Vlče se mi snažilo vnutit, jak dobrá smečka je. A popravdě, ani se nemuselo snažit. Chtěla jsem zjistit, jaké to je. Říkala jsem jen, jen táta a sourozenci, ale nebylo to jen. Pro mě byli ti tři všechno a skládal se z nich celý celičký svět, který jsem doposud znala. To on pochopit nemohl, jeho svět byla smečka, to bylo něco rozměrově úplně jiného. Smečka, to pro mě byla jedna velká neznámá a mě lákalo tu ji objevit. U smečky se ještě nikdo neschoval. To by Enzo a Elodie valili voči! Všechno to náramně zapadalo do sebe.
Tohle světaznalé vlče z velké smečky ale taky nevědělo, co je ten pták zač. Nechtěl si ho všímat, ale pták se netvářil, že by chtěl být ignorován. Může se pták mračit? Zdá se mi, že se mračí. Alespoň už přestal dělat to s těmi křídly, ale ještě by nás mohl přestat tak propalovat očima. Přestávalo se mi líbit být takhle pozorována. Otočila jsem se znovu na vlčka, ale pohled mi sem tam stále sklouzával za ptákem.
"Opavdu můžu?" zeptala jsem se nadšeně. Ano, ano, chtěla jsem do smečky! Vidina toho, že by tam někdo mohl znát mou rodinu mě nadchnula ještě víc. A až mě táta bude hledat... najde mě tam! "A potkám Akanuse?" ujišťovala jsem se, jaké další výhody z toho plynou, třebaže už jsem měla ve svém rozhodnutí jasno. Ve smečce je furt někdo. I někdo, kdo zná tátu. Jdeme!
Pták se do nás mezi tím přestal vpouštět pohledem. Skoro jako by rozuměl vlčí řeči. Uvolnil se a čekal. Na co? Co já vím, jsem jenom malé vlče, co chce vyrazit, ale pořád musí stát na místě, protože neví, kudy jít. "Tak deme, deme, Lůli! Kudy?" dorážela jsem na vlče, aby už se konečně pohnul.
Nehraje hry? Nerozuměla jsem tomu. Jak může někdo nehrát hry? A co potom pořád dělá, když si nehraje? Tvor na druhé straně křoví mě zajímal čím dál víc, ale hlavně mi ho bylo čím dál víc líto. Možná si jen nemá s kým hrát, napadlo mě tohle a pár dalších podobných vysvětlení. Pomaličku mě nadchla myšlenka, že bych ho to naučila já. Byla bych důležitá. Ten, kdo naučil nebohého osamoceného tvora si hrát! Cítila jsem se na sebe pyšná a to jsem ještě nehnula ani tlapou.
O problém mého schovávání se postarala nějaká třetí síla, takže už jsem na nějaké znamení dočista zapomněla. Místo toho jsem si teď prohlížela druhé vlče, které se tvářilo... nevím, chvíli nějak a pak zase jinak. Moc jsem všem těm emocím a projevům ještě nerozuměla, ale to, jak je rychle střídal a důrazně mluvil si udrželo mou pozornost. Stála jsem na místě a mlčky na něj kulila zlatavá očka, zatímco se mi hlavička kroutila nejdřív na jednu stranu a pak na druhou. Skutečně mě zaujal, jen nejspíš ne tím, čím předpokládal. "Akanuse?" zopakovala jsem obdivně. To jméno znělo honosně. Hrdinsky. Mohutně. Takové jméno mohl mít jen důležitý vlk. Určitě o něm bylo hodně příběhů. Kdybych toho Akanuse znala, mohla bych se pak do nějakého jeho příběhu taky dostat! Oči mi doslova zářily nadšením. Pak jsem se vzpamatovala.
