Příspěvky uživatele

< návrat zpět

AK 12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

// Ragar přes Severní Galtavar

Řítili jsme se na kládě z kopce jako o život. Držela jsem se na jejím konci jen tak tak, ale jakmile jsem získala relativní rovnováhu, už jsem si to naplno užívala. Ne, že bych si to neužívala už před tím. Adrenalin se mi rozlil do celého těla a já jen chtěla, abychom svištěli ještě rychleji. Někdy v průběhu jsem začala nadšeně hulákat a dusit se při tom hromadou sněhu, která kolem nás lítala a měla jsem jí tak plnou tlamu. V zábavě mi to ale nezabránilo.
Dolů jsme dorazili s prudkým DUD, kdy se předek klády zabodl do nějaké závěje, prudce zastavil a doslova nás vyklopil, naštěstí do měkkého. "Hahá!" zavýskla jsem a oklepala se. "To byla jízda! Děkujeme, že jste si vybrali naše přepravní služby," zazubila jsem se na Nelly a pomohla jí vyhrabat se z hromady sněhu, do které jsme všichni zapadli. Když jsme byli opět volní z jeho sevření, neplýtvala jsem časem a vedla nás dál. "Pojďte, jezero je tudy!" houkla jsem na dvojici a energicky hopsala sněhem kupředu, protože normálně jít byla za prvné nuda a za druhé to stejně moc nešlo.
Jezero bylo zamrzlé jen z části. Rozhodně nic, na čem by se dalo bruslit, jako posledně. Stoupla jsem si k jeho okraji a pomalu pokračovala po ledu, odkud nezačal varovně praskat, až se mi jedna nožka u probořila do vody. "Ha!" vyjekla jsem leknutím a prudce tlapku vytáhla. Pak jsem ji ale do nově vytvořeného otvoru vrátila, abych vyzkoušela, jak moc je voda studená. Po chvíli jsem ji opět vyndala a oklepala se. Ne, nechtěla jsem do toho spadnout celá. "Tak nic, na tomhle bychom asi bruslit neměli. Led nás neudrží a voda je brrr," zatřásla jsem se k tomu jakože zimou, "fakt studená."
Při našem rozhovoru mi k čumáku zimní větřík přivál známý pach a já se za ním instinktivně ohlédla. Byl čerstvý, hodně čerstvý. Byl tady? zastříhala jsem ušima a koukala do dálky. Na jednu stranu bych za ním chtěla jít, kdy naposledy jsem ho cítila tak blízko? Ale taky jsem tu teď byla se svými novými přáteli, nemohla jsem je tu jen tak nechat, a tak jsem zůstala.

