Příspěvky uživatele

< návrat zpět

- Vytvořit sněhovou sochu -

Maličko mi sklouzla hlavička ke straně, když mi Lůli vysvětloval, proč dělal něco tak hloupého. Neshledávala jsem na tom nic k líbení! Ale v jedno měl pravdu, už to dělat nebudeme. Na souhlas jsem mu úsměv odhodlaně oplatila, aby bylo jasné jemu i veškeré neviditelné síle kolem nás, že jsme se shodly. Na to jsem nahodila výraz poslušného studentíka, když se dal do vysvětlování všeho toho nového kolem mě. Zaujalo mě i to, že tohle všechno vlastně ví. Byl sice trochu větší než já, ale ne o moc. Jak se toho tolik dozvěděl?
"Hmm, lampouch," zopakovala jsem si pro sebe a prohlížela si řečený rampouch. "Sníh," pojmenovala jsem i bílou pokrývku a pohnula v ní tlapkami, takže pěkně zakřupala. Zvedla jsem hlavu k Lůlimu, který byl z toho sněhu najednou hrozně unešený. Maličko jsem se zdráhala, protože posledně, když jsem dělala to, co on, tak jsem zůstala přilepená jazykem k zmrzlé vodě, ale tenhle sníh nevypadal tak zlověstně. Ale abych pravdu řekla, získal si mě už tím, že slíbil prču a pro prču jsem byla ten správný společník! Nenechala jsem se jím pobízet dlouho a vyrazila po jeho boku za neplechou, která mu jiskřila z očí.
Zatím jsme jenom prozkoumávali les. Lůli vypadal, že něco hledá, ale krom bílé, bílé a zase bílé tu toho moc nebylo. "Vlka?" vhrkla jsem zaskočeně, když mi tmavý kamarád prozradil své plány. Jak se z tohohle postaví vlk? V hlavičce mi lítalo nespočet otazníčků, jak jsem pozorně Lůliho sledovala při práci a začínala tomu rozumnět. "Aaa, jasný!" zaradovala jsem se a sama se také pustila do práce, aby si Lůli třeba nemyslel, že jsem nějaký loudal a příště by si pro prču nevybral někoho jiného.
Nejdřív jsem jen poskakovala od jednoho místa k druhému a snažila se něco shrábnout předními tlapkami, ale všechno se hned rozpadlo, jak to bylo malé. Dobře, když něco dělat, tak ve velkém! Odhodlala jsem se a začala jsem hrabat sníh na jednu hromadu. A že jsem hrabala opravdu urputně! Hromada z toho byla pořádná. Pyšně jsem si ji prohlížela, než jsem si připomněla, že tady ještě má práce nekončí. Po očku jsem mrkla na Lůliho, který byl taky plně ponořen do svého díla. Uculila jsem se pro sebe. Ten bude valit oči! Hupsla jsem k poctivě navršené hromadě a začala ji utlapkávat. Sem tam jsem hrábla tlapkou silněji a sem tam jsem zase něco uhladila jen jemně ocáskem. Občas jsem poodskočila dál, abych si své veledílo prohlédla z dálky a zjistila další nedokonalosti, které ještě musím upravit. Když byla hrouda sněhu uplácána do jiné hroudy sněhu zdálo se, že dílo je dokonáno, ale já se nezastavila. Hupsla jsem k místu, kde jsem hrabala tak moc, až jsem se dohrabala na hlínu, a vybrala nějakou, kterou jsem pak naházela na sněžného vlka, takže už nebyl tak sněžný. Pak jsem odběhla zase jinam a popadla dva světlé kamínky, které jsem také někde objevila při hrabání. Poodstoupila jsem a zamyšleně zkřivila čumák. Ne, ještě ne! Odběhla jsem trochu dál a vrátila se s urvanými větvičkami ze stromu, které jsem zabodla na vršek sněhovo-hlínové hroudy. Teď už jsem konečně couvla a spokojeně si vlčí sochu prohlížela. Jak jsem si všimla, že i Lůli se dívá, otočila jsem se na něj a rozpřáhla tlapkou k mému uměleckému počinu. "Ta-dááá," představila jsem ho nadšeně a doufala jsem, že on bude taky nadšený. Vždyť jsem ho právě uplácala ze sněhu! Ani na chvíli jsem nepochybovala, že by se v té slátanině nepoznal.

