Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Javor (manipulace Linzirem)

Snažil se to skrývat, ale mě bylo jasné, že Linzire byl na svůj kožich pěkná citlivka. Jak se ke mně otočil zády, protočila jsem pobaveně oči, ale nechala ho, ať se dál se srnou moří. Bylo to zábavné pozorovat, protože při zpracování úlovku jeden prostě nemohl zůstat čistý, ať se snažil, jak chtěl. Nakonec vypadnul z úkrytu se slovy, že se jde umýt a tak jsme se rozloučili. Nelly venku obcházela hranice a já... bych taky měla. S označkovaným lesem a úlovkem v úkrytu nám chyběla poslední věc na seznamu. Zest.
Vyrazila jsem ven do lesa zbarveného podzimem. Teda, zbarvený byl, ale já ty barvy neviděla. Všude kolem se plížila mlha hustá, jako bahno z močálů. Znejistěla jsem, takhle přeci nikoho nemůžu najít! Ale dlouho jsem se tím zdržovat nenechala, nebyla jsem přece žádný ořezávátko, abych se nechala zastrašit nějakou mlhou!
Procházela jsem lesem a pod tlapami mi šustilo listí. A pak začalo šustit další listí, ale to nebylo moje. Zarazila jsem se a zamžourala do mlhy. Krev v žilách se mi zarazila taky. V mlze se začal rýsovat jakýsi obrys. Tmavý obrys. Ostrý. Hubený. Už jsem byla připravená na zjevení nějaké příšery, když tu-
Z mlhy vylezl tmavý vlk. Překvapeně jsem na něj zamrkala. "Co se tady motáš jak nějaký strašidlo?" vyhrkla jsem na něj. "Teda, ne že bys nějak strašidelnej byl, jo, mě si teda rozhodně nevyděsil," jala jsem se hned uvést věci na správnou míru, zatímco srdce mi v hrudi ještě bušilo o sto šest. Ale teď, když jsem si ho mohla prohlédnout z blízka, vypadal spíš jako kostlivec, než strašidlo. A kostlivců jsem se nebála, však ani neměl tu fešnou lebku na hlavě, jako má Crowley.
"Jsi na území smečky, víš to?" zeptala jsem se skoro až opatrně. Byla jsem mu ochotná v téhle mlze odpustit, že se zatoulal. Při pohledu na jeho stav jsem nějak neměla to srdce ho drsňácky srovnat. Spíš jsem se bála, že když se ho dotknu, sesype se na hromádku, ale pořád... pořád jsem musela bránit hlavně smečku, ne?

Svalila jsem se i se srnkou a než jsem se zvládla posbírat na kaštany zasypané zemi zpátky na všechny čtyři, Nelly už zasadila konečný úder. "Dobrý," odpověděla jsem jí automaticky, zatímco jsem zjišťovala, že se mi špatně našlapuje na přední nohy. Musela jsem si jí pěkně otlouct, ale věřila jsem, že to rozchodím raz dva, nemusela jsem tím Nelly zatěžovat. Přišla jsem tak zpět k šedé dvojici a vynaložila velké úsilí na to, abych na tu nohu při tom nekulhala. Prostě pohoda.
"Tak to... jsme zvládli," zhodnotila jsem, stojíc nad bezvládným tělem naší kořisti, zatímco se Nelly s Linzirem domlouvali na strategii, jak ji dostat do lesa. V hlavě jsem si rekapitulovala lov a usoudila, že bychom to mohli zvládnout ještě stokrát lépe, jen jsem nevěděla jak. Neměla jsem s lovem takové zkušenosti, ač jsem to možná uměla fakt dobře skrývat.
Když Linzire souhlasil se svým údělem, čapla jsem srnku a pomohla mu ji nahodit na záda. Uslyšela jsem při tom, jak si tiše něco šeptá. "Ale prosím tě, to nic není" odmávla jsem jeho obavy, načež jsem tlapu namočila v loužičce krve na zemi a udělala mu s ní krvavou šmouhu na tváři dřív, než mě stihl zastavit. "Krev je znamení válečníka," zazubila jsem se, jako by o nic nešlo a zařadila se vedle něj, abych mu pomohla balancovat úlovek na zádech cestou do lesa.

