Příspěvky uživatele

< návrat zpět

F2Ú4: Zkus zjistit, co v truhle je. (V postu nesmíš použít žádné otazníky, ale přesto musí být plný nejistoty)

Zdvihla jsem tlapku a ukázala na truhlu, kterou s sebou Mrkvovou přivlekl, ať už to udělal jakkoliv. Mně přišla, že musí být sakra těžká, takže buď byl on sakra silný a to mě lehce zneklidňovalo, nebo v tom bylo něco víc, a to mě zneklidňovalo jak by smet. "Proč bychom ji neměli otevírat, povídej," vybídla jsem vlastně kohokoliv z dvojice bratrů, kdo se ujme první na mou zvědavost poskytnou odpovědi. Nečekala jsem však na ně a opatrně se k truhle vydala.
Kroužila jsem kolem ní a udržovala si odstup, jako bych se měla spálit jen, když se dostanu moc blízko. Mžourala jsem na klikyháky po jejím obvodu, ale marně jsem se jim snažila porozumět. Zároveň jsem si nebyla jistá, jestli třeba neprobudím mrtvé, když třeba jen v duchu cokoliv, co tam je vyškrábáno, přečtu. Najednou jsem cítila, jak se zvednul vítr, který jediný přehlušoval ticho místní divočiny tím, jak donutil listí šelestit v korunách. Skvělá atmosféra, fakt.
"Když toho tolik víte, možná mi můžete prostě říct, co je uvnitř a truhlu nechat zavřenou, jak dlouho budete chtít. Nikdo se dovnitř dívat nemusí. Teda, já nemusím," nabídla jsem, protože přestože mě zřírala zvědavost teď víc, než předtím, stejně tak jsem s každou další chvíli, kdy byla truhla zavřená, měla dost času na to vymyslet nový nespočet katastrofálních scénářů, které by při jejím otevření nastaly.

F2Ú3: Zkus zjistit, co ještě Mrakovous zapomněl. (Napiš post, kde se v žádné větě neobjeví přídavné jméno)

Protože jsem z Mrkvouse nic nedostala, otočila jsem se na patě a vydala se vstříc prozkoumávat stopy v písku dřív, než mě stačil jakkoliv zastavit, kdyby chtěl. Asi nechtěl, protože jsem za sebou neslyšela žádné volání ani protesty. Zapadla jsem tedy do lesa a v duchu doufala, že mě na první dobrou nic nesežere. Je to taky vlk. Jsou to stopy vlka, musela jsem si neustále připomínat, ale spíš ze zvědavosti, než ze strachu. Moje duše byla zrozena pro objevování a dobrodružství, nikoli pro strachování se.
Jako první jsem uviděla ten strom. Táhnul se do výšky i do šířky a měl na sobě symboly, které odpovídali těm na truhle. Prostě klikyháky. Až při zkoumání stromu jsem pohledem sjela na lebku a škubla sebou, ale neutekla. Rychle jsem si uvědomila, že je to vlk. A že to není Lůli. Napadlo mě, jestli se s ním ale náhodou nezná, když sdílí tuhle módu lebek.
Vlk začal mluvit a já se zamračila. "Ne," odpověděla jsem, než se za mnou objevil Mrkvovous, jako by se nechumelilo. Zamračila jsem se i na něj. "Příhodné. Ještě něco jsi mi zapomněl říct? Je vás tu snad víc? Ségra, máma, otec? A plánuješ mě vůbec dostat zase zpátky? Protože jestli ne, beru si loď. Ne, počkat, možná si radši jednu udělám sama. A teď k truhle."