- V noci pozorovat zimní oblohu -

Stáli jsme tu jako dva kůly a já koukala na Lůliho a on koukal na mě a žádný nápad nepřicházel. Jazýček mě bolel čím dál víc. Spíš, protože nebyl zvyklý být tak dlouho z tlamy venku, než že by mě tak dlouho zebal. Chlad na něm už jsem skoro necítila. To bylo dobře? Tichý hlásek někde uvnitř mi napovídal, že ne, ale co budeme dělat? Lůli nevypadal, že by věděl, jak z toho ven. Nebo přemýšlel. Dobrá, když přemýšlel on, budu taky přemýšlet a něco vymyslíme! Přestala jsem se cukat a začala se pekelně soustřeďovávat. Naštěstí jsem se u toho nemusela křenit dlouho, protože Lůli vedle mě se ozval! Otevřela jsem očka s očekáváním, na co přišel. Ale přes přilepený jazýček jsem mu nerozuměla.
Kýchej? Jak jsem měla kýchat v tak nepříjemné poloze? A vůbec, jak se kýchá na povel? To já jsem neuměla, já uměla jen když se kýchalo samo. Mysli, mysli, mysli, napomínala jsem se, protože takhle to určitě pomáhalo. Jenomže jak má malé vlčátko jako já pořádně myslet, když tmavý vlk vedle mě tak strašně funěl? Nedalo mi to a znovu jsem se podívala, co se s ním děje. A on nefuněl jen tak. Se zaujetím jsem ho sledovala, aby mi z jeho počínání ani vteřinka neunikla a v duchu mu fandila, protože nahlas jsem nemohla. Očka se mi rozšířila, když se skutečně od té studené věci odlepil. Zvládl to! Radovala bych se s ním, ale vlastní zmrzlá věc mi to nedovolovala. A přesto jsem radostně rozkmitala ocásek do stran, když ke mě přišel blíž, vlastně se na mě až nalepil, a začal úplně stejně funět vedle mého čenichu. Blik. Začala jsem dýchat taky. Výrazněji, hodně. Snažila jsem se ho napodobit, i když mě studené nádechy nutily ke kašlání. Neuměla jsem to, jako ještě spoustu věcí, a do hlavičky se mi vkrádal zvláštní pocit, jako by se les kolem mě točil. V tom jazýček povolil a já sebou škubla, spíš protože jsem skoro samovolně spadla k zemi, ale zavrávorala jsem a opřela se při tom o Lůliho, takže jsem úplně nedopadla a zase se vyhrabala na nohy. Byl to divný pocit, ten v té hlavě, ale už byl zase na odchodu.
Chvilinku trvalo, než jsem se vzpamatovala a zastrčila jazyk, kam patřil. "Fme vovný?" nedařilo se mi mluvit, jak jsem chtěla. "Fme vovný!" oznámila jsem přesto nadšeně tmavému kamarádovi, ducla do něj hlavou a na krátko jí nechala na místě jako malé přitulení. "Díky!" a honem jsem se narovnala. "To vůbec nebylo doblý! Poč si to lízal?" chtěla jsem vědět, protože jsem potřebovala zodpovědět ještě mnoho otázek, abych se v tomhle velikananánském světě neztratila. Pak jsem poskočila směrem k velké zmrzlé věci, co nás tak ošklivě uvěznila a zamračeně, ale zároveň zamyšleně si ji obhlížela. "Co to je, Lůli, víš to? Já jsem to ještě nikdy neviděla, u nás v lese to nerostlo," vysvětlila jsem mu a přicupitala k němu, zatímco jsem tlapkami ledabyle odhazovala sníh před sebou a také ho se zájmem pozorovala. Na to jsem zvedla hlavu a zadívala se nad sebe, jako by možná tam mohly být odpovědi, které hledám. Místo odpovědí se nade mnou však skvěla jen noční obloha nádherně posetá milionem nočního kvítí. Noční květy jsem znala, to byla jediná věc, na kterou jsem se ptát nemusela. A přeci mě zajímalo, odkud se to bílé všude kolem vzalo, když to tu předtím nebylo a teď to tu je a padalo to shora, ale nahoře nic není. Podezíravě jsem klouzala po obloze sem a tam, jako by se mnou také hrála na schovávanou, ale nic jsem neobjevila. Takže i tady mě musel můj tmavý kamarád zachránit. "Nahoře nic není," oznámila jsem mu, když jsem skončila s obhlídkou nebe. "Tak odkud tohle všechno spadalo?" prohrábla jsem tlapou bílou pokrývku, aby věděl, o čem mluvím. "To tu taky máte často?" neustávaly mé otázky.

