Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jestli dodatečně mohu, hlásím Zurri v doprovodu úžasného Sionna.

Brodili jsme se lesem a já se snažila tvářit víc srdnatě a odvážně, než jsem se předvedla u těch jiných vlků. Nebyla jsem přeci žádný strašpytel! Ale na pozoru jsem se mít musela, to ano. Naštěstí jsme tu teď byli zase jen my dva a tak to šlo snadno. Vůbec mi nedocházelo, že těch velkých vlků budu muset potkat ještě víc, abych našla to, po čem pátrám. Ale třeba jich víc bude jako ten pomalovaný medvěd a budou vypadat strašlivě, ale nebudou strašlivý, to by mi nevadilo.
Občas jsem se zdržela za Lůlim, protože jsem naháněla poletující listí, ale vždycky jsem s ním stačila srovnat krok s vypětím vší své rychlosti a sil. Vypadal, že ví, kam jde, tak jsem mu věřila. Určitě to tu dobře zná, i když už jsme šli fakt dlouho. Jak velký takový les pro smečku opravdu je?
Zpozorněla jsem, když začal Lůli pokřikovat a zaostřila před nás. Jo, někdo tam byl, to já jsem poznala. Zaváhala jsem, protože krom "někdo" jsem nepoznala vůbec nic, ale Lůli přesvědčivě pokřikoval Acanusovo jméno, takže to byl určitě Acanus. "Plůsel? Jaký plůsel?" vykulila jsem na černé vlče překvapeně očka, protože polekal i mě. Pak se stáhl a přestal vyvádět. Pozorovala jsem ho s hlavičkou ujíždějící do strany, jak se pokorně zařadil vedle mě. "Ploč plůsel, Lůli? To není děda Acanus?" nechápala jsem a já nejdřív potřebovala tuhle situaci pochopit, abych mohla začít panikařit. Všechno hezky popořadě.

"Zulli," zopakovala jsem spíš pro sebe napůl nešťastně a na půl vzdorovitě, protože Alastor neřekl mé jméno správně a já nevěděla, jak ho opravit. Nespokojeně jsem povalovala jazyk v puse, jako bych se snažila tu věc správně uchopit. Jak, jak se to jen říká? A kdo dá vlčeti jméno, které samo ani neumí vyslovit?
Alastor vypadal strašidelně, ale jeho oči říkaly něco jiného. S ním by mi nevadilo tu zůstat. Naopak nás za sebou volal ten strýček Fiér a s tím se mi vůbec nikam chodit nechtělo. Proč nemůžeme zůstat s Alastorem? Na něj mluvil ten další hlas, ale já nebyla hloupá, ne, ne. Alastor nevypadal veselý, že jde za ním. Tak za ním chodit nemusel, mohl zůstat s námi! A mohl Acanuse hledat se mnou a Lůlim, to by ho určitě bavilo víc. Místo toho se ale zvedl a odešel za tím druhým vlkem. Dospělý jsem nechápala, a tak jsem za ním jen dlouze koukala, jako bych doufala, že se ještě otočí a půjde s námi. "Kdo je to?" chtěla jsem vědět, co je ten šedý ne zrovna přátelsky vyhlížející vlk zač. Byla jsem tak zakoukaná, že jsem si sotva všimla, že Lůli se zatím vzdálil. Ohlédla jsem se po něm a na okamžik zpanikařila, než jsem ho našla a šup už jsem mu byla v patách.
"Nemám hlad!" pronesla jsem rozhodně a dost hlasitě, aby se za mým hlasem schovalo kručení v prázdném bříšku. Sebevědomí bylo zpět, když se kolem nás nemotalo tolik podivně vyhlížejících velkých vlků. "Najdeme dědu Acanuse!" rozhodla jsem a štrádovala si to v Lůliho stopách, co mi nohy stačily.

