Příspěvky uživatele

< návrat zpět

F1Ú3: Zkus rozluštit nápisy na truhle. (Napiš post bez slovesa „být“ - jeho podoby jsou povolené)

Měla jsem pocit, že jsme neudělali vůbec nic. Kapitán se však tvářil, že loď se z ničeho nic stala pojízdnou. Moc jsem tomu nevěřila. Nestihla jsem si však ani změřit nedůvěřivým pohledem, když mě začala vousatý vlk popostrkovat na palubu. "Já- nejsem si jistá, jestli- totiž-" zajíkala jsem se, jako by mé protesty měly mít nějaký účinek.
Než jsem se nadála, stála jsem na palubě, jejíž schopnosti mě udržet jsem důvěřovala asi podobně, jako své schopnosti ji opravit. Opatrně jsem následovala kapitána, který se zájem svou loď ukazoval. Přestože mně to přišlo jako hromada harampádí svázaná k sobě, způsob, jakým svou loď kapitán prezentoval, mě kdesi uvnitř hřála. Choval k ní hluboké city, patřila jemu. Asi jako já bych nedala dopustit na ten nejlepší šplhací strom.
Minuli jsme záhadnou truhlu a já zjistila, že Mrkvovous umí lhát asi tak stejně dobře, jako já. Tiše jsem se zasmála, aniž bych jeho vlastnictví této věci jakkoli nahlas zpochybňovala. Přesto jsem se k ní nahnula blíž, když kapitán zmizel dělat něco s lodí, co vypadalo velmi chaoticky. Kroutila jsem hlavou do všech stran, ale ani z jednoho úhlu jsem nebyla schopná rozluštit, co ten klikyhák na víku má znázorňovat. Určitě ale nešlo o nějaké náhodné škrábance, protože o truhle s náhodnými škrábanci nikdo poslouchat nechce. Ne, jestli jsem z tohohle měla udělat dobrý příběh, musela jsem minimálně vymyslet, co za záhadný vzkaz se na ní skrývá. Možná by mi pomohlo, kdybych ten znak našla ještě jinde na lodi?

F1Ú2: Zkus najít něco, co opravit nepotřebuje, ale svým „vylepšením“ to rozbiješ. (Každou větu začni slovesem)

Viděla jsem to, co ten Mrkvovous nazýval jako loď, poprvé v životě, ale už jsem o nich hodně slyšela v příbězích. Představovala jsem si tenkrát, jak na jedné takové brázdím divoké vody a sbírám dobrodružství, o kterých bych pak mohla vyprávět - tedy, které by se o mně mohly vyprávět. Povzdychla jsem si. Nebyl to dobrý čas na dobrodružství, ač jsem si to přála sebevíc.
Obešla jsem loď a sem tam z ní tlapou smetla nebo seškrábla něco, co se mi zdálo, že tam nepatří. Musela jsem místy zabrat, protože některé ty věci se tam držely fakt pevně, až by někdo bystřejší přemýšlel nad tím, jestli tam náhodou nemají zůstat. Neslyšela jsem však žádné protesty na mé opravy od Mrkvovouse, a tak jsem v nich směle pokračovala.
Poklepala jsem tlapou na jedno z prken, které při tom zapružilo a zavrzalo. Zaujal mě ten zvuk i fakt, že to ten kus dřeva umí. Byl docela pružný. Zapřela jsem se do něj nejprve jednou tlapou, pak si stoupla na zadní a zapřela se oběma ve snaze dát prkno do pořádku, aby ten zvuk nevydávalo. Prasklo. Propadlo se dovnitř i s mým tlapami. Vykulila jsem leknutím oči a rychle se stáhla zpátky, abych se mohla tvářit, jakoby nic. "Myslím, že tady to okno potřebovalo," prohodila jsem, kdyby mě někdo sledoval, nepřesvědčivě se zasmála a rychle se klidila pryč, než si toho kapitán všimne.

