Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk vypadal pořád trochu vyjukaně. Mohla jsem se mu divit? Byla to moje chyba. "Ne, vůbec. Jen zajíce, koroptve, lišky a tak podobně," ubezpečila jsem ho a taky z toho měla hned lepší pocit. Podle jeho reakce jsem odtušila, že on taky pojídání vlčat neholduje, takže byl pro můj plán skvělým adeptem!
Řekl, že mám pěkné jméno, načež jsem pyšně zvedla čumáček. Věděla jsem, že je hezké, také jsem ho měla ráda. Na to vlk začal polemizovat nad svými stopovacími schopnostmi. "Ale, vysoká nebo vlk, to už je jedno, určitě ti to půjde!" odmávla jsem jeho obavy, aniž bych o tom pořádně sama něco tušila. Ne, že bych neuměla stopovat, ale odborník jsem rozhodně nebyla.
Zamyslela jsem se, když se začal vyptávat po něčem, kde by získal jejich pach. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem něco vykoumala. "Už vím! Pojď," pobídla jsem ho a bez dalšího vysvětlování jsem se energicky rozeběhla do středu lesa.

// Javor

Dobrý dojem jsem jako beta a ochránce rozhodně neudělala, a Démon řechtající se v korunách stromů mi v tom nepomáhal. Ale co bych od toho opeřence taky mohla čekat jiného. Potřebovala jsem tady šediváka vyřídit a jít vyzvednout Satori a Zesta. A Tartara! Nelly s Nageshem tu stejně nebyli, nemohli jsme se na nějakém přijímání dohodnout, takže možná postačí poslat ho, ať si jde po svých a dorazí jindy? V očích mi však zajiskřilo, když zmínil lov. A pak začal couvat. Nechápala jsem, dokud to nezmínil nahlas.
"N-ne počkat!" vyhrkla jsem překotně a rychle mu skočila do cesty, aby nemohl tak snadno z lesa vycouvat a nechal si to vysvětlit. "Nemyslela jsem jako lovit lovit. Ani jíst. Kdybys ty vlčata snědl, musela bych... musela bych ti provést něco strašlivého," řekla jsem nepřesvědčivě děsivým hlasem, protože mě zrovna honem nenapadlo, co bych dělala, kdyby k tomu došlo.
"Promiň, asi jsem nezačala nejlíp," omluvila jsem se a cítila se (a asi i vypadala) jako by ze mě spadl kámen. "Jsem Zurri," dodala jsem uvolněně a přátelsky pohodila ocasem. "Moji přátelé tu teď nejsou, abychom tě mohli přijmout a já... mám úkol, takže tu s tebou na ně nemůžu čekat. Ale jestli chceš, můžeš jít se mnou! Dobrý lovec by se mi hodil. Umíš i stopovat, že jo?"

Moje antré nebylo zrovna velkolepé a když vlk začal jméno smečky ještě opakovaně omílat a vychvalovat, přišlo mi spíš, že si ze mě utahuje. Možná mi to patřilo, ale to neznamenalo, že jsem si to měla nechat líbit! Byla jsem tak hodně v pozoru připravená, co z něj vypadne dál. Odzbrojil mě ale tím, když se zeptal, jestli jsem alfa.
Ve stejný moment se kdesi z větví nad námi rozezněl procítěný skřípavý smích. Větvoví se pohupovalo a rozšumělo listí, ale neodhalilo, co se tam nahoře schovává. Nebo kdo. "Nejsem alfa," odpověděla jsem vlkovi klidně, načež jsem se prudce otočila k smějícím se větvím a mohutně houkla: "Ale mohla bych být!" Smích však neustával. Nespokojeně jsem si odfrkla a vrátila pozornost zpátky k vlkovi, ignorujíc řehtání nad námi. "Alfy jsou moji přátelé. Pokud by ses k nám chtěl přidat, tak..." odmlčela jsem se a jen si ho prohlížela. V duchu jsem popravdě zvažovala, jestli ho tu chci. Jestli chci někoho dalšího pustit jen tak do naší rodiny. Pak z něj ale vypadlo něco, čím si získal mou pozornost.
"Zdatný lovec, říkáš?" zopakovala jsem a v mém přístupu se něco změnilo. Bylo jasně poznat, že mě tím zaujal. Něco mě napadlo. "A uměl bys ulovit... třeba vlče?"