AK 11. Popovez někoho na provizorních sáních

Rozplývala jsem se nad výhledem a vlastně mi bylo docela hej. Neuvědomila jsem si, že svým vyprávěním jsem břinkla na citlivou strunu. To až když mě Nelly oslovila a já z jejího hlasu vytušila, že není všechno tak sluníčkový, protože u ní to tak většinou bylo a tak to byla výrazná změna, která mě přiměla hodně zpozornit. Zamrkala jsem na ni zvídavě a čekala, co mi poví. Snažila jsem se při tom stále držet veselého ducha a neukázat, jak těžké téma to bylo i pro mě a že jsem se vlastně zuby drápy snažila mu vyhýbat, což teď, když se mě Nelly tak napřímo zeptala, moc dobře nešlo.
"Heh, no, já..." zajíkala jsem se a nervózně si tlapou přejížděla po druhé noze, zatímco jsem pohledem brouzdala po sněhu, jako bych v něm hledala odpovědi. "Taky... taky jsem přemýšlela," přiznala jsem nejistě, než jsem se zhluboka nadechla a konečně se vymáčkla. Vrátila jsem se pohledem zpátky na ty dva. "Taky jsem přemýšlela, vážně hodně, i když to tak asi nevypadá. Vy dva jste hrozně skvělý a mám vás oba ráda. Tolik zábavy jako s vámi bych si asi sama v Asgaaru nikdy neužila. Nechci... nechci se tam vracet a být zase sama. Jste moje rodina víc, než Asgaar kdy byl a já chci... chci být se svou rodinou." Skončila jsem svůj dojemný proslov a odhodlaně, ale napůl naměkko se pousmála jak na Nageshe, tak na Nelly, a zavrtěla oháňkou v naději, že mě mezi sebe skutečně přijmou.
Nelly se potřebovala ujistit, že jsme kamarádky. Přišlo mi to roztomilé, ale já byla víc od rány a víc dojemností už bych asi neunesla. Přišla jsem k ní a tlapou jí poplácala na hlavě mezi ušima až na to, že jsem v té tlapě měla sníh a tak jsem jím ji celou poprášila. "Jasně, že jsme kamarádky. Nejlepší!" ujistila jsem ji. "Jestli tohle není přátelství, tak už nevím co," zasmála jsem se a vyplázla na ni rošťácky jazyk.
Při sestupu jsem objevila zasněženou kládu a hned oba dva pobídla, ať si na ni sednou. Nelly to udělala snad ještě dřív, než jsem to dořekla. Počkala jsem, až se usadí i Nagi a pak jsem za ní začala tahat. Ze předu. No, moc to nešlo. Naštěstí jsem byla hlavička a tak jsem hupsla raději za ni a začala ji tlačit zezadu. To už se pohnula. Dalo mi to zabrat prvních pár kousíčků, ale pak se dostala kláda z rovinky na kopeček a začala ujíždět sama. Rozjela se a já běžela za ní. Nakonec jsem na ní taky hupsla a držela se tam jen tak tak vzadu, zatímco jsme svištěli z hor jako o závod. A jak zastavíme? To byl problém našich budoucích já...

// VVJ přes Severní Galtavar

AK 5. Postav vlkuláka.

Vyblbla jsem se ve sněhu a teď jsem se v něm jen spokojeně povalovala na zádech, břicho vzhůru k temnému nebi a koukala do nekonečna, zatímco se ke mně snášelo víc a víc sněhových vloček. Když mi jedna přistála přímo na čumáku a rozpustila se, zachichotala jsem se, překulila a zvedla do sedu. Zaposlouchala jsem se do noci, ze které se postupně ozývalo další a další vytí. Některé vzdálenější, jiné blíž. Ale byla jsem si jistá, že všechna přichází odněkud z těchto hor.
"Jestlipak je to tu každou noc takové?" napadlo mě, protože i předešlou noc se tu rozléhalo vytí do všech stran. "Hihi, ale notak, koho se vlastně ptám? Poslouchel Zurri, aby si o tobě někdo nemyslel, že jsi blázen jen proto, že si povídáš sama se sebou!" pokárala jsem se hravě, ale už jsem měla v hlavě plán, jak to napravit. Začala jsem hromadit sníh hezky do kupy, tlapami ho přesouvat a vršit, tvarovat a pomalu jsem si tak vytvářela sněhového společníka, který dostával podobu vlka. V mých očích byla tedy úplně jako živý. Ještě uplácnout jednu stranu a bylo hotovo. "Ha, tak a jeeee-" chtěla jsem prohlásit své dílo za dokončené, když do mě někdo vrazil a povalil mě přímo na mého vlkuláka, ze kterého zbyla zase jen sněžná hromádka.
"Nelly! Nagi! Díky vlku! Já už se bála, že se vám něco cestou stalo!" přivítala jsem dvojici nadšeně i úlevně a radostně při tom rozkmitala ocásek, co mi jen hromady sněhu dovolily. Nelly se přidala ke sborovému vytí a pak se kochala výhledem. "Je to hezký, viď? Já jsem tady nahoře taky poprvé, ale myslím, že nějaká místa poznávám. Tamhle je určitě Asgaar, u těch hor," ukázala jsem tlapou do dálky. "A to velké jezero taky poznávám. Minulou zimu jsme se po něm klouzali. Vlastně, můžeme jít k němu, třeba bude zase zamrzlé!" navrhla jsem a nadšeně do Nelly šťouchla, jako by zrovna ona potřebovala víc povzbudit.
Začala jsem sestupovat dolů z hor, ale cesta se zdála snad nekonečná. Když jsem si všimla něčeho, co kousek od nás trčelo ze sněhu. To bych nebyla já, abych to nešla prozkoumat. Hupsla jsem na to a vyvrátila tak ze závěje poměrně velikou kládu. V očích mi šibalsky zajiskřilo. "Nelly, Nagi, nasedat! Mám nápad," zazubila jsem se na ně a víc už jim o svém nápadu neprozradila. Však na to brzy sami přijdou...

