Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(187) lot 4/5

// les

Došli jsme do úkrytu a pro mě to znamenal konec. Konec všeho utrpení, protože úkryt značil bezpečí, teplo, vše co si můžeme přát, no ne? Usmyslela jsem si, že jak sem dorazíme, bude všechno zase v pořádku. Jenomže nebylo. Nelly zjevně prožívala velké bolesti. Může tohle způsobit zkažené jídlo? Asi ano, ale něco mi říkalo, že v tomhle případě to s jídlem nemá moc co dočinění. Nervózně jsem přetlapkávala po úkrytu, chodila dovnitř a zase ke vchodu, jako bych hledala něco, co můžu dělat. Čím můžu Nelly pomoc. V jednu chvíli jsem u ní stála, když se bolestí svíjela. "Nelly..." špitla jsem a nepočítala, že mě vnímá. Zoufale jsem zvedla oči k Nageshovi, abych tentokrát já u něj našla odpovědi. Co budeme dělat?
Přešlapovala jsem zrovna opět u vchodu, když jsem to uslyšela. Zakňučení. Nevěřícně jsem se otočila směrem k těm dvěma a pomalu došla blíž, prohlížejíc si tu malou vrtící se kňučící housenku. Úplně mě uhranula. Moje nervozita byla ta tam, když jsem viděla příčinu Nellyiných bolestí. Střípky pomalu začínaly zapadat. A pak přišly další křeče. Tentokrát jsem neodešla, ale zatímco Nagesh si vzal jediné vlče k sobě, stoupla jsem si na těsno k Nelly jako podpora, kdyby se potřebovala zapřít... nebo něco. Nevím, jak jsem na to přišla, tady mě vedlo něco vyššího. Instinkt. "Asi přijdou ještě další. To zvládneš Nelly, zapři se," promluvila jsem jí do ucha překvapivě klidným, vlídným hlasem, jako bych věděla, co dělám.
Na svět přišla dohromady tři vlčátka, než Nelly konečně únavou usnula. Jestli tohle nebyl zasloužený spánek, tak nevím. Nemohla jsem od nich odtrhnout oči. Od prcků, ale ani od Nelly. Něco uvnitř jako by mě přesvědčovalo, že když z ní spustím oči, něco se jí přihodí. A já teď víc než předtím měla jasno, že ji musím chránit. Vzhlédla jsem až, když Nagesh znovu promluvil. "Teď?" vyklouzlo mi nejistě, ale celá ta otázka měla být spíš "v tomhle počasí"? Ale taky jsem chápala, proč musí jít. A tak jsem kývla. "Postarám se o ně. Buď opatrný," vzkázala jsem mu starostlivě, než odešel.
Sama jsem si pak dovolila se od Nelly vzdálit, ale jen abych se natáhla pro jinou čistou kožešinu a podsunula ji k ní blíž. "Zvládla jsi to," zhodnotila jsem výkon světlé vlčice spíše pro sebe, když se mi znovu naskytl výhled na ty maličké. "Jsou krásný," zašeptala jsem spící Nelly do ucha, než jsem přes ni tu kožešinu přetáhla, aby byla v teple, a lehla si naproti ní, mezi ní a východ z úkrytu, a mlčky je spokojeně pozorovala.

lot 2/5

// Mahtae jih přes Úzkou rokli

Urputně jsem se držela té myšlenky, že jen co zalezeme do tepla a... kamkoliv, kde tolik nesněží, všechno se uklidní. My se uklidníme. A doufala jsem, že to bude brzy. Začínala mi docházet vážnost téhle situace, i když jsem ještě s některými faktory obeznámena nebyla, ale i tak, tohle bylo nebezpečné a já byla ten dospělý, co si měl poradit. Nebyl tu táta. Nebyl tu Lůli. Nebyl tu nikdo, kdo by nám pomohl. Jistě, v teple to byla procházka sadem, ale v zimě se to letos změnilo v boj o přežití.
Kousla jsem se do jazyku. Schválně. Najednou jsem nemyslela na to nejhorší ale na to, jak mě bolí jazyk. Zabralo to. A v tu chvíli se před námi skutečně zjevil les. "Jsme tady!" neubránila jsem se radostnému vydechnutí a naprosto chápala, proč si Nelly samou úlevou dřepla do sněhu a chvíli odpočívala. Taky jsem dýchala, jako bych uběhla maraton, i když na ní jsem z nějakého důvodu neměla. "Tak pojďte, konečná zastávka velký javor!" snažila jsem se dvojici povzbudit a udržovat náladu ve skupině alespoň trochu pozitivní. Život věděl, že jsem to sama potřebovala.