Ve vzduchu se vznášel cizí pach. Tak tohle měl Démon na mysli? Podívala jsem se na něj a když uviděl uvědomění v mých očích, prostě jen roztáhl křídla a odletěl. Mohla jsem si jen domýšlet, kam asi. Dobře, nejdřív vyřídím tohle, ujasnila jsem si a rozběhla se směrem, odkud pach toho cizího vlka přicházel.
Nebyl daleko a já neměla čas na nějaké z dálky pozorování a vyhodnocování situace. I když, asi bych to neudělala ani, kdybych ten čas měla. "Ahoj!" zjevila jsem se z ničeho nic u šedého vlka a vlastně neměla nejmenší tušení, jak se tohle hlídání hranic a tak dělá. Možná bych to zvládala lépe, kdyby bylo co hlídat, ale vzhledem k tomu, že teď v lese nikdo jiný nebyl, jsem byla trochu bezradná. "Tohle je území Javorové smečky. I když, to už sis asi všimnul, heh," rozhlédla jsem se po javorových stromech všude kolem, které jméno tohoto lesa prozrazovaly na míle daleko. "Můžu ti s něčím pomoc?" zeptala jsem se, abych zjistila, co na našem území hledá. Možná se jenom ztratil? A jestli jo, dokážu ho nasměrovat, kam potřebuje? Uvidíme!

Probíhala jsem lesem k jeho východní hranicím a když už jsem byla skoro u nich a připravena zase vyrazit do světa, zastavil mě zvuk. Ve větvích něco zašustilo. Ohlédla jsem se, ale přes listí jsem neviděla, co by to mohlo být. A tak jsem to odmávla a- ZASE! Přimhouřila jsem nespokojeně oči, ale otočila se k odchodu.
Z větví na mě něco zaútočilo. Sneslo se to na mě a jeho dotek jsem ucítila za krkem. Sehnula jsem se a prudce otočila, abych to zakousla, ale uletěl. Byl to pták. Hned byl zpátky a letěl přímo proti mě. Uhnula jsem se a rozeběhla za ním. Naše nahánění netrvalo dlouho. Schovala jsem se. Pták párkrát zakroužil kolem stromů a když mě nenašel, usedl na nízkou větev a rozhlížel se po lese. V ten moment jsem vyskočila na kmen, vyšplhala se nahoru a s mohutným skokem ho vzala s sebou k zemi.
"Mám tě!"
"Hrabe ti?!"
"Démone??"
Poštolka se vysmýkl zpod mých tlap a jal se urovnávat a kontrolovat peří a křídla, jak dopad přežila.
"Démone! Našel jsi mě!" Zavrtěla jsem nadšeně ocasem. Myslela jsem, že už toho opeřeného otrapu neuvidím. "Jo, taky se divým. Myslel jsem, že vy vlci jste teritoriální nebo tak něco, ale ne, vy se musíte courat po celym širym světě." "Heh, taky tě ráda vidím," odbyla jsem jeho poznámky a jemně se o něj na přivítanou otřela čumákem. "Takže jsi mě hledal?" podzvedla jsem tentokrát škádlivě obočí já. "Chyběla jsem ti? Kdes vůbec byl celou tu dobu?" "Kde jsem byl já? Kdes byla ty. A co má tohle" rozpřáhl křídla, aby ukázal na okolní les, "znamenat? Chováš se tu jako doma." "Já jsem tady doma. Ou, no jo, ty jsi vlastně odletěl než... musím ti toho tolik říct! Ale nejdřív musím najít vlčata. Můžu ti to říct cestou, tak pojď," pobídla jsem ho a chystala se odejít, když poštolka vyletěl přede mě na větev, aby si udržel mou pozornost. "Jestli je tohle teď tvůj domov, možná bys před odchodem měla vyřídit ještě něco," pronesl záhadně, jako by mi rovnou nemohl říct, co. Ne, on tam seděl, koukal na mě a mlčky čekal, až mi to samotné dojde. Trvalo mi to, ne že ne, ale nakonec jsem zvedla čenich a zavětřila.

