Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Uhelný hvozd (přes Ježčí plácek)

Takže smeček je tu hodně, to mě zaujalo a ve tváři jsem se to vůbec nesnažila skrýt. Jestlipak jsou všechny tak přátelské jako Asgaar, nebo by mě jinde... no, nepřivítali tak jako tam. Asi ne, jinde totiž nemají Lůliho, možná tam nemají žádná vlčata a tak by tam nechtěli ani mě. Nebo by mě tam právě chtěli, protože by zjistili, jak jsou vlčata jako já úžasná! Ale stejně bych je za Asgaar nevyměnila. "To jo, Asgaal je moc fajn!" přitakala jsem, když se Lůli chvástal svým nálezem, tedy mnou, a spokojeně jsem ťapkla vedle něj, přesto že už jsme se dávno zase prodírali sněhovou nadílkou. Mě to ale nevadilo, já z toho měla radost. Kdyby to bylo na mě, měli bychom sníh pořád a pořád! Proč vlastně nemohl být pořád?
Možná proto, že když byl sníh, byla zima a v zimě se špatně přechází řeky, jako třeba tahle, která nám teď neslušně křížila cestu. Co mě však zaujalo, byla její barva. Nebyla taková... říční, ale červená. Naklonila jsem se k ní, abych jí očuchala, ale krev jsem s ní necítila, takže v ní nikdo asi neumřel. Tedy ne tolik, aby jeho krev zbarvila celou řeku. "To je zvláštní žeka," konstatovala jsem a nemohla se na ni vynadívat. Netáhl z ní ten chlad, který prostupoval řeku na severu. Možná proto nebyla zamrzlá. Možná byla červená, protože hořela? Zatímco Lůli pátral po cestě přes, nenápadně jsem natáhla tlapku a vody jsem se dotkla, ze zvědavosti. A skutečně teplejší byla. "Ooo," žasla jsem se namočila obě přední tlapy, než jsem uslyšela Lůliho mluvit a bleskově jsem z řeky vylezla. Oh, ano, jasně, přeskákat po kamenech taky půjde. A bude to větší zábava, tak jo! Namočené nožky už mě na sněhu zebaly, takže bylo nejspíš dobře, že jsem se fakt nerozhodla brodit. Přispěchala jsem k Lůlimu a nechala ho přeskákat, než jsem se do překonávání pustila sama. Hop, hop, pozor! Byla jsem drobná a mrštná, takže to nebylo tak obtížné, jen jsem byla už trochu unavená, tak jsem se musela víc soustředit. A poslední skok - rozplácla jsem se jak dlouhá, tak široká, naštěstí už na druhém břehu. Vyskočila jsem na nohy a oklepala ze sebe sníh. "Tadá!" prohlásila jsem, "doblá pláce." Jak vidno, nic se mi nestalo. Už jsem se nemohla dočkat, až dorazíme do Asgaaru a uděláme všechno to, na čem jsme se cestou domluvili. Odpočívat? Kdo potřebuje odpočívat, když musí udělat a zažít tolik věcí!

// Asgaar (přes Středozemní pláň)

// Konec světa (přes Savanu)

Podařilo se nám utéct před tou čičinou. Těžko říct, jestli nás vůbec sledovala, ale ani jeden z nás neměl tu odvahu na to se ohlédnout, aby to zjistil. Dokud mi nožky fungovaly, uháněla jsem kupředu. Sníh zase zmizel a teď tu byla tráva, ne písek. To byly opravdové čáry, co to bylo za místo? Kdyby neutíkala o holí život, zastavila bych se, abych ho prozkoumala. Kolik se toho tady jen dá najít? Musela jsem potlačit svou zvědavost a přidat, protože zatímco jsem po očku pokukovala kolem, Lůli dostal náskok a já ho nesměla nechat utéct úplně.
Zapluli jsem konečně do lesa. Les byl bezpečí, nejlépe se v něm schovávalo, věřte mi, na to jsem byla odborník. Dřepla jsem si hned vedle Lůliho a naháněla vzduch do plic, zatímco má zvědavá očka se dál prodírala krajinou. Bylo to tady hodně zarostlé, ale nebylo tady cítit tolik vlků, jako na té hoře. "Myslíš, že tam tčeba bydlí taky nějaká smečka?" přemýšlela jsem nahlas, protože jsem moc míst, kde by se tolik ty pachy hromadily, ještě nepotkala, ale trochu mi to připomínalo pachy v Asgaaru. Jen v Asgaaru byly nějak... jednotnější, nebyly tak různé. Tomu jsem ještě musela přijít na kloub. "Tak jo," odsouhlasila jsem Lůliho nápad. "Je to daleko? Už jsme šli dloooouho. Asi mi upadnou nožičky," zamávala jsem tlapkama ve vzduchu, abych své prohlášení řádně zdramatizovala. Když se však zmínil, že musím vypadat k světu, ukázkově jsem se postavila do pozoru jak nejvzorněji jsem uměla a začala jsem se tvářit děsně vážně. "Jsem! Budu!" odkývala jsem jako nějaký voják a pak se zasmála, protože jsem se nikdy moc dlouho vážně tvářit nevydržela. "Hulá do sněhu!" prohlásila jsem, jako bych před chvíli nemávala bolavýma nožičkama a popostrčila Lůliho, který už toho měl asi dost. Nedivila jsem se. Jak jsme se nořili hlouběji do lesa, něco mi došlo. "A až se doma se všema potkáme, tak mi ukážeš i tu sopku, že jo?" musela jsem si ujasnit naše dobrodružné plány do budoucna.

// Červená řeka (přes Ježčí plácek)

