Příspěvky uživatele

< návrat zpět

F3Ú5: Odpluj na voru a zrekapituluj si pro sebe, co se vlastně stalo. (Nesmíš použít slova: ostrov, moře, truhla)

Nemusela jsem hledat dlouho. Protože přesto, že jsem nenašla, vor sebou najednou cuknul, až jsem si málem dřepla, a dal se do pohybu. Pod ním už se znovu nacházela vody. S jistými pochybnostmi jsem se v rozvlněné hladině zhlédla, ale už nebylo nic, co bych mohla dělat. Vor plul sám a já mohla jen doufat, že správným směrem. Zdvihla jsem tedy pohled a zahleděla se za sebe, na místo, které jsem opouštěla a odkud ke mě stále doléhalo šustění listí a skřekot jednoho jediného papouška. To jich tam fakt víc nebylo? Ne, měla jsem víc otázek, než tuhle. Měla jsem jich asi stovku, ale už tu nebyl nikdo, kdo by mi je zodpověděl. Možná to tak bylo správně, ještě by mě opravdu strhnuli k nějakému dobrodružství a já bych úplně zapomněla, že mám jiné starosti. I když, jak bych mohla zapomenout na vlčata?
Otočila jsem se k druhé straně voru a hleděla nyní směrem, kterým jsme pluli. Přede mnou se v dálce rýsovala pevnina. Doufala jsem, že je to ta pevnina, kterou potřebuji. O další opuštěný les uprostřed nekonečné vody jsem nestála. Vor se však plavil pomalu, líně, a já neměla, jak jeho pohyb urychlit. Chvíli mě napadalo pádlovat tlapkami, ale kdo ví, co se v té temné slané hlubině skrývá. Tlapky budu ještě potřebovat. Takže jsem od pádlování upustila a jen tlapkami vyrovnávala, když se vor na drobných vlnkách pohupoval ze strany na stranu.

F3Ú4: Připrav se k odchodu. (Použij pouze jednu přímou řeč)

Kmitala jsem pohledem mezi něčím-jako-vorem uprostřed rozestoupeného moře a dvěma bratry, kteří se tvářili, že je to úplně normální. Mrkala jsem nevěřícně, ale obraz stále zůstával. Takže to nebyl jen sen. Vor vypadal ještě pochybněji, než Mrkvovousova loď, ale když jsem přežila cestu na ní, možná bych mohla zvládnout i tohle. Tedy, musela jsem, protože bratři se neměli k tomu mi pomoc nějak víc, co jsem pochopila. Jeden z bratrů kývnul, já kývla, bylo to celé takové divné a já se pomaloučku, polehoučku začala otáček k odchody, třebaže jsem v duchu doufala, že mě ještě osloví a dají mi nějaké instrukce nebo cokoliv. Ať už by šlo o pilotování voru nebo o to, jak se neutopit v nekonečně slané vodě, až se ten vor někde uprostřed rozpadne. Nic. "Tak, um... díky," prohodila jsem nejistě a nechala bratry za sebou, zatímco jsem se hnala k voru.
Doběhla jsem k němu suchou tlapkou, což bylo stále dost fascinující a už rozestoupená voda samotná bude něco, o čem by se dalo vyprávět. Vor nevypadal z blízka o nic vábněji. Divně páchnul, ale ne mořsky. Spíš smrděl ten materiál, ze kterého byl spletený. Opatrně jsem na něj položila tlapu a pak se vyhoupnula celý. Vyzkoušela jsem, jak pevný je pod mou vahou a pak začala hledat, jak se taková věc teda řídi, abych mohla doplout tam, kam jsem potřebovala.

F3Ú3: Přijmi, že Mrakovous zůstává. (Napiš post pouze z jednoduchých vět – žádné souvětí)

