Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Choulila jsem se s vlčaty v našem provizorním hnízdě a nevěděla, jak lépe jim pomoci. A tak moc jsem chtěla. Snažila jsem se netřást zimou. Když se nebudu třást, nebude mi zima, to byla moje logika. "Nemůžete za to, jasný? Já... nikdo nebude prášek," odpověděla jsem vlčatům jen zpola tak odhodlaně, jak jsem dokázala, ale zavrtěla jsem se při tom, abych je přikryla zase jiným ještě nepromáčeným kouskem svého kožichu, protože - překvapivě - jsem od nich měla mokrý i ten, který se nenamočil ve vodě sám.
Vnímala jsem, že kolem nás je zima. Nic víc. Nikdo víc. Než někdo nepromluvil kousek od nás. Rozhodla jsem se dál choulit a ani se na něj neohlédnout, třeba si utrousí svou poznámku a půjde dál. Jenomže pak... jsem ucítila, jak mi kožíškem prostupuje teplo. To už jsem zvídavě hlavu zvedla, abych si prohlédla jeho zdroj. Nad námi se odnikud zjevila ohnivá koule, která nás teď zahřívala. Nebylo to moc a zároveň to bylo víc, než v cokoliv jsme tady mohli doufat. Lepší, než nemít žádnou teplou zářivou ohnivou kouli. Teď už jsem se musela ohlédnout, kdo za to může a můj překvapený zrak padnul na... "Tetičko?"

Kytiti, křišťály a oblázky

20 oblázků, 20 květin a 3 křišťály!

Nepřemýšlela jsem nad tím, že byl fakt špatný nápad tahat s sebou vlčata. Přemýšlela jsem jen, jak je teď zahřát. Třásla se a tiskla k sobě, ale věděla jsem, že vzájemně zmrzlými tělíčky si nepomůžou. Zest hlásil, že už mu je zima. Fakt zima. A to byla ta chvíle, kdy mi došlo, že s tím nemám, co udělat. Nemůžu poručit počasí a nedovedu poručit ani zatracenému ohni. Ať jsem se rozhlížela, jak jsem chtěla, všude byl jen sníh, sníh a zase sníh. Zima. Tu nechci! V tom všem jsem absolutně nevnímala, jak mi mrzne vlastní zadnice. Teplo prcků bylo přednější než... než cokoliv. Démon by možná věděl- a v tom mě to trklo. Nápad.
"Já vím, vydržte ještě chvilku, ano," chlácholila jsem dvojici, zatímco jsem se k nim sehnula. Nabrala jsem Satori a znova si ji hodila na záda, načež jsem popadla Zesta do tlamy a odnesla je ke břehu. K zemině. Tam jsem oba pustila zase dolů, abych se mohla soustředit.
Začala jsem hrabat ve sněhu a vyhloubila tam díru. Jen díru. Pak jsem poodstoupila a chvíli se nic nedělo, když tu v té díře začaly ze sněhu vykukovat výhonky, které pak rostly do proutí a to se rozrůstalo po obvodu díry, klikatilo a zaplétalo, až z toho vzniklo něco, co připomínalo hnízdo pro opravdu velkého ptáka. Ale tohle nebylo hnízdo pro ptáka. Popadla jsem jedno vlče po druhém a naskládala je do hnízda, aby dál nevysedávala na studeném sněhu. A pak jsem se stočila k nim. Zadek a zadní tlapky jsem měla stejně promrzlé a promočené, jako byli oni, ale část mého kožíšku, včetně huňatého krku, zůstala suchá dost na to, abych se k ní snažila vlčata co nejvíce přitisknout a podělit se s nimi o své zbývající teplo. "Přitulte se co nejblíž, jo. Trochu se zahřejeme."