15. 8. 2025 - značkovala Zurri: https://gallirea.cz/index.php?p=javorovy-les#post-240658
Další značkování: 15. 10. 2025

// Lachtaní pláž přes Márylouku

Dobrodružství nedobrodružství jsem nechala za sebou a hnala jsem se kupředu. Ani jsem zpočátku netušila moc, kam, dokud jsem nezačala poznávat krajinu a brzy neskončila v Javorovém lese. Nebylo to místo, kde jsem teď chtěla být. Měla bych být u Smrti, škemrat o Tartara, a pak se vrátit pro Satori a Zesta. Ale alespoň jsem teď věděla, kde jsem a mohla se odpíchnout dál. Smrt ale teď byla daleko...
Krátce jsem procházela les, ale zdál se být velmi tichý, skoro opuštěný. Prošla jsem část jeho hranic, otírala se o stromy a sem tam nakukovala, jestli neuvidím život na louce nebo mezi stromy hlouběji v lese. Kromě přirozené fauny tu však nebylo ani živáčka. Zaškubala jsem zmateně ušima. Kde jsou všichni? Opřela jsem se o nejbližší kmen a svedla se zadkem k zemi. Hleděla jsem do lesa, který na mě mlčky hleděl zpět. Pak jsem se znovu vyšvihla na nohy a s čumákem zdviženým vysoko k ke korunám stromů jsem zavyla.
Zvučné, táhlé volání se rozneslo lesem, dost možná i do krajiny kolem něj. Za krátko jsem utichla a vyčkávala, jestli se mé zvolání dočká odpovědi. Od kohokoliv. Uši jsem měla nastražené a oči na stopkách, ale žádná odezva nepřicházela. Ani zvuk blížících se tlapek lesem ke mně nedoléhal. Nebála jsem se, že by úplně odešli. Jejich pach tu sem tam ještě byl, leč slabý. Znepokojovalo mě něco jiného. Hledají nás, napadlo mě okamžitě a stáhnul se mi při tom žaludek. Nelly se musí strašně bát, jak dlouho už jsme byli pryč? Nechtěla jsem jí způsobovat starosti, nikomu tady.
Další část lesa jsem obešla svižněji. Věděla jsem, že musím vyrazit co nejdřív znovu na cestu, ale také jsem tu chtěla nechat svou stopu. Pro ně, kdyby se vrátili. A pro cizáky, kdyby se sem náhodou chtěli nastěhovat, aby věděli, že tenhle les už je zabraný. Byla jsem přesvědčená, že teď už odcházím jenom na chvíli. Vrátíme se. Brzy. A všichni. Živý a zdraví. A pak si můžeme společně v tomhle lese zahrát nějakou hru a vyprávět příběhy a vydat se na lov a určitě musím vlčata naučit lézt po stromech... bylo toho tolik, co jsem měla v plánu a znělo to krásně. Dávalo mi to naději a vlévalo novou krev do žil. Co nevidět se tu všichni znovu sejdeme a budeme tu už napořád žít jako velká šťastná rodina. Co by se mohlo pokazit.

F3Ú6: Vrať se zpět na břeh. (Musíš použít větu „Vor tu nebývá dlouho.“ a zakončit větou „Truhla zůstala zavřená. A možná je to tak správně.“)

Na voru nebylo moc místa na procházky a protažení, takže jsem tlapkami jen vyrovnávala jeho kymácení a toužebně přitahovala pevninu blíž. Už jen kousek, kousíček... ani jsme nenarazili na břeh, když jsem z voru seskočila do mělčiny a s vodou stříkající do všech stran jsem se rozeběhla na souš. Až tam jsem zpomalila a užívala si ten pocit úlevy, který se mnou rozlil. Byla jsem doma. Byla jsem zpátky. Cítila jsem to. Ve vzduchu byly známé pachy a vůbec, takhle voněl domov, ne nějaký opuštěný ostrov. Za mnou se ozvalo zavrzání a přinutilo mě se otočit. O souš se těch opíral vor, který se tu vznášel, jako by čekal na dalšího cestujícího. Vor tu nebývá dlouho, ozvala se mi v hlavě Mrkvovousova slova. Jako by snad ten vor měl vlastní hlavu. I kdyby měl, nerozloučila jsem se s ním. Nechala jsem ho tam, kde byl, na patě se otočila a vyrazila přes pláž pryč. Měla jsem toho před sebou ještě spoustu a také jsem musela utéct tomu, co jsem nechala za zády. Opuštěný ostrov, počmáraný strom, záhadné bratry a truhlu plnou kdo ví čeho. I když z tohohle výletu nakonec moc nebylo, rozhodně si na něj ještě budu dlouho pamatovat. Možná, když to trochu okořením, by z toho byla dobrá historka. Jen ta truhla mě trápila, přestože vypadala fakt zlověstně, jak se o ní bratři bavili. Poklad, kletba, kdo ví, co se v ní mohlo skrývat. Teď už to nezjistím. Truhla zůstala zavřená. A možná je to tak správně.

