Příspěvky uživatele

< návrat zpět

kytiti, oblázky a křišťály prosím

Připsáno

// VVJ přes Galtavar

Vlčata si mezi sebou něco mrmlala, ale co, to jsem nevnímala. Veškerou mou pozornost totiž ovládnul povědomý pach, který sílil, jak jsme se blížili k lesu. Jakmile jsme zapluli dovnitř, bylo to už jasné jako facka. Někde tu musí být. A soudě podle intenzity pachu tudy jen neprocházel. Bydlí... bydlí teď tady? prolétla mi hlavou myšlenka, ale nahlas jsem nic neřekla hlavně proto, že bych jinak upustila malou Satori na zem dřív, než bych chtěla. Nechala jsem se vést tetičkou hlouběji do lesa a při tom tajila dech a byla celá napnutá. Očima jsem přejížděla pozorně po okolí, jako by se Lůli mohl každou chvíli vynořit naprosto odkudkoliv. Což pochopitelně mohl. A já absolutně netušila, co mu řeknu, až se znovu potkáme, ale věděla jsem, že ho musím vidět. Teď, když jsem tak blízko.
Vyšla jsem za tetičkou na kopec a položila Satori vedle Zesta na sluníčko, načež jsem se k ní sehnula a hlavou se o ní otřela dost silně na to, abych s ní strčila i do Zesta. Její kožíšek už byl docela suchý, ale trochu sluněním jim jistě ještě neuškodí. "Tady jsme v bezpečí," zopakovala jsem jim pro případ, že by pořád plánovali něco nekalého a pak se obrátila, abych odpověděla tetičce.
"Jsou to vlčata mých dobrých přátel. Satori a Zest. Jsem jejich teta," hlesla jsem a podívala se na vlčata. "Satori, Zeste, tohle je moje tetička," představila jsem konečně vlčatům jejich zachránkyni. Možná bych ji představila jinak, ale já vlčici vlastně jinak než jako tetičku neznala. Lůli o ní vždy mluvil jenom takhle. "Pomohla nám a vzala nás k sobě do lesa, to je velká věc, takže se na ni nebudeme mračit, dobře?" vybídla jsem je, protože jsem viděla, jaké ksichtíky nahazují.
"Děkuju," pronesla jsem zpět k tetičce. "Za pomoc. Já..." nedokázala jsem na plnou tlamu přiznat, že jsem neměla v té situaci tušení, co si počít, ale můj výraz mě prozrazoval víc než dost. Nejistě jsem hrábla tlapkou do země. "Nebudeme tady zaclánět dlouho, slibuju," řekla jsem radši a při tom se neustále dívala kolem, jako bych někoho vyhlížela. "Crowley... je tady taky, že ano?" nenechala jsem tetičku dlouho hádat, koho mezi stromy hledám.

Vlčata byla paličatá a vzdorovitá, domáhala se odpovědí a pak jim sama nevěřila. Neměla jsem jim to za zlé, byla jsem to samé v bledě... no, v bledém. A jejich bojovnost jsem považovala za dobré znamení. Pokud dokážou být tak hlasití, určitě to všechno dobře dopadne i s nimi a jednou na to budeme vzpomínat jako na vtipnou historku. I když jsem si v duchu rozhodla, že jí minimálně pár období ještě nebudu s Nelly a Nageshem sdílet, pro jistotu.
Nemohla jsem dost dobře odpovědět starostlivým otázkám Satori se Satori v tlamě, takže jsem jen zavrtěla hlavou i čumákem a tím vlče rozhoupala ze strany na stranu v jednoduchém gestu "ne". Nic z toho, co říká, se nemohlo stát. Tetička nám pomůže a já... jsem se vlastně těšila, až vlčatům řeknu, kdo vlčice ve skutečnosti je. Ale v první řadě... kam že nás to vlastně vedla? Před námi se začal rýsovat les, který rozhodně nebyl Asgaarem a jak jsme se přibližovali, bylo možné z něj zachytit pachy. Povědomé. Známé. Hodně známé. Zpozorněla jsem a možná, aniž bych si to uvědomila, jsem značně zrychlila.