Volila jsem bezpečnou cestu, přestože bezpečí obecně nebylo na mém seznamu priorit. Kdyby ano, tak bych se nepotácela takovou dálku od bezpečí smečkového lesa s dvojicí vlčat. Ale tohle bezpečné bylo. Led byl tvrdý a neexistovala ani známka toho, že by se v místech, kudy jdeme, měl prolomit. Vlčata na něm blbla a já je nechala. Nebyl kapacita na to vychovávat. Nebo jsem prostě nebyla ten typ, jen ať si mezi sebou sami vyjasní, kdo je lepší.
Jenomže pak jsem najednou měla na sobě vlčata obě.
A pak mi zadní nohy zmizely ve vodě.
Nestihla jsem ani leknutím vyjeknout. Nevarovalo mě žádné praskání ledu a kdybych v tuhle chvíli měla možnost všímat si vody, ve které jsme se momentálně všichni tři máchali, neplavaly v ní žádné ledové úlomky. Jako by led prostě zmizel a otvor vznikl... kouzlem. Ale na to jsem pochopitelně čas neměla.
Drápy jsem škrábala led a držela se na něm, abych do vody nesklouzla docela. "Držte se!" křikla jsem na ty dva a pokoušela se ohlédnout, abych viděla, v jaké jsou situaci. V tom adrenalinu jsem rozhodně necítila, jestli se mi drápou stále na záda, nebo ne. Ale věděla jsem, že by se mi sakra hodila pomocná tlapa. Jen zábleskem jsem si představila, jak se ke mně jedna taková natahuje... a to už se k nám po ledu jako had šinuly kořeny z blízkého břehu. Obrostly obvod díry a pak ze sebe menší kořínky vpustily do vody, kde se pod hladinou, kousek pod námi zapletly do něčeho, co připomínalo síť, aby nikdo nepropadl hlouběji.
Využila jsem teď už nekluzkého povrchu a vyhoupla se nahoru. Prudce jsem se otočila a začala lovit z vody to vlče, které se na mých zádech neudrželo (nejspíš ani jedno). Obě jsem pak položila na kořen, který se táhnul ze břehu. Pořád studený, ale lepší, než led samotný. "Zeste, Satori, dobrý? Dýchejte, jo, pořádně," mluvila jsem na ně naléhavým hlasem a při tom předváděla požadované dýchání, které bylo možná až moc přehnané, protože to se mnou málem seklo. Včas jsem naštěstí začala dýchat zase normálně. "To bude dobrý, jo, už je to dobrý," opakovala jsem, ale těžko říct, zda jsem utěšovala vlčata, nebo sebe.

// Mahtae jih přes -//- sever

Musela jsem uznat, že to nepřetržité hašteření vlčat zvedalo morálku i mě. Jejich neohroženost a odhodlanost. Nakonec se ukázalo, že to všichni tři vidíme stejně jednoduše. Přijdeme, vezmeme si, co nám patří, a zase odejdeme. Podlehla jsem iluzi vlčat ohledně toho, jak si od nás nechá Smrt všechno líbit. Nebo jsem byla tak zaslepená pomyslnou neprůstřelností svého plánu, že tohle byla nejlepší varianta, jak to vyřídíme. Zatímco na sebe vlčata pokřikovala kdo ví co jsem se pousmála, protože jsem si představila, jak srdnatě stojí tváří v tvář Smrti a dožadují se navrácení bratra. A Smrt je tak vyjukaná, že nemá slov. Vskutku, představa k popukání, až mi vyklouzlo uchechtnutí.
Zest měl výdrž, to se mu muselo nechat, ale bylo to dobře. Mohli jsme se tak rychle dostat až sem, kde se teď před námi rozkládalo jezero od nevidím do nevidím. A protože bylo zamrzlé, troufla jsem si nás vést po jeho zamrzlé ploše - i když ne přímo přes střed, kde je led nejtenčí - abychom si cestu trochu zkrátili. Na ledu bylo sice také už nasněženo, ale se závějemi na loukách a u řeky se to nemohlo rovnat.
Jak jsme se blížili k jeho druhé straně a k pláni, která nás od lesa, v němž se Smrt skrývala, dělila, čekala jsem na Zesta méně a méně. Zastavila jsem se, po dlouhé době a taky naposled, na hranici jezera a té pláně.
"Nevím, o čem se dohadujete, ale můžete se klidně vystřídat," navrhla jsem vlčatům, i když jsem tušila, že minimálně Zest na to nepřistoupí. A Satori vlastně z principu taky ne. "Poslední možnost. Brzo tam budeme," vybídla jsem je, načež jsem se nám vydala razit cestu posledními závějemi, které jakoby nás blíž opravdu nechtěly pustit. Měly ale smůlu, protože moje odhodlání se tam dostat, bylo mnohem silnější.

