Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Javorový les přes rokli

Nelíbilo se mi moc, že Nelly o naší smečce rozhlašovala, že je křehká. I přes Linzirem, který se tvářil neškodně, ale mně se to neposlouchalo dobře. Nebyly jsme křehký ani slabí. Věřila jsem, že s Nageshem se o smečku dokážeme postarat, nikoho dalšího k tomu nepotřebujeme. A když byla řeč o Nageshovi, kde ten lítal? Možná bylo dobře, že byl pryč. Nesnesla bych vysvětlování, kde jsem nechala vlčata, ještě jemu. A než ho potkáme, určitě už budeme mít Zesta zpátky.
Počasí bylo ponuré a mokré. Podmínky k lovu nic moc. Na pláních u lesa nic nebylo a tak jsem nás zavedla přes rokli do protějšího lesa. Byla tu spousta kaštanů spadaných větrem, ale za to se ve vzduchu držel i pach vysoké. Zavětřila jsem. Nebude to snadné, ale určitě to dokážeme! Protože předem prohraný boj jsem si nedovedla přestavit.
"Jsou tu divočáci, ale..." ohlédla jsem se na dvojici vlků za sebou a přeměřila si je pohledem. "Možná chceme raději vysokou?" dokončila jsem tázavě, aniž bych dodala, že nevypadáme jako banda, ze které by si divočák sednul na zadek. Vysoká mi přišla jako bezpečnější volba. A rychlejší. "Cítím tu srnky. Tudy," pobídla jsem ostatní a vedla je lesem, než jsem začala zpomalovat a přikrčila se k zemi, abych kořist před sebou nevyplašila. Kousek před námi se pásla osamocená srnka. Byla sama? Zatím to tak vypadalo. Mlčky jsem si vyměnila pohled s Linzirem a Nelly. Můžeme?

// měním přechod na Kaštanový les, nevšimla jsem si, že na pláních nic k lovu není xD normálně bych to odehrála herně, ale potřebujeme ten lov stihnout so... tvařme se, že tam došli, nic tam nebylo a šli jinam xD

Nelly se ke mně natáhla a já se nemohla dál dívat na to, jak se trápí. O to horší bylo, že to byla moje vina a že jsem to nemohla hned napravit. Tentokrát jsem neuhnula, ale naklonila se k ní a čumák jí chlácholivě zavrtala do tváře. Bude to v pořádku, opakovala jsem si. Najdeme ho.
Nejraději bych se rozpadla. Sesypala bych se teď a tady, ale nemohla jsem. Protože čím víc jsem vnímala, jak se hroutí Nelly, tím víc jsem cítila, že já musím zůstat silná. Být oporou, o kterou se může zapřít, aby se sama nesklátila k zemi. Ale když jsem se chtěla hned rozběhnout hledat Zesta, zastavila mě. Měla pravdu, jídlo na zimu bylo potřeba a pokud jsem skutečně věřila, že je Zest stále u tetičky... nebylo kam spěchat, ne? U tetičky je v bezpečí.
"Dobře, tak... tak teda nejdřív lov," odsouhlasila jsem, ale než jsme stačili vyrazit, ozval se za námi hlas. Při tom všem jsem na existenci šedého vlka dočista zapomněla.
"Jo, Linzire měl jít pro Zesta se mnou. Ale říkal taky, že je dobrý lovec, tak by nám mohl jistě pomoc i se zásobami," přeskočila jsem pohledem z Nelly na jmenovaného. "Plány se trochu změnili. Musíme nejdřív na lov. Pomůžeš nám, že ano?" ptala jsem se, jako bych už nerozhodla za něj.
"Můžeme se podívat na pláně, jestli tam nenajdeme nějaké stádo," navrhla jsem, když bylo vše ostatní dohodnuto, a vyrazila oním směrem.

