Gallirea - Příspěvky uživatele

Sledovala jsem skupinku hrozně vážně vypadajících velkých vlků a najednou jsem zjistila, že se mračím. Mračím se, protože skupinka stála jako přikovaná a nic se nedělo. Začínala jsem se zlobit i na Lůliho, že mi slíbil, že se něco bude dít a já se těšila a nic se nedělo. Měla jsem uraženě nafouknuté tvářičky a když Lůli poznamenal, že my takhle nudní nikdy nebudeme, ani když budeme velcí, tak jsem zarytě přikývla. "Nebudeme!" Jak je vlastně mohlo bavit tam jen tak postávat. Chtěla jsem jim dát ještě šanci, protože tátovi to také někdy hodně trvalo, než mě našel a já se zatím nudila, ale Lůli to vzdal, že půjde něco dělat. "Já je pohlídám," nabídla jsem se na místo této strašné oběti, která se jen povaluje ve studeném sněhu a čučí na zkamenělé vlky.
A jak jsem slíbila, tak jsem taky udělala. Mžourala jsem na ně ze závěje a z nudy jsem ztrácela ostych, se kterým jsem se sem se svým černým kamarádem přikradla. Začínaly mě napadat jiné věci, jako například jestli ti velcí vlci nepotřebují odbornou pomoc vlčat, aby svůj problém vyřešili. Byla jsem totiž přesvědčená, že ať jde o cokoliv, s Lůlim bychom to měli hned vyřízené! A také jsem chtěla nějakou akci a dobrodrůžo, takže jsem přemýšlela, zda bych se nemohla ke skupince nějak nepozorovaně přikrást blíž, procvičit si hezky schovávanou v pohybu. Plížení jsem nehrála už dlouho! Už už jsem se zvedala k činu, když vedle mě přistál tmavý kožich. Schovka neschovka jsem si sedla jak nejrovněji jsem uměla. "Poslušně hlásím, že se nestalo absolustně ale vůbecnostně nic!" podala jsem zprávu z pozorování staršímu vlčeti a zase zalehla. "Ty si našel zábavu?" ptala jsem se s nadějí v hlase, i když jsem už tušila odpověď. Znovu jsem pohlédla na velké vlky opodál a rozhodla se se svými dřívějšími myšlenkami poradit i s Lůlim. Přeci jen byl starší, určitě to dobře posoudí. "Lůli, myslíš, že bychom jim měli pomoc? Možná na nějakou pomoc čekají, třeba si bez ní vůbec ale vůbec neporadí. A- a když jim nepomůžeme, tak tam takhle zůstanou stát na vždycky! A stanou se z nich skály a obrostou mechem a ve smečce pak už zůstaneme jenom my!" mluvila jsem rychleji a rychleji a celý to děsně dramatizovala jak mi fantazie utíkala všemi směry, než jsem se vyděšeně na Lůliho obrátila. Co by pak bylo se smečkou, kdybychom v ní zůstali jenom my a z ostatních by byl kámen? S kamením jsem ve smečce ještě nikdy dohromady nebyla, ale bylo studené a nedalo se k němu dobře tulit, ta představa se mi nelíbila.

Lůli mi nevěřil. Zamračila jsem se, protože si ze mě dělal legraci. Ale pak si získal mou pozornost, když prozradil, že možná zdá způsob, jak zoubky od víly dostanu. Bez předstírání jsem nastražila ouška a vykulila zvídavá očka. Co může prcek jako já nabídnou? Co? Co? Zůstala jsem na Lůliho zaraženě zírat, protože jsem netušila, co si z toho plánu odnést. Jak mám dát někomu do tlamy? Já? Občas jsem se sice se sourozenci rvala, ale nikdy ne tolik, aby padaly zuby. Jak moc musím někoho kousnout, aby mu upadnul zub? Lůli s tím asi nepočítal, ale já už v hlavince začala vypočítávat, kolik síly by mě takový plán asi stál a jestli bych na to vůbec stačila. Protože kdybych na to nestačila, musela jsem se někde potrénovat, že ano! A pak bych na to měla, sebrala bych někomu zuby a vyměnila je s vílou za svoje! Páni, jo, Lůli měl pravdu, bylo to geniální. "Tak jo!" vyhrkla jsem a popoběhla za ním. "Ale musím cvičit. Víš, abych to zvládla! Budeš cvičit se mnou, že jo? A pomůžeš mi, až si půjdu svoje zoubky zase vydobýt!" pronesla jsem slavnostně, jako by se už k té honosné bitvě schylovalo. Takže to byl plán. V nadcházející době musíme navštívit sopku a taky trénovat, abych mohla dát víle do tlamy a získat zpátky své zoubky. Tedy, ono to s tou tlamou bylo trochu jinak, ale můj mladičký mozeček si to rozhodl upravit. Takže hodně se rvát, až budou zuby lítat, navštívit sopku a... tetičky! Ano, potkat tetičky bylo taky důležité. Tak důležité, že už se k tomu pomalounku schylovalo.
Zrovna jsme pozorovali ty tetičky a Sionna vůdce a ještě jednoho vlka v hloučku a nedočkavě čekali, co se bude dít. Ale já byla malý vlče, já dlouho čekat neuměla. "Psst, Lůli," šťouchla jsem do vlčete nevlčete vedle sebe. "A co myslíš, že se chystá?" zjišťovala jsem šeptem, když se před námi žádná akce neděla. "To se velcí vlci vždycky takhle dlouho domlouvají, než něco udělají?" Můj táta se nikdy s dalším velkým vlkem domlouvat nemusel a tak jsme všechno dělali hned, jak se rozhodlo. Ale tady to taaak trvalo. Začínala jsem se bát, že tímhle tempem nestihnu všechny ty věci, co jsme si s Lůlim domluvili, než mě táta najde.

