Příspěvky uživatele

< návrat zpět

- Prohlédnout si ledové květy -

// řeka Kierb

Nesla jsem si spokojeně rybu, hlavně proto, že můj tmavý kamarád nečekal a už se hnal dál, tak jsem musela naší svačinku vzít s sebou. Jak se brzy ukázalo, nebyla to naše svačinka, ale moje. "Hi hihi nehíh?" zeptala jsem se s plnou tlamou šupin, takže hodně štěstí s porozuměním toho, co jsem se snažila říct, ale beztak jsem odpověď už dostala, byť ne slovní. Trošičku mě to zklamalo. "Ha ho huhech híff hi?" zkusila jsem další, ale protože jsem byla holka chytrá, rybu jsem položila a zkusila to znovu. "A co budeš jíst ty? Ty nemáš hlad?" kroutila jsem hlavou. "Můžeme zkusit ulovit i něco jiného, víš!" nadhodila jsem nadšeně a čapla znova rybu, abych Lůlimu stačila.
Když jsme byli dál od řeky, zastavila jsem se a pustila se do ryby. Lůli se zatím držel dál, asi mu ta ryba opravdu hodně vadila. Ale já ji slupla raz dva, takže už nám nebude dělat potíže! Než jsem se stačila od svačinky narovnat, Lůli byli byl zpět ze svého průzkumu louky nebo co to vlastně prováděl. Byla jsem ráda, že se moc nevzdaloval a pořád jsem ho mohla vidět. Slupla jsem poslední sousto. "Už jo!" oznámila jsem na jeho otázku o něco povzbudivěji, protože mi přišel nějaký přešlý. Neboj se nic, o tu zlou rybu už se statečná Zurri postarala po svém!
"Milost slečna není unavená!" prohlásila jsem srdnatě, ale pak se zarazila a o něco tišším hláskem dodala: "Možná je malinko unavená." Musela jsem to přiznat, i když se mi nechtělo. "Ne-holy zní dobže," přikývla jsem a začala se rozhlížet, kde takové nejbližší ne-hory asi uvidím. Ale nejdřív jsem ještě tlapkou nahrnula sněhovou pokrývku na kostru od ryby, aby v krajině zmizela úplně a odhalí jí zase až teplo. V tom momentě začal Lůli koktat. Polekalo mě to. "Co?" vyhrkla jsem a zvedla hlavu. "Co vidím?" zjišťovala jsem, protože jsem neviděla nic. A pak jsem si všimla, kam se kouká on, hlavně proto, že se tím směrem vydal, ale já tam pořád nic neviděla? A on pak už asi také ne, protože se tvářil hrozně zmateně. To jsme byly dva. Možná už Lůli blouzní z té zimy. Nebo z hladu. Měla bych s tím něco udělat!
Ale můj tmavý kamarád mluvil z cesty ještě víc. Divný kytky? Ohlédla jsem se, kam ukazoval a samozřejmě jsem si nemohla nechat divné kytky ujít, takže jsem popoběhla tím směrem. "Jen na chvilku!" ujistila jsem ho a chvátala, aby na mě nemusel čekat. Jak asi takové divné kytky vypadají? To jsem brzy zjistila. "Wooou!" vypadlo ze mě, když jsem je uviděla. Lůli neměl pravdu, nebyly divné, byly nádherné! A tak jemné. Sklonila jsem se, abych si je z blízka prohlédla. Když jsem se jedné dotkla čenichem, začala se rozpouštět, jak jsem na ni dýchala teplý vzduch. "Páni," přisadila jsem si znovu a zatoužila, aby tu byli i mý sourozenci, abych jim tuhle věc mohla ukázat. Ukážu jim to. Všechno jim to ukážu, až mě s tátou najdou, udělala jsem si mentální poznámku a naposledy se pohledem s květy rozloučila, než jsem se vydala zpátky za Lůlim. "Už běžííím!" hulákala jsem na něj a opravdu se řítila, až jsem se prohnala kolem něj. "Tak jdeme nebo ne? Les čeká!" vyzvala jsem ho hravě jeho slovy a poskočila si, využívajíc nečekaný záchvěv energie, než bude dočista pryč a ze mě budou taky rampouch, jako z té zmrzlé vody.

// Tajga (přes Kierb)

- Jít chytit kapříka -

// Gejzírové pole

Moje malá hlavička ještě nechápala spoustu věcí a mezi ně se teď zařadilo i Lůliho měření podle růstu nohou. Obdařila jsem ho dalším ze svých zmatených pohledů, ale nepromluvila ani slůvka a za chvíli už jsem v očích měla ty rázné odhodlané jiskřičky. Dobře, až mi dorostou nohy, budu taky významný člen! Ó, jak já se nemohla dočkat.
Také jsem se nemohla dočkat, až vykličkujeme z toho pole plného vybuchující vody. Naštěstí jsem se držela černé pohyblivé skvrny před sebou jako klíště a za několik dalších vyčerpávajících temp už jsme byli za vodou. To se jakože říká někdy obrazně, ale teď to bylo až podivuhodně doslovné. Černá skvrna už nebyla přede mnou ale někde u břehu, kde jsem skončila i já. Já namísto brždění otočila a zpomalila úprkem podél řeky, až jsem dohnala místo, kde Lůli skončil. Hned bych se hlasitě dožadovala uznání za svou velkolepou výhru, ale právě jsem byla ještě plná adrenalinu a na nějaké chvástání nebylo pomyšlení. Však ono bude ještě příležitostí dost. A co se přecházení řeky týče... Naklonila jsem se nad ní a nespokojeně zavrtěla hlavou. "Jak to pčejdeme? Je tma a ta voda je-" tlapku jen špičkou namočila, a na to mi celým tělem projel mráz, až jsem se oklepala. "Studen-ná! Brr," třepala jsem se a doufala, že to opravdu Lůli nechce přeplavat. Můj protest totiž jasně znamenal, že to nezvládnu, i když nahlas jsem se to vyslovit zdráhala.
Můj doprovod byl naštěstí velmi chytrý a tak jsme se místo bezmyšlenkového brodění raději dali na prozkoumávání břehu, zda tam nebude něco, co by se k přejití dalo využít. Zlatýma očima jsem prozkoumávala tmu, když vedle nás něco udělalo zvuk. Nelekla jsem se, takových zvuků ve tmě už jsem slyšela. A Lůli vypadal spíš znechuceně, než vyděšeně, když zjistil, co to bylo. "Jo," odpověděla jsem mu, protože ryby byly fajn. Občas jsem se bavila jenom s nimi, když mě sourozenci rozzlobili, ale to nejspíš na mysli neměl.
Jeho nápad nezněl vůbec dobře. Viděli jste tu rozbouřenou řeku? Já taky ne, protože je noc! Dobře, tak maličko vidět bylo, ale stejně mi něco říkalo, že by se nám za světla lovilo lépe. Jenomže co já o tom věděla, Lůli byl starší, určitě ví, co dělá. Na sucho jsem polkla a rozhodla se, že se o to také pokusím. Konec konců, číhat na ryby nás táta učil. Ale ne v zimě. A ve tmě, pomyslela jsem si.
Trpělivě jsem vyčkávala opodál, co nejblíže ke břehu, abych se moc nenamočila, a zírala do neprostoupitelné temnoty vody. První zápas, který Lůli s rybou svedl, unikl mé pozornosti. Co mi však uniknout nemohlo a ani nesmělo bylo, když po mně druhou rybu hodil. Flákla mě to čumáku, až jsem se přeci jen namočila víc, než jsem chtěla, ale jen tak tak jsem jí čapla zuby, aby neuplavala. Přetahovala jsem se s ní a odmítala pustit, přesto že mě už nožičky neskutečně zebaly. Naštěstí Lůli přiskočil na pomoc a bojovnou rybu jsme vytáhli ven. Nebo můžu říct ulovili? My ji ulovili! Když mě to uvědomění praštilo do tváře, jak právě chycená ryba, šokovaně jsem se nadechla a vykulila na tmavého oči. "My ulovili lybu! My ji ulovili!" oznamovala jsem, jako by to on sám nevěděl, a vesele jsem při tom máchala ocáskem. Nával náhlého nadšení zapříčinil, že jsem necítila zimu, která mi skrze promočený kožíšek prostupovala do těla. Zatím. Oklepala jsem se a čapla rybu do tlamy, když ji nechal Lůli ležet. Přeci tady svůj úlovek nenecháme! Radostně jsem kráčela za ním, i když chůze s kapříkem v tlamě byla o dost komplikovanější, než jsem si myslela.