Cítila jsem se divně. Nepříjemně. Bylo tu najednou moc vlků. Moc hluku. Jediným pevným bodem byl Lůli, ke kterému jsem se tiskla a nehodlala se teď jakkoliv vzdalovat. Ti vlci před námi byli hlasití. A taky... vypadali zvláštně. Snažila jsem se věřit Lůlimu, když jim věřil on, ale to mi na odvaze moc nepřidávalo. Byla jsem ráda, že se zastavil v tom křoví.
Nějaký vlk na nás pokřikoval. Nevěděla jsem, co je zač, ale to pokřikování se mi nelíbilo. Zatoulala jsem se pohledem na černé vlče, abych se ujistila, že ten křičící není nebezpečný. Lůli mu odpověděl, tak asi nebyl? Když jsem se obrátila zpátky, už naším směrem šlo nějaké mohutné tělo dalšího z nich. Přikrčila jsem se leknutím, ale neutekla jsem. Budeme dělat, že jsem byla tak statečná a ne, že mi nohy doslova zdřevěněly a já nemohla utíkat ani, kdybych chtěla. Jak se však obří silueta přibližovala, rozpoznala jsem obrysy tváře a z ní dvě vykulené vykukující oči. A něco na nich mě uklidňovalo. Vlk najednou nevypadal tak děsivě, když jsem se koukala jen a jen do těch očí. Když si k ním přilehnul, můj strach z něj ještě o něco opadl, ale stále jsem se pro jistotu držela za Lůlim. "Zulli," špitla jsem, abych se představila a sledovala, jak se k němu Lůli naklání a něco mu šeptá. Pár slov jsem zachytila. Alfa. Táta. Acanus. Začínala jsem být zvědavá, o čem to ti dva mluví. Pak se ozval další hlas za mohutným ležícím vlkem a já opět zpozorněla. Ten hlas se nepřibližoval, ale určitě mířil na nás. Zoufale jsem zakoulela očima na Lůliho, protože jsem neměla nejmenší tušení o tom, co se tu vlastně děje.

Radostně jsem zakývala hlavou, když můj nový kamarád řekl mé jméno správně. "Jo! Zulli!" zazubila jsem se a už mi nevadilo, že jsem to řekla zase blbě, protože vlček už věděl, jak to má říkat. Vlček taky povídal něco o tom, že samota je fajn a já u toho kroutila hlavičkou ve snaze ho pochopit. Já moc sama nebývala, ale mohla jsem s jistotou říct, že pro mě to fajn nebylo. A co je to fotr? Neměla jsem čas se zeptat, protože mou pozornost ukradli vládci noční oblohy. Byla jsem ráda, že ukradli jen to a ne i mě. Neochotně jsem překonala řeku a pelášila za Lůlim. Nechtělo se mi to přiznávat, ale byl hrozně rychlý a já měla co dělat, abych mu stačila. Totiž, moc jsem mu nestačila a nejradši už bych v půlce toho běhu odpadla, protože to bylo ták daleko, ale bála jsem se, že se mi ztratí a už mě nenajde a tak jsem brala síly i tam, kde už žádné nebyly.
Lůli vběhl do lesa a já za ním. Slyšela jsem, že něco říká, ale byl daleko na to, abych mu rozuměla. Pak zmizel. Přepadla mě panika. A pak se zase objevil, jako by odněkud vstával. Ulevilo se mi a docupitala jsem k němu, aby se to pro jistotu už neopakovalo. Uříceně jsem oddechovala, nesnažila jsem se skrýt, že sotva popadám dech. Ale i tak jsem se zvědavě rozhlížela po lese, který Lůli představil jako půda Asgaarské smečky. Tedy tu chvilku, než do mě lehce drknul. I takové drobné šťouchnutí mě málem povalilo, nožky se mi únavou zapletly do sebe a jen tak tak jsem to ustála. Lůli si toho ani nevšiml a pokračoval někam do lesa. Honem jsem se vzpamatovala. Teď víc než kdy předtím mi něco našeptávalo, že se musím držet v jeho blízkosti. "Počkej!" ozvala jsem se za ním, aby mě tu nenechal.
Procházeli jsme lesem a já měla oči na stopkách. Čím byl tenhle les jiný než ty, co jsem znala? Byla tu smečka. Proč tady? A jak se to pozná, že je tu smečka? A kdo to rozhodl? Jak se do takové smečky vlk dostane? To se tu všichni narodili? Měla jsem tolik otázek, co dělá z lesa les pro smečku a ohledně všeho kolem, a jak jsem tak koukala a rozhlížela se, vrazila jsem do Lůliho, protože se přede mnou zastavil. Tázavě jsem se na něj podívala, ale on na mě nekoukal. Koukal někam před sebe. "Lůli?" nechápala jsem. A pak už jsem mlčela, protože mluvil on, ale ne na mě. A taky zněl hrozně zvláštně. Jinak, než mluvil se mnou. Kopírovala jsem jeho chování, které mi napovídalo mít se na pozoru. Opatrně jsem se přikradla vedle něj, abych viděla, s kým mluví.
Byli tu dospělí vlci. Velcí, jako táta. Ale táta byl jeden a tady jich bylo... víc. A když bylo víc velkých vlků jako byl táta na jednom místě, nikdy to pro nás nebylo nic dobrého. Ani jsem nedutala a uši nevědomky stáhla k hlavě. Lůli neutíkal a tak jsem taky neutíkala. Ale nevěděla jsem, co dělat. Přitiskla jsem se k Lůlimu, jako bych doufala, že nás jeho tmavý kožíšek dokáže schovat oba a čekala, jestli můj plán vyjde.