// Jedlový pás přes Galtavar - Zrušeno

// Javorový les přes Úzkou rokli

Nevšímala jsem si toho, když se ti dva hašteřili. I když bych si u toho mohla smutně zavzpomínat, jak jsme se přesně takhle hádali se sourozenci. Ale na to teď nebyl prostor. V každé volné chvilce jsem přemýšlela jen o jediném. Už jsme na cestě. A každým krokem jsme blíže k získání Tartarose zpátky.
"Váš táta si to myslí," odsouhlasila jsem jsem jednu z mnoha zvídavých otázek. "Smrt bydlí daleko, v takové... podivné jeskyni, která vypadá, jako by si ji poskládala sama. Ve strašidelném lese," dodala jsem, protože tak jsem si ze své poslední návštěvy to místo pamatovala. Bylo strašidelné. Možná jsem tehdy přísahala, že už se k němu nikdy nepřiblížím. Na strach jsem teď ale dočista zapomněla. "Přesně tak. Přijdeme tam a řekneme jí, že nám ho musí vrátit," kývla jsem odhodlaně, ale další jejich otázky nechala bez odpovědi. Co by se mohlo stát jim. Co, když to Smrt prostě neudělá. Všechno to byly možnosti, které jsem nebrala v potaz, protože zkrátka nepřicházely v úvahu. Vyjde to. Musí. Všechno dobře dopadne. Plán nebyl nechat tam Smrti další vlčata a odejít s prázdnou, plán byl vyzvednout Tartara a vrátit se domů a tak to prostě bude. Budeme se držet plánu.
Varovala jsem však Zesta před sněhem a on mi to hned vrátil. Byla jsem celá vážná, ale v tenhle moment můj výraz polevil a já se pobaveně ušklíbla. "Počkáme, až ti bude větší," zasmála jsem se a drkla do něj, abych ho schválně svalila do závěje. Zjevně jich ještě nepřeskákal dostatek.
"Nemůžu ho tady nechat. Jsme na důležité misi, vzpomínáš? Musíme zůstat hezky pohromadě," ubezpečila jsem zvědavou Satori, která na mých zádech vlastně kontrolovala, že za námi Zest stále je. A taky se furt vrtěla, ale nechala jsem to být, protože tady mohla leda tak spadnout do měkkého.
Cestou jsem pravidelně zastavovala a čekala, abychom opravdu společně zůstali. Satori měla v jednom pravdu a totiž, že Zest se mnou prostě nemohl držet krok, kdybych šla a neohlížela se na něj. Přesto jsem ho táhla slušnou dálku, než jsem mu dopřála větší odpočinek. "Tak co, hrdino, ještě pořád to dáváš?" I sama na sobě jsem pociťovala, že to není žádná brnkačka. Z nebe se sypala celá oblaka sněhu a řeka, u které jsme nyní odpočívali, byla zamrzlá skrz na skrz. "Musíme dál," nechala jsem šedé vlče popadnout dech a pak do něj šťouchla, aby se dalo zase do pohybu.

