Příspěvky uživatele

< návrat zpět

and they were roommates

Kytiti, křišťály a oblázky pls, děkuji~

Přidáno

lot 1/5

CHIARA | Leden 5/10

Zatímco já křoví zmenšovala opatrně a s klidem, abych si neošlehla čumák a tak, zaslechla jsem, jak s ním na druhé straně válčí písčitá vlčice, jako by to byl její největší nepřítel. Nebo na ní něco zaútočilo? Doléhal ke mně zvuk divokého lámání a praskání větví, spolu s krvelačným vrčením a já byla najednou docela ráda, že nás to křoví dělí a ona má teď pod tlapou něco jiného, na čem si tu energii může vybít. Sama jsem si toho nevšimla, ale svoje snahy lámání a zmenšování jsem zpomalila, jako bych nechtěla, aby se ke mně dostala moc rychle. Co když by se mě také s tím křovím spletla?
"Tak, myslím, že takhle už to stačí," oznámila jsem záměrně o něco víc nahlas, abych se ujistila, že to vlčice slyšela a nebude pokračovat v demolici mým směrem. I když jsem také byla připravená, že to omylem přeslechne a švihne po mně pár větví. Když se mi na ní naskytnul lepší výhled, vypadala ona sama jako ta ohnivá zuřívá koule a jak podotkla, oheň pálí keř. Rozhodně jsem si jí nechtěla proti sobě poštvat zvlášť, když furt jediný východ měla za sebou. "Ještě jednou se omlouvám, neměla jsem ještě moc příležitostí se svou magii naučit... lépe ovládat," snažila jsem se to uhrát na pokorné omluvy. Na chlad ze zimy jsem na chvíli docela zapomněla, přeci jen jsme se při tom úklidu křoví docela zahřáli i bez ohně.

(192)

lot 1/5

Nelly protestovala, že k ní žádné přirozené vědění nepřišlo, ale hned na to začala vlčátka upravovat a já se tak jen tiše vítězně pousmála. Jen jsem se s ní rozhodla tentokrát moc nedohadovat, na vyjasnění si, že mám vždy pravdu a když ne, platí první pravidlo, bude ještě spousta příležitostí!
Dojatě jsem kulila očka na Nelly a zpracovávala tu zprávu. Mlčky jsem přišla k vlčátkům a lehla si čumákem jen pár zaječích tlapek od nich, abych se mohla ukonejšit tím jejich roztomilým batolivým pohybem. Netrvalo to ale dlouho, protože se od vchodu do úkrytu ozval zvuk a dovnitř vpadnul Nagesh. Opět jsem vstala, připravená zasáhnout, jednat, cokoliv by potřeboval. Nagi ale vypadal... no, vyřízeně jako my všichni, ale jinak v pořádku. Ulevilo se mi.
Za Nagim dovnitř k mému překvapení vklouzlo hnědé vlče. Překvapeně jsem si prohlížela nejdřív jeho a pak i ji, zatímco ji Nagesh představoval. "Ty seš úplný kouzelník. Jdeš lovit a ulovíš vlče," zasmála jsem se a hrdě se uculila, když mě představil jako betu jejich smečky. Naší smečky. "Nic si z toho nedělej, Namaari, v té bouřce by se ztratili i ti lepší z nás," ujistila jsem vlče, i když jsem nemyslela sebe. Já bych se přeci neztratila! "Udělej si pohodlí, tady seš v bezpečí," broukla jsem k ní povzbudivě.
Jak se ukázalo, Nagesh neulovil jenom vlče a bažanta a já obdivně sledovala, jak dotáhl ještě dva zajíce. Musel být v lovu fakt dobrý. Až tohle všechno pomine, musím ho přemluvit, aby mě taky něco naučil, protože moje lovecké dovednosti řekněme nebyly něco, čím bych se zrovna chtěla chlubit. Nagesh rozhodil úlovky, sám si nic nevzal a plácnul sebou k Nelly. Zamyšleně jsem shlédla na zajíce před sebou. "Ty jsi jedl?" ohlédla jsem se tázavě na vlka. "Lov v takovém počasí ti taky musel dát zabrat," hádala jsem, ale zároveň jsem si byla jistá, že nemůžu být daleko od pravdy. Vzala jsem zajíce, došla ke dvojici a položila ho před Nageshe. "Potřebuješ energii," hlesla jsem a můj neústupný pohled prozrazoval, že jestli se nenají první, budu na truc držet hladovku s ním.