// Klimbavý les (přes Hadí ocas)

Zamrkala jsem na něj, jako by se mi nezdálo, že je v pořádku. "Ne Zulli," zavrtěla jsem hlavou. "Zulli," opravila jsem ho. "Zu-lli." Rychle mi docvaklo, v čem byl háček, ale s řešením jsem si nevěděla rady. "Zulli. Zui. Zu...vi!" Při pokusech o správnou výslovnost se mi na čumáčku vystřídalo nespočet zajímavých grimas, jak jsem nevěděla, kterým způsobem ještě jazyk a čenich zkroutit. "Zulli!" zavrčela jsem rozzlobeně úplně stejně, jako na začátku, ale v duchu jsem byla zoufalá. Vrhla jsem na Lůliho vlčátkovské oči, kterého ho žadonily, aby to prostě už pochopil.
Ptáka šmíráka, který nás pronásledoval už z lesa, jsem si nevšímala. Na zemi bylo dost podnětů, které mou pozornost pro zatím zaměstnávalo. "Vou, úplně sám? Ale sám je smutno. Není smutno? A jaké dobodužství si zažil?" doptávala jsem se dál a dál, zatímco jsem neviňoučce ťapkla vedle velkého malého průvodce. Teda ne na dlouho, protože jsme dorazili k řece a Lůli se tvářil, jakože musíme přes ní. Já měla dobrodružství a výzvu v krvi, takže bych tvrdohlavě neprotestovala, ale stejně mě ta rozbouřená řeka děsila. To jsem mu ale říct nemohla. Jestli to zvládne on, musela jsem taky, přeci nejsem žádná květinka!
Myslela jsem na řeku, ale pak jsem vzhlédla, kam Lůli ukazoval. Tohle zvíře jsem znala! "Ta je velká jako vlk!" zírala jsem s otevřenou tlamičkou a otáčela pohled až tam, kde sova zase nebyla vidět. "Takhle velkou sem ještě neviděla," broukla jsem si pro sebe a vesele se otočila na svého společníka. Pak mi úsměv z čumáčku zmizel, protože se vrátil problém s řekou.
Dobře, nemuseli jsme přímo přes ní, ale po nějakých kamenech. To vůbec nepomáhalo. Cítila jsem, jak mi nožičky trochu dřevění. Lůli dával instrukce a já nespouštěla oči z vody, zatímco jsem poslušně přikyvovala. Zmohla jsem se jenom na souhlasné: "Hmm." Vlezla jsem do vody. Ziiimaa. Třásla jsem se. Zimou. Strachem. Vším. Dělala jsem maličké krůčky, ale taky jsem se musela držet Lůliho, protože tak to říkal. Občas mi tlapka podklouzla a já se do něj opřela. Ještě, že tam byl, jinak už bych se vezla po proudu... nevěděla jsem, co je tam dál a ani jsem to vědět nechtěla.
Nevím, jak se to stalo, ale podařilo se nám dostat na druhou stranu. Mě taky. Přežili jsme. Přežili jsme! Moje hlava to ani neměla čas zpracovat, protože jsme ještě nebyli u konce cesty. Závod? Závod! Ani jsem netušila jak, ale najednou jsme běželi vstříc mlze, která se plížila po louce ležící před námi. Měla jsem tušení, že my míříme k tomu lesu, co vršky jeho nejvyšších stromů vykukovaly kdesi nad mlhou.