- Přilepit se jazykem k ledovému povrchu -

Trvalo mi, než mi došlo, o co tady jde. Lůli se vůbec nenudil, určitě se mi schoval! A já ho teď musela najít. Protože předtím našel on mě, tak jsme se vyměnili. Ha, tak přeci tu hru pochopil! Byla jsem na něho pyšná, určitě mu to nesmím zapomenout říct, až ho najdu. Jenomže hledat takové vlče v neznámém obřím lese bylo jako... hledat vlče v obřím lese. Začalo mi docházet, že to nebude jen tak. Lůli byl fakt dobrý, musela jsem si to promyslet, i když jsem řešení měla přímo před nosem. Totiž, to byl ten nos, to řešení. Vyčenichám ho!
Začala jsem urputně čmuchat a čenichat. Celé to tu vonělo podobně, jako on. Tohle mohlo být stejně marné, jak nečmuchat vůbec. Ve stopování jsem se ještě musela učit. Naštěstí to nebylo třeba, protože jsem našla stopy! Ve sněhu. Malé. Ale ne jako ty moje. To musely být Lůliho! Radostně jsem zavýskla a poskočila. Za chvíli ho budu mít! Vyrazila jsem po těch stopách a vůbec mě nenapadlo, že by mohly patřit úplně někomu nebo ničemu jinému.
Naštěstí pro mě nepatřily a o pár chviliček později jsem došla k nějaké skalce, co vypadala jako hromada sněhu, ale nebyla to hromada sněhu. A u té hromady sněhu, co nebyla hromadou sněhu, jsem zahlédla tmavý kožíšek. Tělem se mi rozlila vítězná radost. "Lůli!" zvolala jsem do ticha a vyrazila k němu. "Mám tě! A teď zase hledáš ty!" instruovala jsem, a hned na to se zarazila, když jsem uviděla, v jaké situaci se tmavý kamarád nachází. Jazykem oblizoval něco lesklého, velikého, co viselo z té skalky. "Uu, co to máš?" vyhrkla jsem zvídavě a když to měl na jazyku on, muselo to být něco dobrého, takže jsem pochopitelně, než stihl kdokoliv jakkoliv zasáhnout, taky vyplázla jazyk a šup, už to bylo.
"Hve?" zabrblala jsem zmateně. "Ho ho ve?" Snažila jsem se odtáhnout, ale jazýček držel jako přilepený. A studil, ó jak ten studil! Pokoušela jsem se škubat ještě párkrát, ale nebylo to nic platné. Co to vůbec bylo? A proč jsem se nemohla pustit? Vždyť jsem to ani zoubkama nedržela! A když něco nedržím zuby, většinou to uteče, to říkal táta. Tak proč tahle studená věc taky neuteče? Škub, táh. Nebylo to dobré. Proč to vůbec Lůli olizoval, když to nebylo dobré? "Ůvi," zoufale jsem mrkla na Lůliho v nelepší situaci přilepeného vedle mě. Třeba... určitě... určitě ví, jak z téhle šlamastiky ven!

- Nechat si zmrznout mozek -

Byla bych nafouknutá pýchou jako bublina od té chvály, kdybych se zrovna nevěnovala tomu, kam se poděl ten zatracený brouk. Kdybych neměla srst, jisto jistě bych zbledla a změnila barvu ještě několikrát, když velký vlk přišel na to, co se asi stalo. "Polkla?!" vyhrkla jsem zděšeně a vykulila jsem při tom oči. "Ne! Fuj!" začala jsem se ošívat a vyplazovat jazyk, protože to určitě pomáhá. Moje mladičká hlavička už si ani nevzpomněla na mé lovecké heslo před pár okamžiky: "Sežrat!" Ve skutečnosti jsem tu věc jíst nechtěla. Jen ji kousnout, jako to dělali velcí vlci, když chtěli někoho zastrašit. Ale určitě se žádnému velkému vlkovi ještě nepovedlo toho někoho při zastrašování spolknout. Tak jak to tedy dělali?
Pomlaskávala jsem a převalovala jazýček v tlamě, jako bych se snažila zbavit nedobré pachutě, která po broukovi zůstala, přesto že jsem žádnou necítila. Sem tam jsem olízla tu bílou studenou věc. Vypadalo to jako něco, o čem nám táta vyprávěl. Studilo to na tlapky i v tlamičce. Jak on tomu jenom říkal...
Nebyl čas pojmenovávat věci, když se věci pojmenovávaly samy. Totiž vlci. "Páni, ty jsi vůdce? A Acanus je taky vůdce?" Acanus musel být vůdce. Lůli ho až moc vychválil na to, aby byl něčím míň. Do mého vyprávění by nezapadal, kdyby byl něčím míň. A tady, přímo přede mnou stál další! Další vůdce. Další táta? Táta byl taky náš vůdce. Možná, když je někdo vůdce, tak se ho nemusím bát, i když je to velký vlk. Táta byl velký vlk a vůdce a neublížil nám. A Sionn byl velký vlk a vůdce a taky mi neublížil. Vůdce mi neublíží, rozhodla jsem se a obdivně kulila očka plná nadšených jiskřiček na vlka přede mnou, jako bych čekala, že k tomu přidá nějakou úžasnou dobrodružnou historku nebo něco podobného. Ale informací z tohohle vlka vycházelo žalostně málo.
V transu vyčkávání jsem se místo ulízávání bílé studené věci do té věci zahryzla a nabrala si plnou tlamu. Polkla jsem a celá se roztřepala, jak mnou projel mráz a hned na to jsem zabořila hlavu do země a začala se všelijak převalovat. "Aaa, studí! Bolí!" cedila jsem v zoufalství přes jemné mléčné zoubky. Překvapivě zaboření už tak zmrzlé hlavy do zmrzlé bílé pokrývky po chvíli zabralo a já se přestala zmítat. Táta někdy říkal, že sebou hážu jako žížala. Zmátořila jsem se a vyhledala pohledem Sionna. A pak můj sluch zaměstnalo to vytí. Párkrát jsem přelétla pohledem z prázdného lesa na vlka a zpět. "Já můžu... půjdu najít Lůliho. Čeba mě hledá," vysvětlila jsem a vyškrábala se na nohy. Už už jsem chtěla odběhnout, než jsem se otočila na vlka. "Děkuju, Sionne vůdce!" pronesla jsem vzorně natrénovaně a neohrabaně se uklonila, než jsem se už ale opravdu vydala do toho lesa, protože beze mě se teď chudák Lůli musel děsně nudit.