lot 1/5

CHIARA | leden 4/10

Podle bohaté gestikulace vlčice jsem poznala, že jsem se nejspíš spletla. A byla jsem za to vlastně ráda, nechtěla jsem, aby to tu explodovalo zvlášť, když ona byla u východu a já ne. Vypadala ale odhodlaná mi sdělit, co potřebovala a začala rýt do země. Nutno podotknout, že mě z nějakého důvodu vůbec nenapadlo, proč mi to prostě neřekne, jako bych mlčící vlčici přijala jako fakt a neměla víc otázek.
Sledovala jsem, co to na té zemi tvoří. Vypadalo to jako změť čar. Kroutila jsem při pohledu na to hlavou, ať už ve znamení snahy to pochopit, tak ve snaze vidět to z jiného úhlu, protože by mi to snad mohlo pomoci pochopit. "To je..." přemýšlela jsem nahlas, ale s doplněním jsem si dávala na čas. "Koule... čáry... keř? Vypadá to jako křoví," dobrala jsem se k nějakému výsledku a zvedla oči k vlčici, jestli je tomu tak. Ale co chtěla dělat s křovím? A proč ukazovala na mě? Těkala jsem očima z ní na ohnivou kouli a zpět. A pak mi bliklo. "Chceš zapálit křoví!" vyhrkla jsem. Ale furt to nebyl konec rovnice, protože jsem v tom nějak měla figurovat i já. A já teda nebyla křoví. Tlapou jsem si zamyšleně poťukávala na srst na hrudi. Já... já... ZEMĚ! "Mám... vyrůst křoví, abys ho mohla zapálit? Tou koulí," dodala jsem, jako by to nebylo jasné.
"Dobře, no, já... nevím, jestli..." Moc jsem se do toho nehrnula, protože má vlastní magie pro mě stále představovala dost neprobádanou oblast. Ale vlastně jsem to chtěla zkusit, když bych to podle cizinky měla umět. Zadívala jsem se na tu její malůvku a představovala si, jak tam klíčí opravdové křovisko. A skutečně se po chvíli začaly ze země zvedat malé výhonky, ty rostli a sílily, pomalu, pomalu, a pak najednou HUP. Z keře mrknutím oka bylo obří křoví, jeho větve zapraskaly, jak nahoře už narazily o strop úkrytu a celkový prostor v něm markantně zmenšil. Na ohnivou vlčici jsem přes něj viděla jen, když jsem se nahnula do strany. "Omlouvám se, moc s tím ještě neumím," zazubila jsem se omluvně a začala křoví lámat tlapami a zuby, abych ho zmenšila a ve svém případě se vůbec dostala pak nějak ven.

(190) lot 1/5

Nelly spala dlouho a proto jsem já spát nemohla. Slíbila jsem Nageshovi, že se o ně postarám a to se ve spánku dělalo špatně, takže v momentě, kdy jsem v leže začala klimbat, jsem vstala a šla si sednout k východu, jako bych ho už vyhlížela. Možná to nebylo tak dlouho, ale mě to připadalo jako věčnost, co byl pryč. Tu věčnost ale narušil Nellyin hlas. Rázem jsem se otočila a došla k ní, zkontrolovat, jestli je vše v pořádku. "Ahoj," opětovala jsem jí úsměv. "Nagi šel ven sehnat něco k snědku, určitě bude zpátky raz dva," ujistila jsem ji povzbudivě, i když jsem sama měla obavy. "Jak se cítíš?" doptávala jsem se raději na to, s čím jsem eventuelně mohla něco udělat. Jenomže Nelly zajímalo trápilo něco, s čím jsem si také moc rady nevěděla.
Sledovala jsem šmrdolící se válečky, zatímco mluvila. Zněla vyplašeně a já jí nechtěla říkat, že sama nevím. Ale opravdu, jak se jeden o takové malé věci postará? Ani nám nemůžou říct, co chtějí... "Táta říkával," začala jsem a při tom jsem čumákem popostrčila jedno z vlčátek, které si to převalováním vydalo pryč od sourozenců, zpátky k nim, "že někdy... některé věci prostě víš. Nikdy jsem moc nepochopila, co tím myslel, ale třeba je tohle jedna z nich?" zastříhala jsem oušky a zvedla oči k Nelly. "Prostě dělej, co cítíš, že je správně. Slova sice neumí, ale když je tak poslouchám, rozhodně se nebojí ozvat, když se jim něco nelíbí," zasmála jsem se jemně. "A ty bys měla odpočívat, to zas cítím já. Nemusíš se bát, před chvilkou ani nedutala, když jste spali. Asi jsou rádi, když můžou být zavrtaní v mámině teplém kožíšku," zazubila jsem se a hravě se Nelly také krátce zavrtala hlavou v kožíšku na krku, abych podtrhla, co tím myslím. "Nezapomeň, že máš taky mě a Nagiho. A společně zvládneme všechno na světě!" prohlásila jsem srdnatě, jak se mi podařilo vrátit postupně zpět na pozitivní vlnu, když už se nikdo z nás nesvíjel na zemi v bolestech. Co ale řekla Nelly dál mě přimělo naprosto pookřát. "To myslíš... i já? Opravdu... můžu?" špitla jsem zaskočeně a kdybych nebyla velká holka, asi by mi i slzička dojetí ukápla.