Čekala jsem. Připadalo mi to jako věčnost. Mrkvovous se ale nakonec ujal slova. Hned po tom, co si jeho bratr důležitě odsedl. I Mrkvovous si sedl. Moc se mi to tedy nelíbilo. Ale asi jsem měla pravdu s tou telepatií. Muselo tu být ve vzduchu spoustu nevyřčeného. A já neslyšela nic. Pak jsem na Mrkvovouse vykulila oči. To nemohl myslet vážně! "To nemůžeš," vyhrkla jsem spěšně. Vlk se netvářil, že by si nechal rozkazovat. Jenomže já neměla jinou možnost. Musela jsem protestovat. Jak se teď dostanu na pevninu? Jak se dostanu domů? Jak najdu Tartara? Odsud asi těžko! "Potřebuju se dostat zpátky," zaúpěla jsem. Upírala jsem na vlka bezradná zelená očka. Jako by snad můj uvíznutý zadek byl jeho problém. Tedy, on popravdě byl. Kdo mě sem bez zeptání dopravil? Kdo mě nalákal na truhlu? A pak mi ani neřekne, co je uvnitř. Měla jsem plné právo být dotěrná.
S vlky to ani nehnulo. Se mnou to tedy hnulo pěkně. A pak vzduch rozčísnul řev papouška. Jednoho jediného, ale zatraceně hlasitého. Ohlédla jsem se. V korunách stromů jsem ho nezahlédla. Za mnou zašumělo moře. Šumělo dlouze. Přimělo mě to ohlédnout se i za ním. Na co jsem to koukala? Moře se rozestupovalo. Jako by před něčím uhýbalo. Ještě nikdy jsem nic takového neviděla. Bylo jako živé. Důležité ale bylo něco jiného. Uprostřed rozestoupeného moře bylo cosi. Vor. Nejspíš. Ohlédla jsem se zpět na Mrkvovouse. To myslí vážně?

F3Ú2: Vnímej napětí mezi Mrakovousem a jeho bratrem. (Použij větu „Truhla zůstala zavřená.“)

Tlapky mě začaly svrbět, jak to občas dělávají, když jsem nedočkavá. A tady jsem začínala být nedočkavá fakt hodně. Zírala jsem na bratry, kteří na sebe taky zírali. Jako by si mezi sebou přehazovali horký kus masa a ani jeden se do něj nechtěli zakousnout. Proč? Napadlo mě jim ten kus masa prostě vzít, sežrat nebo hodit papouškům (jedí vůbec papoušci maso?) a zavelet, že se vracíme k lodi a odplouváme na pevninu, protože někteří z nás mají svůj nedořešený byznys tam. Proč jsem to neudělala? Protože jsem zároveň byla tvrdohlavě zvědavá a chtěla vědět, co za tím vším je. Po očku jsem sklouzávala pozorností zpátky k truhle. Třeba bych se jí mohla přeci jen pokusit otevřít, zatímco ti dva mají práci s vytvářením napětí, které by se dalo pomalu mezi nimi krájet.
Chtěla jsem udělat krok ke truhle. Dva. Ale pak jsem se vzpamatovala. Truhla zůstala zavřená. "Mohli byste se vy dva přestat handrkovat a prostě vybalit, co si chcete říct? Uleví se vám, věřte mi! A já taky už fakt fakt potřebuju jít, takže... kdybyste byli tak hodní a hodili mě zase zpátky na pláž?" rozhodla jsem se jim do toho vložit jako to největší neviňátko. Přejela jsem pohledem z jednoho vlka na druhého a čekala, jak tohle mé malé postrčení zabere.

F3Ú1: Přestaň zkoumat truhlu a sleduj reakce ostatních. (Nesmíš použít žádný fyzický pohyb)

Truhla byla stále víc a víc opředená tajemstvím a záhadami a miliony otazníků, ale žádný z nich jako by neměl být zodpovězen. Takže je pochopitelné, že o nic postupně přestanete jevit zájem. Jako já. Protože ta truhla nedostane nožičky a nezmizí z povrchu zemského. Jen tak. Snad. Takže bylo na čase přestat se věnovat jí a začít se věnovat tomu obřímu slonovi, co si tu lebedil mezi bratry. Jako by ti dva vůbec nemluvili k věci a jen se snažili mluvit, no, o něčem. Jen mluvit. Napadlo mě, jestli bude náš rozhovor po setkání s mými sourozenci taky tak kostrbatý, jako ten jejich. Ale ne, my si se sourozenci určitě budeme mít spoustu co říct a nebudeme u toho dělat takové tajnosti.
Truhla si tu v tichosti odpočívala nedotčená rozhovorem bratrů. Ale pokud je na dobro zamčená, jak jeden z nich tvrdil, proč jsem se neměla pokoušet zjistit, co je uvnitř? Proč mě před tím druhý bratr varoval, jako by se zrovna mě mělo podařit ji odemknout? Snadno bych uvěřila tomu, že mám kouzelná tlapky. Třeba by se mi na nich také zjevily ty symboly a klikyháky, co jsou na truhle a na stromě, byla bych s tím vším neznámo jako propojená a pak by mě čekalo dobrodružství, ve kterém bych zjistila, proč tomu tak je. Ale musela jsem tentokrát udržet svou fantazii o touhu po dobrodružství na uzdě. Potřebovala jsem, aby se ti dva už domluvili.