F1Ú1: Pomoz opravit Mrakovousovu loď. (Každý dialog zakonči jednoslovnou větou)

// teleport Ageron

Běžela jsem lesem. A najednou jsem v lese nebyla. Cítila jsem se, jako by mě něco vyplivlo. Doslova. Ale nebyla jsem ožužlaná. Rozhlížela jsem se, ale nemohla jsem přijít na to, kde jsem. Ve vzduchu bylo cítit moře, pod tlapkami písek a před sebou... před sebou jsem dokonce to moře viděla. "Ne, ne, ne, ne. Ne!" začala jsem panikařit. Netušila jsem, kde jsem, ale rozhodně mě to nepřiblížilo nikam blíž ke Smrti. Tohle nebylo dobré. Musela jsem se rychle dostat pryč. Najít Smrt. Vrátit se k Zestovi a Satori-
Mojí paniku přerušilo zvolání. Ohlédla jsem se. Nebyla jsem tu sama. Vlk, kterému rostlo hodně srsti pod tlamou se ke mě rozběhl jako k nejlepší kamarádce. Normálně bych udělala totéž, ale teď jsem musela řešit něco jiného. To však vlka vůbec nezajímalo. "Co?" vypadlo ze mě, protože mluvil rychle. Tedy jako mluvil na mě normálně, ale já teď nebyla své normální já. "Zurri," pochytila jsem sotva otázku na mé jméno, ale stále jsem nevypadala o moc moudřejší.
Vzhlédla jsem k lodi, kterou jsem neznámo jak původně přehlídla a už se chystala vlkovi omluvit, že opravdu nemůžu, ale jeho nabídka mě zaujala. Nepřijdu zkrátka? To... by se mi mohlo hodit. Přeci jen jsem nevěděla, kde jsem. A měla jsem úkol. Třeba by mi tenhle vlk mohl pomoc. Dlouze jsem se na něj podívala a pak přikývla. "Pomůžu," hlesla jsem, přestože jsem absolutně netušila, jak. Nejistě jsem si prohlédla kapitána a pak vstala a šla k lodi blíž. Určitě na něco přijdu. U lodi jsem se snažila tvářit odborně, sem tam jsem na ni položila tlapku, aby to vypadalo, že s ní něco dělám nebo alespoň hodnotím stav a při tom vymýšlela, co s tím udělám doopravdy.

Moc se mi nelíbilo, co tetička naznačovala. Smrt byla jediné vodítko, které jsme měli. A teď nám z tlapek vytrhávala i to. Navíc čím déle jsem tady byla, tím víc jsem chtěla mluvit s Lůlim. Kde se toulal? Cítila jsem ho tu. Měl by tu být.
Vlčata se nedala a tlamičkami plných silných řečí se stavěli tetičce na odpor. Nechala jsem je. Tetička moji ochranu nepotřebovala. Přemýšlela jsem, co udělám dál. Nechtěla jsem riskovat, že se vlčatům něco stane. Znovu.
"Etneye?" zastříhala jsem ušima, jako bych to jméno slyšela poprvé. Ale to nebylo důležité, takže jsem to rychle smetla. "Totiž, um, ne, nejsou žádného Etneye. Tetičko, já, mám na tebe velkou prosbu. Můžeš na ně chvíli dohlédnout? Jenom chvilinku." Ohlédla jsem se na dvojici mláďat, která s tím rozhodně nebude souhlasil. "Půjdu za Smrtí sama," vysvětlila jsem a než stačila vlčata protestovat, vstala jsem. "Nemůžu riskovat, že se vám zase něco stane. Maminka by byla hodně smutná, kdyby se něco stalo i vám, takže zůstanete tady, dobrá? Moje tetička je taky dost drsná, nemusíte se bát. Dojdu za Smrtí a zjistím, jestli tam Tartaros je. Buď ho přivedu nebo ho pak půjdeme hledat dál jindam, dobrá?" naznačila jsem otázku, třebaže to otázka nebyla. "Zůstaň," řekla jsem vlčatům, vděčně se ohlédla na tetičku a rozeběhla se pryč.