Nelíbilo se mi, jak se na mě velký vlk kouká, zatímco jsem opakovala Lůliho jméno. Možná nebyli s Lůlim kamarádi? Zase mě nahlodával osten nejistoty a já se maličko stáhla. Ne, že bych mohla moc dělat, kdyby se mě rozhodl zakousnout, ale protože to neudělal hned, myslela jsem, že už k tomu nedojde. Teď jsem si zase tak jistá nebyla. "Zu-Zulli," zopakovala jsem své jméno a pozorovala, co se vlkovi asi honí hlavou, jako bych to uměla jen díky svým očím vyčíst. Ale neuměla, a tak jsem jen koukala, jak se mění jiskřičky v těch jeho a nevyvodila jsem si z toho vůbec nic.
Ještě jednou jsem divoce zamrkala, když vlk nečekaně obrátil. Najednou ho ten nějaký Etney nezajímal. "Tak jo," broukla jsem smířeně, protože proč bych se měla já zajímat o někoho nedůležitého, když tu bylo tolik jiných, nedůležitých. A taky když tu byla ta otravná věc. Jít dál nestačilo. Sežrat.
Svítící moucha se bavila jako snad nikdy. I velkému vlkovi se jen vysmála na jeho otázku a začala mu kroužit kolem hlavy, takže mu chechtání přicházelo každou chvíli z jiné strany. "Já to chytim!" oznámila jsem srdnatě vlkovi a konečně se pohnula z místa, abych chňapala bezcílně po poletujícím světélku. Brouk dal brzy pokoj vlku a už si jen poletoval kolem mě a honil mě dokola, to já poznám. Vždycky se snesl níž a pak, když už byl na dosah, zase vyletěl, než jsem ho stihla kousnout. Srab. A pak mi to došlo, když se přede mnou zjevil strom. "Jen počkej!" mlaskla jsem a začala se na něj škrábat. Nutno říct, že mi to nešlo úplně ukázkově, ale nakonec jsem se na jednu nepříliš vysokou větev dostala. Popravdě nebyla o moc víš, než vlkova hlava. Plížila jsem se po ní přímo nad brouka a hup!
Skočila jsem po broukovi a udělala několik kotrmelců, než jsem se zastavila. Hlava se mi točila, já se točila, ale brouk v tlamě nebyl a já byla jen celá ušmouraná od všeho, co se na zemi v takovém lese najde. Zatřepala jsem divoce hlavou, jako by to mělo pomoci. "Je pyč?" chtěla jsem vědět, protože jsem to sama nebyla schopná zjistit. Smích už se ale neozýval.
Nemotorně jsem se vyškrábala na nohy a docupitala k velkému vlkovi, abych na něj zase jednou vykulila nevinná zlatá očka hotového andílka. "A ty máš méno?" vyzvídala jsem, než jsem se ohlédla do hloubi lesa, ze kterého se neslo zvláštní přiškrcené vytí, které by spíš mohlo patřit někomu z mých sourozenců, než dospělému vlkovi. Pak jsem se zase obrátila na vlka, čekajít na odpověď a také na to, jestli nějak na vytí bude reagovat. Protože já nevěděla, co s takovým vytím dělat, ale taky jsem se za ním moc moc chtěla rozběhnout a zjistit, komu patří.