F2Ú6: Pokus se pochopit o co tady vlastně jde. (Použij:„něco tu nesedělo“, „jakoby“ a „možná“ alespoň třikrát)

Něco tu nesedělo. Přistihla jsem se, jak zírám na truhlu. Asi už po třetí. Možná po čtvrté? Proč na ní furt zírám, když tady mám dva hlavouny, co mi mohou poskytnout většinu odpovědí, ale zatím si jen melou něco svého? Jakoby mě snad neslyšeli. Nebo nechtěli slyšet.
Zdvihla jsem hlavu a zamžourala na ně oba podezíravým pohledem. Něco tu nesedělo. Opičí vlk byl celý vážný, kdežto Mrkvovous si z ničeho nic nedělal. Jak to myslel "možná jsem to byl já". Vystřídala jsem pohledy mezi nimi, ale z jejich tváří se číst nedalo. Automaticky jsem předpokládala, že otázka, kterou nikdy nevyřešily, byl obsah truhly. Ale opičí vlk tvrdil, že ji nemají otevírat, jakoby už dávno věděl odpověď. Do nohou se mi vkrádalo mravenčení. Možná jsem se přeci jen do tohohle plést neměla, sama jsem měla starostí dost. Ale jakoby mi něco napovídalo, že když je teď požádám, stejně mě zpátky na pevninu nehodí.
"Takže, ehm, ta truhla... není truhla?" nadhodila jsem, když se bratři usmysleli, že na sebe raději budou důležitě koukat a pravděpodobně mluvit telepaticky, než aby používali slova jako normální vlci. I když tady moc normálních věcí asi nebylo. Vlastně mě překvapovalo, že alespoň jeden z nich nemá kožich také počmáraný podobnými znaky, jako má ta netruhla a strom. A vůbec, něco tu nesedělo! Pokud Mrkvovous tu truhlu kdysi odnesl... proč ji tahal zpátky, aniž ji už dávno otevřel?

F2Ú5: Napiš, co si myslíš, že je v truhle – a proč. (Napiš příspěvek, kde každá věta začíná jiným písmenem.)

Mrakovous začal vyprávět, ale vůbec mi při tom neodpověděl na to, na co jsem se ptala, a místo toho si brblal něco svého. Vypadalo to, že spolu bratři měli něco nedořešeného, takže jsem se jim mezi jejich výměnu nepletla a místo toho stále nespouštěla oči z truhly, kterou akorát táhnul Mrakovous blíž k nám všem, jako by nechtěl riskovat, že kletba, kterou je pravděpodobně zavřená, některého z nás mine, až ji otevřeme. Nakonec z nich ale vypadlo něco, co mě donutilo zdvihnout k nim hlavu, a v tu chvíli mi to došlo. Oči se mi rozšířily uvědoměním. "Ani vy nevíte, co v té truhle je."
Sklouzla jsem očima zpátky na dřevo, které zjevně nebylo tak křehké, jak se tvářilo. Teď mi skutečně začaly v hlavě běhat kolečka, která spřádala, co by mohlo být uvnitř, když už mi to ani jeden z bratrů neprozradí. Podle nejtradovanějších historek by to mohl být prostě poklad plný drahého kamení, a když je s kletbou, bude to nejspíš něco cenného, co možná někdo, kdo je s bratry spřízněný, ukradl samotnému božstvu, které ho potom začarovalo a- Zatřepala jsem hlavou, abych se to vlastní fantazie nezamotala až příliš. Jistě to celé znělo dobrodružně a vyprávělo by se to lépe, než kdyby tam nakonec byla hromada šišek, kterou si místní ostrované předávají po generace, protože nikdy neviděli jehličnatý strom, ale truhla byla přímo tady přede mnou, takže jsem stejně brzy měla zjistit pravdu.

