Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(48)

"Neee," zavrtěla jsem hlavou, jako by byl Lůli úplné mimo a snad to dělal i schválně. Možná jsem si to myslela, že mě zkouší. "Nebyla jsem jen s tátou. Byla jsem já. A táta. A Elodie. A Enzo. To je ségra s bráškou," vzpomněla jsem na ně, aby teď už i Lůli s jistotou věděl, kdo všechno v té naší smečce vlastně byl. Celou dobu jsem se usmívala, jako bych na tom nic prazvláštního neshledávala. Jen já a moje rodina proti světu. Smečka k pohledání. Jak bychom mohli nebýt smečka?
Pak jsem se po Lůli vrhla, jako jsme se na sebe vrhali se sourozenci. Vrátil mi to, ale já se nedala. Nikdy se nevzdám! A s ještě větší vervou jsem se vrátila do boje, zavěsila se mu za ouško a odmítala pustit. Samozřejmě jsem mu ho ale nechtěla urvat, to ne! A tak, po určitém čase udatného zápolení, jsem nakonec povolila a nechala Lůliho s jeho oslintaným uchem prchnout. "Příště!" houkla jsem na něj varovně, aby věděl, že příště to nebude mít tak snadné.
Ležela jsem rozplácnutá na zemi a nechala ho chvíli nudně rozjímat, než přišel s novým nápadem. Kulila jsem na něj překvapená očka, která znovu vyčkávala nevídané věci. Babičku? O babičce ještě nic neříkal. Ta k nim tedy také patří? "Joo," vypískla jsem zasněně, jako bych nikdy ještě žádnou babičku neviděla - a taky, že neviděla. Vyskočila jsem na své drobné, nemotorné nožky, které se mi krátce do sebe zamotaly a já málem skončila zpátky v kožešině - ale jen málem! A honem jsem se hnala za Lůlim, aby mi neutekl.

// Asgaar

(47)

Lůli vypadal při vysvětlování fungování mé smečky dost zmateně, což jsem zase nechápala já. Co na tom bylo tak podivné, když mně to přišlo normální? "Jo," přikývla jsem, že na to kápnul. "Hodně jsme toho nachodili. Občas jsme někde zůstali i pár nocí, ale spíš jsme objevovali další a další místa, kde se dá přespat!" Oznámila jsem mu to s takovou radostí, že to snad musela být do té doby ta největší zábava, co jsem zažila. A taky byla, než jsem potkala svého černého společníka a seznámila se s úplně jinou smečkou. Když jsem ještě byla s tátou, nikdy nás nenechával seznamovat se s velkými vlky. Ale velcí vlci se také nikdy nechtěli zrovna seznamovat...
Skočila jsem na něj jako správný lovec a myslela jsem si, jak ho nemám v šachu. On se ale jen otočil a shodil mě ze sebe jako nic. Jako. Nic! To bylo přímo skandální. Chtěla jsem se zdvihnout a obhájit svou čest, ale Lůli se otočil ještě jednou a přilehl zase on mě. "Polštář?" vyhrkla jsem pohoršeně, že mě ani nebere jako sobě rovného protivníka. Své sourozence bych za to už pěkně mučila vlčáckými jehličkami a u Lůliho jsem neplánovala dělat výjimky. "Nejsem polštář! Ty jsi polštář!" prohlásila jsem vzdorovitě, zatímco jsem se snažila vykroutit z pod jeho hlavy. Nebylo to moc obtížné, vůbec se nebránil. A hned jak jsem byla volná, zase jsem se na něj vrhla. Měla jsem to vymyšlené. Skočila jsem po ně, ale vlastně jsem ho přeskočila, ha há, to jsem ho zmátla! A pak jsem k němu přiskočila z druhé strany, drcla do něj, abych ho převalila a zavěsila se mu za ucho. Vítězství! vyhlásila bych, kdybych neměla zrovna práci s nepouštěním toho ucha. Přítomnost dalších členů v jeskyni se mi zatím dařilo úspěšně ignorovat a možná proto jsem stále měla tak bojovného ducha.

(46)

"To je dobře, to znamená, že se ta vlčata schovávají fakt dobře!" zhodnotila jsem jeho neúspěchy ve vyhledávání schovaných vlčat. Ostatně by jsme si někdy také na takovou schovávanou měli zahrát, aby se v tom i Lůli trochu procvičil. Ale hlavně, protože to byla zábava! A já mu ještě ukážu, jaká!
Ptal se mě, kde jsme spali, když naše smečka neměla takovou čuprózní jeskyni. Ale mě jeho otázka přišla mnohem zvláštnější, kde bychom asi spali? Přeci tam, kde se dalo. "Venku," odpověděla jsem tupounce, jako by to snad mělo být samozřejmé. "Někdy táta našel pěkné místečko pod různým kamením a skálami a někdy jsme zase spali třeba v takovém vyyysokém kapradí! To ale jen, když nepršelo. Uváleli jsme si pěkné místečko a pak jsme spolu leželi a koukali dlooouho na hvězdy, když byly vidět," zubila jsem se spokojeně, když jsem vzpomínala. S tátou to bylo fajn. I bráška i ségra byli fajn. Musela jsem někdy pro Lůliho taky najít nějaký pěkný trs kapradí, aby věděl o čem mluvím.
Nějaké vědomosti a povinnosti by kde koho mohli vyděsit, nebo mu snad přijít nudné, ale já o tom pořádně ještě moc nevěděla a Lůli to představoval s takovým nadšením, které nešlo nesdílet. Život v jeho smečce zněl skvěle. Když na mě však vybafnul, že ty měkké věci na zemi jsou mrtvoly, přestala jsem se na tom převalovat a překulila jsem se na břicho, abych mu věnovala prázdný kukuč s pootevřenou tlamičkou, která nemá, co říct. "A-aha," vykoktala jsem, než jsem pochopila, že tedy nedělám asi nic zakázaného. Lůli se také začal válet. "Takže mrtvolami se vystýlá jeskyně smečky," zrekapitulovala jsem si nahlas a pohlédla na svého černého společníka, aby mi mé dosavadní vědomosti potvrdil. Ten se usadil na kůži opodál, což se mi nelíbilo, protože to bylo, no, dál. Tvářil se, že odpočívá, takže jsem se k němu "nenápadně" připlížila a skočila po něm, až jsem ho celou svou drobounkou maličkostí zavalila. "Mám tě! Teď je z tebe mrtvola!" prohlásila jsem a odmítala z něj bez boje slézt.