Nechala jsem se poplácat po hlavě a byla ráda, že mi vílu Lůli nerozmlouval. Táta mi často říkával, že z těch svých snů vyrostu a už si na ně ani nevzpomenu, takže tahle změna byla fajn. Lůli byl vůbec úplně jiný než on. Možná pro to, že to nebyl táta, ale bráška. I když kdybych ho měla srovnávat s bráškou, s Enzem jsem si také nikdy tolik legrace neužila. Bylo lehké si ho dobírat, ale možná právě pro to, jak snadné to bylo, to byla celkem nuda. Lůli se alespoň nedá.
"Neee!" odstrčila jsem ho hravě tlapou, když se mi snažil namluvit, že budu bezzubá. "To nebudu! Když by mi nějaký chyběl, tak si za vílou dojdu a ona mi je zase dá," vysvětlovala jsem naivně a zubila se při tom s dírou přímo mezi předními tesáčky. Jen počkej, Lůli, já vůbec bezzubá nebudu!
Pohrávala jsem si se sněhem a vločkami a pak horlivě nadšeně přikyvovala, když jsem Lůliho dostala tím, že jsem už potkala Sionna vůdce. To určitě nečekal! Byla jsem na sebe pyšná, že jsem ho tak překvapila. Ale teď byly na řadě tetičky, konečně. Lůli o nich často mluvil, takže jsem očekávala, že budou stejně skvělé, jako byl on. Prudce jsem se nadechla a to znamenalo, že jsem se chystala na svého společníka vychrlit další nápad. "Možná by s námi mohly jít! Na tu sopku!" navrhla jsem mu a už poskakovala vedle něj, zatímco hledal cestu. Mě vůbec nevadilo, že jsem se v závějích ztrácela, ale pod jeho vedením se mi také podařilo na ni dostat. Vyšlapaná cestička v lese. Páni, kolik vlků tu asi muselo projít, aby to takhle uchodili? Neměla jsem ještě takové zkušenosti, abych si to množství dovedla představit.
Ťapkala jsem za Lůlim, který se očividně na něco děsně soustřeďovával. Nejdřív jsem trpělivě čekala, že se za chvilku soustřeďovávat přestane, ale pak mě to přestalo bavit a začala jsem vymýšlet něco jiného. Všimla jsem si, že je Lůli ode mě docela veliký, ale ne tak jako veliký dospělý vlk. Oči se mi zúžily, když jsem dostala ten geniální nápad. Přidala jsem, abych se k němu přiblížila trochu víc... a jak jsem se přibližovala, rozeběhla jsem se a skočila jsem a jen díky tomu, že jsem se při odrazu zase nepropadla do hlubin sněžných se mi podařilo zjevit se vedle Lůliho a přeskočit ho. Protože byl však pořád větší, než jsem čekala, asi jsem mu tlapkama zavadila o záda a místo ladného přistání jsem zabořila půl těla do sněhu na druhé straně cestičky. Aspoň, že tam nebyl strom. Když jsem pomalu ze závěje vyklouzla, smála jsem se na celé kolo a na hlavě stále ještě měla hromádku sněhu. "Hahá, viděl jsi to, Lůli? Viděl? Málem jsem to měla! Nesmíš růst tak rychle a já tě jednou přeskočím!" bavila jsem se. Vstala jsem a oklepala se, abych s vlčkem honem rychle zase srovnala krok. Nechtěla jsem ho zdržovat, ale taky jsem si chtěla hrát.
Za krátko jsme došli až ke skupině vlků, ale vlastně ne úplně k nim. To mi nevadilo, protože přesto že jsem po našem dobrodružství byla o trochu víc neohrožená, ze společnosti více velkých vlků jsem stále neměla moc dobrý pocit. Ve skupině jsem však přeci jednoho poznala. "Sionn vůdce!" vyhrkla jsem přiškrceným hlasem, protože Lůli zrovna v tu chvíli zmínil, že se něco chystá a mě došlo, že bych křičet neměla. Ale zároveň jsem už nemohla zmlknout, takže jsem to tak prapodivně zašeptala a přikrčila se vedle Lůliho do jeho skrýše. Ona to moc skrýš nebyla, ale když se tomu bude říkat skrýš, hned to bude znít dobrodružněji. A tak jsem tam teď ležela a napjatě upírala zlatá očka na skupinu čtyř vlků opodál, kde se podle Lůliho slov mělo něco chystat. Nechtěla jsem to něco propásnout.

Ležela jsem naprosto klidně a nehnutě, jen bříško se mi pravidelně zvedalo, to na znamení, že nejsem úplně mrtvá, ale jen polomrtvá, jakože spím, víte. A vůbec nic nenaznačovala, co za divoký sen se mi to zdálo. To byla jízda! Ležím a ležím a najednou mi hlava vystřelila, oči dokořán a já se zhluboka šokovaně nadechla, jako bych viděla něco, co mi vzalo dech. Nevím, jestli jsem tím Lůliho vedle mě moc nevyděsila, ale tomu jsem nevěnovala pozornost. "Víla!" vyhrkla jsem k tomu a zírala před sebe. Pak jsem zamrkala, když jsem si uvědomila, kde že jsem se to probrala, a vstala jsem, abych se oklepala a probrala svaly zase ke správnému vlčátkovskému řádění. "Lůli, Lůli!" začala jsem se konečně shánět i po svém bratru ve zločinu nebo jak nás to nazval. "Lůli neuvěžíš, co se mi zdálo! Poslouchej, jo. Byla tam víla!" spustila jsem ohromeně a dovolila si tady kratičkou dramatickou pauzu, kdy Lůli nejspíš vyčkával, když už mu konečně vysvětlím, o co tedy šlo. Tak jo, tak jo, tady to je.
Vylezla jsem z naší sněhové jeskyně, abych při tom mohla správně pochodovat a poskakovat z místa na místo. "Víla, oplavdu! Víš, co je to víla? To je takový maličký vlk. A umí lítat! Plotože měla kžídla. A chtěla můj zub a já jí ho nechtěla dát, protože je to můj zub, že jo a proč by chtěla můj zub, kdyby nebyl moc moc skvělý, tak jsem si ho chtěla nechat, ale pak jsme se dohodli, že si ho u ní schovám a ona si ho vzala a pak zmizela a-a..." zarazila jsem se, zastavila se na chvíli na místě a zdálo se, že něco lovím mezi zuby, snad uvízlé maso nebo něco podobného, ale ne! "Koukej!" vyhrkla jsem a přiskočila zase blíž k černému kamarádovi. "Vihích? Nemám hub!" A tlamu jsem zase zaklapla. "Takže to nebyl sen! Páááni!" rozplývala jsem se a dál poletovala ve sněhu. Nebo spíš poskakovala. Zapadla jsem do jedné závěje a zase do druhé a všude kolem mě se rozlítal sníh. Skočila jsem do další a otevřela tlamičku k nebi, aby mi do ní napadaly vločky, které se spouštěly z oblohy. Když jsem ji zase zavřela, abych zjistila, jak chutnají, nebylo o co stát. Žádný kančí ani zaječí to nebylo. "Lůli! Vyzkoušej to taky!" už nebyla ani nabídka, skočila jsem hnedle k němu, abych rozvířila další sníh a znovu otevřela tlamu, abych mohla chytat dál. Samozřejmě jsem očekávala, že Lůli udělá totéž, byla to zábava!
"Jo, mohli bychom někoho najít. V rodině by se měli všichni znát a když teď patřím taky k vám, měla bych všechny poznat, ne?" podpořila jsem nadšeně jeho návrh. "A já zatím znám jenom tebe. A Alastola. A Sionna vůdce! Mohli bychom najít Acanuse. A tetičky!" dodala jsem s dramatickým nádechem. "Slíbil si, že potkáme tetičky," připomněla jsem mu a zakoulela na něj těma nejroztomilejšíma nejnevinnějšíma vlčátkovskýma očima, která jsem uměla.