// Křišťálová louka

- Napsat post o tom, jak je můj kožich připravený na zimu -

// Kaskády (přes Východní hvozd)

Mé podezření se potvrdilo, můj černý společník nevěděl, kam pořádně jdeme ani kudy. Byl tu stejně poprvé, jako já, což mi dodávalo záhadný pocit spokojenosti, že v tomhle oproti mně nemá navrch a objevujeme tak svět společně, a ne jen že já ho bombarduji otázkami. Alespoň to vypadalo, že se baví stejně dobře, jako já. Bylo to dobré. Že se taky bavit uměl. Když jsem ho potkala, měla jsem o něj strach, že neví, co je to legrace. Teď už se tolik nebojím.
Když vykládal o odvaze a šikovnosti Asgaarských vlků, už jen způsob, jakým to podával, mě nutil se hrdě napřímit a této úlohy se zhostit s hlavou vztyčenou. Taky jsem uměla být odvážná a šikovná! A tohle bylo napínavé. Táta nás nikdy nenechal objevovat tolik neznámých míst samotné, takže i cestování bok po boku jen s dalším vlčetem pro mě také byla novinka. Dobrodružství v dobrodružství!
Podezíravě jsem si vyslechla i spekulace o zamrzlé vodě, a zrovinka, když jsem se chtěla dál doptávat, jak se k té normální vodě pod tou zmrzlou dostaneme, mě Lůli ani nepustil ke slovu a spustil o magiích a úžasných tetičkách. Když to říkal Lůli, musela to být pravda. "Ty máš úžasné tetičky?" vložila jsem se do toho nadšeně. Děda Acanus, Sionn vůdce a úžasné tetičky. Tahle rodina se mi vážně moc líbila, byla plná zajímavých vlků. Zavrtěla jsem nadšeně ocáskem, chtěla jsem je všechny poznat, abych se dostala do jejich vyprávění.
Také mě Lůli ujistil, že nezmrzneme a v zápalu nadšení jsem se otočila dokolečka, abych se podívala na ten kožíšek, co mě má chránit před chladem, jak říkal. Měl pravdu, chlupatá jsem byla. Vlastně jsem byla chlupatější, než Lůli. Poměřovala jsem si naše kožíšky a uznala, že jeho by potřeboval trochu upravit. Pak jsem se ale zaměřila na svůj a příhodně z něj odněkud vytáhla větvičku. Oba bychom potřebovali trochu prohrábnout ten bordel. Ale třeba mě ten bordel a větvičky před chladem ochrání ještě lépe! Hned jak mě to napadlo, nenápadně jsem vytaženou větvičku vsunula zpátky do kožíšku. Když by mi náhodou nestačil, plánovala jsem se v těch větvích později celá obalit. Co by nám asi na zahřátí poradil táta? My se na zahřátí prostě tulili, když nám v noci byla zima. Ale teď jsme byli na dobrodružné výpravě a při chůzi se tulit nelze. Můj kožíšek byl jemný a lehoučký jako chmýří, a také nemůžu říct, že bych si zatím na zimu musela stěžovat. Lůli měl asi opět pravdu, byli jsme dost chlupatí, nebo alespoň chlupatí tak akorát.
Jak jsem pozorovala svůj kožíšek, začal se tak divně kroutit a chlupy nadnášet, jako by tu vznikl průvan. A také jsem měla pocit, že je tu trochu tepleji. Vyšli jsme z lesa, tak kde jsme byli teď? Podle letmého pohledu na mého společníka se už ani jemu tady nelíbilo. Ale co se mu tu nelíbilo, když tu vlastně nic nebylo? Kroutila jsem nad tím zamyšleně hlavou, ale nic jsem nevymyslela. Odhodlaně jsem kývla na instrukce. "Pžedhonit tmu, pžedhonit tebe, nespadnout do díry, tak jo - či, dva, jedna, teď!" odstartovala jsem a vyběhla, takže jsem si získala maličkatý náskok, který Lůli hravě svými velkými kroky dožene. I tak jsem byla rozhodnutá vyhrát a nějakou dobu myslela jen na to. Kličkovala jsem mezi dírami, ale pak jsem se ohlédla zrovna, když z jedné vyplivla voda přímo vedle Lůliho a nevím jak je to možné, ale nožky mi sprintovaly o to víc. Další voda vyprskla z díry přímo přede mnou, já jen tak tak uskočila. Zdržela jsem se, když jsem se snažila vzpomenout na směr, kterým jsem utíkala, ale mezi vyprskující vodou jsem zahlédla černý kožíšek a upalovala jsem za ním jako za světélkem ve tmě. Což, kdyby nám nešlo o život, by bylo legrační, protože Lůli přeci vůbec světlý nebyl.