// Javorový les přes Márylouku

F3Ú5: Odpluj na voru a zrekapituluj si pro sebe, co se vlastně stalo. (Nesmíš použít slova: ostrov, moře, truhla)

Nemusela jsem hledat dlouho. Protože přesto, že jsem nenašla, vor sebou najednou cuknul, až jsem si málem dřepla, a dal se do pohybu. Pod ním už se znovu nacházela vody. S jistými pochybnostmi jsem se v rozvlněné hladině zhlédla, ale už nebylo nic, co bych mohla dělat. Vor plul sám a já mohla jen doufat, že správným směrem. Zdvihla jsem tedy pohled a zahleděla se za sebe, na místo, které jsem opouštěla a odkud ke mě stále doléhalo šustění listí a skřekot jednoho jediného papouška. To jich tam fakt víc nebylo? Ne, měla jsem víc otázek, než tuhle. Měla jsem jich asi stovku, ale už tu nebyl nikdo, kdo by mi je zodpověděl. Možná to tak bylo správně, ještě by mě opravdu strhnuli k nějakému dobrodružství a já bych úplně zapomněla, že mám jiné starosti. I když, jak bych mohla zapomenout na vlčata?
Otočila jsem se k druhé straně voru a hleděla nyní směrem, kterým jsme pluli. Přede mnou se v dálce rýsovala pevnina. Doufala jsem, že je to ta pevnina, kterou potřebuji. O další opuštěný les uprostřed nekonečné vody jsem nestála. Vor se však plavil pomalu, líně, a já neměla, jak jeho pohyb urychlit. Chvíli mě napadalo pádlovat tlapkami, ale kdo ví, co se v té temné slané hlubině skrývá. Tlapky budu ještě potřebovat. Takže jsem od pádlování upustila a jen tlapkami vyrovnávala, když se vor na drobných vlnkách pohupoval ze strany na stranu.

F3Ú4: Připrav se k odchodu. (Použij pouze jednu přímou řeč)

Kmitala jsem pohledem mezi něčím-jako-vorem uprostřed rozestoupeného moře a dvěma bratry, kteří se tvářili, že je to úplně normální. Mrkala jsem nevěřícně, ale obraz stále zůstával. Takže to nebyl jen sen. Vor vypadal ještě pochybněji, než Mrkvovousova loď, ale když jsem přežila cestu na ní, možná bych mohla zvládnout i tohle. Tedy, musela jsem, protože bratři se neměli k tomu mi pomoc nějak víc, co jsem pochopila. Jeden z bratrů kývnul, já kývla, bylo to celé takové divné a já se pomaloučku, polehoučku začala otáček k odchody, třebaže jsem v duchu doufala, že mě ještě osloví a dají mi nějaké instrukce nebo cokoliv. Ať už by šlo o pilotování voru nebo o to, jak se neutopit v nekonečně slané vodě, až se ten vor někde uprostřed rozpadne. Nic. "Tak, um... díky," prohodila jsem nejistě a nechala bratry za sebou, zatímco jsem se hnala k voru.
Doběhla jsem k němu suchou tlapkou, což bylo stále dost fascinující a už rozestoupená voda samotná bude něco, o čem by se dalo vyprávět. Vor nevypadal z blízka o nic vábněji. Divně páchnul, ale ne mořsky. Spíš smrděl ten materiál, ze kterého byl spletený. Opatrně jsem na něj položila tlapu a pak se vyhoupnula celý. Vyzkoušela jsem, jak pevný je pod mou vahou a pak začala hledat, jak se taková věc teda řídi, abych mohla doplout tam, kam jsem potřebovala.