F2Ú2: Zeptej se Mrakovouse na jeho minulost. (Napiš celý post jako rozhovor)

"Mrkvovousi!"
"Mrakovous-"
"To je jedno. Na co to máš? Podívej, nerada ti to říkám, jestli si tady už byl, ale tohle už asi není dobré místo na schovávání... pokladu? Nebo co to tam máš. Možná to tu dřív vypadalo opuštěné, ale teď rozhodně není. Teda, furt to tak vypadá, to jo. To ticho je šílený, to tu nejsou ani žádní ptáci? Jednomu by z toho běhal mráz po zádech. Mně ne, aby bylo jasno. Ale někomu jinému by mohlo. Tebe to neděsí?"
"Za svůj život na moři si vlk na ticho zvykne-"
"Počkej, to není to, o čem jsem chtěla mluvit. Takže, dřív to tu bylo asi opuštěný, ale dneska rozhodně ne. Teda pokud o tom už sám něco nevíš? Našla jsem stopy. Támhle. Je tu někdo další."
"Hmm, to je možné. Nikdy jsem netvrdil, že jsme tu sami. Neptala jsi se. Příliv sem lodě zavádí jistě často a snadno uvíznou na mělkém břehu, když opět opadne. Podívej. Takhle jsem ostatně tohle místo našel poprvé a za tu dobu vypadá pořád stejně neměnné."
"Takže říkáš, že jsi nás sem doplavil schválně? Proč? A co máš s tou truhlou, není těžká? Kdes k ní vůbec přišel?"
"To je najednou otázek. Truhlu jsem přivezl a zůstane tady. A jestli tě zajímá, co je uvnitř... chceš se podívat?"
"Chm... víš co, ne díky. Totiž, co kdyby ti bídáci z lesa chtěli obsah té truhly pro sebe. Znáš to, strašní piráti, vvvrrr. Půjdu omrknout, kam ty stopy vedou a pak se můžeme podívat do trhuly."

F2Ú1: Prozkoumej stopy v lese. (Alespoň třikrát použij přirovnání – „jako něco“.)

Přecházela jsem sem a tam a snažila se nepoddat nepříjemným pocitům, které se o mě pokoušely. Jako by na mne dosáhly jen tehdy, když se zastavím. Při tom jsem si něco mrmlala pod čumák a vlastně moc nesledovala, kde se nachází Mrkvovous a jestli beze mě náhodou nezvedá kotvy a neodplouvá. To byl větší průšvih. Zůstala bych tu jako zapomenutá kra uprostřed jezera. Akorát jsem nebyla na jezeře. Byla jsem na zatraceném moři!
Zaskřípala jsem tesáky a všimla si, že se pod mým tlapkami objevily nové otisky. To mě zarazilo. Už jsem tudy šla? Když jsem však zdvihla hlavu, stopy vedli do džungle a to bych si určitě všimla, kdybych přes ní přecházela. Podezřelé. Nadzdvihla jsem zvídavě obočí a rozhlédla se kolem, než jsem se ohlédla na loď, kde ten šílený mořský vlk stále zevloval. Ani on to být nemohl. Takže... je tu ještě někdo další? Možná bude mít taky loď. Nějakou, u které nehrozí, že se s každou další chvíli na vodě rozpadne, napadlo mě a jala jsem se stopy prozkoumat.
Sehnula jsem se k nim a nasála pach, ale smrděly stejně jako Mrkvovousova loď. Po rybině a moři. Sledovala jsem, kam jdou a jak. Ten, komu ty stopy patří, zapadnul přímo do lesa jako laň prchající před nebezpečím. Jinak řečeno věděl, co dělá. Musel to tu znát. Napřímila jsem se na Mrkvovouse, který z lodi stačil vytáhnout truhlu. Mohla jsem se bezhlavě vrhnout do útrop lesa, jistě. A nebo jsem nejdřív mohla vyzpovídat jeho.

The Javor

Křišťály, oblázky a kytiti, děkuji~

Připsáno

F1F6: Vyloď se z Perly a prozkoumej pláž. (V každém odstavci se musí objevit emoce – ale bez pojmenování)

