Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(201)
*ODEHRÁVÁ SE AŽ PO TOM, CO NAGESH A NELLY OPUSTÍ ÚKRYT, TAKŽE O NIČEM Z TOHO NEVÍ*

Byla jsem na ochodu, když mi do cesty skočil Zest a jediné, co mi v tu chvíli přelétlo hlavou bylo, od kdy jsou vlčata takhle rychlá? Nebyl ale čas jeho mrštnost obdivovat, musela jsem jít. Měla jsem cíl, měla jsem plán, a musela jednat. Teď!
Už už jsem skoro Zestovi na tu jeho hru přistoupila, když se do toho vrhla i Namaari. A pak i Satori. Všechny vlčata chtěly odpovědi. Všechny chtěly něco a já neměla času na zbyt, abych jim to dala. Odpovědi. Vysvětlení. Cítila jsem, jak se o mě víc a víc pokouší úzkost, že tu trčím na místě, když už jsem mohla být na cestě. Dohlédni na ně, zazněla mi v hlavě Nageshova slova, která rozhodně moji situaci neulehčovala. Fajn, vydechla jsem, jako bych mu odpovídala.
"Dobře, dojdeme si pro brášku společně," nechala jsem se nakonec nátlakem vlčat umluvit. "Ale musíte se mnou držet krok," upozornila jsem je, při čemž jsem se sehnula k Satori, čapla jí do tlamy a přehodila si jí na záda, takže minimálně jedno vlče ten krok držet nebude muset. "Drž se," přikázala jsem jí a důležitě se podívala na Zesta, že jeho nožky budou muset být dost silné, aby to zvládly samy. "Jdeme si vyzvednout Tartara," dočkala se konečně odpovědi i Namaari, i když asi ne takové, ve kterou doufala, a pak jsem vyklouzla se Satori na zádech ven z úkrytu, v závěsu s těmi vlčaty, které se rozhodli nás následovat.

// Javor

CHIARA | únor 4/10

Poslouchala jsem, jak popisuje netopýry, protože: "Ne, to vlastně neviděla. Ale jsou takový malinký, neškodný," snažila jsem se přesto říct něco na jejich obranu, protože tu nebyli, aby se mohli hájit sami. Chvíli jsem si měla v plánu představit pod tím jejím názvem úplně jiného tvora - ještě jsem se teda nestačila rozhodnout, jakého - ale pak z Chiary vypadlo něco o tom, že je to italsky. Nechápavě jsem zamrkala. "Italsky jako... jinou řečí?" zeptala jsem se, jako by to nebylo jasné. "Páni, já- už jsem o tom slyšela, ale nikdy jsem nevěřila, že by vlci mohli opravdu mluvit, no, jinak," brblala jsem fascinovaně. "Umíš říct ještě něco?" našpicovala jsem zvědavě uši.
Jejího síčení při tom, když mi odpovídala, jsem si moc nevšímala. Nenapadlo mě, že je to reálnou součástí té odpovědi. Víc jsem se soustředila na to, že mi chtěla něco ukázat a k tomu potřebovala mojí tlapu. Zaváhala jsem, ale že mě tak zaskočila, automaticky jsem k ní natáhla tu tlapku, kterou už jsem stejně měla zdviženou ve vzduchu.

(199)

