Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Javor přes Ostružinovou louku

Sebevědomí, se kterým jsem vykročila vpřed novému dobrodružství rozhodně neznamenalo, že vím, kam jdeme. Ale v tom to právě bylo! Kde si užijete víc, než tam, kde nevíte, co vás čeká? A tak jsem prostě šla a doufala, že na něco zajímavého narazíme, případně si to zajímavé uděláme sami.
"Nejlepší na zimě je sníh, samozřejmě. Dá se v něm dělat hrooozně moc věcí. Stavět vlkuláky, dělat andílky, hrát na schovku," spustila jsem výčet a nedovolila, aby mě mluvení zpomalilo. Držela jsem si tempo. "Jenom koupání je v zimě fakt na nic," konstatovala jsem a při tom se zadívala na vysoké hory, co se tyčily před námi. "Když vylezeme tam nahoru, určitě uvidíme dost daleko. Můžeme se tam pak dohodnout, kam chceme jít dál," navrhla jsem a aniž bych čekala na souhlas, vedla jsem nás vzhůru.

// Ragar

AK 19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Našla jsem si vlastní zábavu a teď jsem pomalu až tančila kolem stromku a odívala ho do zimního kožíšku, který byl zimní jen proto, že jsem to tak řekla. Nebylo fajn, když mohli být věci prostě podle vás? Takže jistě, že jsem si to užívala a docela se do toho zažrala. Proto ve mě neskutečně hrklo, když za mnou promluvil Nagesh, který se tu s Nelly najednou z čista jasna objevili. "Umm, to je..." chtěla jsem začít vysvětlovat, jako bych musela. Jenomže jsem nemusela. Než jsem našla správná slova, Nagesh se nakazil mou energií a také začal hromadit věci, které na stromek můžeme dát. Nelly vypadala lehce zmateně, ale Nagi ji strhnul s sebou a teď zdobili oba, zatímco jsem stála stranou a pozorovala je. A pak jsem se musela rozesmát. Ten pohled mi dělal radost. Hupsla jsem mezi ně a sem tam ještě nějakou ozdůbku upravila. Byla jsem ráda, že jsme zase pohromadě.
"Je to hezké, ne? Každou zimu, co jsem prožila, jsem nějaký ozdobila. Ani nevím, proč a jak to začlo, ale baví mě to. Přidáváš barvy do jinak čistě bílé krajiny, abys ji rozzářila," odpověděla jsem Nelly na její otázku a u toho ji obdařila veselým úsměvem. Na Nagiho jsem pro změnu vykulila oči, když mě tak nějak nepřímo pověřil vedením toho našeho zimního dobrodružství. Za nás ho vždycky vedl Lůli, i když... poslední rok jsem ho pak nechala trochu v prachu. A tohle byla velké role. Chtěla jsem, aby si Nagesh s Nelly zimu užili. Abychom si ji užili společně, to bylo moje přání. V očích se mi šibalsky zalesklo, protože nebylo lehčího způsobu, jak se ujistit, že se splní, než když si vezmu jeho řízení do tlapek. "Vlci a vlčice, doufám, že jste připraveni na pořádnou zimní jízdu! Za jízdy nevystrkujte tlapky a ocásky a zkuste držet krok. Příležitostné zastávky na čůrání jsou povoleny!" oznámila jsem oběma důležitě a se sebevědomým šarmem se na patě otočila a vyrazila z lesa.