Spala jsem. Nebo jsem nespala. To jsem si právě vůbec nebyla jistá, jak to vlastně je. Poslední, na co jsem si pamatovala, byl sněhový přístřešek, který jsme si s Lůlim vystavěli a pak jsem v něm usnula a přesto, že byl celičký z toho studeného sněhu, mi v něm vůbec zima nebyla. Ani teď mi nebyla zima, ale také už jsem nebyla v tom přístřešku a hlavou se mi motalo snad milion otázek. Kde jsem a jak jsem se sem dostala? A hlavně, proč jsem tady byla sama? Nejdřív se mi zdálo, že tu vůbec nic není. Totiž, on to byl trošičku les, ale jestli byste po mně někdy chtěli popsat úplně ten neobyčejnější les, který jsem kdy viděla, tak přesně tenhle by to byl. Nic zajímavého na něm nebylo, jen stromy a... no, to bylo všechno. O to víc jsem chtěla jít dál, abych snad na něco pozoruhodnějšího dříve či později narazila. A vida, tak dlouho jsem zase jít nemusela.
Zamžourala jsem očima, jak mezi stromy začalo prosvítat světlo paprsků. Jenomže slunce bylo všude, tak proč odtamtud šla taková záře? Rošťácky jsem se zazubila. "Čas to plozkoumat!" vrhla jsem se do toho bez rozmýšlení, což by mě někdy v budoucnu mohlo stát krk, ale na to jsem si musela ještě přijít. V tomhle případě jsem naštěstí měla platit něčím drobnějším.
Řítila jsem se vlčátkovskými skoky přes les k posledním stromům, které mě dělily od té záře, když jsem se zastavila a zkřivila čumáček. Něco jsem měla v tlamě a ne a ne to jazýčkem nahnat a vyplivnout. Nevím, kde se to tam mohlo vzít, však jsem nic nesnědla. A byla jsem si docela jistá, že jsem běžela se zavřenou pusou, takže mouchu jsem také spolknout nemohla, to už jsem znala až moc dobře. Nakonec se poštěstilo a já vyplázla jazýček, na kterém se skvěl... "Huh?" zkřivila jsem nechápavě čumák ještě jednou, což bylo o to komičtější, když jsem stále měla jazyk ven z tlamy.
"To je zub."
"Fup," zopakovala jsem stále zmateně po neznámém hlase. "Pofkap," trklo mě to a začala jsem se rozhlížet, odkud ten hlas přicházel. Nebylo těžké najít majitele, protože se od něj neslo tiché chichotání. "Fup?" řekla jsem ještě jednou. "Fo fi faf?" žvatlala jsem s vyplazeným jazykem opatrně, aby z něj ta malá věcička, co mi překážela v tlamičce, nespadla. Protože jsem ale byla holka chytrá, brzy mi došlo, že takhle mi je houby rozumět a věcičku jsem opatrně položila na zem, než jsem se narovnala k... hrozně malinkatému vlkovi. "Co si zač?" zopakovala jsem lehce neurvale, ale tvoreček se mi to nejspíš rozhodl trpělivě prominout. Dobrá, já mu zase ještě chvilku budu promíjet to chichotání.
"Jsem víla. Víla Zuběnka-" "Jseš hlozně malinká. Ty jsi taky vlk? A umíš lítat? Jak to děláš?" skočila jsem jí do řeči a zvídavě si ji prohlížela. Víla - tak se představila - se přestala chichotat. "Ano, jsem malinká. To ty jsi také, ale velikost doufám neznamená, že bychom měli zapomínat na slušné vychování," poznamenala káravě a já se malounko zastyděla. "Paldon." Víla se usmála. "A ano, jsem vlk, ale ne takový, jako jsi ty. Řekněme trochu víc... kouzelný," pověděla a zatřepotala ve vzduchu křídly, ze kterých se spouštěl jemný prášek. Nemohla jsem od toho odtrhnout oči. "Táta žíká, že každý jednou bude velký vlk," pronesla jsem nedůvěřivě. "Vlk možná ano, ale já nejsem obyčejný vlk. Jsem vlčí víla a pro to, co dělám, nepotřebuji být ani o trochu větší, než jsem." Mě to nestačilo, já byla chytrá holka, já na nějaké řeči vlčí víly neskočím. Také jsem jí to svým nedůvěřivým pohledem dávala dost jasně najevo. "Sbírám zoubky, které vypadnou malým vlčátkům, jako jsi ty," ukázala tlapkou na tu drobnou věcičku, co jsem před chvíli položila na zem. "Ty chceš můj zub?" mínila jsem si ujasnit. Víla trpělivě přikývla. "Ale když ho chceš... tak... tak já ho chci taky." Pokud víla chtěla můj zub, asi na něm bylo něco moc úžasného, a proč bych svůj úžasný zub měla někomu dávat? "A kampak ho schováš, teď, když už ti v tlamičce nebude držet?" "Já... hm... no... nevím," přiznala jsem poraženě. "Ale ulčitě je moc úžasný, když ho chceš, takže bych si ho měla nechat." "Ano, to je. Je úžasný, protože je tvůj, a proto si ho můžeš schovat tady u mě." "Schovat tady?" "Přesně tak. Já tady bydlím, a kdykoliv se na svůj zoubek budeš chtít podívat, můžeš mě přijít navštívit a já ti ho ukážu. Tady bude v bezpečí a nemusíš se bát, že bys ho někde ztratila." Víla mě okouzlila svými slovy na dost dlouho, aby mi vyfoukla můj vzácný zoubek přímo před nosem. Už jsem viděla, jak se s ním vznáší a unáší ho pryč. "Po-po-počkej! A kde je tady? Jak tě pak zase najdu?" volala jsem za ní, ale ať jsem se nažila jakkoliv ji dohnat, jako by krajina proti mně ubíhala opačným směrem a víla se mi za chvíli ztratila z dohledu, stejně jako všechno kolem... a já zůstala bez odpovědi.

"Juhuhuuu!" Ječela jsem do tmy, nebo spíš do prázdna lesa, ve kterém jsem se z neznámých důvodů ocitla. Jeden chvíli nekouká na cestu a najednou nevidí nic, jak se kolem něj všechno obalí do bílého neprůhledného čehosi. Jak se tomu vlastně říká? Jo kdyby tady byl někdo se mnou, určitě by mi to prozradil, ale že jsem se šikovně zatoulala sama, musela jsem si sama také odpovědět. Jenže já odpověď neznala, takže jsem zůstala bez ní a tomu bílému jsem říkala jen... bílá. "Je to bílý jako sníh," napadlo mě, ale sníh to rozhodně nebyl. Ještě chvíli jsem se tím bezejmenným nesněhem prodírala, než mě to přestalo bavit. Jít takhle sama prázdnotou nebyla žádná legrace. "Je tu někdo?" Jedno ouško za druhým jsem našpicovala, jak nejlépe jsem dovedla, ale odpovědí mi bylo jen naprosté ticho. Juchání už jsem také nechala, stejně to nikam nevedlo. Jako tahle cesta, taky nikam nevedla! Jasnější už to snad být nemohlo. "Já se ulčitě točím v kruhu! Ještě to tak, abych tady zůstala! Jenže jak se odsud dostanu, když tu ani nic necítím? Jak mě tu najde někdo jiný?! Já tu nechci zůstat, slyšíte mě! Je tu nuda!" Jedno uvědomění za druhým na mě dopadalo a já začínala panikařit. Jenomže jsem si mohla hlas vykřičet, stejně to bylo marné. Jemná srst mi začínala na těle těžknout, toho jsem si všimla. Jako bych byla celá promáčená, ale nepršelo, tak odkud se ta voda brala? Jestli se mi na tomhle místě něco nezdálo, bylo to, no, všechno. Jednoduchou myšlenkou jsem si tak v hlavě udělala poznámku, že příště se musím lépe dívat, kam se schovávám. Jenže co s tím naděláte, když jste v tom schování tak dobří, že už ani sami sebe najít neumíte. Já zjevně tohoto mistrovství už dosáhla, a vy?