// Javor

Kezi | září 4/10

"Paroží na vlkovi?" podivila jsem se. "My takovému zvířeti říkáme jelen," zasmála jsem se, protože k čemu by vlkovi bylo asi paroží? Křídla jsem chápala, protože létání muselo být skvělé alespoň podle toho, jak se s ním Démon pořád vytahoval, ale mít na hlavě dva těžký klacky?
"Úlovek?!" vyhrknul poštolka pohoršeně a už nehrál mrtvého. Místo toho mi hupsnul na záda. "Tahle by mě nechytila ani, kdybych jí tančil před čumákem." "Silný řeči na někoho, kdo se neodvážil při tomhle prohlášení zůstat ležet na zemi," opáčila jsem mu s úšklebkem, na který si jen uraženě odfrknul.
"Hustý," zhodnotila jsem stručně, když mi začala vlčice o křídlech vyprávět. Stála tu přede mnou z masa a kostí (a peří) a stále se mi napůl nechtělo věřit, že něco takového existuje. "Takže počkat. A když je vás víc, tak jste jako... hejno? Hejno nebo smečka, co jste?" napadlo mě něco, co nebylo absolutně relevantní, ale já potřebovala DETAILY. Bláho, celý hejno okřídlených vlků. V jednu chvíli jsme tou představou byla úplně pohlcená a v druhou jsem na vlčici koukala, jako by začala mluvit cizím jazykem. "Strážce?" zopakovala jsem nechápavě.

KEZI | září 3/10

Trvalo mi, než jsem odpověděla, protože prostě wow. Byla jsem fascinovaná samotnou velikostí těch křídel, na tož tím, že byla připojená k zádům vlka. Chvíli jsem myslela, že jsem jenom narazila fakt silně a bouchla se při tom třeba do hlavy, ale vlčice nakonec sama na křídla upozornila. Takže se mi to nezdálo. Asi. "Ne- asi- umm- nikdy-" blekotala jsem trochu, jak jsem se neúspěšně snažila dát dohromady souvislou odpověď. "Myslela jsem- nevěděla jsem, že vlci můžou mít křídla," povedlo se mi to konečně.
To akorát vedle nás do trávy něco dopadlo a když jsem se ohlédla, válel se tam poštolka jako postřelený. "Démone, co to děláš?" zjišťovala jsem od něj už od začátku s trochu podezíravým hlasem. "Říkal jsem, že až vlci budou lítat, bude to moje smrt. Tak neruš, umírám," odvětil opeřenec a dál hrál mrtvého. Protočila jsem nad jeho dramatičností oči v sloup a vrátila se pozorností k okřídlené. "Nevšímej si ho. Rád se vytahuje nad vlky, že má křídla a my ne. Teda, někteří. Zjevně. Právě jsi ho připravila o jeho oblíbeného koníčka," zasmála jsem se, protože jsem si hrané utrpení svého společníka taky trochu užívala. "Ale ty křídla. Jsou, no, opravdová? Jakože jsi se s nimi narodila? Nebo? Oh! Promiň, je to neslušné se ptát? Já nevím, nikdy jsem vlka s křídly nepotkala," rozpovídala jsem se a zase se rychle zarazila. Nechtěla jsem svou horlivostí okřídlenou vlčici odehnat. Potřebovala jsem se zeptat na tolik věcí!