// VVJ přes Mahtae sever

// úkryt

Kdybych měla kapacitu racionálně přemýšlet, alespoň trošinku, možná bych dala Zestovi zodpovědnou dospěláckou instruktáž o tom, jak si má šetřit síly a že tam venku to nebude tak snadné. Ale že jsem teď měla před sebou jediný jasný cíl, docela jsem všechny tyhle docela podstatné detaily přehlížela. Nechala jsem Zesta, ať si náš výlet vysní do nebeský výšin a vyklouzla z úkrytu se Satori na zádech. Plížila jsem se, nutno říct. V dálce jsem slyšela rachot a usoudila, že přesně tam teď Nagesh s Nelly vyřizují, co je třeba. Bylo mi jasné, že by s mým plánem nesouhlasili. Nagesh vypadal s tím, že Tartara má Smrt, až nepochopitelně smířeně. To jsem odmítala přijmout. Uvidíme, jak se bude tvářit, až ho přivedu zpátky.
Plíživě jsem se vykradla z úkrytu a vydala se přesně na druhou stranu, než odkud jsem zvuky boje slyšela. Alespoň od něčeho jsem ta vlčata držela dál. Sníh byl i v lese hluboký, ale jako jsem nedala potřebné rady Zestovi, jsem se jich sama nedržela a prostě si razila cestu skrz, netušíc, že mimo les nás čeká ještě něco horšího.
"Nemyslím si, že odešel sám. Mizení a nechávání za sebou hromádek popela není normální vlčí... způsob přepravy. Ale vlastně sama nevím, jak to funguje. Smrt není zrovna naše sousedka. Asi to budeme muset zjistit cestou," snažila jsem se zodpovědět zvídavé otázky Satori, na které jsem sama neznala odpověď. Po očku jsem při tom sledovala Zesta, jak se brodí, ale dokud byl na dohled, nezastavovala jsem, dokud jsme nebyli na hranici lesa. Až tam jsem uviděla tu kalamitu, kterou budeme muset překonat.
Čekala jsem, až ke mně Zest dohopká skrz závěje a při tom prohlížela les a cestu za ním. Zdálo se, že Namaari se nakonec rozhodla s námi nejít. "Tohle je sníh. Je s ním spousta zábavy, ale umí být taky pěkně nebezpečný. Tam, kam jdeme, bude všude. Když ti bude zima, Zeste, musíš mi to říct. A něco s tím uděláme." Něco, protože jsem absolutně netušila co, ale i tak jsem si mohla naivně domýšlet, že to moje budoucí já vyřeší. "Drž se u mě, jasné?" připomněla jsem vlčeti, než jsem nás vyvedla z lesa ven.

// Mahtae jih přes Úzkou rokli

(201)
*ODEHRÁVÁ SE AŽ PO TOM, CO NAGESH A NELLY OPUSTÍ ÚKRYT, TAKŽE O NIČEM Z TOHO NEVÍ*

Byla jsem na ochodu, když mi do cesty skočil Zest a jediné, co mi v tu chvíli přelétlo hlavou bylo, od kdy jsou vlčata takhle rychlá? Nebyl ale čas jeho mrštnost obdivovat, musela jsem jít. Měla jsem cíl, měla jsem plán, a musela jednat. Teď!
Už už jsem skoro Zestovi na tu jeho hru přistoupila, když se do toho vrhla i Namaari. A pak i Satori. Všechny vlčata chtěly odpovědi. Všechny chtěly něco a já neměla času na zbyt, abych jim to dala. Odpovědi. Vysvětlení. Cítila jsem, jak se o mě víc a víc pokouší úzkost, že tu trčím na místě, když už jsem mohla být na cestě. Dohlédni na ně, zazněla mi v hlavě Nageshova slova, která rozhodně moji situaci neulehčovala. Fajn, vydechla jsem, jako bych mu odpovídala.
"Dobře, dojdeme si pro brášku společně," nechala jsem se nakonec nátlakem vlčat umluvit. "Ale musíte se mnou držet krok," upozornila jsem je, při čemž jsem se sehnula k Satori, čapla jí do tlamy a přehodila si jí na záda, takže minimálně jedno vlče ten krok držet nebude muset. "Drž se," přikázala jsem jí a důležitě se podívala na Zesta, že jeho nožky budou muset být dost silné, aby to zvládly samy. "Jdeme si vyzvednout Tartara," dočkala se konečně odpovědi i Namaari, i když asi ne takové, ve kterou doufala, a pak jsem vyklouzla se Satori na zádech ven z úkrytu, v závěsu s těmi vlčaty, které se rozhodli nás následovat.

// Javor

CHIARA | únor 4/10

Poslouchala jsem, jak popisuje netopýry, protože: "Ne, to vlastně neviděla. Ale jsou takový malinký, neškodný," snažila jsem se přesto říct něco na jejich obranu, protože tu nebyli, aby se mohli hájit sami. Chvíli jsem si měla v plánu představit pod tím jejím názvem úplně jiného tvora - ještě jsem se teda nestačila rozhodnout, jakého - ale pak z Chiary vypadlo něco o tom, že je to italsky. Nechápavě jsem zamrkala. "Italsky jako... jinou řečí?" zeptala jsem se, jako by to nebylo jasné. "Páni, já- už jsem o tom slyšela, ale nikdy jsem nevěřila, že by vlci mohli opravdu mluvit, no, jinak," brblala jsem fascinovaně. "Umíš říct ještě něco?" našpicovala jsem zvědavě uši.
Jejího síčení při tom, když mi odpovídala, jsem si moc nevšímala. Nenapadlo mě, že je to reálnou součástí té odpovědi. Víc jsem se soustředila na to, že mi chtěla něco ukázat a k tomu potřebovala mojí tlapu. Zaváhala jsem, ale že mě tak zaskočila, automaticky jsem k ní natáhla tu tlapku, kterou už jsem stejně měla zdviženou ve vzduchu.