(45)

"Ty jsi mě chtěl ulovit?" zděsila jsem se jeho vyprávění, ale naštěstí to směřovalo jiným směrem a nezdálo se, že by mě zakousnul, kdyby měl tu možnost. Stejně bych se ubránila! pomyslela jsem si tvrdohlavě a na chvíli se na něj dívala, jako bych přemýšlela, jak bych to vlastně udělala. No jo, kdo z nás by takovou rvačku vyhrál? Se sourozenci jsme se rvali pořád, s Lůlim jsem se ještě neporvala. Musela jsem si honem vymyslet dobrou strategii, než na to přijde, abych mu ukázala, jak mám tuhý kořínek.
Lůli mé ohromení nechápal a já zase nechápala, že to nechápe. Ani jeho slova mi nešla do hlavy. My jeskyni neměli. Možná nějakou dočasnou skrýš, ale tohle? Zadívala jsem se na něj a posmutněle stáhla uši. "Naše smečka nikdy takovou neměla," přiznala jsem a bylo znát, že se mi to neříká lehce. Hrdá jsem na to rozhodně nebyla, ale spíš jsem nechtěla, aby si o naší smečce Lůli myslel, že jsme byli nějaká lůza jen pro to, že jsme neměli tak hezkou jeskyni. Táta ji určitě hledal! Ano, a až najde tu nejlepší z nejlepších jeskyň, tak si pro mě přijde. Začínalo to do sebe zapadat, proto se tak dlouho neukázal.
Žvýkala jsem ztuhlé maso a naslouchala dalšímu smečkovému vysvětlování. "Jako že budeme taky lovci, až budeme velcí, a budeme chodit lovit dohromady? S celou smečkou?" Znělo to skoro až neuvěřitelně. A neuvěřitelné to skutečně bylo pro vlče, které v životě vidělo jen samostatný lov. Na to dotazování jsem si musela kus masa odložit, protože se před něj špatně mluvilo. A pak jsem poodešla dál a objevila na zemi něco měkkého a příjemného. Jako vlčí kožíšek, ale nebyl to vlčí kožíšek. Vonělo to normální zvěřinou a válelo se to tu na zemi. Opatrně jsem na to šlápla a pak jsem se na tu chlupatou věc rozvalila, protože na ní zem nezebala. "To je příjemný!" zaradovala jsem se. "Co to je?" chtěla jsem znát původ měkké chlupaté části země, zatímco jsem se na ní pohodlně rozvalovala.

(44)

// Asgaar

Nestihla jsem ani být nešťastná z toho, že jsme na celý celičký les zjevně jediná dobrodružná vlčata, protože můj dobrodružný společník se radoval z toho, že má alespoň mě, což mi také rozkmitalo radostně ocásek. "Jo, já jsem taky ráda, že jsi mě našel!" zazubila jsem se nazpátek. "Jak jsi vůbec věděl, že mě máš hledat?" napadlo mě, přestože to musela být naprosto zbytečná otázka. Samozřejmě náhodná setkání takhle nefungovala, ale to jsem zatím nechápala. Také jsem nechápala, proč tak dlouho trvá mému tátovi mě najít, když Lůli to zvládnul levou zadní. A taky bychom si někdy měli zahrát na schovávanou, abych zjistila, jak on to hledání dělá... v hlavičce mi najednou vyskočila spousta nápadů, co ještě musíme stihnout než... než co vlastně? Máme všechen čas věta a nic nás nezastaví!
Možná nás něco zastaví. Těch hromad sněhu bylo opravdu hodně a mně se čím dál častěji podlamovaly tlapky. Začínala jsem se bát, že jsme třeba zabloudili, když tu se ozval Lůliho nadějný hlas, který mi vlil jako kouzlem novou sílu do tlapek a hup! Sněhu začalo ubývat, až jsme se ocitli v ohromné jeskyni. "Páááni," vydechla jsem a vykulenýma očkama klouzala po jejích stěnách, zatímco jsme pokračovali kamennou chodbou, ze které mi hrůzou vstávaly chlupy. Bylo to na mě až moc ohromné a byla jsem ráda, že tu nejsem sama, jinak bych se hodně bála. Takhle jsem se bála jen maličko a mohla jsem to před svým neohroženým společníkem dobře skrývat. Tedy, alespoň jsem si myslela, že mi to jde. A pak jsme vešli do většího prostoru a Lůli odskočil stranou a já také začenichala a něco ucítila. Následovala jsem ho k úlovku a podezíravě si ho očichala. Znala jsem jen vůni čerstvého masa, tohle vonělo jinak.
"Jak se to sem dostalo? Opravdu to můžeme jíst?" zeptala jsem se, ale odpovědí mi byl pohled na Lůli, který už kus žvance přežvykoval v tlamě. Věnovala jsem tak masu ještě jeden nedůvěřivý pohled a se vší opatrností si také uždibla. Opatrně to nešlo, maso bylo celé tuhé, takže jsem nakonec stejně musela zabrat, až jsem udělala kotoul, když jsem konečně maso utrhla. Otřepala jsem se a převalovala jídlo v tlamě, zatímco jsem pozorovala Lůliho a čekala, komu z nás z toho bude špatně jako prvnímu.