// Sráz přes Ostružinovou louku

AK 8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Ten úkryt pod javorem nebyl tak velký, nebo ano? Nemohla jsem nějak přijít na to, proč to těm dvěma tak trvá, však v úkrytu se snad nejde ztratit. Chvíli jsem sama šmejdila po okolí, ale brzy mě to omrzelo. Přítomnost Tasy na hranicích sejm stále cítila a tak jsem musela alespoň Nageshovi dát za pravdu, že je dobré, že na ni furt myslíme. Ale už by mohla odejít, abych mohla taky něco dělat.
Myslela jsem, že se uhryžu nudou. Už jsem jen opisovala znuděná kolečka kolem kmenů stromů. Vzpomínky na předešlé zimy tomu také nepomáhaly, neb jsem v nich nebyla sama. Tady jsem ale sama byla. Když na to tak přišlo, kam se vůbec poděl Démon? Toho opeřence jsem taky pěkně dlouho už neviděla. Ale byl zdraví, už mohl létat a nic ho ke mě nevázalo. Nejspíš si prostě odletěl žít svůj život. Jako Lůli. Zatřepala jsem hlavou, aby se mi v ní dlouho ta myšlenka neusazovala. Představa, že by mě Lůli úplně odříznul...
Se vzpomínkou na předešlé zimy jsem si procházela různá naše dobrodružství a řekla jsem si, že když už nemám co na práci, jedno si připomenu. Přestože se sem do lesa zatím dostal jen otravný vítr bez sněhu, vybrala jsem si jeden nižší mladý stromek a jala se ho zdobit, jako jsme to rok zpátky dělali s ním. Nutno podotknout, že jehličnan se mi ale čančal mnohem lépe než mladý listnáč. Snažila jsem se vytvarovat a zaplést pár klacíků, co jsem našla, a udělat z nich rádoby hezké ozdoby. Sem tam jsem ještě použila zchřadlé listí pokryté námrazou, alespoň něco zimního. Vytrhla jsem i větvičky s těmi pofidérními bobulemi, co nebyly borůvky, aby mému dílu dodaly barvu. Pomalu se stromek začínal rýsovat...

AK 7. Zavzpomínej na svou první zimu

Tasa mi přišla v pohodě, ale Nagesh o ní tak teď nemluvil, jako se k ní předtím choval. Připomněl mi Lůliho, ten byl taky občas takový bručoun. Možná jsou takový prostě všichni vlčci, když vyrostou. S tichým hmm jsem mu ale tu ostražitost odsouhlasila, protože to přeci nemohlo ničemu uškodit. Ale když už jsme byli u té opatrnosti...
"No tohle asi jo, ale co kdyby to bylo větší nebezpečí? Pak by nás aspoň bylo víc. Od toho rodina je, aby stála při sobě!" prohlásila jsem srdnatě, jako bych se chystala vyrazit zrovna do boje. "Lůli by mě nikdy neschoval před nebezpečím, aby mu čelil sám. Taky bych mu to nikdy neodpustila. Takže jestli se ty chceš obětovat a hrát si na hrdinu, počítej s tím, že budeš mít konkurenci," žďuchla jsem do Nageshe a vyplázla na něj jazyk. Nikdo mě nebude nechávat se krčit v koutě, zatímco sklízí slávu.
Došli jsme zpět za Nelly až na to, že už tu nebyla. Nagesh se nabídnul, že pro ni zaskočí a já zatím dostala důležitý úkol. No vida, tak přeci jen pochopil, co jsem se mu snažila říct. Zvedla jsem tlapku k čelu a zasalutovala. "Provedu! Nic šedivýho nám tu za mého dozoru neplechu dělat nebude!" ujistila jsem ho a jak zmizel v javoru, začala jsem se rozhlížet kolem, když už jsem tu byla sama. V hlavě mi uvízlo pár jeho slov a totiž, že nás čeká zima. Zimní dobrodružství. V duchu jsem si povzdechla a zadívala se na holé vrcholky stromů, přes které se jistě co nevidět začne sypat sníh. A pak bude skutečná zima. První, kterou nezažiju na zábavném putování s Lůlim. Ve vzpomínkách se mi vybavilo pár chvil z naší první zimy. A pak i z té druhé. Pobaveně jsem se uculila, ale zároveň jsem cítila, jak mě cosi bolestivě štíplo u hrudi. Pořád jsem se na něj tak trochu zlobila, ale nemohla jsem popřít, že mi chyběl. Kde je mu asi konec? Plánuje také nové zimní dobrodružství s někým jiným? A vzpomene si při tom na ta naše? Vzpomene si na mě?

Prosinec 1/10 | Agape

Přehazovali jsme si zmatení jak horký brambor, protože teď jsem zase nechápavě koukala já. Proč se omlouvá? "Za co se omlouváš? Vždyť ty jsi nic neudělala," zasmála jsem se tomu, ale nechala jsem ji mluvit dál. A co jsem se dozvěděla mě celkem ohromilo. "Takže ty... taky občas nemíváš dobrý pocit, když hodně přemýšlíš... a tohle pomáhá?" zopakovala jsem, co moje hlavička pobrala, a při tom jsem se naklonila nad hladinu jezera, abych viděla svůj odraz. Popravdě, znělo mi to až moc jednoduše. Koukala jsem chvíli mlčky sama na sebe, jakoby mi moje vodní já mělo prozradit, co je v tom za fígl, ale když to neudělalo, musela jsem se obrátit na Agape. "Jak to funguje?" vyzvídala jsem s naprosto upřímným zájmem.