lot 1/5

CHIARA | leden 3/10

Máchala jsem ocasem zpola přátelsky, zpola nervózně, ale doufala jsem, že si toho třeba vlčice nevšimne a snažila se dál usmívat, co mi naštěstí šlo přirozeně samo, že se nakonec i ta oháňka uklidnila. Všimla jsem si, že vlčice otevřela tlamu, ale nic z ní nevyšlo. Třeba jí bolí z toho počasí v krku? Než jsem se ale stačila zeptat, zabodla do mě pohled a já se instinktivně narovnala do pozoru. A pak začala máchat tlapami kolem sebe. Pochopila jsem leda tak, že se mi snaží něco říct, ale co? Četla jsem ty pohyby...
Ona... oheň... já... země... bum. Bum? Nesnažila jsem se zakrýt své zmatení, než mi to došlo. "Jo aha! No... s tím vám asi nepomůžu, já oheň ovládat neumím. Věřte mi, zkoušela jsem to," zasmála jsem se tiše při té vzpomínce. "Ale stejně si nemyslím, že by bylo dobré, aby to v takhle malém místě explodovalo, ještě by nám to tu spadlo na hlavu." Exploze. To je to, co jsem si z toho jejího nahánění komárů přeložila.

lot 5/5

CHIARA | leden 2/10

Musela jsem se z toho pšíknutí oklepat, jak mi projel mráz přes celé tělo. Ale alespoň už jsem byla v... v suchu? Jen se mi zdálo, že slyším kroky ve sněhu a když jsem se ohlédla, něco zářivého akorát plálo ve vchodě. A pak to zhaslo, aniž bych stačila vydat hlásku. Teda, já udělala takový dutý HU, jak to se mnou hrklo, ale se světlem jako by zmizel i můj prvotní šok, který o sobě nestačil dál hlasitě vědět. Jak se světlo znovu objevilo, rozpoznala jsem za ním vlčici, která se netvářila dvakrát nadšeně. Netrvalo mi dlouho, než jsem si dala dohromady dvě a dvě.
"Já-um-om-omlouvám se, jestli jsem vám... vlezla... na místo...?" škobrtala jsem v řeči o sto šest, protože jsem si nebyla jistá, jak moc je omluva to, co vlčice chce. Tahle neútulná chladná díra mezi kameny ani nenesla její pach. Takže to nebyl ničí úkryt, na tož její, ne? Ale proč se tedy tak škaredí? "To je ale divoké počasí, že?" zazubila jsem se ve snaze zakrýt vlastní nervozitu. "Chtěla jsem se tu jen na chvíli schovat, ale určitě se sem vejdeme obě," ujišťovala jsem ji, protože jsem jí nechtěla vyhazovat - něco mi říkalo, že by se nenechala - ale ani mi nestálo za to se o tenhle kus závětří rvát. Věřila jsem, že se nakonec z té zakaboněné tváře vyklube chytrý a přátelský vlk, jen co taky ukážu trochu vlídnosti na své straně.