AK 16. Dováděj ve sněhu

Musela jsem ve svém pohodlném úkrytu usnout. Buď jsem byla znuděná čekáním tak, že mě to přemohlo, nebo unavená ze stavení. Tak jako tak mě probudilo vytí a to hodně blízko mě. Byla jsem rozespalá a vlastně trochu vylekaná. Vytí cizích vlků znělo majestátně, mohutně a já si nebyla jistá, co čekat, kdybych je měla konfrontovat. Byli nebezpeční? Věděli, že jsem tu? Najednou jsem za úkryt byla fakt ráda. Ještě chvíli jsem se v něm krčila, dokud jsem slyšela sníh křupat pod tlapkami ostatních návštěvníků hory. Ale jakmile svět zase utichl, odvážila jsem se vystrčit čumák ven a vylézt. Opravdu, byla jsem tu zase sama. Docela jsem si oddychla.
Šla jsem prozkoumat stopy, které tu po sobě vlci zanechali. Nebyla to Nelly ani Nagesh. Opravdu jsem na ně čekala celý den? Možná bych jim fakt měla jít naproti. Ale když už jsem tady, nejdřív jsem si ještě jednou chtěla vychutnat tu magičnost noci v téhle výšce. V rozhledu mi žádný strom ani skála nebránili, byla jsem jen já a nebe.
Rozhrábla jsem trasu stop cizích vlků, jako bych tím chtěla zpečetit, že jsou vážně pryč. A jak jsem to udělala, rozletěl se lehounký sníh do vzduchu a magicky tančil ve větru, kontrastujíc s jinak tmavou nocí. Mlčky jsem to pozorovala, než jsem se tím nechala unést a hrábla do sněhu znova. Znova vločkový tanec. Zakřenila jsem se a tentokrát do další hromady sněhu skočila. Sníh létal do všech stran. Tančil a já s ním. Popobíhala jsem a rozhrabávala hromádky, sem tam jsem udělala kotrmelec a hrála si s vločkami, jako bych byla jednou z nich. Taky jsem v tu chvíli byla vločka a tančila temnou nocí do únavy. Jenom, unavit mě nikdy nebylo moc jednoduché...

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Když jsem měla postavený úkryt, nechala jsem ho stát a dál jsem dělala co mě napadlo venku. Ale jednoho po určité době pochodování sem a tam po vršku hory unaví a já už nevěděla, co by. Kreslila jsem si tlapou ve sněhu různé tvary, ale asi by v tom nikdo kromě mě nic neviděl. Musela jsem se při tom uvědomění zasmát a celý obrazec jsem si rozhrabala. Pak jsem stála a zírala na nebe. Valila se z něj stále nová a nová snůška sněhu. Přišlo mi zajímavé, jak v noci byla obloha čistá, ale teď přes mraky nevidím na ten jasný svítivý kotouč, co hlídá den. A přesto bylo světlo. Ale zima.
Věděli jste, že na takových zasněžených vrcholcích zatraceně fouká? Chvíli jsem to dokázala ignorovat a přetrpět, ale jak jsem přestávala dělat vylomeniny, začínal se mi ledový vítr vkrádat pod kožíšek. Zatřásla jsem se chladem a hop, můj písčitý kožíšek zmizel v díře, která představovala vstup do mého úkrytu ze sněhu. Tam jsem se párkrát zatočila dokolečka, abych sníh pod sebou pěkně udupala a mohla si na něj lehnout. Uvelebila jsem se a byla ráda, že sem na mě nefouká, ale stále jsem měla výhled ven. To abych nepropásla, až dorazí Nagi s Nelly.
Ale zatím bylo venku jen velké bílo. Takhle u země jsem mohla sledovat, čeho jsem si nevšimla předtím. Vítr občas lehoučké vločky nadzvedával a kutálel s nimi sem a tam, než je usadil jinde. A občas se nějaká zatřpytila. Věděla jsem, že vločky nedělají zvyku, ale vždy mi to přišlo, jak když u toho cinká a zdraví. Byla to hezká představa. Že je zima celá tak nějak slušně vychovaná.