"Z tátovi smečky pseci!" snažila jsem se napodobit vystupování toho druhého vlčete při jeho představování. Moc dlouho jsem tu vážnou tvář neudržela a místo toho se zasmála. Úplně hloupá jsem nebyla. "My sme jen spolu. Táta a bláška a ségla a já," zubila jsem se. "Jaká je smečka? Táta íká, že tam je hodně vlků, že je to taková velká lodina. A my sme malá lodina. Malá smečka," vysvětlila jsem vesele. Mluvit o své malé smečce bylo skoro, jako by tu byli se mnou.
Škubla jsem sebou a ohlédla se na mohutného divně zbarveného ptáka, kterého jsem ještě nikdy neviděla, jak na nás vhrnul obří stín a snesl se na zem kousek od nás. Asi už ho přestalo bavit vyčkávání na větvi. Zírala jsem na něj, protože on zíral na nás. Pozoroval nás. A tak jsem mu to oplácela. "Co... co to je?" zeptala jsem se černého vlčete, aniž bych od ptáka odvrátila oči. Ten neklidně rozkládal a skládal křídla. Hrábnul drápem do země. Jeden by řekl, že chce, abychom někam šli, možná ho následovali. Jeden. Já ne. Já všem těm složitým gestům a náznakům ani za mák nerozuměla. Neměla jsem nejmenší tušení, proč se ten pták chová tak... neptákovatě.
Proč ne, proč ne, to byla divná otázka. Copak ten tvor nevěděl, jak tahle hra funguje? Neznal to? Třeba ho to nikdo nenaučil a proto sám není schovaný. Táta ale říkal, že je to důležitá hra, všichni by ji měli umět. "Nedal si znamení," vysvětlila jsem do křoví. "Bez znamení nemůžu vyléz, hla neskončila." Chviličku jsem mlčky koukala před sebe, jako bych chtěla křoví prohlédnout. Byla jsem zvědavá, kdo za ním stojí. Nebylo to nic velkého, to je jediné, co jsem věděla. "Ty tu hlu neznáš?" zeptala jsem se tvora mírně zmateně.
Byla jsem trpělivá. Tedy, jak jen asi vlče dokáže být, ale hlas z druhé strany křoví měl pravdu a donutil mě vzhlédnout. Na oblohu jsem maličký výhled měla. Ještě byl den. Ale jak dlouho vydrží? Tmy jsem se nebála. Tolik. Ale sama jsem tu být nechtěla. Nasucho jsem polkla. "Ne-nebudu!" pronesla jsem typicky vlčáckou siláckou řečí, kdy jsem spíš přesvědčovala sebe, než toho druhého. "Nemůžu jít. Táta mě pijde blzy hledat," snažila jsem se vysvětlit. "Blzy," zopakovala jsem si tiše pro sebe, abych tomu uvěřila.
Chtěla jsem se zvednout a schoulit do klubíčka s tím, že naše povídání s keřem je u konce, když se mi zamotaly tlapky nebo jsem o něco zakopla nebo nevím, ale najednou jsem se skutálela a vypadla z křoví ven přímo před tvora. Hluboce jsem se nadechla, jako bych se chystala křičet, ale pak jsem jen zavřela tlamu a s nafouklými tvářemi plnými vzduchu jsem zírala na černý kožíšek nad sebou. Vzduch jsem pomalu z tlamičky vypustila. "Ty si vlče," oznámila jsem, jako by to nebylo jasné celou dobu a překulila se na břicho. Zbytek ostychu byl ta tam.
"Proč se neschováváš? Měl by ses taky schovat. Můžem se schovat spolu! Ne, nemůžem, tak se to nedělá. Můžu ti ukázat, jak se to dělá. A poč tak smldíš?" nakřivila jsem netaktně čumáček a vůbec se tím netrápila. Vážně, s takovým odérem schovávání ani nemělo cenu, kde k tomu přišel?