// teleport Lachtaní pláž

I'm not sorry.

Kytiti, oblázky a křišťály prosím

Připsáno

Zest byl dotěrný a nedal si říct, i když klad dobré otázky. Zhodnotila jsem to tak, že už se o vlčata nemusím bát. Jestli jim takhle tlamičky jednou, budou už nejspíš v pořádku. "Já jsem vaše tetička a tohle je moje tetička," snažila jsem se vysvětlit zvědavému vlčeti, než se jim tetička představila jménem a tak jsem uznala, že dalšího vysvětlování netřeba. Teď už to určitě pochopí.
Když tetička ponoukala, že tu mohou zůstat jak dlouho chtějí, ocásek mi zaškubal a dvojitým zakmitáním rozprášil zem. Bylo hezké vědět, že... že nejsem sama. I když už jsme nebyli ve stejné smečce, pořád jsme rodina. Dávalo mi to naději, že to i Lůli uvidí takhle. Ale Lůli tu nebyl. Tedy asi byl v lese, ale ne poblíž, přestože bych přísahala, že jsem měla pocit, jako by tu byl. Blízko. Ještě párkrát jsem se ohlédla, jestli ho mezi stromy neuvidím, ale marně. Trápila bych se tím víc, kdyby tetička zatím nediskutovala se Zestem a nezmínila něco, co si získalo mou pozornost.
"Proč Život?" byla jsem teď stejně zvědavá, jako stříbřité vlče a tázavě na tetičku koulela očka. "Život si určitě jen tak nebere k sobě čerstvě narozená vlčata. Viděli jsme to na vlastní oči. Tartarus se prostě... proměnil v prach." Mlčky jsem si vyměnila pohled se Zestem a Satori, než jsem znovu zvedla oči ke starší vlčici. "Usoudila jsem, že ho má Smrt a že... půjdu za ní a třeba když ji hodně poprosím, tak nám ho vrátí zpátky," prozradila jsem jí svůj naivní plán, ale v zoufalých dobách... jsem prostě neměla lepší. Ani teď ho nemám. Smrt byla už jen kousek. Možná bych tu mohla Zesta se Satori s tetičkou nechat a doběhnout tam. Ale co když ho opravdu nemá? Co když ho má Život? Ani jsem netušila, kde toho vlastně hledat. Navíc jsme už byli dlouho pryč, Nelly a Nagesh už se po nás určitě shánějí. Bojí se? Snad ne. Namaari jim určitě řekla, že se bát nemusí, když jsou vlčata se mnou, i když to také úplně nešlo podle plánu. Cítila jsem uvnitř narůstající nervozitu. Co mám dělat? Co mám dělat?