// Javor

lot 1/5

// VVJ přes Mahtae jih

Nechápal jsem moc, proč se baví o bolesti břicha. Nebo spíš, proč Nelly to břicho bolí. Že by bylo možné, aby z hladu vyloženě byla bolest? To spíš bříško tak jako škrundá, ne? "Možná nemáš hlas, ale spíš si snědla něco špatnýho. Nevzpomeneš si, co jsi cestou jedla? Nesnědlas tu rybu třeba? Může být zmražená ryba zkažená?" obrátila jsem se s všemožnými otázkami i na Nageshe, protože víc hlav víc ví a já jim chtěla pomoci přijít tomu na kloub. Navíc, když budeme vědět, proč je Nelly špatně, můžeme od toho lépe odpomoc! I když teď jsem honem nemohla přijít na to, co se dělá při otravě rybou, to mě asi nikdo neučil.
Podpírala jsem Nelly dál co to šlo a za každým dalším krokem čekala, že na nás z fujavice vykoukne vytoužený les. Nebyla jsem unavená, ale začínala jsem chytat ten podivný stres, který jsem cítila přicházet od těch dvou a nelíbilo se mi to. Jako by se mělo něco stát, ale už jsem nevěděla co. A to mě stresovalo ještě víc. Prostě jsme jen všichni byli neklidní a to nebylo dobré. Budeme v pořádku, opakovala jsem si. Dojdeme do lesa, schováme se do úkrytu, uklidníme se a bude to v cajku.

// Javorový les přes Úzkou rokli

lot 5/5

CHIARA | leden 1/10

Chumelenice řádila, jako by byla celé roky zavřená v jeskyni a teď ji někdo pustil na svobodu. Ani jsem se jí moc nedivila, asi bych na tom byla podobně, kdybych mě někdo někde držel tak dlouho zavřenou. Jen teda potíž byla v tom, že počasí se nikde zavřené držet nedá. Nebo ano? To byla teď asi moje nejmenší starost. Už jsem vzdala pokusy o to najít cestu zpátky do lesa. Musím si najít úkryt někde tady a prostě to přečkat. Sníh přeci nemůže padat věčně, ne?
Drala jsem se větrem a neviděla pomalu na krok. Když už jsem si myslela, že nejlepší bude si nějakou skrýš uplácat vlastními silami, nakoukla jsem za hromadu kamení a hle - nebyla to jen tak nějaká hromada kamení! Mezi balvany byl průchod, docela nenápadný, ale mému bystrému očku se neschoval. A tak jsem se protáhla dovnitř dřív, než jsem nad tím stačila víc zapřemýšlet. Jeskyně znamenala úkryt před větrem, to mi stačilo. A tak mě uvnitř přivítala nečekaná tma, jak tam světlo z venčí nemělo pořádně kudy prostoupit. Než jsem se stačila ve tmě rozkoukat, hlasitě jsem pčíkla, až jsem se u toho celá oklepala, a popotáhla. Ještě abych z toho byla nemocná, to tak!