// řeka Kierb

- Jít se podívat na zamrzlý vodopád -

// VVJ (přes Východní hvozd)

Lůli mi pomohl dál objevovat svět a tentokrát mi prozradil, jak je to tady s tou vodou a rampouchy a zimou a já vzorně poslouchala, oči jako hvězdičky a nožičky rozklepané, jak se mě snažily udržet na kluzkém povrchu a nerozutéct se do všech stran. Pak mě trochu polekal s tím, že je pod námi voda, co zmrzlá není a kdyby ta zmrzlá nahoře nebyla dost zmrzlá, tak bychom byli zmrzlý my, protože bychom byli v té vodě. No prostě, představte si, jak studená ta voda tam dole musela být, když už tady nahoře to tak zebe. Maličko mě vystrašil, ale protože led zatím držel a zima mi přišla dost silná na to, abychom se nepropadli, rozhodla jsem se, že nebudu vypadat jako strašpytel. "Já neplopadnu. Nepočebuju zachlaňovat!" zaprotestovala jsem srdnatě, ale očima jsem stále letmo pozorovala, kdyby přeci jenom pod námi něco nepěkně prasklo. Naštěstí jsem mohla brzy varování hodit za hlavu, protože jsme ťapkali dál po pevné zemi. Tedy tak pevné, jak jen takové závěje sněhu dokážou být. Bezmyšlenkovitě jsem následovala svého tmavého kamaráda předpokládajíc, že má v hlavě nový plán na další dobrodružství. To poslední byl úlet!
"Ty tenhle les znáš? Kam teď jdeme, Lůli?" vyzvídala jsem, když mi nepodával informace samovolně. Chtěla jsem vědět, na co se můžu těšit dál. Ale tenhle les byl prostoupený prapodivnými pachy, z kterých jsem neměla dobrý pocit. Lůli, Lůli, opravdu víš, kam jdeme? Krom pachu jsem také zaslechla řeku. Blížili jsme se k ní. Že by další ledové klouzání? Mrkla jsem po očku po černém, ale ten na sobě nedával znát teď skoro nic. Asi taky poslouchal a pozoroval. Dobře tedy, budeme poslouchat a pozorovat dva! Voda se blížila, hučelo to víc a víc a brzy jsem si přestala myslet, že je to jen obyčejná řeka. A pak jsme tu řeku skutečně našli a s ní i sráz, ze kterého padala. Háček byl v tom, že jsme byli nahoře podobně, jako ta řeka. Padat dolů jako ona jsem ale nechtěla.
"Lůli!" vyhrkla jsem, když přede mnou vlček opět získal náskok a začal po zamrzlém povrchu vodopádu přecházet. Nevěděla jsem, jestli mě víc děsí ten vodopád nebo to, že mě tu nechá, když nepohnu oháňkou. Cupitala jsem opatrně za ním a měla jsem pocit, že led pod tlapkami se mi vysmívá a čeká, až udělám chybu, až špatně šlápnu a pofrčím. Neodvážila jsem se tak moc ke kraji, jako Lůli, výhled odsud mi bohatě stačil. Vlček se naštěstí nerozhodl vrhnout do zmrzlých útrob vodopádu a brzy se vrátil. Byl z toho nadšený, asi. Já byla spokojená, že žijeme. Vesele jsem přikývla. "Hustý." Naklonila jsem se, abych nahlédla za tělo vlčka, kde zmrzlý vodopád končil. "Nahože na vodopádu jsem ještě nebyla. A na zmlzlým taky ne. Je zmlzlý až úplně dolů?" Zatřásla jsem se mrazem, co mi přeběhl přes záda a raději vyrazila zase do lesa, kam nás Lůli vedl. Chtěla bych se sem vrátit a vidět ho i ze spodu. A vidět ho, když není zamrzlý! Určitě se sem musíme s Lůlim zase někdy vydat. Teď mě však tížila jiná otázka.
"Lůli?" zastříhala jsem zvídavě ušima a můj hlas už napovídal, že půjde o další veledůležitou svět objevující otázku. "Když zamlzlo jezelo a vodopád... když zamlzne všechna voda, co budeme pít?"

// Gejzírové pole (přes Východní hvozd)

- Jít k ledovému jezeru -

// Zrcadlové hory (přes Kojotí břeh)

Jako neřízená střela jsme se řítili z kopečka a stejně jako ta střela jsme se nedali zastavit. Kdo by taky střelu zastavoval! Mně tahle možnost ani nepřišla na mysl. Na mysl mi nepřicházelo vůbec to, co všechno by se mohlo a nemuselo stát, kdyby nám to tak pěkně nevycházelo, ale něco se zvrtlo. Ale protože vše klouzlo jak po másle, doslova, necháme si přednášku o nebezpečném chování a zachování vlastního kožichu stranou pro naše budoucí já, která to možná bude zajímat. Když byste byli svědkem té podívané, hned byste pochopili, že u nás by nějaké poučování šlo jednou uchem dovnitř a druhým ven.
"WuuuUUuuu!" hulákala jsem a vyla nadšeně po vzoru Lůliho. Neviděla jsem, co dělá, protože mi seděl za zády, ale když tak nadšeně jásá, co bych já nejásala. Navíc mi v té rychlosti zajímavé zanikal hlas a ztrácel se kdesi po cestě. Byla děsná legrace. Jak jsem jednou otevřela tlamu po jásání, už šla jen stěží zavřít. Při jízdě jsem toho příliš neviděla, i konec nějaké trasy před námi byl v nedohlednu a já tak nemohla tušit kdy - jestli někdy - bude konec. Třeba pojedeme až do středu země?! BUCH.
Pěkný šok. V jednu chvilku si vlče takhle sedí na bobech a v tu druhou je po krk zabořený ve sněhu čenichem napřed. Okamžitě jsem hlavu vytáhla a zatřásla s ní, abych z ní sníh dostala. A už už jsem vyhledávala, kam se zakutálel také můj tmavý společník, kterého nebylo těžké najít, dával o sobě totiž dost hlasitě vědět. "Žijuu, ale hlásím ztrátu klouzadla," informovala jsem o stavu pohotově a to, že mi nic není, jsem potvrzovala širokým divokým úsměvem. Ten naznačoval, že vykopnutí ze svištících bobů to teprve začíná.
Konečně jsem zmerčila opodál tu kůru a už jako bych neslyšela, že Lůli vykládá, že nahoru už nepoleze. Vydala jsem se ke kůře. Sotva jsem udělala první krok, nožky se mi rozjely a já znovu ležela. Teď jsem byla trošinku mimo, ale brzy mi docvaklo, že chození po tomhle studeném nebude jen tak. To nebyl obyčejný sníh. Vypadalo to spíš na ten lampouch, ale tenhle nevysel a byl obrovský a byl pod námi. Zvlášstní. Tlapkou jsem zkoušela, jak se na takové zmrzlé vodě stojí. To byl úkol číslo jedna. Úkol číslo dvě bylo se na tom i hýbat. Pomaličku, pomaličku- A-!... chyběl jen kousíček a zase bych se válela, ale zatnula jsem zuby a ustála to. Nožky už jsem ovládala o něco pečlivěji a nepouštěla je neposlušně kam jen chtěly. Nejdřív jsem vypadala jen šíleně zamyšleně a koncentrovaně, ale postupně se do extrémně soustředěného výrazu začal prolínat vítězný úšklebek. "Ha! Lůli, Lů-" chtěla jsem oslovit kamaráda a pochlubit se, jak jsem na to přišla, ale se zdviženým pohledem jsem zjistila, že ten už si odklouzal dál a měl pěkný náskok. To tedy ne! A zase o něco nemotorněji jsem se začala šoupat jeho směrem. Možná ho nepředhoním, ale rozhodně můžu tu mezeru mezi námi maximálně zmenšit! Když jsem s ním srovnala krok, nebo spíš skluz, nemohla jsem si odpustit zase pár zvídavých otázek. "Kde se tu tohle velké klouzavé vzalo? To je taky lampouch? Taky zmlzlá voda," konstatovala jsem a nožky zase postupně zabořila do měkkého sněhu, jak jsem plochu zmrzlé vody opustila. Najednou byl ten pohyb opět o tolik snazší!