// Přímořské pláně Kaštanový les přes rokli

Stála jsem na místě jako socha a nepřiměla se pohnout ani, když mě Nelly s úlevou a nadšením objímala. Napadlo mě, že bych jí měla přivítání oplatit, ale než jsem se k tomu přiměla, byla ta chvíle pryč. A Nelly začala přemýšlet nad tím ostatním. Jako třeba, kde je Zest. Počkat, jenom Zest?
Brzy mi ale na mou nevyřčenou otázku odpověděla a mně se do výrazu vloudila trocha překvapení. "Satori... j-jo, to je dobře," vykoktala jsem napůl nepřítomně. Proč byla Satori u vodopádů, když jsem ji nechala s tetičkou? A proč tam nebyl Zest s nimi? Nemohla jsem se trápit vlastními otázkami, protože Nelly mě zavalovala těmi svými. A měla na to právo. Upírala na mě ty modré oči plné strachu a naděje a já se na ní už nevydržela dál dívat. Uhnula jsem pohledem.
"Zest tady není," přiznala jsem. "Nechala jsem ho spolu se Satori v lese u své tetičky. Bylo to... bylo to pro ně bezpečnější. Satori o něm nic neříkala? Měli by být spolu." Začala jsem také vysvětlovat, ale když jsem si uvědomila, že zním sama dost nejistě, rychle jsem dodala, abych Nelly uklidnila: "Jestli spolu ale nebyli, tak to určitě jen znamená, že on v tom lese zůstal. Neboj, akorát jsem byla na cestě tam. Přivedu ho, určitě je v pořádku." To jsem sice nemohla tušit, ale mohla jsem doufat. A opravdu moc moc jsem doufala, že to tak je. Znovu jsem zdvihla pohled k Nelly, protože jsem jí také potřebovala přesvědčit, aby tomu věřila. Zároveň jsem na povel byla připravená se otočit na patě a běžet pro něj. I když přesně k tomu jsem potřebovala Linzireho, protože jsem vlastně sama moc dobře netušila, kde ten Lůliho a tetičky les leží.

// úkryt

Vyrazila jsem z úkrytu jako střela a v hlavě měla jedinou myšlenku. Vidinu toho místa v lese, kudy jsme se Zestem a Satori procházeli, když jsme odcházeli na sever. Řítila jsem se lesem a nevnímala nic kolem sebe. Kde byl Démon? Nevěděla jsem to a ani mě nenapadlo nad tím přemýšlet. Běžel za mnou Linzire? Předpokládala jsem to a tak jsem se ani neohlédla. A vytí? To jsem taky neslyšela, třebaže se ozvalo velmi blízko. Tak blízko, že nestačilo znít nijak moc dlouho, než jsem v nepozornosti vrazila do jeho původce.
Vyřítila jsem se zpoza stromu, v cestě se najednou objevilo chlupaté šedomodré tělo, ale než jsem stačila zareagovat, nabourala jsem do něj, udělala kotrmelec a skončila i s ní na zemi. Rychle jsem se ale oklepala a začala se ohlížet, abych zjistila, co se stalo. "Nelly?" vyhrkla jsem zaskočeně a zůstala zírat na vlčici před sebou, aniž bych řekla cokoliv dalšího. Jen jsem tam stála jako opařená, jako by mi někdo vzal nit a já teď neměla z čeho šít další slova. Co jsem vůbec měla říct? Snažila jsem se najít Tartarose a při tom málem utopila její další dvě děti. Navíc jsem je nechala někde v cizím lese, zatímco já byla tady. Co jsem tu dělala bez nich? Chtěla jsem to všechno dát do pořádku, ale bylo pozdě. Věděla jsem, že je pozdě. Pokládala jsem si v duchu všechny otázky, které se mi jistě Nelly chystala položit nahlas. Ale neměla jsem na ně odpověď. Najednou jsem nevěděla nic. Já... napravím to. Napravím to, snažila jsem se přesvědčit alespoň samu sebe, ale i hlas v mé hlavě se třásl. Co jsem měla dělat?