// Ageron přes Severní Galtavar

CHIARA | duben 2/10

Nejhorší bolest přešla, ale hlavu jsem stále měla jako na vodě a celý svět se tak trochu točil. Cítila jsem náhlou slabost, jako by ze mě najednou odešla velká část energie. Inu, co jsem čekala? Unaveně jsem zírala do země, než jsem se odhodlala hlavu narovnat a v ten moment se mi zapletly tlapky, já zavrávorala a zachránila jsem se od úplného pádu maximálně tak, že jsem tupě dopadla na zadek.
"Pro-promiň," vykoktala jsem ze sebe se znatelnou námahou, jak jsem se snažila, aby se mi obraz Chiary přestal samovolně pohybovat. "Asi jsem... to nebyl dobrý nápad. Ale tys byla tak hustá, chtěla jsem taky něco... něco zkusit." Malátnost odeznívala a když jsem teď dřepěla na zemi, bylo mi trochu lépe. Mělo mi dojít, že má magie je sice mocná, ale já měla před sebou ještě dlouho cestu, než ji budu mít plně pod kontrolou. Ohlédla jsem se na tu spoušť, co jsem po sobě zanechala a hrdě jsem se rozhodně necítila. Pak mi něco docvaklo a já se chvatně obrátila na vlčici. "Jsi-jsi v pořádku? Neublížila jsem ti?!"

CHIARA | duben 1/10

Byla jsem ráda, když mi Chiara potvrdila, že znovu cílem jejích výbojů už nebudu. Přesto jsem byla na pozoru, pro jistotu. To, o čem mluvila, znělo ohromně a já nechtěla být malinký škvarek, na to jsem si dala až moc práce s vyrůstáním!
Konečně venku! Nasála jsem čumákem čerstvý vzduch, který nebyl zamořeným kouřem z ohně. Ale dlouho jsem se nad tím nerozplývala, protože jsme vylezli z nějakého důvodu! A když jsme došli až sem, byla jsem zvědavá, co vlčice předvede. Rozloučila jsem se s křovím, které si vybrala za svůj cíl, a udělala krok od ní, kdyby... no, cokoliv. A pak do země z ničeho nic prásknul blesk, zalehlo mi v uších a nestihla jsem ani mrknout, zatímco křoví bylo ta tam a na jeho místě zůstal vypálený vzduch. Zírala jsem s otevřenou tlamou.
"Ty... bláho to bylo hustý!" vyhrkla jsem ohromeně a nadšeně zároveň a kmitala pohledem ze spáleniště na Chiaru a zpátky. Jako by ten výboj nabil i mně. Svrběly mě nožky a chtěla jsem se také o něco tak hustého pokusit. O cokoliv. A tak jsem přiskočila na úroveň Chiary a začala se pekelně soustřeďovávat, aniž bych měla jasno v tom, co chci vlastně provést. Ucítila jsem nárůst energie a nechala ji, ať se projeví po svém.
Země se zatřásla a praskla, jak z ní na místě bývalého keře vyrazily tlusté špičaté šlahouny s trním. Jeden po druhém se natahovaly k nebi a pak najednou začala zem praskat naším směrem a šlahouny z ní vystřelovaly nekontrolovatelnou rychlostí k nám. Náhlý vývoj událostí mě vylekal. Ucítila jsem, jako bych upustila pomyslné otěže magické energie, se kterou jsem najednou stejně tak rychle ztratila spojení. Šlahouny se zastavili kousek od nás ve stejný moment, kdy mě i Chiaru přepadla ukrutná malátnost a bolest hlavy, která by slabší jedince hravě poslala k zemi. Zkroutila jsem se se skloněnou hlavou, jako by to mělo pomoc. A asi pomohlo. Bolest naštěstí stejně rychle jako nastoupila, tak také odezněla.

To, co jsem ucítila při pohledu na tmavou vlčici sklánějící se nad námi, bych nazvala nadějí. Naprosto jsem nevěděla, co nás čeká dál, ale s jejím zjevením, jako by všechno mělo být brzy v pořádku. Pomoc. Pomoc byla v pohybu. Spolu s tím pocitem se mi po těle rozlévalo také teplo, které pocházelo z té koule a za nějž jsem byla tak ráda. Bude to dobré, odvážila jsem si upřímně pomyslet poprvé od té chvíle, co jsme propadli ledem.
Stále trochu v šoku z toho všeho, včetně zjevení tetičky, jsem mlčky přikývla, když mi položila otázku. A než jsem se stačila sebrat, už jedno z vlčat sama vytáhla z hnízda. "To není Smrt," špitla jsem k Zestovi a šťouchla do něj chlácholivě čumákem, aby se uklidnil a nezpůsoboval tetičce problémy. Ne, že by jich byl při své velikosti a ve svém současném stavu zmoklé myši příliš schopen. Pak jsem do tlamy vzala Satori, která se ke mně tiskla, a vykodrcala se ven z hnízda. Zamotaly se mi nožky a byla jsem ráda, že tetička zůstala stát poblíž, protože místo rozplácnutí na zem s vlčetem v tlamě jsem se opřela o ni. Pak jsem si ale stoupla na vlastní, vděčně pokývla hlavou a čekala, kam nás zavede. Neptala jsem se na nic, důvěřovala jsem jí, že má plán a pomůže.