(187) lot 4/5

// les

Došli jsme do úkrytu a pro mě to znamenal konec. Konec všeho utrpení, protože úkryt značil bezpečí, teplo, vše co si můžeme přát, no ne? Usmyslela jsem si, že jak sem dorazíme, bude všechno zase v pořádku. Jenomže nebylo. Nelly zjevně prožívala velké bolesti. Může tohle způsobit zkažené jídlo? Asi ano, ale něco mi říkalo, že v tomhle případě to s jídlem nemá moc co dočinění. Nervózně jsem přetlapkávala po úkrytu, chodila dovnitř a zase ke vchodu, jako bych hledala něco, co můžu dělat. Čím můžu Nelly pomoc. V jednu chvíli jsem u ní stála, když se bolestí svíjela. "Nelly..." špitla jsem a nepočítala, že mě vnímá. Zoufale jsem zvedla oči k Nageshovi, abych tentokrát já u něj našla odpovědi. Co budeme dělat?
Přešlapovala jsem zrovna opět u vchodu, když jsem to uslyšela. Zakňučení. Nevěřícně jsem se otočila směrem k těm dvěma a pomalu došla blíž, prohlížejíc si tu malou vrtící se kňučící housenku. Úplně mě uhranula. Moje nervozita byla ta tam, když jsem viděla příčinu Nellyiných bolestí. Střípky pomalu začínaly zapadat. A pak přišly další křeče. Tentokrát jsem neodešla, ale zatímco Nagesh si vzal jediné vlče k sobě, stoupla jsem si na těsno k Nelly jako podpora, kdyby se potřebovala zapřít... nebo něco. Nevím, jak jsem na to přišla, tady mě vedlo něco vyššího. Instinkt. "Asi přijdou ještě další. To zvládneš Nelly, zapři se," promluvila jsem jí do ucha překvapivě klidným, vlídným hlasem, jako bych věděla, co dělám.
Na svět přišla dohromady tři vlčátka, než Nelly konečně únavou usnula. Jestli tohle nebyl zasloužený spánek, tak nevím. Nemohla jsem od nich odtrhnout oči. Od prcků, ale ani od Nelly. Něco uvnitř jako by mě přesvědčovalo, že když z ní spustím oči, něco se jí přihodí. A já teď víc než předtím měla jasno, že ji musím chránit. Vzhlédla jsem až, když Nagesh znovu promluvil. "Teď?" vyklouzlo mi nejistě, ale celá ta otázka měla být spíš "v tomhle počasí"? Ale taky jsem chápala, proč musí jít. A tak jsem kývla. "Postarám se o ně. Buď opatrný," vzkázala jsem mu starostlivě, než odešel.
Sama jsem si pak dovolila se od Nelly vzdálit, ale jen abych se natáhla pro jinou čistou kožešinu a podsunula ji k ní blíž. "Zvládla jsi to," zhodnotila jsem výkon světlé vlčice spíše pro sebe, když se mi znovu naskytl výhled na ty maličké. "Jsou krásný," zašeptala jsem spící Nelly do ucha, než jsem přes ni tu kožešinu přetáhla, aby byla v teple, a lehla si naproti ní, mezi ní a východ z úkrytu, a mlčky je spokojeně pozorovala.

lot 2/5

// Mahtae jih přes Úzkou rokli

Urputně jsem se držela té myšlenky, že jen co zalezeme do tepla a... kamkoliv, kde tolik nesněží, všechno se uklidní. My se uklidníme. A doufala jsem, že to bude brzy. Začínala mi docházet vážnost téhle situace, i když jsem ještě s některými faktory obeznámena nebyla, ale i tak, tohle bylo nebezpečné a já byla ten dospělý, co si měl poradit. Nebyl tu táta. Nebyl tu Lůli. Nebyl tu nikdo, kdo by nám pomohl. Jistě, v teple to byla procházka sadem, ale v zimě se to letos změnilo v boj o přežití.
Kousla jsem se do jazyku. Schválně. Najednou jsem nemyslela na to nejhorší ale na to, jak mě bolí jazyk. Zabralo to. A v tu chvíli se před námi skutečně zjevil les. "Jsme tady!" neubránila jsem se radostnému vydechnutí a naprosto chápala, proč si Nelly samou úlevou dřepla do sněhu a chvíli odpočívala. Taky jsem dýchala, jako bych uběhla maraton, i když na ní jsem z nějakého důvodu neměla. "Tak pojďte, konečná zastávka velký javor!" snažila jsem se dvojici povzbudit a udržovat náladu ve skupině alespoň trochu pozitivní. Život věděl, že jsem to sama potřebovala.