Rodinná idylka explodovala tím nejméně očekávaným způsobem. Nagesh stál jako zkamenělý, Nelly naopak chaoticky přecházela a křičela, vlčata byla mimo a pak tu byl popel a já uprostřed toho všeho. Sledovala jsem, co se děje a vnímala jediné. Chaos. Nevšimla jsem si, jak se mu zrychluje dech a tlukot srdce, ale dělo se to. Bylo toho najednou tolik. Co mám dělat?
Co mám dělat?
Co mám dělat?
Někdo se musí postarat o vlčata - ale co to poslední vlče - Nagi mluv proč nemluvíš - Nelly nebreč, to bude dobrý - bude to dobrý? - Smrt- "Smrt?!" vydrala se jedna z mého přehršelu myšlenek napovrch, zatímco jsem zírala na Nageshe, který to řekl s až nepochopitelným klidem. "V dobrých tlapkách? U Smrti? Té Smrti?" opakovala jsem, protože jsem si to potřebovala sakra ujasnit. Že mluvíme o stejné Smrti. Nagesh nonšalantně přešel k Nelly a začal ji utěšovat, zatímco já tam stála jako solný sloup a nevěděla, co si z tou informací počít. Má ho Smrt. To s tím nic neudělají? Nechají to jen tak? Jak může být tak klidný? Jak-
Měla jsem tolik otázek, ale žádnou jsem už nedokázala vyslovit nahlas. Když mě Nagesh požádal, abych zůstala s vlčaty, jen jsem nepřítomně přikývla. Ani ten rozruch venku jsem nenaznamenala, ale nechala jsem je, ať jdou, ať už chtěli jít ven za čímkoliv.

*TAHLE ČÁST SE ODEHRÁVÁ AŽ PO TOM, CO NAGESH A NELLY OPUSTÍ ÚKRYT, TAKŽE O NIČEM Z TOHO NEVÍ*

Když jsem v úkrytu s vlčaty osaměla, v hlavě už jsem měla jasný plán. "Ne," odpověděla jsem stroze Zestovi, který se urputně dožadoval pozornosti, a znovu mu zastoupila cestu, kdyby chtěl vyběhnout za rodiči. "Musíte zůstat tady. Namaari," zdvihla jsem pohled ke staršímu hnědému vlčeti. "Potřebuji, abys na ně tady dala pozor. Hlídej je," zaúkolovala jsem ji. V tom chaosu se mi podařilo úspěšně přeslechnout její pokus o odchod. "Já... přivedu jejich brášku zpátky," hlesla jsem odhodlaně a otočila se směrem k odchodu.

CHIARA | únor 3/10

Vlčice se mi to záhadné slovíčko snažila vysvětlit, ale nedalo se říct, že by jí to šlo. Dal jsem nechávala hlavu nakloněnou a trpělivě mrkala očkama, jestli z ní vypadne něco, co mě trkne. Nevypadlo, ale mě to trklo stejně. Najednou jsem hlavu prudce narovnala, div mi nekřuplo za krkem. "Netopýr!" vyhrkla jsem, jako by to byla nějaká hádací hra a já chtěla vyhrát. "Ale ti nejsou oškliví," přidala jsem k tomu tlumenější protest, i když tu pořád byla ta možnost, že jsem to neuhodla. "Ale ještě jsem nikdy neslyšela, aby jim někdo říkal takhle," uchechtla jsem se, protože mi ten její výraz přišel legrační, i když jsem ho už nedovedla zopakovat. Pipiněco to bylo.
Spokojeně jsem zavrtěla oháňkou, když z vlčice vypadlo jméno. Stroze, jednoduše, ale odpověděla. To bylo dobré znamení, ne? Čekala jsem dál, jestli nebude následovat něco víc, ale nenásledovalo. Lehla si. Já tolik tomu ohni nevěřila, takže jsem zůstala spokojeně sedět. Alespoň jsem lépe dosáhla na větvičky, které jsem sem tam do ohně mohla pohodlně přihodit.
"Hehe, to ne," zasmála jsem se, "ale možná bych se to měla naučit. Zní to jako užitečná magie. I když jsem ráda, že jsem teď právě jedné lavině utekla." Čumákem jsem pohodila směrem k východu. "Ty umíš ještě něco dalšího než, no, tohle?" zvedla jsem tlapu a ukázala na plápolající ohýnek mezi námi.