Kapitán byl zachráněn, když zvolal: "Podívejme!" a upozornil tím tak na blížící se pevninu. Ostrov. Našpicovala jsem oči a toužebně se na něj zahleděla, jako bych ho očima mohla přitáhnout blíž. Už už jsem skoro cítila zas pevnou zem pod tlapami. Věděla jsem, že se musím dát na útěk hned, jakmile u břehu zastavíme.
Loď si vybrala delší cestu. Kroužili jsme kolem pevniny, zatímco jsem vyčkávala na správný okamžik. Nožky mě brněly a já přešlapovala na místě, div jsem nevyšoupala díru do podlahy. Tak už se zastav, ty dřevěná hroudo! hučela jsem v duchu.
Najeli jsme na mělčinu. Stáli jsme. V tu ránu jsem vyběhla, vyskočila přes palubu a dopadla do vody, která mi sahala po břicho, ale mě na tom nesešlo. Uháněla jsem, až mé tlapky spočinuly na jemné písčité pláži. A pak mi to došlo. Neměla jsem, kam dál utíkat. Netušila jsem, kde jsem. Obrovské stromy lemují pláž se nade mnou tyčily, natahovaly po mně své stíny a já si najednou připadala tak maličká.
Opatrně jsem se rozešla a větřila, ale do čumáku mi přišla jen typická vůně soli a nic, co bych poznávala. Ještě aby jo, jsme přece na ostrově ty huso hloupá, kam sis myslela, že utečeš? Jak by ses asi dostala přes tu vodu zpátky, hm? nadávala jsem si, protože tu nebyl Démon, aby to udělal za mě. Držela jsem se při tom v pohybu, z dálky to muselo vypadat že bezcílně štráduju sem a tam, zatímco odmítala se poddat tomu nepříjemnému pocitu, které se o mě pokoušel, natahoval po mě své pařáty jako stromy své stíny a snažil se mě stáhnout k zemi, do hlubin, do nicoty. Ne. Nestáhne mě. Dostanu se z toho. A pak dostanu Tartara. Vyzvednu Zesta a Satori. A všichni se bezpečně vrátíme domů.

F1Ú5: Zkus Mrakovouse přesvědčit k návratu na pevninu. (Piš o vodě, aniž bys použil slovo voda.)

S hrůzou jsem sledovala, jak se stromy v dálce zmenšují a místo mezi mnou a jimi vyplňuje víc a víc vln. Se stejně vykuleným výrazem jsem se ohlédla na místo, kam zmizel Mrkvový kapitán a rozběhla se za ním. "Musíte zastavit loď!" vyhrkla jsem na něj. "Nemůžu- nemůžeme teď odjet! Musím najít Tartara a vrátit se domů, prosím," zaúpěla jsem úzkostně, ale kapitán se netvářil být mým příběhem nijak dojatý. Zvedl tlapu, aby mě utišil. "To nepůjde, děvenko, takhle mořské písky nefungují. Když si jednou něco vezmou, musíme se nechat vést," pronesl mudrlancky, aby zastřel, že absolutně netuší, co s nastalou situací dělat, zatímco já se zamračila nad oslovením, které použil a svojí tlapou odstrčila tu jeho stranou. "Tak na to si ta vaše nezkrotná slaná bestie vybrala špatnou oběť," ohradila jsem se a odstrčila ho stranou úplně, abych zaujala jeho místo u kormidla. Než si stačil vzít řízení zpátky, otočila jsem jím a-
Nic se nestalo. NIC SE NESTALO. Kormidlo bylo lehké, točilo se pomalu, rychle, jak jen jsem chtěla. A loď si dál plula neznámo kam. Napůl pohoršeně, napůl vyplašeně jsem se ohlédla po vousatém vlkovi, který se velmi mračil. ON se mračil! Já bych se měla mračit. Tohle součástí naší dohody nebylo.
Opustila jsem místo u kormidla a vyběhla k boku lodi, hlubina pod námi však byla příliš temná a děsivá, než abych se do ní po hlavě vrhla a zkusila zpátky doplovat. Než jsem to domyslela, Mrkvovous za mnou došel a shlížel do hloubky se mnou. "Být tebou bych nad tím ani nepřemýšlel. Tahle příšera skrývá spoustu ostrých zubů," obdařil mě radou, o kterou jsem se neprosila. Možná jsem sama skákat nechtěla, ale něco hluboko, hluboko uvnitř mě by tam teď velice rádo hodilo jeho.