(199)

Rodinná idylka explodovala tím nejméně očekávaným způsobem. Nagesh stál jako zkamenělý, Nelly naopak chaoticky přecházela a křičela, vlčata byla mimo a pak tu byl popel a já uprostřed toho všeho. Sledovala jsem, co se děje a vnímala jediné. Chaos. Nevšimla jsem si, jak se mu zrychluje dech a tlukot srdce, ale dělo se to. Bylo toho najednou tolik. Co mám dělat?
Co mám dělat?
Co mám dělat?
Někdo se musí postarat o vlčata - ale co to poslední vlče - Nagi mluv proč nemluvíš - Nelly nebreč, to bude dobrý - bude to dobrý? - Smrt- "Smrt?!" vydrala se jedna z mého přehršelu myšlenek napovrch, zatímco jsem zírala na Nageshe, který to řekl s až nepochopitelným klidem. "V dobrých tlapkách? U Smrti? Té Smrti?" opakovala jsem, protože jsem si to potřebovala sakra ujasnit. Že mluvíme o stejné Smrti. Nagesh nonšalantně přešel k Nelly a začal ji utěšovat, zatímco já tam stála jako solný sloup a nevěděla, co si z tou informací počít. Má ho Smrt. To s tím nic neudělají? Nechají to jen tak? Jak může být tak klidný? Jak-
Měla jsem tolik otázek, ale žádnou jsem už nedokázala vyslovit nahlas. Když mě Nagesh požádal, abych zůstala s vlčaty, jen jsem nepřítomně přikývla. Ani ten rozruch venku jsem nenaznamenala, ale nechala jsem je, ať jdou, ať už chtěli jít ven za čímkoliv.

*TAHLE ČÁST SE ODEHRÁVÁ AŽ PO TOM, CO NAGESH A NELLY OPUSTÍ ÚKRYT, TAKŽE O NIČEM Z TOHO NEVÍ*

Když jsem v úkrytu s vlčaty osaměla, v hlavě už jsem měla jasný plán. "Ne," odpověděla jsem stroze Zestovi, který se urputně dožadoval pozornosti, a znovu mu zastoupila cestu, kdyby chtěl vyběhnout za rodiči. "Musíte zůstat tady. Namaari," zdvihla jsem pohled ke staršímu hnědému vlčeti. "Potřebuji, abys na ně tady dala pozor. Hlídej je," zaúkolovala jsem ji. V tom chaosu se mi podařilo úspěšně přeslechnout její pokus o odchod. "Já... přivedu jejich brášku zpátky," hlesla jsem odhodlaně a otočila se směrem k odchodu.

CHIARA | únor 3/10

Vlčice se mi to záhadné slovíčko snažila vysvětlit, ale nedalo se říct, že by jí to šlo. Dal jsem nechávala hlavu nakloněnou a trpělivě mrkala očkama, jestli z ní vypadne něco, co mě trkne. Nevypadlo, ale mě to trklo stejně. Najednou jsem hlavu prudce narovnala, div mi nekřuplo za krkem. "Netopýr!" vyhrkla jsem, jako by to byla nějaká hádací hra a já chtěla vyhrát. "Ale ti nejsou oškliví," přidala jsem k tomu tlumenější protest, i když tu pořád byla ta možnost, že jsem to neuhodla. "Ale ještě jsem nikdy neslyšela, aby jim někdo říkal takhle," uchechtla jsem se, protože mi ten její výraz přišel legrační, i když jsem ho už nedovedla zopakovat. Pipiněco to bylo.
Spokojeně jsem zavrtěla oháňkou, když z vlčice vypadlo jméno. Stroze, jednoduše, ale odpověděla. To bylo dobré znamení, ne? Čekala jsem dál, jestli nebude následovat něco víc, ale nenásledovalo. Lehla si. Já tolik tomu ohni nevěřila, takže jsem zůstala spokojeně sedět. Alespoň jsem lépe dosáhla na větvičky, které jsem sem tam do ohně mohla pohodlně přihodit.
"Hehe, to ne," zasmála jsem se, "ale možná bych se to měla naučit. Zní to jako užitečná magie. I když jsem ráda, že jsem teď právě jedné lavině utekla." Čumákem jsem pohodila směrem k východu. "Ty umíš ještě něco dalšího než, no, tohle?" zvedla jsem tlapu a ukázala na plápolající ohýnek mezi námi.