(197)

Pobaveně jsem se zasmála, když vlče převalovalo na jazyku své nové jméno. Možná jsem jeho důležitost trochu nadsadila, ale tu myšlenku jsem rychle zahnala, protože nebyla pravdivá. Zestarian byl důležitý. Všichni tady byli ti nejdůležitější a já chtěla, aby to věděli, a zároveň cítila, že už to ví. Byl to příjemný pocit, který bych nenazvala jinak, než domovem.
Když jsem jim zarazila objevování mimo úkryt, vrhla se vlčata alespoň do objevování nových částí svých sourozenců, které mohou kousat. Zůstala jsem ležet na místě a tiše se jim smála, nedávajíc najevo, komu fandím. Jestli někomu - mrk, mrk. Pak se mezi ně připletl Nagesh, ale popravdě? Přišlo mi, že je jen moc starostlivý. Byla to vlčata, musela dovádět! Co by si asi tak mezi sebou mohla udělat? Nechala jsem ho, ať si na to přijde sám, jenomže pak...
Přehnal se přese mě zlověstný pocit. Najednou jsem cítila, že je něco špatně, i když Nagesh nic neříkal. Zaostřila jsem na bezvládně ležící tělíčko vlčete v momentě, kdy se jako mrknutím oka proměnilo v hromádku popela. Nevím kdy, ale najednou jsem stála na nohou vedle Nageshe. "Co se..." chtěla jsem vědět. Co se stalo? Nagesh se tvářil, jako by ho kousla samotná Smrt. Vlče bylo fuč a místo něj zbyla hromádka popela. Jak? Magie? Ale jaká? A kdo by... "Zeste, ne," snažila jsem se zabránit druhému vlčeti, aby si v popelu hrálo. Popostrčila jsem ho stranou, ale když z něj vypadla otázka ohledně Tartarose, zdvihla jsem oči k Nageshovi, jelikož mě zajímalo to samé. Kam zmizel?
"Zeste, Satori, mám pro vás úkol," chtěla jsem upoutat pozornost zbývajících vlčat, protože jsem měla pocit, že potřebuju jejich neposedné tlapky zaměstnat. "Musíte vzbudit Namaari, dobře? Spí už opravdu dlouho a dlouhý spánek je v zimě opravdu nebezpečný, protože takhle může spát a spát a prospat všechnu legraci. Ale to vy nedopustíte, že ne? Až ji vzbudíte, musíte jí vyzpovídat o všem, co je tam venku. A když mi pak správně odpovíte na pár otázek o venku, tak vás tam vezmu na průzkum, domluveno?" vyzvala jsem vlčata povzbudivě a doufala, že mou nabídku přijmou, když je ten venek tak lákal, a nám tak dopřejí trochu času, kdy budu moct nerušeně a v klidu od Nageshe zjistit, co se to sakra před chvílí stalo.

(196)

Nagesh spal, vlčata spala, já polehávala kousek od vchodu, jako by mi radili instinkty, ať jsem na stráži. Mohla jsem tak vidět, že venku je dost velká kalamita na to, aby nám sem nikdo nelezl. Ale stejně mě lehce znervózňovalo, že už jsem dlouho les neviděla. Možná bych se přeci jen měla jít ven protáhnout a omrknout, jestli nám tu nešmejdí někdo, kdo tu nemá co dělat. S vlčaty se ve mně probudili ochranářské pudy, o kterých jsem nevěděla, že je mám. Teda já je měla, ale ne tak silné.
Nelly naléhala, že je nejvyšší čas vlčata pojmenovat. Snažila jsem se skrýt neochotný výraz, protože jsem chtěla čekat, než se Nagesh probudí, ale musela jsem jí dát za pravdu. Mně by se také nelíbilo, kdyby na mě furt někdo volal jako na "vlče". Nelly si pro své jméno hned zvolila malou vlčici, holčičku, princeznu. Letmo jsem se pousmála, pohled na ně byl prostě roztomilý. "Princezna Satori z Javoru," zopakovala jsem její návrh, abych ho dala hezky nahlas vyznít do prostoru, a spokojeně pokývla hlavou. "Zní to moc pěkně," pochválila jsem jméno Nelly a vstala. Protože i když se vlčata tvářila, že spí, jedno to rafinovaně fingovalo, aby v momentě nepozornosti vyrazilo od mamky pryč. Což by nebyl problém, kdyby si to nerazilo rovnou k východu z úkrytu. Jeho výlet jsem mu ale brzy překazila, jemně ho chytila za týl a donesla zpátky k Nelly. Netvářilo se nadšeně, že je takhle omezováno. Jeden pohled na jeho zamračený kukuč mě přiměl se hlasitě rozesmát.
"Zest," rozhodla jsem, nespouštějíc oči z uraženého vlčete. "Princ Zestarian z Javorového lesa," zopakovala jsem jméno i dlouze, aby znělo fakt důležitě a hlavně stejně honosně, jako jméno jeho sestry. "Co ty na to? Troufneš si nést takové důležité jméno?" zeptala jsem se vlčete, lehla si při tom před něj na zem a položila si hlavu na tlapky, abych byla v jeho výšce.