„Není to nádhera?“ rozplývala jsem se při přicházení loukou, na které tráva už dosahovala znamenité výšky. Kdybych se chtěla skrčit a schovat se v ní, šlo by to. Nikdo by mě nenašel. Tedy, existovaly výjimky.
„Podle mě se v tom zarostlým morostu jenom hůř loví,“ zaskřehotal nabručeně hlas nade mnou. „Nedokážeš ocenit nic, co se líbí mě,“ zastavila jsem se a vyplázla na svého společníka jazyk. Poštolka se jen zamračil, ale letěl dál, dokud si nevšimnul, že já dál stojím na místě a podle jeho slov „přitrouble civím“ do kraje.
„Co je? Vidělas myš?“ dloubl do mě dobíravě, když mi přistával na zádech, protože kdyby přistál normálně na zemi, měl by pocit, že se topí v travnatém moři. Tedy, alespoň tak se vždycky bránil, když jsem se ho ptala, proč na mě neustále sedává. Věděla jsem, že jsou to výmluvy, aby nemusel přiznat, že nahoře je to pohodlnější, ale tvářila jsem se, že mu věřím. Nejspíš mi to beztak nevěří. Takže oba víme, že já vím. „Možná. Chytíš ji pro mě?“ „Chyť si jí sama. Od toho máš tohle, ne,“ rozmáchl křídla a jedním mě štrejchnul před oči, které jsem jen tak tak stačila zavřít.
„Hej!“ bránila jsem se, ale pak mi svitlo. „To… není špatný nápad.“ Démon vypadal překvapeně. „Co? Lovit s magií myši?“ nechápal. „Ne,“ zasmála jsem se, „ale tohle je skvělé místo na trénink, nemyslíš? Rozkvetlá louka a nikdo v dohledu. Perfektní!“ zubila jsem se nadšeně. „Já jsem tady!“ zaprotestoval dotčeně Démon. „A nemyslím si, že je to dobrý nápad. Nepamatuješ si, co se stalo posledně? Tvoje magie je postrach.“ Protočila jsem nad jeho prskáním oči. Někdy jsem se ji přeci musela naučit ovládat, no ne? „Pomůžu jen pár kvítkům rozkvést trochu rychleji, nic velkýho,“ ubezpečila jsem ho a než stačil dál cokoliv namítat, už jsem se soustředila na trs nerozkvetlých poupat před sebou.
Chvilka napětí uběhla, a přestože se prve nic nedělo, kvítky se začaly pomalu rozevírat. „Funguje to!“ zajásala jsem, ale kvítky v růstu neustaly. Vlastně začali růst a rozkvítat i další kolem nich. A pak další. A další. Květiny začaly nabývat větších a větších rozměrů a kouzlo postihovalo další a další květiny vedle nich. Stáhla jsem uši. Démon na mých zádech roztáhl křídla a s hlasitým „Já to říkal“ se vznesl do vzduchu. A já se dala na útěk.
Řítila jsem se loukou a za mnou se valila lavina z květů, jako by byla živá. Jako bych spustila ohromnou vlnu, která mě teď chtěla spolknout. „Přestaň se smát!“ zahulákala jsem přes to všechno, protože jsem slyšela, jak se Démon nahoře na obloze tím vším neskonale baví. Nespokojeně jsem zavrčela, ale bála se zastavit, protože jsem nevěděla, co by to pro mě znamenalo. Jestli zastavím, sežere mě to. Budu jednou z nich. Obří kytka. Budu obří kytka! děsila jsem samu sebe tak moc, až jsem v tom všem zakopla o kámen, udělala kotrmelec, obří vlna z květin se přehnala přes místo, kam jsem dopadla a zastavila. Zbyl po ní jen kopec květů a ticho.
Démon párkrát nad tou hromadou zakroužil, než se v ní něco pohnulo. Vystrčila jsem hlavu obalenou květy a několik jich vyplivla, jako bych plivala z tlamy vodu, kdybych se topila za jiných, normálních podmínek. Vedle mě už se smíchy válel poštolka, div mu peří nevypadalo, jak ukrutná legrace to pro něj byla. Nesouhlasně jsem se na něj mračila, ale jemu to bylo jedno. Všimla jsem si, že několik kvítků mi na hlavě zůstalo a pěkně mi teď zdobilo srst. Přimělo mě to se také nakonec usmát, ale musela jsem dát Démonovi za pravdu. Na magii teď nějakou dobu radši ani nepomyslím.