Očka se mi rozzářila, když Lůli vychvaloval jeskyni do nebes. Tedy, on ji úplně nevychvaloval, ale v mých představách byla dost ohromná. Velká jeskyně, kam se vejde spoustu vlků. Zachtělo se mi tam tu velkou spoustu vlků vidět. A měla by mezi nimi být i vlčata, ta by neměla chybět. Jenomže za celou dobu, co jsem se touhle rodinou potulovala, jsem jiné kromě mě a Lůliho nezahlédla. "Lůli?" hlesla jsem zvídavě na kamaráda, abych si získala jeho pozornost. "Je tady hoodně velkých vlků, viď? Jsou tady i jiná vlčata? Žádné jiné, kromě nás, jsem tu neviděla," informovala jsem ho o svém dosavadním rozhledu po smečce a vyčkávala, co na mě vybafne za překvápko.
Zatím jsem za ním cupkala po vychozené cestičce, která byla vychozená jen chvíli a pak jsme se museli brodit sněhem. Musela to být hodně dobře schování jeskyně, že k ní ani stopy ve sněhu nevedly. Občas jsem musela zabrat a povyskočit, abych držela s černým krok. "Jo," vyskočila jsem poprvé. "Mám jídlo-" vyskočila jsem podruhé, "- ráda," doskočila jsem po třetí a zahučela čumákem ve sněhu, protože mi to podklouzlo. Ale rychle jsem se zase sebrala a oklepala. "Ale Lůli kdyžtak umí lovit," zazubila jsem se na něj při vzpomínce na ulovenou rybu. "Že mě to taky naučíš?"

// úkryt

Bylo mi líto Lůliho kamaráda, který umřel, ale pak mi to s tou smrtí začal Lůli vysvětlovat a já jen mlčky poslouchala a zírala a můj mladičký mozeček se snažil tu informaci přechroupat a zpracovat. "Aha," vylezlo ze mě prázdně. "Takže nikdo neumřel?" ujišťovala jsem se možná až trochu moc zklamaným hlasem a ohlédla se za skupinou, jako bych je přepočítávala a Lůliho návrh zvažovala, i když jsem stále moc nechápala, jak funguje. "Já asi nechci, aby někdo umíral," přiznala jsem mu a zatvářila se zklamaně sama ze sebe, protože to určitě bylo ode mě nudné a Lůli si se mnou už nebude chtít hrát.
I ten zvláštní šedý vlk, který se teď dodatečně ke skupina přikradl, mně přišel děsivý, ale Lůli jako by k němu vzhlíže. Pozorovala jsem jeho obdivný pohled v očích a pak se zaměřila na šedého, abych v něm našla to stejné zalíbení, co on. Nebylo to tak silné, ale jak o něm Lůli mluvil v klidu a "cool", alespoň strach ze mě opadl. "Cool," zopakovala jsem do prázdna jeho slovo a snažila se si jej spojit s vlkem, abych přišla na to, co to znamená.
Řekla jsem, že mi je zima a dostala jsem odpověď a teď jsme na sebe chvilku hloupě mlčky koukali a bylo to takové tiché ticho, kdy už chybí jen cvrkání cvrčků v pozadí. Pak to Lůli napravil a já přikývla. "Tak jo!" vyhrkla jsem. Jeskyně jsem měla ráda, i když jsem v mnoha za svůj kratičký život ještě nebyla. "Tam bude teplo, že jo? Má rodina svojí jeskyni? A je dost velká, aby se tam všiiiichni vešli?" začala jsem vyzvídat. "Nebo! Nebo je malinká a musíme se střídat?" přemýšlela jsem už sama pro sebe, jak jsem se rozešla do lesa pryč od skupinky zkamenělých. Za okamžik jsem se zarazila, neb mi došlo, že jsem něco zapomněla. Tedy někoho. A šla jsem sama. Obrátila jsem se na Lůliho a uculila se jako nevinnost sama. "Nevím, kde to je," zasmála jsem se, že jsem to tak pomotala a doufala, že kamarád ukáže cestu.