Kytky, oblázky, křišťály prosím

(slibuju, že příště už nakreslím něco bez očí xD)

25 oblázků, 20 květin a 2 křišťály!

Listopad 5/10 | Agape

"Máš hodně vzpomínek spojených s jezerem?" zeptala jsem se trochu neomaleně, protože jsem moc nepochopila, co tím chce Agape říct a vzala to až moc... doslovně. Kdybych ale vydržela mlčet tak o vteřinku déle, bylo by mi to jasnější a ušetřila nás obě mých dalších hloupých otázek. Ale což, zas tak hloupé nebyly!
"Aha, no..." zaskočila mě, když otočila otázku na mě a já se musela ohlédnout na třpytící se jezerní hladinu, jako bych bez toho dramatického záběru nemohla odpovědět. "Snažím se na to moc nemyslet. Změny jsou.. přirozené," vypravila jsem ze sebe kostrbatě, jako bych to měla učebnicově naučené, ale sama se ještě s takovou realitou měla problém smířit. "Lepší je nepočítat čas a prostě žít, nemyslíš?" otočila jsem se znovu na Agape. "Když se snažím přemýšlet o tom, co bylo... nemám z toho dobrý pocit," přiznala jsem posmutněle hlavně proto, že jsem nevěděla, jak se svými negativními pocity naložit. Nikdo mě to nenaučil a tak bylo mé řešení se situacím, které je vyvolávaly, zkrátka vyhýbat.

„Tátooo, já se tu nudou snad uhryzám, kdy už bude ten sníh?“ zasténala jsem, znuděně se převalujíc v našem nově provizorním úkrytu. Při tom válení jsem tak zcela neomaleně a naprosto záměrně kopla do Elodie. „Hej, dávej bacha!“ ohnala se hned ségra, ale já se k ní neviňoučce přitulila. „Elodieee, já se nudím,“ zopakovala jsem, kdyby mě náhodou neslyšela hned napoprvé a hodila na ní smutná očka, jako by s tím snad ona mohla něco udělat. Nemohla, byla stejně malý pán, jako já, ale někomu jsem si musela postěžovat. „Táta říkal, že brzy. Pozná to, protože se nám dělá ten vzduch u tlamy, vidíš?“ řekla Elodie a dlouze vydechla obláček páry. Nechtěla jsem její lekce, takže jsem se jen otráveně překulila zase pryč.
„Táta je pryč už nějak dlouho,“ ozval se další, tišší hlas. To se malý vlček krčil u východu z úkrytu a vyhlížel starostlivě do lesa. Vstala jsem a drsňácky do bráchy drcla. „Nebuď strašpytel, prostě se zdržel. Přeci nám vyprávěl, že v zimě se loví hůř, protože spousta zvířat je schovaná.“ „Jo, snad se s námi nebojíš být sám, Enzo,“ připojila se k nám i Elodie, takže jsme teď obkličovali dívčí silou našeho nemožného brášku. Všichni tři jsme vyhlíželi mlčky do lesa a přemýšleli o nesmrtelnosti chrousta, když jsem to uviděla. „Viděli jste to?!“ vyhrkla jsem okamžitě, až jsem ucítila, že brácha vedle mě málem leknutím vyskočil z kůže. Sourozenci se zahleděli se mnou a opravdu. „To je ono, to je ono!“ zajásala jsem a vyběhla ven z úkrytu jako střela. „Zurri!“ houkla na mě Elodie, ale vyběhla za mnou, zatímco Enzo za námi jen bezbranně vyhlížel. Věděl, že jakmile si něco zamaneme, nic s námi neudělá.
Lesem poletovalo cosi bílého. Nebylo toho moc, ale slétalo to k nám z vršků holých stromů a vypadalo to podivně magicky. Zastavila jsem se kousek od úkrytu a nemohla z toho spustit oči. „Zurri, neměli bychom-“ chtěla mě Elodie napomenout, abych se vrátili do bezpečí, ale já ji přerušila. „Dívej!“ a nechala si jednu tu bílou poletující věc přistát na čumák, kde se rozpustila a zanechala za sebou drobnou kapičku. „Páni,“ vydechla Elodie. „Páni,“ vydechla jsem taky. „To je sníh, opravdový sníh!“ „Přesně, jak říkal táta!“ Začali jsme se společně se sestřičkou radovat, pobíhat a chytat sníh do tlamy. Legračně to zastudilo pokaždé, když se nám to povedlo. Naše řádění nakonec přilákalo i Enza, který se plazil při zemi, jako by na něj každou chvíli mělo něco vyskočit. Typický Enzo. „Koukej, Enzo, sníh!“ houkla jsem na brášku, zatímco jsem vyskočila, abych jeden chytila. Pomalu mu opadly zábrany, narovnal se a nechal se také unést tou podívanou. Ale žasnul příliš dlouho, takže jsem do něj znovu strčila. „Pojď,“ vybídla jsem ho, aby se přidal k naší zábavě. To on občas potřeboval. „Takhle,“ vyplázla jsem na něj jazyk a pak čapla další. Netrvalo dlouho a mezi stromy dováděla nevinně tři malá vlčátka, unešená prvním letošním sněhem, zatímco jejich smích se lesem rozléhal do dáli…