KEZI | září 2/10

Byla to legrace. Trochu jsme se s Démonem hecovali. On říkal, že ho nedokážu chytit v letu a já jemu, že kdybych chtěla, nepodaří se mu uhýbat věčně. Takže to jsme teď hráli a já moc moc ve skrytu duše doufala, že uhýbat věčně dokáže, protože jsem věděla, že mu můžu fakt ublížit, kdybych ho celou svou vahou sejmula. Jakože občas se snažil předvést a podletět mě ve skoku. Strašný náfuka.
A pak najednou neslétnul zpátky. Číhala jsem, ale on mě přeletěl a letěl někam pryč. "Hej!" houkla jsem na něj, když si to pachtil dál, ale ani se na mě neohlédl, jako by ho něco zaujalo. Nelíbilo se mi, že mě tu takhle nechal, takže jsem se vysokou trávou rozeběhla za ním. Můj běh však neměl dlouhého trvání.
Běžela jsem s hlavou vztyčenou vysoko k nebi, abych ptáka neztratila z dohledu, takže jsem si ani nevšimla vlčího těla, které jsem najednou měla před sebou, než jsem do něj vší silou vrazila. Teď jsem přestala civět do nebe.
"Jauvajs-promiň!" vyhrkla jsem, jak mě náraz zase odhodil trochu zpátky. A až pak se podívala, do koho, nebo možná do čeho jsem to narazila a zůstala neslušně ohromeně zírat. "Wow," uteklo mi při pohledu na vlčici... s křídly?!

KEZI | září 1/10

Byl překvapivě suchý podzimní den, jeden z těch, které si užíváte, protože víte, že za chvíli už to bude pryč a možná je právě tohle ten poslední. Navíc jsme zrovna s Démonem byli na louce, kde rostla tak vysoká tráva, že se ohýbala a vytvářela tak vlny jako na moři. Do toho sem tam pofukoval docela silný vítr. Takovou atmosféru jsme si nemohli nechat ujít.
Louka vypadala klidná, ničím nerušená, než se silueta poštolky krouží vysoko nad ní snesla dolů. V pravý okamžik pak z klidného zeleného moře vyskočila zubatá příšera - to jsem byla já - a snažila se ptáka chytit. Ten však vždy mrštně uhnul a vyletěl zpátky vzhůru. Vyskakovala jsem za ním neúnavně, někdy chvíli číhala a někdy jsem ho skoro měla! Nikdy jsem ho však nechytila, i když se zdálo, že jsem nemohla minout, leda bych to dělala záměrně. Démon mě samozřejmě celou dobu z vrchu viděl a přesně věděl, kam se má snést příště. Bylo to skvělá hra na poslední podzimní dny.

Na překvapivě malém prostoru, který nám les dovoloval, dokázala srnka dělat psí kusy. Ale to my taky. Nelly ji pohotově odřízla a pak byla řada na mě. Skočila jsem jí do cesty a odklonila i ze směru, kam chtěla pláchnout hezky tam, kde jsme ji chtěli mít. Kdyby byl čas se tomu v tom návalu adrenalinu věnovat, někdo by si mohl všimnout, že můj pohyb v tomhle nepřehledném terénu je velmi specifický tím, že stromy používám jako oporu. Skáču na ně a odrážím se od nich, jako by mi měly být pomocníky a ne překážkou. Díky tomu jsem také dokázala srnku včas zachytit.
Nebyla jsem si jistá, co se dělo, ale najednou se z keře objevil i Linzire a šel přímo proti ní. Něco ve mně hrklo, jako by přesně tohle dělat neměl? Věděla jsem, že jí jde po nohách dřív, než se do jedné zakousnul. V hlavě se mi rozblikala kontrolka nebezpečí jako šílená. Vždyť ho může zkopat! Zabrala jsem nohama a vyskočila po srnce dřív, než jsem si to stačila promyslet. Hupsla jsem na ní a celou svou vahou ji povalila na zem. Poranila jsem ji na krku, ale tu důležitou část jsem minula, jak jsem se svalila i se srnou a udělala kotrmelec stranou.