AK 21. Zkus postavit Iglú

Když se sluníčko škrábalo na obzor, spala jsem. Moje stočené tělíčko tvořilo jen hrbolek na vršku hory, zaházený sněhem, který na mě přes noc vítr přifouknul. Nevím, kdy jsem usnula. Pamatuju si, jak jsem čekala na Nagiho a Nelly, povídala si s měsíčkem a někdy po tom jsem ztratila pojem o světě.
Rozlepila jsem ospalá očka a sněhová peřinka přikrývající mou hlavu se spolu s ní zvedla. Rozhlédla jsem se unaveně kolem, ale bylo tu stejné ticho a prázdno, jako v noci. Jen tu bylo světlo. A sněžilo. Znovu. Zívla jsem a protáhla se. Oklepáním jsem ze sebe setřásla zbytek sněhu, co ze mě dělal sněžného vlka. Se zamlaskáním jsem prošla okolí vršku, jen tak sem a tam, ale nenašla jsem žádné známky toho, že by tu někdo byl. I když stopy dost možná mohl zahladit sníh. "Co jim trvá tak dlouho?" přemýšlela jsem, zatímco jsem shlížela dolů z hor na straně, o které jsem si pamatovala, že jsem tudy vylezla nahoru. Snad se jim nic nestalo. Nejspíš jsem si stále plně neuvědomovala, jak nebezpečný tenhle výstup, co jsem si vymyslela, vlastně mohl pro někoho být.
Rozhodla jsem se, že jim dám ještě trochu času a když se neukážou, půjdu jim naproti. Třeba ztratili moji stopu! To bylo také dost možné. V mezičase jsem ale chtěla něco dělat. Mé mladičké tlapky nevydržely jen tak stát a čekat. A taky tu foukal vítr. Chtělo by to se někam schovat, ale tady nebylo kam. Vypadalo to, že si to místečko budu muset vytvořit sama a s chutí jsem se do toho hned vrhla.
Začala jsem hrabat ve sněhu a dělat obří hromadu. Poskakovala jsem u té hromady sem a tam a nahrabávala ji ze všech stran, aby byla jo velká. A taky mě to bavilo. Sníh odletoval i mě do tváře a já si připadala, jako když se se mnou hraje. Než jsem se nadála, měla jsem slušnou hromadu. A kolem ní slušný sněžný příkop. Hotové království. Začala jsem hrabat cestičku k hromádce a pak díru do ni, než se celá hrouda sesypala i se mnou uvnitř. Vylezla jsem ven jak dramaticky se vynořující žralok z moře a začala od znovu. Tentokrát jsem hromadu nejdřív trochu uválela, aby lépe držela, až do ní budou hloubit vchod. Povedlo se a drobný úkryt byl na světě. Nemohla jsem se na svůj výtvor vynadívat, byla jsem fakt dobrá!