kytiti, oblázky a křišťály prosím

Připsáno

// VVJ přes Galtavar

Vlčata si mezi sebou něco mrmlala, ale co, to jsem nevnímala. Veškerou mou pozornost totiž ovládnul povědomý pach, který sílil, jak jsme se blížili k lesu. Jakmile jsme zapluli dovnitř, bylo to už jasné jako facka. Někde tu musí být. A soudě podle intenzity pachu tudy jen neprocházel. Bydlí... bydlí teď tady? prolétla mi hlavou myšlenka, ale nahlas jsem nic neřekla hlavně proto, že bych jinak upustila malou Satori na zem dřív, než bych chtěla. Nechala jsem se vést tetičkou hlouběji do lesa a při tom tajila dech a byla celá napnutá. Očima jsem přejížděla pozorně po okolí, jako by se Lůli mohl každou chvíli vynořit naprosto odkudkoliv. Což pochopitelně mohl. A já absolutně netušila, co mu řeknu, až se znovu potkáme, ale věděla jsem, že ho musím vidět. Teď, když jsem tak blízko.
Vyšla jsem za tetičkou na kopec a položila Satori vedle Zesta na sluníčko, načež jsem se k ní sehnula a hlavou se o ní otřela dost silně na to, abych s ní strčila i do Zesta. Její kožíšek už byl docela suchý, ale trochu sluněním jim jistě ještě neuškodí. "Tady jsme v bezpečí," zopakovala jsem jim pro případ, že by pořád plánovali něco nekalého a pak se obrátila, abych odpověděla tetičce.
"Jsou to vlčata mých dobrých přátel. Satori a Zest. Jsem jejich teta," hlesla jsem a podívala se na vlčata. "Satori, Zeste, tohle je moje tetička," představila jsem konečně vlčatům jejich zachránkyni. Možná bych ji představila jinak, ale já vlčici vlastně jinak než jako tetičku neznala. Lůli o ní vždy mluvil jenom takhle. "Pomohla nám a vzala nás k sobě do lesa, to je velká věc, takže se na ni nebudeme mračit, dobře?" vybídla jsem je, protože jsem viděla, jaké ksichtíky nahazují.
"Děkuju," pronesla jsem zpět k tetičce. "Za pomoc. Já..." nedokázala jsem na plnou tlamu přiznat, že jsem neměla v té situaci tušení, co si počít, ale můj výraz mě prozrazoval víc než dost. Nejistě jsem hrábla tlapkou do země. "Nebudeme tady zaclánět dlouho, slibuju," řekla jsem radši a při tom se neustále dívala kolem, jako bych někoho vyhlížela. "Crowley... je tady taky, že ano?" nenechala jsem tetičku dlouho hádat, koho mezi stromy hledám.

Vlčata byla paličatá a vzdorovitá, domáhala se odpovědí a pak jim sama nevěřila. Neměla jsem jim to za zlé, byla jsem to samé v bledě... no, v bledém. A jejich bojovnost jsem považovala za dobré znamení. Pokud dokážou být tak hlasití, určitě to všechno dobře dopadne i s nimi a jednou na to budeme vzpomínat jako na vtipnou historku. I když jsem si v duchu rozhodla, že jí minimálně pár období ještě nebudu s Nelly a Nageshem sdílet, pro jistotu.
Nemohla jsem dost dobře odpovědět starostlivým otázkám Satori se Satori v tlamě, takže jsem jen zavrtěla hlavou i čumákem a tím vlče rozhoupala ze strany na stranu v jednoduchém gestu "ne". Nic z toho, co říká, se nemohlo stát. Tetička nám pomůže a já... jsem se vlastně těšila, až vlčatům řeknu, kdo vlčice ve skutečnosti je. Ale v první řadě... kam že nás to vlastně vedla? Před námi se začal rýsovat les, který rozhodně nebyl Asgaarem a jak jsme se přibližovali, bylo možné z něj zachytit pachy. Povědomé. Známé. Hodně známé. Zpozorněla jsem a možná, aniž bych si to uvědomila, jsem značně zrychlila.