F2Ú4: Zkus zjistit, co v truhle je. (V postu nesmíš použít žádné otazníky, ale přesto musí být plný nejistoty)

Zdvihla jsem tlapku a ukázala na truhlu, kterou s sebou Mrkvovou přivlekl, ať už to udělal jakkoliv. Mně přišla, že musí být sakra těžká, takže buď byl on sakra silný a to mě lehce zneklidňovalo, nebo v tom bylo něco víc, a to mě zneklidňovalo jak by smet. "Proč bychom ji neměli otevírat, povídej," vybídla jsem vlastně kohokoliv z dvojice bratrů, kdo se ujme první na mou zvědavost poskytnou odpovědi. Nečekala jsem však na ně a opatrně se k truhle vydala.
Kroužila jsem kolem ní a udržovala si odstup, jako bych se měla spálit jen, když se dostanu moc blízko. Mžourala jsem na klikyháky po jejím obvodu, ale marně jsem se jim snažila porozumět. Zároveň jsem si nebyla jistá, jestli třeba neprobudím mrtvé, když třeba jen v duchu cokoliv, co tam je vyškrábáno, přečtu. Najednou jsem cítila, jak se zvednul vítr, který jediný přehlušoval ticho místní divočiny tím, jak donutil listí šelestit v korunách. Skvělá atmosféra, fakt.
"Když toho tolik víte, možná mi můžete prostě říct, co je uvnitř a truhlu nechat zavřenou, jak dlouho budete chtít. Nikdo se dovnitř dívat nemusí. Teda, já nemusím," nabídla jsem, protože přestože mě zřírala zvědavost teď víc, než předtím, stejně tak jsem s každou další chvíli, kdy byla truhla zavřená, měla dost času na to vymyslet nový nespočet katastrofálních scénářů, které by při jejím otevření nastaly.

F2Ú3: Zkus zjistit, co ještě Mrakovous zapomněl. (Napiš post, kde se v žádné větě neobjeví přídavné jméno)

Protože jsem z Mrkvouse nic nedostala, otočila jsem se na patě a vydala se vstříc prozkoumávat stopy v písku dřív, než mě stačil jakkoliv zastavit, kdyby chtěl. Asi nechtěl, protože jsem za sebou neslyšela žádné volání ani protesty. Zapadla jsem tedy do lesa a v duchu doufala, že mě na první dobrou nic nesežere. Je to taky vlk. Jsou to stopy vlka, musela jsem si neustále připomínat, ale spíš ze zvědavosti, než ze strachu. Moje duše byla zrozena pro objevování a dobrodružství, nikoli pro strachování se.
Jako první jsem uviděla ten strom. Táhnul se do výšky i do šířky a měl na sobě symboly, které odpovídali těm na truhle. Prostě klikyháky. Až při zkoumání stromu jsem pohledem sjela na lebku a škubla sebou, ale neutekla. Rychle jsem si uvědomila, že je to vlk. A že to není Lůli. Napadlo mě, jestli se s ním ale náhodou nezná, když sdílí tuhle módu lebek.
Vlk začal mluvit a já se zamračila. "Ne," odpověděla jsem, než se za mnou objevil Mrkvovous, jako by se nechumelilo. Zamračila jsem se i na něj. "Příhodné. Ještě něco jsi mi zapomněl říct? Je vás tu snad víc? Ségra, máma, otec? A plánuješ mě vůbec dostat zase zpátky? Protože jestli ne, beru si loď. Ne, počkat, možná si radši jednu udělám sama. A teď k truhle."

F2Ú2: Zeptej se Mrakovouse na jeho minulost. (Napiš celý post jako rozhovor)

"Mrkvovousi!"
"Mrakovous-"
"To je jedno. Na co to máš? Podívej, nerada ti to říkám, jestli si tady už byl, ale tohle už asi není dobré místo na schovávání... pokladu? Nebo co to tam máš. Možná to tu dřív vypadalo opuštěné, ale teď rozhodně není. Teda, furt to tak vypadá, to jo. To ticho je šílený, to tu nejsou ani žádní ptáci? Jednomu by z toho běhal mráz po zádech. Mně ne, aby bylo jasno. Ale někomu jinému by mohlo. Tebe to neděsí?"
"Za svůj život na moři si vlk na ticho zvykne-"
"Počkej, to není to, o čem jsem chtěla mluvit. Takže, dřív to tu bylo asi opuštěný, ale dneska rozhodně ne. Teda pokud o tom už sám něco nevíš? Našla jsem stopy. Támhle. Je tu někdo další."
"Hmm, to je možné. Nikdy jsem netvrdil, že jsme tu sami. Neptala jsi se. Příliv sem lodě zavádí jistě často a snadno uvíznou na mělkém břehu, když opět opadne. Podívej. Takhle jsem ostatně tohle místo našel poprvé a za tu dobu vypadá pořád stejně neměnné."
"Takže říkáš, že jsi nás sem doplavil schválně? Proč? A co máš s tou truhlou, není těžká? Kdes k ní vůbec přišel?"
"To je najednou otázek. Truhlu jsem přivezl a zůstane tady. A jestli tě zajímá, co je uvnitř... chceš se podívat?"
"Chm... víš co, ne díky. Totiž, co kdyby ti bídáci z lesa chtěli obsah té truhly pro sebe. Znáš to, strašní piráti, vvvrrr. Půjdu omrknout, kam ty stopy vedou a pak se můžeme podívat do trhuly."