Pěkně se rozfoukalo a rozchumelilo. Když jsem poodešla dál od jezera, jako by tam už žádné jezero ani nebylo. Páni, to vypadalo vydatně. Raději jsem rychle vyhledala Nagiho s Nelly, dokud ještě Nagiho tmavší kožíšek v té vánici byl vidět. To už jsem slyšela, jak po mně Nelly volá. "Jsem hned za váma!" zavolala jsem nazpět, abych ji ujistila, že jsem v závěsu a skutečně jsem se o chvíli už objevila vedle nich. "Zimní dobrodružství se odkládá, tohle nevypadá vůbec hezky," přitakal jsem k jejich zhodnocení situace a společně jsme tentokrát následovali Nagiho, který i v tomhle počasí vypadal, že ví, kam jdeme. Kdekoliv to asi bude lepší, než tady, pomyslela jsem si.
Jako správná kámoška jsem těm dvěma hlídala zadek. Doslova. Šla jsem většinu času za nimi, protože tři vedle sebe bychom se v tomhle všem pěkně pletli a nikam asi nedošli. Pokukovala jsem kolem, ne že by toho bylo moc co vidět kromě sněhu. Ale občas jsem si tak všimla, že Nelly nějak... pokulhává? No rozhodně jí ta chůze moc nešla, jako by s ní sem tam měla problém. Že by na ní byl moc hluboký ten sníh? Občas jsem si tak popoběhla, abych jí pomohla a podepřela ji z druhé strany, než byl Nagesh. "Dobrý?" zeptala jsem se přes hvízdající vítr. "Ještě vydrž, určitě tam každou chvíli budem," řekla jsem, aniž bych měla sebemenší tušení, kde vlastně jsme.

// Mahtae jih přes Mahtae sever

Kytiti, oblázky a křišťály, děkuji

(taky se připomínám s vyhodnocením říjnového hnízda prosím prosím smutně koukám )

20 oblázků, 20 květin a 2 křišťály!

AK 9. Ulov si kapříka

Smála jsem se, ale Nelly opravdu vypadala, že tu prostě zůstane. To nemohla! Měli jsme před sebou ještě spoustu objevování a zábavy! Ale jak jsem tak na ni koukala, trochu odpočinku bych jim dopřát mohla. Ale jen trochu!
"Fajn! Do jara tě tu ležet nenechám, ale dám ti chvíli, jooo. Pořádně toho využij, pak nás čeká ještě pěkná dávka zábavy, jasný?" zazubila jsem se na ni, ale sama jsem odpočívat neplánovala. Poflakovala jsem se dost na té hoře, když jsem na ně čekala, a i když jsem se sama uměla zabavit, neplánovala jsem tu teď zase lenošit. Raději jsem se svým rošťáckým kukučem rozhlédla, co bych tak zatím mohla ztropit. Ale kromě sněhu a jezera tu toho moc nebylo.
Jezero! zablikala mi kontrolka a já se k němu vydala. Nebo spíš na něj. A k té díře, co jsem udělala tlapou. Chvíli jsem si jí prohlížela, než jsem se ji ranou pokusila rozšířit. Někdo by řekl, že to není nejchytřejší, když na části toho ledu taky stojíte, ale co je to za život, když trochu neriskujete?
Led se mi podařilo probořit jen tak, jak jsem potřebovala. A kupodivu se neprolomil ani, když jsem přišla na jeho nový okraj a přikrčeně vyčkávala, jestli mi nějaká zvědavá rybka nepřiplave pod nos. Byla to teda fuška, jen tak nehybně stát, ale dokázala jsem to a vyplatilo se! Jen to jsem zahlédla pohyb, vrhla jsem se čumákem, tedy celou hlavou pod hladinu a vytáhla z vody šupináče, který se mi v zubech ještě vzdorovitě vrtěl. "Chacha, hen chi bochuj!" vysmála jsem se mu a hrdě ho odnesla zpátky k Nelly a Nageshovi, kde jsem s ním prdla do sněhu.
"Svačinu?" prohodila jsem nevinně. I když abych pravdu řekla se mi zdálo, že se Nelly trochu kulatí, což vlci pokud jsem věděla přes zimu běžně nedělají, a tak bych měla být kámoška a to jídlo jí nedávat. Chápete, aby si držela linii. Ale ještě lepší kámoška ji přeci nenechá o hladu! Na jaře to určitě vyběhá a když ne, tak vím přesně, kdo jí s tím pomůže!