Svítící brouk už měl nejspíš srandu z nás obou. Vadilo by tedy velkému vlkovi, kdybych ho sežrala a pak bychom si mohli povídat dál? Místo toho jsem však zamrkala na vlka prázdným pohledem, když řekl, že Lůliho nezná. Možná nevěděl, o kom mluvím. Moc dobře jsem si uvědomovala, že to jméno neříkám úplně správně. "Lůli," zopakovala jsem, jako by to tentokrát mělo stačit, ale jala jsem se vysvětlovat dál. "To je kamalád. Je čelný, noo, asi takhle vysoký," zvedla jsem tlapku do výšky, abych to mohla vlkovi ukázat, "aaa..." Nadechla jsem se na pokračování a začala se rozhlížet, protože jsem netušila, co víc bych ještě řekla. "A bydlí tady ve velké smečce. Ty tu taky bydlíš? My se s tátou v naší smečce všichni známe. Ve velké smečce se všichni neznají?" pootočila jsem tázavě hlavu do strany. Naše smečka, totiž rodina, měla čtyři členy. Tátu, mě a sourozence. Jasně, že jsme se všichni znali a tak jsem nedokázala pochopit, jak je možné, že se v téhle rodině někdo nezná.
Z vlka vypadlo nějaké jméno. Zavrtěla jsem hlavou a hlavičku natočila zvídavě zase na druhou stranu. "Kdo je Etney?" chtěla jsem vědět, když už to jméno zmínil. Třeba tátu zná.
Brouk to považoval za náramnou podívanou. Občas ztichnul a pak následovala nová salva smíchu. Dost bylo řečí kolem, rozzlobeně jsem se na brouka podívala. "To je vaše moucha?" zeptala jsem se vlka, protože teď poletovala často kolem jeho hlavy. "Můžete jí, plosím, sežlat?"

Vlk nevrčel. Nemračil se. Ani zuby necenil. To většinou ti ostatní velcí, co nebyli táta, dělávali. Tenhle ne. Pochopila jsem, že to je dobré znamení, ale stejně jsem byla ztuhlá na místě, abych náhodou neudělala něco, co by vlka rozzlobilo. "Tátova," odpověděla jsem mu poslušně. Po mé pravici se ozývaly pisklavé výbuchy smíchu. Div tomu broukovi nepraskla žárovička. "Ta není vaše, ta je cizí," chichotal se hlásek a mně se to vůbec nelíbilo. Chtěla jsem toho brouka kousnout, aby toho nechal. Měla jsem pocit, že se směje mně. Neměla jsem ráda, když se mi někdo smál. Ale než si to s ním vyřídím, stále tu byl problém toho velkého vlka. Nejdřív velký vlk, potom brouk.
"Táta tu není," rozhodla jsem se objasnit to vlkovi trochu do hloubky. "Hledá mě. Schovávala jsem se a teď se schovávám tady ve smečce. Lůli mě sem psivedl. Šli jsme za dědou Acanusem, Lůli žíkal, že nám pomůže." Pak mi něco v hlavičce svitlo a já se ohlédla za skupinkou, ke které jsme původně měli namířeno. Skupinka tam pořád byla. Můj nový černý kamarád už ne. "Lůli?" ušlo mi z tlamičky zmateně, jako by se na zavolání měl vlček vynořit z křoví opodál. Ale on nepřišel, byl pryč. Úplně.

Čekali jsme s Lůlim na strejdu Acanuse a já nevěděla, jak se mám cítit, protože jsem necítila vůbec nic. Možná bych se měla bát. Něco uvnitř, táta tomu uvnitř někdy říkal instinkt, mi říkalo, že bych se měla bát. Schovat, možná. A zatím, co jsem rozmýšlela, co se teda se sebou udělám, mi kolem uší něco otravně bzučelo. A taky to problikávalo, když jsem se za tím zvukem otočila. "Já nejsem žádná slalbotka!" zamračila jsem se na blikajícího pištícího brouka, který s tím nechtěl přestat. A tak jsem se po něm ohnala, chňapla jsem zoubky, ale tu se hihňání ozvalo zase jinde. Moc mě to zlobilo. Ohnala jsem se znovu a než jsem si toho všimla, poskakovala jsem za broučkem a snažila se ho zakousnout, protože jak jinak se hraje na chytanou? "Jen počkej!" hrozila jsem mu. Tohle nebyla hra, ale brouček mě nenechal a tak jsem hrát musela. A moc jsem se u toho mračila. A moc jsem u toho nekoukala na cestu.
Popoběhla jsem a najednou přede mnou byla bílá stěna. A najednou BUCH jsem do něčeho vrazila až mě to posadilo na zadek. A to něco bylo měkký. A chlupatý. Vykulila jsem zlatá očka, jak jsem vzhlédla a prohlížela si velkého bílého vlka. "Pa-pa-padon," vykoktala jsem. Teď jsem se bála. Nikdy jsem nebyla tak blízko velkého vlka, který nebyl táta. Nevěděla jsem, co dělat, Lůli tu nebyl a opodál se dál hihňal ten otravný brouk.