// Kaskády (přes Východní hvozd)

- Najít boby a alespoň 1 dalším vlkem sjet libovolné hory -

// Asgaar

Zavrtěla jsem bezradně hlavou, jako by Lůli byl ztracený případ. Špatným okem? A copak neví, jakým se má koukat? No, teď už si to jistě bude pamatovat, takže jsem se rozhodla být velkorysá a odpustit mu.
Nafoukla jsem však dotčeně tvářičky, když jsem poslušně následovala jeho kroky a vyzvídala plány, které mi nebyl ochotný prozradit. Zábava, zábava, ale jaká zábava! Jen počkej, snad to alespoň za to tajnůstkaření bude stát, ale i tak jsem neměla ráda, když jsem nevěděla. Jak se mám těšit, když nevím na co, hm? Všimla jsem si, že nás vede do kopce. K horám. Do hor a můj malý mozeček začal vypočítávat, jaké dobrodrůžo se tam dá najít. Jelikož jsem moc zkušeností s takovými horami neměla, možnosti byly nekonečné.
Otočila jsem se za dutým hlukem, který vydával Lůli, když zápasil se stromem. Na okamžik jsem nedávala pozor, tak jsem si nebyla jistá, co mu ten strom provedl. Jedno obočí mi tázavě vyjelo do čela. Křup, křák, a Lůli vypadal nadmíru spokojeně, když mu u nohou ležel ohromný kus kůry. Takže vyhrál? "Jízda?" zopakovala jsem lehce zmateně, než mi to došlo a já několikrát přeskočila pohledem z kůry na kopce a zpět. "Oooo, taková jízda!" pronesla jsem v okamžiku prozření a vrhla se k Lůlimu, abych mu s tou kůrou pomohla nahoru. Byla ale moc těžká a já moc malá a tak všechnu práci stejně oddřel hlavně on, zatímco já válčila s neschůdným zasněženým svahem, který mi jako naschvál utíkal pod nožkama. Opravdu. Klouzalo to. Nahoře už jsem sotva popadala dech, ale snažila jsem se neznít tak vyčerpaně. Ulevilo se mi, když se Lůli nechtěl škrábat dál, asi bych to nezvládla. Jak ale zmínil, že kopec už jen obejdeme, jako by se mi nová krev vlila do žil. Přihopsala jsem přes hluboký sníh k němu a chtěla s kůrou opět pomoc, ale zakopla jsem a čumákem se zahrabala do sněhu. Vykoukla jsem a s pobaveným úšklebkem si oklepala sníh z hlavy.
Zírala jsem z hory na svět. Wou, to byl ale výhled, bylo vidět snad úplně všechno. Ale na vyhlížení nebyl čas, Lůli už připravil kůru pro nás velkolepý plán a čekal, až se připojím. Zdráhavě jsem si prohlížela jeho i náš přepravní prostředek a skoro už to vypadalo, že vezmu do zaječích. "Jasný!" vyhrkla jsem místo toho nadšeně a div nenaskočila na volné místo, kde jsem se uvelebila, abych viděla dopředu. Ve tváři jsem měla spokojený odhodlaný výraz dobrodruha ve svém živlu. Posádko, mluví k vám kapitán, za jízdy nevystrkujte nožky a ocásky z vozila, kůra je připravena ke startu! Ucítila jsem škubnutí, jak jsme se hnuli z místa a pomaloučku se sunuli sněhem, než jsme začali nabírat rychlost... "Wuuuuaaaaa..." hulákala jsem, když jsme se řítili vstříc vlastní smrti- totiž dobrodružství!

// VVJ (přes Kojotí břeh)