// Asgaar (přes Tulipánovou louku)

Radostně jsem zavrtěla ocáskem a vyrazila hned po boku Lůliho kupředu. Divný pták za námi taky zamával křídli a zmizel nad stromama.
Padla noc. Nevšímala jsem si toho. Ne, když jsem nebyla sama, v takovém případě mi tma nevadila. Navíc měsíc pěkně zářil a tak bylo i dobře vidět. Lůli vyšel z lesa a přes jasně ozářenou rozlehlou planinu. Tak jsem šla taky. Bylo to zvláštní, jít někam bez táty, bez sourozenců. Ale Lůli byl skoro jako oni, jako jeden z nás a já v tom čula dobrodružství. Zábavu. Strach a obavy? A z čeho?
"Zulli," představila jsem se mu. Popoběhla jsem, abych dohnala mezeru mezi námi. Byli jsme skoro stejně velcí, ale on měl větší nohy a tak jsem občas musela přidat. Zatím se mi dařilo stíhat, na chůzi jsem byla zvyklá, a tak jsem zvládala i víc věcí najednou. Třeba mluvit. "Poč?" vyzvídala jsem. "Poč si odcházel?" Kam měl asi namířeno? Samotné vlče vyrazilo mimo smečku... hra za tím nebyla, to už jsem pochopila. A o to zvědavější jsem byla.

// Esíčka (přes Hadí ocas)

Vlče se mi snažilo vnutit, jak dobrá smečka je. A popravdě, ani se nemuselo snažit. Chtěla jsem zjistit, jaké to je. Říkala jsem jen, jen táta a sourozenci, ale nebylo to jen. Pro mě byli ti tři všechno a skládal se z nich celý celičký svět, který jsem doposud znala. To on pochopit nemohl, jeho svět byla smečka, to bylo něco rozměrově úplně jiného. Smečka, to pro mě byla jedna velká neznámá a mě lákalo tu ji objevit. U smečky se ještě nikdo neschoval. To by Enzo a Elodie valili voči! Všechno to náramně zapadalo do sebe.
Tohle světaznalé vlče z velké smečky ale taky nevědělo, co je ten pták zač. Nechtěl si ho všímat, ale pták se netvářil, že by chtěl být ignorován. Může se pták mračit? Zdá se mi, že se mračí. Alespoň už přestal dělat to s těmi křídly, ale ještě by nás mohl přestat tak propalovat očima. Přestávalo se mi líbit být takhle pozorována. Otočila jsem se znovu na vlčka, ale pohled mi sem tam stále sklouzával za ptákem.
"Opavdu můžu?" zeptala jsem se nadšeně. Ano, ano, chtěla jsem do smečky! Vidina toho, že by tam někdo mohl znát mou rodinu mě nadchnula ještě víc. A až mě táta bude hledat... najde mě tam! "A potkám Akanuse?" ujišťovala jsem se, jaké další výhody z toho plynou, třebaže už jsem měla ve svém rozhodnutí jasno. Ve smečce je furt někdo. I někdo, kdo zná tátu. Jdeme!
Pták se do nás mezi tím přestal vpouštět pohledem. Skoro jako by rozuměl vlčí řeči. Uvolnil se a čekal. Na co? Co já vím, jsem jenom malé vlče, co chce vyrazit, ale pořád musí stát na místě, protože neví, kudy jít. "Tak deme, deme, Lůli! Kudy?" dorážela jsem na vlče, aby už se konečně pohnul.