CHIARA | březen 2/10

Vyzvídala jsem, co že mi to vlastně Chiara v té své neznámé řeči řekla a zatvářila se dotčeně, když mi to přeložila. Zároveň s tím jsem si totiž představila sebe s prasečím ocáskem a vůbec se mi to nelíbilo. "Máte pěkně zvláštní domovská říkadla, to ti povim," zabručela jsem a zavrtěla se, abych se ujistila, že můj ocásek je stále tím, kterým byl doposud. Cítila jsem se, že mě Chiara tahá trochu za nos, ale kdybych se dál vyptávala, jen bych jí byla pro legraci, a to jsem odmítala! Já nehodlala být nikomu k smíchu, dokud jsem sama plánovala být vtipná!
To mi zjevně moc nešlo, protože jako další jsem si nechala dát pecku do tlapky. "Nepovídej," zamumlala jsem si pro sebe, druhou tlapkou si potplakávajíc tu, která šok schytala, zatímco Chiara vykládala, jak dokáže mnohem víc a já byla ráda, že to nechce předvádět uvnitř. Naopak mi svitla jiskřička naděje, když se tak horlivě hrnula ven. Záchrana! "Jo, to můžem! Teda, jen jestli mě zase neplánuješ použít jako cíl," dodala jsem opatrně a pak jen sečkala, než se Chiara vyvalí ven, abych ji mohla následovat.

CHIARA | březen 1/10

"No, ne, jenom..." snažila jsem se zachránit situaci, aby si Chiara nemyslela, že ji považuju za nějakou podivínku nebo tak něco, s tím cizím jazykem, ale to už na mě začala chrlil další věci pravděpodobně v té její řeči, protože jsem nerozuměla absolutně ničemu. Jen jsem na ni ohromeně zírala, protože... mi to fakt přišlo trochu neuvěřitelné. "To je, um... co žes to právě řekla?" zastříhala jsem oušky, jako bych jen nedávala pozor a rozhodně nešlo o nějaké záhadné cizojazyčné zaříkadlo, které mě dost možná mohlo proměnit v ropuchu.
S očekáváním, a špetkou nejistoty, jsem natáhla k vlčici tlapku a doufala, že ji budu moct pak zase přitáhnout zpátky. Nestihla jsem nad tím ale zrovna moc přemýšlet, protože Chiara natáhla svou tlapu k mé hrozně rychle a pak jako by mě něco kouslo jsem nožku prudce přitáhla k sobě. "Au!" vyhrkla jsem leknutím, protože ve skutečnosti to zase tolik nebolelo. Ale pro jistotu už jsem jí tlapku znovu nenabízela, naopak jsem si ji prohlídla, jestli se mu s ní něco nestalo. Šel z ní pach něčeho hořlavého, ale nebyla popálená. "Co to bylo? Mohla jsi mě alespoň varovat, víš," zdvihla jsem na vlčici svá ublížená očka.

Choulila jsem se s vlčaty v našem provizorním hnízdě a nevěděla, jak lépe jim pomoci. A tak moc jsem chtěla. Snažila jsem se netřást zimou. Když se nebudu třást, nebude mi zima, to byla moje logika. "Nemůžete za to, jasný? Já... nikdo nebude prášek," odpověděla jsem vlčatům jen zpola tak odhodlaně, jak jsem dokázala, ale zavrtěla jsem se při tom, abych je přikryla zase jiným ještě nepromáčeným kouskem svého kožichu, protože - překvapivě - jsem od nich měla mokrý i ten, který se nenamočil ve vodě sám.
Vnímala jsem, že kolem nás je zima. Nic víc. Nikdo víc. Než někdo nepromluvil kousek od nás. Rozhodla jsem se dál choulit a ani se na něj neohlédnout, třeba si utrousí svou poznámku a půjde dál. Jenomže pak... jsem ucítila, jak mi kožíškem prostupuje teplo. To už jsem zvídavě hlavu zvedla, abych si prohlédla jeho zdroj. Nad námi se odnikud zjevila ohnivá koule, která nás teď zahřívala. Nebylo to moc a zároveň to bylo víc, než v cokoliv jsme tady mohli doufat. Lepší, než nemít žádnou teplou zářivou ohnivou kouli. Teď už jsem se musela ohlédnout, kdo za to může a můj překvapený zrak padnul na... "Tetičko?"