Možná jsem se ve spánku jednou zavrtěla. Možná vůbec. Těžko se to poznává, když ani nevíte, že spíte. Jestli jsem vůbec spala. Protože chvilku bylo ticho - to taky znamená, že sestřička tu nebyla - a pak ticho nebylo. Byl to hlas. Byl blízko. Nebyla jsem už úplně maličká, věděla jsem, co říká. Ale nebyl to známý hlas. A nebylo to ani znamení. A bez znamení se nevylézá, to jsem věděla dobře. Táta by se zlobil. Táta... při té myšlence jsem zase posmutněla. Kde byl táta? Už nás hledá?
Ať už to za tím keřem bylo cokoliv, strašně to smrdělo, že i můj mlaďounký čumáček to dráždilo skoro až ke kýchání. Začínala jsem být zvědavá. Co může mluvit a zároveň takhle páchnout? Možná to nebylo nebezpečné, když to smrdělo. Ne! Táta by se zlobil! Nesmíš vylézt bez znamení! nařídila jsem si a tak jsem jen kecla na zadek a zírala na to, co bylo mezi mnou a tím tvorem na druhé straně. "Nemůžu vyléz," odpověděla jsem. A protože jsem byla stále schovaná, nevšimla jsem si ani ohromného ptáka, který se zjevil z lesa a s kroužením usedl na nedaleké větvi, ze které celou tu scénu mlčky pozoroval.
// Tajga (přes Kierb)
Běžím... Běžím...
Popravdě jsem neběžela. Sotva jsem se vlekla. Vylezla jsem z nějaké řeky. Byla mi hrozná zima. Zahříval mě pohyb. Ale já už se hýbat nemohla. Chtěla jsem odpočívat. Chtěla jsem zastavit. Konečně jsem zase došla do nějakého lesíku. V lese je na schovávání mnohem víc vhodnějších míst. Měla bych to tu pozorně prozkoumat a vybrat ten nejlepší úkryt, kde by mě ani táta nevyčenichal. Zastavila jsem se a unavenýma očkama se rozhlédla kolem. Otevřené už byly jenom na půl.
Schovej se, zněl nový příkaz. Schovám se. Z posledních sil jsem se dotáhla k nějakému mohutnému stromu. Jeho kořeny byly tak ohromné, že trčely ze země a tančily a svíjely se ve vzduchu jako obrovské žížaly. Nebo možná ne. Schoulila jsem se natěsno mezi ně. Teď bych měla čekat na znamení, abych mohla zase vylézt ven a všechno bude v pořádku. Ale chtělo se mi spinkat. Bylo mi smutno. Nikdy jsem nespinkala bez rodiny a teď, teď se ke mě nikdo netisknul a já usínala úplně sama. "Elodie..." tiše jsem zakňučela. Třeba je sestřička poblíž. Třeba mě uslyší. A třeba přijde...
// odjinud
Srdíčko mi bušilo v hrudníčku jako o život. Ono to totiž o život bylo. Jistě, byla to hra, musela jsem Elodie ukázat, že budu nejlepší, nenechám ji přeci vyhrát. Ale taky jsem se bála. Strašně jsem se bála. V uších jsem stále slyšela vrčení a řev rvačky. A tak jsem nezastavovala. Tedy, párkrát jo. To když se mi neposlušné nožky zamotaly do sebe nebo neudělaly dost vysoký krok, aby překročily šišku. Pěkně jsem si při tom natloukla. Bolelo to, fakt. Ale zastavit mě to nesmělo. To, co by se stalo, kdybych se neschovala, kdyby mě našli, by bolelo mnohem víc. Takhle to alespoň táta vždycky říkal, když s námi tohle hrál. Běž. Schovej se. Vyhraj. Čekej na znamení. Já byla pořád u prvního kroku. Jak daleko je hodně daleko? Nožičky už chtějí odpočívat. Zurri chce odpočívat.
Běž.
Ten hlas. Slyšela jsem ho. Musela jsem poslechnout.
Běž.
Běžím!
Běž.
Běžím.
Běžím...
// Klimbavý les (přes Kierb)