Nehraje hry? Nerozuměla jsem tomu. Jak může někdo nehrát hry? A co potom pořád dělá, když si nehraje? Tvor na druhé straně křoví mě zajímal čím dál víc, ale hlavně mi ho bylo čím dál víc líto. Možná si jen nemá s kým hrát, napadlo mě tohle a pár dalších podobných vysvětlení. Pomaličku mě nadchla myšlenka, že bych ho to naučila já. Byla bych důležitá. Ten, kdo naučil nebohého osamoceného tvora si hrát! Cítila jsem se na sebe pyšná a to jsem ještě nehnula ani tlapou.
O problém mého schovávání se postarala nějaká třetí síla, takže už jsem na nějaké znamení dočista zapomněla. Místo toho jsem si teď prohlížela druhé vlče, které se tvářilo... nevím, chvíli nějak a pak zase jinak. Moc jsem všem těm emocím a projevům ještě nerozuměla, ale to, jak je rychle střídal a důrazně mluvil si udrželo mou pozornost. Stála jsem na místě a mlčky na něj kulila zlatavá očka, zatímco se mi hlavička kroutila nejdřív na jednu stranu a pak na druhou. Skutečně mě zaujal, jen nejspíš ne tím, čím předpokládal. "Akanuse?" zopakovala jsem obdivně. To jméno znělo honosně. Hrdinsky. Mohutně. Takové jméno mohl mít jen důležitý vlk. Určitě o něm bylo hodně příběhů. Kdybych toho Akanuse znala, mohla bych se pak do nějakého jeho příběhu taky dostat! Oči mi doslova zářily nadšením. Pak jsem se vzpamatovala.
"Z tátovi smečky pseci!" snažila jsem se napodobit vystupování toho druhého vlčete při jeho představování. Moc dlouho jsem tu vážnou tvář neudržela a místo toho se zasmála. Úplně hloupá jsem nebyla. "My sme jen spolu. Táta a bláška a ségla a já," zubila jsem se. "Jaká je smečka? Táta íká, že tam je hodně vlků, že je to taková velká lodina. A my sme malá lodina. Malá smečka," vysvětlila jsem vesele. Mluvit o své malé smečce bylo skoro, jako by tu byli se mnou.
Škubla jsem sebou a ohlédla se na mohutného divně zbarveného ptáka, kterého jsem ještě nikdy neviděla, jak na nás vhrnul obří stín a snesl se na zem kousek od nás. Asi už ho přestalo bavit vyčkávání na větvi. Zírala jsem na něj, protože on zíral na nás. Pozoroval nás. A tak jsem mu to oplácela. "Co... co to je?" zeptala jsem se černého vlčete, aniž bych od ptáka odvrátila oči. Ten neklidně rozkládal a skládal křídla. Hrábnul drápem do země. Jeden by řekl, že chce, abychom někam šli, možná ho následovali. Jeden. Já ne. Já všem těm složitým gestům a náznakům ani za mák nerozuměla. Neměla jsem nejmenší tušení, proč se ten pták chová tak... neptákovatě.

Proč ne, proč ne, to byla divná otázka. Copak ten tvor nevěděl, jak tahle hra funguje? Neznal to? Třeba ho to nikdo nenaučil a proto sám není schovaný. Táta ale říkal, že je to důležitá hra, všichni by ji měli umět. "Nedal si znamení," vysvětlila jsem do křoví. "Bez znamení nemůžu vyléz, hla neskončila." Chviličku jsem mlčky koukala před sebe, jako bych chtěla křoví prohlédnout. Byla jsem zvědavá, kdo za ním stojí. Nebylo to nic velkého, to je jediné, co jsem věděla. "Ty tu hlu neznáš?" zeptala jsem se tvora mírně zmateně.
Byla jsem trpělivá. Tedy, jak jen asi vlče dokáže být, ale hlas z druhé strany křoví měl pravdu a donutil mě vzhlédnout. Na oblohu jsem maličký výhled měla. Ještě byl den. Ale jak dlouho vydrží? Tmy jsem se nebála. Tolik. Ale sama jsem tu být nechtěla. Nasucho jsem polkla. "Ne-nebudu!" pronesla jsem typicky vlčáckou siláckou řečí, kdy jsem spíš přesvědčovala sebe, než toho druhého. "Nemůžu jít. Táta mě pijde blzy hledat," snažila jsem se vysvětlit. "Blzy," zopakovala jsem si tiše pro sebe, abych tomu uvěřila.
Chtěla jsem se zvednout a schoulit do klubíčka s tím, že naše povídání s keřem je u konce, když se mi zamotaly tlapky nebo jsem o něco zakopla nebo nevím, ale najednou jsem se skutálela a vypadla z křoví ven přímo před tvora. Hluboce jsem se nadechla, jako bych se chystala křičet, ale pak jsem jen zavřela tlamu a s nafouklými tvářemi plnými vzduchu jsem zírala na černý kožíšek nad sebou. Vzduch jsem pomalu z tlamičky vypustila. "Ty si vlče," oznámila jsem, jako by to nebylo jasné celou dobu a překulila se na břicho. Zbytek ostychu byl ta tam.
"Proč se neschováváš? Měl by ses taky schovat. Můžem se schovat spolu! Ne, nemůžem, tak se to nedělá. Můžu ti ukázat, jak se to dělá. A poč tak smldíš?" nakřivila jsem netaktně čumáček a vůbec se tím netrápila. Vážně, s takovým odérem schovávání ani nemělo cenu, kde k tomu přišel?