Lůli měl v něčem pravdu, rozhodně jsem nechtěla zkamenět jako ta partička vlků před námi, ne ne. To je přeci vůbec nemohlo bavit, nebo ano? Až se odkamení, jestli, musím se je na to zeptat. Měla jsem otázek spoustu, ale nikoho, kdo by na ně odpovídal. Mohla jsem se ptát Lůliho, ale jak dlouho to ten vydrží? A kolik odpovědí ještě má? Musela jsem si nějaké šetřit na později.
Pak jsem sebou šokovaně cukla a vykulila na tmavého vlčka oči, div se mi nevykutálely. "Kdo umřel?!" vyhrkla jsem zděšeně, protože to přeci nebyla vůbec dobrá zpráva! Ale byla to zpráva o něčem, než o ničem. "Jako tady v lese? Znal si ho? Je mi to moc líto!" chrlila jsem ze sebe a byla připravena svého kamaráda utěšit, kdyby to potřeboval. A taky jsem malinko doufala, že by mě za tou mrtvolou mohl zavést, protože by tam i tak určitě bylo víc živo než tu.
Ha! švihla jsem pozorností ke skupině, protože skupina byla pořád kamenná, ale teď se u jí objevil pohyb. Lůli měl pravdu, tohohle vlka jsem si pamatovala. Asi nás uviděl a já se přitiskla víc ke svému kamarádovi, když naším směrem vrhnul svůj pohled. Byl... zvláštní. "Vypadá děsivě," zamumla jsem dost nahlas pro Lůliho, ale dost potichu na to, aby to neslyšel nikdo jiný, nedej vlku ten děsivý šedý. Ještě chvíli jsem z šedého nespouštěla oči, jako by se na nás měl vrhnout v momentě, kdy má pozornost poleví, ale pak jsem se celá zachvěla. "Lůli, mně je zima," obrátila jsem se svého tmavého společníka s nadějí, že bude mít nějaké řešení.

Sledovala jsem skupinku hrozně vážně vypadajících velkých vlků a najednou jsem zjistila, že se mračím. Mračím se, protože skupinka stála jako přikovaná a nic se nedělo. Začínala jsem se zlobit i na Lůliho, že mi slíbil, že se něco bude dít a já se těšila a nic se nedělo. Měla jsem uraženě nafouknuté tvářičky a když Lůli poznamenal, že my takhle nudní nikdy nebudeme, ani když budeme velcí, tak jsem zarytě přikývla. "Nebudeme!" Jak je vlastně mohlo bavit tam jen tak postávat. Chtěla jsem jim dát ještě šanci, protože tátovi to také někdy hodně trvalo, než mě našel a já se zatím nudila, ale Lůli to vzdal, že půjde něco dělat. "Já je pohlídám," nabídla jsem se na místo této strašné oběti, která se jen povaluje ve studeném sněhu a čučí na zkamenělé vlky.
A jak jsem slíbila, tak jsem taky udělala. Mžourala jsem na ně ze závěje a z nudy jsem ztrácela ostych, se kterým jsem se sem se svým černým kamarádem přikradla. Začínaly mě napadat jiné věci, jako například jestli ti velcí vlci nepotřebují odbornou pomoc vlčat, aby svůj problém vyřešili. Byla jsem totiž přesvědčená, že ať jde o cokoliv, s Lůlim bychom to měli hned vyřízené! A také jsem chtěla nějakou akci a dobrodrůžo, takže jsem přemýšlela, zda bych se nemohla ke skupince nějak nepozorovaně přikrást blíž, procvičit si hezky schovávanou v pohybu. Plížení jsem nehrála už dlouho! Už už jsem se zvedala k činu, když vedle mě přistál tmavý kožich. Schovka neschovka jsem si sedla jak nejrovněji jsem uměla. "Poslušně hlásím, že se nestalo absolustně ale vůbecnostně nic!" podala jsem zprávu z pozorování staršímu vlčeti a zase zalehla. "Ty si našel zábavu?" ptala jsem se s nadějí v hlase, i když jsem už tušila odpověď. Znovu jsem pohlédla na velké vlky opodál a rozhodla se se svými dřívějšími myšlenkami poradit i s Lůlim. Přeci jen byl starší, určitě to dobře posoudí. "Lůli, myslíš, že bychom jim měli pomoc? Možná na nějakou pomoc čekají, třeba si bez ní vůbec ale vůbec neporadí. A- a když jim nepomůžeme, tak tam takhle zůstanou stát na vždycky! A stanou se z nich skály a obrostou mechem a ve smečce pak už zůstaneme jenom my!" mluvila jsem rychleji a rychleji a celý to děsně dramatizovala jak mi fantazie utíkala všemi směry, než jsem se vyděšeně na Lůliho obrátila. Co by pak bylo se smečkou, kdybychom v ní zůstali jenom my a z ostatních by byl kámen? S kamením jsem ve smečce ještě nikdy dohromady nebyla, ale bylo studené a nedalo se k němu dobře tulit, ta představa se mi nelíbila.