243

Vyčkávala jsem stranou, abych Linzireho nerušila a mohl se soustředit. Při tom jsem ho ale nespouštěla z očí. Ne snad pro to, že bych od něj čekala nějakou levárnu, ale pro to, že jsem se snažila z jeho postupu taky něco naučit. Jestli to šlo. Protože co jsem viděla byl jen vlk sehnutý ke kožešině a to jsem uměla taky.
"Je jedno, po kterém půjdeme. Hledáme oba," odpověděla jsem mu na jeho otázku a přihodila tak nové číslo do počtu vlčat, které se tu možná vyskytují a možná ne. Myslím, že ještě chvíli a sama bych se začala ztrácet v tom, kolik nás tu vlastně je. Začal mít chytré rady, které bych elegantně zpochybnila, kdyby byl čas na tlachání. Teď jsem za ně ale byla vděčná. "Jo, no, to je právě to..." zarazila jsem se a bylo jasné, že v tom je problém. "Ale vím, kudy jsme odcházeli z lesa. Třeba tam taky nějaké stopy ještě budou," řekla jsem mnohem víc optimisticky, než si tato informace zasloužila. Odcházeli jsme totiž v zimě, takže v lese rozhodně žádné stopy nezůstaly. Přesto jsem hned po tomhle sdělení udělala otočku na patě a vyrazila z úkrytu ven. Linzireho už jsem ani nepobízela, předpokládala jsem, že chápe, že se má vydat za mnou.

// les

242

// les

Rozeběhla jsem se lesem a nijak se netrápila tím, že jsem nechala vlka kdesi za sebou. Určitě mě dožene, v tolik jsem věřila. Zas tak rychle neuháním, ospravedlňovala jsem si pro sebe, než jsem doběhla k mohutnému javoru uprostřed lesa s velkými výraznými kořeny.
"No, jsem tu já, ale můj pach už znáš," prohodila jsem a mávla při tom pobaveně ocasem. "Pak jsou tu Nelly a Nagesh. A jejich tři vlčata. Vlastně dvě. No... to je složitější. Říkejme tři," rozhodla jsem se v sobě nadále přiživovat tu iluzi, že Tartarose ještě půjde získat zpátky. "Pojď dál," pobídla jsem ho, aby mě následoval do díry mezi kořeny, která představovala vstup do úkrytu. Jen co jsem tam vklouzla, pokračovala jsem ve výčtu. "A pak je tu Namaari. To je taky takové vlče, ale starší. A není úplně naše, ale ztratila se od rodiny, tak s námi zůstala."
Konečně jsme spočinuli na dně skromného prostoru, který se rozkládal skrytý pod mohutným javorem. Rozhlížela jsem se jen chvíli. "Tady," upozornila jsem a přiskočila ke kožešině, do které jsem po té jemně šťouchla čumákem. "Na tomhle místě naposledy spali, když jsme tu byli." Že to "naposledy" bylo ještě v zimě jsem nezmiňovala a vyčkávala, až se Linzire pustí do čmuchání. Najednou mě vůbec netrápilo, že jsem někoho vlastně úplně cizího zavedla až sem.

Vlk vypadal pořád trochu vyjukaně. Mohla jsem se mu divit? Byla to moje chyba. "Ne, vůbec. Jen zajíce, koroptve, lišky a tak podobně," ubezpečila jsem ho a taky z toho měla hned lepší pocit. Podle jeho reakce jsem odtušila, že on taky pojídání vlčat neholduje, takže byl pro můj plán skvělým adeptem!
Řekl, že mám pěkné jméno, načež jsem pyšně zvedla čumáček. Věděla jsem, že je hezké, také jsem ho měla ráda. Na to vlk začal polemizovat nad svými stopovacími schopnostmi. "Ale, vysoká nebo vlk, to už je jedno, určitě ti to půjde!" odmávla jsem jeho obavy, aniž bych o tom pořádně sama něco tušila. Ne, že bych neuměla stopovat, ale odborník jsem rozhodně nebyla.
Zamyslela jsem se, když se začal vyptávat po něčem, kde by získal jejich pach. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem něco vykoumala. "Už vím! Pojď," pobídla jsem ho a bez dalšího vysvětlování jsem se energicky rozeběhla do středu lesa.