CHIARA | únor 2/10

Odpověď vlčice neudělala den ani trochu jasnější. Furt jsem tam seděla a čučela, jako bych čekala, že to vysvětlení bude mít pokračování, protože nezačneš vykládat něco o zakletí a pak prostě nezmlkneš. Čekání se vyplatilo, jako by vlčice potřebovala nějaký čas, aby si na mluvení zvykla. Pipistrella? naklonila jsem jemně hlavu do stranu a zacukala oušky, protože co to bylo za označení? Nic hezkého, to jsem z tónu vlčice poznala, ale kreativní to bylo.
Nechala jsem vlčici, aby si z větví urovnala ohniště a radši se jí do toho nepletla. Pořád jsem měla pocit, že by mi ukousla tlapu, kdybych jí do toho šmátla nějak nešikovně. Nechápala jsem, jak jsem jí mohla pomoci s tím zakletím, ale ani o tom jsem se dohadovat neplánovala. Vlastně jsem to přijala, jak to podávala. "Aha... no, tak nemáš zač," vyhrkla jsem a zkusila se zase vesele zazubit, třeba to tentokrát její chladné srdce povolí. "A jak se jmenuješ? Když jsem zařídila, že už mi to můžeš říct," uchechtla jsem se a tlapou smetla na stranu pár klacíků, které byly blízko nově vznikajícího ohně, ale nebyly jeho součástí. A já chtěla, aby to tak zůstalo. "Já jsem Zurri," přihodila jsem zvesela a tiše si užívala, jak malý prostor kolem nás pomalu zaplavuje teplo.

CHIARA | únor 1/10

Stalo se to horší z variant, které jsem očekávala a totiž, že vlčici bylo úplně jedno, kdy já jsem rozhodla, že bylo dost. Drala se dál ke mně a já se snažila zachovat klid. Třeba fakt kde jenom hodně poničit ten keř a pak se z ní vyklube milá společnost a ne taková, co by vás chtěla zardousit. Jako bych chtěla být na její dobré straně, také jsem ještě, i když hodně pomalu a opatrně, sem tam utrhla nějakou větývku, ale vlčici nespouštěla z očí. A pak najednou promluvila. Nerozuměla jsem, co řekla, ale mluvila, a to byl šok sám o sobě. Až teď mi došlo, že celou dobu vlastně mlčela. Divné, že?
Stačilo mi, že s tím mluvením přestala jak lavina postupovat nemilosrdně vpřed, protože už byla hodně blízko mně. Zírala jsem na ní a čekala, co udělá, protože ať se mi to líbilo, nebo ne, měla teď prostě navrch. Naštěstí neudělala nic. Jen mluvila. Divně, ale mluvila.
"Jakou- um, jakou kletbu? O čem to mluvíš?" ozvala jsem se nechápavě po tom, co jsem generickou otázku "Ty mluvíš?!" už stačila spolknout. "Jsi zakletá?" Změřila jsem si ji pohledem, ale přišla mi jako obyčejná všední vlčice.