// Červená řeka (přes Středozemní pláň)

Brodili jsme se chumelenicí a snad tím nejhlubším sněhem, kterým jsme zatím museli projít. Nemohli jste jen tak jít a už vůbec ne, když jste byli tak malincí, jako my. To byste nedošli nikam, ne ne. Museli jste skákat! A jakmile jste dopadli, zase jste se ztratili ve sněhovém moři. Nejdřív to byla legrace, při každém výskoku jsem si zavýskala "Weee!" ale pak už to začínalo být hodně unavující a nožičky mě už nevyhodili tak daleko, až se také stalo, že jsem vyskočila, ale vlastně nevyskočila a čumákem zaplula do sněhové závěje, div jsem v ní nezmizela celá. Pořád to byla zábava, i když vyčerpávající. Možná jsme mohli zůstat prostě uprostřed té louky, když bychom zůstali v závějích, nikdo by nás nenašel, neboť naše stopy v mžiku mizeli z povrchu zemského.
Ale my nezůstali a podařilo se nám dostat zpátky do lesa. Tady teda bylo sněhu snad skoro stejně, ale připadala jsem si tu bezpečněji. Uznala jsem, že nakonec bylo dobře, že jsme nezůstali tam.
"Co bylo nejlepší, hmm..." zatvářila jsem se děsně zamyšleně. "Ta skluzavka! Ta byla hodně skvělá! Jo jo a pak taky ta zmlzlá voda, jak se po ní klouzalo. Ale to byla vlastně taky skluzavka... tak obě skluzavky! A pamatuješ na ten vodopád? Blll, ten byl děsivý! Mohli jsme spadnout!" vyhrkla jsem dramaticky. "Ale nespadli jsme!" dodala jsem vítězoslavně. "A pak jsme chytili lybu! Ploč vlastně nebyla zmlzlá, když byla v té zmlzlé zece... a-a..." lapala jsem po dechu i po vzpomínkách a očima přejížděla zasněžené vrcholky stromů, jako bych tam nacházela odpovědi. "A-a pak byl všeude písek!" dodala jsem dramaticky a rozhodila tlapkama, až jsem rozvířila sníh a nějakým ohodila i Lůliho. Pak jsem se neviňoučce usmála. "Bylo to všechno hlozně skvělý! Táta by mi tohle nikdy nedovolil, s ním bych si tolik doblodlužství neužila, moc by se bál, ale my to zvládli!" zubila jsem se spokojeně a sníh pod mou oháňkou už byl zcela zametený.
"Toho sněhu bylo moc a moc," přikývla jsem Lůlimu odborně a sledovala, jak se zase do něčeho pustil. Tenhle vlček měl pořád nějaké nápady, to se mi líbilo. I když už mě v nich začínal předhánět a to se mi zase tolik nelíbilo, nesměla jsem zůstat pozadu. Chvíli jsem sledovala, co má za lubem a pak jsem se k němu připojila a hrabala a nahrabávala a uhrabávala s ním. Že by další sněžný vlk? Ne, tohle bylo něco jiného. Sem tam na mě přistála sprška sněhu a já byla hrozně překvapená, odkud to přichází, než mi došlo, kdo za to může. Takže jsem mu to při každé příležitosti oplatila. A nakonec, nakonec před námi stálo... ani nevím, co to vlastně bylo.
"Páááni!" žasla jsem dojatě, ale pak stroze dodala: "Co to je?" Hlavička mi spadla tázavě do strany. Vypadalo to jako jeskyně, akorát byla celičká ze sněhu. Měla i střechu, takže dovnitř nebude pršet! Kdyby tedy pršelo. Asi jsem uhodla, protože Lůli se přemístil dovnitř a udělal si tam pohodlí. Kdo jsem byla já, abych čekala na pozvánku? "Jeskyně!" vyhrkla jsem své zjištění a hupla hned vedle Lůliho. "Sníh je skvělý!" opravila jsem jeho poznámku s úsměvem. Když jsme se potkali poprvé, vypadal Lůli docela jako mrzout, ale naštěstí se z něj díky mě stalo to správné vlče. Chudák si toho nejspíš ještě nevšiml, ale já mu to říkat nehodlala, zatím. Nechám si to jako překvápko na později. Teď jsem byla taaak unavená. Zívla jsem, div jsem celou jeskyni i s námi nespolkla, a stočená v klubíčku se přitulila k Lůlimu, abych mohla spokojeně odpočívat.

// Uhelný hvozd (přes Ježčí plácek)

Takže smeček je tu hodně, to mě zaujalo a ve tváři jsem se to vůbec nesnažila skrýt. Jestlipak jsou všechny tak přátelské jako Asgaar, nebo by mě jinde... no, nepřivítali tak jako tam. Asi ne, jinde totiž nemají Lůliho, možná tam nemají žádná vlčata a tak by tam nechtěli ani mě. Nebo by mě tam právě chtěli, protože by zjistili, jak jsou vlčata jako já úžasná! Ale stejně bych je za Asgaar nevyměnila. "To jo, Asgaal je moc fajn!" přitakala jsem, když se Lůli chvástal svým nálezem, tedy mnou, a spokojeně jsem ťapkla vedle něj, přesto že už jsme se dávno zase prodírali sněhovou nadílkou. Mě to ale nevadilo, já z toho měla radost. Kdyby to bylo na mě, měli bychom sníh pořád a pořád! Proč vlastně nemohl být pořád?
Možná proto, že když byl sníh, byla zima a v zimě se špatně přechází řeky, jako třeba tahle, která nám teď neslušně křížila cestu. Co mě však zaujalo, byla její barva. Nebyla taková... říční, ale červená. Naklonila jsem se k ní, abych jí očuchala, ale krev jsem s ní necítila, takže v ní nikdo asi neumřel. Tedy ne tolik, aby jeho krev zbarvila celou řeku. "To je zvláštní žeka," konstatovala jsem a nemohla se na ni vynadívat. Netáhl z ní ten chlad, který prostupoval řeku na severu. Možná proto nebyla zamrzlá. Možná byla červená, protože hořela? Zatímco Lůli pátral po cestě přes, nenápadně jsem natáhla tlapku a vody jsem se dotkla, ze zvědavosti. A skutečně teplejší byla. "Ooo," žasla jsem se namočila obě přední tlapy, než jsem uslyšela Lůliho mluvit a bleskově jsem z řeky vylezla. Oh, ano, jasně, přeskákat po kamenech taky půjde. A bude to větší zábava, tak jo! Namočené nožky už mě na sněhu zebaly, takže bylo nejspíš dobře, že jsem se fakt nerozhodla brodit. Přispěchala jsem k Lůlimu a nechala ho přeskákat, než jsem se do překonávání pustila sama. Hop, hop, pozor! Byla jsem drobná a mrštná, takže to nebylo tak obtížné, jen jsem byla už trochu unavená, tak jsem se musela víc soustředit. A poslední skok - rozplácla jsem se jak dlouhá, tak široká, naštěstí už na druhém břehu. Vyskočila jsem na nohy a oklepala ze sebe sníh. "Tadá!" prohlásila jsem, "doblá pláce." Jak vidno, nic se mi nestalo. Už jsem se nemohla dočkat, až dorazíme do Asgaaru a uděláme všechno to, na čem jsme se cestou domluvili. Odpočívat? Kdo potřebuje odpočívat, když musí udělat a zažít tolik věcí!