AK 4. Zazpívej někomu koledu.

Nelly mi nevěřila, že je voda tak studená a pěkně se jí to vymstilo. Sledovala jsem, jak si křečovitě snaží držet vážný výraz a s napětím očekávala, kdy to vzdá a přizná, že mám pravdu. Protože jsem ji měla. Vždycky. Nebo alespoň většinou. Proto jsem byla vůdce téhle výpravy, ne? O zimě jsem toho věděla nejvíc! Alespoň jsem se v to rozhodla věřit a kdyby se někdo zeptal, rozhlásila bych to do celého světa.
Ale nikdo se neptal, alespoň ne na tohle. Nelly se naopak pustila do stavby něčeho, co nazvala iglú. Šlo o sněžný úkryt, jak jsem se brzy ujistila. Mlčky jsem sledovala, jak poskakovala kolem a stavěla ho způsobem, který mě nutil žasnout. Přišlo mi to jako zbytečně moc práce, tenhle postup, ale Nelly vypadala, že jí to baví. Zajímalo mě však, jak plánuje udělat střechu. Úkryt by měl mít střechu, ne? V tom bodě jsem si všimla, že začíná vyhledávat pomoc. Se smíchem jsem přestala jen přihlížet a přidala tlapku k dílu. Měla jsem pravdu, bylo to zbytečně složité, ale kupodivu to fungovalo. Nějak.
"Postavíme střechu domu, šalalalalála la la la, holky kluci větře tomu, šalalalalála la la la, lehneme si do závětří, až náš úkryt Vlčíšek zvětří, šalala šalala la la la. Přinese nám pěkné dary, šalalalalalála la la la, takhle se tu vlci mají, šalalalalála la la la-hej!" prozpěvovala jsem nám k práci, dokud mi na čumák nespadl kus sněžné střechy, který jsem právě dodělávala. Oklepala jsem ho a připlácla pořádně ještě jednu.
"Tak!" odfrkla jsem si vítězně. Nelly se zatím už štelovala dovnitř. Vypadala s naším výtvorem spokojená. "Co teď? Plánuješ tu čekat na jaro?" zasmála jsem se.

AK 12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

// Ragar přes Severní Galtavar

Řítili jsme se na kládě z kopce jako o život. Držela jsem se na jejím konci jen tak tak, ale jakmile jsem získala relativní rovnováhu, už jsem si to naplno užívala. Ne, že bych si to neužívala už před tím. Adrenalin se mi rozlil do celého těla a já jen chtěla, abychom svištěli ještě rychleji. Někdy v průběhu jsem začala nadšeně hulákat a dusit se při tom hromadou sněhu, která kolem nás lítala a měla jsem jí tak plnou tlamu. V zábavě mi to ale nezabránilo.
Dolů jsme dorazili s prudkým DUD, kdy se předek klády zabodl do nějaké závěje, prudce zastavil a doslova nás vyklopil, naštěstí do měkkého. "Hahá!" zavýskla jsem a oklepala se. "To byla jízda! Děkujeme, že jste si vybrali naše přepravní služby," zazubila jsem se na Nelly a pomohla jí vyhrabat se z hromady sněhu, do které jsme všichni zapadli. Když jsme byli opět volní z jeho sevření, neplýtvala jsem časem a vedla nás dál. "Pojďte, jezero je tudy!" houkla jsem na dvojici a energicky hopsala sněhem kupředu, protože normálně jít byla za prvné nuda a za druhé to stejně moc nešlo.
Jezero bylo zamrzlé jen z části. Rozhodně nic, na čem by se dalo bruslit, jako posledně. Stoupla jsem si k jeho okraji a pomalu pokračovala po ledu, odkud nezačal varovně praskat, až se mi jedna nožka u probořila do vody. "Ha!" vyjekla jsem leknutím a prudce tlapku vytáhla. Pak jsem ji ale do nově vytvořeného otvoru vrátila, abych vyzkoušela, jak moc je voda studená. Po chvíli jsem ji opět vyndala a oklepala se. Ne, nechtěla jsem do toho spadnout celá. "Tak nic, na tomhle bychom asi bruslit neměli. Led nás neudrží a voda je brrr," zatřásla jsem se k tomu jakože zimou, "fakt studená."
Při našem rozhovoru mi k čumáku zimní větřík přivál známý pach a já se za ním instinktivně ohlédla. Byl čerstvý, hodně čerstvý. Byl tady? zastříhala jsem ušima a koukala do dálky. Na jednu stranu bych za ním chtěla jít, kdy naposledy jsem ho cítila tak blízko? Ale taky jsem tu teď byla se svými novými přáteli, nemohla jsem je tu jen tak nechat, a tak jsem zůstala.