- Do postu zakomponovat slova ladovská zima, bim bam, bílá nostalgie -

Představila jsem s patřičnou důstojností své veledílo, protože tenhle skvost nemohl mít jen tak nějaké uvedení. Lůli musel mít příležitost žasnout nad mým výtvorem a já poslušně vyčkávala, připravena být zahrnuta chválou a poklonami. Takže asi všichni chápeme, proč jsem najednou stála na místě jako ten zmrzlý rampouch, když z Lůliho vypadlo jen, že to nevypadá nejhůř. Wow, jako bych z něj slyšela své sourozence, ale já se nedala. "Nejhůš? Vůbec ne! Je to peci klásný! Podívej, podívej, ty se nepoznáváš?" gestikulovala jsem divoce tlapkou mezi jím a mým sněhovým vlkem. Mohli by být prakticky dvojčata, to prostě Lůli popřít nemohl. Celý to byl úkaz jako z pohádky. Lůli, jeho hrouda sněhu, a já, a moje hrouda zabláceného sněhu, co vypadala jako Lůli. Do nějakého obrazu jak z ladovské zimy to mělo ještě daleko, zvláště pak díky mé hlíně, ale jsem si mínila přičíst zásluhy za to, na čem jsem se tu teď nadřela. Hrdě jsem se narovnala, ať už se moje socha Lůlimu líbila nebo ne, protože mně ano!
A jak jsem se zatím tak pomyslně plácala po zádech za dobře odvedenou práci, můj tmavý kamarád se rozhodl udělat další hloupost. Nechápavě jsem ho pozorovala, jak si nabírá sníh do tlamy a stále víc a víc. "Eem," ozvala jsem se zdráhavě, jako by šlo o časovanou bombu, "to bych nedělala-" Ale stačila chvilička - bim bam - a bylo moc pozdě. Bomba vybuchla. A Lůliho hlava s ním! Ne, ne, nebojte, nebylo to tak hrozné, myslela jsem jakože obrazně, že se to doopravdy nestalo. Jen Lůli se tvářil, jako bych od pravdy nebyla daleko. Křivila jsem výraz ve tváři podle toho jeho, protože jsem soucítila s jeho bolestí tak živě, jako bych to sama před chvílí prožívala. A taky, že ano. Jen pohled na mého tmavého kamaráda ve mě vzbudil vlnu bílé nostalgie. Bílé, protože nic jiného jsem v tu dobu před očima nevnímala. Bílá, bílá, bolest, zima, aaaa... zaklepala jsem zběsile hlavou, protože jsem se do toho ponořila už až příliš. Netušila jsem, že umím soucítit až tak dobře.
Dumala jsem nad svými nově rozvinutými schopnostmi, když se Lůli asi probral ze svého zmraženého stavu a začal znovu pokřikovat. Okamžitě jsem mu věnovala veškerou svou pozornost, protože jsem čmuchala nějakou další zábavu. Pozorně jsem přikývla a očka se mi rozzářila, když se z naší další aktivity vyklubal výlet! Výlet zněl skvěle, výlety jsem milovala! My s tátou chodili pořád někde, ale nikdy ne sami. A teď půjdu na výlet jen s Lůlim! Cítila jsem, jak mi dobrodružství dýchá na záda a nemohla jsem se dočkat, co úžasného na tom výletě zažijeme. Toužila jsem po něčem neuvěřitelném, ohromném, o čem bych mohla vyprávět a vlkům by při tom tuhnul výraz ve tváři a slova vysychaly z tlamy. Tohle byla moje šance, věřila jsem a rozběhla se za Lůlim seč mi nohy stačily, protože - nebudeme si nic nalhávat - on je měl pořád trochu delší, než já. "A na jaký výlet?" popadala jsem za ním dech, "co je to za nápad? Pověz, povět!" snažila jsem se z něj dostat ještě dřív, než vůbec někam dorazíme, jak jsem se už nemohla dočkat.

// Zrcadlové hory (přes Vyhlídku)

- Vytvořit sněhovou sochu -

Maličko mi sklouzla hlavička ke straně, když mi Lůli vysvětloval, proč dělal něco tak hloupého. Neshledávala jsem na tom nic k líbení! Ale v jedno měl pravdu, už to dělat nebudeme. Na souhlas jsem mu úsměv odhodlaně oplatila, aby bylo jasné jemu i veškeré neviditelné síle kolem nás, že jsme se shodly. Na to jsem nahodila výraz poslušného studentíka, když se dal do vysvětlování všeho toho nového kolem mě. Zaujalo mě i to, že tohle všechno vlastně ví. Byl sice trochu větší než já, ale ne o moc. Jak se toho tolik dozvěděl?
"Hmm, lampouch," zopakovala jsem si pro sebe a prohlížela si řečený rampouch. "Sníh," pojmenovala jsem i bílou pokrývku a pohnula v ní tlapkami, takže pěkně zakřupala. Zvedla jsem hlavu k Lůlimu, který byl z toho sněhu najednou hrozně unešený. Maličko jsem se zdráhala, protože posledně, když jsem dělala to, co on, tak jsem zůstala přilepená jazykem k zmrzlé vodě, ale tenhle sníh nevypadal tak zlověstně. Ale abych pravdu řekla, získal si mě už tím, že slíbil prču a pro prču jsem byla ten správný společník! Nenechala jsem se jím pobízet dlouho a vyrazila po jeho boku za neplechou, která mu jiskřila z očí.
Zatím jsme jenom prozkoumávali les. Lůli vypadal, že něco hledá, ale krom bílé, bílé a zase bílé tu toho moc nebylo. "Vlka?" vhrkla jsem zaskočeně, když mi tmavý kamarád prozradil své plány. Jak se z tohohle postaví vlk? V hlavičce mi lítalo nespočet otazníčků, jak jsem pozorně Lůliho sledovala při práci a začínala tomu rozumnět. "Aaa, jasný!" zaradovala jsem se a sama se také pustila do práce, aby si Lůli třeba nemyslel, že jsem nějaký loudal a příště by si pro prču nevybral někoho jiného.
Nejdřív jsem jen poskakovala od jednoho místa k druhému a snažila se něco shrábnout předními tlapkami, ale všechno se hned rozpadlo, jak to bylo malé. Dobře, když něco dělat, tak ve velkém! Odhodlala jsem se a začala jsem hrabat sníh na jednu hromadu. A že jsem hrabala opravdu urputně! Hromada z toho byla pořádná. Pyšně jsem si ji prohlížela, než jsem si připomněla, že tady ještě má práce nekončí. Po očku jsem mrkla na Lůliho, který byl taky plně ponořen do svého díla. Uculila jsem se pro sebe. Ten bude valit oči! Hupsla jsem k poctivě navršené hromadě a začala ji utlapkávat. Sem tam jsem hrábla tlapkou silněji a sem tam jsem zase něco uhladila jen jemně ocáskem. Občas jsem poodskočila dál, abych si své veledílo prohlédla z dálky a zjistila další nedokonalosti, které ještě musím upravit. Když byla hrouda sněhu uplácána do jiné hroudy sněhu zdálo se, že dílo je dokonáno, ale já se nezastavila. Hupsla jsem k místu, kde jsem hrabala tak moc, až jsem se dohrabala na hlínu, a vybrala nějakou, kterou jsem pak naházela na sněžného vlka, takže už nebyl tak sněžný. Pak jsem odběhla zase jinam a popadla dva světlé kamínky, které jsem také někde objevila při hrabání. Poodstoupila jsem a zamyšleně zkřivila čumák. Ne, ještě ne! Odběhla jsem trochu dál a vrátila se s urvanými větvičkami ze stromu, které jsem zabodla na vršek sněhovo-hlínové hroudy. Teď už jsem konečně couvla a spokojeně si vlčí sochu prohlížela. Jak jsem si všimla, že i Lůli se dívá, otočila jsem se na něj a rozpřáhla tlapkou k mému uměleckému počinu. "Ta-dááá," představila jsem ho nadšeně a doufala jsem, že on bude taky nadšený. Vždyť jsem ho právě uplácala ze sněhu! Ani na chvíli jsem nepochybovala, že by se v té slátanině nepoznal.