// Javor

Dobrý dojem jsem jako beta a ochránce rozhodně neudělala, a Démon řechtající se v korunách stromů mi v tom nepomáhal. Ale co bych od toho opeřence taky mohla čekat jiného. Potřebovala jsem tady šediváka vyřídit a jít vyzvednout Satori a Zesta. A Tartara! Nelly s Nageshem tu stejně nebyli, nemohli jsme se na nějakém přijímání dohodnout, takže možná postačí poslat ho, ať si jde po svých a dorazí jindy? V očích mi však zajiskřilo, když zmínil lov. A pak začal couvat. Nechápala jsem, dokud to nezmínil nahlas.
"N-ne počkat!" vyhrkla jsem překotně a rychle mu skočila do cesty, aby nemohl tak snadno z lesa vycouvat a nechal si to vysvětlit. "Nemyslela jsem jako lovit lovit. Ani jíst. Kdybys ty vlčata snědl, musela bych... musela bych ti provést něco strašlivého," řekla jsem nepřesvědčivě děsivým hlasem, protože mě zrovna honem nenapadlo, co bych dělala, kdyby k tomu došlo.
"Promiň, asi jsem nezačala nejlíp," omluvila jsem se a cítila se (a asi i vypadala) jako by ze mě spadl kámen. "Jsem Zurri," dodala jsem uvolněně a přátelsky pohodila ocasem. "Moji přátelé tu teď nejsou, abychom tě mohli přijmout a já... mám úkol, takže tu s tebou na ně nemůžu čekat. Ale jestli chceš, můžeš jít se mnou! Dobrý lovec by se mi hodil. Umíš i stopovat, že jo?"

Moje antré nebylo zrovna velkolepé a když vlk začal jméno smečky ještě opakovaně omílat a vychvalovat, přišlo mi spíš, že si ze mě utahuje. Možná mi to patřilo, ale to neznamenalo, že jsem si to měla nechat líbit! Byla jsem tak hodně v pozoru připravená, co z něj vypadne dál. Odzbrojil mě ale tím, když se zeptal, jestli jsem alfa.
Ve stejný moment se kdesi z větví nad námi rozezněl procítěný skřípavý smích. Větvoví se pohupovalo a rozšumělo listí, ale neodhalilo, co se tam nahoře schovává. Nebo kdo. "Nejsem alfa," odpověděla jsem vlkovi klidně, načež jsem se prudce otočila k smějícím se větvím a mohutně houkla: "Ale mohla bych být!" Smích však neustával. Nespokojeně jsem si odfrkla a vrátila pozornost zpátky k vlkovi, ignorujíc řehtání nad námi. "Alfy jsou moji přátelé. Pokud by ses k nám chtěl přidat, tak..." odmlčela jsem se a jen si ho prohlížela. V duchu jsem popravdě zvažovala, jestli ho tu chci. Jestli chci někoho dalšího pustit jen tak do naší rodiny. Pak z něj ale vypadlo něco, čím si získal mou pozornost.
"Zdatný lovec, říkáš?" zopakovala jsem a v mém přístupu se něco změnilo. Bylo jasně poznat, že mě tím zaujal. Něco mě napadlo. "A uměl bys ulovit... třeba vlče?"

Ve vzduchu se vznášel cizí pach. Tak tohle měl Démon na mysli? Podívala jsem se na něj a když uviděl uvědomění v mých očích, prostě jen roztáhl křídla a odletěl. Mohla jsem si jen domýšlet, kam asi. Dobře, nejdřív vyřídím tohle, ujasnila jsem si a rozběhla se směrem, odkud pach toho cizího vlka přicházel.
Nebyl daleko a já neměla čas na nějaké z dálky pozorování a vyhodnocování situace. I když, asi bych to neudělala ani, kdybych ten čas měla. "Ahoj!" zjevila jsem se z ničeho nic u šedého vlka a vlastně neměla nejmenší tušení, jak se tohle hlídání hranic a tak dělá. Možná bych to zvládala lépe, kdyby bylo co hlídat, ale vzhledem k tomu, že teď v lese nikdo jiný nebyl, jsem byla trochu bezradná. "Tohle je území Javorové smečky. I když, to už sis asi všimnul, heh," rozhlédla jsem se po javorových stromech všude kolem, které jméno tohoto lesa prozrazovaly na míle daleko. "Můžu ti s něčím pomoc?" zeptala jsem se, abych zjistila, co na našem území hledá. Možná se jenom ztratil? A jestli jo, dokážu ho nasměrovat, kam potřebuje? Uvidíme!