AK 11. Popovez někoho na provizorních sáních

Rozplývala jsem se nad výhledem a vlastně mi bylo docela hej. Neuvědomila jsem si, že svým vyprávěním jsem břinkla na citlivou strunu. To až když mě Nelly oslovila a já z jejího hlasu vytušila, že není všechno tak sluníčkový, protože u ní to tak většinou bylo a tak to byla výrazná změna, která mě přiměla hodně zpozornit. Zamrkala jsem na ni zvídavě a čekala, co mi poví. Snažila jsem se při tom stále držet veselého ducha a neukázat, jak těžké téma to bylo i pro mě a že jsem se vlastně zuby drápy snažila mu vyhýbat, což teď, když se mě Nelly tak napřímo zeptala, moc dobře nešlo.
"Heh, no, já..." zajíkala jsem se a nervózně si tlapou přejížděla po druhé noze, zatímco jsem pohledem brouzdala po sněhu, jako bych v něm hledala odpovědi. "Taky... taky jsem přemýšlela," přiznala jsem nejistě, než jsem se zhluboka nadechla a konečně se vymáčkla. Vrátila jsem se pohledem zpátky na ty dva. "Taky jsem přemýšlela, vážně hodně, i když to tak asi nevypadá. Vy dva jste hrozně skvělý a mám vás oba ráda. Tolik zábavy jako s vámi bych si asi sama v Asgaaru nikdy neužila. Nechci... nechci se tam vracet a být zase sama. Jste moje rodina víc, než Asgaar kdy byl a já chci... chci být se svou rodinou." Skončila jsem svůj dojemný proslov a odhodlaně, ale napůl naměkko se pousmála jak na Nageshe, tak na Nelly, a zavrtěla oháňkou v naději, že mě mezi sebe skutečně přijmou.
Nelly se potřebovala ujistit, že jsme kamarádky. Přišlo mi to roztomilé, ale já byla víc od rány a víc dojemností už bych asi neunesla. Přišla jsem k ní a tlapou jí poplácala na hlavě mezi ušima až na to, že jsem v té tlapě měla sníh a tak jsem jím ji celou poprášila. "Jasně, že jsme kamarádky. Nejlepší!" ujistila jsem ji. "Jestli tohle není přátelství, tak už nevím co," zasmála jsem se a vyplázla na ni rošťácky jazyk.
Při sestupu jsem objevila zasněženou kládu a hned oba dva pobídla, ať si na ni sednou. Nelly to udělala snad ještě dřív, než jsem to dořekla. Počkala jsem, až se usadí i Nagi a pak jsem za ní začala tahat. Ze předu. No, moc to nešlo. Naštěstí jsem byla hlavička a tak jsem hupsla raději za ni a začala ji tlačit zezadu. To už se pohnula. Dalo mi to zabrat prvních pár kousíčků, ale pak se dostala kláda z rovinky na kopeček a začala ujíždět sama. Rozjela se a já běžela za ní. Nakonec jsem na ní taky hupsla a držela se tam jen tak tak vzadu, zatímco jsme svištěli z hor jako o závod. A jak zastavíme? To byl problém našich budoucích já...