F3Ú3: Přijmi, že Mrakovous zůstává. (Napiš post pouze z jednoduchých vět – žádné souvětí)

Čekala jsem. Připadalo mi to jako věčnost. Mrkvovous se ale nakonec ujal slova. Hned po tom, co si jeho bratr důležitě odsedl. I Mrkvovous si sedl. Moc se mi to tedy nelíbilo. Ale asi jsem měla pravdu s tou telepatií. Muselo tu být ve vzduchu spoustu nevyřčeného. A já neslyšela nic. Pak jsem na Mrkvovouse vykulila oči. To nemohl myslet vážně! "To nemůžeš," vyhrkla jsem spěšně. Vlk se netvářil, že by si nechal rozkazovat. Jenomže já neměla jinou možnost. Musela jsem protestovat. Jak se teď dostanu na pevninu? Jak se dostanu domů? Jak najdu Tartara? Odsud asi těžko! "Potřebuju se dostat zpátky," zaúpěla jsem. Upírala jsem na vlka bezradná zelená očka. Jako by snad můj uvíznutý zadek byl jeho problém. Tedy, on popravdě byl. Kdo mě sem bez zeptání dopravil? Kdo mě nalákal na truhlu? A pak mi ani neřekne, co je uvnitř. Měla jsem plné právo být dotěrná.
S vlky to ani nehnulo. Se mnou to tedy hnulo pěkně. A pak vzduch rozčísnul řev papouška. Jednoho jediného, ale zatraceně hlasitého. Ohlédla jsem se. V korunách stromů jsem ho nezahlédla. Za mnou zašumělo moře. Šumělo dlouze. Přimělo mě to ohlédnout se i za ním. Na co jsem to koukala? Moře se rozestupovalo. Jako by před něčím uhýbalo. Ještě nikdy jsem nic takového neviděla. Bylo jako živé. Důležité ale bylo něco jiného. Uprostřed rozestoupeného moře bylo cosi. Vor. Nejspíš. Ohlédla jsem se zpět na Mrkvovouse. To myslí vážně?

F3Ú2: Vnímej napětí mezi Mrakovousem a jeho bratrem. (Použij větu „Truhla zůstala zavřená.“)

Tlapky mě začaly svrbět, jak to občas dělávají, když jsem nedočkavá. A tady jsem začínala být nedočkavá fakt hodně. Zírala jsem na bratry, kteří na sebe taky zírali. Jako by si mezi sebou přehazovali horký kus masa a ani jeden se do něj nechtěli zakousnout. Proč? Napadlo mě jim ten kus masa prostě vzít, sežrat nebo hodit papouškům (jedí vůbec papoušci maso?) a zavelet, že se vracíme k lodi a odplouváme na pevninu, protože někteří z nás mají svůj nedořešený byznys tam. Proč jsem to neudělala? Protože jsem zároveň byla tvrdohlavě zvědavá a chtěla vědět, co za tím vším je. Po očku jsem sklouzávala pozorností zpátky k truhle. Třeba bych se jí mohla přeci jen pokusit otevřít, zatímco ti dva mají práci s vytvářením napětí, které by se dalo pomalu mezi nimi krájet.
Chtěla jsem udělat krok ke truhle. Dva. Ale pak jsem se vzpamatovala. Truhla zůstala zavřená. "Mohli byste se vy dva přestat handrkovat a prostě vybalit, co si chcete říct? Uleví se vám, věřte mi! A já taky už fakt fakt potřebuju jít, takže... kdybyste byli tak hodní a hodili mě zase zpátky na pláž?" rozhodla jsem se jim do toho vložit jako to největší neviňátko. Přejela jsem pohledem z jednoho vlka na druhého a čekala, jak tohle mé malé postrčení zabere.

F3Ú1: Přestaň zkoumat truhlu a sleduj reakce ostatních. (Nesmíš použít žádný fyzický pohyb)

Truhla byla stále víc a víc opředená tajemstvím a záhadami a miliony otazníků, ale žádný z nich jako by neměl být zodpovězen. Takže je pochopitelné, že o nic postupně přestanete jevit zájem. Jako já. Protože ta truhla nedostane nožičky a nezmizí z povrchu zemského. Jen tak. Snad. Takže bylo na čase přestat se věnovat jí a začít se věnovat tomu obřímu slonovi, co si tu lebedil mezi bratry. Jako by ti dva vůbec nemluvili k věci a jen se snažili mluvit, no, o něčem. Jen mluvit. Napadlo mě, jestli bude náš rozhovor po setkání s mými sourozenci taky tak kostrbatý, jako ten jejich. Ale ne, my si se sourozenci určitě budeme mít spoustu co říct a nebudeme u toho dělat takové tajnosti.
Truhla si tu v tichosti odpočívala nedotčená rozhovorem bratrů. Ale pokud je na dobro zamčená, jak jeden z nich tvrdil, proč jsem se neměla pokoušet zjistit, co je uvnitř? Proč mě před tím druhý bratr varoval, jako by se zrovna mě mělo podařit ji odemknout? Snadno bych uvěřila tomu, že mám kouzelná tlapky. Třeba by se mi na nich také zjevily ty symboly a klikyháky, co jsou na truhle a na stromě, byla bych s tím vším neznámo jako propojená a pak by mě čekalo dobrodružství, ve kterém bych zjistila, proč tomu tak je. Ale musela jsem tentokrát udržet svou fantazii o touhu po dobrodružství na uzdě. Potřebovala jsem, aby se ti dva už domluvili.