(197)

Pobaveně jsem se zasmála, když vlče převalovalo na jazyku své nové jméno. Možná jsem jeho důležitost trochu nadsadila, ale tu myšlenku jsem rychle zahnala, protože nebyla pravdivá. Zestarian byl důležitý. Všichni tady byli ti nejdůležitější a já chtěla, aby to věděli, a zároveň cítila, že už to ví. Byl to příjemný pocit, který bych nenazvala jinak, než domovem.
Když jsem jim zarazila objevování mimo úkryt, vrhla se vlčata alespoň do objevování nových částí svých sourozenců, které mohou kousat. Zůstala jsem ležet na místě a tiše se jim smála, nedávajíc najevo, komu fandím. Jestli někomu - mrk, mrk. Pak se mezi ně připletl Nagesh, ale popravdě? Přišlo mi, že je jen moc starostlivý. Byla to vlčata, musela dovádět! Co by si asi tak mezi sebou mohla udělat? Nechala jsem ho, ať si na to přijde sám, jenomže pak...
Přehnal se přese mě zlověstný pocit. Najednou jsem cítila, že je něco špatně, i když Nagesh nic neříkal. Zaostřila jsem na bezvládně ležící tělíčko vlčete v momentě, kdy se jako mrknutím oka proměnilo v hromádku popela. Nevím kdy, ale najednou jsem stála na nohou vedle Nageshe. "Co se..." chtěla jsem vědět. Co se stalo? Nagesh se tvářil, jako by ho kousla samotná Smrt. Vlče bylo fuč a místo něj zbyla hromádka popela. Jak? Magie? Ale jaká? A kdo by... "Zeste, ne," snažila jsem se zabránit druhému vlčeti, aby si v popelu hrálo. Popostrčila jsem ho stranou, ale když z něj vypadla otázka ohledně Tartarose, zdvihla jsem oči k Nageshovi, jelikož mě zajímalo to samé. Kam zmizel?
"Zeste, Satori, mám pro vás úkol," chtěla jsem upoutat pozornost zbývajících vlčat, protože jsem měla pocit, že potřebuju jejich neposedné tlapky zaměstnat. "Musíte vzbudit Namaari, dobře? Spí už opravdu dlouho a dlouhý spánek je v zimě opravdu nebezpečný, protože takhle může spát a spát a prospat všechnu legraci. Ale to vy nedopustíte, že ne? Až ji vzbudíte, musíte jí vyzpovídat o všem, co je tam venku. A když mi pak správně odpovíte na pár otázek o venku, tak vás tam vezmu na průzkum, domluveno?" vyzvala jsem vlčata povzbudivě a doufala, že mou nabídku přijmou, když je ten venek tak lákal, a nám tak dopřejí trochu času, kdy budu moct nerušeně a v klidu od Nageshe zjistit, co se to sakra před chvílí stalo.

(196)