// VVJ přes Severní Galtavar

AK 5. Postav vlkuláka.

Vyblbla jsem se ve sněhu a teď jsem se v něm jen spokojeně povalovala na zádech, břicho vzhůru k temnému nebi a koukala do nekonečna, zatímco se ke mně snášelo víc a víc sněhových vloček. Když mi jedna přistála přímo na čumáku a rozpustila se, zachichotala jsem se, překulila a zvedla do sedu. Zaposlouchala jsem se do noci, ze které se postupně ozývalo další a další vytí. Některé vzdálenější, jiné blíž. Ale byla jsem si jistá, že všechna přichází odněkud z těchto hor.
"Jestlipak je to tu každou noc takové?" napadlo mě, protože i předešlou noc se tu rozléhalo vytí do všech stran. "Hihi, ale notak, koho se vlastně ptám? Poslouchel Zurri, aby si o tobě někdo nemyslel, že jsi blázen jen proto, že si povídáš sama se sebou!" pokárala jsem se hravě, ale už jsem měla v hlavě plán, jak to napravit. Začala jsem hromadit sníh hezky do kupy, tlapami ho přesouvat a vršit, tvarovat a pomalu jsem si tak vytvářela sněhového společníka, který dostával podobu vlka. V mých očích byla tedy úplně jako živý. Ještě uplácnout jednu stranu a bylo hotovo. "Ha, tak a jeeee-" chtěla jsem prohlásit své dílo za dokončené, když do mě někdo vrazil a povalil mě přímo na mého vlkuláka, ze kterého zbyla zase jen sněžná hromádka.
"Nelly! Nagi! Díky vlku! Já už se bála, že se vám něco cestou stalo!" přivítala jsem dvojici nadšeně i úlevně a radostně při tom rozkmitala ocásek, co mi jen hromady sněhu dovolily. Nelly se přidala ke sborovému vytí a pak se kochala výhledem. "Je to hezký, viď? Já jsem tady nahoře taky poprvé, ale myslím, že nějaká místa poznávám. Tamhle je určitě Asgaar, u těch hor," ukázala jsem tlapou do dálky. "A to velké jezero taky poznávám. Minulou zimu jsme se po něm klouzali. Vlastně, můžeme jít k němu, třeba bude zase zamrzlé!" navrhla jsem a nadšeně do Nelly šťouchla, jako by zrovna ona potřebovala víc povzbudit.
Začala jsem sestupovat dolů z hor, ale cesta se zdála snad nekonečná. Když jsem si všimla něčeho, co kousek od nás trčelo ze sněhu. To bych nebyla já, abych to nešla prozkoumat. Hupsla jsem na to a vyvrátila tak ze závěje poměrně velikou kládu. V očích mi šibalsky zajiskřilo. "Nelly, Nagi, nasedat! Mám nápad," zazubila jsem se na ně a víc už jim o svém nápadu neprozradila. Však na to brzy sami přijdou...