Probíhala jsem lesem k jeho východní hranicím a když už jsem byla skoro u nich a připravena zase vyrazit do světa, zastavil mě zvuk. Ve větvích něco zašustilo. Ohlédla jsem se, ale přes listí jsem neviděla, co by to mohlo být. A tak jsem to odmávla a- ZASE! Přimhouřila jsem nespokojeně oči, ale otočila se k odchodu.
Z větví na mě něco zaútočilo. Sneslo se to na mě a jeho dotek jsem ucítila za krkem. Sehnula jsem se a prudce otočila, abych to zakousla, ale uletěl. Byl to pták. Hned byl zpátky a letěl přímo proti mě. Uhnula jsem se a rozeběhla za ním. Naše nahánění netrvalo dlouho. Schovala jsem se. Pták párkrát zakroužil kolem stromů a když mě nenašel, usedl na nízkou větev a rozhlížel se po lese. V ten moment jsem vyskočila na kmen, vyšplhala se nahoru a s mohutným skokem ho vzala s sebou k zemi.
"Mám tě!"
"Hrabe ti?!"
"Démone??"
Poštolka se vysmýkl zpod mých tlap a jal se urovnávat a kontrolovat peří a křídla, jak dopad přežila.
"Démone! Našel jsi mě!" Zavrtěla jsem nadšeně ocasem. Myslela jsem, že už toho opeřeného otrapu neuvidím. "Jo, taky se divým. Myslel jsem, že vy vlci jste teritoriální nebo tak něco, ale ne, vy se musíte courat po celym širym světě." "Heh, taky tě ráda vidím," odbyla jsem jeho poznámky a jemně se o něj na přivítanou otřela čumákem. "Takže jsi mě hledal?" podzvedla jsem tentokrát škádlivě obočí já. "Chyběla jsem ti? Kdes vůbec byl celou tu dobu?" "Kde jsem byl já? Kdes byla ty. A co má tohle" rozpřáhl křídla, aby ukázal na okolní les, "znamenat? Chováš se tu jako doma." "Já jsem tady doma. Ou, no jo, ty jsi vlastně odletěl než... musím ti toho tolik říct! Ale nejdřív musím najít vlčata. Můžu ti to říct cestou, tak pojď," pobídla jsem ho a chystala se odejít, když poštolka vyletěl přede mě na větev, aby si udržel mou pozornost. "Jestli je tohle teď tvůj domov, možná bys před odchodem měla vyřídit ještě něco," pronesl záhadně, jako by mi rovnou nemohl říct, co. Ne, on tam seděl, koukal na mě a mlčky čekal, až mi to samotné dojde. Trvalo mi to, ne že ne, ale nakonec jsem zvedla čenich a zavětřila.

15. 8. 2025 - značkovala Zurri: https://gallirea.cz/index.php?p=javorovy-les#post-240658
Další značkování: 15. 10. 2025