- Najít bílého rysa -

// Poušť

"Já se hýbu!" opáčila jsem na jeho popohánění a popoběhla, protože ať jsem se hýbala nebo ne, pořád jsem po pravdě trošinku zdržovala, protože jsem začínala za Lůlim zaostávat. Když to nebylo fér, on měl delší nohy, tak bylo samozřejmé, že byl rychlejší! "Vidíš? Hýbu!" dohnala jsem ho a na krátko ho i předběhla, jen tak abych mu ukázala, že to taky umím, ale dlouho mi to nevydrželo. Ne, to běhání rozhodně nebyl dobrý nápad. V písku se běhalo mizerně a v tom teplu ještě hůř. Málem ze mě vypadlo, že bych chtěla zpátky do zimy, ale stihla jsem se zastavit, aby to nevyznělo jako fňukání. Já totit nefňukám!
Naštěstí už před námi dlouho být písek neměl. Hora. A teď polezeme nahoru? Aha, poslechla jsem si Lůliho a pochopila. Takže nahoru. "Tý blďo," žasla jsem nad jeho vypravováním. To doufám, že tenhle kopec nevybuchne. Já už jsem pečená dost, zazubila jsem se, třebaže to nebylo daleko od pravdy, a jak jsme stoupali, vítala jsem opět chladnější a chladnější podmínky. Ale že to byl krpál všech krpálů.
Už ani Lůli přede mnou neměl náskok, protože jsme oba lezli z vypětím všech sil. A teď už moc nebylo, jen jsme to nikdo z nás nehodlali přiznat. Dobrodruhové přeci nepřiznávají, že už nemůžou dobrodružit! Ztěžka jsem oddechovala a šplhala výš a výš. Alespoň to vedro už tu nebylo a všechen písek z tlapek jsem také nechala daleko za sebou.
Upadla jsem do sněhu někde na vrcholu. Lůli určitě vybral ten největší vrchol, který mohl. Nic míň bych od něj nečekala, ale plíce jsem také málem nechala někde daleko za sebou. Líně jsem otevřela očka a pozorovala, co všechno z hory a zahrabaná ve sněhu uvidím, ale brzy jsem mrskla pohledem po žasnoucím Lůlim, který pak hned poučoval, jak budeme potichu. Tak jsem se tiše zachichotala, protože mi to přišlo legrační. A pak jsem taky začenichala a zmlkla, protože tu bylo cítit hodně vlků. Zpozorněla jsem a plížila se za Lůlim do úkrytu. Nikoho z těch cizích vlků jsem potkat nechtěla. Už jsem věděla, že existují i hodní velcí vlci, co nejsou táta, ale tady jich bylo... moc.
Vyhlížela jsem ty vlky, takže do mě prakticky musel Lůli šťouchnout, abych se obrátila a uviděla něco, co nebyl vlk. Tedy, alespoň jsem takového ještě neviděla. Problém byl, že on očividně viděl nás. Koukal přímo na nás. Nemrkal. A který přátelský tvor kouká přímo na vás a nemrká? "My-myslím, že by mohl," přiznala jsem Lůlimu, aniž bych se na něj podívala. "Ty víš, co to je?" chtěla jsem vědět, abych měla přehled o tom, jaké zvíře mě zakousne, kdyby na to přišlo. Ne, že by mi to v boji příliš pomohlo. Ale Lůli měl dost dobrý plán. Než jsem zpracovala jeho jednoslovné pokyny, zdálo se mi, že se na nás bílý tvor mračí. Křečovitě jsem se zašklebila, jako bych provedla něco špatného a byla ještě horší lhář a pak už se nechala dostrkat k pohybu a pelášili jsme společně s Lůlim dolů. Útěk před nebezpečím nám dodal energii, ale vzhledem k tomu, že adrenalin vás před pádem nezachrání, jsem zakopla a za chvíli narazila i do Lůliho a pro velký úspěch jsme se z toho kopce doslova valili pryč.

// Uhelný hvozd (přes Savanu)

// Tmavé smrčiny (přes Prstové hory)

Doprovázela jsem Lůliho jako hopsakoule, ať už to bylo cokoliv, ale nemohla se dočkat na to překvapení, které vymyslel. Čumáček mi trochu ještě pulzoval, jak jsem do něj dostala větví při té honičce. To byla od Lůliho pěkná podpásovka, ale alespoň jsem se teď nemusela být, že by se neubránil, kdyby na něj zaútočil nějaký skutečný ledový upír. Co bych pak dělala s Lůliho sněhovou sochou? A dá se takový vlk proměněný ve sněhovou sochu zase proměnit zpátky?
"Žádný sníh?" zopakovala jsem překvapeně a kdo ví, jestli můj kamarád v té otázce zachytil trochu zklamání, protože sníh byl přeci boží a užívali jsme si v něm hrozně moc legrace. Ale byla pravda, že za trochu tepla bych taky byla ráda zvlášť, když se nám nepovedlo zapálit ten oheň. A skutečně bylo znát, že se cestou jemně oteplovalo. Sněhová přikrývka se tenčila, až nakonec...
"Písek?" vypadlo ze mě tentokrát zcela upřímně šokovaně. A kam až mé zlaté očko dohlédlo, všude ho bylo jen víc a víc. Takže jsme jen vyměnili sníh za písek. Opatrně jsem se v něm procházela. Měla jsem pocit, že tady je ho úplně nekonečno. A stejně jako sníh na tlapkách studil, písek příjemně hřál. Rozkývala jsem ocásek a můj ortel byl vynesen. Spokojená. Chtěla jsem Lůlimu jeho překvápko pochválit, ale on se rozpovídal o těch kopcích v dálce a nějakém Životu? "Život... je bůh?" špitla jsem a vzhlédla ohromeně ke kopcům, zatímco jsem mimoděk přikyvovala, jak Lůli dál vyprávěl. Nasbírat kytky, jít na návštěvu, udělala jsem si krátkou mentální poznámku, protože jsem moc chtěla vědět, jak takový Život vypadá. "V zimě žádné květiny nelostou... on v zimě spí?" vyzvídala jsem, protože logika vlčat nezná hranic.
Ukázat nekonečno písku Lůlimu nestačilo a tak jsme se po něm vydali dál. Prý tam dál nikdy nebyl. No, já také ne. Takže to objevíme spolu! Bylo to moc fajn, tohle objevování. Táta by mě nikdy nepustil na takhle dlouho z dohledu. A bez sourozenců. Ale kdyby věděl, že jsem s Lůlim, určitě by byl klidnější. Slyšíš, tati? Nejsem sama, tak se neboj, protože já se taky nebojím! Ještě mi dej chvilku a pak mě můžeš najít, ano? Díky, tati, vyslala jsem myšlenkovou zprávu tátovi do nebe, třeba ji zachytí nějaký vítr a donese ji až k němu. Ale tahle zem byla plná magie, proč by něco takového nemohlo fungovat. Spokojeně jsem se usmívala, jako by to zabralo a štrádovala si to za Lůlim dál. Bylo to namáhavé, jak už jsem si na tu zimu zvykla a teď bylo zase teplo... a ne jen tak ledajaké teplo, ale opravdu teplo. Jako by se teplota ještě zvyšovala. Zajímalo mě, kam až chtěl Lůli vlastně dojít... snad to brzy zjistíme.

// Konec světa

- Předstírat, že jsem zimní upír s tesáky z rampouchů -

// Kierb (přes Tenebrae)