Kytiti, křišťály a oblázky

20 oblázků, 20 květin a 3 křišťály!

Nepřemýšlela jsem nad tím, že byl fakt špatný nápad tahat s sebou vlčata. Přemýšlela jsem jen, jak je teď zahřát. Třásla se a tiskla k sobě, ale věděla jsem, že vzájemně zmrzlými tělíčky si nepomůžou. Zest hlásil, že už mu je zima. Fakt zima. A to byla ta chvíle, kdy mi došlo, že s tím nemám, co udělat. Nemůžu poručit počasí a nedovedu poručit ani zatracenému ohni. Ať jsem se rozhlížela, jak jsem chtěla, všude byl jen sníh, sníh a zase sníh. Zima. Tu nechci! V tom všem jsem absolutně nevnímala, jak mi mrzne vlastní zadnice. Teplo prcků bylo přednější než... než cokoliv. Démon by možná věděl- a v tom mě to trklo. Nápad.
"Já vím, vydržte ještě chvilku, ano," chlácholila jsem dvojici, zatímco jsem se k nim sehnula. Nabrala jsem Satori a znova si ji hodila na záda, načež jsem popadla Zesta do tlamy a odnesla je ke břehu. K zemině. Tam jsem oba pustila zase dolů, abych se mohla soustředit.
Začala jsem hrabat ve sněhu a vyhloubila tam díru. Jen díru. Pak jsem poodstoupila a chvíli se nic nedělo, když tu v té díře začaly ze sněhu vykukovat výhonky, které pak rostly do proutí a to se rozrůstalo po obvodu díry, klikatilo a zaplétalo, až z toho vzniklo něco, co připomínalo hnízdo pro opravdu velkého ptáka. Ale tohle nebylo hnízdo pro ptáka. Popadla jsem jedno vlče po druhém a naskládala je do hnízda, aby dál nevysedávala na studeném sněhu. A pak jsem se stočila k nim. Zadek a zadní tlapky jsem měla stejně promrzlé a promočené, jako byli oni, ale část mého kožíšku, včetně huňatého krku, zůstala suchá dost na to, abych se k ní snažila vlčata co nejvíce přitisknout a podělit se s nimi o své zbývající teplo. "Přitulte se co nejblíž, jo. Trochu se zahřejeme."

Volila jsem bezpečnou cestu, přestože bezpečí obecně nebylo na mém seznamu priorit. Kdyby ano, tak bych se nepotácela takovou dálku od bezpečí smečkového lesa s dvojicí vlčat. Ale tohle bezpečné bylo. Led byl tvrdý a neexistovala ani známka toho, že by se v místech, kudy jdeme, měl prolomit. Vlčata na něm blbla a já je nechala. Nebyl kapacita na to vychovávat. Nebo jsem prostě nebyla ten typ, jen ať si mezi sebou sami vyjasní, kdo je lepší.
Jenomže pak jsem najednou měla na sobě vlčata obě.
A pak mi zadní nohy zmizely ve vodě.
Nestihla jsem ani leknutím vyjeknout. Nevarovalo mě žádné praskání ledu a kdybych v tuhle chvíli měla možnost všímat si vody, ve které jsme se momentálně všichni tři máchali, neplavaly v ní žádné ledové úlomky. Jako by led prostě zmizel a otvor vznikl... kouzlem. Ale na to jsem pochopitelně čas neměla.
Drápy jsem škrábala led a držela se na něm, abych do vody nesklouzla docela. "Držte se!" křikla jsem na ty dva a pokoušela se ohlédnout, abych viděla, v jaké jsou situaci. V tom adrenalinu jsem rozhodně necítila, jestli se mi drápou stále na záda, nebo ne. Ale věděla jsem, že by se mi sakra hodila pomocná tlapa. Jen zábleskem jsem si představila, jak se ke mně jedna taková natahuje... a to už se k nám po ledu jako had šinuly kořeny z blízkého břehu. Obrostly obvod díry a pak ze sebe menší kořínky vpustily do vody, kde se pod hladinou, kousek pod námi zapletly do něčeho, co připomínalo síť, aby nikdo nepropadl hlouběji.
Využila jsem teď už nekluzkého povrchu a vyhoupla se nahoru. Prudce jsem se otočila a začala lovit z vody to vlče, které se na mých zádech neudrželo (nejspíš ani jedno). Obě jsem pak položila na kořen, který se táhnul ze břehu. Pořád studený, ale lepší, než led samotný. "Zeste, Satori, dobrý? Dýchejte, jo, pořádně," mluvila jsem na ně naléhavým hlasem a při tom předváděla požadované dýchání, které bylo možná až moc přehnané, protože to se mnou málem seklo. Včas jsem naštěstí začala dýchat zase normálně. "To bude dobrý, jo, už je to dobrý," opakovala jsem, ale těžko říct, zda jsem utěšovala vlčata, nebo sebe.