// Lachtaní pláž přes Márylouku

Dobrodružství nedobrodružství jsem nechala za sebou a hnala jsem se kupředu. Ani jsem zpočátku netušila moc, kam, dokud jsem nezačala poznávat krajinu a brzy neskončila v Javorovém lese. Nebylo to místo, kde jsem teď chtěla být. Měla bych být u Smrti, škemrat o Tartara, a pak se vrátit pro Satori a Zesta. Ale alespoň jsem teď věděla, kde jsem a mohla se odpíchnout dál. Smrt ale teď byla daleko...
Krátce jsem procházela les, ale zdál se být velmi tichý, skoro opuštěný. Prošla jsem část jeho hranic, otírala se o stromy a sem tam nakukovala, jestli neuvidím život na louce nebo mezi stromy hlouběji v lese. Kromě přirozené fauny tu však nebylo ani živáčka. Zaškubala jsem zmateně ušima. Kde jsou všichni? Opřela jsem se o nejbližší kmen a svedla se zadkem k zemi. Hleděla jsem do lesa, který na mě mlčky hleděl zpět. Pak jsem se znovu vyšvihla na nohy a s čumákem zdviženým vysoko k ke korunám stromů jsem zavyla.
Zvučné, táhlé volání se rozneslo lesem, dost možná i do krajiny kolem něj. Za krátko jsem utichla a vyčkávala, jestli se mé zvolání dočká odpovědi. Od kohokoliv. Uši jsem měla nastražené a oči na stopkách, ale žádná odezva nepřicházela. Ani zvuk blížících se tlapek lesem ke mně nedoléhal. Nebála jsem se, že by úplně odešli. Jejich pach tu sem tam ještě byl, leč slabý. Znepokojovalo mě něco jiného. Hledají nás, napadlo mě okamžitě a stáhnul se mi při tom žaludek. Nelly se musí strašně bát, jak dlouho už jsme byli pryč? Nechtěla jsem jí způsobovat starosti, nikomu tady.
Další část lesa jsem obešla svižněji. Věděla jsem, že musím vyrazit co nejdřív znovu na cestu, ale také jsem tu chtěla nechat svou stopu. Pro ně, kdyby se vrátili. A pro cizáky, kdyby se sem náhodou chtěli nastěhovat, aby věděli, že tenhle les už je zabraný. Byla jsem přesvědčená, že teď už odcházím jenom na chvíli. Vrátíme se. Brzy. A všichni. Živý a zdraví. A pak si můžeme společně v tomhle lese zahrát nějakou hru a vyprávět příběhy a vydat se na lov a určitě musím vlčata naučit lézt po stromech... bylo toho tolik, co jsem měla v plánu a znělo to krásně. Dávalo mi to naději a vlévalo novou krev do žil. Co nevidět se tu všichni znovu sejdeme a budeme tu už napořád žít jako velká šťastná rodina. Co by se mohlo pokazit.

F3Ú6: Vrať se zpět na břeh. (Musíš použít větu „Vor tu nebývá dlouho.“ a zakončit větou „Truhla zůstala zavřená. A možná je to tak správně.“)

Na voru nebylo moc místa na procházky a protažení, takže jsem tlapkami jen vyrovnávala jeho kymácení a toužebně přitahovala pevninu blíž. Už jen kousek, kousíček... ani jsme nenarazili na břeh, když jsem z voru seskočila do mělčiny a s vodou stříkající do všech stran jsem se rozeběhla na souš. Až tam jsem zpomalila a užívala si ten pocit úlevy, který se mnou rozlil. Byla jsem doma. Byla jsem zpátky. Cítila jsem to. Ve vzduchu byly známé pachy a vůbec, takhle voněl domov, ne nějaký opuštěný ostrov. Za mnou se ozvalo zavrzání a přinutilo mě se otočit. O souš se těch opíral vor, který se tu vznášel, jako by čekal na dalšího cestujícího. Vor tu nebývá dlouho, ozvala se mi v hlavě Mrkvovousova slova. Jako by snad ten vor měl vlastní hlavu. I kdyby měl, nerozloučila jsem se s ním. Nechala jsem ho tam, kde byl, na patě se otočila a vyrazila přes pláž pryč. Měla jsem toho před sebou ještě spoustu a také jsem musela utéct tomu, co jsem nechala za zády. Opuštěný ostrov, počmáraný strom, záhadné bratry a truhlu plnou kdo ví čeho. I když z tohohle výletu nakonec moc nebylo, rozhodně si na něj ještě budu dlouho pamatovat. Možná, když to trochu okořením, by z toho byla dobrá historka. Jen ta truhla mě trápila, přestože vypadala fakt zlověstně, jak se o ní bratři bavili. Poklad, kletba, kdo ví, co se v ní mohlo skrývat. Teď už to nezjistím. Truhla zůstala zavřená. A možná je to tak správně.

// Javorový les přes Márylouku