Vzduchem se k zemi snášela osamocená sněhová vločka. Dopadla na čumák spícímu vlku a její chlad ji probudil. Zelená očka se otevřela do chladné noci a dospělá vlčice chvíli zmateně bloudila pohledem po okolí, ale její sourozenci nebyli nikde k zahlédnutí. Všudypřítomné ticho jí jen utvrzovalo v tom, že je tu skutečně sama. Sen, uvědomila si a lehce se usmála. Vzhlédla k nebi, kde se ještě sestřičky první vločky odhodlávali ji následovat. Elodie a Enzo tu s ní nebyli, ale někde tam venku jsou. Někde. A třeba se zrovna dívají na stejné nebe a přemýšlí, jaké by to vlastně bylo, kdyby tehdy mohli svůj první sníh vyhlížet společně.

Přidáno.

Listopad 4/10 | Agape

"Pták, co se bojí létat, není žádnej pták, to si vyprošuju," vložil se prudce do konverzace Démon, aby hájil svou čest. Už toho asi na něj bylo příliš, ale mě z čumáku pobavený úšklebek nezmizel. Remcal, ale nebyl zlý. Démon dramaticky roztáhnul křídla a vznesl se do vzduchu, kde nad námi párkrát zakroužil, než přistál zpět na mých zádech. Celou dobu jsem jeho pohyb doprovázela pohledem. "Tak, prosim. Spokojený?" "Naprosto," odpověděla jsem svému společníkovi a dál ho netrápila. Zůstal tam s námi, ale tentokrát se odvrátil pohledem někam do pryč, jako by se zbytku čehokoliv, co se tu bude dít, odmítal účastnit. Vyvodila jsem z toho jen to pozitivní a totiž, že Agape jako hrozbu už tolik nevnímá.
"Co tě sem přivádí? Jo, počkej, žízeň, že jo, to byla asi hloupá otázka," obrátila jsem se zpět na vlčici a přitrouble se zakřenila, když ze mě vypadla taková blbost.

Návštěva se představila jako Tasa a byla vlastně, no, normální. Až na ten vzhled. A zápach. A měla na hlavě brouka...? Nepovažovala jsem za slušné na to upozorňovat a tak jsem se snažila moc nezírat. "Oh, vážně? To mě mrzí, snad už je ti lépe," broukla jsem směrem k vlčici starostlivě. Jak se ukázalo, mé pomoci nebylo zapotřebí. Ale bylo zapotřebí mě ještě trochu zaškolit ohledně smečky podle toho, co Nagesh říkal. Nemohla jsem protestovat, když jsem sama o smečce moc nevěděla, ale co říkal znělo rozumně. "To máš pravdu, ve sněhu se loví pěkně na nic," přikývla jsem a jala se ho následovat zpět do lesa, jen jsem Tase ještě mávla oháňkou na rozloučenou. "Šťastnou cestu," uculila jsem se a byla ta tam.
Držela jsem se Nageshovi v patách a když jsme odešli dostatečný kus od Tasy, dohnala jsem ho. "Vypadala mile," prohodila jsem jen tak, chvíli mlčky pozorujíc jeho reakce. Ale pak mi to nedalo. "Proč jsi tam šel sám?" chtěla jsem vědět. "Když jsi si myslel, že je to nebezpečné. Proč jsi šel sám?"