AK 22. Vyprav se v noci na vrchol Ragarských hor a vyj na měsíc

// Sráz

S přibývající výškou přibýval i sníh a cesta vůbec nebyla tak snadná, jak se z úpatí hor zdálo. Zatímco některé cestičky byly hezky vychozené, jindy bylo potřeba se sněhem brodit a nebo si prostě jen hlídat, aby vám neuklouzla tlapka a vy se neskutáleli do samotných hlubin dějin, protože postupně přestávalo i na to úpatí být vidět. Mohla za to především všudy přítomná bílá, jak v ní všechno splývalo.
Horlivě jsem zdolávala překážku, kterou celá tahle hora představovala. Cítila jsem se, jak na ní vyzrávám, když s každým dalším krokem stoupám, místo abych podlehla jejím nástrahám a padla. Adrenalin mě poháněl vzhůru a já velmi rychle zapomněla, že bych měla myslet i na dvojici vlků za sebou, kteří možná tak obratní nejsou. Nebylo tak nejspíš čemu se divit, když jsem vylezla snad na samotný vrchol, ale sama.
"Ha há, jsme tady!" hopsla jsem vítězně do kopy sněhu, jako bych hoře chtěla uštědřit poslední úder. A pak mi to došlo. "Nagi? Nelly?" zvídavě jsem se poohlídla za sebe, kde nebylo nic, než tma a sníh. "A jéje," zastyděla jsem se, že jsem je nechala tak daleko za sebou. Ale to nevadilo, můžu tu na ně počkat.
Zatím jsem si obhlédla okolí. No co, sníh kam oko dohlédlo. Jen na obloze jasně svítil měsíc. Po vrcholcích panovalo ticho, ale s ním nad hlavou jsem si nepřipadala sama. Přišlo mi to magické. Zírala jsem na jasný kruh na obloze, jako bych se ho mohla dotknout, když budu zírat ještě o chvíli déle. Ale takhle to nefungovalo. A když jsem se ho nemohla dotknout, rozhodla jsem se na něj zavolat. Mé melodické vytí přeťalo ticho a rozneslo se po vrcholcích hor.

// Javor přes Ostružinovou louku

Sebevědomí, se kterým jsem vykročila vpřed novému dobrodružství rozhodně neznamenalo, že vím, kam jdeme. Ale v tom to právě bylo! Kde si užijete víc, než tam, kde nevíte, co vás čeká? A tak jsem prostě šla a doufala, že na něco zajímavého narazíme, případně si to zajímavé uděláme sami.
"Nejlepší na zimě je sníh, samozřejmě. Dá se v něm dělat hrooozně moc věcí. Stavět vlkuláky, dělat andílky, hrát na schovku," spustila jsem výčet a nedovolila, aby mě mluvení zpomalilo. Držela jsem si tempo. "Jenom koupání je v zimě fakt na nic," konstatovala jsem a při tom se zadívala na vysoké hory, co se tyčily před námi. "Když vylezeme tam nahoru, určitě uvidíme dost daleko. Můžeme se tam pak dohodnout, kam chceme jít dál," navrhla jsem a aniž bych čekala na souhlas, vedla jsem nás vzhůru.

// Ragar

AK 19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Našla jsem si vlastní zábavu a teď jsem pomalu až tančila kolem stromku a odívala ho do zimního kožíšku, který byl zimní jen proto, že jsem to tak řekla. Nebylo fajn, když mohli být věci prostě podle vás? Takže jistě, že jsem si to užívala a docela se do toho zažrala. Proto ve mě neskutečně hrklo, když za mnou promluvil Nagesh, který se tu s Nelly najednou z čista jasna objevili. "Umm, to je..." chtěla jsem začít vysvětlovat, jako bych musela. Jenomže jsem nemusela. Než jsem našla správná slova, Nagesh se nakazil mou energií a také začal hromadit věci, které na stromek můžeme dát. Nelly vypadala lehce zmateně, ale Nagi ji strhnul s sebou a teď zdobili oba, zatímco jsem stála stranou a pozorovala je. A pak jsem se musela rozesmát. Ten pohled mi dělal radost. Hupsla jsem mezi ně a sem tam ještě nějakou ozdůbku upravila. Byla jsem ráda, že jsme zase pohromadě.
"Je to hezké, ne? Každou zimu, co jsem prožila, jsem nějaký ozdobila. Ani nevím, proč a jak to začlo, ale baví mě to. Přidáváš barvy do jinak čistě bílé krajiny, abys ji rozzářila," odpověděla jsem Nelly na její otázku a u toho ji obdařila veselým úsměvem. Na Nagiho jsem pro změnu vykulila oči, když mě tak nějak nepřímo pověřil vedením toho našeho zimního dobrodružství. Za nás ho vždycky vedl Lůli, i když... poslední rok jsem ho pak nechala trochu v prachu. A tohle byla velké role. Chtěla jsem, aby si Nagesh s Nelly zimu užili. Abychom si ji užili společně, to bylo moje přání. V očích se mi šibalsky zalesklo, protože nebylo lehčího způsobu, jak se ujistit, že se splní, než když si vezmu jeho řízení do tlapek. "Vlci a vlčice, doufám, že jste připraveni na pořádnou zimní jízdu! Za jízdy nevystrkujte tlapky a ocásky a zkuste držet krok. Příležitostné zastávky na čůrání jsou povoleny!" oznámila jsem oběma důležitě a se sebevědomým šarmem se na patě otočila a vyrazila z lesa.