- V noci pozorovat zimní oblohu -

Stáli jsme tu jako dva kůly a já koukala na Lůliho a on koukal na mě a žádný nápad nepřicházel. Jazýček mě bolel čím dál víc. Spíš, protože nebyl zvyklý být tak dlouho z tlamy venku, než že by mě tak dlouho zebal. Chlad na něm už jsem skoro necítila. To bylo dobře? Tichý hlásek někde uvnitř mi napovídal, že ne, ale co budeme dělat? Lůli nevypadal, že by věděl, jak z toho ven. Nebo přemýšlel. Dobrá, když přemýšlel on, budu taky přemýšlet a něco vymyslíme! Přestala jsem se cukat a začala se pekelně soustřeďovávat. Naštěstí jsem se u toho nemusela křenit dlouho, protože Lůli vedle mě se ozval! Otevřela jsem očka s očekáváním, na co přišel. Ale přes přilepený jazýček jsem mu nerozuměla.
Kýchej? Jak jsem měla kýchat v tak nepříjemné poloze? A vůbec, jak se kýchá na povel? To já jsem neuměla, já uměla jen když se kýchalo samo. Mysli, mysli, mysli, napomínala jsem se, protože takhle to určitě pomáhalo. Jenomže jak má malé vlčátko jako já pořádně myslet, když tmavý vlk vedle mě tak strašně funěl? Nedalo mi to a znovu jsem se podívala, co se s ním děje. A on nefuněl jen tak. Se zaujetím jsem ho sledovala, aby mi z jeho počínání ani vteřinka neunikla a v duchu mu fandila, protože nahlas jsem nemohla. Očka se mi rozšířila, když se skutečně od té studené věci odlepil. Zvládl to! Radovala bych se s ním, ale vlastní zmrzlá věc mi to nedovolovala. A přesto jsem radostně rozkmitala ocásek do stran, když ke mě přišel blíž, vlastně se na mě až nalepil, a začal úplně stejně funět vedle mého čenichu. Blik. Začala jsem dýchat taky. Výrazněji, hodně. Snažila jsem se ho napodobit, i když mě studené nádechy nutily ke kašlání. Neuměla jsem to, jako ještě spoustu věcí, a do hlavičky se mi vkrádal zvláštní pocit, jako by se les kolem mě točil. V tom jazýček povolil a já sebou škubla, spíš protože jsem skoro samovolně spadla k zemi, ale zavrávorala jsem a opřela se při tom o Lůliho, takže jsem úplně nedopadla a zase se vyhrabala na nohy. Byl to divný pocit, ten v té hlavě, ale už byl zase na odchodu.
Chvilinku trvalo, než jsem se vzpamatovala a zastrčila jazyk, kam patřil. "Fme vovný?" nedařilo se mi mluvit, jak jsem chtěla. "Fme vovný!" oznámila jsem přesto nadšeně tmavému kamarádovi, ducla do něj hlavou a na krátko jí nechala na místě jako malé přitulení. "Díky!" a honem jsem se narovnala. "To vůbec nebylo doblý! Poč si to lízal?" chtěla jsem vědět, protože jsem potřebovala zodpovědět ještě mnoho otázek, abych se v tomhle velikananánském světě neztratila. Pak jsem poskočila směrem k velké zmrzlé věci, co nás tak ošklivě uvěznila a zamračeně, ale zároveň zamyšleně si ji obhlížela. "Co to je, Lůli, víš to? Já jsem to ještě nikdy neviděla, u nás v lese to nerostlo," vysvětlila jsem mu a přicupitala k němu, zatímco jsem tlapkami ledabyle odhazovala sníh před sebou a také ho se zájmem pozorovala. Na to jsem zvedla hlavu a zadívala se nad sebe, jako by možná tam mohly být odpovědi, které hledám. Místo odpovědí se nade mnou však skvěla jen noční obloha nádherně posetá milionem nočního kvítí. Noční květy jsem znala, to byla jediná věc, na kterou jsem se ptát nemusela. A přeci mě zajímalo, odkud se to bílé všude kolem vzalo, když to tu předtím nebylo a teď to tu je a padalo to shora, ale nahoře nic není. Podezíravě jsem klouzala po obloze sem a tam, jako by se mnou také hrála na schovávanou, ale nic jsem neobjevila. Takže i tady mě musel můj tmavý kamarád zachránit. "Nahoře nic není," oznámila jsem mu, když jsem skončila s obhlídkou nebe. "Tak odkud tohle všechno spadalo?" prohrábla jsem tlapou bílou pokrývku, aby věděl, o čem mluvím. "To tu taky máte často?" neustávaly mé otázky.

- Přilepit se jazykem k ledovému povrchu -

Trvalo mi, než mi došlo, o co tady jde. Lůli se vůbec nenudil, určitě se mi schoval! A já ho teď musela najít. Protože předtím našel on mě, tak jsme se vyměnili. Ha, tak přeci tu hru pochopil! Byla jsem na něho pyšná, určitě mu to nesmím zapomenout říct, až ho najdu. Jenomže hledat takové vlče v neznámém obřím lese bylo jako... hledat vlče v obřím lese. Začalo mi docházet, že to nebude jen tak. Lůli byl fakt dobrý, musela jsem si to promyslet, i když jsem řešení měla přímo před nosem. Totiž, to byl ten nos, to řešení. Vyčenichám ho!
Začala jsem urputně čmuchat a čenichat. Celé to tu vonělo podobně, jako on. Tohle mohlo být stejně marné, jak nečmuchat vůbec. Ve stopování jsem se ještě musela učit. Naštěstí to nebylo třeba, protože jsem našla stopy! Ve sněhu. Malé. Ale ne jako ty moje. To musely být Lůliho! Radostně jsem zavýskla a poskočila. Za chvíli ho budu mít! Vyrazila jsem po těch stopách a vůbec mě nenapadlo, že by mohly patřit úplně někomu nebo ničemu jinému.
Naštěstí pro mě nepatřily a o pár chviliček později jsem došla k nějaké skalce, co vypadala jako hromada sněhu, ale nebyla to hromada sněhu. A u té hromady sněhu, co nebyla hromadou sněhu, jsem zahlédla tmavý kožíšek. Tělem se mi rozlila vítězná radost. "Lůli!" zvolala jsem do ticha a vyrazila k němu. "Mám tě! A teď zase hledáš ty!" instruovala jsem, a hned na to se zarazila, když jsem uviděla, v jaké situaci se tmavý kamarád nachází. Jazykem oblizoval něco lesklého, velikého, co viselo z té skalky. "Uu, co to máš?" vyhrkla jsem zvídavě a když to měl na jazyku on, muselo to být něco dobrého, takže jsem pochopitelně, než stihl kdokoliv jakkoliv zasáhnout, taky vyplázla jazyk a šup, už to bylo.
"Hve?" zabrblala jsem zmateně. "Ho ho ve?" Snažila jsem se odtáhnout, ale jazýček držel jako přilepený. A studil, ó jak ten studil! Pokoušela jsem se škubat ještě párkrát, ale nebylo to nic platné. Co to vůbec bylo? A proč jsem se nemohla pustit? Vždyť jsem to ani zoubkama nedržela! A když něco nedržím zuby, většinou to uteče, to říkal táta. Tak proč tahle studená věc taky neuteče? Škub, táh. Nebylo to dobré. Proč to vůbec Lůli olizoval, když to nebylo dobré? "Ůvi," zoufale jsem mrkla na Lůliho v nelepší situaci přilepeného vedle mě. Třeba... určitě... určitě ví, jak z téhle šlamastiky ven!