// Mahtae jih přes -//- sever

Musela jsem uznat, že to nepřetržité hašteření vlčat zvedalo morálku i mě. Jejich neohroženost a odhodlanost. Nakonec se ukázalo, že to všichni tři vidíme stejně jednoduše. Přijdeme, vezmeme si, co nám patří, a zase odejdeme. Podlehla jsem iluzi vlčat ohledně toho, jak si od nás nechá Smrt všechno líbit. Nebo jsem byla tak zaslepená pomyslnou neprůstřelností svého plánu, že tohle byla nejlepší varianta, jak to vyřídíme. Zatímco na sebe vlčata pokřikovala kdo ví co jsem se pousmála, protože jsem si představila, jak srdnatě stojí tváří v tvář Smrti a dožadují se navrácení bratra. A Smrt je tak vyjukaná, že nemá slov. Vskutku, představa k popukání, až mi vyklouzlo uchechtnutí.
Zest měl výdrž, to se mu muselo nechat, ale bylo to dobře. Mohli jsme se tak rychle dostat až sem, kde se teď před námi rozkládalo jezero od nevidím do nevidím. A protože bylo zamrzlé, troufla jsem si nás vést po jeho zamrzlé ploše - i když ne přímo přes střed, kde je led nejtenčí - abychom si cestu trochu zkrátili. Na ledu bylo sice také už nasněženo, ale se závějemi na loukách a u řeky se to nemohlo rovnat.
Jak jsme se blížili k jeho druhé straně a k pláni, která nás od lesa, v němž se Smrt skrývala, dělila, čekala jsem na Zesta méně a méně. Zastavila jsem se, po dlouhé době a taky naposled, na hranici jezera a té pláně.
"Nevím, o čem se dohadujete, ale můžete se klidně vystřídat," navrhla jsem vlčatům, i když jsem tušila, že minimálně Zest na to nepřistoupí. A Satori vlastně z principu taky ne. "Poslední možnost. Brzo tam budeme," vybídla jsem je, načež jsem se nám vydala razit cestu posledními závějemi, které jakoby nás blíž opravdu nechtěly pustit. Měly ale smůlu, protože moje odhodlání se tam dostat, bylo mnohem silnější.

