná. Už jsem chápala, proč, a přišlo mi to jako dobrý důvod. "To je mi moc líto, naprosto tě chápu, taky nemám ráda, když musím být někde sama," odsouhlasila jsem jí sdílně. Protože kdo by si užíval samotu?
Rowena, blesklo mi jméno vlčice hlavou a sotva jsem se stihla otočit na Nageshe, abych se ho zeptala, jestli mu něco taky neprovedla, když se pustil do objasňování sám. Překvapeně jsem koukala. "Rowena... je tvoje máma?" zopakovala jsem nevěřícně, protože, no, nevěřila jsem. Pozorným pohledem jsem si ho přeměřila od hlavy až k drápkům, ale stejně se s tím moje hlava odmítala tak jednoduše smířit. "Nejste si moc podobní," neodpustila jsem si podotknout.
To už se ale Nelly ptala, jak se mi v Asgaaru líbí. A oba si stěžovali na alfu. "Sionn Vůdce, on není, není zlý." Chtěla jsem se ho zastat, protože jsem měla pocit, že to se ve smečce dělá. Jen jsem nevěděla, co víc říct. Na mě byl docela hodný, ale přeci jenom byl také jedním z důvodů, proč odešel Lůli. "Jenom se asi snažil... chránit smečku, víte," snažila jsem se přijít s nějakým důvodem, ale moc přesvědčivě jsem nezněla. Takže jsem se raději chytila toho, co následovalo.
"Páni, opravdu, vlastní smečku?" obdivně jsem na oba dva zamrkala ohromenýma očima. "To je, no, páni," zjevně jsem nenacházela slov. Neměla jsem dost divokou fantazii na to, abych si představila, jak něco takového vlastně funguje. Ale měla jsem před sebou dvě dušičky, které jsem ohledně toho mohla až do morku kostí vyzpovídat. "Jak se vůbec taková smečka zakládá?" dala jsem se do nadšeného vyzvídání a vůbec si v tu chvíli neuvědomovala tu smutnou skutečnost, že s námi v Asgaaru nebudou.

// Asgaar

Když jsem opouštěla les, pořád jsem nedokázala moc jasně přemýšlet. Ani svým pocitům jsem nerozuměla, ale to já tak nějak nikdy. Vždy, když jsem se o to snažila, nepřineslo to nic hezkého a já neměla ráda tu nepříjemnou bolest, co se s tím tlapku v tlapě nesla. Neměla jsem čas trápit se nějakou vnitřní bolestí a konflikty, když jsem musela neohroženě objevovat svět, abych mohla šířit své příběhy! Takže jsem se zase jednou úspěšně přesvědčila, že když si těch nepříjemných pocitů nebudu všímat, prostě jednou odezní. Tak to přeci fungovalo, ne?
Oklepala jsem se z toho a snažila se na smečku nemyslet. Zvedla jsem čenich a zavětřila. Chtěla jsem přeci jen najít ty dva. Nebylo tak těžké chytit jejich stopu a tak jsem se po ní doslova rozeběhla. Adrenalin z běhu a rozprouděná krev mi hned zlepšili náladu. Vidíš? Není čím se trápit, vždycky to zvládnu! pomyslela jsem si vítězně, jako bych se chlubila sama před sebou.
Doběhla jsem k jezírkům, kde už se začaly v dálce rýsovat siluety dvou vlků, které jsem hledala. Zpomalila jsem svůj zběsilý běh, ale stále si to dost rozhodně štrádovala až k nim. "A-um-ahoj!" pozdravila jsem je už z dálky dost hlasitě, aby věděli, že jdu za nimi. Málem jsem se při tom kousla do jazyka. Takhle nejistý příchod rozhodně nebyl můj styl. Takže jsem se nadechla a zkusila pokračovat lépe. "Jsem Zurri," představila jsem se energicky se širokým přátelským úsměvem a vrtící oháňkou. "Viděla jsem vás v Asgaarském lese, přišli jste se přidat do smečky?" nadhodila jsem vesele, než jsem si oba stačila dostatečně dobře prohlédnout. Šedá vlčice vypadala... smutně. To mě zarazilo. Udělal jí někdo něco? Rowena možná? "Co se stalo? Jsi v pořádku?" sklonila jsem se k ní s upřímnou starostlivostí v hlase a očima těkala i po mladém vlkovi, jak můžu pomoci.