// Asgaar (přes Středozemní pláň)

// Konec světa (přes Savanu)

Podařilo se nám utéct před tou čičinou. Těžko říct, jestli nás vůbec sledovala, ale ani jeden z nás neměl tu odvahu na to se ohlédnout, aby to zjistil. Dokud mi nožky fungovaly, uháněla jsem kupředu. Sníh zase zmizel a teď tu byla tráva, ne písek. To byly opravdové čáry, co to bylo za místo? Kdyby neutíkala o holí život, zastavila bych se, abych ho prozkoumala. Kolik se toho tady jen dá najít? Musela jsem potlačit svou zvědavost a přidat, protože zatímco jsem po očku pokukovala kolem, Lůli dostal náskok a já ho nesměla nechat utéct úplně.
Zapluli jsem konečně do lesa. Les byl bezpečí, nejlépe se v něm schovávalo, věřte mi, na to jsem byla odborník. Dřepla jsem si hned vedle Lůliho a naháněla vzduch do plic, zatímco má zvědavá očka se dál prodírala krajinou. Bylo to tady hodně zarostlé, ale nebylo tady cítit tolik vlků, jako na té hoře. "Myslíš, že tam tčeba bydlí taky nějaká smečka?" přemýšlela jsem nahlas, protože jsem moc míst, kde by se tolik ty pachy hromadily, ještě nepotkala, ale trochu mi to připomínalo pachy v Asgaaru. Jen v Asgaaru byly nějak... jednotnější, nebyly tak různé. Tomu jsem ještě musela přijít na kloub. "Tak jo," odsouhlasila jsem Lůliho nápad. "Je to daleko? Už jsme šli dloooouho. Asi mi upadnou nožičky," zamávala jsem tlapkama ve vzduchu, abych své prohlášení řádně zdramatizovala. Když se však zmínil, že musím vypadat k světu, ukázkově jsem se postavila do pozoru jak nejvzorněji jsem uměla a začala jsem se tvářit děsně vážně. "Jsem! Budu!" odkývala jsem jako nějaký voják a pak se zasmála, protože jsem se nikdy moc dlouho vážně tvářit nevydržela. "Hulá do sněhu!" prohlásila jsem, jako bych před chvíli nemávala bolavýma nožičkama a popostrčila Lůliho, který už toho měl asi dost. Nedivila jsem se. Jak jsme se nořili hlouběji do lesa, něco mi došlo. "A až se doma se všema potkáme, tak mi ukážeš i tu sopku, že jo?" musela jsem si ujasnit naše dobrodružné plány do budoucna.

// Červená řeka (přes Ježčí plácek)

- Najít bílého rysa -

// Poušť

"Já se hýbu!" opáčila jsem na jeho popohánění a popoběhla, protože ať jsem se hýbala nebo ne, pořád jsem po pravdě trošinku zdržovala, protože jsem začínala za Lůlim zaostávat. Když to nebylo fér, on měl delší nohy, tak bylo samozřejmé, že byl rychlejší! "Vidíš? Hýbu!" dohnala jsem ho a na krátko ho i předběhla, jen tak abych mu ukázala, že to taky umím, ale dlouho mi to nevydrželo. Ne, to běhání rozhodně nebyl dobrý nápad. V písku se běhalo mizerně a v tom teplu ještě hůř. Málem ze mě vypadlo, že bych chtěla zpátky do zimy, ale stihla jsem se zastavit, aby to nevyznělo jako fňukání. Já totit nefňukám!
Naštěstí už před námi dlouho být písek neměl. Hora. A teď polezeme nahoru? Aha, poslechla jsem si Lůliho a pochopila. Takže nahoru. "Tý blďo," žasla jsem nad jeho vypravováním. To doufám, že tenhle kopec nevybuchne. Já už jsem pečená dost, zazubila jsem se, třebaže to nebylo daleko od pravdy, a jak jsme stoupali, vítala jsem opět chladnější a chladnější podmínky. Ale že to byl krpál všech krpálů.
Už ani Lůli přede mnou neměl náskok, protože jsme oba lezli z vypětím všech sil. A teď už moc nebylo, jen jsme to nikdo z nás nehodlali přiznat. Dobrodruhové přeci nepřiznávají, že už nemůžou dobrodružit! Ztěžka jsem oddechovala a šplhala výš a výš. Alespoň to vedro už tu nebylo a všechen písek z tlapek jsem také nechala daleko za sebou.
Upadla jsem do sněhu někde na vrcholu. Lůli určitě vybral ten největší vrchol, který mohl. Nic míň bych od něj nečekala, ale plíce jsem také málem nechala někde daleko za sebou. Líně jsem otevřela očka a pozorovala, co všechno z hory a zahrabaná ve sněhu uvidím, ale brzy jsem mrskla pohledem po žasnoucím Lůlim, který pak hned poučoval, jak budeme potichu. Tak jsem se tiše zachichotala, protože mi to přišlo legrační. A pak jsem taky začenichala a zmlkla, protože tu bylo cítit hodně vlků. Zpozorněla jsem a plížila se za Lůlim do úkrytu. Nikoho z těch cizích vlků jsem potkat nechtěla. Už jsem věděla, že existují i hodní velcí vlci, co nejsou táta, ale tady jich bylo... moc.
Vyhlížela jsem ty vlky, takže do mě prakticky musel Lůli šťouchnout, abych se obrátila a uviděla něco, co nebyl vlk. Tedy, alespoň jsem takového ještě neviděla. Problém byl, že on očividně viděl nás. Koukal přímo na nás. Nemrkal. A který přátelský tvor kouká přímo na vás a nemrká? "My-myslím, že by mohl," přiznala jsem Lůlimu, aniž bych se na něj podívala. "Ty víš, co to je?" chtěla jsem vědět, abych měla přehled o tom, jaké zvíře mě zakousne, kdyby na to přišlo. Ne, že by mi to v boji příliš pomohlo. Ale Lůli měl dost dobrý plán. Než jsem zpracovala jeho jednoslovné pokyny, zdálo se mi, že se na nás bílý tvor mračí. Křečovitě jsem se zašklebila, jako bych provedla něco špatného a byla ještě horší lhář a pak už se nechala dostrkat k pohybu a pelášili jsme společně s Lůlim dolů. Útěk před nebezpečím nám dodal energii, ale vzhledem k tomu, že adrenalin vás před pádem nezachrání, jsem zakopla a za chvíli narazila i do Lůliho a pro velký úspěch jsme se z toho kopce doslova valili pryč.