- Nechat si zmrznout mozek -

Byla bych nafouknutá pýchou jako bublina od té chvály, kdybych se zrovna nevěnovala tomu, kam se poděl ten zatracený brouk. Kdybych neměla srst, jisto jistě bych zbledla a změnila barvu ještě několikrát, když velký vlk přišel na to, co se asi stalo. "Polkla?!" vyhrkla jsem zděšeně a vykulila jsem při tom oči. "Ne! Fuj!" začala jsem se ošívat a vyplazovat jazyk, protože to určitě pomáhá. Moje mladičká hlavička už si ani nevzpomněla na mé lovecké heslo před pár okamžiky: "Sežrat!" Ve skutečnosti jsem tu věc jíst nechtěla. Jen ji kousnout, jako to dělali velcí vlci, když chtěli někoho zastrašit. Ale určitě se žádnému velkému vlkovi ještě nepovedlo toho někoho při zastrašování spolknout. Tak jak to tedy dělali?
Pomlaskávala jsem a převalovala jazýček v tlamě, jako bych se snažila zbavit nedobré pachutě, která po broukovi zůstala, přesto že jsem žádnou necítila. Sem tam jsem olízla tu bílou studenou věc. Vypadalo to jako něco, o čem nám táta vyprávěl. Studilo to na tlapky i v tlamičce. Jak on tomu jenom říkal...
Nebyl čas pojmenovávat věci, když se věci pojmenovávaly samy. Totiž vlci. "Páni, ty jsi vůdce? A Acanus je taky vůdce?" Acanus musel být vůdce. Lůli ho až moc vychválil na to, aby byl něčím míň. Do mého vyprávění by nezapadal, kdyby byl něčím míň. A tady, přímo přede mnou stál další! Další vůdce. Další táta? Táta byl taky náš vůdce. Možná, když je někdo vůdce, tak se ho nemusím bát, i když je to velký vlk. Táta byl velký vlk a vůdce a neublížil nám. A Sionn byl velký vlk a vůdce a taky mi neublížil. Vůdce mi neublíží, rozhodla jsem se a obdivně kulila očka plná nadšených jiskřiček na vlka přede mnou, jako bych čekala, že k tomu přidá nějakou úžasnou dobrodružnou historku nebo něco podobného. Ale informací z tohohle vlka vycházelo žalostně málo.
V transu vyčkávání jsem se místo ulízávání bílé studené věci do té věci zahryzla a nabrala si plnou tlamu. Polkla jsem a celá se roztřepala, jak mnou projel mráz a hned na to jsem zabořila hlavu do země a začala se všelijak převalovat. "Aaa, studí! Bolí!" cedila jsem v zoufalství přes jemné mléčné zoubky. Překvapivě zaboření už tak zmrzlé hlavy do zmrzlé bílé pokrývky po chvíli zabralo a já se přestala zmítat. Táta někdy říkal, že sebou hážu jako žížala. Zmátořila jsem se a vyhledala pohledem Sionna. A pak můj sluch zaměstnalo to vytí. Párkrát jsem přelétla pohledem z prázdného lesa na vlka a zpět. "Já můžu... půjdu najít Lůliho. Čeba mě hledá," vysvětlila jsem a vyškrábala se na nohy. Už už jsem chtěla odběhnout, než jsem se otočila na vlka. "Děkuju, Sionne vůdce!" pronesla jsem vzorně natrénovaně a neohrabaně se uklonila, než jsem se už ale opravdu vydala do toho lesa, protože beze mě se teď chudák Lůli musel děsně nudit.

Nelíbilo se mi, jak se na mě velký vlk kouká, zatímco jsem opakovala Lůliho jméno. Možná nebyli s Lůlim kamarádi? Zase mě nahlodával osten nejistoty a já se maličko stáhla. Ne, že bych mohla moc dělat, kdyby se mě rozhodl zakousnout, ale protože to neudělal hned, myslela jsem, že už k tomu nedojde. Teď jsem si zase tak jistá nebyla. "Zu-Zulli," zopakovala jsem své jméno a pozorovala, co se vlkovi asi honí hlavou, jako bych to uměla jen díky svým očím vyčíst. Ale neuměla, a tak jsem jen koukala, jak se mění jiskřičky v těch jeho a nevyvodila jsem si z toho vůbec nic.
Ještě jednou jsem divoce zamrkala, když vlk nečekaně obrátil. Najednou ho ten nějaký Etney nezajímal. "Tak jo," broukla jsem smířeně, protože proč bych se měla já zajímat o někoho nedůležitého, když tu bylo tolik jiných, nedůležitých. A taky když tu byla ta otravná věc. Jít dál nestačilo. Sežrat.
Svítící moucha se bavila jako snad nikdy. I velkému vlkovi se jen vysmála na jeho otázku a začala mu kroužit kolem hlavy, takže mu chechtání přicházelo každou chvíli z jiné strany. "Já to chytim!" oznámila jsem srdnatě vlkovi a konečně se pohnula z místa, abych chňapala bezcílně po poletujícím světélku. Brouk dal brzy pokoj vlku a už si jen poletoval kolem mě a honil mě dokola, to já poznám. Vždycky se snesl níž a pak, když už byl na dosah, zase vyletěl, než jsem ho stihla kousnout. Srab. A pak mi to došlo, když se přede mnou zjevil strom. "Jen počkej!" mlaskla jsem a začala se na něj škrábat. Nutno říct, že mi to nešlo úplně ukázkově, ale nakonec jsem se na jednu nepříliš vysokou větev dostala. Popravdě nebyla o moc víš, než vlkova hlava. Plížila jsem se po ní přímo nad brouka a hup!
Skočila jsem po broukovi a udělala několik kotrmelců, než jsem se zastavila. Hlava se mi točila, já se točila, ale brouk v tlamě nebyl a já byla jen celá ušmouraná od všeho, co se na zemi v takovém lese najde. Zatřepala jsem divoce hlavou, jako by to mělo pomoci. "Je pyč?" chtěla jsem vědět, protože jsem to sama nebyla schopná zjistit. Smích už se ale neozýval.
Nemotorně jsem se vyškrábala na nohy a docupitala k velkému vlkovi, abych na něj zase jednou vykulila nevinná zlatá očka hotového andílka. "A ty máš méno?" vyzvídala jsem, než jsem se ohlédla do hloubi lesa, ze kterého se neslo zvláštní přiškrcené vytí, které by spíš mohlo patřit někomu z mých sourozenců, než dospělému vlkovi. Pak jsem se zase obrátila na vlka, čekajít na odpověď a také na to, jestli nějak na vytí bude reagovat. Protože já nevěděla, co s takovým vytím dělat, ale taky jsem se za ním moc moc chtěla rozběhnout a zjistit, komu patří.