F1Ú4: Prozkoumej zbytek Mrakovousovi lodi. (Každou větu začni jiným písmenem abecedy – A–B–C, nemusí být všechny, ale musí jít za sebou)

A tak jsem se dala do prozkoumávání, zatímco kapitán byl zaměstnán dělám vlk ví čeho. Bárka nebyla velká a já si stále raději dávala pozor, kam šlapu jednak pro to, abych se nedej vlku někam nepropadla, a jedna pro to, abych zbytečně nerozvrzala prkna pod svými tlapkami a kapitánovu pozornost tak neupoutala. Celý obvod paluby byl potažený liánami - tedy, on tomu říkal nějak jako lana. Hodně těchto lan se nacházelo také všude jinde, kde přidržovali věci na svém místě. Jedno takové přidržovalo cosi lesklého u zdviženého kmene uprostřed paluby. Když jsem se přiblížila, zdálo se mi, že v té věci vidím svůj obraz, jako by byla z vody, jenomže z vody nebyla.
Loupla jsem pohledem po větších nádobách na druhé straně, které připomínali vydlabané kmeny stromů. Možná by v nich ten znak mohl být vyrytý, když jsem také ze dřeva, ale tyhle duté kmeny nakonec nebyly ničím speciální. Nouze volá po zoufalých činech nebo tak nějak se to říká, a tak přišla i řada na místo, kterému jsem se původně chtěla vyhnout. Otevřená díra do spodní části lodi na první pohled nabízela jen tmu a nepříjemný zápach, který se z ní linul. Připravovala jsem se udělat první krok, když se celá loď pohnula. Rozevřela jsem překvapením oči a ohlédla se k pevnině. Začali jsme se od ní vzdalovat.

F1Ú3: Zkus rozluštit nápisy na truhle. (Napiš post bez slovesa „být“ - jeho podoby jsou povolené)

Měla jsem pocit, že jsme neudělali vůbec nic. Kapitán se však tvářil, že loď se z ničeho nic stala pojízdnou. Moc jsem tomu nevěřila. Nestihla jsem si však ani změřit nedůvěřivým pohledem, když mě začala vousatý vlk popostrkovat na palubu. "Já- nejsem si jistá, jestli- totiž-" zajíkala jsem se, jako by mé protesty měly mít nějaký účinek.
Než jsem se nadála, stála jsem na palubě, jejíž schopnosti mě udržet jsem důvěřovala asi podobně, jako své schopnosti ji opravit. Opatrně jsem následovala kapitána, který se zájem svou loď ukazoval. Přestože mně to přišlo jako hromada harampádí svázaná k sobě, způsob, jakým svou loď kapitán prezentoval, mě kdesi uvnitř hřála. Choval k ní hluboké city, patřila jemu. Asi jako já bych nedala dopustit na ten nejlepší šplhací strom.
Minuli jsme záhadnou truhlu a já zjistila, že Mrkvovous umí lhát asi tak stejně dobře, jako já. Tiše jsem se zasmála, aniž bych jeho vlastnictví této věci jakkoli nahlas zpochybňovala. Přesto jsem se k ní nahnula blíž, když kapitán zmizel dělat něco s lodí, co vypadalo velmi chaoticky. Kroutila jsem hlavou do všech stran, ale ani z jednoho úhlu jsem nebyla schopná rozluštit, co ten klikyhák na víku má znázorňovat. Určitě ale nešlo o nějaké náhodné škrábance, protože o truhle s náhodnými škrábanci nikdo poslouchat nechce. Ne, jestli jsem z tohohle měla udělat dobrý příběh, musela jsem minimálně vymyslet, co za záhadný vzkaz se na ní skrývá. Možná by mi pomohlo, kdybych ten znak našla ještě jinde na lodi?

F1Ú2: Zkus najít něco, co opravit nepotřebuje, ale svým „vylepšením“ to rozbiješ. (Každou větu začni slovesem)