Všichni jsme byli připraveni a já si najednou s hrůzou uvědomila, že tomu asi velím? Byla jsem na smečkovém lovu jednou. Jednou. A kvůli Roweně jsem to málem nepřežila. Zvládnu tohle vést?
Otočila jsem se zpátky na srnku, aby moji společníci neviděli, že váhám. Přeměřovala jsem si naší kořist pohledem a napadlo mě jediné. Musím to dát. Přeci se nenechám zastrašit nějakou... nějakou srnkou. Lůli by taky necouvnul. Ale určitě by se mi smál, kdybych to udělala já a to by nešlo, připomněla jsem si, že slovo "nedokážu" nemám ve slovníku.
"Naženu ji," oznámila jsem jen těm dvěma a pomalu se kradla od nich porostem pryč. Kaštany mi pod tlapkami klouzaly a já váhala, jak velkou komplikaci pro lov budou představovat, ale už jsem se rozhodla. Uvelebila jsem se opodál, ne moc daleko, přikradla se co nejblíž to šlo a pak- křupla pode mnou větev a srnka zbystřila. Sakra, sykla jsem si pro sebe a vyrazila jsem po ní dřív, než stihla vzít do zaječích.

// Javorový les přes rokli

Nelíbilo se mi moc, že Nelly o naší smečce rozhlašovala, že je křehká. I přes Linzirem, který se tvářil neškodně, ale mně se to neposlouchalo dobře. Nebyly jsme křehký ani slabí. Věřila jsem, že s Nageshem se o smečku dokážeme postarat, nikoho dalšího k tomu nepotřebujeme. A když byla řeč o Nageshovi, kde ten lítal? Možná bylo dobře, že byl pryč. Nesnesla bych vysvětlování, kde jsem nechala vlčata, ještě jemu. A než ho potkáme, určitě už budeme mít Zesta zpátky.
Počasí bylo ponuré a mokré. Podmínky k lovu nic moc. Na pláních u lesa nic nebylo a tak jsem nás zavedla přes rokli do protějšího lesa. Byla tu spousta kaštanů spadaných větrem, ale za to se ve vzduchu držel i pach vysoké. Zavětřila jsem. Nebude to snadné, ale určitě to dokážeme! Protože předem prohraný boj jsem si nedovedla přestavit.
"Jsou tu divočáci, ale..." ohlédla jsem se na dvojici vlků za sebou a přeměřila si je pohledem. "Možná chceme raději vysokou?" dokončila jsem tázavě, aniž bych dodala, že nevypadáme jako banda, ze které by si divočák sednul na zadek. Vysoká mi přišla jako bezpečnější volba. A rychlejší. "Cítím tu srnky. Tudy," pobídla jsem ostatní a vedla je lesem, než jsem začala zpomalovat a přikrčila se k zemi, abych kořist před sebou nevyplašila. Kousek před námi se pásla osamocená srnka. Byla sama? Zatím to tak vypadalo. Mlčky jsem si vyměnila pohled s Linzirem a Nelly. Můžeme?

// měním přechod na Kaštanový les, nevšimla jsem si, že na pláních nic k lovu není xD normálně bych to odehrála herně, ale potřebujeme ten lov stihnout so... tvařme se, že tam došli, nic tam nebylo a šli jinam xD

Nelly se ke mně natáhla a já se nemohla dál dívat na to, jak se trápí. O to horší bylo, že to byla moje vina a že jsem to nemohla hned napravit. Tentokrát jsem neuhnula, ale naklonila se k ní a čumák jí chlácholivě zavrtala do tváře. Bude to v pořádku, opakovala jsem si. Najdeme ho.
Nejraději bych se rozpadla. Sesypala bych se teď a tady, ale nemohla jsem. Protože čím víc jsem vnímala, jak se hroutí Nelly, tím víc jsem cítila, že já musím zůstat silná. Být oporou, o kterou se může zapřít, aby se sama nesklátila k zemi. Ale když jsem se chtěla hned rozběhnout hledat Zesta, zastavila mě. Měla pravdu, jídlo na zimu bylo potřeba a pokud jsem skutečně věřila, že je Zest stále u tetičky... nebylo kam spěchat, ne? U tetičky je v bezpečí.
"Dobře, tak... tak teda nejdřív lov," odsouhlasila jsem, ale než jsme stačili vyrazit, ozval se za námi hlas. Při tom všem jsem na existenci šedého vlka dočista zapomněla.
"Jo, Linzire měl jít pro Zesta se mnou. Ale říkal taky, že je dobrý lovec, tak by nám mohl jistě pomoc i se zásobami," přeskočila jsem pohledem z Nelly na jmenovaného. "Plány se trochu změnili. Musíme nejdřív na lov. Pomůžeš nám, že ano?" ptala jsem se, jako bych už nerozhodla za něj.
"Můžeme se podívat na pláně, jestli tam nenajdeme nějaké stádo," navrhla jsem, když bylo vše ostatní dohodnuto, a vyrazila oním směrem.