Svítící brouk už měl nejspíš srandu z nás obou. Vadilo by tedy velkému vlkovi, kdybych ho sežrala a pak bychom si mohli povídat dál? Místo toho jsem však zamrkala na vlka prázdným pohledem, když řekl, že Lůliho nezná. Možná nevěděl, o kom mluvím. Moc dobře jsem si uvědomovala, že to jméno neříkám úplně správně. "Lůli," zopakovala jsem, jako by to tentokrát mělo stačit, ale jala jsem se vysvětlovat dál. "To je kamalád. Je čelný, noo, asi takhle vysoký," zvedla jsem tlapku do výšky, abych to mohla vlkovi ukázat, "aaa..." Nadechla jsem se na pokračování a začala se rozhlížet, protože jsem netušila, co víc bych ještě řekla. "A bydlí tady ve velké smečce. Ty tu taky bydlíš? My se s tátou v naší smečce všichni známe. Ve velké smečce se všichni neznají?" pootočila jsem tázavě hlavu do strany. Naše smečka, totiž rodina, měla čtyři členy. Tátu, mě a sourozence. Jasně, že jsme se všichni znali a tak jsem nedokázala pochopit, jak je možné, že se v téhle rodině někdo nezná.
Z vlka vypadlo nějaké jméno. Zavrtěla jsem hlavou a hlavičku natočila zvídavě zase na druhou stranu. "Kdo je Etney?" chtěla jsem vědět, když už to jméno zmínil. Třeba tátu zná.
Brouk to považoval za náramnou podívanou. Občas ztichnul a pak následovala nová salva smíchu. Dost bylo řečí kolem, rozzlobeně jsem se na brouka podívala. "To je vaše moucha?" zeptala jsem se vlka, protože teď poletovala často kolem jeho hlavy. "Můžete jí, plosím, sežlat?"

Vlk nevrčel. Nemračil se. Ani zuby necenil. To většinou ti ostatní velcí, co nebyli táta, dělávali. Tenhle ne. Pochopila jsem, že to je dobré znamení, ale stejně jsem byla ztuhlá na místě, abych náhodou neudělala něco, co by vlka rozzlobilo. "Tátova," odpověděla jsem mu poslušně. Po mé pravici se ozývaly pisklavé výbuchy smíchu. Div tomu broukovi nepraskla žárovička. "Ta není vaše, ta je cizí," chichotal se hlásek a mně se to vůbec nelíbilo. Chtěla jsem toho brouka kousnout, aby toho nechal. Měla jsem pocit, že se směje mně. Neměla jsem ráda, když se mi někdo smál. Ale než si to s ním vyřídím, stále tu byl problém toho velkého vlka. Nejdřív velký vlk, potom brouk.
"Táta tu není," rozhodla jsem se objasnit to vlkovi trochu do hloubky. "Hledá mě. Schovávala jsem se a teď se schovávám tady ve smečce. Lůli mě sem psivedl. Šli jsme za dědou Acanusem, Lůli žíkal, že nám pomůže." Pak mi něco v hlavičce svitlo a já se ohlédla za skupinkou, ke které jsme původně měli namířeno. Skupinka tam pořád byla. Můj nový černý kamarád už ne. "Lůli?" ušlo mi z tlamičky zmateně, jako by se na zavolání měl vlček vynořit z křoví opodál. Ale on nepřišel, byl pryč. Úplně.

Čekali jsme s Lůlim na strejdu Acanuse a já nevěděla, jak se mám cítit, protože jsem necítila vůbec nic. Možná bych se měla bát. Něco uvnitř, táta tomu uvnitř někdy říkal instinkt, mi říkalo, že bych se měla bát. Schovat, možná. A zatím, co jsem rozmýšlela, co se teda se sebou udělám, mi kolem uší něco otravně bzučelo. A taky to problikávalo, když jsem se za tím zvukem otočila. "Já nejsem žádná slalbotka!" zamračila jsem se na blikajícího pištícího brouka, který s tím nechtěl přestat. A tak jsem se po něm ohnala, chňapla jsem zoubky, ale tu se hihňání ozvalo zase jinde. Moc mě to zlobilo. Ohnala jsem se znovu a než jsem si toho všimla, poskakovala jsem za broučkem a snažila se ho zakousnout, protože jak jinak se hraje na chytanou? "Jen počkej!" hrozila jsem mu. Tohle nebyla hra, ale brouček mě nenechal a tak jsem hrát musela. A moc jsem se u toho mračila. A moc jsem u toho nekoukala na cestu.
Popoběhla jsem a najednou přede mnou byla bílá stěna. A najednou BUCH jsem do něčeho vrazila až mě to posadilo na zadek. A to něco bylo měkký. A chlupatý. Vykulila jsem zlatá očka, jak jsem vzhlédla a prohlížela si velkého bílého vlka. "Pa-pa-padon," vykoktala jsem. Teď jsem se bála. Nikdy jsem nebyla tak blízko velkého vlka, který nebyl táta. Nevěděla jsem, co dělat, Lůli tu nebyl a opodál se dál hihňal ten otravný brouk.