Jestli dodatečně mohu, hlásím Zurri v doprovodu úžasného Sionna.

Brodili jsme se lesem a já se snažila tvářit víc srdnatě a odvážně, než jsem se předvedla u těch jiných vlků. Nebyla jsem přeci žádný strašpytel! Ale na pozoru jsem se mít musela, to ano. Naštěstí jsme tu teď byli zase jen my dva a tak to šlo snadno. Vůbec mi nedocházelo, že těch velkých vlků budu muset potkat ještě víc, abych našla to, po čem pátrám. Ale třeba jich víc bude jako ten pomalovaný medvěd a budou vypadat strašlivě, ale nebudou strašlivý, to by mi nevadilo.
Občas jsem se zdržela za Lůlim, protože jsem naháněla poletující listí, ale vždycky jsem s ním stačila srovnat krok s vypětím vší své rychlosti a sil. Vypadal, že ví, kam jde, tak jsem mu věřila. Určitě to tu dobře zná, i když už jsme šli fakt dlouho. Jak velký takový les pro smečku opravdu je?
Zpozorněla jsem, když začal Lůli pokřikovat a zaostřila před nás. Jo, někdo tam byl, to já jsem poznala. Zaváhala jsem, protože krom "někdo" jsem nepoznala vůbec nic, ale Lůli přesvědčivě pokřikoval Acanusovo jméno, takže to byl určitě Acanus. "Plůsel? Jaký plůsel?" vykulila jsem na černé vlče překvapeně očka, protože polekal i mě. Pak se stáhl a přestal vyvádět. Pozorovala jsem ho s hlavičkou ujíždějící do strany, jak se pokorně zařadil vedle mě. "Ploč plůsel, Lůli? To není děda Acanus?" nechápala jsem a já nejdřív potřebovala tuhle situaci pochopit, abych mohla začít panikařit. Všechno hezky popořadě.

"Zulli," zopakovala jsem spíš pro sebe napůl nešťastně a na půl vzdorovitě, protože Alastor neřekl mé jméno správně a já nevěděla, jak ho opravit. Nespokojeně jsem povalovala jazyk v puse, jako bych se snažila tu věc správně uchopit. Jak, jak se to jen říká? A kdo dá vlčeti jméno, které samo ani neumí vyslovit?
Alastor vypadal strašidelně, ale jeho oči říkaly něco jiného. S ním by mi nevadilo tu zůstat. Naopak nás za sebou volal ten strýček Fiér a s tím se mi vůbec nikam chodit nechtělo. Proč nemůžeme zůstat s Alastorem? Na něj mluvil ten další hlas, ale já nebyla hloupá, ne, ne. Alastor nevypadal veselý, že jde za ním. Tak za ním chodit nemusel, mohl zůstat s námi! A mohl Acanuse hledat se mnou a Lůlim, to by ho určitě bavilo víc. Místo toho se ale zvedl a odešel za tím druhým vlkem. Dospělý jsem nechápala, a tak jsem za ním jen dlouze koukala, jako bych doufala, že se ještě otočí a půjde s námi. "Kdo je to?" chtěla jsem vědět, co je ten šedý ne zrovna přátelsky vyhlížející vlk zač. Byla jsem tak zakoukaná, že jsem si sotva všimla, že Lůli se zatím vzdálil. Ohlédla jsem se po něm a na okamžik zpanikařila, než jsem ho našla a šup už jsem mu byla v patách.
"Nemám hlad!" pronesla jsem rozhodně a dost hlasitě, aby se za mým hlasem schovalo kručení v prázdném bříšku. Sebevědomí bylo zpět, když se kolem nás nemotalo tolik podivně vyhlížejících velkých vlků. "Najdeme dědu Acanuse!" rozhodla jsem a štrádovala si to v Lůliho stopách, co mi nohy stačily.