Lůli mi nevěřil. Zamračila jsem se, protože si ze mě dělal legraci. Ale pak si získal mou pozornost, když prozradil, že možná zdá způsob, jak zoubky od víly dostanu. Bez předstírání jsem nastražila ouška a vykulila zvídavá očka. Co může prcek jako já nabídnou? Co? Co? Zůstala jsem na Lůliho zaraženě zírat, protože jsem netušila, co si z toho plánu odnést. Jak mám dát někomu do tlamy? Já? Občas jsem se sice se sourozenci rvala, ale nikdy ne tolik, aby padaly zuby. Jak moc musím někoho kousnout, aby mu upadnul zub? Lůli s tím asi nepočítal, ale já už v hlavince začala vypočítávat, kolik síly by mě takový plán asi stál a jestli bych na to vůbec stačila. Protože kdybych na to nestačila, musela jsem se někde potrénovat, že ano! A pak bych na to měla, sebrala bych někomu zuby a vyměnila je s vílou za svoje! Páni, jo, Lůli měl pravdu, bylo to geniální. "Tak jo!" vyhrkla jsem a popoběhla za ním. "Ale musím cvičit. Víš, abych to zvládla! Budeš cvičit se mnou, že jo? A pomůžeš mi, až si půjdu svoje zoubky zase vydobýt!" pronesla jsem slavnostně, jako by se už k té honosné bitvě schylovalo. Takže to byl plán. V nadcházející době musíme navštívit sopku a taky trénovat, abych mohla dát víle do tlamy a získat zpátky své zoubky. Tedy, ono to s tou tlamou bylo trochu jinak, ale můj mladičký mozeček si to rozhodl upravit. Takže hodně se rvát, až budou zuby lítat, navštívit sopku a... tetičky! Ano, potkat tetičky bylo taky důležité. Tak důležité, že už se k tomu pomalounku schylovalo.
Zrovna jsme pozorovali ty tetičky a Sionna vůdce a ještě jednoho vlka v hloučku a nedočkavě čekali, co se bude dít. Ale já byla malý vlče, já dlouho čekat neuměla. "Psst, Lůli," šťouchla jsem do vlčete nevlčete vedle sebe. "A co myslíš, že se chystá?" zjišťovala jsem šeptem, když se před námi žádná akce neděla. "To se velcí vlci vždycky takhle dlouho domlouvají, než něco udělají?" Můj táta se nikdy s dalším velkým vlkem domlouvat nemusel a tak jsme všechno dělali hned, jak se rozhodlo. Ale tady to taaak trvalo. Začínala jsem se bát, že tímhle tempem nestihnu všechny ty věci, co jsme si s Lůlim domluvili, než mě táta najde.

Nechala jsem se poplácat po hlavě a byla ráda, že mi vílu Lůli nerozmlouval. Táta mi často říkával, že z těch svých snů vyrostu a už si na ně ani nevzpomenu, takže tahle změna byla fajn. Lůli byl vůbec úplně jiný než on. Možná pro to, že to nebyl táta, ale bráška. I když kdybych ho měla srovnávat s bráškou, s Enzem jsem si také nikdy tolik legrace neužila. Bylo lehké si ho dobírat, ale možná právě pro to, jak snadné to bylo, to byla celkem nuda. Lůli se alespoň nedá.
"Neee!" odstrčila jsem ho hravě tlapou, když se mi snažil namluvit, že budu bezzubá. "To nebudu! Když by mi nějaký chyběl, tak si za vílou dojdu a ona mi je zase dá," vysvětlovala jsem naivně a zubila se při tom s dírou přímo mezi předními tesáčky. Jen počkej, Lůli, já vůbec bezzubá nebudu!
Pohrávala jsem si se sněhem a vločkami a pak horlivě nadšeně přikyvovala, když jsem Lůliho dostala tím, že jsem už potkala Sionna vůdce. To určitě nečekal! Byla jsem na sebe pyšná, že jsem ho tak překvapila. Ale teď byly na řadě tetičky, konečně. Lůli o nich často mluvil, takže jsem očekávala, že budou stejně skvělé, jako byl on. Prudce jsem se nadechla a to znamenalo, že jsem se chystala na svého společníka vychrlit další nápad. "Možná by s námi mohly jít! Na tu sopku!" navrhla jsem mu a už poskakovala vedle něj, zatímco hledal cestu. Mě vůbec nevadilo, že jsem se v závějích ztrácela, ale pod jeho vedením se mi také podařilo na ni dostat. Vyšlapaná cestička v lese. Páni, kolik vlků tu asi muselo projít, aby to takhle uchodili? Neměla jsem ještě takové zkušenosti, abych si to množství dovedla představit.
Ťapkala jsem za Lůlim, který se očividně na něco děsně soustřeďovával. Nejdřív jsem trpělivě čekala, že se za chvilku soustřeďovávat přestane, ale pak mě to přestalo bavit a začala jsem vymýšlet něco jiného. Všimla jsem si, že je Lůli ode mě docela veliký, ale ne tak jako veliký dospělý vlk. Oči se mi zúžily, když jsem dostala ten geniální nápad. Přidala jsem, abych se k němu přiblížila trochu víc... a jak jsem se přibližovala, rozeběhla jsem se a skočila jsem a jen díky tomu, že jsem se při odrazu zase nepropadla do hlubin sněžných se mi podařilo zjevit se vedle Lůliho a přeskočit ho. Protože byl však pořád větší, než jsem čekala, asi jsem mu tlapkama zavadila o záda a místo ladného přistání jsem zabořila půl těla do sněhu na druhé straně cestičky. Aspoň, že tam nebyl strom. Když jsem pomalu ze závěje vyklouzla, smála jsem se na celé kolo a na hlavě stále ještě měla hromádku sněhu. "Hahá, viděl jsi to, Lůli? Viděl? Málem jsem to měla! Nesmíš růst tak rychle a já tě jednou přeskočím!" bavila jsem se. Vstala jsem a oklepala se, abych s vlčkem honem rychle zase srovnala krok. Nechtěla jsem ho zdržovat, ale taky jsem si chtěla hrát.
Za krátko jsme došli až ke skupině vlků, ale vlastně ne úplně k nim. To mi nevadilo, protože přesto že jsem po našem dobrodružství byla o trochu víc neohrožená, ze společnosti více velkých vlků jsem stále neměla moc dobrý pocit. Ve skupině jsem však přeci jednoho poznala. "Sionn vůdce!" vyhrkla jsem přiškrceným hlasem, protože Lůli zrovna v tu chvíli zmínil, že se něco chystá a mě došlo, že bych křičet neměla. Ale zároveň jsem už nemohla zmlknout, takže jsem to tak prapodivně zašeptala a přikrčila se vedle Lůliho do jeho skrýše. Ona to moc skrýš nebyla, ale když se tomu bude říkat skrýš, hned to bude znít dobrodružněji. A tak jsem tam teď ležela a napjatě upírala zlatá očka na skupinu čtyř vlků opodál, kde se podle Lůliho slov mělo něco chystat. Nechtěla jsem to něco propásnout.