// Přímořské pláně Kaštanový les přes rokli

Stála jsem na místě jako socha a nepřiměla se pohnout ani, když mě Nelly s úlevou a nadšením objímala. Napadlo mě, že bych jí měla přivítání oplatit, ale než jsem se k tomu přiměla, byla ta chvíle pryč. A Nelly začala přemýšlet nad tím ostatním. Jako třeba, kde je Zest. Počkat, jenom Zest?
Brzy mi ale na mou nevyřčenou otázku odpověděla a mně se do výrazu vloudila trocha překvapení. "Satori... j-jo, to je dobře," vykoktala jsem napůl nepřítomně. Proč byla Satori u vodopádů, když jsem ji nechala s tetičkou? A proč tam nebyl Zest s nimi? Nemohla jsem se trápit vlastními otázkami, protože Nelly mě zavalovala těmi svými. A měla na to právo. Upírala na mě ty modré oči plné strachu a naděje a já se na ní už nevydržela dál dívat. Uhnula jsem pohledem.
"Zest tady není," přiznala jsem. "Nechala jsem ho spolu se Satori v lese u své tetičky. Bylo to... bylo to pro ně bezpečnější. Satori o něm nic neříkala? Měli by být spolu." Začala jsem také vysvětlovat, ale když jsem si uvědomila, že zním sama dost nejistě, rychle jsem dodala, abych Nelly uklidnila: "Jestli spolu ale nebyli, tak to určitě jen znamená, že on v tom lese zůstal. Neboj, akorát jsem byla na cestě tam. Přivedu ho, určitě je v pořádku." To jsem sice nemohla tušit, ale mohla jsem doufat. A opravdu moc moc jsem doufala, že to tak je. Znovu jsem zdvihla pohled k Nelly, protože jsem jí také potřebovala přesvědčit, aby tomu věřila. Zároveň jsem na povel byla připravená se otočit na patě a běžet pro něj. I když přesně k tomu jsem potřebovala Linzireho, protože jsem vlastně sama moc dobře netušila, kde ten Lůliho a tetičky les leží.

// úkryt

Vyrazila jsem z úkrytu jako střela a v hlavě měla jedinou myšlenku. Vidinu toho místa v lese, kudy jsme se Zestem a Satori procházeli, když jsme odcházeli na sever. Řítila jsem se lesem a nevnímala nic kolem sebe. Kde byl Démon? Nevěděla jsem to a ani mě nenapadlo nad tím přemýšlet. Běžel za mnou Linzire? Předpokládala jsem to a tak jsem se ani neohlédla. A vytí? To jsem taky neslyšela, třebaže se ozvalo velmi blízko. Tak blízko, že nestačilo znít nijak moc dlouho, než jsem v nepozornosti vrazila do jeho původce.
Vyřítila jsem se zpoza stromu, v cestě se najednou objevilo chlupaté šedomodré tělo, ale než jsem stačila zareagovat, nabourala jsem do něj, udělala kotrmelec a skončila i s ní na zemi. Rychle jsem se ale oklepala a začala se ohlížet, abych zjistila, co se stalo. "Nelly?" vyhrkla jsem zaskočeně a zůstala zírat na vlčici před sebou, aniž bych řekla cokoliv dalšího. Jen jsem tam stála jako opařená, jako by mi někdo vzal nit a já teď neměla z čeho šít další slova. Co jsem vůbec měla říct? Snažila jsem se najít Tartarose a při tom málem utopila její další dvě děti. Navíc jsem je nechala někde v cizím lese, zatímco já byla tady. Co jsem tu dělala bez nich? Chtěla jsem to všechno dát do pořádku, ale bylo pozdě. Věděla jsem, že je pozdě. Pokládala jsem si v duchu všechny otázky, které se mi jistě Nelly chystala položit nahlas. Ale neměla jsem na ně odpověď. Najednou jsem nevěděla nic. Já... napravím to. Napravím to, snažila jsem se přesvědčit alespoň samu sebe, ale i hlas v mé hlavě se třásl. Co jsem měla dělat?