Viděla jsem to, co ten Mrkvovous nazýval jako loď, poprvé v životě, ale už jsem o nich hodně slyšela v příbězích. Představovala jsem si tenkrát, jak na jedné takové brázdím divoké vody a sbírám dobrodružství, o kterých bych pak mohla vyprávět - tedy, které by se o mně mohly vyprávět. Povzdychla jsem si. Nebyl to dobrý čas na dobrodružství, ač jsem si to přála sebevíc.
Obešla jsem loď a sem tam z ní tlapou smetla nebo seškrábla něco, co se mi zdálo, že tam nepatří. Musela jsem místy zabrat, protože některé ty věci se tam držely fakt pevně, až by někdo bystřejší přemýšlel nad tím, jestli tam náhodou nemají zůstat. Neslyšela jsem však žádné protesty na mé opravy od Mrkvovouse, a tak jsem v nich směle pokračovala.
Poklepala jsem tlapou na jedno z prken, které při tom zapružilo a zavrzalo. Zaujal mě ten zvuk i fakt, že to ten kus dřeva umí. Byl docela pružný. Zapřela jsem se do něj nejprve jednou tlapou, pak si stoupla na zadní a zapřela se oběma ve snaze dát prkno do pořádku, aby ten zvuk nevydávalo. Prasklo. Propadlo se dovnitř i s mým tlapami. Vykulila jsem leknutím oči a rychle se stáhla zpátky, abych se mohla tvářit, jakoby nic. "Myslím, že tady to okno potřebovalo," prohodila jsem, kdyby mě někdo sledoval, nepřesvědčivě se zasmála a rychle se klidila pryč, než si toho kapitán všimne.

F1Ú1: Pomoz opravit Mrakovousovu loď. (Každý dialog zakonči jednoslovnou větou)

// teleport Ageron

Běžela jsem lesem. A najednou jsem v lese nebyla. Cítila jsem se, jako by mě něco vyplivlo. Doslova. Ale nebyla jsem ožužlaná. Rozhlížela jsem se, ale nemohla jsem přijít na to, kde jsem. Ve vzduchu bylo cítit moře, pod tlapkami písek a před sebou... před sebou jsem dokonce to moře viděla. "Ne, ne, ne, ne. Ne!" začala jsem panikařit. Netušila jsem, kde jsem, ale rozhodně mě to nepřiblížilo nikam blíž ke Smrti. Tohle nebylo dobré. Musela jsem se rychle dostat pryč. Najít Smrt. Vrátit se k Zestovi a Satori-
Mojí paniku přerušilo zvolání. Ohlédla jsem se. Nebyla jsem tu sama. Vlk, kterému rostlo hodně srsti pod tlamou se ke mě rozběhl jako k nejlepší kamarádce. Normálně bych udělala totéž, ale teď jsem musela řešit něco jiného. To však vlka vůbec nezajímalo. "Co?" vypadlo ze mě, protože mluvil rychle. Tedy jako mluvil na mě normálně, ale já teď nebyla své normální já. "Zurri," pochytila jsem sotva otázku na mé jméno, ale stále jsem nevypadala o moc moudřejší.
Vzhlédla jsem k lodi, kterou jsem neznámo jak původně přehlídla a už se chystala vlkovi omluvit, že opravdu nemůžu, ale jeho nabídka mě zaujala. Nepřijdu zkrátka? To... by se mi mohlo hodit. Přeci jen jsem nevěděla, kde jsem. A měla jsem úkol. Třeba by mi tenhle vlk mohl pomoc. Dlouze jsem se na něj podívala a pak přikývla. "Pomůžu," hlesla jsem, přestože jsem absolutně netušila, jak. Nejistě jsem si prohlédla kapitána a pak vstala a šla k lodi blíž. Určitě na něco přijdu. U lodi jsem se snažila tvářit odborně, sem tam jsem na ni položila tlapku, aby to vypadalo, že s ní něco dělám nebo alespoň hodnotím stav a při tom vymýšlela, co s tím udělám doopravdy.