Celá situace ohledně jeho rodiny mi zněla děsně zapeklitě, takže jsme se přirozeně musela netaktně ptát, protože to vlčata jako já přece dělají. Ptají se a občas při tom někoho nehezky zraní, ach ta naše bezprostřední upřímnost. Našpicovala jsem ouška, protože jsem měla kliku a Lůli se na mě za tu mou otázku neutrhl, ale rozhodl se mi to vysvětlit. Celá ta věc byla nejspíš takhle komplikovaná právě proto, že jeho rodina byla tak veliká. Napadlo mě, jestli i já bych měla co tak vyprávět, kdybych měla tetičky a strýčky a dědečky. Kde se vlastně k takovým rodinným členům přichází? Lůli sice říkal, že tetičky budou s námi v partě, ale něco mi našeptávalo, že takhle to normálně nefunguje.
Vůbec se mi nelíbilo, co mi vyprávěl. Nechápala jsem, proč by jeho rodiče odcházeli. Rodina musí držet při sobě, ne odcházet. A Lůli pak nevěděl, při které rodiče držet, ale rozhodl se a já byla ráda za to, jak se rozhodl, protože kdyby odešel s nimi, třeba by mě nikdy nenašel. Co bych potom dělala já? Lůli sice pokládal spousty otázek, na které se jakože odpovídat nemá, ale já stejně musela, když se ve svém vyprávění dostal k tomu, jak jeho táta zaútočil na tetičku. "Um-um, to není splávný!" přisadila jsem si důrazně, aby byl můj postoj dobře znám. Taky se mi to nelíbilo.
Má nabídka se sdílením mého otce se s dobrou nesetkala. Tedy ne, že by jí Lůli nemilosrdně shrábnul ze stolu, ale i po tom dost milejším odmítnutí mi to bylo maličko líto. "Dobže," špitla jsem sklesle, ale záhy na to na veselejší notu dodala: "Ale požád máš mě!" Zubila jsem se a zavrtěla hravě ocáskem.
Lůli byl teď hodně zamyšlený, celý to bylo nějaký jakože hodně vážný a tak jsem vymýšlela, jak ho rozesmát, když tu jsem to zahlédla a šup, na okamžíček jsem se vypařila z vlčkovi přítomnosti, ani si toho jistě nevšimnul. Nebylo to moc složité v tomhle hustém zasněženém porostu. Našla jsem však místo, kde z stromů stékala voda - teda kdysi voda, teď se to proměnilo na stékající led, který ale nestékal. A sem tam z toho místa také trčely rampouchy. Měla jsem s nimi už své zkušenosti, takže jsem věděla, že si na ně musím dávat pozor, ale potřebovala jsem je pro svůj plán. "Chi chi chi," smála jsem se tichounce pro sebe.
"BAF! Vzdej se! Jsem upíl ledový a ploměním tě kousnutím na ledovou sochu, vchhhlll!" vyskočila jsem na Lůliho ze zálohy s rampouchy v tlamě jako bych měla dva veliké ostré tesáky a snažila jsem se ho jakože napadnout, aby se vzdal. To na konci prosím pěkně bylo neohrožené děsivé upíří vrčení, to jen pro případ, že jste nikdy žádného upíra ledového nepotkali a nevíte, jak má správně znít. Skočila jsem na Lůliho a snažila se ho svalit na zem.
Lůli pak asi poznal, kde jsme a byl z něčeho opět celý nadšený. Nebo teda říkal mi, že já bych měla být nadšená, že mi něco hrozně dobrého ukáže. Nedočkavostí jsem našpulila tlamičku a ledové tesáky mi z ní vypadly. "To nemůžeš vědět!" bránila jsem se na oko. "Co, co se mi bude líbit?" vyzvídala jsem, protože kdybych nevyzvídala, asi by si Lůli myslel, že mě někdo unesl a nastrčil za mě dvojníka, který mě ale vůbec hrát neumí a tak se na nic neptá. A tak, protože jsem pochopitelné svého tmavého kamaráda nechtěla takto znepokojovat, naléhala jsem a naléhala, zatímco jsem taky přidala do kroku, abych už věděla, co má na mysli.

// Poušť (přes Prstové hory)

- Napsat post o rozjímání nad tím, co bych za tento rok udělal jinak, kdybych mohl -

// Švitořivý les, přes Dusot

Teď se mi poodhalilo trochu toho tajemna z jeho rodiny. Protože už jsem znala dědu Acanuse a tetičky a taky Sionna vůdce, ale nikdy se vlastně ještě nezmínil o tátovi nebo o sourozencích. Mně táta říkal, že někdy vlče sourozence nemá, ale jak se ukázalo, tohle byl docela jiný případ. Moc jsem tomu nerozuměla. "Odešli?" zakroutila jsem hlavičkou. "Ale... ale lodiče a sourozenci jsou lodina. Smečka. Vy jste nebyli smečka?" Přišlo mi nemožné, že by šlo z rodiny jen tak odejít. Rodina má držet při sobě, jako jsme drželi my. Nedovedla jsem si představit, že by se najednou táta s Elodie a Enzem sebrali a prostě odešli. Nechali mě samotnou. To byla příšerná představa! Bylo mi Lůliho hrozně moc líto, musel být tak sám. Ale ne, nebyl sám! Protože měl tetičky a dědu Acanuse a teď měl i mě! A já jsem se musela postarat o to, aby už sám nikdy nebyl!
Možná, kdybych se dřív ztratila, nebo kdyby nás Lůli dřív našel... mohl by se přidat do naší rodiny. A my do jeho. To bychom pak byli veliká smečka! Kdybych uměla vrátit čas, třeba by nikdy nemusel mít rodiče a sourozence, co odejdou, protože by měl nás.
Teď jsme si ale složili veledůležitý slib a ten jsme nesměli porušit. Měla jsem z toho velikou radost, Lůli už vlastně do mojí rodiny patřil a taky s ním byla spousta legrace. Kdybych mohla něco přeci jen změnit, tak bych tehdy s sebou při schovávání vzala i sourozence. Pak bychom se potkali všichni a Lůli by měl sourozenců víc, ne jenom mě. I když já z nás byla ta nejlepší, takže Lůli měl pořád štěstí, že když už, tak natrefil na mě. S Enzem nebo Elodie by se určitě tolik nebavil, to jsem mu však říkat neplánovala. "Můj táta je úplně nejlepší, ten by nikdy schválně neodešel. Může to být i tvůj táta," navrhla jsem mu dobrosrdečně netušíc, jak tohle všechno vlastně funguje, ale co na tom vůbec sešlo? Když může jeden táta odejít, tak druhý táta může být tátou komukoliv, komu chce!
Ťapkala jsem přes zasněženou loukou a teď si hrála, že šlapu jen do stop, které za sebou nechal Lůli, takže tu byla jen jedna řada stop po dvou vlčatech a byla to prima hra. Se sněhem byla spousta legrace, proč jsme nemohli mít taky sníh celý rok? "Jo!" souhlasně jsem přikývla na odhodlané prohlášení mého tmavého spoludobrodruha. "Bude to ta nejsuplovější zima všech zim, co jsem zažila!" přidala jsem, naprosto ignorujíce fakt, že jsem zatím žádnou jinou zimu ani zažít nemohla. Došli jsme opět k řece, ale naštěstí jsme ji tentokrát mohli překonat po nějaké kládě nebo co to bylo. Těžko říct, bylo to celé zamrzlé a zasněžené a šlo se po tom opravdu špatně, ale nakonec to naše cvičené tlapky zkušených dobrodruhů zvládly a už jsme šlapali zase na druhé straně do neznáma s nadějí, že tam na nás nečeká nic, co nás sežere. Jestli existovala jedna věc, co bych naopak za celou tu dobu neměnila, bylo to to neskonalé štěstí, které nás při našem putování doprovázelo.

// Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)

- Vyznat někomu svou náklonnost pod jmelím -

// Tajga

Byla jsem ještě moc malá, abych vydržela pelášit příliš dlouho, naštěstí nás to zvíře, které se ozývalo daleko za námi, nepronásledovalo. Zatím. Mohli jsme se tak zastavit a já řádně vydechnout. Lůli zatím koukal a poslouchal, co kolem sebe máme... když jsem poplašeně uskočila, jak přímo před nás padl mrtvý pták. "Aaaa!" křičeli jsme oba. "To není moje!" bránila jsem se ihned, když se mi to pokoušel Lůli přišít. Občas jsem zvládala věci, které jsem neuměla úplně vysvětlit, ale na mou duši na vlčí uši, že za tohle jsem nemohla. Nahnula jsem se k opeřenci a opatrně ho očichala, zda z něj něco neucítím, ale bylo to houby platné. Smrděl jako pták a nic víc. Strčila jsem do něj čumákem. Byl ještě teplý. A ze shora, odkud k nám tak milostivě, um, přiletěl, se ozývalo jen prapodivné zvonivé cinkání, které jsem v životě ještě neslyšela. Jakému tvoru asi takové zvuky patří? "Slyšíš to, Lůli?" zastříhala jsem ušima. Poslouchal. Jistě, že to slyšel. "Co je to za zvíře?" zkusila jsem, jestli by to třeba nevěděl.
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne." Pak jsem zase horečně hlavou kývala. "Tedy ano! Jedla." Očima jsem přeskočila z ptáka na Lůliho a zpět. "Ale já měla lybu, takže by ses měl najíst ty. Musíme být oba fit!" zazubila jsem se povzbudivě, protože já v pojídání té mrtvolky zase takovou levárnu neviděla, spíš milé gesto. Nechtěla jsem přeci, aby můj starší společník padnul hlady.
Vzala jsem holuba do tlamy, že mu ho laskavě podám, když se tak upejpal, ale v tom vlček spustil a já si nebyla jistá, kam tím míří. Trochu jsem se zamračila a jedno obočí mi tázavě vyjelo do čela. To přeci vím, že nejsem škaredá! Znělo to jako narážka od mých sourozenců, když jsme se rozhodli hádat o hloupostech. Lůli se ale nejspíš nechtěl hádat a svou nabídkou mi rozkmital ocásek radostně do stran. Stála jsem tam a nadšeně vyčkávala, o čem ta naše dohoda bude, než si to milostpán rozmyslí. Učinil nabídku, která se neodmítá. "Tak jo! To já hlozně láda!" odsouhlasila jsem okamžitě. "Poznám tvoje tetičky. Plotože já žádný nemám. Jen tátu a sestšičku a blášku," zopakovala jsem, co už nejspíš věděl. Taky jsem se mu moc chtěla pochlubit se svou rodinou, určitě by ho měli rádi!
Přistoupila jsem na jeho hru a super hodně zvážněla, když jsem zvedla tlapu jako on a odříkala tatáž slova. "Slavnostně pčísahám, že se na tebe nikdy nevykašlu, jen když budeš moc pludit," zopakovala jsem do puntíku stejně, a pak se neviňoučce uculila. "A teď už to nesmíme nikdy polušit, viď?" ujišťovala jsem se. Dlouho jsem tak však na místě sedět nevydržela, a ještě než jsme se rozhoupali k pokračování po tomhle veledůležitém rituálu, jsem mu zamořila hlavu do boku. Takové to gesto, se kterým on moc seznámený nebyl, ale já na něm v rodině vyrůstala. "Mám tě láda, Lůli. A až mě najde táta, tak tě s ním taky seznámím, ulčitě tě taky bude mít lád," slíbila jsem mu jemným hláskem a ještě na krátko se přitulila, než jsem se hravě odtáhla a odcupitala, abych ho pobídla k pokračování v naší velkolepé dobrodružné cestě.

// řeka Kierb (přes Dusot)

- Uspořádat táborák s alespoň 1 dalším vlkem -

// Křišťálová louka (přes Kierb)

Můj super náhlý nárůst energie byl pryč stejně rychle, jak se objevil a já zpomalila, že mě i Lůli dohnal. Nebo on zrychlil, to nevím. Za ním jsem se ale loudat neplánovala a tak jsem se snažila alespoň jeho rychlosti přizpůsobit. Když jsem se soustředila na chůzi, nemusela jsem také myslet na to, že mrzne. Mně. Kožíšek. Ať nás Lůli vede kamkoliv, už abychom tam byli. Přes zamrzlou a zasněženou řeku jsme přešli, aniž bych si toho všimla. To bylo možná dobře, ještě bych mohla začít panikařit nebo něco podobného, co by pak úplně naší dobrodružné výpravě nepomohlo. Jak být se vším tak v klidu jako tmavý vlček jsem se musela ještě naučit.
Přeci jen jsme došli do skrytu lesa a hned mi bylo o maličko lépe. Pocitově. Ale zima byla stále, protože jen pár stromů kolem vás přeci nezahřeje. Jenomže Lůli zněl povzbudivě a tak mi to také pomohlo lehce rozproudit krev. Naštěstí měl nápad! A já měla jeho nápady ráda, takže i tenhle- COŽE? "Vyvolat magii a zapálit to?" zopakovala jsem po něm, jako bych se snad ujišťovala, že slyším správně. Teda, tak teď to teprve nabralo obrátky! Ani jsem nevěděla, že Lůli něco takového umí. Honem jsem se dala do sbírání klacíků, abych viděla, jak je magií zapaluje.
"Hahy!" hulákala jsem zase jednou s plnou tlamou, tentokráte s plnou tlamou dřeva a položila ji přímo na místo, kam jsem posunky naváděla jeho. Na to jsem odběhla pro další, abychom měli pořádnou vatru, až to začne hořet. Už jen z toho pomyšlení na oheň mi bylo teploučko.
Ještě poslední klacík a hotovo! Pak jsem se nedočkavě usadila kousek od Lůliho a čekala, až skončí ten svůj proslov, aby mohl magiovat, nebo jak se tomu říká. Neměla jsem mu to za zlé, chtěl prostě patřičný úvod. "Já?" vyhrkla jsem šokovaně nad závěrem a kulila na něj oči snad ještě šokovaněji, pokud to tedy bylo možné. Jak jsem to já asi měla udělat? "Já to ale neumím! Myslela jsem, že ty..." zbytek věty se ztratil v myšlenkách, jak mi došlo, že hádání nemá smysl. Takže Lůli to taky neuměl. Dobře, možná to přeci jenom umí a nevím o tom. Takže jsme tam teď seděli oba, dvě vlčata zírající na hromadu klacků, jako by jim chtěla vzít roha. Jak se vůbec používá magie? Musím na tu věc hodně koukat a ona se ukáže? Nebo... nebo musím něco říct? Možná nějakou říkačku! Čáry máry fůra dřeva, velkej oheň bych tu chtěla! Nebo tak něco. Ne, Lůli taky nic neříká. Takže jenom koukat? Hmm... to není tak skvělý, jak jsem si myslela, povzdychla jsem si v duchu a třásla se zimou, která se o mě opět pokoušela, když jsem se teď nezahřívala pohybem. "Lůli, to asi..." chtěla jsem navrhnout, abychom šli jinam, třeba někam, kde už oheň je, nebo se alespoň pohnuli, než k zemi úplně přimrzneme, ale Lůli se naštěstí ozval sám. Byl mrzutý, ale já věděla, že je jen z toho výsledku nešťastný. Taky to nedokázal. "Tak jo," špitla jsem souhlasně a připojila se k němu, nechávající hromadu nezapáleného dřeva za sebou. V tom se mi do čumáčku vloudil štiplavý pach a mě pro jednou přejel mráz po zádech z něčeho jiného, než počasí. Přítomnost nebezpečí potvrdil i zvuk odrážející se mezi stromy. "Lu-Lůli," zakoktala jsem se a ohlížejíc se po zvuku se mi zamotaly do sebe nohy a já žďuchla do vlčete vedle sebe, než jsem se na něj podívala. "Musíme plyč, lychle," upozornila jsem ho naléhavým hlasem a zase popoběhla, protože posledně to pomohlo k tomu, aby taky zrychlil. Honem pryč, než nás dožene něco rychlejšího, než jsme my.