// Ageron přes Severní Galtavar

CHIARA | duben 2/10

Nejhorší bolest přešla, ale hlavu jsem stále měla jako na vodě a celý svět se tak trochu točil. Cítila jsem náhlou slabost, jako by ze mě najednou odešla velká část energie. Inu, co jsem čekala? Unaveně jsem zírala do země, než jsem se odhodlala hlavu narovnat a v ten moment se mi zapletly tlapky, já zavrávorala a zachránila jsem se od úplného pádu maximálně tak, že jsem tupě dopadla na zadek.
"Pro-promiň," vykoktala jsem ze sebe se znatelnou námahou, jak jsem se snažila, aby se mi obraz Chiary přestal samovolně pohybovat. "Asi jsem... to nebyl dobrý nápad. Ale tys byla tak hustá, chtěla jsem taky něco... něco zkusit." Malátnost odeznívala a když jsem teď dřepěla na zemi, bylo mi trochu lépe. Mělo mi dojít, že má magie je sice mocná, ale já měla před sebou ještě dlouho cestu, než ji budu mít plně pod kontrolou. Ohlédla jsem se na tu spoušť, co jsem po sobě zanechala a hrdě jsem se rozhodně necítila. Pak mi něco docvaklo a já se chvatně obrátila na vlčici. "Jsi-jsi v pořádku? Neublížila jsem ti?!"

CHIARA | duben 1/10

Byla jsem ráda, když mi Chiara potvrdila, že znovu cílem jejích výbojů už nebudu. Přesto jsem byla na pozoru, pro jistotu. To, o čem mluvila, znělo ohromně a já nechtěla být malinký škvarek, na to jsem si dala až moc práce s vyrůstáním!
Konečně venku! Nasála jsem čumákem čerstvý vzduch, který nebyl zamořeným kouřem z ohně. Ale dlouho jsem se nad tím nerozplývala, protože jsme vylezli z nějakého důvodu! A když jsme došli až sem, byla jsem zvědavá, co vlčice předvede. Rozloučila jsem se s křovím, které si vybrala za svůj cíl, a udělala krok od ní, kdyby... no, cokoliv. A pak do země z ničeho nic prásknul blesk, zalehlo mi v uších a nestihla jsem ani mrknout, zatímco křoví bylo ta tam a na jeho místě zůstal vypálený vzduch. Zírala jsem s otevřenou tlamou.
"Ty... bláho to bylo hustý!" vyhrkla jsem ohromeně a nadšeně zároveň a kmitala pohledem ze spáleniště na Chiaru a zpátky. Jako by ten výboj nabil i mně. Svrběly mě nožky a chtěla jsem se také o něco tak hustého pokusit. O cokoliv. A tak jsem přiskočila na úroveň Chiary a začala se pekelně soustřeďovávat, aniž bych měla jasno v tom, co chci vlastně provést. Ucítila jsem nárůst energie a nechala ji, ať se projeví po svém.
Země se zatřásla a praskla, jak z ní na místě bývalého keře vyrazily tlusté špičaté šlahouny s trním. Jeden po druhém se natahovaly k nebi a pak najednou začala zem praskat naším směrem a šlahouny z ní vystřelovaly nekontrolovatelnou rychlostí k nám. Náhlý vývoj událostí mě vylekal. Ucítila jsem, jako bych upustila pomyslné otěže magické energie, se kterou jsem najednou stejně tak rychle ztratila spojení. Šlahouny se zastavili kousek od nás ve stejný moment, kdy mě i Chiaru přepadla ukrutná malátnost a bolest hlavy, která by slabší jedince hravě poslala k zemi. Zkroutila jsem se se skloněnou hlavou, jako by to mělo pomoc. A asi pomohlo. Bolest naštěstí stejně rychle jako nastoupila, tak také odezněla.