// Javor

lot 1/5

// VVJ přes Mahtae jih

Nechápal jsem moc, proč se baví o bolesti břicha. Nebo spíš, proč Nelly to břicho bolí. Že by bylo možné, aby z hladu vyloženě byla bolest? To spíš bříško tak jako škrundá, ne? "Možná nemáš hlas, ale spíš si snědla něco špatnýho. Nevzpomeneš si, co jsi cestou jedla? Nesnědlas tu rybu třeba? Může být zmražená ryba zkažená?" obrátila jsem se s všemožnými otázkami i na Nageshe, protože víc hlav víc ví a já jim chtěla pomoci přijít tomu na kloub. Navíc, když budeme vědět, proč je Nelly špatně, můžeme od toho lépe odpomoc! I když teď jsem honem nemohla přijít na to, co se dělá při otravě rybou, to mě asi nikdo neučil.
Podpírala jsem Nelly dál co to šlo a za každým dalším krokem čekala, že na nás z fujavice vykoukne vytoužený les. Nebyla jsem unavená, ale začínala jsem chytat ten podivný stres, který jsem cítila přicházet od těch dvou a nelíbilo se mi to. Jako by se mělo něco stát, ale už jsem nevěděla co. A to mě stresovalo ještě víc. Prostě jsme jen všichni byli neklidní a to nebylo dobré. Budeme v pořádku, opakovala jsem si. Dojdeme do lesa, schováme se do úkrytu, uklidníme se a bude to v cajku.

// Javorový les přes Úzkou rokli

lot 5/5

CHIARA | leden 1/10

Chumelenice řádila, jako by byla celé roky zavřená v jeskyni a teď ji někdo pustil na svobodu. Ani jsem se jí moc nedivila, asi bych na tom byla podobně, kdybych mě někdo někde držel tak dlouho zavřenou. Jen teda potíž byla v tom, že počasí se nikde zavřené držet nedá. Nebo ano? To byla teď asi moje nejmenší starost. Už jsem vzdala pokusy o to najít cestu zpátky do lesa. Musím si najít úkryt někde tady a prostě to přečkat. Sníh přeci nemůže padat věčně, ne?
Drala jsem se větrem a neviděla pomalu na krok. Když už jsem si myslela, že nejlepší bude si nějakou skrýš uplácat vlastními silami, nakoukla jsem za hromadu kamení a hle - nebyla to jen tak nějaká hromada kamení! Mezi balvany byl průchod, docela nenápadný, ale mému bystrému očku se neschoval. A tak jsem se protáhla dovnitř dřív, než jsem nad tím stačila víc zapřemýšlet. Jeskyně znamenala úkryt před větrem, to mi stačilo. A tak mě uvnitř přivítala nečekaná tma, jak tam světlo z venčí nemělo pořádně kudy prostoupit. Než jsem se stačila ve tmě rozkoukat, hlasitě jsem pčíkla, až jsem se u toho celá oklepala, a popotáhla. Ještě abych z toho byla nemocná, to tak!

Pěkně se rozfoukalo a rozchumelilo. Když jsem poodešla dál od jezera, jako by tam už žádné jezero ani nebylo. Páni, to vypadalo vydatně. Raději jsem rychle vyhledala Nagiho s Nelly, dokud ještě Nagiho tmavší kožíšek v té vánici byl vidět. To už jsem slyšela, jak po mně Nelly volá. "Jsem hned za váma!" zavolala jsem nazpět, abych ji ujistila, že jsem v závěsu a skutečně jsem se o chvíli už objevila vedle nich. "Zimní dobrodružství se odkládá, tohle nevypadá vůbec hezky," přitakal jsem k jejich zhodnocení situace a společně jsme tentokrát následovali Nagiho, který i v tomhle počasí vypadal, že ví, kam jdeme. Kdekoliv to asi bude lepší, než tady, pomyslela jsem si.
Jako správná kámoška jsem těm dvěma hlídala zadek. Doslova. Šla jsem většinu času za nimi, protože tři vedle sebe bychom se v tomhle všem pěkně pletli a nikam asi nedošli. Pokukovala jsem kolem, ne že by toho bylo moc co vidět kromě sněhu. Ale občas jsem si tak všimla, že Nelly nějak... pokulhává? No rozhodně jí ta chůze moc nešla, jako by s ní sem tam měla problém. Že by na ní byl moc hluboký ten sníh? Občas jsem si tak popoběhla, abych jí pomohla a podepřela ji z druhé strany, než byl Nagesh. "Dobrý?" zeptala jsem se přes hvízdající vítr. "Ještě vydrž, určitě tam každou chvíli budem," řekla jsem, aniž bych měla sebemenší tušení, kde vlastně jsme.

// Mahtae jih přes Mahtae sever

Kytiti, oblázky a křišťály, děkuji

(taky se připomínám s vyhodnocením říjnového hnízda prosím prosím smutně koukám )

20 oblázků, 20 květin a 2 křišťály!