Možná jsem se ve spánku jednou zavrtěla. Možná vůbec. Těžko se to poznává, když ani nevíte, že spíte. Jestli jsem vůbec spala. Protože chvilku bylo ticho - to taky znamená, že sestřička tu nebyla - a pak ticho nebylo. Byl to hlas. Byl blízko. Nebyla jsem už úplně maličká, věděla jsem, co říká. Ale nebyl to známý hlas. A nebylo to ani znamení. A bez znamení se nevylézá, to jsem věděla dobře. Táta by se zlobil. Táta... při té myšlence jsem zase posmutněla. Kde byl táta? Už nás hledá?
Ať už to za tím keřem bylo cokoliv, strašně to smrdělo, že i můj mlaďounký čumáček to dráždilo skoro až ke kýchání. Začínala jsem být zvědavá. Co může mluvit a zároveň takhle páchnout? Možná to nebylo nebezpečné, když to smrdělo. Ne! Táta by se zlobil! Nesmíš vylézt bez znamení! nařídila jsem si a tak jsem jen kecla na zadek a zírala na to, co bylo mezi mnou a tím tvorem na druhé straně. "Nemůžu vyléz," odpověděla jsem. A protože jsem byla stále schovaná, nevšimla jsem si ani ohromného ptáka, který se zjevil z lesa a s kroužením usedl na nedaleké větvi, ze které celou tu scénu mlčky pozoroval.

// Tajga (přes Kierb)

Běžím... Běžím...
Popravdě jsem neběžela. Sotva jsem se vlekla. Vylezla jsem z nějaké řeky. Byla mi hrozná zima. Zahříval mě pohyb. Ale já už se hýbat nemohla. Chtěla jsem odpočívat. Chtěla jsem zastavit. Konečně jsem zase došla do nějakého lesíku. V lese je na schovávání mnohem víc vhodnějších míst. Měla bych to tu pozorně prozkoumat a vybrat ten nejlepší úkryt, kde by mě ani táta nevyčenichal. Zastavila jsem se a unavenýma očkama se rozhlédla kolem. Otevřené už byly jenom na půl.
Schovej se, zněl nový příkaz. Schovám se. Z posledních sil jsem se dotáhla k nějakému mohutnému stromu. Jeho kořeny byly tak ohromné, že trčely ze země a tančily a svíjely se ve vzduchu jako obrovské žížaly. Nebo možná ne. Schoulila jsem se natěsno mezi ně. Teď bych měla čekat na znamení, abych mohla zase vylézt ven a všechno bude v pořádku. Ale chtělo se mi spinkat. Bylo mi smutno. Nikdy jsem nespinkala bez rodiny a teď, teď se ke mě nikdo netisknul a já usínala úplně sama. "Elodie..." tiše jsem zakňučela. Třeba je sestřička poblíž. Třeba mě uslyší. A třeba přijde...

// odjinud

Srdíčko mi bušilo v hrudníčku jako o život. Ono to totiž o život bylo. Jistě, byla to hra, musela jsem Elodie ukázat, že budu nejlepší, nenechám ji přeci vyhrát. Ale taky jsem se bála. Strašně jsem se bála. V uších jsem stále slyšela vrčení a řev rvačky. A tak jsem nezastavovala. Tedy, párkrát jo. To když se mi neposlušné nožky zamotaly do sebe nebo neudělaly dost vysoký krok, aby překročily šišku. Pěkně jsem si při tom natloukla. Bolelo to, fakt. Ale zastavit mě to nesmělo. To, co by se stalo, kdybych se neschovala, kdyby mě našli, by bolelo mnohem víc. Takhle to alespoň táta vždycky říkal, když s námi tohle hrál. Běž. Schovej se. Vyhraj. Čekej na znamení. Já byla pořád u prvního kroku. Jak daleko je hodně daleko? Nožičky už chtějí odpočívat. Zurri chce odpočívat.
Běž.
Ten hlas. Slyšela jsem ho. Musela jsem poslechnout.
Běž.
Běžím!
Běž.
Běžím.
Běžím...

// Klimbavý les (přes Kierb)