// Sráz přes Ostružinovou louku

AK 8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Ten úkryt pod javorem nebyl tak velký, nebo ano? Nemohla jsem nějak přijít na to, proč to těm dvěma tak trvá, však v úkrytu se snad nejde ztratit. Chvíli jsem sama šmejdila po okolí, ale brzy mě to omrzelo. Přítomnost Tasy na hranicích sejm stále cítila a tak jsem musela alespoň Nageshovi dát za pravdu, že je dobré, že na ni furt myslíme. Ale už by mohla odejít, abych mohla taky něco dělat.
Myslela jsem, že se uhryžu nudou. Už jsem jen opisovala znuděná kolečka kolem kmenů stromů. Vzpomínky na předešlé zimy tomu také nepomáhaly, neb jsem v nich nebyla sama. Tady jsem ale sama byla. Když na to tak přišlo, kam se vůbec poděl Démon? Toho opeřence jsem taky pěkně dlouho už neviděla. Ale byl zdraví, už mohl létat a nic ho ke mě nevázalo. Nejspíš si prostě odletěl žít svůj život. Jako Lůli. Zatřepala jsem hlavou, aby se mi v ní dlouho ta myšlenka neusazovala. Představa, že by mě Lůli úplně odříznul...
Se vzpomínkou na předešlé zimy jsem si procházela různá naše dobrodružství a řekla jsem si, že když už nemám co na práci, jedno si připomenu. Přestože se sem do lesa zatím dostal jen otravný vítr bez sněhu, vybrala jsem si jeden nižší mladý stromek a jala se ho zdobit, jako jsme to rok zpátky dělali s ním. Nutno podotknout, že jehličnan se mi ale čančal mnohem lépe než mladý listnáč. Snažila jsem se vytvarovat a zaplést pár klacíků, co jsem našla, a udělat z nich rádoby hezké ozdoby. Sem tam jsem ještě použila zchřadlé listí pokryté námrazou, alespoň něco zimního. Vytrhla jsem i větvičky s těmi pofidérními bobulemi, co nebyly borůvky, aby mému dílu dodaly barvu. Pomalu se stromek začínal rýsovat...

AK 7. Zavzpomínej na svou první zimu

Tasa mi přišla v pohodě, ale Nagesh o ní tak teď nemluvil, jako se k ní předtím choval. Připomněl mi Lůliho, ten byl taky občas takový bručoun. Možná jsou takový prostě všichni vlčci, když vyrostou. S tichým hmm jsem mu ale tu ostražitost odsouhlasila, protože to přeci nemohlo ničemu uškodit. Ale když už jsme byli u té opatrnosti...
"No tohle asi jo, ale co kdyby to bylo větší nebezpečí? Pak by nás aspoň bylo víc. Od toho rodina je, aby stála při sobě!" prohlásila jsem srdnatě, jako bych se chystala vyrazit zrovna do boje. "Lůli by mě nikdy neschoval před nebezpečím, aby mu čelil sám. Taky bych mu to nikdy neodpustila. Takže jestli se ty chceš obětovat a hrát si na hrdinu, počítej s tím, že budeš mít konkurenci," žďuchla jsem do Nageshe a vyplázla na něj jazyk. Nikdo mě nebude nechávat se krčit v koutě, zatímco sklízí slávu.
Došli jsme zpět za Nelly až na to, že už tu nebyla. Nagesh se nabídnul, že pro ni zaskočí a já zatím dostala důležitý úkol. No vida, tak přeci jen pochopil, co jsem se mu snažila říct. Zvedla jsem tlapku k čelu a zasalutovala. "Provedu! Nic šedivýho nám tu za mého dozoru neplechu dělat nebude!" ujistila jsem ho a jak zmizel v javoru, začala jsem se rozhlížet kolem, když už jsem tu byla sama. V hlavě mi uvízlo pár jeho slov a totiž, že nás čeká zima. Zimní dobrodružství. V duchu jsem si povzdechla a zadívala se na holé vrcholky stromů, přes které se jistě co nevidět začne sypat sníh. A pak bude skutečná zima. První, kterou nezažiju na zábavném putování s Lůlim. Ve vzpomínkách se mi vybavilo pár chvil z naší první zimy. A pak i z té druhé. Pobaveně jsem se uculila, ale zároveň jsem cítila, jak mě cosi bolestivě štíplo u hrudi. Pořád jsem se na něj tak trochu zlobila, ale nemohla jsem popřít, že mi chyběl. Kde je mu asi konec? Plánuje také nové zimní dobrodružství s někým jiným? A vzpomene si při tom na ta naše? Vzpomene si na mě?