F2Ú1: Prozkoumej stopy v lese. (Alespoň třikrát použij přirovnání – „jako něco“.)

Přecházela jsem sem a tam a snažila se nepoddat nepříjemným pocitům, které se o mě pokoušely. Jako by na mne dosáhly jen tehdy, když se zastavím. Při tom jsem si něco mrmlala pod čumák a vlastně moc nesledovala, kde se nachází Mrkvovous a jestli beze mě náhodou nezvedá kotvy a neodplouvá. To byl větší průšvih. Zůstala bych tu jako zapomenutá kra uprostřed jezera. Akorát jsem nebyla na jezeře. Byla jsem na zatraceném moři!
Zaskřípala jsem tesáky a všimla si, že se pod mým tlapkami objevily nové otisky. To mě zarazilo. Už jsem tudy šla? Když jsem však zdvihla hlavu, stopy vedli do džungle a to bych si určitě všimla, kdybych přes ní přecházela. Podezřelé. Nadzdvihla jsem zvídavě obočí a rozhlédla se kolem, než jsem se ohlédla na loď, kde ten šílený mořský vlk stále zevloval. Ani on to být nemohl. Takže... je tu ještě někdo další? Možná bude mít taky loď. Nějakou, u které nehrozí, že se s každou další chvíli na vodě rozpadne, napadlo mě a jala jsem se stopy prozkoumat.
Sehnula jsem se k nim a nasála pach, ale smrděly stejně jako Mrkvovousova loď. Po rybině a moři. Sledovala jsem, kam jdou a jak. Ten, komu ty stopy patří, zapadnul přímo do lesa jako laň prchající před nebezpečím. Jinak řečeno věděl, co dělá. Musel to tu znát. Napřímila jsem se na Mrkvovouse, který z lodi stačil vytáhnout truhlu. Mohla jsem se bezhlavě vrhnout do útrop lesa, jistě. A nebo jsem nejdřív mohla vyzpovídat jeho.

The Javor

Křišťály, oblázky a kytiti, děkuji~

Připsáno

F1F6: Vyloď se z Perly a prozkoumej pláž. (V každém odstavci se musí objevit emoce – ale bez pojmenování)

Kapitán byl zachráněn, když zvolal: "Podívejme!" a upozornil tím tak na blížící se pevninu. Ostrov. Našpicovala jsem oči a toužebně se na něj zahleděla, jako bych ho očima mohla přitáhnout blíž. Už už jsem skoro cítila zas pevnou zem pod tlapami. Věděla jsem, že se musím dát na útěk hned, jakmile u břehu zastavíme.
Loď si vybrala delší cestu. Kroužili jsme kolem pevniny, zatímco jsem vyčkávala na správný okamžik. Nožky mě brněly a já přešlapovala na místě, div jsem nevyšoupala díru do podlahy. Tak už se zastav, ty dřevěná hroudo! hučela jsem v duchu.
Najeli jsme na mělčinu. Stáli jsme. V tu ránu jsem vyběhla, vyskočila přes palubu a dopadla do vody, která mi sahala po břicho, ale mě na tom nesešlo. Uháněla jsem, až mé tlapky spočinuly na jemné písčité pláži. A pak mi to došlo. Neměla jsem, kam dál utíkat. Netušila jsem, kde jsem. Obrovské stromy lemují pláž se nade mnou tyčily, natahovaly po mně své stíny a já si najednou připadala tak maličká.
Opatrně jsem se rozešla a větřila, ale do čumáku mi přišla jen typická vůně soli a nic, co bych poznávala. Ještě aby jo, jsme přece na ostrově ty huso hloupá, kam sis myslela, že utečeš? Jak by ses asi dostala přes tu vodu zpátky, hm? nadávala jsem si, protože tu nebyl Démon, aby to udělal za mě. Držela jsem se při tom v pohybu, z dálky to muselo vypadat že bezcílně štráduju sem a tam, zatímco odmítala se poddat tomu nepříjemnému pocitu, které se o mě pokoušel, natahoval po mě své pařáty jako stromy své stíny a snažil se mě stáhnout k zemi, do hlubin, do nicoty. Ne. Nestáhne mě. Dostanu se z toho. A pak dostanu Tartara. Vyzvednu Zesta a Satori. A všichni se bezpečně vrátíme domů.