and they were roommates

Kytiti, křišťály a oblázky pls, děkuji~

Přidáno

lot 1/5

CHIARA | Leden 5/10

Zatímco já křoví zmenšovala opatrně a s klidem, abych si neošlehla čumák a tak, zaslechla jsem, jak s ním na druhé straně válčí písčitá vlčice, jako by to byl její největší nepřítel. Nebo na ní něco zaútočilo? Doléhal ke mně zvuk divokého lámání a praskání větví, spolu s krvelačným vrčením a já byla najednou docela ráda, že nás to křoví dělí a ona má teď pod tlapou něco jiného, na čem si tu energii může vybít. Sama jsem si toho nevšimla, ale svoje snahy lámání a zmenšování jsem zpomalila, jako bych nechtěla, aby se ke mně dostala moc rychle. Co když by se mě také s tím křovím spletla?
"Tak, myslím, že takhle už to stačí," oznámila jsem záměrně o něco víc nahlas, abych se ujistila, že to vlčice slyšela a nebude pokračovat v demolici mým směrem. I když jsem také byla připravená, že to omylem přeslechne a švihne po mně pár větví. Když se mi na ní naskytnul lepší výhled, vypadala ona sama jako ta ohnivá zuřívá koule a jak podotkla, oheň pálí keř. Rozhodně jsem si jí nechtěla proti sobě poštvat zvlášť, když furt jediný východ měla za sebou. "Ještě jednou se omlouvám, neměla jsem ještě moc příležitostí se svou magii naučit... lépe ovládat," snažila jsem se to uhrát na pokorné omluvy. Na chlad ze zimy jsem na chvíli docela zapomněla, přeci jen jsme se při tom úklidu křoví docela zahřáli i bez ohně.

(192)

lot 1/5

Nelly protestovala, že k ní žádné přirozené vědění nepřišlo, ale hned na to začala vlčátka upravovat a já se tak jen tiše vítězně pousmála. Jen jsem se s ní rozhodla tentokrát moc nedohadovat, na vyjasnění si, že mám vždy pravdu a když ne, platí první pravidlo, bude ještě spousta příležitostí!
Dojatě jsem kulila očka na Nelly a zpracovávala tu zprávu. Mlčky jsem přišla k vlčátkům a lehla si čumákem jen pár zaječích tlapek od nich, abych se mohla ukonejšit tím jejich roztomilým batolivým pohybem. Netrvalo to ale dlouho, protože se od vchodu do úkrytu ozval zvuk a dovnitř vpadnul Nagesh. Opět jsem vstala, připravená zasáhnout, jednat, cokoliv by potřeboval. Nagi ale vypadal... no, vyřízeně jako my všichni, ale jinak v pořádku. Ulevilo se mi.
Za Nagim dovnitř k mému překvapení vklouzlo hnědé vlče. Překvapeně jsem si prohlížela nejdřív jeho a pak i ji, zatímco ji Nagesh představoval. "Ty seš úplný kouzelník. Jdeš lovit a ulovíš vlče," zasmála jsem se a hrdě se uculila, když mě představil jako betu jejich smečky. Naší smečky. "Nic si z toho nedělej, Namaari, v té bouřce by se ztratili i ti lepší z nás," ujistila jsem vlče, i když jsem nemyslela sebe. Já bych se přeci neztratila! "Udělej si pohodlí, tady seš v bezpečí," broukla jsem k ní povzbudivě.
Jak se ukázalo, Nagesh neulovil jenom vlče a bažanta a já obdivně sledovala, jak dotáhl ještě dva zajíce. Musel být v lovu fakt dobrý. Až tohle všechno pomine, musím ho přemluvit, aby mě taky něco naučil, protože moje lovecké dovednosti řekněme nebyly něco, čím bych se zrovna chtěla chlubit. Nagesh rozhodil úlovky, sám si nic nevzal a plácnul sebou k Nelly. Zamyšleně jsem shlédla na zajíce před sebou. "Ty jsi jedl?" ohlédla jsem se tázavě na vlka. "Lov v takovém počasí ti taky musel dát zabrat," hádala jsem, ale zároveň jsem si byla jistá, že nemůžu být daleko od pravdy. Vzala jsem zajíce, došla ke dvojici a položila ho před Nageshe. "Potřebuješ energii," hlesla jsem a můj neústupný pohled prozrazoval, že jestli se nenají první, budu na truc držet hladovku s ním.