243

Vyčkávala jsem stranou, abych Linzireho nerušila a mohl se soustředit. Při tom jsem ho ale nespouštěla z očí. Ne snad pro to, že bych od něj čekala nějakou levárnu, ale pro to, že jsem se snažila z jeho postupu taky něco naučit. Jestli to šlo. Protože co jsem viděla byl jen vlk sehnutý ke kožešině a to jsem uměla taky.
"Je jedno, po kterém půjdeme. Hledáme oba," odpověděla jsem mu na jeho otázku a přihodila tak nové číslo do počtu vlčat, které se tu možná vyskytují a možná ne. Myslím, že ještě chvíli a sama bych se začala ztrácet v tom, kolik nás tu vlastně je. Začal mít chytré rady, které bych elegantně zpochybnila, kdyby byl čas na tlachání. Teď jsem za ně ale byla vděčná. "Jo, no, to je právě to..." zarazila jsem se a bylo jasné, že v tom je problém. "Ale vím, kudy jsme odcházeli z lesa. Třeba tam taky nějaké stopy ještě budou," řekla jsem mnohem víc optimisticky, než si tato informace zasloužila. Odcházeli jsme totiž v zimě, takže v lese rozhodně žádné stopy nezůstaly. Přesto jsem hned po tomhle sdělení udělala otočku na patě a vyrazila z úkrytu ven. Linzireho už jsem ani nepobízela, předpokládala jsem, že chápe, že se má vydat za mnou.

// les

242

// les

Rozeběhla jsem se lesem a nijak se netrápila tím, že jsem nechala vlka kdesi za sebou. Určitě mě dožene, v tolik jsem věřila. Zas tak rychle neuháním, ospravedlňovala jsem si pro sebe, než jsem doběhla k mohutnému javoru uprostřed lesa s velkými výraznými kořeny.
"No, jsem tu já, ale můj pach už znáš," prohodila jsem a mávla při tom pobaveně ocasem. "Pak jsou tu Nelly a Nagesh. A jejich tři vlčata. Vlastně dvě. No... to je složitější. Říkejme tři," rozhodla jsem se v sobě nadále přiživovat tu iluzi, že Tartarose ještě půjde získat zpátky. "Pojď dál," pobídla jsem ho, aby mě následoval do díry mezi kořeny, která představovala vstup do úkrytu. Jen co jsem tam vklouzla, pokračovala jsem ve výčtu. "A pak je tu Namaari. To je taky takové vlče, ale starší. A není úplně naše, ale ztratila se od rodiny, tak s námi zůstala."
Konečně jsme spočinuli na dně skromného prostoru, který se rozkládal skrytý pod mohutným javorem. Rozhlížela jsem se jen chvíli. "Tady," upozornila jsem a přiskočila ke kožešině, do které jsem po té jemně šťouchla čumákem. "Na tomhle místě naposledy spali, když jsme tu byli." Že to "naposledy" bylo ještě v zimě jsem nezmiňovala a vyčkávala, až se Linzire pustí do čmuchání. Najednou mě vůbec netrápilo, že jsem někoho vlastně úplně cizího zavedla až sem.