AK 9. Ulov si kapříka

Smála jsem se, ale Nelly opravdu vypadala, že tu prostě zůstane. To nemohla! Měli jsme před sebou ještě spoustu objevování a zábavy! Ale jak jsem tak na ni koukala, trochu odpočinku bych jim dopřát mohla. Ale jen trochu!
"Fajn! Do jara tě tu ležet nenechám, ale dám ti chvíli, jooo. Pořádně toho využij, pak nás čeká ještě pěkná dávka zábavy, jasný?" zazubila jsem se na ni, ale sama jsem odpočívat neplánovala. Poflakovala jsem se dost na té hoře, když jsem na ně čekala, a i když jsem se sama uměla zabavit, neplánovala jsem tu teď zase lenošit. Raději jsem se svým rošťáckým kukučem rozhlédla, co bych tak zatím mohla ztropit. Ale kromě sněhu a jezera tu toho moc nebylo.
Jezero! zablikala mi kontrolka a já se k němu vydala. Nebo spíš na něj. A k té díře, co jsem udělala tlapou. Chvíli jsem si jí prohlížela, než jsem se ji ranou pokusila rozšířit. Někdo by řekl, že to není nejchytřejší, když na části toho ledu taky stojíte, ale co je to za život, když trochu neriskujete?
Led se mi podařilo probořit jen tak, jak jsem potřebovala. A kupodivu se neprolomil ani, když jsem přišla na jeho nový okraj a přikrčeně vyčkávala, jestli mi nějaká zvědavá rybka nepřiplave pod nos. Byla to teda fuška, jen tak nehybně stát, ale dokázala jsem to a vyplatilo se! Jen to jsem zahlédla pohyb, vrhla jsem se čumákem, tedy celou hlavou pod hladinu a vytáhla z vody šupináče, který se mi v zubech ještě vzdorovitě vrtěl. "Chacha, hen chi bochuj!" vysmála jsem se mu a hrdě ho odnesla zpátky k Nelly a Nageshovi, kde jsem s ním prdla do sněhu.
"Svačinu?" prohodila jsem nevinně. I když abych pravdu řekla se mi zdálo, že se Nelly trochu kulatí, což vlci pokud jsem věděla přes zimu běžně nedělají, a tak bych měla být kámoška a to jídlo jí nedávat. Chápete, aby si držela linii. Ale ještě lepší kámoška ji přeci nenechá o hladu! Na jaře to určitě vyběhá a když ne, tak vím přesně, kdo jí s tím pomůže!

AK 4. Zazpívej někomu koledu.

Nelly mi nevěřila, že je voda tak studená a pěkně se jí to vymstilo. Sledovala jsem, jak si křečovitě snaží držet vážný výraz a s napětím očekávala, kdy to vzdá a přizná, že mám pravdu. Protože jsem ji měla. Vždycky. Nebo alespoň většinou. Proto jsem byla vůdce téhle výpravy, ne? O zimě jsem toho věděla nejvíc! Alespoň jsem se v to rozhodla věřit a kdyby se někdo zeptal, rozhlásila bych to do celého světa.
Ale nikdo se neptal, alespoň ne na tohle. Nelly se naopak pustila do stavby něčeho, co nazvala iglú. Šlo o sněžný úkryt, jak jsem se brzy ujistila. Mlčky jsem sledovala, jak poskakovala kolem a stavěla ho způsobem, který mě nutil žasnout. Přišlo mi to jako zbytečně moc práce, tenhle postup, ale Nelly vypadala, že jí to baví. Zajímalo mě však, jak plánuje udělat střechu. Úkryt by měl mít střechu, ne? V tom bodě jsem si všimla, že začíná vyhledávat pomoc. Se smíchem jsem přestala jen přihlížet a přidala tlapku k dílu. Měla jsem pravdu, bylo to zbytečně složité, ale kupodivu to fungovalo. Nějak.
"Postavíme střechu domu, šalalalalála la la la, holky kluci větře tomu, šalalalalála la la la, lehneme si do závětří, až náš úkryt Vlčíšek zvětří, šalala šalala la la la. Přinese nám pěkné dary, šalalalalalála la la la, takhle se tu vlci mají, šalalalalála la la la-hej!" prozpěvovala jsem nám k práci, dokud mi na čumák nespadl kus sněžné střechy, který jsem právě dodělávala. Oklepala jsem ho a připlácla pořádně ještě jednu.
"Tak!" odfrkla jsem si vítězně. Nelly se zatím už štelovala dovnitř. Vypadala s naším výtvorem spokojená. "Co teď? Plánuješ tu čekat na jaro?" zasmála jsem se.