Ležela jsem naprosto klidně a nehnutě, jen bříško se mi pravidelně zvedalo, to na znamení, že nejsem úplně mrtvá, ale jen polomrtvá, jakože spím, víte. A vůbec nic nenaznačovala, co za divoký sen se mi to zdálo. To byla jízda! Ležím a ležím a najednou mi hlava vystřelila, oči dokořán a já se zhluboka šokovaně nadechla, jako bych viděla něco, co mi vzalo dech. Nevím, jestli jsem tím Lůliho vedle mě moc nevyděsila, ale tomu jsem nevěnovala pozornost. "Víla!" vyhrkla jsem k tomu a zírala před sebe. Pak jsem zamrkala, když jsem si uvědomila, kde že jsem se to probrala, a vstala jsem, abych se oklepala a probrala svaly zase ke správnému vlčátkovskému řádění. "Lůli, Lůli!" začala jsem se konečně shánět i po svém bratru ve zločinu nebo jak nás to nazval. "Lůli neuvěžíš, co se mi zdálo! Poslouchej, jo. Byla tam víla!" spustila jsem ohromeně a dovolila si tady kratičkou dramatickou pauzu, kdy Lůli nejspíš vyčkával, když už mu konečně vysvětlím, o co tedy šlo. Tak jo, tak jo, tady to je.
Vylezla jsem z naší sněhové jeskyně, abych při tom mohla správně pochodovat a poskakovat z místa na místo. "Víla, oplavdu! Víš, co je to víla? To je takový maličký vlk. A umí lítat! Plotože měla kžídla. A chtěla můj zub a já jí ho nechtěla dát, protože je to můj zub, že jo a proč by chtěla můj zub, kdyby nebyl moc moc skvělý, tak jsem si ho chtěla nechat, ale pak jsme se dohodli, že si ho u ní schovám a ona si ho vzala a pak zmizela a-a..." zarazila jsem se, zastavila se na chvíli na místě a zdálo se, že něco lovím mezi zuby, snad uvízlé maso nebo něco podobného, ale ne! "Koukej!" vyhrkla jsem a přiskočila zase blíž k černému kamarádovi. "Vihích? Nemám hub!" A tlamu jsem zase zaklapla. "Takže to nebyl sen! Páááni!" rozplývala jsem se a dál poletovala ve sněhu. Nebo spíš poskakovala. Zapadla jsem do jedné závěje a zase do druhé a všude kolem mě se rozlítal sníh. Skočila jsem do další a otevřela tlamičku k nebi, aby mi do ní napadaly vločky, které se spouštěly z oblohy. Když jsem ji zase zavřela, abych zjistila, jak chutnají, nebylo o co stát. Žádný kančí ani zaječí to nebylo. "Lůli! Vyzkoušej to taky!" už nebyla ani nabídka, skočila jsem hnedle k němu, abych rozvířila další sníh a znovu otevřela tlamu, abych mohla chytat dál. Samozřejmě jsem očekávala, že Lůli udělá totéž, byla to zábava!
"Jo, mohli bychom někoho najít. V rodině by se měli všichni znát a když teď patřím taky k vám, měla bych všechny poznat, ne?" podpořila jsem nadšeně jeho návrh. "A já zatím znám jenom tebe. A Alastola. A Sionna vůdce! Mohli bychom najít Acanuse. A tetičky!" dodala jsem s dramatickým nádechem. "Slíbil si, že potkáme tetičky," připomněla jsem mu a zakoulela na něj těma nejroztomilejšíma nejnevinnějšíma vlčátkovskýma očima, která jsem uměla.