// Švitořivý les

- Prohlédnout si ledové květy -

// řeka Kierb

Nesla jsem si spokojeně rybu, hlavně proto, že můj tmavý kamarád nečekal a už se hnal dál, tak jsem musela naší svačinku vzít s sebou. Jak se brzy ukázalo, nebyla to naše svačinka, ale moje. "Hi hihi nehíh?" zeptala jsem se s plnou tlamou šupin, takže hodně štěstí s porozuměním toho, co jsem se snažila říct, ale beztak jsem odpověď už dostala, byť ne slovní. Trošičku mě to zklamalo. "Ha ho huhech híff hi?" zkusila jsem další, ale protože jsem byla holka chytrá, rybu jsem položila a zkusila to znovu. "A co budeš jíst ty? Ty nemáš hlad?" kroutila jsem hlavou. "Můžeme zkusit ulovit i něco jiného, víš!" nadhodila jsem nadšeně a čapla znova rybu, abych Lůlimu stačila.
Když jsme byli dál od řeky, zastavila jsem se a pustila se do ryby. Lůli se zatím držel dál, asi mu ta ryba opravdu hodně vadila. Ale já ji slupla raz dva, takže už nám nebude dělat potíže! Než jsem se stačila od svačinky narovnat, Lůli byli byl zpět ze svého průzkumu louky nebo co to vlastně prováděl. Byla jsem ráda, že se moc nevzdaloval a pořád jsem ho mohla vidět. Slupla jsem poslední sousto. "Už jo!" oznámila jsem na jeho otázku o něco povzbudivěji, protože mi přišel nějaký přešlý. Neboj se nic, o tu zlou rybu už se statečná Zurri postarala po svém!
"Milost slečna není unavená!" prohlásila jsem srdnatě, ale pak se zarazila a o něco tišším hláskem dodala: "Možná je malinko unavená." Musela jsem to přiznat, i když se mi nechtělo. "Ne-holy zní dobže," přikývla jsem a začala se rozhlížet, kde takové nejbližší ne-hory asi uvidím. Ale nejdřív jsem ještě tlapkou nahrnula sněhovou pokrývku na kostru od ryby, aby v krajině zmizela úplně a odhalí jí zase až teplo. V tom momentě začal Lůli koktat. Polekalo mě to. "Co?" vyhrkla jsem a zvedla hlavu. "Co vidím?" zjišťovala jsem, protože jsem neviděla nic. A pak jsem si všimla, kam se kouká on, hlavně proto, že se tím směrem vydal, ale já tam pořád nic neviděla? A on pak už asi také ne, protože se tvářil hrozně zmateně. To jsme byly dva. Možná už Lůli blouzní z té zimy. Nebo z hladu. Měla bych s tím něco udělat!
Ale můj tmavý kamarád mluvil z cesty ještě víc. Divný kytky? Ohlédla jsem se, kam ukazoval a samozřejmě jsem si nemohla nechat divné kytky ujít, takže jsem popoběhla tím směrem. "Jen na chvilku!" ujistila jsem ho a chvátala, aby na mě nemusel čekat. Jak asi takové divné kytky vypadají? To jsem brzy zjistila. "Wooou!" vypadlo ze mě, když jsem je uviděla. Lůli neměl pravdu, nebyly divné, byly nádherné! A tak jemné. Sklonila jsem se, abych si je z blízka prohlédla. Když jsem se jedné dotkla čenichem, začala se rozpouštět, jak jsem na ni dýchala teplý vzduch. "Páni," přisadila jsem si znovu a zatoužila, aby tu byli i mý sourozenci, abych jim tuhle věc mohla ukázat. Ukážu jim to. Všechno jim to ukážu, až mě s tátou najdou, udělala jsem si mentální poznámku a naposledy se pohledem s květy rozloučila, než jsem se vydala zpátky za Lůlim. "Už běžííím!" hulákala jsem na něj a opravdu se řítila, až jsem se prohnala kolem něj. "Tak jdeme nebo ne? Les čeká!" vyzvala jsem ho hravě jeho slovy a poskočila si, využívajíc nečekaný záchvěv energie, než bude dočista pryč a ze mě budou taky rampouch, jako z té zmrzlé vody.

// Tajga (přes Kierb)

- Jít chytit kapříka -

// Gejzírové pole

Moje malá hlavička ještě nechápala spoustu věcí a mezi ně se teď zařadilo i Lůliho měření podle růstu nohou. Obdařila jsem ho dalším ze svých zmatených pohledů, ale nepromluvila ani slůvka a za chvíli už jsem v očích měla ty rázné odhodlané jiskřičky. Dobře, až mi dorostou nohy, budu taky významný člen! Ó, jak já se nemohla dočkat.
Také jsem se nemohla dočkat, až vykličkujeme z toho pole plného vybuchující vody. Naštěstí jsem se držela černé pohyblivé skvrny před sebou jako klíště a za několik dalších vyčerpávajících temp už jsme byli za vodou. To se jakože říká někdy obrazně, ale teď to bylo až podivuhodně doslovné. Černá skvrna už nebyla přede mnou ale někde u břehu, kde jsem skončila i já. Já namísto brždění otočila a zpomalila úprkem podél řeky, až jsem dohnala místo, kde Lůli skončil. Hned bych se hlasitě dožadovala uznání za svou velkolepou výhru, ale právě jsem byla ještě plná adrenalinu a na nějaké chvástání nebylo pomyšlení. Však ono bude ještě příležitostí dost. A co se přecházení řeky týče... Naklonila jsem se nad ní a nespokojeně zavrtěla hlavou. "Jak to pčejdeme? Je tma a ta voda je-" tlapku jen špičkou namočila, a na to mi celým tělem projel mráz, až jsem se oklepala. "Studen-ná! Brr," třepala jsem se a doufala, že to opravdu Lůli nechce přeplavat. Můj protest totiž jasně znamenal, že to nezvládnu, i když nahlas jsem se to vyslovit zdráhala.
Můj doprovod byl naštěstí velmi chytrý a tak jsme se místo bezmyšlenkového brodění raději dali na prozkoumávání břehu, zda tam nebude něco, co by se k přejití dalo využít. Zlatýma očima jsem prozkoumávala tmu, když vedle nás něco udělalo zvuk. Nelekla jsem se, takových zvuků ve tmě už jsem slyšela. A Lůli vypadal spíš znechuceně, než vyděšeně, když zjistil, co to bylo. "Jo," odpověděla jsem mu, protože ryby byly fajn. Občas jsem se bavila jenom s nimi, když mě sourozenci rozzlobili, ale to nejspíš na mysli neměl.
Jeho nápad nezněl vůbec dobře. Viděli jste tu rozbouřenou řeku? Já taky ne, protože je noc! Dobře, tak maličko vidět bylo, ale stejně mi něco říkalo, že by se nám za světla lovilo lépe. Jenomže co já o tom věděla, Lůli byl starší, určitě ví, co dělá. Na sucho jsem polkla a rozhodla se, že se o to také pokusím. Konec konců, číhat na ryby nás táta učil. Ale ne v zimě. A ve tmě, pomyslela jsem si.
Trpělivě jsem vyčkávala opodál, co nejblíže ke břehu, abych se moc nenamočila, a zírala do neprostoupitelné temnoty vody. První zápas, který Lůli s rybou svedl, unikl mé pozornosti. Co mi však uniknout nemohlo a ani nesmělo bylo, když po mně druhou rybu hodil. Flákla mě to čumáku, až jsem se přeci jen namočila víc, než jsem chtěla, ale jen tak tak jsem jí čapla zuby, aby neuplavala. Přetahovala jsem se s ní a odmítala pustit, přesto že mě už nožičky neskutečně zebaly. Naštěstí Lůli přiskočil na pomoc a bojovnou rybu jsme vytáhli ven. Nebo můžu říct ulovili? My ji ulovili! Když mě to uvědomění praštilo do tváře, jak právě chycená ryba, šokovaně jsem se nadechla a vykulila na tmavého oči. "My ulovili lybu! My ji ulovili!" oznamovala jsem, jako by to on sám nevěděl, a vesele jsem při tom máchala ocáskem. Nával náhlého nadšení zapříčinil, že jsem necítila zimu, která mi skrze promočený kožíšek prostupovala do těla. Zatím. Oklepala jsem se a čapla rybu do tlamy, když ji nechal Lůli ležet. Přeci tady svůj úlovek nenecháme! Radostně jsem kráčela za ním, i když chůze s kapříkem v tlamě byla o dost komplikovanější, než jsem si myslela.