F2Ú6: Pokus se pochopit o co tady vlastně jde. (Použij:„něco tu nesedělo“, „jakoby“ a „možná“ alespoň třikrát)

Něco tu nesedělo. Přistihla jsem se, jak zírám na truhlu. Asi už po třetí. Možná po čtvrté? Proč na ní furt zírám, když tady mám dva hlavouny, co mi mohou poskytnout většinu odpovědí, ale zatím si jen melou něco svého? Jakoby mě snad neslyšeli. Nebo nechtěli slyšet.
Zdvihla jsem hlavu a zamžourala na ně oba podezíravým pohledem. Něco tu nesedělo. Opičí vlk byl celý vážný, kdežto Mrkvovous si z ničeho nic nedělal. Jak to myslel "možná jsem to byl já". Vystřídala jsem pohledy mezi nimi, ale z jejich tváří se číst nedalo. Automaticky jsem předpokládala, že otázka, kterou nikdy nevyřešily, byl obsah truhly. Ale opičí vlk tvrdil, že ji nemají otevírat, jakoby už dávno věděl odpověď. Do nohou se mi vkrádalo mravenčení. Možná jsem se přeci jen do tohohle plést neměla, sama jsem měla starostí dost. Ale jakoby mi něco napovídalo, že když je teď požádám, stejně mě zpátky na pevninu nehodí.
"Takže, ehm, ta truhla... není truhla?" nadhodila jsem, když se bratři usmysleli, že na sebe raději budou důležitě koukat a pravděpodobně mluvit telepaticky, než aby používali slova jako normální vlci. I když tady moc normálních věcí asi nebylo. Vlastně mě překvapovalo, že alespoň jeden z nich nemá kožich také počmáraný podobnými znaky, jako má ta netruhla a strom. A vůbec, něco tu nesedělo! Pokud Mrkvovous tu truhlu kdysi odnesl... proč ji tahal zpátky, aniž ji už dávno otevřel?

F2Ú5: Napiš, co si myslíš, že je v truhle – a proč. (Napiš příspěvek, kde každá věta začíná jiným písmenem.)

Mrakovous začal vyprávět, ale vůbec mi při tom neodpověděl na to, na co jsem se ptala, a místo toho si brblal něco svého. Vypadalo to, že spolu bratři měli něco nedořešeného, takže jsem se jim mezi jejich výměnu nepletla a místo toho stále nespouštěla oči z truhly, kterou akorát táhnul Mrakovous blíž k nám všem, jako by nechtěl riskovat, že kletba, kterou je pravděpodobně zavřená, některého z nás mine, až ji otevřeme. Nakonec z nich ale vypadlo něco, co mě donutilo zdvihnout k nim hlavu, a v tu chvíli mi to došlo. Oči se mi rozšířily uvědoměním. "Ani vy nevíte, co v té truhle je."
Sklouzla jsem očima zpátky na dřevo, které zjevně nebylo tak křehké, jak se tvářilo. Teď mi skutečně začaly v hlavě běhat kolečka, která spřádala, co by mohlo být uvnitř, když už mi to ani jeden z bratrů neprozradí. Podle nejtradovanějších historek by to mohl být prostě poklad plný drahého kamení, a když je s kletbou, bude to nejspíš něco cenného, co možná někdo, kdo je s bratry spřízněný, ukradl samotnému božstvu, které ho potom začarovalo a- Zatřepala jsem hlavou, abych se to vlastní fantazie nezamotala až příliš. Jistě to celé znělo dobrodružně a vyprávělo by se to lépe, než kdyby tam nakonec byla hromada šišek, kterou si místní ostrované předávají po generace, protože nikdy neviděli jehličnatý strom, ale truhla byla přímo tady přede mnou, takže jsem stejně brzy měla zjistit pravdu.