// Uhelný hvozd (přes Savanu)

// Tmavé smrčiny (přes Prstové hory)

Doprovázela jsem Lůliho jako hopsakoule, ať už to bylo cokoliv, ale nemohla se dočkat na to překvapení, které vymyslel. Čumáček mi trochu ještě pulzoval, jak jsem do něj dostala větví při té honičce. To byla od Lůliho pěkná podpásovka, ale alespoň jsem se teď nemusela být, že by se neubránil, kdyby na něj zaútočil nějaký skutečný ledový upír. Co bych pak dělala s Lůliho sněhovou sochou? A dá se takový vlk proměněný ve sněhovou sochu zase proměnit zpátky?
"Žádný sníh?" zopakovala jsem překvapeně a kdo ví, jestli můj kamarád v té otázce zachytil trochu zklamání, protože sníh byl přeci boží a užívali jsme si v něm hrozně moc legrace. Ale byla pravda, že za trochu tepla bych taky byla ráda zvlášť, když se nám nepovedlo zapálit ten oheň. A skutečně bylo znát, že se cestou jemně oteplovalo. Sněhová přikrývka se tenčila, až nakonec...
"Písek?" vypadlo ze mě tentokrát zcela upřímně šokovaně. A kam až mé zlaté očko dohlédlo, všude ho bylo jen víc a víc. Takže jsme jen vyměnili sníh za písek. Opatrně jsem se v něm procházela. Měla jsem pocit, že tady je ho úplně nekonečno. A stejně jako sníh na tlapkách studil, písek příjemně hřál. Rozkývala jsem ocásek a můj ortel byl vynesen. Spokojená. Chtěla jsem Lůlimu jeho překvápko pochválit, ale on se rozpovídal o těch kopcích v dálce a nějakém Životu? "Život... je bůh?" špitla jsem a vzhlédla ohromeně ke kopcům, zatímco jsem mimoděk přikyvovala, jak Lůli dál vyprávěl. Nasbírat kytky, jít na návštěvu, udělala jsem si krátkou mentální poznámku, protože jsem moc chtěla vědět, jak takový Život vypadá. "V zimě žádné květiny nelostou... on v zimě spí?" vyzvídala jsem, protože logika vlčat nezná hranic.
Ukázat nekonečno písku Lůlimu nestačilo a tak jsme se po něm vydali dál. Prý tam dál nikdy nebyl. No, já také ne. Takže to objevíme spolu! Bylo to moc fajn, tohle objevování. Táta by mě nikdy nepustil na takhle dlouho z dohledu. A bez sourozenců. Ale kdyby věděl, že jsem s Lůlim, určitě by byl klidnější. Slyšíš, tati? Nejsem sama, tak se neboj, protože já se taky nebojím! Ještě mi dej chvilku a pak mě můžeš najít, ano? Díky, tati, vyslala jsem myšlenkovou zprávu tátovi do nebe, třeba ji zachytí nějaký vítr a donese ji až k němu. Ale tahle zem byla plná magie, proč by něco takového nemohlo fungovat. Spokojeně jsem se usmívala, jako by to zabralo a štrádovala si to za Lůlim dál. Bylo to namáhavé, jak už jsem si na tu zimu zvykla a teď bylo zase teplo... a ne jen tak ledajaké teplo, ale opravdu teplo. Jako by se teplota ještě zvyšovala. Zajímalo mě, kam až chtěl Lůli vlastně dojít... snad to brzy zjistíme.

// Konec světa

- Předstírat, že jsem zimní upír s tesáky z rampouchů -

// Kierb (přes Tenebrae)

Celá situace ohledně jeho rodiny mi zněla děsně zapeklitě, takže jsme se přirozeně musela netaktně ptát, protože to vlčata jako já přece dělají. Ptají se a občas při tom někoho nehezky zraní, ach ta naše bezprostřední upřímnost. Našpicovala jsem ouška, protože jsem měla kliku a Lůli se na mě za tu mou otázku neutrhl, ale rozhodl se mi to vysvětlit. Celá ta věc byla nejspíš takhle komplikovaná právě proto, že jeho rodina byla tak veliká. Napadlo mě, jestli i já bych měla co tak vyprávět, kdybych měla tetičky a strýčky a dědečky. Kde se vlastně k takovým rodinným členům přichází? Lůli sice říkal, že tetičky budou s námi v partě, ale něco mi našeptávalo, že takhle to normálně nefunguje.
Vůbec se mi nelíbilo, co mi vyprávěl. Nechápala jsem, proč by jeho rodiče odcházeli. Rodina musí držet při sobě, ne odcházet. A Lůli pak nevěděl, při které rodiče držet, ale rozhodl se a já byla ráda za to, jak se rozhodl, protože kdyby odešel s nimi, třeba by mě nikdy nenašel. Co bych potom dělala já? Lůli sice pokládal spousty otázek, na které se jakože odpovídat nemá, ale já stejně musela, když se ve svém vyprávění dostal k tomu, jak jeho táta zaútočil na tetičku. "Um-um, to není splávný!" přisadila jsem si důrazně, aby byl můj postoj dobře znám. Taky se mi to nelíbilo.
Má nabídka se sdílením mého otce se s dobrou nesetkala. Tedy ne, že by jí Lůli nemilosrdně shrábnul ze stolu, ale i po tom dost milejším odmítnutí mi to bylo maličko líto. "Dobže," špitla jsem sklesle, ale záhy na to na veselejší notu dodala: "Ale požád máš mě!" Zubila jsem se a zavrtěla hravě ocáskem.
Lůli byl teď hodně zamyšlený, celý to bylo nějaký jakože hodně vážný a tak jsem vymýšlela, jak ho rozesmát, když tu jsem to zahlédla a šup, na okamžíček jsem se vypařila z vlčkovi přítomnosti, ani si toho jistě nevšimnul. Nebylo to moc složité v tomhle hustém zasněženém porostu. Našla jsem však místo, kde z stromů stékala voda - teda kdysi voda, teď se to proměnilo na stékající led, který ale nestékal. A sem tam z toho místa také trčely rampouchy. Měla jsem s nimi už své zkušenosti, takže jsem věděla, že si na ně musím dávat pozor, ale potřebovala jsem je pro svůj plán. "Chi chi chi," smála jsem se tichounce pro sebe.
"BAF! Vzdej se! Jsem upíl ledový a ploměním tě kousnutím na ledovou sochu, vchhhlll!" vyskočila jsem na Lůliho ze zálohy s rampouchy v tlamě jako bych měla dva veliké ostré tesáky a snažila jsem se ho jakože napadnout, aby se vzdal. To na konci prosím pěkně bylo neohrožené děsivé upíří vrčení, to jen pro případ, že jste nikdy žádného upíra ledového nepotkali a nevíte, jak má správně znít. Skočila jsem na Lůliho a snažila se ho svalit na zem.
Lůli pak asi poznal, kde jsme a byl z něčeho opět celý nadšený. Nebo teda říkal mi, že já bych měla být nadšená, že mi něco hrozně dobrého ukáže. Nedočkavostí jsem našpulila tlamičku a ledové tesáky mi z ní vypadly. "To nemůžeš vědět!" bránila jsem se na oko. "Co, co se mi bude líbit?" vyzvídala jsem, protože kdybych nevyzvídala, asi by si Lůli myslel, že mě někdo unesl a nastrčil za mě dvojníka, který mě ale vůbec hrát neumí a tak se na nic neptá. A tak, protože jsem pochopitelné svého tmavého kamaráda nechtěla takto znepokojovat, naléhala jsem a naléhala, zatímco jsem taky přidala do kroku, abych už věděla, co má na mysli.