Prosinec 1/10 | Agape

Přehazovali jsme si zmatení jak horký brambor, protože teď jsem zase nechápavě koukala já. Proč se omlouvá? "Za co se omlouváš? Vždyť ty jsi nic neudělala," zasmála jsem se tomu, ale nechala jsem ji mluvit dál. A co jsem se dozvěděla mě celkem ohromilo. "Takže ty... taky občas nemíváš dobrý pocit, když hodně přemýšlíš... a tohle pomáhá?" zopakovala jsem, co moje hlavička pobrala, a při tom jsem se naklonila nad hladinu jezera, abych viděla svůj odraz. Popravdě, znělo mi to až moc jednoduše. Koukala jsem chvíli mlčky sama na sebe, jakoby mi moje vodní já mělo prozradit, co je v tom za fígl, ale když to neudělalo, musela jsem se obrátit na Agape. "Jak to funguje?" vyzvídala jsem s naprosto upřímným zájmem.

Kytky, oblázky, křišťály prosím

(slibuju, že příště už nakreslím něco bez očí xD)

25 oblázků, 20 květin a 2 křišťály!

Listopad 5/10 | Agape

"Máš hodně vzpomínek spojených s jezerem?" zeptala jsem se trochu neomaleně, protože jsem moc nepochopila, co tím chce Agape říct a vzala to až moc... doslovně. Kdybych ale vydržela mlčet tak o vteřinku déle, bylo by mi to jasnější a ušetřila nás obě mých dalších hloupých otázek. Ale což, zas tak hloupé nebyly!
"Aha, no..." zaskočila mě, když otočila otázku na mě a já se musela ohlédnout na třpytící se jezerní hladinu, jako bych bez toho dramatického záběru nemohla odpovědět. "Snažím se na to moc nemyslet. Změny jsou.. přirozené," vypravila jsem ze sebe kostrbatě, jako bych to měla učebnicově naučené, ale sama se ještě s takovou realitou měla problém smířit. "Lepší je nepočítat čas a prostě žít, nemyslíš?" otočila jsem se znovu na Agape. "Když se snažím přemýšlet o tom, co bylo... nemám z toho dobrý pocit," přiznala jsem posmutněle hlavně proto, že jsem nevěděla, jak se svými negativními pocity naložit. Nikdo mě to nenaučil a tak bylo mé řešení se situacím, které je vyvolávaly, zkrátka vyhýbat.