To, co jsem ucítila při pohledu na tmavou vlčici sklánějící se nad námi, bych nazvala nadějí. Naprosto jsem nevěděla, co nás čeká dál, ale s jejím zjevením, jako by všechno mělo být brzy v pořádku. Pomoc. Pomoc byla v pohybu. Spolu s tím pocitem se mi po těle rozlévalo také teplo, které pocházelo z té koule a za nějž jsem byla tak ráda. Bude to dobré, odvážila jsem si upřímně pomyslet poprvé od té chvíle, co jsme propadli ledem.
Stále trochu v šoku z toho všeho, včetně zjevení tetičky, jsem mlčky přikývla, když mi položila otázku. A než jsem se stačila sebrat, už jedno z vlčat sama vytáhla z hnízda. "To není Smrt," špitla jsem k Zestovi a šťouchla do něj chlácholivě čumákem, aby se uklidnil a nezpůsoboval tetičce problémy. Ne, že by jich byl při své velikosti a ve svém současném stavu zmoklé myši příliš schopen. Pak jsem do tlamy vzala Satori, která se ke mně tiskla, a vykodrcala se ven z hnízda. Zamotaly se mi nožky a byla jsem ráda, že tetička zůstala stát poblíž, protože místo rozplácnutí na zem s vlčetem v tlamě jsem se opřela o ni. Pak jsem si ale stoupla na vlastní, vděčně pokývla hlavou a čekala, kam nás zavede. Neptala jsem se na nic, důvěřovala jsem jí, že má plán a pomůže.

CHIARA | březen 2/10

Vyzvídala jsem, co že mi to vlastně Chiara v té své neznámé řeči řekla a zatvářila se dotčeně, když mi to přeložila. Zároveň s tím jsem si totiž představila sebe s prasečím ocáskem a vůbec se mi to nelíbilo. "Máte pěkně zvláštní domovská říkadla, to ti povim," zabručela jsem a zavrtěla se, abych se ujistila, že můj ocásek je stále tím, kterým byl doposud. Cítila jsem se, že mě Chiara tahá trochu za nos, ale kdybych se dál vyptávala, jen bych jí byla pro legraci, a to jsem odmítala! Já nehodlala být nikomu k smíchu, dokud jsem sama plánovala být vtipná!
To mi zjevně moc nešlo, protože jako další jsem si nechala dát pecku do tlapky. "Nepovídej," zamumlala jsem si pro sebe, druhou tlapkou si potplakávajíc tu, která šok schytala, zatímco Chiara vykládala, jak dokáže mnohem víc a já byla ráda, že to nechce předvádět uvnitř. Naopak mi svitla jiskřička naděje, když se tak horlivě hrnula ven. Záchrana! "Jo, to můžem! Teda, jen jestli mě zase neplánuješ použít jako cíl," dodala jsem opatrně a pak jen sečkala, než se Chiara vyvalí ven, abych ji mohla následovat.

CHIARA | březen 1/10

"No, ne, jenom..." snažila jsem se zachránit situaci, aby si Chiara nemyslela, že ji považuju za nějakou podivínku nebo tak něco, s tím cizím jazykem, ale to už na mě začala chrlil další věci pravděpodobně v té její řeči, protože jsem nerozuměla absolutně ničemu. Jen jsem na ni ohromeně zírala, protože... mi to fakt přišlo trochu neuvěřitelné. "To je, um... co žes to právě řekla?" zastříhala jsem oušky, jako bych jen nedávala pozor a rozhodně nešlo o nějaké záhadné cizojazyčné zaříkadlo, které mě dost možná mohlo proměnit v ropuchu.
S očekáváním, a špetkou nejistoty, jsem natáhla k vlčici tlapku a doufala, že ji budu moct pak zase přitáhnout zpátky. Nestihla jsem nad tím ale zrovna moc přemýšlet, protože Chiara natáhla svou tlapu k mé hrozně rychle a pak jako by mě něco kouslo jsem nožku prudce přitáhla k sobě. "Au!" vyhrkla jsem leknutím, protože ve skutečnosti to zase tolik nebolelo. Ale pro jistotu už jsem jí tlapku znovu nenabízela, naopak jsem si ji prohlídla, jestli se mu s ní něco nestalo. Šel z ní pach něčeho hořlavého, ale nebyla popálená. "Co to bylo? Mohla jsi mě alespoň varovat, víš," zdvihla jsem na vlčici svá ublížená očka.