// Poušť (přes Prstové hory)

- Napsat post o rozjímání nad tím, co bych za tento rok udělal jinak, kdybych mohl -

// Švitořivý les, přes Dusot

Teď se mi poodhalilo trochu toho tajemna z jeho rodiny. Protože už jsem znala dědu Acanuse a tetičky a taky Sionna vůdce, ale nikdy se vlastně ještě nezmínil o tátovi nebo o sourozencích. Mně táta říkal, že někdy vlče sourozence nemá, ale jak se ukázalo, tohle byl docela jiný případ. Moc jsem tomu nerozuměla. "Odešli?" zakroutila jsem hlavičkou. "Ale... ale lodiče a sourozenci jsou lodina. Smečka. Vy jste nebyli smečka?" Přišlo mi nemožné, že by šlo z rodiny jen tak odejít. Rodina má držet při sobě, jako jsme drželi my. Nedovedla jsem si představit, že by se najednou táta s Elodie a Enzem sebrali a prostě odešli. Nechali mě samotnou. To byla příšerná představa! Bylo mi Lůliho hrozně moc líto, musel být tak sám. Ale ne, nebyl sám! Protože měl tetičky a dědu Acanuse a teď měl i mě! A já jsem se musela postarat o to, aby už sám nikdy nebyl!
Možná, kdybych se dřív ztratila, nebo kdyby nás Lůli dřív našel... mohl by se přidat do naší rodiny. A my do jeho. To bychom pak byli veliká smečka! Kdybych uměla vrátit čas, třeba by nikdy nemusel mít rodiče a sourozence, co odejdou, protože by měl nás.
Teď jsme si ale složili veledůležitý slib a ten jsme nesměli porušit. Měla jsem z toho velikou radost, Lůli už vlastně do mojí rodiny patřil a taky s ním byla spousta legrace. Kdybych mohla něco přeci jen změnit, tak bych tehdy s sebou při schovávání vzala i sourozence. Pak bychom se potkali všichni a Lůli by měl sourozenců víc, ne jenom mě. I když já z nás byla ta nejlepší, takže Lůli měl pořád štěstí, že když už, tak natrefil na mě. S Enzem nebo Elodie by se určitě tolik nebavil, to jsem mu však říkat neplánovala. "Můj táta je úplně nejlepší, ten by nikdy schválně neodešel. Může to být i tvůj táta," navrhla jsem mu dobrosrdečně netušíc, jak tohle všechno vlastně funguje, ale co na tom vůbec sešlo? Když může jeden táta odejít, tak druhý táta může být tátou komukoliv, komu chce!
Ťapkala jsem přes zasněženou loukou a teď si hrála, že šlapu jen do stop, které za sebou nechal Lůli, takže tu byla jen jedna řada stop po dvou vlčatech a byla to prima hra. Se sněhem byla spousta legrace, proč jsme nemohli mít taky sníh celý rok? "Jo!" souhlasně jsem přikývla na odhodlané prohlášení mého tmavého spoludobrodruha. "Bude to ta nejsuplovější zima všech zim, co jsem zažila!" přidala jsem, naprosto ignorujíce fakt, že jsem zatím žádnou jinou zimu ani zažít nemohla. Došli jsme opět k řece, ale naštěstí jsme ji tentokrát mohli překonat po nějaké kládě nebo co to bylo. Těžko říct, bylo to celé zamrzlé a zasněžené a šlo se po tom opravdu špatně, ale nakonec to naše cvičené tlapky zkušených dobrodruhů zvládly a už jsme šlapali zase na druhé straně do neznáma s nadějí, že tam na nás nečeká nic, co nás sežere. Jestli existovala jedna věc, co bych naopak za celou tu dobu neměnila, bylo to to neskonalé štěstí, které nás při našem putování doprovázelo.

// Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)