„Tátooo, já se tu nudou snad uhryzám, kdy už bude ten sníh?“ zasténala jsem, znuděně se převalujíc v našem nově provizorním úkrytu. Při tom válení jsem tak zcela neomaleně a naprosto záměrně kopla do Elodie. „Hej, dávej bacha!“ ohnala se hned ségra, ale já se k ní neviňoučce přitulila. „Elodieee, já se nudím,“ zopakovala jsem, kdyby mě náhodou neslyšela hned napoprvé a hodila na ní smutná očka, jako by s tím snad ona mohla něco udělat. Nemohla, byla stejně malý pán, jako já, ale někomu jsem si musela postěžovat. „Táta říkal, že brzy. Pozná to, protože se nám dělá ten vzduch u tlamy, vidíš?“ řekla Elodie a dlouze vydechla obláček páry. Nechtěla jsem její lekce, takže jsem se jen otráveně překulila zase pryč.
„Táta je pryč už nějak dlouho,“ ozval se další, tišší hlas. To se malý vlček krčil u východu z úkrytu a vyhlížel starostlivě do lesa. Vstala jsem a drsňácky do bráchy drcla. „Nebuď strašpytel, prostě se zdržel. Přeci nám vyprávěl, že v zimě se loví hůř, protože spousta zvířat je schovaná.“ „Jo, snad se s námi nebojíš být sám, Enzo,“ připojila se k nám i Elodie, takže jsme teď obkličovali dívčí silou našeho nemožného brášku. Všichni tři jsme vyhlíželi mlčky do lesa a přemýšleli o nesmrtelnosti chrousta, když jsem to uviděla. „Viděli jste to?!“ vyhrkla jsem okamžitě, až jsem ucítila, že brácha vedle mě málem leknutím vyskočil z kůže. Sourozenci se zahleděli se mnou a opravdu. „To je ono, to je ono!“ zajásala jsem a vyběhla ven z úkrytu jako střela. „Zurri!“ houkla na mě Elodie, ale vyběhla za mnou, zatímco Enzo za námi jen bezbranně vyhlížel. Věděl, že jakmile si něco zamaneme, nic s námi neudělá.
Lesem poletovalo cosi bílého. Nebylo toho moc, ale slétalo to k nám z vršků holých stromů a vypadalo to podivně magicky. Zastavila jsem se kousek od úkrytu a nemohla z toho spustit oči. „Zurri, neměli bychom-“ chtěla mě Elodie napomenout, abych se vrátili do bezpečí, ale já ji přerušila. „Dívej!“ a nechala si jednu tu bílou poletující věc přistát na čumák, kde se rozpustila a zanechala za sebou drobnou kapičku. „Páni,“ vydechla Elodie. „Páni,“ vydechla jsem taky. „To je sníh, opravdový sníh!“ „Přesně, jak říkal táta!“ Začali jsme se společně se sestřičkou radovat, pobíhat a chytat sníh do tlamy. Legračně to zastudilo pokaždé, když se nám to povedlo. Naše řádění nakonec přilákalo i Enza, který se plazil při zemi, jako by na něj každou chvíli mělo něco vyskočit. Typický Enzo. „Koukej, Enzo, sníh!“ houkla jsem na brášku, zatímco jsem vyskočila, abych jeden chytila. Pomalu mu opadly zábrany, narovnal se a nechal se také unést tou podívanou. Ale žasnul příliš dlouho, takže jsem do něj znovu strčila. „Pojď,“ vybídla jsem ho, aby se přidal k naší zábavě. To on občas potřeboval. „Takhle,“ vyplázla jsem na něj jazyk a pak čapla další. Netrvalo dlouho a mezi stromy dováděla nevinně tři malá vlčátka, unešená prvním letošním sněhem, zatímco jejich smích se lesem rozléhal do dáli…

Vzduchem se k zemi snášela osamocená sněhová vločka. Dopadla na čumák spícímu vlku a její chlad ji probudil. Zelená očka se otevřela do chladné noci a dospělá vlčice chvíli zmateně bloudila pohledem po okolí, ale její sourozenci nebyli nikde k zahlédnutí. Všudypřítomné ticho jí jen utvrzovalo v tom, že je tu skutečně sama. Sen, uvědomila si a lehce se usmála. Vzhlédla k nebi, kde se ještě sestřičky první vločky odhodlávali ji následovat. Elodie a Enzo tu s ní nebyli, ale někde tam venku jsou. Někde. A třeba se zrovna dívají na stejné nebe a přemýšlí, jaké by to vlastně bylo, kdyby tehdy mohli svůj první sníh vyhlížet společně.

Přidáno.