Čuli jsme tu nějaké trable a Nagesh se to hned jal řešit. Nezdálo se, že by šlo o nějakého jejich známého a tak se vypařil jako pára nad gejzírem, aby tomu přišel na kloub. "Páni, je rychlej," okomentovala jsem, s jakou vervou se do toho pustil a než jsem k tomu stihla říct svoje, byl ta tam. Ohlédla jsem se na Nelly, se kterou jsem tu zůstala stát. A pak mi došlo, co Nagesh řekl. Utéct? Tse, já přece před ničím neutíkám! Dotkl se mého křehkého vlčátkového ega, které ve mě ještě dřímalo. Rozhodně jsem nebyla jednou z těch, co zůstala, když se řeklo sedni. "Neboj Nell, budu mu krýt záda!" oznámila jsem své nově nabyté kamarádce a rozeběhla se za Nageshem.

Našla jsem ho ve společnosti nevábně vyhlížející vlčice. Část mě ji chtěla litovat, čím si asi musela projít? A část mě jako by nemohla utišit tu blikající kontrolku v mé hlavě, která mi říkala, ať si dávám pozor. Naneštěstí jsem měla talent na ignorování takových otravných kontrolek.
"Nagi!" houkla jsem za zády vlka, než jsem se k dvojici bez pardonu přidala. "Ahoj, jsem Zurri," pozdravila jsem přátelsky vlčici. Však Nagesh s tou návštěvou mluvil jako by nic, čeho jsem se jako měla bát? "Potřebuješ pomoc?" mohlo vyznít, jakože se ptám do pléna, přestože jsem otázku vlastně směrovala na Nageshe, nikoli na cizí vlčici.

Rozpovídala jsem se o svém tátovi, protože o svém tátovi já mluvila ráda. Takže mě potěšilo, že i Nagesh ho vlastně pochválil. Jo, je skvělej, pomyslela jsem si, zatímco vlk přede mnou vyprávěl o svých zkušenostech. "O stopování toho moc nevím. Myslíš, že bys mě pak taky mohl něco naučit?" zeptala jsem se se zájmem, protože učit se od někoho rozhodně bylo lehčí, než si na to přicházet sama a pořádně stopovat já už se chtěla naučit hrozně dlouho. To už se mezi nás ale doslova vmáčkla Nelly a já se musela zachichotat, když jsem si uvědomila, že jsme jí naším hovorem s Nagim nejspíš trochu zazdili. Omluvně jsem se na ní uculila a spustila zase na její otázky. Měla jsem radost, že měla ona radost, i když jsem občas moc nechápala, odkud ta její pramení.
Podnikla jsem na dvojici útok s listím, oba listím doslova korunovala a když se stejně tak ke mě nahnul Nagesh, cukla jsem sebou, protože jsem zprvu netušila, co má za lubem. Ale on mi za ucho dal taky lístek, stejně, jako jsem ho posadila za ouška jim. Zaskočeně jsem se nadechla a neměla slov, jen na něj párkrát bez dechu zamrkala. Na ně na oba. Ty hned pokračovali zodpovědně ve smečkových věcech. Místo na setkávání. "Hmm," tiše jsem přitakal k jejich návrhu. Byl to dobrý nápad. Sledovala jsem, jak se ti dva domlouvají a vnímala jsem ten hřejivý pocit, co se ve mě rozrůstal. Spokojenost.
Vyrazili jsme na brusinky a já během toho důležitě rozdávala instruktáž. Chtěla jsem být taky užitečná, když jsem viděla, jak oni si hravě poradí se smečkovými věcmi. Musela jsem s nimi držet krok. Šmejdila jsem čumákem v nějakém křoví, když mě do něj praštil silný odér, o kterém se úplně nedalo říct, že by šlo o vůni. Pach to byl, to ano. A vlčí. Zpozorněla jsem a pohledem vyhledala Nageshe s Nelly, jestli si toho také všimli. "Čekáte ještě nějakou návštěvu?" zeptala jsem se nejistě.