Moc se mi nelíbilo, co tetička naznačovala. Smrt byla jediné vodítko, které jsme měli. A teď nám z tlapek vytrhávala i to. Navíc čím déle jsem tady byla, tím víc jsem chtěla mluvit s Lůlim. Kde se toulal? Cítila jsem ho tu. Měl by tu být.
Vlčata se nedala a tlamičkami plných silných řečí se stavěli tetičce na odpor. Nechala jsem je. Tetička moji ochranu nepotřebovala. Přemýšlela jsem, co udělám dál. Nechtěla jsem riskovat, že se vlčatům něco stane. Znovu.
"Etneye?" zastříhala jsem ušima, jako bych to jméno slyšela poprvé. Ale to nebylo důležité, takže jsem to rychle smetla. "Totiž, um, ne, nejsou žádného Etneye. Tetičko, já, mám na tebe velkou prosbu. Můžeš na ně chvíli dohlédnout? Jenom chvilinku." Ohlédla jsem se na dvojici mláďat, která s tím rozhodně nebude souhlasil. "Půjdu za Smrtí sama," vysvětlila jsem a než stačila vlčata protestovat, vstala jsem. "Nemůžu riskovat, že se vám zase něco stane. Maminka by byla hodně smutná, kdyby se něco stalo i vám, takže zůstanete tady, dobrá? Moje tetička je taky dost drsná, nemusíte se bát. Dojdu za Smrtí a zjistím, jestli tam Tartaros je. Buď ho přivedu nebo ho pak půjdeme hledat dál jindam, dobrá?" naznačila jsem otázku, třebaže to otázka nebyla. "Zůstaň," řekla jsem vlčatům, vděčně se ohlédla na tetičku a rozeběhla se pryč.

// teleport Lachtaní pláž

I'm not sorry.

Kytiti, oblázky a křišťály prosím

Připsáno

Zest byl dotěrný a nedal si říct, i když klad dobré otázky. Zhodnotila jsem to tak, že už se o vlčata nemusím bát. Jestli jim takhle tlamičky jednou, budou už nejspíš v pořádku. "Já jsem vaše tetička a tohle je moje tetička," snažila jsem se vysvětlit zvědavému vlčeti, než se jim tetička představila jménem a tak jsem uznala, že dalšího vysvětlování netřeba. Teď už to určitě pochopí.
Když tetička ponoukala, že tu mohou zůstat jak dlouho chtějí, ocásek mi zaškubal a dvojitým zakmitáním rozprášil zem. Bylo hezké vědět, že... že nejsem sama. I když už jsme nebyli ve stejné smečce, pořád jsme rodina. Dávalo mi to naději, že to i Lůli uvidí takhle. Ale Lůli tu nebyl. Tedy asi byl v lese, ale ne poblíž, přestože bych přísahala, že jsem měla pocit, jako by tu byl. Blízko. Ještě párkrát jsem se ohlédla, jestli ho mezi stromy neuvidím, ale marně. Trápila bych se tím víc, kdyby tetička zatím nediskutovala se Zestem a nezmínila něco, co si získalo mou pozornost.
"Proč Život?" byla jsem teď stejně zvědavá, jako stříbřité vlče a tázavě na tetičku koulela očka. "Život si určitě jen tak nebere k sobě čerstvě narozená vlčata. Viděli jsme to na vlastní oči. Tartarus se prostě... proměnil v prach." Mlčky jsem si vyměnila pohled se Zestem a Satori, než jsem znovu zvedla oči ke starší vlčici. "Usoudila jsem, že ho má Smrt a že... půjdu za ní a třeba když ji hodně poprosím, tak nám ho vrátí zpátky," prozradila jsem jí svůj naivní plán, ale v zoufalých dobách... jsem prostě neměla lepší. Ani teď ho nemám. Smrt byla už jen kousek. Možná bych tu mohla Zesta se Satori s tetičkou nechat a doběhnout tam. Ale co když ho opravdu nemá? Co když ho má Život? Ani jsem netušila, kde toho vlastně hledat. Navíc jsme už byli dlouho pryč, Nelly a Nagesh už se po nás určitě shánějí. Bojí se? Snad ne. Namaari jim určitě řekla, že se bát nemusí, když jsou vlčata se mnou, i když to také úplně nešlo podle plánu. Cítila jsem uvnitř narůstající nervozitu. Co mám dělat? Co mám dělat?