// Jedlový pás přes Galtavar - Zrušeno

// Javorový les přes Úzkou rokli

Nevšímala jsem si toho, když se ti dva hašteřili. I když bych si u toho mohla smutně zavzpomínat, jak jsme se přesně takhle hádali se sourozenci. Ale na to teď nebyl prostor. V každé volné chvilce jsem přemýšlela jen o jediném. Už jsme na cestě. A každým krokem jsme blíže k získání Tartarose zpátky.
"Váš táta si to myslí," odsouhlasila jsem jsem jednu z mnoha zvídavých otázek. "Smrt bydlí daleko, v takové... podivné jeskyni, která vypadá, jako by si ji poskládala sama. Ve strašidelném lese," dodala jsem, protože tak jsem si ze své poslední návštěvy to místo pamatovala. Bylo strašidelné. Možná jsem tehdy přísahala, že už se k němu nikdy nepřiblížím. Na strach jsem teď ale dočista zapomněla. "Přesně tak. Přijdeme tam a řekneme jí, že nám ho musí vrátit," kývla jsem odhodlaně, ale další jejich otázky nechala bez odpovědi. Co by se mohlo stát jim. Co, když to Smrt prostě neudělá. Všechno to byly možnosti, které jsem nebrala v potaz, protože zkrátka nepřicházely v úvahu. Vyjde to. Musí. Všechno dobře dopadne. Plán nebyl nechat tam Smrti další vlčata a odejít s prázdnou, plán byl vyzvednout Tartara a vrátit se domů a tak to prostě bude. Budeme se držet plánu.
Varovala jsem však Zesta před sněhem a on mi to hned vrátil. Byla jsem celá vážná, ale v tenhle moment můj výraz polevil a já se pobaveně ušklíbla. "Počkáme, až ti bude větší," zasmála jsem se a drkla do něj, abych ho schválně svalila do závěje. Zjevně jich ještě nepřeskákal dostatek.
"Nemůžu ho tady nechat. Jsme na důležité misi, vzpomínáš? Musíme zůstat hezky pohromadě," ubezpečila jsem zvědavou Satori, která na mých zádech vlastně kontrolovala, že za námi Zest stále je. A taky se furt vrtěla, ale nechala jsem to být, protože tady mohla leda tak spadnout do měkkého.
Cestou jsem pravidelně zastavovala a čekala, abychom opravdu společně zůstali. Satori měla v jednom pravdu a totiž, že Zest se mnou prostě nemohl držet krok, kdybych šla a neohlížela se na něj. Přesto jsem ho táhla slušnou dálku, než jsem mu dopřála větší odpočinek. "Tak co, hrdino, ještě pořád to dáváš?" I sama na sobě jsem pociťovala, že to není žádná brnkačka. Z nebe se sypala celá oblaka sněhu a řeka, u které jsme nyní odpočívali, byla zamrzlá skrz na skrz. "Musíme dál," nechala jsem šedé vlče popadnout dech a pak do něj šťouchla, aby se dalo zase do pohybu.

// VVJ přes Mahtae sever

// úkryt

Kdybych měla kapacitu racionálně přemýšlet, alespoň trošinku, možná bych dala Zestovi zodpovědnou dospěláckou instruktáž o tom, jak si má šetřit síly a že tam venku to nebude tak snadné. Ale že jsem teď měla před sebou jediný jasný cíl, docela jsem všechny tyhle docela podstatné detaily přehlížela. Nechala jsem Zesta, ať si náš výlet vysní do nebeský výšin a vyklouzla z úkrytu se Satori na zádech. Plížila jsem se, nutno říct. V dálce jsem slyšela rachot a usoudila, že přesně tam teď Nagesh s Nelly vyřizují, co je třeba. Bylo mi jasné, že by s mým plánem nesouhlasili. Nagesh vypadal s tím, že Tartara má Smrt, až nepochopitelně smířeně. To jsem odmítala přijmout. Uvidíme, jak se bude tvářit, až ho přivedu zpátky.
Plíživě jsem se vykradla z úkrytu a vydala se přesně na druhou stranu, než odkud jsem zvuky boje slyšela. Alespoň od něčeho jsem ta vlčata držela dál. Sníh byl i v lese hluboký, ale jako jsem nedala potřebné rady Zestovi, jsem se jich sama nedržela a prostě si razila cestu skrz, netušíc, že mimo les nás čeká ještě něco horšího.
"Nemyslím si, že odešel sám. Mizení a nechávání za sebou hromádek popela není normální vlčí... způsob přepravy. Ale vlastně sama nevím, jak to funguje. Smrt není zrovna naše sousedka. Asi to budeme muset zjistit cestou," snažila jsem se zodpovědět zvídavé otázky Satori, na které jsem sama neznala odpověď. Po očku jsem při tom sledovala Zesta, jak se brodí, ale dokud byl na dohled, nezastavovala jsem, dokud jsme nebyli na hranici lesa. Až tam jsem uviděla tu kalamitu, kterou budeme muset překonat.
Čekala jsem, až ke mně Zest dohopká skrz závěje a při tom prohlížela les a cestu za ním. Zdálo se, že Namaari se nakonec rozhodla s námi nejít. "Tohle je sníh. Je s ním spousta zábavy, ale umí být taky pěkně nebezpečný. Tam, kam jdeme, bude všude. Když ti bude zima, Zeste, musíš mi to říct. A něco s tím uděláme." Něco, protože jsem absolutně netušila co, ale i tak jsem si mohla naivně domýšlet, že to moje budoucí já vyřeší. "Drž se u mě, jasné?" připomněla jsem vlčeti, než jsem nás vyvedla z lesa ven.

// Mahtae jih přes Úzkou rokli