Cítila jsem se divně. Nepříjemně. Bylo tu najednou moc vlků. Moc hluku. Jediným pevným bodem byl Lůli, ke kterému jsem se tiskla a nehodlala se teď jakkoliv vzdalovat. Ti vlci před námi byli hlasití. A taky... vypadali zvláštně. Snažila jsem se věřit Lůlimu, když jim věřil on, ale to mi na odvaze moc nepřidávalo. Byla jsem ráda, že se zastavil v tom křoví.
Nějaký vlk na nás pokřikoval. Nevěděla jsem, co je zač, ale to pokřikování se mi nelíbilo. Zatoulala jsem se pohledem na černé vlče, abych se ujistila, že ten křičící není nebezpečný. Lůli mu odpověděl, tak asi nebyl? Když jsem se obrátila zpátky, už naším směrem šlo nějaké mohutné tělo dalšího z nich. Přikrčila jsem se leknutím, ale neutekla jsem. Budeme dělat, že jsem byla tak statečná a ne, že mi nohy doslova zdřevěněly a já nemohla utíkat ani, kdybych chtěla. Jak se však obří silueta přibližovala, rozpoznala jsem obrysy tváře a z ní dvě vykulené vykukující oči. A něco na nich mě uklidňovalo. Vlk najednou nevypadal tak děsivě, když jsem se koukala jen a jen do těch očí. Když si k ním přilehnul, můj strach z něj ještě o něco opadl, ale stále jsem se pro jistotu držela za Lůlim. "Zulli," špitla jsem, abych se představila a sledovala, jak se k němu Lůli naklání a něco mu šeptá. Pár slov jsem zachytila. Alfa. Táta. Acanus. Začínala jsem být zvědavá, o čem to ti dva mluví. Pak se ozval další hlas za mohutným ležícím vlkem a já opět zpozorněla. Ten hlas se nepřibližoval, ale určitě mířil na nás. Zoufale jsem zakoulela očima na Lůliho, protože jsem neměla nejmenší tušení o tom, co se tu vlastně děje.

Radostně jsem zakývala hlavou, když můj nový kamarád řekl mé jméno správně. "Jo! Zulli!" zazubila jsem se a už mi nevadilo, že jsem to řekla zase blbě, protože vlček už věděl, jak to má říkat. Vlček taky povídal něco o tom, že samota je fajn a já u toho kroutila hlavičkou ve snaze ho pochopit. Já moc sama nebývala, ale mohla jsem s jistotou říct, že pro mě to fajn nebylo. A co je to fotr? Neměla jsem čas se zeptat, protože mou pozornost ukradli vládci noční oblohy. Byla jsem ráda, že ukradli jen to a ne i mě. Neochotně jsem překonala řeku a pelášila za Lůlim. Nechtělo se mi to přiznávat, ale byl hrozně rychlý a já měla co dělat, abych mu stačila. Totiž, moc jsem mu nestačila a nejradši už bych v půlce toho běhu odpadla, protože to bylo ták daleko, ale bála jsem se, že se mi ztratí a už mě nenajde a tak jsem brala síly i tam, kde už žádné nebyly.
Lůli vběhl do lesa a já za ním. Slyšela jsem, že něco říká, ale byl daleko na to, abych mu rozuměla. Pak zmizel. Přepadla mě panika. A pak se zase objevil, jako by odněkud vstával. Ulevilo se mi a docupitala jsem k němu, aby se to pro jistotu už neopakovalo. Uříceně jsem oddechovala, nesnažila jsem se skrýt, že sotva popadám dech. Ale i tak jsem se zvědavě rozhlížela po lese, který Lůli představil jako půda Asgaarské smečky. Tedy tu chvilku, než do mě lehce drknul. I takové drobné šťouchnutí mě málem povalilo, nožky se mi únavou zapletly do sebe a jen tak tak jsem to ustála. Lůli si toho ani nevšiml a pokračoval někam do lesa. Honem jsem se vzpamatovala. Teď víc než kdy předtím mi něco našeptávalo, že se musím držet v jeho blízkosti. "Počkej!" ozvala jsem se za ním, aby mě tu nenechal.
Procházeli jsme lesem a já měla oči na stopkách. Čím byl tenhle les jiný než ty, co jsem znala? Byla tu smečka. Proč tady? A jak se to pozná, že je tu smečka? A kdo to rozhodl? Jak se do takové smečky vlk dostane? To se tu všichni narodili? Měla jsem tolik otázek, co dělá z lesa les pro smečku a ohledně všeho kolem, a jak jsem tak koukala a rozhlížela se, vrazila jsem do Lůliho, protože se přede mnou zastavil. Tázavě jsem se na něj podívala, ale on na mě nekoukal. Koukal někam před sebe. "Lůli?" nechápala jsem. A pak už jsem mlčela, protože mluvil on, ale ne na mě. A taky zněl hrozně zvláštně. Jinak, než mluvil se mnou. Kopírovala jsem jeho chování, které mi napovídalo mít se na pozoru. Opatrně jsem se přikradla vedle něj, abych viděla, s kým mluví.
Byli tu dospělí vlci. Velcí, jako táta. Ale táta byl jeden a tady jich bylo... víc. A když bylo víc velkých vlků jako byl táta na jednom místě, nikdy to pro nás nebylo nic dobrého. Ani jsem nedutala a uši nevědomky stáhla k hlavě. Lůli neutíkal a tak jsem taky neutíkala. Ale nevěděla jsem, co dělat. Přitiskla jsem se k Lůlimu, jako bych doufala, že nás jeho tmavý kožíšek dokáže schovat oba a čekala, jestli můj plán vyjde.