„Není to nádhera?“ rozplývala jsem se při přicházení loukou, na které tráva už dosahovala znamenité výšky. Kdybych se chtěla skrčit a schovat se v ní, šlo by to. Nikdo by mě nenašel. Tedy, existovaly výjimky.
„Podle mě se v tom zarostlým morostu jenom hůř loví,“ zaskřehotal nabručeně hlas nade mnou. „Nedokážeš ocenit nic, co se líbí mě,“ zastavila jsem se a vyplázla na svého společníka jazyk. Poštolka se jen zamračil, ale letěl dál, dokud si nevšimnul, že já dál stojím na místě a podle jeho slov „přitrouble civím“ do kraje.
„Co je? Vidělas myš?“ dloubl do mě dobíravě, když mi přistával na zádech, protože kdyby přistál normálně na zemi, měl by pocit, že se topí v travnatém moři. Tedy, alespoň tak se vždycky bránil, když jsem se ho ptala, proč na mě neustále sedává. Věděla jsem, že jsou to výmluvy, aby nemusel přiznat, že nahoře je to pohodlnější, ale tvářila jsem se, že mu věřím. Nejspíš mi to beztak nevěří. Takže oba víme, že já vím. „Možná. Chytíš ji pro mě?“ „Chyť si jí sama. Od toho máš tohle, ne,“ rozmáchl křídla a jedním mě štrejchnul před oči, které jsem jen tak tak stačila zavřít.
„Hej!“ bránila jsem se, ale pak mi svitlo. „To… není špatný nápad.“ Démon vypadal překvapeně. „Co? Lovit s magií myši?“ nechápal. „Ne,“ zasmála jsem se, „ale tohle je skvělé místo na trénink, nemyslíš? Rozkvetlá louka a nikdo v dohledu. Perfektní!“ zubila jsem se nadšeně. „Já jsem tady!“ zaprotestoval dotčeně Démon. „A nemyslím si, že je to dobrý nápad. Nepamatuješ si, co se stalo posledně? Tvoje magie je postrach.“ Protočila jsem nad jeho prskáním oči. Někdy jsem se ji přeci musela naučit ovládat, no ne? „Pomůžu jen pár kvítkům rozkvést trochu rychleji, nic velkýho,“ ubezpečila jsem ho a než stačil dál cokoliv namítat, už jsem se soustředila na trs nerozkvetlých poupat před sebou.
Chvilka napětí uběhla, a přestože se prve nic nedělo, kvítky se začaly pomalu rozevírat. „Funguje to!“ zajásala jsem, ale kvítky v růstu neustaly. Vlastně začali růst a rozkvítat i další kolem nich. A pak další. A další. Květiny začaly nabývat větších a větších rozměrů a kouzlo postihovalo další a další květiny vedle nich. Stáhla jsem uši. Démon na mých zádech roztáhl křídla a s hlasitým „Já to říkal“ se vznesl do vzduchu. A já se dala na útěk.
Řítila jsem se loukou a za mnou se valila lavina z květů, jako by byla živá. Jako bych spustila ohromnou vlnu, která mě teď chtěla spolknout. „Přestaň se smát!“ zahulákala jsem přes to všechno, protože jsem slyšela, jak se Démon nahoře na obloze tím vším neskonale baví. Nespokojeně jsem zavrčela, ale bála se zastavit, protože jsem nevěděla, co by to pro mě znamenalo. Jestli zastavím, sežere mě to. Budu jednou z nich. Obří kytka. Budu obří kytka! děsila jsem samu sebe tak moc, až jsem v tom všem zakopla o kámen, udělala kotrmelec, obří vlna z květin se přehnala přes místo, kam jsem dopadla a zastavila. Zbyl po ní jen kopec květů a ticho.
Démon párkrát nad tou hromadou zakroužil, než se v ní něco pohnulo. Vystrčila jsem hlavu obalenou květy a několik jich vyplivla, jako bych plivala z tlamy vodu, kdybych se topila za jiných, normálních podmínek. Vedle mě už se smíchy válel poštolka, div mu peří nevypadalo, jak ukrutná legrace to pro něj byla. Nesouhlasně jsem se na něj mračila, ale jemu to bylo jedno. Všimla jsem si, že několik kvítků mi na hlavě zůstalo a pěkně mi teď zdobilo srst. Přimělo mě to se také nakonec usmát, ale musela jsem dát Démonovi za pravdu. Na magii teď nějakou dobu radši ani nepomyslím.