AK 16. Dováděj ve sněhu

Musela jsem ve svém pohodlném úkrytu usnout. Buď jsem byla znuděná čekáním tak, že mě to přemohlo, nebo unavená ze stavení. Tak jako tak mě probudilo vytí a to hodně blízko mě. Byla jsem rozespalá a vlastně trochu vylekaná. Vytí cizích vlků znělo majestátně, mohutně a já si nebyla jistá, co čekat, kdybych je měla konfrontovat. Byli nebezpeční? Věděli, že jsem tu? Najednou jsem za úkryt byla fakt ráda. Ještě chvíli jsem se v něm krčila, dokud jsem slyšela sníh křupat pod tlapkami ostatních návštěvníků hory. Ale jakmile svět zase utichl, odvážila jsem se vystrčit čumák ven a vylézt. Opravdu, byla jsem tu zase sama. Docela jsem si oddychla.
Šla jsem prozkoumat stopy, které tu po sobě vlci zanechali. Nebyla to Nelly ani Nagesh. Opravdu jsem na ně čekala celý den? Možná bych jim fakt měla jít naproti. Ale když už jsem tady, nejdřív jsem si ještě jednou chtěla vychutnat tu magičnost noci v téhle výšce. V rozhledu mi žádný strom ani skála nebránili, byla jsem jen já a nebe.
Rozhrábla jsem trasu stop cizích vlků, jako bych tím chtěla zpečetit, že jsou vážně pryč. A jak jsem to udělala, rozletěl se lehounký sníh do vzduchu a magicky tančil ve větru, kontrastujíc s jinak tmavou nocí. Mlčky jsem to pozorovala, než jsem se tím nechala unést a hrábla do sněhu znova. Znova vločkový tanec. Zakřenila jsem se a tentokrát do další hromady sněhu skočila. Sníh létal do všech stran. Tančil a já s ním. Popobíhala jsem a rozhrabávala hromádky, sem tam jsem udělala kotrmelec a hrála si s vločkami, jako bych byla jednou z nich. Taky jsem v tu chvíli byla vločka a tančila temnou nocí do únavy. Jenom, unavit mě nikdy nebylo moc jednoduché...

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Když jsem měla postavený úkryt, nechala jsem ho stát a dál jsem dělala co mě napadlo venku. Ale jednoho po určité době pochodování sem a tam po vršku hory unaví a já už nevěděla, co by. Kreslila jsem si tlapou ve sněhu různé tvary, ale asi by v tom nikdo kromě mě nic neviděl. Musela jsem se při tom uvědomění zasmát a celý obrazec jsem si rozhrabala. Pak jsem stála a zírala na nebe. Valila se z něj stále nová a nová snůška sněhu. Přišlo mi zajímavé, jak v noci byla obloha čistá, ale teď přes mraky nevidím na ten jasný svítivý kotouč, co hlídá den. A přesto bylo světlo. Ale zima.
Věděli jste, že na takových zasněžených vrcholcích zatraceně fouká? Chvíli jsem to dokázala ignorovat a přetrpět, ale jak jsem přestávala dělat vylomeniny, začínal se mi ledový vítr vkrádat pod kožíšek. Zatřásla jsem se chladem a hop, můj písčitý kožíšek zmizel v díře, která představovala vstup do mého úkrytu ze sněhu. Tam jsem se párkrát zatočila dokolečka, abych sníh pod sebou pěkně udupala a mohla si na něj lehnout. Uvelebila jsem se a byla ráda, že sem na mě nefouká, ale stále jsem měla výhled ven. To abych nepropásla, až dorazí Nagi s Nelly.
Ale zatím bylo venku jen velké bílo. Takhle u země jsem mohla sledovat, čeho jsem si nevšimla předtím. Vítr občas lehoučké vločky nadzvedával a kutálel s nimi sem a tam, než je usadil jinde. A občas se nějaká zatřpytila. Věděla jsem, že vločky nedělají zvyku, ale vždy mi to přišlo, jak když u toho cinká a zdraví. Byla to hezká představa. Že je zima celá tak nějak slušně vychovaná.