// Klimbavý les (přes Hadí ocas)

Zamrkala jsem na něj, jako by se mi nezdálo, že je v pořádku. "Ne Zulli," zavrtěla jsem hlavou. "Zulli," opravila jsem ho. "Zu-lli." Rychle mi docvaklo, v čem byl háček, ale s řešením jsem si nevěděla rady. "Zulli. Zui. Zu...vi!" Při pokusech o správnou výslovnost se mi na čumáčku vystřídalo nespočet zajímavých grimas, jak jsem nevěděla, kterým způsobem ještě jazyk a čenich zkroutit. "Zulli!" zavrčela jsem rozzlobeně úplně stejně, jako na začátku, ale v duchu jsem byla zoufalá. Vrhla jsem na Lůliho vlčátkovské oči, kterého ho žadonily, aby to prostě už pochopil.
Ptáka šmíráka, který nás pronásledoval už z lesa, jsem si nevšímala. Na zemi bylo dost podnětů, které mou pozornost pro zatím zaměstnávalo. "Vou, úplně sám? Ale sám je smutno. Není smutno? A jaké dobodužství si zažil?" doptávala jsem se dál a dál, zatímco jsem neviňoučce ťapkla vedle velkého malého průvodce. Teda ne na dlouho, protože jsme dorazili k řece a Lůli se tvářil, jakože musíme přes ní. Já měla dobrodružství a výzvu v krvi, takže bych tvrdohlavě neprotestovala, ale stejně mě ta rozbouřená řeka děsila. To jsem mu ale říct nemohla. Jestli to zvládne on, musela jsem taky, přeci nejsem žádná květinka!
Myslela jsem na řeku, ale pak jsem vzhlédla, kam Lůli ukazoval. Tohle zvíře jsem znala! "Ta je velká jako vlk!" zírala jsem s otevřenou tlamičkou a otáčela pohled až tam, kde sova zase nebyla vidět. "Takhle velkou sem ještě neviděla," broukla jsem si pro sebe a vesele se otočila na svého společníka. Pak mi úsměv z čumáčku zmizel, protože se vrátil problém s řekou.
Dobře, nemuseli jsme přímo přes ní, ale po nějakých kamenech. To vůbec nepomáhalo. Cítila jsem, jak mi nožičky trochu dřevění. Lůli dával instrukce a já nespouštěla oči z vody, zatímco jsem poslušně přikyvovala. Zmohla jsem se jenom na souhlasné: "Hmm." Vlezla jsem do vody. Ziiimaa. Třásla jsem se. Zimou. Strachem. Vším. Dělala jsem maličké krůčky, ale taky jsem se musela držet Lůliho, protože tak to říkal. Občas mi tlapka podklouzla a já se do něj opřela. Ještě, že tam byl, jinak už bych se vezla po proudu... nevěděla jsem, co je tam dál a ani jsem to vědět nechtěla.
Nevím, jak se to stalo, ale podařilo se nám dostat na druhou stranu. Mě taky. Přežili jsme. Přežili jsme! Moje hlava to ani neměla čas zpracovat, protože jsme ještě nebyli u konce cesty. Závod? Závod! Ani jsem netušila jak, ale najednou jsme běželi vstříc mlze, která se plížila po louce ležící před námi. Měla jsem tušení, že my míříme k tomu lesu, co vršky jeho nejvyšších stromů vykukovaly kdesi nad mlhou.

// Asgaar (přes Tulipánovou louku)

Radostně jsem zavrtěla ocáskem a vyrazila hned po boku Lůliho kupředu. Divný pták za námi taky zamával křídli a zmizel nad stromama.
Padla noc. Nevšímala jsem si toho. Ne, když jsem nebyla sama, v takovém případě mi tma nevadila. Navíc měsíc pěkně zářil a tak bylo i dobře vidět. Lůli vyšel z lesa a přes jasně ozářenou rozlehlou planinu. Tak jsem šla taky. Bylo to zvláštní, jít někam bez táty, bez sourozenců. Ale Lůli byl skoro jako oni, jako jeden z nás a já v tom čula dobrodružství. Zábavu. Strach a obavy? A z čeho?
"Zulli," představila jsem se mu. Popoběhla jsem, abych dohnala mezeru mezi námi. Byli jsme skoro stejně velcí, ale on měl větší nohy a tak jsem občas musela přidat. Zatím se mi dařilo stíhat, na chůzi jsem byla zvyklá, a tak jsem zvládala i víc věcí najednou. Třeba mluvit. "Poč?" vyzvídala jsem. "Poč si odcházel?" Kam měl asi namířeno? Samotné vlče vyrazilo mimo smečku... hra za tím nebyla, to už jsem pochopila. A o to zvědavější jsem byla.

// Esíčka (přes Hadí ocas)