Krčila jsem se za křovím a sledovala dění přede mnou, které bylo tak napjaté, že vlci v něm neměli čas na to všímat si, že je pozoruju. Ale stejně jako oni nevěnovali pozornost mně jsem já brzy přestala dávat pozor, co řeší oni. I když to byl můj původní plán! Teď jsem nemohla spustit oči z těch dvou vlčat, která se tu vzala kdo ví odkud a intenzivně se rvala s houbou. Pozorovala jsem je ze svého úkrytu a... dál nevím. Přišla jsem si jako v transu.
Zrovna jsem se odhodlala, že se k vlčatům přidám a ten jejich spor jim pomůžu vyřešit, ale uslyšela jsem krok a rychle se zase skrčila za křoví, protože jsem si vzpomněla, že tu jakoby nejsem a dospělým by se asi nelíbilo, že je takhle pozoruju. Dospělé, ne vlčata. Těm to zjevně bylo jedno. Odchází? zastříhala jsem překvapeně ušima. Rowena šla s nimi. Neposlouchala jsem, jak jsem měla prve v plánu, takže jsem nevěděla, proč. Proč odchází. Proč s nimi jde Rowena. Proč... a sakra!
Tichými krůčky jsem se vzdálila od vlčat, kterým se teď začal věnovat ten... zelený ocas, jak jen se jmenoval? Sledovala jsem je. Vypadali všichni jako... jako rodina. Sionn vůdce. I Rowena, když se k nim vrátila, ale bez těch dvou, co odešli. Krčila jsem se při zemi a přemýšlela. Rozhodovala se. Asgaar byl přeci pořád můj domov a tohle moje příležitost. Mohla bych vylézt. Připojit se k nim. Mohla. Mohla? Nedovedla jsem se přinutit pohnout tím směrem. Ten obrázek rodinky přede mnou byl hřejivý, lákavý a přesto nějak vzdálený. Jako by na plátně už nezbývalo místo pro dalšího člena. Pro mě. Chtěla jsem vylézt. Chtěla jsem se přidat. Ale když jsem se konečně zvedla, nedokázala jsem jít jinam, než pryč.

// Medvědí jezírka

Schovali jsme se s Démonem před tou hroznou bouřkou, ale teď už bouřka nebyla a bylo ráno, takže jsme skotačili po lese. Doslova. Démonovo křídlo už se zdálo být v pořádku, poletoval docela bez problémů, machroval, jak dokáže kličkovat mezi stromy, zatímco já jsem se míchala mezi jejich kořeny. Byla to zábava, dát si s ním závody, i když mi přišlo, že má s křídly docela výhodu, ale nic jsem neřekla. Netušila jsem pořádně, proč vlastně ještě neodletěl, když mohl, ale nechtěla jsem ho zbytečnými otázkami k tomu navést. Bylo fajn mít zase přítele, nebo cokoliv, co jsme teď jakože s Démonem byli. Společníci? Parťáci bylo asi ještě moc silné slovo, na to se musí uzavřít pakt jak se patří a k tomu jsme se ještě také nedostali. Kdo ví, jestli někdy dostaneme.
"Hej, dávej bacha!" obořila jsem se na něj, když si sedl na větev nade mnou, takže na mě z ní spadala všechna voda, co se tam z deště zadržela. "Chm, nevím, o čem to mluvíš!" odvětil Démon, jako by to snad neudělal schválně. Udělal, byla jsem si tím jistá. Snažila jsem se na něj jakože mračit, když jsem něco zaslechla. Hlasy. A tak jsem se otočila a odběhla.
Doběhla jsem, nebo se tak trochu doplížila k místu, odkud hlasy přicházely. Bylo tu vlků jak na hostině. Viděla jsem Rowenu a pak taky nějaké dva, co jsem neznala, ale zaujali mě, protože mi připadali podobně staří, jako jsem já. Našpicovala jsem uši, ale protože tam byla Rowena a tak, nechtěla jsem se do toho moc motat. Místo toho jsem se jakože nenápadně přemístila za nedaleké křoví, abych lépe slyšela, ale tu jejich sešlost nenarušila. Sledovala jsem, co se děje. Rowena byla... rozrušená. Nevěděla jsem, že tohle ta vlčice taky umí. A pak se tu ukázal ten zelenoocasý a taky Sionn vůdce, ten už si určitě sjedná pořádek a trochu se objasní, co se tam vlastně děje. A zdálo se mi to, nebo si támhle hrála nějaká vlčátka?