lot 1/5

CHIARA | leden 4/10

Podle bohaté gestikulace vlčice jsem poznala, že jsem se nejspíš spletla. A byla jsem za to vlastně ráda, nechtěla jsem, aby to tu explodovalo zvlášť, když ona byla u východu a já ne. Vypadala ale odhodlaná mi sdělit, co potřebovala a začala rýt do země. Nutno podotknout, že mě z nějakého důvodu vůbec nenapadlo, proč mi to prostě neřekne, jako bych mlčící vlčici přijala jako fakt a neměla víc otázek.
Sledovala jsem, co to na té zemi tvoří. Vypadalo to jako změť čar. Kroutila jsem při pohledu na to hlavou, ať už ve znamení snahy to pochopit, tak ve snaze vidět to z jiného úhlu, protože by mi to snad mohlo pomoci pochopit. "To je..." přemýšlela jsem nahlas, ale s doplněním jsem si dávala na čas. "Koule... čáry... keř? Vypadá to jako křoví," dobrala jsem se k nějakému výsledku a zvedla oči k vlčici, jestli je tomu tak. Ale co chtěla dělat s křovím? A proč ukazovala na mě? Těkala jsem očima z ní na ohnivou kouli a zpět. A pak mi bliklo. "Chceš zapálit křoví!" vyhrkla jsem. Ale furt to nebyl konec rovnice, protože jsem v tom nějak měla figurovat i já. A já teda nebyla křoví. Tlapou jsem si zamyšleně poťukávala na srst na hrudi. Já... já... ZEMĚ! "Mám... vyrůst křoví, abys ho mohla zapálit? Tou koulí," dodala jsem, jako by to nebylo jasné.
"Dobře, no, já... nevím, jestli..." Moc jsem se do toho nehrnula, protože má vlastní magie pro mě stále představovala dost neprobádanou oblast. Ale vlastně jsem to chtěla zkusit, když bych to podle cizinky měla umět. Zadívala jsem se na tu její malůvku a představovala si, jak tam klíčí opravdové křovisko. A skutečně se po chvíli začaly ze země zvedat malé výhonky, ty rostli a sílily, pomalu, pomalu, a pak najednou HUP. Z keře mrknutím oka bylo obří křoví, jeho větve zapraskaly, jak nahoře už narazily o strop úkrytu a celkový prostor v něm markantně zmenšil. Na ohnivou vlčici jsem přes něj viděla jen, když jsem se nahnula do strany. "Omlouvám se, moc s tím ještě neumím," zazubila jsem se omluvně a začala křoví lámat tlapami a zuby, abych ho zmenšila a ve svém případě se vůbec dostala pak nějak ven.

(190) lot 1/5

Nelly spala dlouho a proto jsem já spát nemohla. Slíbila jsem Nageshovi, že se o ně postarám a to se ve spánku dělalo špatně, takže v momentě, kdy jsem v leže začala klimbat, jsem vstala a šla si sednout k východu, jako bych ho už vyhlížela. Možná to nebylo tak dlouho, ale mě to připadalo jako věčnost, co byl pryč. Tu věčnost ale narušil Nellyin hlas. Rázem jsem se otočila a došla k ní, zkontrolovat, jestli je vše v pořádku. "Ahoj," opětovala jsem jí úsměv. "Nagi šel ven sehnat něco k snědku, určitě bude zpátky raz dva," ujistila jsem ji povzbudivě, i když jsem sama měla obavy. "Jak se cítíš?" doptávala jsem se raději na to, s čím jsem eventuelně mohla něco udělat. Jenomže Nelly zajímalo trápilo něco, s čím jsem si také moc rady nevěděla.
Sledovala jsem šmrdolící se válečky, zatímco mluvila. Zněla vyplašeně a já jí nechtěla říkat, že sama nevím. Ale opravdu, jak se jeden o takové malé věci postará? Ani nám nemůžou říct, co chtějí... "Táta říkával," začala jsem a při tom jsem čumákem popostrčila jedno z vlčátek, které si to převalováním vydalo pryč od sourozenců, zpátky k nim, "že někdy... některé věci prostě víš. Nikdy jsem moc nepochopila, co tím myslel, ale třeba je tohle jedna z nich?" zastříhala jsem oušky a zvedla oči k Nelly. "Prostě dělej, co cítíš, že je správně. Slova sice neumí, ale když je tak poslouchám, rozhodně se nebojí ozvat, když se jim něco nelíbí," zasmála jsem se jemně. "A ty bys měla odpočívat, to zas cítím já. Nemusíš se bát, před chvilkou ani nedutala, když jste spali. Asi jsou rádi, když můžou být zavrtaní v mámině teplém kožíšku," zazubila jsem se a hravě se Nelly také krátce zavrtala hlavou v kožíšku na krku, abych podtrhla, co tím myslím. "Nezapomeň, že máš taky mě a Nagiho. A společně zvládneme všechno na světě!" prohlásila jsem srdnatě, jak se mi podařilo vrátit postupně zpět na pozitivní vlnu, když už se nikdo z nás nesvíjel na zemi v bolestech. Co ale řekla Nelly dál mě přimělo naprosto pookřát. "To myslíš... i já? Opravdu... můžu?" špitla jsem zaskočeně a kdybych nebyla velká holka, asi by mi i slzička dojetí ukápla.