// Křišťálová louka

- Napsat post o tom, jak je můj kožich připravený na zimu -

// Kaskády (přes Východní hvozd)

Mé podezření se potvrdilo, můj černý společník nevěděl, kam pořádně jdeme ani kudy. Byl tu stejně poprvé, jako já, což mi dodávalo záhadný pocit spokojenosti, že v tomhle oproti mně nemá navrch a objevujeme tak svět společně, a ne jen že já ho bombarduji otázkami. Alespoň to vypadalo, že se baví stejně dobře, jako já. Bylo to dobré. Že se taky bavit uměl. Když jsem ho potkala, měla jsem o něj strach, že neví, co je to legrace. Teď už se tolik nebojím.
Když vykládal o odvaze a šikovnosti Asgaarských vlků, už jen způsob, jakým to podával, mě nutil se hrdě napřímit a této úlohy se zhostit s hlavou vztyčenou. Taky jsem uměla být odvážná a šikovná! A tohle bylo napínavé. Táta nás nikdy nenechal objevovat tolik neznámých míst samotné, takže i cestování bok po boku jen s dalším vlčetem pro mě také byla novinka. Dobrodružství v dobrodružství!
Podezíravě jsem si vyslechla i spekulace o zamrzlé vodě, a zrovinka, když jsem se chtěla dál doptávat, jak se k té normální vodě pod tou zmrzlou dostaneme, mě Lůli ani nepustil ke slovu a spustil o magiích a úžasných tetičkách. Když to říkal Lůli, musela to být pravda. "Ty máš úžasné tetičky?" vložila jsem se do toho nadšeně. Děda Acanus, Sionn vůdce a úžasné tetičky. Tahle rodina se mi vážně moc líbila, byla plná zajímavých vlků. Zavrtěla jsem nadšeně ocáskem, chtěla jsem je všechny poznat, abych se dostala do jejich vyprávění.
Také mě Lůli ujistil, že nezmrzneme a v zápalu nadšení jsem se otočila dokolečka, abych se podívala na ten kožíšek, co mě má chránit před chladem, jak říkal. Měl pravdu, chlupatá jsem byla. Vlastně jsem byla chlupatější, než Lůli. Poměřovala jsem si naše kožíšky a uznala, že jeho by potřeboval trochu upravit. Pak jsem se ale zaměřila na svůj a příhodně z něj odněkud vytáhla větvičku. Oba bychom potřebovali trochu prohrábnout ten bordel. Ale třeba mě ten bordel a větvičky před chladem ochrání ještě lépe! Hned jak mě to napadlo, nenápadně jsem vytaženou větvičku vsunula zpátky do kožíšku. Když by mi náhodou nestačil, plánovala jsem se v těch větvích později celá obalit. Co by nám asi na zahřátí poradil táta? My se na zahřátí prostě tulili, když nám v noci byla zima. Ale teď jsme byli na dobrodružné výpravě a při chůzi se tulit nelze. Můj kožíšek byl jemný a lehoučký jako chmýří, a také nemůžu říct, že bych si zatím na zimu musela stěžovat. Lůli měl asi opět pravdu, byli jsme dost chlupatí, nebo alespoň chlupatí tak akorát.
Jak jsem pozorovala svůj kožíšek, začal se tak divně kroutit a chlupy nadnášet, jako by tu vznikl průvan. A také jsem měla pocit, že je tu trochu tepleji. Vyšli jsme z lesa, tak kde jsme byli teď? Podle letmého pohledu na mého společníka se už ani jemu tady nelíbilo. Ale co se mu tu nelíbilo, když tu vlastně nic nebylo? Kroutila jsem nad tím zamyšleně hlavou, ale nic jsem nevymyslela. Odhodlaně jsem kývla na instrukce. "Pžedhonit tmu, pžedhonit tebe, nespadnout do díry, tak jo - či, dva, jedna, teď!" odstartovala jsem a vyběhla, takže jsem si získala maličkatý náskok, který Lůli hravě svými velkými kroky dožene. I tak jsem byla rozhodnutá vyhrát a nějakou dobu myslela jen na to. Kličkovala jsem mezi dírami, ale pak jsem se ohlédla zrovna, když z jedné vyplivla voda přímo vedle Lůliho a nevím jak je to možné, ale nožky mi sprintovaly o to víc. Další voda vyprskla z díry přímo přede mnou, já jen tak tak uskočila. Zdržela jsem se, když jsem se snažila vzpomenout na směr, kterým jsem utíkala, ale mezi vyprskující vodou jsem zahlédla černý kožíšek a upalovala jsem za ním jako za světélkem ve tmě. Což, kdyby nám nešlo o život, by bylo legrační, protože Lůli přeci vůbec světlý nebyl.

// řeka Kierb

- Jít se podívat na zamrzlý vodopád -

// VVJ (přes Východní hvozd)