AK 21. Zkus postavit Iglú

Když se sluníčko škrábalo na obzor, spala jsem. Moje stočené tělíčko tvořilo jen hrbolek na vršku hory, zaházený sněhem, který na mě přes noc vítr přifouknul. Nevím, kdy jsem usnula. Pamatuju si, jak jsem čekala na Nagiho a Nelly, povídala si s měsíčkem a někdy po tom jsem ztratila pojem o světě.
Rozlepila jsem ospalá očka a sněhová peřinka přikrývající mou hlavu se spolu s ní zvedla. Rozhlédla jsem se unaveně kolem, ale bylo tu stejné ticho a prázdno, jako v noci. Jen tu bylo světlo. A sněžilo. Znovu. Zívla jsem a protáhla se. Oklepáním jsem ze sebe setřásla zbytek sněhu, co ze mě dělal sněžného vlka. Se zamlaskáním jsem prošla okolí vršku, jen tak sem a tam, ale nenašla jsem žádné známky toho, že by tu někdo byl. I když stopy dost možná mohl zahladit sníh. "Co jim trvá tak dlouho?" přemýšlela jsem, zatímco jsem shlížela dolů z hor na straně, o které jsem si pamatovala, že jsem tudy vylezla nahoru. Snad se jim nic nestalo. Nejspíš jsem si stále plně neuvědomovala, jak nebezpečný tenhle výstup, co jsem si vymyslela, vlastně mohl pro někoho být.
Rozhodla jsem se, že jim dám ještě trochu času a když se neukážou, půjdu jim naproti. Třeba ztratili moji stopu! To bylo také dost možné. V mezičase jsem ale chtěla něco dělat. Mé mladičké tlapky nevydržely jen tak stát a čekat. A taky tu foukal vítr. Chtělo by to se někam schovat, ale tady nebylo kam. Vypadalo to, že si to místečko budu muset vytvořit sama a s chutí jsem se do toho hned vrhla.
Začala jsem hrabat ve sněhu a dělat obří hromadu. Poskakovala jsem u té hromady sem a tam a nahrabávala ji ze všech stran, aby byla jo velká. A taky mě to bavilo. Sníh odletoval i mě do tváře a já si připadala, jako když se se mnou hraje. Než jsem se nadála, měla jsem slušnou hromadu. A kolem ní slušný sněžný příkop. Hotové království. Začala jsem hrabat cestičku k hromádce a pak díru do ni, než se celá hrouda sesypala i se mnou uvnitř. Vylezla jsem ven jak dramaticky se vynořující žralok z moře a začala od znovu. Tentokrát jsem hromadu nejdřív trochu uválela, aby lépe držela, až do ní budou hloubit vchod. Povedlo se a drobný úkryt byl na světě. Nemohla jsem se na svůj výtvor vynadívat, byla jsem fakt dobrá!

AK 22. Vyprav se v noci na vrchol Ragarských hor a vyj na měsíc

// Sráz

S přibývající výškou přibýval i sníh a cesta vůbec nebyla tak snadná, jak se z úpatí hor zdálo. Zatímco některé cestičky byly hezky vychozené, jindy bylo potřeba se sněhem brodit a nebo si prostě jen hlídat, aby vám neuklouzla tlapka a vy se neskutáleli do samotných hlubin dějin, protože postupně přestávalo i na to úpatí být vidět. Mohla za to především všudy přítomná bílá, jak v ní všechno splývalo.
Horlivě jsem zdolávala překážku, kterou celá tahle hora představovala. Cítila jsem se, jak na ní vyzrávám, když s každým dalším krokem stoupám, místo abych podlehla jejím nástrahám a padla. Adrenalin mě poháněl vzhůru a já velmi rychle zapomněla, že bych měla myslet i na dvojici vlků za sebou, kteří možná tak obratní nejsou. Nebylo tak nejspíš čemu se divit, když jsem vylezla snad na samotný vrchol, ale sama.
"Ha há, jsme tady!" hopsla jsem vítězně do kopy sněhu, jako bych hoře chtěla uštědřit poslední úder. A pak mi to došlo. "Nagi? Nelly?" zvídavě jsem se poohlídla za sebe, kde nebylo nic, než tma a sníh. "A jéje," zastyděla jsem se, že jsem je nechala tak daleko za sebou. Ale to nevadilo, můžu tu na ně počkat.
Zatím jsem si obhlédla okolí. No co, sníh kam oko dohlédlo. Jen na obloze jasně svítil měsíc. Po vrcholcích panovalo ticho, ale s ním nad hlavou jsem si nepřipadala sama. Přišlo mi to magické. Zírala jsem na jasný kruh na obloze, jako bych se ho mohla dotknout, když budu zírat ještě o chvíli déle. Ale takhle to nefungovalo. A když jsem se ho nemohla dotknout, rozhodla jsem se na něj zavolat. Mé melodické vytí přeťalo ticho a rozneslo se po vrcholcích hor.