Nagesh spal, vlčata spala, já polehávala kousek od vchodu, jako by mi radili instinkty, ať jsem na stráži. Mohla jsem tak vidět, že venku je dost velká kalamita na to, aby nám sem nikdo nelezl. Ale stejně mě lehce znervózňovalo, že už jsem dlouho les neviděla. Možná bych se přeci jen měla jít ven protáhnout a omrknout, jestli nám tu nešmejdí někdo, kdo tu nemá co dělat. S vlčaty se ve mně probudili ochranářské pudy, o kterých jsem nevěděla, že je mám. Teda já je měla, ale ne tak silné.
Nelly naléhala, že je nejvyšší čas vlčata pojmenovat. Snažila jsem se skrýt neochotný výraz, protože jsem chtěla čekat, než se Nagesh probudí, ale musela jsem jí dát za pravdu. Mně by se také nelíbilo, kdyby na mě furt někdo volal jako na "vlče". Nelly si pro své jméno hned zvolila malou vlčici, holčičku, princeznu. Letmo jsem se pousmála, pohled na ně byl prostě roztomilý. "Princezna Satori z Javoru," zopakovala jsem její návrh, abych ho dala hezky nahlas vyznít do prostoru, a spokojeně pokývla hlavou. "Zní to moc pěkně," pochválila jsem jméno Nelly a vstala. Protože i když se vlčata tvářila, že spí, jedno to rafinovaně fingovalo, aby v momentě nepozornosti vyrazilo od mamky pryč. Což by nebyl problém, kdyby si to nerazilo rovnou k východu z úkrytu. Jeho výlet jsem mu ale brzy překazila, jemně ho chytila za týl a donesla zpátky k Nelly. Netvářilo se nadšeně, že je takhle omezováno. Jeden pohled na jeho zamračený kukuč mě přiměl se hlasitě rozesmát.
"Zest," rozhodla jsem, nespouštějíc oči z uraženého vlčete. "Princ Zestarian z Javorového lesa," zopakovala jsem jméno i dlouze, aby znělo fakt důležitě a hlavně stejně honosně, jako jméno jeho sestry. "Co ty na to? Troufneš si nést takové důležité jméno?" zeptala jsem se vlčete, lehla si při tom před něj na zem a položila si hlavu na tlapky, abych byla v jeho výšce.

CHIARA | únor 2/10

Odpověď vlčice neudělala den ani trochu jasnější. Furt jsem tam seděla a čučela, jako bych čekala, že to vysvětlení bude mít pokračování, protože nezačneš vykládat něco o zakletí a pak prostě nezmlkneš. Čekání se vyplatilo, jako by vlčice potřebovala nějaký čas, aby si na mluvení zvykla. Pipistrella? naklonila jsem jemně hlavu do stranu a zacukala oušky, protože co to bylo za označení? Nic hezkého, to jsem z tónu vlčice poznala, ale kreativní to bylo.
Nechala jsem vlčici, aby si z větví urovnala ohniště a radši se jí do toho nepletla. Pořád jsem měla pocit, že by mi ukousla tlapu, kdybych jí do toho šmátla nějak nešikovně. Nechápala jsem, jak jsem jí mohla pomoci s tím zakletím, ale ani o tom jsem se dohadovat neplánovala. Vlastně jsem to přijala, jak to podávala. "Aha... no, tak nemáš zač," vyhrkla jsem a zkusila se zase vesele zazubit, třeba to tentokrát její chladné srdce povolí. "A jak se jmenuješ? Když jsem zařídila, že už mi to můžeš říct," uchechtla jsem se a tlapou smetla na stranu pár klacíků, které byly blízko nově vznikajícího ohně, ale nebyly jeho součástí. A já chtěla, aby to tak zůstalo. "Já jsem Zurri," přihodila jsem zvesela a tiše si užívala, jak malý prostor kolem nás pomalu zaplavuje teplo.

CHIARA | únor 1/10

Stalo se to horší z variant, které jsem očekávala a totiž, že vlčici bylo úplně jedno, kdy já jsem rozhodla, že bylo dost. Drala se dál ke mně a já se snažila zachovat klid. Třeba fakt kde jenom hodně poničit ten keř a pak se z ní vyklube milá společnost a ne taková, co by vás chtěla zardousit. Jako bych chtěla být na její dobré straně, také jsem ještě, i když hodně pomalu a opatrně, sem tam utrhla nějakou větývku, ale vlčici nespouštěla z očí. A pak najednou promluvila. Nerozuměla jsem, co řekla, ale mluvila, a to byl šok sám o sobě. Až teď mi došlo, že celou dobu vlastně mlčela. Divné, že?
Stačilo mi, že s tím mluvením přestala jak lavina postupovat nemilosrdně vpřed, protože už byla hodně blízko mně. Zírala jsem na ní a čekala, co udělá, protože ať se mi to líbilo, nebo ne, měla teď prostě navrch. Naštěstí neudělala nic. Jen mluvila. Divně, ale mluvila.
"Jakou- um, jakou kletbu? O čem to mluvíš?" ozvala jsem se nechápavě po tom, co jsem generickou otázku "Ty mluvíš?!" už stačila spolknout. "Jsi zakletá?" Změřila jsem si ji pohledem, ale přišla mi jako obyčejná všední vlčice.