Spala jsem. Nebo jsem nespala. To jsem si právě vůbec nebyla jistá, jak to vlastně je. Poslední, na co jsem si pamatovala, byl sněhový přístřešek, který jsme si s Lůlim vystavěli a pak jsem v něm usnula a přesto, že byl celičký z toho studeného sněhu, mi v něm vůbec zima nebyla. Ani teď mi nebyla zima, ale také už jsem nebyla v tom přístřešku a hlavou se mi motalo snad milion otázek. Kde jsem a jak jsem se sem dostala? A hlavně, proč jsem tady byla sama? Nejdřív se mi zdálo, že tu vůbec nic není. Totiž, on to byl trošičku les, ale jestli byste po mně někdy chtěli popsat úplně ten neobyčejnější les, který jsem kdy viděla, tak přesně tenhle by to byl. Nic zajímavého na něm nebylo, jen stromy a... no, to bylo všechno. O to víc jsem chtěla jít dál, abych snad na něco pozoruhodnějšího dříve či později narazila. A vida, tak dlouho jsem zase jít nemusela.
Zamžourala jsem očima, jak mezi stromy začalo prosvítat světlo paprsků. Jenomže slunce bylo všude, tak proč odtamtud šla taková záře? Rošťácky jsem se zazubila. "Čas to plozkoumat!" vrhla jsem se do toho bez rozmýšlení, což by mě někdy v budoucnu mohlo stát krk, ale na to jsem si musela ještě přijít. V tomhle případě jsem naštěstí měla platit něčím drobnějším.
Řítila jsem se vlčátkovskými skoky přes les k posledním stromům, které mě dělily od té záře, když jsem se zastavila a zkřivila čumáček. Něco jsem měla v tlamě a ne a ne to jazýčkem nahnat a vyplivnout. Nevím, kde se to tam mohlo vzít, však jsem nic nesnědla. A byla jsem si docela jistá, že jsem běžela se zavřenou pusou, takže mouchu jsem také spolknout nemohla, to už jsem znala až moc dobře. Nakonec se poštěstilo a já vyplázla jazýček, na kterém se skvěl... "Huh?" zkřivila jsem nechápavě čumák ještě jednou, což bylo o to komičtější, když jsem stále měla jazyk ven z tlamy.
"To je zub."
"Fup," zopakovala jsem stále zmateně po neznámém hlase. "Pofkap," trklo mě to a začala jsem se rozhlížet, odkud ten hlas přicházel. Nebylo těžké najít majitele, protože se od něj neslo tiché chichotání. "Fup?" řekla jsem ještě jednou. "Fo fi faf?" žvatlala jsem s vyplazeným jazykem opatrně, aby z něj ta malá věcička, co mi překážela v tlamičce, nespadla. Protože jsem ale byla holka chytrá, brzy mi došlo, že takhle mi je houby rozumět a věcičku jsem opatrně položila na zem, než jsem se narovnala k... hrozně malinkatému vlkovi. "Co si zač?" zopakovala jsem lehce neurvale, ale tvoreček se mi to nejspíš rozhodl trpělivě prominout. Dobrá, já mu zase ještě chvilku budu promíjet to chichotání.
"Jsem víla. Víla Zuběnka-" "Jseš hlozně malinká. Ty jsi taky vlk? A umíš lítat? Jak to děláš?" skočila jsem jí do řeči a zvídavě si ji prohlížela. Víla - tak se představila - se přestala chichotat. "Ano, jsem malinká. To ty jsi také, ale velikost doufám neznamená, že bychom měli zapomínat na slušné vychování," poznamenala káravě a já se malounko zastyděla. "Paldon." Víla se usmála. "A ano, jsem vlk, ale ne takový, jako jsi ty. Řekněme trochu víc... kouzelný," pověděla a zatřepotala ve vzduchu křídly, ze kterých se spouštěl jemný prášek. Nemohla jsem od toho odtrhnout oči. "Táta žíká, že každý jednou bude velký vlk," pronesla jsem nedůvěřivě. "Vlk možná ano, ale já nejsem obyčejný vlk. Jsem vlčí víla a pro to, co dělám, nepotřebuji být ani o trochu větší, než jsem." Mě to nestačilo, já byla chytrá holka, já na nějaké řeči vlčí víly neskočím. Také jsem jí to svým nedůvěřivým pohledem dávala dost jasně najevo. "Sbírám zoubky, které vypadnou malým vlčátkům, jako jsi ty," ukázala tlapkou na tu drobnou věcičku, co jsem před chvíli položila na zem. "Ty chceš můj zub?" mínila jsem si ujasnit. Víla trpělivě přikývla. "Ale když ho chceš... tak... tak já ho chci taky." Pokud víla chtěla můj zub, asi na něm bylo něco moc úžasného, a proč bych svůj úžasný zub měla někomu dávat? "A kampak ho schováš, teď, když už ti v tlamičce nebude držet?" "Já... hm... no... nevím," přiznala jsem poraženě. "Ale ulčitě je moc úžasný, když ho chceš, takže bych si ho měla nechat." "Ano, to je. Je úžasný, protože je tvůj, a proto si ho můžeš schovat tady u mě." "Schovat tady?" "Přesně tak. Já tady bydlím, a kdykoliv se na svůj zoubek budeš chtít podívat, můžeš mě přijít navštívit a já ti ho ukážu. Tady bude v bezpečí a nemusíš se bát, že bys ho někde ztratila." Víla mě okouzlila svými slovy na dost dlouho, aby mi vyfoukla můj vzácný zoubek přímo před nosem. Už jsem viděla, jak se s ním vznáší a unáší ho pryč. "Po-po-počkej! A kde je tady? Jak tě pak zase najdu?" volala jsem za ní, ale ať jsem se nažila jakkoliv ji dohnat, jako by krajina proti mně ubíhala opačným směrem a víla se mi za chvíli ztratila z dohledu, stejně jako všechno kolem... a já zůstala bez odpovědi.

"Juhuhuuu!" Ječela jsem do tmy, nebo spíš do prázdna lesa, ve kterém jsem se z neznámých důvodů ocitla. Jeden chvíli nekouká na cestu a najednou nevidí nic, jak se kolem něj všechno obalí do bílého neprůhledného čehosi. Jak se tomu vlastně říká? Jo kdyby tady byl někdo se mnou, určitě by mi to prozradil, ale že jsem se šikovně zatoulala sama, musela jsem si sama také odpovědět. Jenže já odpověď neznala, takže jsem zůstala bez ní a tomu bílému jsem říkala jen... bílá. "Je to bílý jako sníh," napadlo mě, ale sníh to rozhodně nebyl. Ještě chvíli jsem se tím bezejmenným nesněhem prodírala, než mě to přestalo bavit. Jít takhle sama prázdnotou nebyla žádná legrace. "Je tu někdo?" Jedno ouško za druhým jsem našpicovala, jak nejlépe jsem dovedla, ale odpovědí mi bylo jen naprosté ticho. Juchání už jsem také nechala, stejně to nikam nevedlo. Jako tahle cesta, taky nikam nevedla! Jasnější už to snad být nemohlo. "Já se ulčitě točím v kruhu! Ještě to tak, abych tady zůstala! Jenže jak se odsud dostanu, když tu ani nic necítím? Jak mě tu najde někdo jiný?! Já tu nechci zůstat, slyšíte mě! Je tu nuda!" Jedno uvědomění za druhým na mě dopadalo a já začínala panikařit. Jenomže jsem si mohla hlas vykřičet, stejně to bylo marné. Jemná srst mi začínala na těle těžknout, toho jsem si všimla. Jako bych byla celá promáčená, ale nepršelo, tak odkud se ta voda brala? Jestli se mi na tomhle místě něco nezdálo, bylo to, no, všechno. Jednoduchou myšlenkou jsem si tak v hlavě udělala poznámku, že příště se musím lépe dívat, kam se schovávám. Jenže co s tím naděláte, když jste v tom schování tak dobří, že už ani sami sebe najít neumíte. Já zjevně tohoto mistrovství už dosáhla, a vy?