- Vyznat někomu svou náklonnost pod jmelím -

// Tajga

Byla jsem ještě moc malá, abych vydržela pelášit příliš dlouho, naštěstí nás to zvíře, které se ozývalo daleko za námi, nepronásledovalo. Zatím. Mohli jsme se tak zastavit a já řádně vydechnout. Lůli zatím koukal a poslouchal, co kolem sebe máme... když jsem poplašeně uskočila, jak přímo před nás padl mrtvý pták. "Aaaa!" křičeli jsme oba. "To není moje!" bránila jsem se ihned, když se mi to pokoušel Lůli přišít. Občas jsem zvládala věci, které jsem neuměla úplně vysvětlit, ale na mou duši na vlčí uši, že za tohle jsem nemohla. Nahnula jsem se k opeřenci a opatrně ho očichala, zda z něj něco neucítím, ale bylo to houby platné. Smrděl jako pták a nic víc. Strčila jsem do něj čumákem. Byl ještě teplý. A ze shora, odkud k nám tak milostivě, um, přiletěl, se ozývalo jen prapodivné zvonivé cinkání, které jsem v životě ještě neslyšela. Jakému tvoru asi takové zvuky patří? "Slyšíš to, Lůli?" zastříhala jsem ušima. Poslouchal. Jistě, že to slyšel. "Co je to za zvíře?" zkusila jsem, jestli by to třeba nevěděl.
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne." Pak jsem zase horečně hlavou kývala. "Tedy ano! Jedla." Očima jsem přeskočila z ptáka na Lůliho a zpět. "Ale já měla lybu, takže by ses měl najíst ty. Musíme být oba fit!" zazubila jsem se povzbudivě, protože já v pojídání té mrtvolky zase takovou levárnu neviděla, spíš milé gesto. Nechtěla jsem přeci, aby můj starší společník padnul hlady.
Vzala jsem holuba do tlamy, že mu ho laskavě podám, když se tak upejpal, ale v tom vlček spustil a já si nebyla jistá, kam tím míří. Trochu jsem se zamračila a jedno obočí mi tázavě vyjelo do čela. To přeci vím, že nejsem škaredá! Znělo to jako narážka od mých sourozenců, když jsme se rozhodli hádat o hloupostech. Lůli se ale nejspíš nechtěl hádat a svou nabídkou mi rozkmital ocásek radostně do stran. Stála jsem tam a nadšeně vyčkávala, o čem ta naše dohoda bude, než si to milostpán rozmyslí. Učinil nabídku, která se neodmítá. "Tak jo! To já hlozně láda!" odsouhlasila jsem okamžitě. "Poznám tvoje tetičky. Plotože já žádný nemám. Jen tátu a sestšičku a blášku," zopakovala jsem, co už nejspíš věděl. Taky jsem se mu moc chtěla pochlubit se svou rodinou, určitě by ho měli rádi!
Přistoupila jsem na jeho hru a super hodně zvážněla, když jsem zvedla tlapu jako on a odříkala tatáž slova. "Slavnostně pčísahám, že se na tebe nikdy nevykašlu, jen když budeš moc pludit," zopakovala jsem do puntíku stejně, a pak se neviňoučce uculila. "A teď už to nesmíme nikdy polušit, viď?" ujišťovala jsem se. Dlouho jsem tak však na místě sedět nevydržela, a ještě než jsme se rozhoupali k pokračování po tomhle veledůležitém rituálu, jsem mu zamořila hlavu do boku. Takové to gesto, se kterým on moc seznámený nebyl, ale já na něm v rodině vyrůstala. "Mám tě láda, Lůli. A až mě najde táta, tak tě s ním taky seznámím, ulčitě tě taky bude mít lád," slíbila jsem mu jemným hláskem a ještě na krátko se přitulila, než jsem se hravě odtáhla a odcupitala, abych ho pobídla k pokračování v naší velkolepé dobrodružné cestě.

// řeka Kierb (přes Dusot)

- Uspořádat táborák s alespoň 1 dalším vlkem -

// Křišťálová louka (přes Kierb)

Můj super náhlý nárůst energie byl pryč stejně rychle, jak se objevil a já zpomalila, že mě i Lůli dohnal. Nebo on zrychlil, to nevím. Za ním jsem se ale loudat neplánovala a tak jsem se snažila alespoň jeho rychlosti přizpůsobit. Když jsem se soustředila na chůzi, nemusela jsem také myslet na to, že mrzne. Mně. Kožíšek. Ať nás Lůli vede kamkoliv, už abychom tam byli. Přes zamrzlou a zasněženou řeku jsme přešli, aniž bych si toho všimla. To bylo možná dobře, ještě bych mohla začít panikařit nebo něco podobného, co by pak úplně naší dobrodružné výpravě nepomohlo. Jak být se vším tak v klidu jako tmavý vlček jsem se musela ještě naučit.
Přeci jen jsme došli do skrytu lesa a hned mi bylo o maličko lépe. Pocitově. Ale zima byla stále, protože jen pár stromů kolem vás přeci nezahřeje. Jenomže Lůli zněl povzbudivě a tak mi to také pomohlo lehce rozproudit krev. Naštěstí měl nápad! A já měla jeho nápady ráda, takže i tenhle- COŽE? "Vyvolat magii a zapálit to?" zopakovala jsem po něm, jako bych se snad ujišťovala, že slyším správně. Teda, tak teď to teprve nabralo obrátky! Ani jsem nevěděla, že Lůli něco takového umí. Honem jsem se dala do sbírání klacíků, abych viděla, jak je magií zapaluje.
"Hahy!" hulákala jsem zase jednou s plnou tlamou, tentokráte s plnou tlamou dřeva a položila ji přímo na místo, kam jsem posunky naváděla jeho. Na to jsem odběhla pro další, abychom měli pořádnou vatru, až to začne hořet. Už jen z toho pomyšlení na oheň mi bylo teploučko.
Ještě poslední klacík a hotovo! Pak jsem se nedočkavě usadila kousek od Lůliho a čekala, až skončí ten svůj proslov, aby mohl magiovat, nebo jak se tomu říká. Neměla jsem mu to za zlé, chtěl prostě patřičný úvod. "Já?" vyhrkla jsem šokovaně nad závěrem a kulila na něj oči snad ještě šokovaněji, pokud to tedy bylo možné. Jak jsem to já asi měla udělat? "Já to ale neumím! Myslela jsem, že ty..." zbytek věty se ztratil v myšlenkách, jak mi došlo, že hádání nemá smysl. Takže Lůli to taky neuměl. Dobře, možná to přeci jenom umí a nevím o tom. Takže jsme tam teď seděli oba, dvě vlčata zírající na hromadu klacků, jako by jim chtěla vzít roha. Jak se vůbec používá magie? Musím na tu věc hodně koukat a ona se ukáže? Nebo... nebo musím něco říct? Možná nějakou říkačku! Čáry máry fůra dřeva, velkej oheň bych tu chtěla! Nebo tak něco. Ne, Lůli taky nic neříká. Takže jenom koukat? Hmm... to není tak skvělý, jak jsem si myslela, povzdychla jsem si v duchu a třásla se zimou, která se o mě opět pokoušela, když jsem se teď nezahřívala pohybem. "Lůli, to asi..." chtěla jsem navrhnout, abychom šli jinam, třeba někam, kde už oheň je, nebo se alespoň pohnuli, než k zemi úplně přimrzneme, ale Lůli se naštěstí ozval sám. Byl mrzutý, ale já věděla, že je jen z toho výsledku nešťastný. Taky to nedokázal. "Tak jo," špitla jsem souhlasně a připojila se k němu, nechávající hromadu nezapáleného dřeva za sebou. V tom se mi do čumáčku vloudil štiplavý pach a mě pro jednou přejel mráz po zádech z něčeho jiného, než počasí. Přítomnost nebezpečí potvrdil i zvuk odrážející se mezi stromy. "Lu-Lůli," zakoktala jsem se a ohlížejíc se po zvuku se mi zamotaly do sebe nohy a já žďuchla do vlčete vedle sebe, než jsem se na něj podívala. "Musíme plyč, lychle," upozornila jsem ho naléhavým hlasem a zase popoběhla, protože posledně to pomohlo k tomu, aby taky zrychlil. Honem pryč, než nás dožene něco rychlejšího, než jsme my.

// Švitořivý les