F1Ú5: Zkus Mrakovouse přesvědčit k návratu na pevninu. (Piš o vodě, aniž bys použil slovo voda.)

S hrůzou jsem sledovala, jak se stromy v dálce zmenšují a místo mezi mnou a jimi vyplňuje víc a víc vln. Se stejně vykuleným výrazem jsem se ohlédla na místo, kam zmizel Mrkvový kapitán a rozběhla se za ním. "Musíte zastavit loď!" vyhrkla jsem na něj. "Nemůžu- nemůžeme teď odjet! Musím najít Tartara a vrátit se domů, prosím," zaúpěla jsem úzkostně, ale kapitán se netvářil být mým příběhem nijak dojatý. Zvedl tlapu, aby mě utišil. "To nepůjde, děvenko, takhle mořské písky nefungují. Když si jednou něco vezmou, musíme se nechat vést," pronesl mudrlancky, aby zastřel, že absolutně netuší, co s nastalou situací dělat, zatímco já se zamračila nad oslovením, které použil a svojí tlapou odstrčila tu jeho stranou. "Tak na to si ta vaše nezkrotná slaná bestie vybrala špatnou oběť," ohradila jsem se a odstrčila ho stranou úplně, abych zaujala jeho místo u kormidla. Než si stačil vzít řízení zpátky, otočila jsem jím a-
Nic se nestalo. NIC SE NESTALO. Kormidlo bylo lehké, točilo se pomalu, rychle, jak jen jsem chtěla. A loď si dál plula neznámo kam. Napůl pohoršeně, napůl vyplašeně jsem se ohlédla po vousatém vlkovi, který se velmi mračil. ON se mračil! Já bych se měla mračit. Tohle součástí naší dohody nebylo.
Opustila jsem místo u kormidla a vyběhla k boku lodi, hlubina pod námi však byla příliš temná a děsivá, než abych se do ní po hlavě vrhla a zkusila zpátky doplovat. Než jsem to domyslela, Mrkvovous za mnou došel a shlížel do hloubky se mnou. "Být tebou bych nad tím ani nepřemýšlel. Tahle příšera skrývá spoustu ostrých zubů," obdařil mě radou, o kterou jsem se neprosila. Možná jsem sama skákat nechtěla, ale něco hluboko, hluboko uvnitř mě by tam teď velice rádo hodilo jeho.

F1Ú4: Prozkoumej zbytek Mrakovousovi lodi. (Každou větu začni jiným písmenem abecedy – A–B–C, nemusí být všechny, ale musí jít za sebou)

A tak jsem se dala do prozkoumávání, zatímco kapitán byl zaměstnán dělám vlk ví čeho. Bárka nebyla velká a já si stále raději dávala pozor, kam šlapu jednak pro to, abych se nedej vlku někam nepropadla, a jedna pro to, abych zbytečně nerozvrzala prkna pod svými tlapkami a kapitánovu pozornost tak neupoutala. Celý obvod paluby byl potažený liánami - tedy, on tomu říkal nějak jako lana. Hodně těchto lan se nacházelo také všude jinde, kde přidržovali věci na svém místě. Jedno takové přidržovalo cosi lesklého u zdviženého kmene uprostřed paluby. Když jsem se přiblížila, zdálo se mi, že v té věci vidím svůj obraz, jako by byla z vody, jenomže z vody nebyla.
Loupla jsem pohledem po větších nádobách na druhé straně, které připomínali vydlabané kmeny stromů. Možná by v nich ten znak mohl být vyrytý, když jsem také ze dřeva, ale tyhle duté kmeny nakonec nebyly ničím speciální. Nouze volá po zoufalých činech nebo tak nějak se to říká, a tak přišla i řada na místo, kterému jsem se původně chtěla vyhnout. Otevřená díra do spodní části lodi na první pohled nabízela jen tmu a nepříjemný zápach, který se z ní linul. Připravovala jsem se udělat první krok, když se celá loď pohnula. Rozevřela jsem překvapením oči a ohlédla se k pevnině. Začali jsme se od ní vzdalovat.