Listopad 3/10 | Agape

"Hm, já vlastně nevím. Řekl mi, ať mu tak říkám, takže jsem se na víc neptala," odpověděla jsem vlčici zamyšleně. Proč mě vlastně to jméno nezarazilo? Budu se ho na to muset zeptat, až budeme zase sami. Bylo mi jasné, že teď se se mnou vybavovat nebude, protože byl zaneprázdněný nespouštěním vlčice z očí. Jako by ho měla spolknout v momentě, kdy mrkne. Nevím, co se mu v tom jeho ptačím mozečku občas honilo.
"To nic," odmávla jsem bezstarostně tlapou. "Já bych se taky ptala, kdybych se s tím setkala poprvé. Není to zrovna normální, do teď to úplně nechápu," přiznala jsem rozpačitě z toho, že jí to vlastně nedovedu moc objasnit, i když bych možná měla, protože kdo jiný se promenádoval po tomhle kraji s ptákem na zádech. "Těší mě, Agape. Máš moc pěkný kožíšek," přihodila jsem jakoby nic k pozdravu to, co na oplátku mě upoutalo na ní. Ty drobné flíčky v srsti? Trochu jsem doufala, že je to opravdu srst a ne nějaký nepořádek, to by asi nebyla ráda, kdybych jí v kožichu chválila bordel. Nad tou myšlenkou jsem se ale musela zasmát.
"To teda měl, říkám mu to furt. Křídlo už má zahojené, může létat, ale jeho opeřené veličenstvo si rádo vozí zadek," poodkryla jsem Agape další kousek Démonovi záhady a tím si zajistila, že teď rozhodně nikam neodletí, protože nebude přeci dělat někomu divadýlko.

Listopad 2/10 | Agape

Vlčice vypadal mile, což jen pohladilo mé ego, že mám dobrý odhad na vlky a můžu se poplácat po zádech, protože nikdo jiný to za mě neudělá. Snažila jsem se nesmát té poznámce o zimě. Však jsme byli u jezera a zima byla za dveřmi! Profukoval tu studený vítr, zavánělo to tu zimou doslova. Nemusela jsem však se smíchem bojovat dlouho, protože vlčici rychle zaujalo něco jiného. Protože se tvářila překvapeně ona, na okamžik jsem její výraz nevědomky okopírovala a taky byla překvapená, než mi to docvaklo.
"Jo tohle!" zvolala jsem a tentokrát se bez zábran rozesmála. "To nic není. Jsem Zurri a tohle je Démon," ukázala jsem tlapou směrem ke svým zádům, kde si poštolka hověl. Ten jen utrousil nějaké nespokojené zaskřehotání a na vlčici se ani nepodíval. Přísahala bych, že by si i trucovitě založil křídla před sebou, kdyby to ptáci uměli. Protočila jsem oči v sloup nad tím jeho výstupem. "On nemá moc ostatní vlky rád. Když jsme se potkali, měl zraněné křídlo a jeden vlk ho chtěl sežrat," vysvětlila jsem vlčici vesele, i když Démonovi zjevně ta historka moc vtipná nepřišla.

Listopad 1/10 | Agape

"Měl by si mi děkovat. Nebýt mě, ani by ses nahoru nepodíval, dokud se ti to křídlo neuzdravilo!" snažila jsem se vysvětlit Démonovi, že by si měl přestat neustále na něco stěžovat. Vážně, jsou všechny poštolky pořád se vším tak nespokojené? Démon se vesele vezl na mých zádech a nezdálo se, že by si dal říct. Měl rád, když měl poslední slovo, to už jsem zjistila. "Jen říkám, že vlci na stromě jsou divný. Vlkům patří zem, obloha patřím nám a neměli bychom tuhle křehkou hranici pokoušet." "Ha," vyhrkla jsem, "říká mluvící pták, zatímco si veze peří na vlkovi. Myslím, že s hranicemi si opravdu starosti dělat nemusíme, ale jestli chceš, tady a teď ti kliďánko odpřísáhnu, že ve vzduchu lovit nebudu." Utahovala jsem si z něj, a protože to můj společník poznal, vydal ze sebe už jen uražené frknutí a dál mlčel. Zazubila jsem se, protože to znamenalo, že jsem tuhle rádoby hádku vyhrála. Další cesta k jezeru probíhala v tichosti. Tedy, tiše byl Démon, zatímco já si spokojeně pobrukovala do kroku.
Došla jsem až k jezeru a napila se, než ke mě došel cizí hlas a mě došlo, že tu nejsem tak docela sama. Sama, jak jen s otravnou poštolkou na zádech může jeden být. "Oh, um, pardon, neviděla jsem tě!" spustila jsem spěšně, načež jsem se na vlčici přátelsky zazubila. "Hezká noc, že?" Lež. Dnešní noc byla zatažená a jeden musel mít štěstí, aby vůbec viděl mezi mraky měsíc, na tož hvězdy. Ale mně přišlo, že vlčice je podobně zatažená jako ta obloha a milý rozhovor by jí mohl přijít vhod.