Lůli mi pomohl dál objevovat svět a tentokrát mi prozradil, jak je to tady s tou vodou a rampouchy a zimou a já vzorně poslouchala, oči jako hvězdičky a nožičky rozklepané, jak se mě snažily udržet na kluzkém povrchu a nerozutéct se do všech stran. Pak mě trochu polekal s tím, že je pod námi voda, co zmrzlá není a kdyby ta zmrzlá nahoře nebyla dost zmrzlá, tak bychom byli zmrzlý my, protože bychom byli v té vodě. No prostě, představte si, jak studená ta voda tam dole musela být, když už tady nahoře to tak zebe. Maličko mě vystrašil, ale protože led zatím držel a zima mi přišla dost silná na to, abychom se nepropadli, rozhodla jsem se, že nebudu vypadat jako strašpytel. "Já neplopadnu. Nepočebuju zachlaňovat!" zaprotestovala jsem srdnatě, ale očima jsem stále letmo pozorovala, kdyby přeci jenom pod námi něco nepěkně prasklo. Naštěstí jsem mohla brzy varování hodit za hlavu, protože jsme ťapkali dál po pevné zemi. Tedy tak pevné, jak jen takové závěje sněhu dokážou být. Bezmyšlenkovitě jsem následovala svého tmavého kamaráda předpokládajíc, že má v hlavě nový plán na další dobrodružství. To poslední byl úlet!
"Ty tenhle les znáš? Kam teď jdeme, Lůli?" vyzvídala jsem, když mi nepodával informace samovolně. Chtěla jsem vědět, na co se můžu těšit dál. Ale tenhle les byl prostoupený prapodivnými pachy, z kterých jsem neměla dobrý pocit. Lůli, Lůli, opravdu víš, kam jdeme? Krom pachu jsem také zaslechla řeku. Blížili jsme se k ní. Že by další ledové klouzání? Mrkla jsem po očku po černém, ale ten na sobě nedával znát teď skoro nic. Asi taky poslouchal a pozoroval. Dobře tedy, budeme poslouchat a pozorovat dva! Voda se blížila, hučelo to víc a víc a brzy jsem si přestala myslet, že je to jen obyčejná řeka. A pak jsme tu řeku skutečně našli a s ní i sráz, ze kterého padala. Háček byl v tom, že jsme byli nahoře podobně, jako ta řeka. Padat dolů jako ona jsem ale nechtěla.
"Lůli!" vyhrkla jsem, když přede mnou vlček opět získal náskok a začal po zamrzlém povrchu vodopádu přecházet. Nevěděla jsem, jestli mě víc děsí ten vodopád nebo to, že mě tu nechá, když nepohnu oháňkou. Cupitala jsem opatrně za ním a měla jsem pocit, že led pod tlapkami se mi vysmívá a čeká, až udělám chybu, až špatně šlápnu a pofrčím. Neodvážila jsem se tak moc ke kraji, jako Lůli, výhled odsud mi bohatě stačil. Vlček se naštěstí nerozhodl vrhnout do zmrzlých útrob vodopádu a brzy se vrátil. Byl z toho nadšený, asi. Já byla spokojená, že žijeme. Vesele jsem přikývla. "Hustý." Naklonila jsem se, abych nahlédla za tělo vlčka, kde zmrzlý vodopád končil. "Nahože na vodopádu jsem ještě nebyla. A na zmlzlým taky ne. Je zmlzlý až úplně dolů?" Zatřásla jsem se mrazem, co mi přeběhl přes záda a raději vyrazila zase do lesa, kam nás Lůli vedl. Chtěla bych se sem vrátit a vidět ho i ze spodu. A vidět ho, když není zamrzlý! Určitě se sem musíme s Lůlim zase někdy vydat. Teď mě však tížila jiná otázka.
"Lůli?" zastříhala jsem zvídavě ušima a můj hlas už napovídal, že půjde o další veledůležitou svět objevující otázku. "Když zamlzlo jezelo a vodopád... když zamlzne všechna voda, co budeme pít?"

// Gejzírové pole (přes Východní hvozd)

- Jít k ledovému jezeru -

// Zrcadlové hory (přes Kojotí břeh)

Jako neřízená střela jsme se řítili z kopečka a stejně jako ta střela jsme se nedali zastavit. Kdo by taky střelu zastavoval! Mně tahle možnost ani nepřišla na mysl. Na mysl mi nepřicházelo vůbec to, co všechno by se mohlo a nemuselo stát, kdyby nám to tak pěkně nevycházelo, ale něco se zvrtlo. Ale protože vše klouzlo jak po másle, doslova, necháme si přednášku o nebezpečném chování a zachování vlastního kožichu stranou pro naše budoucí já, která to možná bude zajímat. Když byste byli svědkem té podívané, hned byste pochopili, že u nás by nějaké poučování šlo jednou uchem dovnitř a druhým ven.
"WuuuUUuuu!" hulákala jsem a vyla nadšeně po vzoru Lůliho. Neviděla jsem, co dělá, protože mi seděl za zády, ale když tak nadšeně jásá, co bych já nejásala. Navíc mi v té rychlosti zajímavé zanikal hlas a ztrácel se kdesi po cestě. Byla děsná legrace. Jak jsem jednou otevřela tlamu po jásání, už šla jen stěží zavřít. Při jízdě jsem toho příliš neviděla, i konec nějaké trasy před námi byl v nedohlednu a já tak nemohla tušit kdy - jestli někdy - bude konec. Třeba pojedeme až do středu země?! BUCH.
Pěkný šok. V jednu chvilku si vlče takhle sedí na bobech a v tu druhou je po krk zabořený ve sněhu čenichem napřed. Okamžitě jsem hlavu vytáhla a zatřásla s ní, abych z ní sníh dostala. A už už jsem vyhledávala, kam se zakutálel také můj tmavý společník, kterého nebylo těžké najít, dával o sobě totiž dost hlasitě vědět. "Žijuu, ale hlásím ztrátu klouzadla," informovala jsem o stavu pohotově a to, že mi nic není, jsem potvrzovala širokým divokým úsměvem. Ten naznačoval, že vykopnutí ze svištících bobů to teprve začíná.
Konečně jsem zmerčila opodál tu kůru a už jako bych neslyšela, že Lůli vykládá, že nahoru už nepoleze. Vydala jsem se ke kůře. Sotva jsem udělala první krok, nožky se mi rozjely a já znovu ležela. Teď jsem byla trošinku mimo, ale brzy mi docvaklo, že chození po tomhle studeném nebude jen tak. To nebyl obyčejný sníh. Vypadalo to spíš na ten lampouch, ale tenhle nevysel a byl obrovský a byl pod námi. Zvlášstní. Tlapkou jsem zkoušela, jak se na takové zmrzlé vodě stojí. To byl úkol číslo jedna. Úkol číslo dvě bylo se na tom i hýbat. Pomaličku, pomaličku- A-!... chyběl jen kousíček a zase bych se válela, ale zatnula jsem zuby a ustála to. Nožky už jsem ovládala o něco pečlivěji a nepouštěla je neposlušně kam jen chtěly. Nejdřív jsem vypadala jen šíleně zamyšleně a koncentrovaně, ale postupně se do extrémně soustředěného výrazu začal prolínat vítězný úšklebek. "Ha! Lůli, Lů-" chtěla jsem oslovit kamaráda a pochlubit se, jak jsem na to přišla, ale se zdviženým pohledem jsem zjistila, že ten už si odklouzal dál a měl pěkný náskok. To tedy ne! A zase o něco nemotorněji jsem se začala šoupat jeho směrem. Možná ho nepředhoním, ale rozhodně můžu tu mezeru mezi námi maximálně zmenšit! Když jsem s ním srovnala krok, nebo spíš skluz, nemohla jsem si odpustit zase pár zvídavých otázek. "Kde se tu tohle velké klouzavé vzalo? To je taky lampouch? Taky zmlzlá voda," konstatovala jsem a nožky zase postupně zabořila do měkkého sněhu, jak jsem plochu zmrzlé vody opustila. Najednou byl ten pohyb opět o tolik snazší!