// Červená řeka (přes Středozemní pláň)

Brodili jsme se chumelenicí a snad tím nejhlubším sněhem, kterým jsme zatím museli projít. Nemohli jste jen tak jít a už vůbec ne, když jste byli tak malincí, jako my. To byste nedošli nikam, ne ne. Museli jste skákat! A jakmile jste dopadli, zase jste se ztratili ve sněhovém moři. Nejdřív to byla legrace, při každém výskoku jsem si zavýskala "Weee!" ale pak už to začínalo být hodně unavující a nožičky mě už nevyhodili tak daleko, až se také stalo, že jsem vyskočila, ale vlastně nevyskočila a čumákem zaplula do sněhové závěje, div jsem v ní nezmizela celá. Pořád to byla zábava, i když vyčerpávající. Možná jsme mohli zůstat prostě uprostřed té louky, když bychom zůstali v závějích, nikdo by nás nenašel, neboť naše stopy v mžiku mizeli z povrchu zemského.
Ale my nezůstali a podařilo se nám dostat zpátky do lesa. Tady teda bylo sněhu snad skoro stejně, ale připadala jsem si tu bezpečněji. Uznala jsem, že nakonec bylo dobře, že jsme nezůstali tam.
"Co bylo nejlepší, hmm..." zatvářila jsem se děsně zamyšleně. "Ta skluzavka! Ta byla hodně skvělá! Jo jo a pak taky ta zmlzlá voda, jak se po ní klouzalo. Ale to byla vlastně taky skluzavka... tak obě skluzavky! A pamatuješ na ten vodopád? Blll, ten byl děsivý! Mohli jsme spadnout!" vyhrkla jsem dramaticky. "Ale nespadli jsme!" dodala jsem vítězoslavně. "A pak jsme chytili lybu! Ploč vlastně nebyla zmlzlá, když byla v té zmlzlé zece... a-a..." lapala jsem po dechu i po vzpomínkách a očima přejížděla zasněžené vrcholky stromů, jako bych tam nacházela odpovědi. "A-a pak byl všeude písek!" dodala jsem dramaticky a rozhodila tlapkama, až jsem rozvířila sníh a nějakým ohodila i Lůliho. Pak jsem se neviňoučce usmála. "Bylo to všechno hlozně skvělý! Táta by mi tohle nikdy nedovolil, s ním bych si tolik doblodlužství neužila, moc by se bál, ale my to zvládli!" zubila jsem se spokojeně a sníh pod mou oháňkou už byl zcela zametený.
"Toho sněhu bylo moc a moc," přikývla jsem Lůlimu odborně a sledovala, jak se zase do něčeho pustil. Tenhle vlček měl pořád nějaké nápady, to se mi líbilo. I když už mě v nich začínal předhánět a to se mi zase tolik nelíbilo, nesměla jsem zůstat pozadu. Chvíli jsem sledovala, co má za lubem a pak jsem se k němu připojila a hrabala a nahrabávala a uhrabávala s ním. Že by další sněžný vlk? Ne, tohle bylo něco jiného. Sem tam na mě přistála sprška sněhu a já byla hrozně překvapená, odkud to přichází, než mi došlo, kdo za to může. Takže jsem mu to při každé příležitosti oplatila. A nakonec, nakonec před námi stálo... ani nevím, co to vlastně bylo.
"Páááni!" žasla jsem dojatě, ale pak stroze dodala: "Co to je?" Hlavička mi spadla tázavě do strany. Vypadalo to jako jeskyně, akorát byla celičká ze sněhu. Měla i střechu, takže dovnitř nebude pršet! Kdyby tedy pršelo. Asi jsem uhodla, protože Lůli se přemístil dovnitř a udělal si tam pohodlí. Kdo jsem byla já, abych čekala na pozvánku? "Jeskyně!" vyhrkla jsem své zjištění a hupla hned vedle Lůliho. "Sníh je skvělý!" opravila jsem jeho poznámku s úsměvem. Když jsme se potkali poprvé, vypadal Lůli docela jako mrzout, ale naštěstí se z něj díky mě stalo to správné vlče. Chudák si toho nejspíš ještě nevšiml, ale já mu to říkat nehodlala, zatím. Nechám si to jako překvápko na později. Teď jsem byla taaak unavená. Zívla jsem, div jsem celou jeskyni i s námi nespolkla, a stočená v klubíčku se přitulila k Lůlimu, abych mohla spokojeně odpočívat.