lot 1/5

CHIARA | leden 3/10

Máchala jsem ocasem zpola přátelsky, zpola nervózně, ale doufala jsem, že si toho třeba vlčice nevšimne a snažila se dál usmívat, co mi naštěstí šlo přirozeně samo, že se nakonec i ta oháňka uklidnila. Všimla jsem si, že vlčice otevřela tlamu, ale nic z ní nevyšlo. Třeba jí bolí z toho počasí v krku? Než jsem se ale stačila zeptat, zabodla do mě pohled a já se instinktivně narovnala do pozoru. A pak začala máchat tlapami kolem sebe. Pochopila jsem leda tak, že se mi snaží něco říct, ale co? Četla jsem ty pohyby...
Ona... oheň... já... země... bum. Bum? Nesnažila jsem se zakrýt své zmatení, než mi to došlo. "Jo aha! No... s tím vám asi nepomůžu, já oheň ovládat neumím. Věřte mi, zkoušela jsem to," zasmála jsem se tiše při té vzpomínce. "Ale stejně si nemyslím, že by bylo dobré, aby to v takhle malém místě explodovalo, ještě by nám to tu spadlo na hlavu." Exploze. To je to, co jsem si z toho jejího nahánění komárů přeložila.

lot 5/5

CHIARA | leden 2/10

Musela jsem se z toho pšíknutí oklepat, jak mi projel mráz přes celé tělo. Ale alespoň už jsem byla v... v suchu? Jen se mi zdálo, že slyším kroky ve sněhu a když jsem se ohlédla, něco zářivého akorát plálo ve vchodě. A pak to zhaslo, aniž bych stačila vydat hlásku. Teda, já udělala takový dutý HU, jak to se mnou hrklo, ale se světlem jako by zmizel i můj prvotní šok, který o sobě nestačil dál hlasitě vědět. Jak se světlo znovu objevilo, rozpoznala jsem za ním vlčici, která se netvářila dvakrát nadšeně. Netrvalo mi dlouho, než jsem si dala dohromady dvě a dvě.
"Já-um-om-omlouvám se, jestli jsem vám... vlezla... na místo...?" škobrtala jsem v řeči o sto šest, protože jsem si nebyla jistá, jak moc je omluva to, co vlčice chce. Tahle neútulná chladná díra mezi kameny ani nenesla její pach. Takže to nebyl ničí úkryt, na tož její, ne? Ale proč se tedy tak škaredí? "To je ale divoké počasí, že?" zazubila jsem se ve snaze zakrýt vlastní nervozitu. "Chtěla jsem se tu jen na chvíli schovat, ale určitě se sem vejdeme obě," ujišťovala jsem ji, protože jsem jí nechtěla vyhazovat - něco mi říkalo, že by se nenechala - ale ani mi nestálo za to se o tenhle kus závětří rvát. Věřila jsem, že se nakonec z té zakaboněné tváře vyklube chytrý a přátelský vlk, jen co taky ukážu trochu vlídnosti na své straně.