// Kaskády (přes Východní hvozd)

- Najít boby a alespoň 1 dalším vlkem sjet libovolné hory -

// Asgaar

Zavrtěla jsem bezradně hlavou, jako by Lůli byl ztracený případ. Špatným okem? A copak neví, jakým se má koukat? No, teď už si to jistě bude pamatovat, takže jsem se rozhodla být velkorysá a odpustit mu.
Nafoukla jsem však dotčeně tvářičky, když jsem poslušně následovala jeho kroky a vyzvídala plány, které mi nebyl ochotný prozradit. Zábava, zábava, ale jaká zábava! Jen počkej, snad to alespoň za to tajnůstkaření bude stát, ale i tak jsem neměla ráda, když jsem nevěděla. Jak se mám těšit, když nevím na co, hm? Všimla jsem si, že nás vede do kopce. K horám. Do hor a můj malý mozeček začal vypočítávat, jaké dobrodrůžo se tam dá najít. Jelikož jsem moc zkušeností s takovými horami neměla, možnosti byly nekonečné.
Otočila jsem se za dutým hlukem, který vydával Lůli, když zápasil se stromem. Na okamžik jsem nedávala pozor, tak jsem si nebyla jistá, co mu ten strom provedl. Jedno obočí mi tázavě vyjelo do čela. Křup, křák, a Lůli vypadal nadmíru spokojeně, když mu u nohou ležel ohromný kus kůry. Takže vyhrál? "Jízda?" zopakovala jsem lehce zmateně, než mi to došlo a já několikrát přeskočila pohledem z kůry na kopce a zpět. "Oooo, taková jízda!" pronesla jsem v okamžiku prozření a vrhla se k Lůlimu, abych mu s tou kůrou pomohla nahoru. Byla ale moc těžká a já moc malá a tak všechnu práci stejně oddřel hlavně on, zatímco já válčila s neschůdným zasněženým svahem, který mi jako naschvál utíkal pod nožkama. Opravdu. Klouzalo to. Nahoře už jsem sotva popadala dech, ale snažila jsem se neznít tak vyčerpaně. Ulevilo se mi, když se Lůli nechtěl škrábat dál, asi bych to nezvládla. Jak ale zmínil, že kopec už jen obejdeme, jako by se mi nová krev vlila do žil. Přihopsala jsem přes hluboký sníh k němu a chtěla s kůrou opět pomoc, ale zakopla jsem a čumákem se zahrabala do sněhu. Vykoukla jsem a s pobaveným úšklebkem si oklepala sníh z hlavy.
Zírala jsem z hory na svět. Wou, to byl ale výhled, bylo vidět snad úplně všechno. Ale na vyhlížení nebyl čas, Lůli už připravil kůru pro nás velkolepý plán a čekal, až se připojím. Zdráhavě jsem si prohlížela jeho i náš přepravní prostředek a skoro už to vypadalo, že vezmu do zaječích. "Jasný!" vyhrkla jsem místo toho nadšeně a div nenaskočila na volné místo, kde jsem se uvelebila, abych viděla dopředu. Ve tváři jsem měla spokojený odhodlaný výraz dobrodruha ve svém živlu. Posádko, mluví k vám kapitán, za jízdy nevystrkujte nožky a ocásky z vozila, kůra je připravena ke startu! Ucítila jsem škubnutí, jak jsme se hnuli z místa a pomaloučku se sunuli sněhem, než jsme začali nabírat rychlost... "Wuuuuaaaaa..." hulákala jsem, když jsme se řítili vstříc vlastní smrti- totiž dobrodružství!

// VVJ (přes Kojotí břeh)

- Do postu zakomponovat slova ladovská zima, bim bam, bílá nostalgie -

Představila jsem s patřičnou důstojností své veledílo, protože tenhle skvost nemohl mít jen tak nějaké uvedení. Lůli musel mít příležitost žasnout nad mým výtvorem a já poslušně vyčkávala, připravena být zahrnuta chválou a poklonami. Takže asi všichni chápeme, proč jsem najednou stála na místě jako ten zmrzlý rampouch, když z Lůliho vypadlo jen, že to nevypadá nejhůř. Wow, jako bych z něj slyšela své sourozence, ale já se nedala. "Nejhůš? Vůbec ne! Je to peci klásný! Podívej, podívej, ty se nepoznáváš?" gestikulovala jsem divoce tlapkou mezi jím a mým sněhovým vlkem. Mohli by být prakticky dvojčata, to prostě Lůli popřít nemohl. Celý to byl úkaz jako z pohádky. Lůli, jeho hrouda sněhu, a já, a moje hrouda zabláceného sněhu, co vypadala jako Lůli. Do nějakého obrazu jak z ladovské zimy to mělo ještě daleko, zvláště pak díky mé hlíně, ale jsem si mínila přičíst zásluhy za to, na čem jsem se tu teď nadřela. Hrdě jsem se narovnala, ať už se moje socha Lůlimu líbila nebo ne, protože mně ano!
A jak jsem se zatím tak pomyslně plácala po zádech za dobře odvedenou práci, můj tmavý kamarád se rozhodl udělat další hloupost. Nechápavě jsem ho pozorovala, jak si nabírá sníh do tlamy a stále víc a víc. "Eem," ozvala jsem se zdráhavě, jako by šlo o časovanou bombu, "to bych nedělala-" Ale stačila chvilička - bim bam - a bylo moc pozdě. Bomba vybuchla. A Lůliho hlava s ním! Ne, ne, nebojte, nebylo to tak hrozné, myslela jsem jakože obrazně, že se to doopravdy nestalo. Jen Lůli se tvářil, jako bych od pravdy nebyla daleko. Křivila jsem výraz ve tváři podle toho jeho, protože jsem soucítila s jeho bolestí tak živě, jako bych to sama před chvílí prožívala. A taky, že ano. Jen pohled na mého tmavého kamaráda ve mě vzbudil vlnu bílé nostalgie. Bílé, protože nic jiného jsem v tu dobu před očima nevnímala. Bílá, bílá, bolest, zima, aaaa... zaklepala jsem zběsile hlavou, protože jsem se do toho ponořila už až příliš. Netušila jsem, že umím soucítit až tak dobře.
Dumala jsem nad svými nově rozvinutými schopnostmi, když se Lůli asi probral ze svého zmraženého stavu a začal znovu pokřikovat. Okamžitě jsem mu věnovala veškerou svou pozornost, protože jsem čmuchala nějakou další zábavu. Pozorně jsem přikývla a očka se mi rozzářila, když se z naší další aktivity vyklubal výlet! Výlet zněl skvěle, výlety jsem milovala! My s tátou chodili pořád někde, ale nikdy ne sami. A teď půjdu na výlet jen s Lůlim! Cítila jsem, jak mi dobrodružství dýchá na záda a nemohla jsem se dočkat, co úžasného na tom výletě zažijeme. Toužila jsem po něčem neuvěřitelném, ohromném, o čem bych mohla vyprávět a vlkům by při tom tuhnul výraz ve tváři a slova vysychaly z tlamy. Tohle byla moje šance, věřila jsem a rozběhla se za Lůlim seč mi nohy stačily, protože - nebudeme si nic nalhávat - on je měl pořád trochu delší, než já. "A na jaký výlet?" popadala jsem za ním dech, "co je to za nápad? Pověz, povět!" snažila jsem se z něj dostat ještě dřív, než vůbec někam dorazíme, jak jsem se už nemohla dočkat.

// Zrcadlové hory (přes Vyhlídku)